0
0

1. den, pátek 29.6.2001 – cesta přes Německo a Francii

Odjezd byl sice z Prahy, ale našli jsme si celkem dobrý spoj, kterým jsme se tam pohodlně dostali na určenou hodinu odjezdu. Jeli jsme autobusem linky „Vysoké nad Jizerou – Turnov – Praha“. Jenže jsme se zapomněli předem domluvit, kde v Praze budeme vystupovat, a protože Petr nastupoval už v Turnově, tak si koupil lístek jen na Černý Most. Já přistoupila v 6:20 v Příšovicích, ale koupila jsem si speciální jízdné až na konečnou na Florenc. Chvíli jsme se dohadovali, jestli já vystoupím s Petrem na Černém Mostě, nebo jestli on pojede na černo až na Florenc. V osm hodin jsme přijeli na kraj Prahy a tam jsem se nechala přemluvit a vystoupili jsme oba na Černém Mostě.

Cestu metrem jsme absolvovali téměř celou ve stoje, až na poslední dvě stanice jsme si sedli. Vystoupili jsme na Radlické a hned jsme našli odjezdy autobusů. Petr tam sice viděl sedm autobusů, ale ani jeden nebyl náš. Unavení tím stáním v metru jsme si nechtěně sedli na mokrou lavičku, takže jsme měli hned mokré pozadí, ale Petr nelenil, doběhl do vestibulu metra pro deník Metro a „odizoloval“ ji. Čekání na odjezd autobusu jsme si krátili tím, že jsme se hned pustili do jídla a pro jistotu jsme se ještě zaplácli sladkostmi, které jsme si zakoupili v nedalekém kiosku.

Konečně jsme se úspěšně nalodili do autobusu a přesně v deset hodin vyrážíme z Prahy směr Rozvadov. Zklamaně také zjišťujeme, že bohužel nesedíme tradičně na pětce vzadu ( jsou tam volná 3 místa! ) a navíc nad hlavou máme klimatizaci, tak se nám tam nevejde brašna s kamerou. Dali jsme ji pod sedadla na zem, ale ty dvě ženský za námi nám do ní pořád kopou. Průvodce je starší pán a má s sebou trochu tělnatou manželku. Seznamuje nás s průběhem zájezdu a je docela rázný, tak to vypadá, že si dokáže zjednat pořádek a taky to bude občas v průběhu zájezdu potřebovat. Řidiči jsou dva, oběma je okolo pětatřiceti let, zatím jsou docela příjemní, ale to se v průběhu zájezdu taky změní.

V jedenáct hodin jsme měli zastávku v Plzni, kde nás čekalo první nedorozumění. Měli zde přistoupit další účastníci našeho zájezdu, ale pořád nebyli nikde k nalezení, i když všichni prošli celý autobusák. Nakonec musel průvodce volat na centrálu do Prahy a tam zjistil, že jim jejich cestovka nahlásila jiné místo odjezdu, než potom nahlásila centrále. Zastávka se tak protáhla na půl hodiny. My si ji krátili tak, že jsme se u jednoho stánku s občerstvením opět najedli. Petr si dal hamburger a já párek v rohlíku. Udělalo se docela teplo a svítí slunce. Nakonec se ztracení spolucestující našli a už kompletní jsme opustili Plzeň.

Další zastávka byla okolo jedné hodiny na odpočívadle na Kateřině. Petr měl chuť jít do Mekáče, ale rozmluvila jsem mu to, máme lepší lahůdky než hamburgery z ropy. Teď pokračujeme na hranice Rozvadov. Sebrali nám pasy, tak musíme počkat, až nám je zase vrátí a pojedeme dál.

V autobuse je po vypnutí klimatizace nedýchatelno, tak vystupujeme a posedáváme na trávníku před celnicí. O půl druhé nám celníci vrátili pasy a my překračujeme Německé hranice.

Je půl sedmé a právě projíždíme Schwarzwaldským lesem a směřujeme na Karlsruhe a pohoří Vogézy. Přečetli jsme už časopisy Style a Computer a začínáme mít dost jízdy autobusem. Udělala se mi alergie ze Slunce – na rukou mám spoustu malých červených pupínků; je to nepříjemné a hrozně to svědí.

Chvíli po deváté hodině jsme překročili Německo – Francouzské hranice. Postupně se začalo stmívat a lidi v autobuse vyžadovali na řidičích aby jim pustili na videu film. Bylo jim vyhověno a byl jim puštěn „Kamarád do deště dvojčička“. Lidi remcali, že tohle zrovna nechtěli, ale museli to dokoukat až do konce. Tolik se jim to nakonec líbilo, že pak ještě asi 25 minut sledovali zrnící obrazovku. Petr se pak obětoval a šel ji vypnout a tak byli lidi ušetřeni sledování televize až do rána. Všichni mu velice děkovali. Já jsem občas taky koukla na televizi, ale pak mě to celodenní trmácení v autobuse zmohlo a usnula jsem . Noc byla lepší, než jsme čekali a docela jsme se i vyspali.

2. den, sobota 30.6.2001 – příjezd do Lloret de Mar

Je půl osmé ráno a naposledy zastavujeme na odpočívadle ve Francii, abychom zde vykonali alespoň minimální ranní hygienu a nasnídali se. Moc času nám na to řidiči ale nedávají a tak už v osm hodin překračujeme Francouzsko – Španělské hranice. Směřujeme na Lloret de Mar – místo našeho pětidenního pobytu ve Španělsku. Čeká nás tam krásný tříhvězdičkový hotel s klimatizací, takže pak pro nás bude celkem šok ubytování ve Francii.

Na místo přijíždíme v 11 hodin a hned nastává další zmatek s ubytováním. Někteří klienti nejsou uvedeni na listině hostů, dva různí lidé jsou zas napsáni na jeden pokoj. Lidi nadávají na cestovku, průvodce zas na recepční v hotelu, takže se asi už nedozvíme, kdo to všechno způsobil. Nakonec se vše vyřešilo, všichni dostali pokoje a už se nemůžeme dočkat, až se ubytujeme a vyrazíme na pláž. My jsme měli naštěstí všechno v pořádku a dostali jsme pokoj číslo 444. Ubytovat se bohužel můžeme až v půl jedné, protože pokoje zatím nejsou uklizeny. A jelikož nám řidiči zavřeli i autobus, kde máme všechny věci, tak se jdeme projít a omrknout okolí hotelu a písečnou pláž. Tu jsme prošli tam a zpět a pak jsme seděli na promenádě ve stínu pod palmami. Já si při procházce přivodila opět alergii ze slunce, ale ve vyšším stupni než včera přes sklo autobusu.

Po poledni se vydáváme na cestu k hotelu. Tam mezitím ještě probíhal incident s pokoji. Náš pokoj měly nakonec dostat dvě protivné babky, protože měly stejné číslo pokoje, tak aby nedělaly scény. Nakonec jsme ho dostali stejně my, protože už jsme měli nahlášené i jídlo a recepční by v tom měl ještě větší zmatek než doposud. Babky se ubytovaly vedle nás zleva a strachovaly se, jestli nebudeme moc hluční. Nakonec se v noci ukázalo, že obě pěkně hlasitě chrápou. Zprava bydlí průvodce s manželkou. Náš pokoj je ve čtvrtém patře a vypravili jsme se tam se zavazadly pěšky, protože jsme nechtěli hodinu čekat na výtah – byla tam hrozná fronta. Pokoj jsme našli hned – je přímo proti schodišti a hned u výtahu. Je tu krásná koupelna, pokoj kde je velké letiště, stolek se zrcadlem, vestavěná skříň, televize, telefon, klimatizace! a balkón do ulice. Hned jsme si vybalili, uvařili si ve varné konvici vodu na instantní polévku a po jídle se vydali na pláž.

Písek byl hrozně rozpálený a pálilo dost i slunce, tak jsme si roztáhli slunečník a celé odpoledne odpočívali na pláži a koupali se v moři, které bylo docela příjemné. V půl šesté jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se umyli a šli jsme dolů do recepce na schůzku s průvodcem. Dal nám mapy Lloretu de Mar a povídal, že ti, co mají plnou penzi by měli mít pití k jídlu zdarma.

A pak jsme vyrazili na večeři na ty švédské stoly! Byla tam spousta dobrot: veky, housky, hlávkový salát, a dále cibulový, rajčatový, majonézový s nějakou zeleninou, nakládaná zelenina s mořskými plody, červená řepa, různé zálivky na saláty, těstoviny, krokety, hranolky, hovězí maso, ryba, mleté maso se sýrem, dušená zelenina a různé omáčky na maso, zelené a černé olivy. Dále tam byly malinké zákusečky a mini roládky, tři druhy pudinků, čokoládová poleva, tvaroh a spousta ovoce. Byli jsme z toho úplně unešený, že jsme nevěděli co si dát dřív. Hlavně po tom, co jsme celou cestu jedli housky na tři způsoby. Petr šel pro to pití, co mělo být zdarma, ale vůbec to tak nebylo a za pivo a víno musel vysolit 500 peset. Trochu nás to rozladilo, ale pak jsme si řekli, že si tím nebudeme kazit začátek dovolený a výborně jsme si pochutnali.

Po večeři jsme šli do baru vedle recepce, kde bylo zdarma kafe z automatu, tak jsme si dali a šli si ho vypít k bazénu, kde byly rozmístěny stolky se slunečníky. Chtěli jsme se jít ještě někam projít, ale skončili jsme jen za rohem v marketu, kde jsme si koupili Fantu a Sangrii. Vrátili jsme se zpět do hotelu a snažili se Sangrii vychladit v umývadle ve studené vodě. Bohužel moc úspěšní jsme s tím nebyli, takže jsme se smířili s tím, že bude teplá. Zapnuli jsme si v pokoji na noc klimatizaci, sedli si na balkón, chladili si spáleniny a trochu se opili tou teplou Sangrií.

Je po desáté hodině, tak se chystáme spát do nové postýlky. Jsme docela utrmácení z té cesty v autobuse a z dnešního koupání.

3. den, neděle 1.7.2001 – Montserrat a Barcelona

Vzbudili jsme se už před osmou hodinou a vyrazili jsme na snídani, kde jsme se pěkně nacpali. Dostali jsme ještě na cestu oběd v sáčku a v devět hodin už jsme seděli v autobuse. Cílem našeho dnešního celodenního výletu je klášter Montserrat a odpoledne hlavní město Katalánska – Barcelona.

Cesta vedla po dálnici a pak jsme šplhali serpentýnami až k samotnému montserratskému klášteru. Ten leží mezi skalami stejnojmenné hory, vysoké 1236 m. Klášter byl postaven v 17. století na zříceninách staršího kostela a následně byl znovu přestavěn ve století devatenáctém. Pobýval zde zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly.

My jsme na místo dorazili zrovna v jedenáct hodin, kdy začínala mše, tak jsme zamířili rovnou do baziliky a poslouchali mši a zpěv dětského sboru Escolania. Byla tam moc pěkná výzdoba i bazilika je hodně zvláštní. Šli jsme si pak stoupnout do fronty na „Černou Madonu“, kde jsme stáli skoro půl hodiny a pak další půlhodinu postupovali pomalu boční lodí baziliky a dále po schodech úzkými chodbami s krásnou výzdobou z mramoru a pozlacených sošek, až jsme na chvíli uviděli tu slavnou „Černou Madonu“. Vypadala jako černoška a v ruce držela jablko, na které si všichni sahali, tak jsme si na něj taky sáhli. Vyšli jsme pak ven před klášter, vyfotili ho a koupili si pohledy a v jednu hodinu jsme pokračovali do Barcelony.

Barcelona se rozkládá mezi řekami Besós a Llobregat a mezi dvěma vrchy Montjuich a Tibidado. Založili ji Řekové a Kartaginci a už tehdy to bylo velice významné město. Po islámské invazi se stala jedním z hlavních měst v Katalánsku. Ve středověku byl barcelonský přístav jedním z nejvýznamnějších ve Středozemním moři a i nyní je to velmi rušný námořní přístav.

Naše první zastávka byla na vrcholku Montjuich, kde se nachází park, z něhož je nádherný rozhled na přístav a celou Barcelonu. Po krátké prohlídce jsme popojeli autobusem o kus níž a šli se podívat na Olympijský stadion, kde se v roce 1982 odehrávaly letní olympijské hry. Dále jsme pokračovali opět autobusem na okružní cestu městem okolo Národního paláce postaveného v roce 1929 pro Mezinárodní výstavu, kde je dnes umístěno Muzeum katalánského umění. Pokračovali jsme okolo Corridy a dalších památek a autobus nás nakonec vysadil na Katalánském náměstí. To jsme si obešli a vydali se pěšky do gotické čtvrti. V prostoru ohraničeném částí římských a středověkých hradeb se tyčí trojlodní katedrála svaté Eulálie ze 14. století. Stavěli ji 150 let, uvnitř má být krásný náhrobek svaté Eulálie a gotické oltáře, ale to jsme bohužel neviděli, protože katedrála byla zrovna zavřená.

Okolo katedrály se nachází spousta paláců: např. Velký královský palác – bývalý palác barcelonských hrabat a aragonských králů s gotickým sloupovím a královskou kaplí. Jen o kus dál je gotická radnice. Postupně jsme prošli celou nejstarší část Barcelony a podívali se i do krámku s keramikou, kde se nám hrozně líbil čtvercový talíř v přepočtu asi za 1.800,- Kč. Ale hlavně v každém z obchůdků prodávali typické keramické kachle a dlaždice v různých velikostech a provedeních, kterým se ve Španělsku říká „azulejos“. Jednou z bočních uliček jsme došli na bulvár Ramblas a pomalu se po něm vydali směrem k přístavu. Je zde plno kaváren, obchůdků se suvenýry. Také jsme neodolali a v jednom z nich si koupili pohledy a malované keramické talířky na zeď s motivy Barcelony. Na konci bulváru se tyčí 60 m vysoký pomník Kryštofa Kolumba, který slouží jako rozhledna. Na vrcholku sloupu je socha představující nakročeného Kryštofa Kolumba, jehož oficiální titul zněl Indický místokrál. U paty sloupu je další plastika, znázorňující klečícího Indiána před královnou Isabelou Kastilskou. Doběhli jsme si pak ještě do přístavu, kde měla kotvit replika Kolumbovy lodi. Nějaká loď tam byla, ale na tu Kolumbovu to nevypadalo, takhle byla poněkud moderní.

Po páté hodině nás autobus odvezl k chrámu Sagrada Familia, který začal stavět v roce 1882 Antonio Gaudí, staví se už téměř 120 let a dodnes není dostavěn. Po dokončení by měl mít tolik věží, kolik bylo apoštolů. Po Gaudího smrti v roce 1926 ve stavbě pokračují podle jeho plánů další architekti. Je to nádherná stavba, která působí velice zvláštním dojmem a ohromně nás fascinovala.

Naší poslední zastávkou v Barceloně byl park Güell, kde jsou různé stavby od Antonia Gaudího, které jsou součástí parku a jsou postavené pouze ze zbytků cihel, kamení, betonu, dlaždic, střepů a všelijakého různého materiálu ze skládek. Kromě nich je tu i Muzeum – dům Gaudího.

Po sedmé hodině jsme se vydali na cestu zpět do hotelu. Do hotelu jsme přijeli asi za hodinu a krásně jsme stihli večeři. Po ní jsme si šli sednout na balkón, popíjíme tu Sangrii a já píšu deník. Bude jedenáct hodin, tak se chystáme jít spát, protože jsme docela utahaní z výletu.

4. den, pondělí 2.7.2001 – odpočinek v Lloret de Mar

Ráno jsme se vzbudili až v devět hodin a na snídani jsme se zase pěkně přejedli. Pak jsme šli na pláž, celé dopoledne se koupali, a v jednu hodinu jsme se vrátili do hotelu na oběd. Čekala nás ale ještě předtím svízel s číšníkem. Číšník nám dělal problémy – nechtěl nás pustit na oběd, tvrdil že ho nemáme vyznačený v průkazu, tak jsem se s ním lámanou angličtinou hádala, že to má v nepořádku on a pak si nás našel v seznamu a opravil nám průkaz na jídlo. Špatně to tam zapsal recepční při našem příjezdu. Po obědě jsme se šli podívat na střechu hotelu. Jsou tam malé bazény s vířivkou, ale hrozně tam pere slunce a nemají tam žádné slunečníky. Pár lidí se tam přes poledne smažilo, ale my radši brzy odešli. U nás na pokoji zrovna uklízely pokojské, tak jsme šli ještě dolů do přízemí k bazénu na kafe. Já jsem pak přeprala nějaké prádlo a Petr spal. Ve čtyři hodiny jsme šli zase na pláž, koupali jsme se a opalovali.

Navečer jsme se vrátili na hotel, kolem osmé jsme povečeřeli a pak jsme se vydali na procházku do nočního města Lloret de Mar. Hned první zastávka byla v supermarketu, kde jsme si vyhlédli spoustu věcí, které si pozítří nakoupíme na cestu do Francie a něco dovezeme domů. Zatím jsme si koupili opalovací mléko, které nám už dochází, olivky, Sangrii a plechovku Coca Coly Petrovi do sbírky. Vydali jsme se dál a tam bylo spousta atrakcí: minigolf na umělém trávníku, býk co vyhazoval lidi z hřbetu a pak koule, kterou vystřelili i s lidmi jako bungee jumping. Šli jsme po hlavní promenádě až k moři a cestou bylo spousta butiků, restaurací, barů, diskoték… Na nábřeží jsme si vypili Colu a vraceli se zpět po břehu moře. Na konci zálivu jsme po schodech vystoupali na vyhlídku, kde byla nějaká socha a rozhled na městečko a jeho okolí. Chtěli jsme jít přes park a cestičkami nad zříceninou hradu, ale trochu jsme zabloudili a pak byla všude hrozná tma a park nevypadal zrovna bezpečně, tak jsme to vzali trochu oklikou mezi vilkami a k hotelu jsme nakonec dorazili dobře. Chvíli (Petr říká že minimálně hodinu a půl) jsme si ještě povídali na balkóně s manželkou průvodce. Slíbila nám, že nás ráno vzbudí, protože nemáme budík, tak abychom nezaspali výlet. Bylo už půl dvanácté a tak jsme šli spát.

5. den, úterý 3.7.2001 – Gerona

Dnes nás přišla v 8:00 vzbudit manželka průvodce, ale už jsme byli taky vzhůru. Po snídani jsme si šli koupit vodu, abychom měli na cestu pití a v devět hodin jsme vyjeli do Gerony. Čekalo tam na nás kromě města a jeho památek také vzrůšo s řidiči autobusu. Zatím jsme jeli podél pobřeží až do Tossy de Mar a dál přes různá městečka a vesničky.

Vystoupili jsme v centru města Gerona a prošli ho celé až na místo, kde začínaly hradby. Pokračovali jsme po hradbách a pod námi byly po levé straně kostely, univerzita a klášter. Z hradeb jsme sestoupili ke katedrále, která je zvláštní tím, že jako jediná na světě byla postavena pouze s jednou lodí širokou 23m. Prohlédli jsme si ji uvnitř a pak jsme šli ještě do muzea na prohlídku expozice relikviářů, kodexů, monstrancí, oděvů a dalších klášterních předmětů až z 8.století. Hlavně nás upoutal nádherný malovaný deskový oltář a přes celou zeď veliká tapiserie „Stvoření světa“ z 9.–10.století.

S Petrem jsme se po prohlídce odpojili od skupiny a šli do města, protože jsme si chtěli směnit marky na pesety, ale nikde jsme nenašli směnárnu a tak jsme si za posledních 50 peset koupili alespoň dva pohledy města. Pak už jsme běželi na parkoviště pod most, kde nás měl v jednu hodinu vyzvednou autobus. Jenže ten pořád nejel a nejel. Průvodce a jeden pán z našeho zájezdu několikrát obešli všechna parkoviště v okolí, ale autobus ani řidiče nenašli. Pak zkoušeli volat řidičům na mobil, ale pořád se to nedařilo. My se tlačili pod mostem, kde bylo alespoň trochu stínu, jinak všude pálilo polední slunce. Po dlouhé době se konečně průvodci podařilo řidiče najít nebo spíš ty řidiči našli nás. Hned se do sebe s průvodcem pustili: řidiči tvrdili, že jim průvodce řekl špatně místo, kde nás měli naložit a průvodce zas spustil na ně, že nedávali pozor, když jim vysvětloval, kde mají čekat. V autobuse tak bylo pěkně dusno, ani ne tak z tepla, ale z konfliktu. My ostatní byli rádi, že to nakonec dobře dopadlo, že konečně sedíme v autobuse. Ale od tohoto nedorozumění byly už vztahy řidičů a průvodce napjaté a postupně se dále vyhrocovaly. Tak jsme po druhé hodině konečně vyjeli z Gerony zpět do Lloretu de Mar. Smířili jsme se s tím, že už bohužel přijdeme o oběd v hotelu, protože se vydává jen do 14:30. Ale průvodce nám po příjezdu do hotelu zajistil u recepčního, aby nás místo oběda pustil na snack a tak jsme si dali salát, rajčata, párečky, karbenátky a hranolky a navrch zmrzlinu a moc jsme si pochutnali. Byla to pěkně bohatá svačina, byla vydatná a pestrá stejně jako oběd.

Po jídle jsme se vydali na pláž. Voda byla dnes teplá, ale v moři se zvedaly docela ošklivé vlny a ve vodě plaval různý odpad a řasy. Lovič bordelu (jak jsme pojmenovali člověka, který se brodil v moři, v ruce držel jakousi síťku, kterou nabíral kelímky a jiný odpad plavající na hladině a za sebou táhl loďku, do které to všechno sypal), měl asi volno a neměl to kdo uklidit. K večeru se zatáhlo a ochladilo se, tak jsme se šli do hotelu vysprchovat a navečeřet. Kromě jiného dnes byly výborné paštičky z listového těsta, libové hovězí, ravioly s boloňskou omáčkou a kukuřice.

Po večeři jsme se vydali do města hledat směnárnu a já uspokojit svou nakupovací mánii šmejděním po obchůdcích se suvenýry. Petr zjistil, že hned za křižovatkou je supermarket, ten samý co jsme v něm byli nakupovat včera v centru Lloret de Mar. Tak jsme ho navštívili a nakoupili 10 plechovek limonád do Petrovy sbírky. Když jsme se vrátili do hotelu, tak jsme si udělali na balkóně posezení a pochutnávali si na olivkách a slaných sušenkách Telka z domácích zásob a popíjeli k tomu Sangrii. Petr dělal legrácky a bylo nám fajn. Sangrií jsme se propili až do půl dvanácté. Už nemáme co pít, tak jdeme spát.

6. den, středa 4.7.2001 – v centru Lloret de Mar

V noci vypnuli v hotelu klimatizaci a bylo tu hrozné dusno. Pěkně dlouho jsme si pospali – až do devíti hodin. K snídani jsme si tradičně dali kávu s mlékem, teplé fazole s kečupem, volské oko a opečenou topinku. Petr si dal navíc párečky a já čokoládové a karamelové burisony.

Po snídani jsme vyrazili na pěší výlet do centra Lloretu de Mar. Šli jsme se podívat k věži hradu Sant Joan, od něj sestoupili k moři a pokračovali po stejných chodníčcích jako jsme se v pondělí večer vraceli z města, směrem k promenádě. Pláže tam byly hrozně přeplněné, lidé leželi i u kanálu, no hrůza. Vydali jsme se po pobřežní promenádě směrem k hradu, ale hrozně do nás pražilo slunce. Do hradu se stejně vejít nedalo, protože je soukromý. Tak jsme ho jen obešli podél skal a zase jsme se vrátili, ale už jsme se nevraceli po promenádě, ale uličkou mezi hotely a obchůdky. Petr si koupil plechovku limonády a já keramický talířek s obrázkem Lloretu de Mar. V jednom obchůdku jsme se na chvíli zastavili a sledovali, jak vyrábějí ozdobné několika-barevné svíčky. Zastavili jsme se ještě v supermarketu nakoupit nějaké jídlo.

Když jsme se vrátili do hotelu, tak jsme se převlékli do plavek a šli si zaplavat do moře. Pak už byl čas na oběd, tak jsme se šli najíst. Dali jsme si saláty, špagety, cordon bleu, vepřový kotlet, pečené feferonky, dušené fazolky a taštičku z listového těsta plněnou tuňákem a politou boloňskou omáčkou. Navrch jsme si ještě dali pudinky, tvaroh, želé a zmrzlinu.

Vrátili jsme se pak do pokoje, já přepírala prádlo a Petr spal. Když se probral, tak jsme se vydali na pláž. Hodně se honily mraky, sluníčko moc nesvítilo a i moře bylo špinavé (plaval tam zase různý bordel a řasy) a z moře se zvedaly docela ošklivé vlny. Zaplavali jsme si jen jednou, protože po druhé se nám do té špíny už nechtělo. Když jsme odcházeli, tak přijel uklízet lovič bordelu. Trochu nás to mrzelo, že jsme tu poslední den a moře se tak zkazilo, že jsme si ho už moc neužili.

V hotelu jsme se umyli, došli jsme si na večeři – už naši poslední. Koupili jsme si v recepci pohledy a šli se naposledy projít do města. Už jsme neměli moc peněz a přemýšleli jsme, jestli máme vyměnit Marky nebo ne, ale nakonec jsem to rozhodla, že si nakoupíme krevetky a další mořské příšerky, tak jsme ještě 20 marek vyměnili.V supermarketu jsme udělali velký nákup, odnesli ho do hotelu a zašli si do cukrárny na náš oblíbený nanuk „exotické Solero“.

Prošli jsme se ještě naposledy po pláži na její pravý břeh a pak jsme si za úplně poslední peníze koupili ještě nějaké pohledy. Petr pak ale ještě našel na chodníku 25 peset a tak jsme si za ně koupili lízátko Chupa Chups. Po návratu do hotelu jsme začali balit věci, ale máme toho hrozně moc a vůbec se nám to nevejde do zavazadel. Museli jsme některé lehčí věci ode mne znovu vybalit a dát je zvlášť do igelitky, jinak bychom to snad nepobrali. Dopili jsme zbytek Sangrie a já jsem strašně unavená, tak jdeme ležet.

7. den, čtvrtek 5.7.2001 – cesta ze Španělska do Francie, Marseille, Cassis

K ránu jsme špatně spali a pořád se budili, protože v hotelu zas vypnuli klimatizaci a bylo dusno. Asi nás ale jen chtěli trochu připravit na kruté horké noci, jaké nás čekají nadcházející dny ve Francii. A taky jsme měli trochu obavy, abychom nezaspali, když nemáme budík. Vstali jsme asi ve tři čtvrtě na osm a k poslední snídani jsme si dali naše oblíbené fazolky s kečupem, Petr párečky a já croisant, vejce a salám s olivami. Na pokoji jsme dobalili zbytek věcí a nastěhovali všechny naše zavazadla do autobusu. Přesně v devět hodin jsme opustili Lloret de Mar a zamířili na severovýchod směrem na Francii a Marseille. Počasí je docela pošmourné, podle předpovědi by mělo i pršet.

O půl jedenácté překračujeme Španělsko – Francouzské hranice a projíždíme východními Pyrenejemi a regionem Languedoc. O půl dvanácté míjíme města Narbonne a Séte. Z přístavu v Séte do Toulouse se táhne v délce 254 km vodní kanál „Canal du Midi“. Je to více než 300 let staré technické dílo, které spojuje Středozemní moře s Atlantikem. Krajina je zajímavá a tak je na co se dívat a cesta nám docela ubíhá.

Okolo jedné hodiny míjíme Montpellier – je zde univerzita medicíny, kde studoval také Nostradamus.

Po jedné hodině přijíždíme do kraje Camargue. Delta Rhony tu vytváří množství vodních ploch, takže je zde velice úrodná oblast. Pěstuje se tu i rýže a sklízí se zde první ovoce a zelenina. Hlavním městem kraje Provence je Arles, které míjíme ve dvě hodiny po poledni. Všude je spousta zeleně a kvetou zde ve velkém množství ibišky, oleandry a levandule.

Ve tři hodiny nás vítá Marseille. Je to druhé největší město ve Francii a také její největší přístav ve Středozemním moři. Řadí se k nejstarším z velkých měst ve Francii – bylo založeno kolem roku 600 př.n.l.

Projeli jsme okolo Starého přístavu, který byl v minulosti řeckým přístavem v malé zátoce. Vstup z pevniny do něj střeží tvrze St-Jean a St-Nicolas. Až do 19.stol. byl přístav v provozu, ale s rozvojem námořní dopravy přestala jeho hloubka stačit. Dnes slouží jako přístaviště jachet, rybářských lodí a výletních lodí plujících na ostrov If.

Úzkými křivolakými uličkami se náš autobus vyšplhal až na vrcholek kopce, kde se nad přístavem vypíná bazilika Notre-Dame-de-la-Garde ( Panny Marie Strážné ). Byla postavena v polovině 19.stol. stavitelem Espérandieu v románsko – byzantském slohu. Po dlouhém schodišti jsme vystoupili až k bazilice a šli si ji prohlédnout. Uvnitř byly krásné mozaiky a jedna zvláštnost – na stěnách viselo spousta malých obrazů s různými náměty ( např. lodě, letadla… ) a někde byly zavěšeny i modely papírových letadélek. Na věži baziliky stojí pozlacená socha Madony s Ježíškem vysoká 10m.

Od katedrály je nalevo výhled na Frouilské ostrovy s ostrovem If v popředí. Na něm se nachází pevnost Chateau d‘ If, která je spojena s legendou o hraběti Monte Christo. Napravo pod námi leží Starý přístav s pevnostmi St-Jean a St-Nicolas. Když jsme se dosyta vynadívali, nasedli jsme opět do autobusu, pomalu popojížděli dopravní zácpou ve městě a zamířili vápencovým pohořím a silnicí plnou serpentin do Cassis.

Cassis bylo ve starověku rybářským přístavem, nyní je to příjemné malé městečko. Bylo vystavěno v 18.stol. na starých ruinách. Je to jedno z nejdražších středisek ve Francii. Tvoří ho záliv s přístavem jachet a výletních lodí obklopený až 400m vysokými skalami. Na kopci leží pevnost Chateau de la Mason des Baux, která je však pro veřejnost uzavřena. Vzduch zde obsahuje velké množství jódu, nejvíce na celém pobřeží Středozemního moře.

Zastavili jsme na kopci nad městečkem a dolů do jeho centra, které se nachází u přístavu jsme šli asi 1,5km pěšky. Městečko je opravdu docela malinké, tvoří ho převážně obchůdky se suvenýry, restaurace a kavárny. Prohlédli jsme si přístav, udělali pár snímků a pak už si šli rychle zaplavat do moře, protože nám už nezbývalo moc času. Voda byla nádherně teplá a tyrkysově modrá, ale taky se zvedaly z moře skoro tři čtvrtě metru vysoké vlny a foukal silný i když teplý vítr. Ve vlnách se nedalo vůbec plavat, ale perfektně se v nich skákalo. Petr se pěkně napil slané vody. V moři nám to rychle uběhlo a brzy byl čas k návratu, tak jsme se vydali na cestu zpět na kopec k autobusu. Před půl sedmou jsme Cassis definitivně opustili.

Pokračovali jsme dál na východ po pobřeží Středozemního moře přes Toulon, kde leží lodní přístav a mimo to ještě ponorkový přístav s posádkou ponorkového námořnictva.

Ve 20:30 jsme přijeli do Fréjus, kde jsme se ubytovali ve Formuli 1. Je to celkem šok po tří hvězdičkovém hotelu, který jsme ráno opustili ve Španělsku. Máme okno přímo k dálnici a je tu STRAŠNÉ dusno a snad 35C! Nedovedeme si představit, jak v tom vedru usneme. Pokojík je malý – většinu místa zabírá malé dvojlůžko, nad ním je ještě jedna postel v patře, vedle okna malý stolek, jedna židle, umyvadélko a televize. WC a sprchy jsou na konci chodby a všude po celé budově to hrozné vedro. Petr udělal instantní nudle s omáčkou, tak jsme povečeřeli. Petr se díval v televizi na nějaký horor o mravencích a pak se šel dvakrát osprchovat. Poprvé si pustil sprchu, namočil se, ale pak zjistil, že nemá mýdlo, tak se utřel, šel si pro mýdlo a umyl se znovu. Až potom si všiml, že ve sprše je zásobník s tekutým mýdlem. Bude jedenáct hodin, tak půjdeme vyvětrat trochu to horko a pokusíme se usnout.

8. den, pátek 6.7.2001 – Fréjus, Saint Tropez, Ramatuelle, Port Grimaud

Noc byla krušná – bylo úmorné vedro a k ránu nás vzbudil sílící hluk z aut projíždějících po dálnici. Naše postele mají hrozně měkké matrace, takže nás bolí záda a jsme docela rozlámaní. Vstali jsme v půl osmé a nasnídali se, udělali si svačinu na cestu a v půl deváté jsme opustili náš motel a vydali se na další výlet.

První zastávka byla asi po 2 km ve městě Fréjus. Bylo to původně římské přístavní město založené Gaiem Iuliem Caesarem v roce 49 př.n.l., ale nyní je od moře vzdálené 1,5 km. Autobus nás vysadil ve středu města s typickými barevnými fasádami na domech, francouzskými okny a tepaným kovovým zábradlím. Prohlédli jsme si románskou katedrálu z 10. – 12. stol., postavenou na místě původního římského Jupiterova chrámu. Ke katedrále přiléhá křestní kaple a klášter s archeologickým muzeem, které jsme ale nenavštívili.

Prošli jsme se po náměstí a přilehlými uličkami, kde byly obchůdky s různými suvenýry. Při placení pohledů jsme zjistili, že 100 Franků, co nám dal můj taťka s sebou, už neplatí. Trochu nám to udělalo čáru přes rozpočet, tak musíme začít šetřit, abychom vystačili do konce zájezdu pouze s dvěma sty Franky, které nám zbyly z jarního zájezdu z Paříže.

Po prohlídce Fréjus nás vyzvedl autobus a zamířili jsme do Saint Tropez. Silnice vede stále podél moře a tak máme možnost pozorovat na moři ohromné vlny. Je docela zataženo, vypadá to na bouřku. V Saint Tropez nás autobus vysazuje u přístavu, kde obdivujeme přepychové jachty a míříme ke strážnici, kde se natáčely filmy se známým „Četníkem“. Poté jsme prošli úzkými uličkami, které vedly až pod pevnost a vyšplhali jsme se na ni. Dovnitř se jít nedalo, ale byl odtud výhled na město a přístav. Škoda, že bylo zataženo a nebylo moc daleko vidět. Zpět do přístavu jsme se vrátili pomalou procházkou malebnými úzkými uličkami se spoustou kavárniček a malinkých obchůdků. V přístavu jsme si dali oběd z vlastních zásob – párky s křupavou bagetou, kterou jsme si koupili v jednom pekařství. Foukal hrozný vítr a plechovku i s párky nám ze zídky shodil na zem. Párky jsme posbírali, opláchli vodou z láhve na pití a dojedli jsme je, protože už se nám tenčí zásoby jídla, tak musíme šetřit a nemohli jsme si dovolit je vyhodit.

V jednu hodinu opouštíme Saint Tropez a pokračujeme autobusem na pláž Pampelone, kde za druhé světové války proběhlo vylodění Spojenců. Podle plánu jsme se tu měli vykoupat v moři, ale protože byly stále ohromné vlny, fičel vítr a moře bylo rozbouřené, tak byl zákaz koupání. Prošli jsme se kousek po pláži, podívali se k památníku Spojenců a autobusem pokračovali k dalšímu místu.

Další zastávkou bylo městečko Ramatuelle. Nejprve jsme navštívili místní hřbitov, kde je pomník herce Gérarda Philippa a jeho manželky. Ze hřbitova jsme zamířili do městečka, kde bylo plno úzkých uliček a všude spousta květin a rostlin. V obchůdkách měli krásné keramické talíře a další věci s motivy oliv. Rozmýšleli jsme se, že si něco koupíme, ale protože téměř všechno bylo ze skla nebo z keramiky, tak jsme měli strach, abychom to dovezli v pořádku domů.

O půl čtvrté jsme pokračovali do městečka Port Grimaud. Vystoupili jsme na nábřeží a šli jsme stát frontu na loďku, na níž jsme absolvovali asi půl hodinovou okružní plavbu po kanálech městečka. Jsou to takové modernější Benátky, postavené v šedesátých letech (hloubka kanálů je asi 4 m). Tvoří je nízké domečky s pestrobarevnými fasádami, protikladem jim jsou jinak zbarvené okenice. Naposledy se tu údajně jeden takový domek prodal za 30 milionů Franků. Když jsme vystoupili z loďky, tak jsme si šli prohlédnout místní kostel, kde byla zvláštně řešená barevná okna ve tvaru kostek, které nám silně připomínaly luxfery a vytvářely různobarevné kompozice. Prošli jsme ještě pár obchůdků se suvenýry různým kořením, svíčkami, mýdly.

V pět hodin jsme opustili Port Grimaud a zamířili na poslední zastávku dnešního dne, do supermarketu Géant. Ta nebyla v programu, vynutili si ji lidi z autobusu aby uspokojili nakupovací mánii a utratili nějaké peníze. Cestou byla komedie s řidiči, protože se cukali a nechtěli tam jet. Ale průvodce je pod nátlakem donutil aby tam jeli a řidič se vztekle dotazoval: „Lidi, myslíte si že jsem neochotnej?“ A babka s klóbrcem ho uklidňovala tak, že vysokým hlasem volala na celý autobus: „Nerozčilujte se, hlavně se nerozčilujte.“ Nakonec jsme tam ve zdraví dojeli. Měli tam toho spoustu, ale my si zrovna nepřijeli udělat nákup na víkend jako ostatní, tak jsme si koupili jen sýry Bresse Blue a Camembert. Řidiči šli nakonec taky nakupovat a cpali se potom u autobusu bagetama a byli jako beránci.

V půl sedmé jsme konečně vyjeli na cestu zpět do Fréjusu do Formule 1 na ubytování. Přijeli jsme okolo osmé hodiny, uvařili si k večeři nudlové omáčky a umyli se. Petr se díval na televizi a pak jsme balili věci, protože dnes je tu naše poslední noc, zítra nás čeká poslední výlet a pak už i konec dovolené. Je půl jedenácté, tak půjdeme spát. Zas je tu hrozné vedro.

9. den, sobota 7.7.2001 – Nice, Monaco, cesta domů

Během noci se trochu ochladilo a tak se nám k ránu docela dobře spalo. Jen nás rušil hluk aut z dálnice a přelétající letadla. Ráno jsme se nasnídali a Petr mi vyprávěl, jak po něm v noci lezl brouk. Nastěhovali jsme si věci do autobusu a v půl deváté jsme vyjeli směrem na Nice. Měli jsme jet silnicí podél moře, ale řidič, který včera nadával kvůli zastávce v supermarketu, je pořád naštvaný a postavil si hlavu, že podle moře nepojede, tak jedeme po dálnici a kromě stromů nic jiného nevidím.

Projeli jsme pohořím Esterel a dále okolo letiště v Nice, kde jsou super moderní budovy a přistávací plocha letadel je postavena na pilířích zasahujících až do moře.

Nice je největším městem na Francouzské riviéře s nádhernými plážemi a azurovým mořem. Bylo založeno Řeky asi ve 4.stol př.n.l. Ve čtvrt na deset vystupujeme v Nice na jedné z jejich hlavních tříd na Anglické promenádě, přímo před hotelem Negresco, což je nejluxusnější hotel v celém městě.

Po promenádě pokračujeme k budově opery, kterou stavěl stejný architekt jako pařížskou a obě si jsou velice podobné. Za operou začínají uličky a náměstíčka Starého města, kde se na jednom z nich koná tradiční květinový trh. Bylo tam plno nádherných rostlin, květin, vázaných i v hrnkách, ale i mnoho druhů ovoce, zeleniny, koření, hub, mýdel a spousta dalších krásných věcí. Zamířili jsme do postranních uliček a těmi jsme okolo justičního paláce přišli na jedno z nejkrásnějších náměstí, na náměstí Place Masséna, které je středem města a kde se nachází i pravoslavný ruský kostel. Uličkami jsme se vrátili zpět na promenádu, kde jsme čekali, až nás vyzvedne autobus a záviděli jsme lidem na pláži. Moře mělo nádhernou azurovou barvu, tak jsme litovali, že se nemůžeme jít vykoupat.

Měli jsme se zastavit v parfumérii v Éze, ale řidiči přišli s tím, že se tam platí hodně (150 Franků) za parkoviště, tak jsme jen projeli okolo. Nachází se tam i pevnost ze 14. stol. a je to hrozně vysoko ve skalách, takže je odtamtud i nádherný výhled směrem k Nice a k Monaku. Na jedné podobné vyhlídce jsme o pár kilometrů dál na chvíli zastavili a pak pokračovali už bez zastávky rovnou do Monaca.

Monacké knížectví je se svou rozlohu necelé 2 km čtvereční druhým nejmenším státem Evropy. Nachází se na Azurovém pobřeží francouzské riviéry u Ligurského moře, na svazích předhoří Přímořských Alp. Tvoří ho dvě spojená města – prvním z nich je staré Monaco, jež se rozkládá na skalním ostrohu s plošinou na vrcholu, který je vyzdvižen 60 m nad moře. Druhé město – nové Monte Carlo leží na druhém skalnatém ostrohu. Pojmenování má po vládci Karlu III., který zde v polovině 19. stol. rozjel velký plán na vybudování celého hráčského města. Knížectví má pověst nejluxusnějšího hráčského doupěte a daňového ráje. V roce 1297 se stali vládci Monaka Grimaldiové, kteří byli zároveň i zakladateli knížecího rodu, jehož současným vládcem je kníže Rainier III.

Autobus nás vysadil nad městem u Exotické botanické zahrady s rostlinami převážně z amerického kontinentu, která se rozprostírá na skalnatých terasách a prochází se tam po různých chodníčcích a můstcích. Od silnice bylo vidět mnoho kaktusů.Výtahem ve skále jsme sjeli k nemocnici Grace Kelly a uličkami jsme sestoupili až dolů k Monacké zátoce, kde se rozprostírá přístavní čtvrť La Condamine. Kotví tu přepychové jachty a nachází se zde množství bank, obchodů a hotelů. Zastavili jsme se na tržnici a koupili jsme si s Petrem ohromné a výborné broskve. Od přístavu jsme stoupali po schodech k masivní bráně, prošli jsme okolo hradní stráže a ocitli jsme se na hradním nádvoří před knížecím palácem. Na nádvoří jsme si prohlídli pomníky, stará děla a u nich dělové koule, které byly buďto zalité do betonu nebo alespoň svařené do pyramid.

V poledne se tu konají slavnostní výměny stráží, ale protože jsme přijeli pozdě, tak jsme je bohužel neviděli. Chvíli jsme poseděli ve stínu pod piniemi a kochali se vyhlídkou na moře. Šli jsme se podívat ke katedrále v novorománském slohu, postavené v letech 1875 – 1903 ze speciálního bílého mramoru, který je tím bělejší, čím více na něj svítí slunce. Uvnitř jsou hrobky knížat a jsou zde pohřbena všechna monacká knížata s rodinami.

Pomalu jsme se vrátili zpět na náměstí a po půl druhé šli na prohlídku knížecího paláce. Bylo to tam hezké, samé starožitnosti a přepychové věci. Ale francouzská průvodkyně strašně pospíchala, aby už mohla vzít další výpravu, hrozně rychle mluvila a moc nám toho neřekla, tak nám spoustu věcí nakonec řekl náš průvodce.

Po prohlídce paláce jsme zamířili do Oceánografického muzea, jehož ředitelem byl známý oceánograf Jacques Yves Cousteau. Prohlídku jsme zahájili v suterénu, kde se ve dvou křídlech nacházela akvária. V pravém křídle byla akvária s živočichy tropických moří Indického, Tichého a Atlantského oceánu, která byla rozdělena podle hloubky moře a v nich bylo celkem asi 250 druhů živočichů, kteří v té které hloubce žijí od hladiny moře až do hloubky 100 m pod mořskou hladinou. V levém křídle bylo asi 100 druhů živočichů Středozemního moře. Těm dodává čerstvou vodu přímo z moře čerpadlo, jehož nasávací trubice vede až do hloubky 60 m, kde je nezkalená voda. Tyto dvě části od sebe oddělovalo ohromné akvárium dlouhé 9 m a hluboké 6 m, které svou výškou zabíralo celá dvě patra. V tom horní jsme viděli plno tropických krásně barevných ryb a korálový útes a ve spodním patře plavali žraloci, rejnoci, murény a další ryby. Dále byla akvária rozdělená na Středozemní moře, oceány. Akvária byla nádherná, vydrželi bychom tam třeba celý den, ale protože jsme na prohlídku měli jen 2 hodiny, museli jsme je opustit, abychom viděli i zbytek muzea. Zamířili jsme do prvního patra, kde byl promítací sál, kde se promítají záznamy z podmořské kamery umístěné necelých 150 m od Monackého útesu na němž stojí i muzeum. Ve druhém křídle prvního patra byl sál s různými kreslenými obrázky ryb a u nich byly japonské nápisy. Ve druhém patře byly v jedné části různí krabi, ryby a další mořští živočichové naložení do lihu, někteří až z roku 1840. Ve druhé části byly mušle, korály, želvovina, jantar a ukázky řemeslných prací a předmětů, které se z těchto surovin dají vyrobit. Kromě toho tam byla také sbírka velrybích koster.

Když jsme si všechno prohlédli, tak jsme se ve čtyři hodiny vrátili ke knížecímu paláci, po schodech jsme sešli zpět k přístavu a podél moře pokračovali až k molu, kde jsem se před lety s našima koupala. Molo je oplocené a zanedbané a koupat se tam už nesmí. V těchto místech také už začíná Monte Carlo a v tunelu, který vede nad mořem se jezdí monacký okruh Formule 1, jehož patronem je kníže Rainier III. Cestou jsme si koupili v jedné pekárně šáteček s čokoládou, který byl moc dobrý.

U mola jsme nastoupili do výtahu a vyjeli s ním na terasu přímo u Grand Casina. Je to empírová budova s velkými francouzskými okny, ozdobnými rampami a dvěma věžemi, kterou postavil v 70. letech 19. století francouzský architekt Charles Garnier. Ze západní strany je opera, ze severní strany vstup do foyeru casina. Kromě heren jsou uvnitř i restaurace, kavárny a konferenční sály. Chtěli jsme se jít podívat dovnitř, ale ochranka nás posílala s foťákem a kamerou do šatny, tak jsme tam nakonec nešli. Prohlédli jsme si vedle stojící Hotel de Paris, který má být nejdražším hotelem v Monte Carlu a hned naproti hotelu je stejnojmenné Casino Paris. V přilehlých obchodech byly samé šperky od světoznámých zlatníků, tak bylo na co koukat.

Od casina jsme pokračovali směrem k moři až do Japonských zahrad. Všechno je zde z Japonska – od trávy, stromů, keřů, až po kameny a písek. Bylo tam hodně můstků přes tůňky a japonský altán. Uvnitř byly lavice a ve vitrínách sošky. Za zahradami bylo náměstí s kongresovým centrem Grimaldi. Tam pro nás měl přijet autobus, ale pak přiběhl průvodce, že tam autobus nesmí zastavit, tak jsme se zase vraceli zpátky až do míst, kde jsme odpoledne nastupovali do výtahu ke casinu. Tam jsme nastoupili v půl sedmé do autobusu a vyrazili na cestu domů. Řidiči chtějí být ráno v 6:00 na Českých hranicích, aby nemuseli dělat osmi hodinovou pauzu na odpočinek, tak jsme zvědavi, jak to stihnou. Už taky nemáme skoro žádné jídlo. Jen jedny sladké sušenky, slanou Telku, jednu španělskou housku, jeden trojúhelníček Veselé krávy a kečup – ten bychom mohli i rozdávat.

Z Monaka šplháme autobusem do kopců na dálnici A8, projíždíme okolo Mentonu.

19:00 – překračujeme Francouzsko – Italské hranice a směřujeme dále na Ventimiglii.

19:15 – San Remo, koná se zde Festival italské populární hudby a je zde i pravoslavný ruský kostel.

Dále míjíme města Imperia, Gorleri a St. Bartolomeo. Průvodce nás informuje o dalším směru naší cesty – Janov, jezero Lago di Garda, Brennerský průsmyk a Innsbruck.

19:55 – projíždíme Ligurskou riviérou.

20:15 – Savona, je zde přístav, odkud plují lodě na Korsiku.

20:40 – Janov. Zastavujeme na 20 minut na odpočívadle, navštěvujeme místní toalety a trochu se snažíme rozhýbat naše ztuhlá těla. Lidi z autobusu vyžadují film na videu, tak sledujeme „Síť“ a poté ještě na jeden film na motivy o „Ošklivém káčátku“ – už jsme to ale s Petrem viděli v kině.

24:00 – jsme 14km od Brenneru.

1:30 po půlnoci – zastavujeme na odpočívadle u Trentina. Řidiči trochu zabloudili a zajeli si asi 80 km jiným směrem tak se vracíme zpět.

10. den, neděle 8.7.2001 – návrat domů

V noci jsme se docela vyspali. Jeli jsme přes Rakousko a pak dále do Německa. Okolo sedmé hodiny řidiči brali v Německu naftu, ale teď říkají, že v ní je asi nějaká špína nebo kdoví co, protože autobus vůbec nejede, jen hodně pomalu. Řidiči se to snaží dát trochu dohromady, ale nejde klimatizace a smrdí tu hrozně nafta.

Nakonec jsme se přeci jen trochu rozjeli a v 8:40 jsme přijeli na Německo – České hranice v Železné Rudě. Je tu hrozné počasí – mlha a leje jako z konve. Pro nás je to docela šok po tom krásném počasí, na které jsme byli zvyklí. Máme půlhodinovou pauzu na parkovišti u benzínky v Železné Rudě. Jsou tu tak hrozné záchody, že na ně radši ani nepůjdeme. Opravdu skvělá vizitka naší republiky hned na hranicích. Zavolali jsme s Petrem domů, aby nám našel můj otec spoj z Prahy domů na internetu. Petr si na benzínce koupil bagetu a já jsem dojedla poslední španělskou housku s Veselou krávou. Už máme jen slané krekry Telka, stále plný kečup a našli jsme ještě bonbóny.

10:00 – Klatovy

10:45 – Plzeň. Cestou vyplňujeme anketní lístky pro cestovku, tleskáme průvodci a řidičům, i když neradi nakupují. Dala jsem jim za to známku dvojku a Petr jedna mínus. Průvodce nám oznamuje, že jsme za celý zájezd ujeli 4.000 km.

V 11:45 přijíždíme do Prahy na Radlickou, vystupujeme, vynášíme věci z autobusu, loučíme se s lidmi z autobusu a jdeme na metro. Kousek jedeme s Arménkami, které s námi byly na zájezdě, ale na Florenci je opouštíme, přestupujeme a pokračujeme dál na Hlavní nádraží. Kupujeme si lístky na vlak, já ještě párek v rohlíku a spěšňákem ve 12:55 odjíždíme do Turnova. Přijeli jsme na čas, ale ještě jsme chvíli čekali až pro nás přijede můj otec. Odvezli jsme Petra do Bělé a my s otcem jeli do Svijan.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .