0
0

Intro

Už ani nevím, kdy mě to napadlo, že bychom mohli uspořádat šílený výlet do Španělska a najít si tam práci a užít si parádní dovču – dovolená Španělsko byla hodně lákavá. Vlastně to jako prvního asi napadlo Davida, mého spolužáka z politologie. Já jsem zviklal partičku dalších pěti lidí a mohlo se vyrazit. Čas odjezdu byl naplánován do konce června, až všichni doděláme zkoušky a v plánu bylo zůstat ve Španělsku co nejdéle to půjde, ideálně celé prázdniny. Já jsem měl jet stopem s Alčou. Ta, v domnění, že vydržím úplně všechno, zkoušela moje nervy, takže čtrnáct dní před plánovaným odjezdem nevěděla, jestli pojede. Když mi pak tři dny před naplánovaným odjezdem zavolala, a definitivně mi sdělila, že nejede, vypadalo to, že celé Španělsko padá. Na druhou stranu ale zase druhý den změnila názor, a co víc, ve středu dokonce sehnala kamion, který nás v pátek odveze třeba až do Valencie.

Den první (27.6.2003)

Kromě navštěvování barů a hospod a dodělávání zkoušek, mi celý den před odjezdem zabrali organizační starosti. Odjezd s Alčiným strýcem padl na pátek 27.6. Šel jsem tedy od Kohoutů rychle domů, abych si nakoupil nějaké to jídlo na cestu a stačil si jej v klidu zabalit do velmi malého batohu, který jsem si půjčil od Standy. Asi v šest jsem měl hotovo, zavolal jsem si taxi a odvezl si věci k Alče domů, odkud jsme pak měli jet na Novou Hospodu na kamion.

U Alči jsem se dozvěděl, že odjezd se bude konat až zítra, počkal jsem tedy až si také sbalí všechny věci a jeli jsme se rozloučit s ostatními ke Kohoutům. Ali pak jela domů někdy brzo a my jsme kalili asi do čtyř, načež jsem pak jel spát ke Švarcíkovi, abych to neměl ráno daleko.

Odjezd (28.6.2003)

Ráno nás Alča vzbudila někdy kolem osmý, a pak přinesla Petrovi ještě mapu Barcelony, kde jsme se měli za pár dní setkat. Dali jsme si cigaretu před domem a Alči táta nás odvezl na kamionové parkoviště na Nové Hospodě. Za chvíli přijel Alči strýc – manžel sestřenice – s DAFem, a pak se jelo ještě k Vališům na kafčo. Asi v deset jsme byli zpátky na Nové Hospodě, a to už přijel Mádrův kolega, který mě měl převézt přes hranice. Na Folmavu jsme dorazili jako první, protože Alča se strýcem se ještě stavěli v Holýšově u babi pro pouťové koláče. Vyrazil jsem do Duty Free Shopu, a pak jsme stáli frontu na odbavení.

Něco krátce po poledni jsme přejeli hranice a jeli směrem na Norimberk a dál na Heilbronn. S Alčou jsme teď byli ve spojení jenom pomocí vysílaček a celou cestu jsme se bavili kamioňáckými historkami. Byla to celkem sranda, mají dost zábavných zážitků. Když jsme se bavili o šlapkách, Mádr mi slíbil, že mi na Jonqueře zaplatí černošku, z čehož jsem se potom málem nevykroutil. Jednou jsme stavěli na odpočívadle a dali si kafíčko. Za Heilobronnem jsem přesedl do Mádrova kamionu, protože jeho kolega se tady odpojil a vydal se směrem do Belgie.

Někdy k večeru jsme dojeli na odpočívadlo do Achernu, kde jsme museli pár dní zůstat a čekat na propustku do Francie. Večer jsme hodlali jít brzo spát, ale zaparkovali jsme vedle kamioňáka z Brna, tak jsme se s ním zakecali a dali kafe. Sedělo se mezi kamiony na rybářských židličkách a my s Alčou jsme zase nestačili žasnout nad kamioňáckými historkami. Brňák nás naléval houbou a slivovicí, takže byla zase pohoda. Když jsme asi ve dvě ráno všechno dopili, vydali jsme se na kutě do kamionu. S Alčou jsme spali na spodním lehátku a Mádr nad námi. Moc jsme se nevyspali, k ránu bylo v kabině pěkný horko.

Achern (29.6.2003)

Ráno jsme vstali brzy kvůli tomu horku a začali snídat, a snídaně postupně přešla v oběd. Mádr už nás zvykal na španělské tučnění. Oběd v Achernu Podle jeho názoru totiž ve Španělsku pojdeme ne-li druhý, tak dozajista třetí den hlady, takže se nás teď snaží řádně vykrmovat. K obědu jsme si grilovali maso a pořádně jsme se všichni nadlábli. Po obědě jsme se vypravili na Achernské koupaliště. Trochu to tam připomíná Zelenou Vodu. Průzračná, osvěžující voda. Osazenstvo taky zvláštní, připadal jsme si tam jako v nějakém německém filmu ze 70. let.

Mádr se šel tak kolem pátý vyspat do kamionu, aby byl svěží na zítřejší cestu a my jsme se dál váleli u vody a probírali a drbali všechno možné. K večeru se začalo koupaliště vyprazdňovat, což byl ten pravý okamžik na vyzkoušení vodní houpačky. Alča skočila placáka do vody a já si narazil patu, protože tam bylo celkem mělko. Okolo deváté jsme zůstali už úplně sami, a tak jsme šli za Mádrem ke kamionu.

Dojedli jsme polévku od oběda a poflakovali se po parkovišti. V protějším kamionu si pouštěli Dr. Mrázka.Mádr rozhodoval, jestli se večer přesuneme jižněji k Francii, ale nakonec bylo rozhodnuto zůstat. Mádr byl nějaký nervózní a potřeboval se pořádně vyspat, tak jsme si šli radši hledat místo na spaní někam do přírody. Několikrát jsme obešli parkoviště, rozhodovali jsme se i vniknutí na koupaliště, ale nakonec jsem se utábořili ve spacácích na parkovišti před. Dlouho do noci jsme koukali na hvězdy a kecali, až jsme nakonec usnuli.

Francie (30.6.2003)

Ráno nám Mádr poslal smsku, že se odjíždí v 11.30, chvíli jsme tedy ještě leželi, a pak se šli nasnídat. Asi v půl jedenáctý přijel Mádrovo jiný kolega a přivezl propustku do Francie. Dali jsme kafe, a pak vyrazili směrem Francie. Jelo se přes Besancon a Lyon. Alča skoro pořád spala, čehož Mádr využíval, aby mě znovu a znovu udivoval kamioňáckými historkami. Tentokrát jsem se dozvěděl, že ve Španělsku žijí až dva metry dlouzí jedovatí hadi, kteří se v noci plíží do kabin, aby uštkli řidiče.

Stavěli jsme párkrát na odpočívadle a dávali vždy kafčo a cíčko. Několikrát jsem pak po cestě taky spal, střídali jsme se s Alčou. Mádr už byl taky celkem unavený, takž jsem byl rád, když jsme po půlnoci zastavili na odpočívadle kus před španělskými hranicemi. Na odpočívadle jsme se omyli po 12 hodinách jízdy a v piniovém hájku si postavili stan. Bylo to výhodné, protože po chvíli začali stříkat ostřikovače na zavlažování, takže jsem celou noc poslouchali déšť.

Espagne (1.7.2003)

Ráno jsme vstali brzy, byli jsme vyspalí z minulého dne z kamionu, a čekali, až se Mádr také probudí. K snídani jsme si uvařil polévku a vyrazili na La Jonqueru, neboli Žumpu, což je hlavní tranzitní uzel na cestě do Španělska. Naštěstí tam zrovna nebyla žádná černošská prostitutka, tak jsem se z toho vykroutil. Zastavili jsme a šli na oběd do Mary Solu, kde jsme si dali celkem slušný Menu del Día za asi 8€. Vínko s perlivou vodou, ensalada, kotletka s hranolkami, všechno jak má být – začíná se mi ve Španělsku líbit.

Naprali jsme do sebe oběd, zatímco do nás pralo polední španělské slunce, takže jsem si pak v kamionu vlezl dozadu a dal si pořádnou siestu. Když jsme projížděli okolo nějaké prostitutky, Mádr na mě zakřičel a vzbudil mi, až jsem si praštil do hlavy o horní postel. Prostitutky jsme viděli naposledy v Čechách a pak až ve Španělsku.

Už když jsme byli ve Francii, tak psal David, že se kamionem nechal vyhodit v městečku jménem Vinarós, tak že se k němu máme připojit. Už tam byl celý týden sám. Po obvyklých 4.5 hodinách jsme zastavili kousek nad Vinarós, kde jsme se okoupali kousek od místní cementárny. Pak jsme si dali poslední kafe a vyrazil do Vinarós. Dorazili jsme tam kolem šesté, vypakovali jsme se z kamionu jako cikánská rodina a Mádr odjel a nechal nás tam samotné. S Davidem jsme měli sraz až v devět, tak jsme se vypravili směrem do centra. Měli jsme vybité mobily, ale napsali jsme mu smsku, aby si nás vyzvedl. Vypadalo to celkem nejistě, šli jsme před již zavřené informační centrum a čekali do večera.

Pozorovali jsme místní život a kouřili jednu za druhou. V devět jsme se vypravili k Aréně del Torros a David už tam na nás čekal. My jsme táhly krosny a on měl jenom takovou malou taštičku přes rameno. Chtěli jsme se ubytovat, ale David byl toho názoru, že musíme poznat místní bary. Šli jsme tedy do baru na pláž ke Carlosovi. Ten na Davida už z dálky mával. Sedli jsme si tam a dali jsme si nějakou tu cańu. Carlos nám pak přines oříšky a kecal s námi. Když tam byl David prvně a dal si šest piv, tak se ho ptal odkud je, no a když mu David řekl, že z Čech, přinesl mu rovnou velké pivo. Normálně tady točí do dvojky.

Po půlnoci jsme se vydali směrem k Davidovu penzionu a dali si k němu batohy. S Alčou jsme si vzali jenom spacáky a malý batůžek a šli spát k moři na pláž.

Vinarós (2.7.2003)

Ráno jsme vstávali už s východem slunce, protože okolo všichni venčili psi. Bylo asi šest, tak jsme šli do města a procházeli se tam. Když pak v osm otevřeli internetovou kavárnu, tak jsme šli na internet. Pak jsme si šli k Davidovi pro věci, což bylo kolem poledne a vydali jsme se hledat nějaké ubytování. V info-centru mi slečna řekla, že jsou ve Vinarós dva kempy, každý na opačném konci Vinarós. Rozhodli jsem se tedy vyrazit do Punta Cala, asi tři kilometry od centra podél pobřeží, kde měl údajně být jeden z nich. Jezdí tam i autobus, ale Alča s Davidem byli pro pěší přemístění.

V žáru poledního slunce jsme si to cupitali směrem do Cala Puntal, což je opravdu nejzazší část Vinarós. Když jsme tam došli, byla už opravdu výheň, nikde nebyla ani noha a všechny okenice byly zavřené. Siesta byla v plném proudu a po ulici se kutálela jenom slaměná koule jak ve westernu. Cala Puntal je německá rekreační čtvrť a zrovna tak i kemping byl pro Němce a ještě k tomu plně obsazený. Snědý chlápek nás posílal do 6 km vzdáleného kempu v Benicarlu, a nebo jsme měli další možnost, vydat se do kempu na druhé straně Vinarosu, což bylo ale takových 7 km.

Zašli jsme do baru Aliacante na vínko, koupil jsme jednu Dave v hospodě na pláži láhev pro všechny a tu jsme vypili. Pak jsme se šli na chvíli plácnout na nejbližší pláž a udělat si nějaké jídlo. Byla to Pláž s Hospodou a tam jsme byli do večera. Pozorovali jsme surfaře – začátečníka. Moc mu to nešlo a David se mu pořád smál. Když vylezl z vody, zoufale se na mě podíval a požádal mi o cigaretu, z čehož David už opravdu nemohl.

K večeru jsme se rozhodli vypravit do campingu Vinarós a zase pěšky. Už když jsem přišel do centra, jsem sotva lezl. David s Alčou skočili nakoupit nějaké jídlo a já jsem si zatím četl na lavičce. Autobus nám ujel, a tak jsme pokračovali i dál pěšky. Napřed jsme šli městem a všichni nás posílali pořád dál. Nikdo vůbec nevěděl,kde to je. Potom jsme šli podél magistrály a všude po zdech pobíhali gekoni. Do kempu jsme došli asi v devět. Vyšlo nás to celkem na 20€ (9.35€ za místo na stan + 3.30€ za osobu), ale už bylo pozdě, tak nám nezbylo nic jiného, než se ubytovat.

Kemp byl celkem hnusný, vypadal jako králíkárna, přičemž 4 až 6 kotců bylo vždy odděleno živým plotem. Našli jsme si jeden takový kotec a Alča s davidem v kempu postavili stan, což byl přímo porod, protože podloží bylo jako beton. Došli jsme si do sprchy a navečeřeli se. V kempu byl i bazén, ale ten jsme nevyužili. Večer jsme si otevřeli nějaké vínka a kalili jsme před stanem. Asi v půl jedenácté na nás přišel nějaký černoch, abychom to ztlumili. V noci jsme spal ve stanu a Alča s Davidem venku před stanem.

Čtvrtek (3.7.2003)

Ráno jsme se vzbudili asi v devět a začali balit. Alča nemohla najít peněženku, tak byl hned po ránu děsný zmatek. Dneska by měli dorazit ostatní, tak jsme se chtěli co nejrychleji dostat do města. Víťa s Benym už byli včera v Barceloně, ale nějak jim nikdo nezastavil. Bylo mi nějak divně, už jsem byl dost unavený z toho děsného hicu. Rezolutně jsem odmítnul jít do města pěšky, tak jsme šli na autobus. Stihli jsme ho jen tak tak, ale naštěstí ve Španělsku nejezdí autobusy moc na čas. Zastávku jsme skoro nenašli, ale jinak to pak bylo ok. Jeli jsme do centra a upíchli se na lavičce před info-centrem. Benny s Víťou psali, že přijeli ráno vlakem z Barcelony, a tak jsem se je vydal hledat.

Byli už celkem naštvaní, že na nás musejí bůhvíkde čekat, a tak se rozhodli jít za námi do kempu. Naštěstí nedošli moc daleko a mohli jsme Benny si dát sraz před sport-centrem. Vydal jsem se tam, najít ho nebyl problém. Ale problém byl, že ve městě zrovna probíhali trhy a všude bylo plno lidí. Víťa s Bennym samozřejmě nikde, tak jsme jim musel napsat ještě jednou. Byli za mostem, asi 200 m od sport-centra, tak jsme se šťastně shledali. Alče a Davidovi jsem neřekl, že už přijeli, takže byli celkem překvapení, když okolo nich Beny šel jakoby nic. Šli jsme na městskou pláž, kde si kluci odpočinuli. David a Alča zatím šli na trhy a my jsme skákali ve vlnách.

Po třetí jsme se rozhodli přemístit na Cala Puntal na Pláž s Hospodou. Uvařili jsme si tam oběd, plavali v moři, Víťa nám hrál Víťa hraje na saxík na saxík, a když skončila siesta a otevřeli Hospodu, šli jsme na malou kanu. K pivkům jsme od majitelky dostali chlebíky s česnekovou pastou. Uměla celkem obstojně německy, takže konverzaci zajišťoval spíč Víťa. Později jsme se šli s Víťou projít po okolí a objevili, že za Cala Puntal už Vinarós končí a je tam rybník a opuštěná pláž, kde by šlo spát. Jmenuje se to tam Barranco de Aigua Oliva. Mezi naší spací pláží a Cala Puntal byla ještě Aigua Oliva, neboli Pláž se Sprchou, jak jsme ji pojmenovali.

Večer jsme šli na Barrancas a ubytovali se tam. Kluci připravili večeři a já s Alčou jsme se šli projít podél vyschlé řeky. Alča se pak vrátila a já si šel ještě zacvičit do vyschlého koryta. Jak se později ukázalo, u moře nebyl rybníček, ale zbytek vysychající řeky. Okolo rybníku rostlo rákosí a o kus dál ve vyschlém korytě byly už kaktusy, agáve a palmy. Vypadá to tam úplně jako v Mexiku. Na zpáteční cestě jsem se stavil na pivo v hotelu u magistrály a vrátil jsme se na pláž. Pili jsme ještě nějaké víno, co odpoledne koupila Alča s Davidem. Večer hrozně štípali komáři, ale byl to jediný den, co štípali. Seděli jsme na pláži, poslouchali saxofon, kvakot žab od vyschlého koryta a šplouchání vln od moře. Nakonec jsme usnuli pod širákem.

Pátek (4.7.2003)

Dneska už by konečně měli dorazit Švarcík s Míšou. Ráno jsme se vykoupali v moři, a pak jsme šli na Pláž s Hospodou. Dali Východ slunce nad mořem jsme si kanu a přes poledne jsme byli pod slunečníky. Když pak zavřeli na siestu, vypravili jsme se na Pláž se Sprchou a uvařili si tam oběd. Potkali jsme tam takového přičmoudlého Čecha z Ostravy, co nám vyprávěl, že ve Vinarós žije už asi pět let a živí se příležitostnými prácemi. Taky říkal, že se tady Češi raději baví španělsky, protože potom po nich chce každý práci. Poradil nám co a jak, ale teď prý není sezóna. Po obědě jsme si dali dvacet a všichni jsme usnuli. Probudili jsme se kolem páté večer. Ostravák se s námi loučil a odjížděl pryč na kole. Můj návrh, abychom si schovali batohy do křoví a nemuseli se s nimi zase táhnout do města, až půjdeme pro Michalu a Petra, neprošel.

Ve městě jsme šli do baru ke Carlosovi a dali si tam všechny ty batohy. Alča s Davidem šli nakoupit a my s kluky si dali kaňu. Za barem seděla holka u dvou krosen, tak jsme se ji šel zeptat odkud je: „!Hola!, ?de dónde estás?“

„Soy de Teplice, la república checa!“

„Ty jo fakt, ty jsi z Teplic??“ začal jsem se na ni tlemit.

Pozval jsem ji, jestli si pak k nám nechtějí přisednout a vrátil jsem se ke klukům, kteří tomu nemohli věřit. Za chvíli se vrátila Alča s Davidem a to už psal Švarcík, že jsou za hodinu ve Vinarós. Napsali jsme Pláž Cala Puntal jim, kde jsme a kde mají vystoupit, aby to našli. Když přišel ten kluk z Teplic, tak si k nám přišli sednout a museli jsme srazit stoly. Přiletěli před více jak týdnem do Barcelony a měli mít práci na jisto, ale krachlo to, tak teď chodí na charitu, protože už jim došli peníze (mimochodem nám o tom taky říkal ten Ostravák) a budou tu hledat práci, nebo pojedou stopem někam na jih. Slyšeli prý o nějaký hospůdce, kde se schází zemědělci, tak se tam zítra půjdou zeptat na práci. Poradili jsme jim, kde se dá spát, a že pláže blíž k městu kontroluje Guardia Civil.

Kalili jsme kaňi a probírali cestování, Carlos jenom nechápavě zíral na naše zavazadla a občas nám přinesl pistácie k pivu. Udělali jsme celkem slušnej účet. Asi kolem sedmé hodiny jde najednou okolo Švarcík s Michalou, začnou křičet a mávat už z dálky. Našli nás celkem dobře. Po cestě někde našli fotbalový míč, který si teď nesou v náručí, čemuž už Carlos přestává věřit. Jako první, co Švarcík prohlásil bylo: „!Una jarra de cerveza!“ Když se pak začalo stmívat, vypravili jsme se domů na Playa de Aigua Oliva. Byla to namáhavá cesta, s těmi všemi batohy.

Benicarló (5.7.2003)

Ráno jsme vstali brzy s tím, že půjdeme na výlet do okolí. Se Švarcíkem a Benym jsme se šli vysprchovat a došli jsme pro vodu Výlet do Benicarla Hospody na Pláži. Konečně mi někdo, a sice Švarcík, podpořil, abychom si schovali věci do křoví, takže jsme šli po cestě z pláže směrem k autopistě N-340 a do křoví podél jsme naházeli batohy a zamaskovali je suchou trávou. Několik kilometrů jsme pak šli po autopistě. Bylo to celkem odporný, smrdí to tam a okolo silnice se válí mrtví psi a kočky, nikdo si jich nevšímá a oni tam pěkně hnijí a červi na nich hodují. Asi po třech kilometrech jsme sešli z autopisty a kolem rekreačních vilek došli na pláž, po které jsme pokračovali do Benicarla.

Na začátku Benicarla byla hospoda, ve které jsme si dali občerstvení a kaňu. Se Švarcíkem jsme se vykoupali ve vlnách, a pak jsme všichni pokračovali dál Promenáda v Benicarlu kolem přístavu na městskou pláž. Tam se hrál plážový volejbal, takže já, Beny a Švarcík jsme se připojili k nějakým Belgičanům.Ostatní se tady nechtěli zdržovat, a tak se vydali dál do Peníscoly. Když jsme dohráli, šli jsme se koupat, a pak na prohlídku města. Švarcíkovi zbylo ze stopu ještě nějaký kouření, tak jsme si ho dali. Potom jsme šli nakupovat do supermarketu a nakoupili si svačinu, kterou jsme pak snědli na lavičce na promenádě. Měli tam výbornou a celkem levnou česnekovou pastu, tak jsme si ji s Benym koupili na půl.

Na zpět jsme šli kolem šestý, protože jsme si mysleli, že z té Peniscoly přijedou brzo. Nikomu z nás se nechtělo po autopistě, tak jsme to vzali po cestách okolo zemědělských usedlostí, všude akorát dozrávala rajčata, tak jsme si říkali, že se tu v pondělí zkusíme zeptat na práci. Na pláži jsme si uvařili jídlo a po večeři jsme šli do Las Alcas na víno. Naproti v Desperadu byla živá hudba, tak to bylo fajn. Ostatní se vrátili někdy pozdě v noci, když už jsme spali. Jeli autobusem a zapomněli vystoupit, takže jeli až do Vinarosu a přišli asi kolem druhé ráno.

Peniscola (6.7.2003)

Víťa si včera asi za hodinu hraní vydělal v Peniscole něco přes sedm Euro, a i tak všichni básnili, jak to tam bylo skvělý, tak jsme se rozhodli dneska do Peniscoli vyrazit všichni. Ráno jsme jako obvykle skočili pro vody a vysprchovat se na Pláž se Sprchou. Před polednem jsme už měli sbaleno a batohy v křoví, tak jsme mohli vyrazit. Díky bohu jsme včera objevili normální cestu, tak jsme nemuseli jít po autopistě. Holky si v Benicarlu došli nakoupit a šlo se čekat na autobusovou zastávku na odvoz. Autobus stál něco do Eura, rozhodně lepší než jít těch 8 km, nebo kolik v pravé poledne pěšky.

V Peniscole jsme si chtěli zajít na nějaké to Menu del Día, tak jsme zapadli do takové restourace na hlavní třídě. Dal jsem si škeble (nevěděl jsem že jsou to škeble, když jsem si to dával), a potom ještě nějaké drobnosti, vyšlo to dráž, než kdybych si dal Menu del Día. Ostatní, když mě viděli, zůstali radši jenom u kani. Švarcík s Benym se šli dívat dovnitř na na Velkou cenu F1 a Švarcík dostal k druhé jaře piva krevety, když jsme to pak všichni zkoumali, barman z nás nemohl.

Po obědě jsme se vypravili na pláž, která byla krásně písčitá ve velkém zálivu a byly tam obrovský vlny, na kterých jezdili surfaři. Vrhli jsme se do vln, které byly až třímetrové a vozili se na nich, když byla Na promenádě v Peniscole obzvláště velká, jelo to po ní takových pět až deset metrů. Po siestě nám docela vyhladovělo, tak jsme šli někam na jídlo, jenom jsme se nějak nepohodli kam a na co. Holky chtěli na bagetu, Víťa s Davem na jídlo, a já, Petr a Beny do supermarketu. Holky šli chvíli s námi, ale pak se trhli a šli radši na tu bagetu. My jsme hledali nějaký normální krámek s potravinami, ale všude byla jenom uzenářství, kde visely na slunci celé kusy dobytka, kýty, hlavy a tak. Říkal jsme si, že by se tady líbilo Mártymu! V jedné uličce jsme našli Víťu s Davidem, tak jsme se aspoň domluvili, kde si dáme sraz.

Nakoupili jsme si chleba a pastu a šli na hlavní promenádu, kde už hrál Víťa na saxík a David okolo pobíhal a fotil jak divej. Pak přišli i holky a seděli jsme na zídce a jedli. Místní dědové tam seděli s námi a poslouchali frčivý zvuk saxofonu. Bylo tam spoustu lidí, ale oproti včerejšku to prý nic nebylo. Někdo tam maloval portréty a jeden týpek stříkal sprejem hodiny na starý vinyly. Rozhodli jsme se jet domů brzy, tak jsme šli na autobus, jeli v něm samé roštěnky a dokonce český pár, který jsme celkem komentovali, než jsme zjistili, že jsou to Češi a rozumí nám.

Vystoupili jsme kousek před Barranco de Aigua Oliva a podél silnice nasbírali nějaké citrony. Vyzvedli jsme batohy a šli na pláž. Pár lidí se šlo osprchovat a já se Švarcíkem jsme se jali vařit silné kafe s citronem. Nějak jsme taky řešili, že jestli tady neseženeme práci, budeme muset jet už brzo domů. Uvařili jsme si každý půl litru kafe, a taky nějaké pro ostatní a pili to s těmi citróny a fernetem, který jsme měli ještě z Česka. Byl to fajn večer, hlavně proto, že jsme byli zase po delší době všichni dohromady na naší pláži. Večer foukal strašný vichr a poprchávalo, tak jsme se rozhodli na noc postavit stany. Nakonec jsem v něm ležel sám, nic jiného mi ani nezbylo, jinak by ulítl, jaký foukal vítr. V noci nás zase dvakrát přijela zkontrolovat Guardia Civil a tentokrát museli vidět oba stany, dny předtím nás snad neviděli.

Trabajo? (7.7.2003)

Ráno jsme se rozhodli jít hledat práci. S Benym a Péťou jsme se skočili vysprchovat a před polednem jsme se vyhrabali. Přešli jsme David na pláži autopistu a za ní jsme obcházeli haciendy a ptali se farmářů: „?No tienen trabajo?“ Všichni na nás ale jenom už z dálky nechápavě zírali, a taky aby ne, když měl každý takový pole, na který v pohodě stačil sám. Některý farmář byl celkem v pohodě, jiný by na nás nejraději pustil psy. Asi ve dvě jsme to vzdali, vzdálenosti mezi jednotlivými farmami byly v pravé poledne opravdu na smrt. Došli jsme do města a v jedné uličce jsme objevili fakt pajzl hospodu, tak jsme tam šli v domnění, že bude levná. Nebyla. U Carlose na pláži, kde je výhled na moře a příjemný vzduch stojí charra 2€, zatímco tady za ni chtěli 2.40€. No prostě hnus.

Z hospody jsme se pak vydali v zoufalství do přístavu, s šíleným nápadem, že se necháme najmout na rybářskou loď. Ani Přístav jsme se tam nešli zeptat a šli jsme na molo, které je asi 1,5 km dlouhé. Byla tam odtud výhled na přístav a Vinarós. Na konci mola byli rybáři a kočky, fakt úlet. Nabrali jsme ve městě vodu z jediného zdroje, o kterém jsme si byli jisti, že je pitný a vydali se do Cala Puntal.

Mezitím, co jsme byli pryč, ostatní potkali dalšího Čecha a ten jim říkal, že když je sezóna, tak to tady s prací není problém. Prý stačí dojít na benzínku na autopistě a každé ráno si tam farmáři jezdí nabírat makáče a večer je zase přivezou nazpět. Jsou tam prý Češí, Poláci, Slováci i Ukrajinci. No jo, jenomže teď není sezóna, takže máme smůlu. Sezóna je v květnu – červnu, a pak zase v srpnu – září, ale liší se to od oblasti. Údajně by teď šli někde na severu sbírat rajčata.

Ostatní už se rozhodli, že pojedou zase do Peniscoly, ale nám se nechtělo dávat peníze za bus. Rozhodli jsme se místo toho, že půjdeme do města. Všichni si dali batohy do křoví a odešli do Benicarla na autobus. Já, Petr a Beny jsme si uvařili večeři, hodili si taky batohy do křoví a vyrazili ke Carlosovi do města. Sedli jsme si a dali charru a byla pohodička.

Pak se s námi seznámil nějaký Holanďan, a pozval nás na bar, tak jsme tedy šli. Jmenoval se Joeren a byl tu s Rikst na svatební cestě. Pořád jsme dávali charry, až to Carlos vůbec nepobíral. Teď upozorňuji, Carlos že španělské pivo je poněkud silnější než naše! Dali jsme jich něco kolem šesti. Pistácie už byly samozřejmostí, pak nám dokonce všem nalil kořalky. Byla sranda, s Carlosem i dalšími dvěmi Holanďany. Došlo i na hulení. Joeren nám nabídl, že když ve Vinarós počkáme ještě asi čtrnáct dní, tak nás hodí do Amsterodamu a můžem u nich nějakou dobu zůstat. Celkem jsme o tom uvažovali, ale ostatní by byli asi pěkně nasraní. Rikst mě pak obvinila, že se neumím bavit, ale nevysvětlil jsme jí to. Už jsem byl fakt unavený a bylo mi blbě. Rikst mě nalévala dál kořalkami a vypadalo to jako že mě balí. Joeren s kluky jenom seděli v křeslech a smáli se mi. Rikst mě házela do písku, pak se nějak uklidnila a usnula v křesle. Petrovi bylo blbě, tak se odmotal spát a my s Benym asi dvě hodiny po něm. Ve městě jsme ještě nabrali pětilitrový kanistr vody a s ním se pak motali celé ty tři kilometry na pláž, kupodivu jsme po cestě Švarcíka nikde nenašli. Došli jsme do křoví pro batohy a asi v půl třetí šli spát. Ostatní už dávno spali, jenom Míšu jsme probudili jak jsme byli vysmátý. V noci pršelo, tak jsme přes sebe jenom přehodil plachtu od stanu a dál to neřešil.

Úterý (8.7.2003)

Probudili jsme se asi v deset a ostatní nám vypili všechnu vodu, tak to bylo jako na sahaře. Ráno jsme rozhodli, že zítra se pojede domů, takže dnes je poslední den tady. Celý den jsme se váleli na pláži a užívali moře co to šlo. Okolo poledne jsme se vydali do Hospody na Pláži na kanu, a pak jsme se zase koupali na pláži se sprchou. Jelikož zítra odjíždíme, tak nás konečně napdalo ce dělat, aby do nás nepražilo celý den to hrozné slunce. Se Švarcíkem jsme stavěli přístřešky z rákosí. Odpoledne jsem šel Palmový přístřešek s Benym fotit do barrancas, vyschlého řečiště. Bylo tam spoustu agáví a palem, které jsem chtěl vyfotit. Beny se nakonec vrátil a já čekal na západ slunce. Když jsem se vrátil, byla na naší pláži jenom Míša se všemi věcmi sama. Kluci prý šli pro vodu, a tak jsem se vydal za nimi. Seděli v Las Alcas, sice měli vodu, ale taky pili víno, tak jsem si dal s nimi a kecali jsme, jak ten náš výlet pěkně dopadl. Vrátili jsme se brzy a ještě chvíli kecali na pláži.

Alča s Davidem a Víťou odešli už taky někdy odpoledne, šli původně nakoupit do města věci na cestu, a pak do nějaké hospody, kam kluky ale nepustili, poněvadž neměli trička. Byli skákat někde na skalách, a nakonec šli do Los Desperados, kde si dávali tequilly tak zhurta, že se tam David nakonec pozvracel přímo na stůl. Na Pláž došli někdy v noci.

Odjezd (9.7.)

Ráno jsem vstal brzy, a to zrovna, když přijížděla Guardia Civil, všimli se že nespím, tak si mě zavolali a musel jsem se jim prokázat pasem. Vyptávali se, co tu děláme, proč spíme na pláži, jestli ty kamínky nejsou moc tvrdý, a tak. Vysvětlil jsem jim, že jsme tu byli na dovolené a teď už jedeme domů. Nějak to asi pochopili, popřáli nám šťastnou cestu a odjeli.

My jsme si začali pomalu balit věci. Jako první se sbalil David, rozloučil se a odešel do města, a pak na autobus, který ho hodí přes Amsterodam, Brusel a Berlín domů. Po něm se vydali na stopa Víťa s Benym, Domů zatímco Petr s Michalou se rozhodli, že tady budou ještě jednu noc a vyrazí pak ve čtvrtek. Alča sice včera byla nakoupit nějakou vodu na cestu, ale ta už dávno došla, tak jsem skočil do hotelu pro dvě chlazený vody. Na stopa jsme došli asi v jedenáct a Beny s Víťou tam pořád stáli, došel jsem k nim pro pohledy a popřát lovu zdar. Asi po půl hodině, dříve než jim, nám pak zastavil nějaký Ital. Zamávali jsme klukům a na autobusové zastávce pak ještě Davidovi.

Ital byl nějakej strašně hustej týpek, co říkal, že si máme jenom užívat a to celý život. Jemu bylo asi 40 a celý život jezdí na techno párty a žije na plno. Teď zrovna jel za známými na Costa Brava, kteé neviděl deset let a slíbili mu zahulit si spolu. Ital trochu sjel z cesty a vyhodil nás pak na špatné silnici kdesi za Barcelonou. Tam nám zastavil jiný týpek, který nám vysvětlil, že na Francii stopujeme špatně, ale že on sám jede do Pyrenejí, tak to můžeme vzít taky tudy přes hraniční přechod Pugicerda. Už jsem tam stáli dlouho, tak jsme s radostí souhlasili a vydali se vzhůru do Pyrenejí. Carlos, jak se jmenoval, neuměl moc anglicky, takže jsem musel mluvit španělsky. Jel do Ripoll, kousek před hranicemi. Když jsem tam dojeli, šli jsme na kafíčko do Caffeterie. Akorát začalo pršet, tak se to docela hodilo. Carlos nám nabídnul, že jestli chceme, tak můžeme na noc zůstat u něj a dál pokračovat zítra.

Po krátké domluvě s Alčou jsme souhlasili a Carlos nám vysvětlil, že bydlí v horách na samotě. Šli jsme si tedy projít Ripoll a Ripoll Carlos si mezitím šel něco zařídit. Potom jsme se vydali v maličkém Seatu Ibiza do hor. Jeli jsme asi 4 km po cestě a pořád jsme stoupali bahnitou cestou vzhůru, až jsme kolem šesté hodiny dojeli před haciendu uprostře hor, odkud byl výhled široko daleko. Ubytovali jsme se v jednom s pokojů obrovského Carlosův dům domu a Carslo nám pak vysvětloval jak se tady žije. V domě není elektrika, jen solární panely, ukazoval nám, kde se tady dříve chovala hospodářská zvířata, potom nám ukazoval jak žongluje s kuželkami a pili jsme víno a kouřili a byla pohoda. V domě měl obrovského honáckého psa a kocoura, ale prý zde bývalo více zvířat. Jenom okolo domu pobíhali sousedovy krávy, který jenž bydlí ještě asi jeden kilometr výše v horách. Byla to opravdu pohoda.

Pyreneje (10.7.)

Ráno nás probudilo vycházející slunce nad Pyrenejemi, paprsky vrhali tygříky na celou místnost. Carlos už byl dávno vzhůru, nasnídali jsme se a po snídani jsme vyrazili do hor, zatímco pes nám dělal průvodce, došli jsme k sousedově haciendě a pak se vydali ovčími stezkami dál nahoru. Místy byla cedule zákaz vstupu a obrovská kraví lejna, tak jsme si říkali, jestli tady náhodou nechovají býky. Nakonec jsme se ztratili, ale měli jsme dobrého průvodce, který nás dovedl zpátky do Carlosovi haciendy. Kolem poledne jsme už byli v Ripoll, ještě jsem dal Carlosovi pohledy a požádal ho, aby je poslal. No to je teda brzo.

Stopovali jsme směrem na Ribes de Freser a dál na Pugicerdu. Dlouho nám nikdo nestavěl, ale pak zastavil chlápek z Barcelony, že jede k bratrovi a hodil nás někam do míst, která jsme ani neměli na mapě. Dle jeho slov zkratka do Pugicerdy (někde poblíž la Moliny) bylo rozcestí u tak sto let opuštěného hotelu, kde projelo jedno auto za hodinu, a to ještě opačným směrem. Nakonec nám zastavili dva mladíci, co poslouchal hudbu s Bezstarostné jízdy a jeli až do hraničního městečka ve Francii. Tam jsem stopovali jenom chvíli a uprostřed náměstí nám zastavil kamion a zablokoval tím celou dopravu. Byl to Francouz, takže teď byla řada na Alče. Ta ale stejně za chvíli usnula, tak jsme se toho moc nenapovídali. Jeli jsme samými serpentinami, nešlo to moc rychle, a pomalu sjížděli z Pyrenejí. Vyhodil nás okolo šesté hodiny večerní na jižním předměstí Perpignanu a sám pak jel na sever.

Omyli jsme se na odpočívadle a poněkud zmatečně, a řekl bych i neefektivně jsme stopovali u platidel, kde však bylo asi šest pruhů, z toho jenom dva naším směrem. Jinde to prostě nešlo, a pak po hodině nám zastavil postarší maník v dodávce, a že nás hodí až do Lyonu. Takže jsem měli kupodivu štěstí. Konverzace byla opět na Alče, já jsem nic francouzsky nerozuměl. Jenom jsem pochopil, že jsou nějaké problémy, když nás pak vyhodil v Montpellier. Nějak mu něco shořelo, nebo co, takže tady dneska končí. Bylo devět hodin, a tak jsme se rozhodli zkusit ještě stopovat na platidlech.

Kupodivu nám ještě staví auto, dva Arabové (Tunisan a Alžířan) a kývají na nás, jako že jedou do Lyonu. Ze začátku jsme měli trochu strach, ale pak to bylo ok. Byla s nimi celkem sranda, jeden byl student a druhý ho vezl domů a co bylo lepší, až do Strassbourgu. Takže jsem zítra doma. Anglicky moc neuměli, takže to bylo zase spíše na Aleně. Jeli non-stop přes celou Francii, i když původně nechtěli, možná jeli jenom kvůli nám. Stavěli jsme na různých benzínkách na kafe, koupil jsme si Camelky, a pak jsme tam kouřili a kecali o všem možném. V noci se párkrát vystřídali v řízení a my jsme s Alčou chvílemi spali a nakonec jsme byli na německých hranicích a bylo sedm ráno.

Home (10.7.)

Ráno jsme se na bývalých hranicích omyli osvěžujícími kapesníčky a jali se stopovat. Lidi ráno většinou jezdili z Francie do Německa do práce, tak moc stopaře nebrali, nebo jenom kousek, nebo jinam, což jsem vždy odmítali. Nakonec nám zastavil Američan žijící ve Strassbourgu a jedoucí do Frankfurtu pro rodiče na letiště. Měl ještě čas, tak nás hodil někam směrem na Heilbronn na odpočívadlo u dálnice. Byl to pohodář, tak jsme probírali všechno možné. Na odpočívadle jsme se ptali pár českých kamionů, ale nic z toho, a tak jsme stopovali u výjezdu z odpočívadla. Zastavili nám pán v nejnadupanější Audině, jakou jsem kdy viděl, a že jede do Chebu, tak nás hodí do Weidenu. Kecali jsme spolu německy, což už jsem moc nemohl, a nakonec jsem usnul, stejně jako Alča. Chválil moji němčinu, tak nevím jak na to přišel. Probudil jsem se ve Weidenu, pěkně jsme poděkoval, vzbudil Alču a vyskočili jsme na semaforech. Na kamion, který stál za námi, jsem mávnul cedulkou CZ a řidič jenom kývnul, tak jsme na červené víceméně přesedli z auta do auta. Za chvíli jsme byli na Rozvadově. Tam nám kamioňák poradil, ať jdeme pěšky,že to bude rychlejší, a když tam budeme stát ještě až ho odbaví, vezme nás do Plzně. Za hranicemi nám ale zastavil Čecho-němec jedoucí do Plzně za přítelkyní a vyhodil nás ve dvě hodiny na Borech. Takže jsme trhli absolutní stopařský rekord, a sice ze Španělska s Pyrenejí za 26 hodin!! Šli jsme pak pěšky do města, do Montana Baru a dali si tam pořádný český oběd s vínem..

Rady na cestu:

Autostop…

– ve Španělsku se stopuje dle mého názoru celkem blbě, bagatelizováno; čím víc na jih, tím to jde hůř

– většinou berou cizinci

Práce ve Vinarós…

– práce ve Vinarós jde (prý) v sezóně sehnat na benzínce, kde si pracanty vyzvedávají předáci

– s hudebním nástrojem lze celkem dobře vydělat na promenádě v Peniscole

– lze sehnat (prý) domácí práce (úklid, údržba zahrady, péče o děti) ve vilkách německých rodin

Na co si dát pozor

– ve Vinarós se nemluví španělsky, ale Valenciánsky, což se liší jen trochu, ale liší

– (prý) na Marokánce, ale podle mě je to blbost

– běžné pivo je cana (0,2 l) za 1€, pokud chcete normální, je to jarra (asi 0,5 l) za 2 – 2,5€

– je zakázáno spát na plážích, musíte si najít nějakou opuštěnou jako my

– pití alkoholu na veřejnosti je ve Španělsku pobuřující a nevhodné, je to silně konzervativní země

– chcete-li ušetřit za jídlo, nakupujte ve velkých supermarketech

– pokud si nevíte rady s ubytováním, na Paseo de Colón je Tourist-info

Co k vidění ve Vinarós?

– aréna na býky Plaza de Torros

– tržiště (mercado) ve městě

– pevnost Peniscola, asi 9 km jižně od Vinarós

– ve vnitrozemí je Parc Cultural Valltorta-Gasulla, jedná se o keltské vykopávky a nějaká vřídla

– v sezóně Bar na Pláži u Carlose (kousek u Paseo de Blasco Ibanez)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .