0
0

Vysoké hory se zeleným,ale i vyprahlými údolími či rozeklané pobřeží s nádhernými plážemi. Toto všechno, ale i spoustu dalšího najdeme na Pyrenejském poloostrově. Překračujeme Pyreneje, které oddělují Španělsko od okolní Evropy, a jedeme podél Čechům velmi známé části pobřeží Costra Brava. Přijíždíme do hlavního města Katalánska Barcelony, města proslaveného především díky zajímavým stavitelskými dílům architekta Gaudího. Prohlídka Barcelony je skoro povinností. Těšíme se na prohlídku Barcelony, a proto vjíždíme po dálnici do centra a zanedlouho zastavujeme u kostela Sagrada Familia. Začal se stavět v první polovině 20. století a dodnes není hotov. A vypadá to ještě nadlouho! Orientace ve městě je dobrá hlavně díky pravoúhlému systému ulic a tak postupně prohlížíme přístav s památníkem Kryštofa Kolumba a přístavem jachet, křivolaké domy, ale i vrch Monjuic tyčící se nad Barcelonou, na kterém jsou zmenšeniny největších španělských pamětihodností.

Po odjezdu z Barcelony jedeme v obrovské koloně nákladních a osobních aut jedoucích oběma směry podél pobřeží dále na jih a míjíme spoustu zátok s písečnými plážemi, které střídají pomerančové a mandarinkové sady plné dozrávajícího ovoce. Proto mnohokrát zastavujeme nejenom na osvěžení v moři, ale i z důvodu přísunu vitamínů. Po projetí kolem Calafatu s jeho jadernou elektrárnou a rekreačními středisky vjíždíme do Valencie a do stejnojmenné oblasti nazývané též Levant. Jedná se o jednu z nejhustěji osídlených oblastí a to hlavně díky velmi úrodné zemině. Pěstuje se tu mimo jiné i rýže. Projetí samotné Valencie je dost obtížné. V centru si prohlížíme dominantu města – šedesát metrů vysokou věž Miguelete. Tato věž patří k obrovské katedrále, ve které se každý čtvrtek již po mnoho staletí schází takzvaný „Vodní tribunál“ rozdělující příděly vody na místní zemědělská pole. Za Valencií nakrátko opouštíme pobřeží a vjíždíme do vnitrozemí.

Setkáváme se s prvními památkami na dřívější arabské obyvatele. Díváme se na nádherné malé vesničky na vrcholech kopců s křivolakými uličkami a poklidným životním rytmem. Tato idylka má jedinou vadu – teplota se blíží čtyřicítce. Proto se znovu vracíme k pobřeží Costa Blanka, které lemuje celé jihovýchodní pobřeží Španělska. Celá Costa Blanka je sice silně turisticky zaměřena, ale naštěstí se tu ještě dají najít klasické rybářské vesnice. Vjíždíme do Andalusie, nejjižnější španělské oblasti plné palem, vína, flamenga a koridy. Do území s největší koncentrací španělské tradice a temperamentu. Křesťanství se zde stále mísí s islámem, i když zde vláda Arabů skončila před více než pěti sty lety. Domy ve skáleU Murcie si prohlížíme místní zvláštní způsob bydlení, a to příbytky vytesané v pískovcové skále. Obydlí mají několik místností a díky skále i velmi příjemné stálé klima. Okolní bizardně tvarované skály jsou těmito příbytky úplně protkány a v mnohém připomínají Kapadocii v Turecku. Celé toto území ohraničuje Costa de Sol, neboli slunečné pobřeží, s třemi sty dny slunečního svitu. My však přijíždíme asi v těch zbývajících padesáti dvou dnech, protože je hustá mlha střídaná slabým deštěm. Proto co nejrychleji míříme k cíli naší cesty, na Gibraltar.

Přejedeme horizont a najednou se před námi objeví skála známá z fotografií. Je to Gibraltar, poslední evropská kolonie. Tato 426 metrů vysoká skála patří Anglii. Zastavujeme kousek od hraničního přechodu, kde na parkovišti necháváme motorku a vstupujeme na území Jejího Veličenstva. Hned nás vítá typický anglický patrový autobus. Přecházíme letiště a vstupujeme do města úzkou branou. Je to tu všechno opravdu typicky anglické. Na vrcholu gibraltarské skály žijí opice makakové. Pověst říká, že dokud budou opice žít na skále, tak bude Gibraltar patřit Anglii. Proto se tu o ně starají opravdu královsky a mají dokonce svého ošetřovatele. Celé území Gibraltaru je možné přejít za dvě hodiny až na nejjižnější bod, na maják na mysu Europa point, odkud je už vidět pobřeží Afriky. Celý Gibraltar je po staletí strategickým bodem hlídajícím vjezd do Středozemního moře, a proto je tu spousta jak starých tak nových zbraní.

Opět jsme ve Španělsku a pro změnu opouštíme pobřeží a vjíždíme do hor. Úzkými silničkami mezi skalami vjíždíme do Granady. Město je nazýváno společně s Cordobou a Sevillou bílými perlami. Většina historického města byla vybudována ve středověku, kdy bylo okolní území pod nadvládou Arabů. A tak tu jsou vedle sebe arabské mešity a křesťanské památky, jako například katedrála, ve které jsou pohřbeni Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská. Z města je nádherný pohled na pohoří Sierra Nevada se zasněženými vrcholky.

Opouštíme město a serpentinami stoupáme k vrcholu Mulhacén. Je nejvyšším vrcholem Španělska a na jeho vrcholu je pozůstatek ledovce z doby ledové. Celou cestu se nám nabízejí nádherné výhledy do údolí. Zastavíme na posledním parkovišti, za kterým je závora a vyrážíme pěšky nejdříve k vrcholu Vuelty se zajímavým památníkem. Rozhled z výšky přes tři tisíce metrů je nádherný. Počasí je tu skutečně velehorské, a tak se střídá silná bouře provázená blesky a prudkým deštěm s krásným počasím bez mráčku. Jediným kazem na kráse je spousta škvorů, kteří na nás neustále útočí. Vždyť je z helmy a oblečení vyklepáváme ještě o několik desítek kilometrů dál!

Po odjezdu ze Sierry Nevady se už nevracíme k moři a jedeme na sever vyprahlým vnitrozemím. Vyhýbáme se pokud možno městům a projíždíme zapadlé vesnice na návrších , kolem kterých se rozprostírají sady a vinice. Zastavujeme se pouze v Alicante s nádhernou promenádou a v Zaragoze, městě se souborem muderajských kostelů se stovkou věží. Opět se přibližujeme Pyrenejím a krajina se začíná nápadně zelenat a v mnohém připomíná naši Vysočinu. Množství zatáček a větší stoupání nám oznamuje, že vjíždíme do nejvyšší oblasti Pyrenejí a to do samostatného království Andorry.

Andorra je díky daňovým výhodám obchodním rájem, a tak se není čemu divit, že podél hlavní silnice protínající království je spousta obchodů. I pro motorkáře je Andorra rájem, a to hlavně díky příznivým cenám. Vždyť jich tady taky spousta jezdí! Obchody skončí až před horským sedlem ve výšce 2575 m. n.m. a teprve zde je možné se pořádně rozhlédnout a pokochat se pohledem a na hory. Přejíždíme hřeben a tankujeme u jedné z čerpacích stanice s levným benzínem, protože benzín je v nedaleké Francii podstatně dražší, a opouštíme Andorru. Závěrem Španělsko je hlavně hornaté vnitrozemí s vyprahlou krajinou, s množstvím horských řek a jezer. V horách návštěvník málokdy někoho potká. V létě je v horách obrovské vedro, ale na mořské pláži je i v létě nádherně a voda je teplá a čistá. Zkrátka každý si ve Španělsku najde něco pro sebe. Někdo přírodu, někdo dobré jídlo, někdo býčí zápasy, ale všichni odsud odjedou spokojeni.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .