0
0

Psal se rok 1992 a Lanzarote přišlo o člověka, kterému vděčí za svůj unikátní vzhled stejnou měrou jako sopečné přírodě, kterou právě César Manrique dokázal svým uměleckým pojetím využít. Ovlivnil celé Lanzarote a své stopy zanechal na většině Kanárských ostrovů, jen na Gran Canarii ne – její hotely považoval za odstrašující příklad a nechtěl s ní mít nic společného. ,,Rodiče měli dům hned přes silnici. Abych ho neznal! Byl pěkně impulzivní a temperamentní.

Měl velkou dogu a my měli čtyři psy. Když nám hárala fena, jeho pes k nám utekl a naši psi ho zakousli. Seděl pak u nás a brečel,“ vzpomínal na Césara Manriqueho jeden lanzarotský rodák, dnes pracující v místních turistických informacích. „Ale to, že ve svém jaguáru havaroval, když obdivoval svou sochu na křižovatce nedaleko místa, kde bydlel, to není pravda. Ta socha se tam objevila až později. S někým se pohádal, sedl do auta a vjel do křižovatky, aniž se rozhlédl.“

Co dokáže jediný člověk

Jak je možné, že umělec, který z Lanzarote odjel do Madridu, později do USA a teprve ve svých devětačtyřiceti letech se na ostrov vrátil (1968), dokázal ostrov tak ovlivnit? Jaké páky nasadil, aby dosáhl toho, že hotely nebudou vyšší než palmy (tj. zhruba čtyři patra a dost)? Čím přesvědčil lidi, že k černé sopečné hornině pod jasně modrou oblohu bez mraků patří jedině nízké bílé domy se zelenými okenicemi a dveřmi? Jak dlouho hledal jeskyně vzniklé odtékáním lávy, aby z nich udělal turistickou atrakci

Lanzarote -Jameos del Aqua?

Jak přišel na nápad vybudovat uprostřed dnešního národního parku Timanfaya restauraci a školicí středisko budoucích kuchařů, kteří měli pokračovat v tradici místní kuchyně? Chodil dlouho sopečnou krajinou připomínající Mars, než našel v Ohňových horách – Montanas del Fuego – na místě zvaném Islota de Hilario tu správnou vyhlídku a navrhl kruhovou prosklenou restauraci El Diablo? Co ho inspirovalo k tomu, aby na místě lomu, odkud brali místní rolníci úrodný sopečný popel na svá pole, navrhl kaktusovou zahradu El Jardin del Cactus? Upozorňuje na ni jeho osmimetrový kovový kaktus u vchodu, vstupní zdi z ručně opracovaného bazaltu skrývají unikátní sbírku 1420 druhů kaktusů z celého světa a všem 9700 pichlavým rostlinám se v horkém klimatu Lanzarote daří skvěle.

Byl opravdu dokonale spokojen se svým domem Vila Taro Tahiche, který si nechal postavit v pěti vulkanických bublinách -lávových dutinách – podle svých plánů tak, aby co nejvíce splynul s přírodou? Proč se po dvaceti letech rozhodl přestěhovat a vilu zpřístupnit veřejnosti jako své další dílo? První návštěvníci spatřili její pozoruhodně harmonický interiér půl roku před jeho smrtí a dnes zde sídlí Fundación César Manrique.

Vrší se jedna otázka za druhou, ale na mnohé z nich už nikdy nedostaneme odpověď. Mohl by na ně odpovědět jen on. Jen on musel sledovat různé reakce obyvatel Lanzarote, když jim na ostrovních křižovatkách stavěl svá abstraktní, ve větru se pohybující díla.

K nim patří i bílý (a nepohyblivý) patnáctimetrový pomník Monumento al Campesino ze starých vodních nádrží a rybářských lodí, v nichž rolníka se psem a oslem viděl pravděpodobně jen on sám.

(Byl odhalen roku 1968 a Manrique ho věnoval všem obyvatelům ostrova Lanzarote.) Zdůrazňoval, že je nutno využívat přírodní materiály a používat barvy, které jsou přírodě vlastní -bílá, modrá, zelená, černá.

Svou barevnou čtyřkombinaci naplno uplatnil i na jiných ostrovech. Například v Puerto de la Cruz, prvním a dlouho největším letovisku na Tenerife, vznikl podle jeho návrhu na břehu moře Lido Matianez rozsáhlý koupací a opalovací areál pro veřejnost, který by skvěle zapadl i do nejdražšího pětihvězdičkového hotelu.

Miloval tradiční kuchyni. Restaurace s úžasnými vyhlídkami vznikly podle jeho návrhů i na ostrově La Gomera v údolí Valle Gran Rey a na El Hierro nad 25 kilometrů širokým zálivem El Golfo. Jedině kuchařské školy se neudržely. V restauraci Mirador de La Peňa na ostrově El Hierro proběhl poslední kuchařský kurz v roce 1997. Tradici dobré kuchyně si ale restaurace udržela a doporučuje ji slavný francouzský kulinářský průvodce červený Michellin i španělský průvodce Gourmets.

„To měl takové charisma a schopnost přesvědčovat? Copak se finančníci stavějící hotely dali přesvědčit místním umělcem o tom, aby měli citlivý přístup k životnímu prostředí a postavili svůj hotel nižší a menší?“ ptala jsem se, když jsem se znovu dostala do turistických informací v Arrecife, hlavním městě ostrova Lanzarote. Tady na nábřeží trčí jediný věžák, který se vymkl Manriqueovým zásadám a jehož výstavba ho prý přímo vyděsila.

„Bylo to trochu prostší,“ zněla odpověď. „Jeho kamarád z mládí se dostal do lanzarotského gabildo (vláda) a pomohl mu prosazovat jeho myšlenky.“ Umělec spolupracoval nejen s místní vládou, v jeho činnosti ho podporoval i španělský král Juan Carlos. V jednom osobním dopise mu Manrique napsal: „Malý ostrov musí být jako divadlo. Když jsou všechna místa vyprodána, nesmí se prodávat další lístky.“ „Proč mu nepostavíte hodně velký pomník?“ napadlo mě, „vždyť by si ho přece zasloužil – bez něj by Lanzarote bylo jen jednou ze čtyř hlavních kanárských turistických destinací…“ „Proč?“ zeptali se udiveně, „vždyť si ty pomníky postavil sám za svého života.“ Musela jsem souhlasit, vždyť celé Lanzarote je pomníkem a zosobněním myšlenek tohoto umělce.

Úrodný popel

Ale i bez Manriqueových staveb by Lanzarote díky své černé a načervenalé krajině bylo výjimečné, a to i přesto, že všech sedm obydlených a šest neobydlených Kanárských ostrovů jsou vrcholy stovek sopek nacházejících se v místech zlomů v zemské kůře. Ale jen Lanzarote je syrově sopečné s minimální vegetací. Část jeho povrchu tvoří ztuhlá láva typu aa, která je po vychladnutí ostrá a neschůdná a vzniká z pomalu se pohybujících nebo relativně chladných výlevů (vulkanologové převzali tento výraz z havajštiny).

Typ lávy pahoehoe, česky provazová láva, je sympatičtější -má hladký povrch a určitě si na ní během pár minut nerozřežete podrážky jako na aa. Do pahoehoe ztuhne horká, rychle tekoucí láva, která se na povrchu ochladí, zatuhne a horká láva proudící pod ní tuto tuhou kůru strhává a tvaruje do zajímavých sopečných draperií. Nejlépe si ji ale prohlédnete až na jihu ostrova El Hierro, tady na Lanzarote téměř není.

Aby na lávě a popelu mohli zdejší lidé pěstovat plodiny, vymysleli v průběhu času důmyslný systém. Potrubím přivedli z kopců vodu, přemístili úrodný sopečný popel podle svých potřeb a začali zde pěstovat banány a vinnou révu. Vinná réva mnoho vody nepotřebuje, stačí jí vlhkost, kterou je porézní struska schopna absorbovat z nočního vzduchu.

Každý ostrov proto může mít své vinice, ale jen na Lanzarote patří k ostrovním zvláštnostem, protože zajímavým způsobem zpestřují jeho monumentálně monotónní krajinu. Zraje na nich vynikající víno na malvasii, kterou miloval i César Manrique.

Hrozící ďáblík

Čerta se zdviženým trojzubcem, který je znakem lanzarotského národního parku Timanfaya, navrhl Manrique stejně jako restauraci v centru parku.

Vede k ní 2,8 km dlouhá asfaltka sopečnou krajinou, s šedozelenkavými ostrůvky lišejníků (celkem jich tady roste na několik stovek druhů). Před restaurací několik strážců parku diriguje auta přijíždějící na velké parkoviště. Autokary, které mají speciální povolení, mohou samy se svými turisty projet Ruta de los Vulcanos, poznávací 14kilometrový okruh parkem, osádky osobních aut musí vystoupit a přesednout do jiných autobusů (projížďka je v ceně vstupného).

Každý se může na vlastní oči přesvědčit, že Lanzarote nespí. Z pukliny stoupá vzduch horký tak, že se nad ním grilují kuřecí stehna a voda nalitá do díry vyletí vzhůru ve formě páry: „Připravte si fotoaparáty a počítejte 3–2–1 – fff!!!“ Stejně tak vzplane sláma hozená do díry v zemi (10 cm pod povrchem je teplota 140°C).

U severních hranic parku je jeho návštěvnické centrum (park byl založen roku 1974 a má plochu 51 km2). Najdete tu informace o sopkách a sopečné činnosti vůbec včetně desetkrát zmenšené imitace sopečného výbuchu v malé uzavřené místnosti.

Poslední exploze z let 1730 až 1736 byla plošně velice rozsáhlá a popelem a lávou pokryla nejúrodnější části ostrova. Jiné katastrofální následky neměla, až na to, že silné akustické vlny zabily v okruhu jednoho kilometru v moři všechny ryby.

Lanzarote je běžně prezentován jako sopečný ostrov, přitom jediný velký výbuch, který stál v historické době za zaznamenání, byl právě onen z 18. století, další, malý v 19. století, prý nestál ani za řeč. Předchozí, opravdu velká exploze se odehrála přibližně před padesáti tisíci lety. Ovšem na žádném jiném ostrově nemá krajina tak výrazně sopečný a nezaměnitelný charakter. Proto má Lanzarote na svůj titul sopečný ostrov plné právo – stejně jako na pojmenování ostrov Césara Manriqueho.

SOPKY KLIDNÉ I BUJAŘE ŽIVOUCÍ

Ostrovy Fuerteventura, Gran Canaria a La Gomera jsou vulkanicky klidné, jejich dávné sopky jsou neaktivní, a to se výrazně odráží na ostrovním reliéfu. Na nejstarší Fuenteventuře, které je něco mezi 17 až 20 miliony let, čas dávno ohladil všechny kopce a skály a návštěvník si bez upozornění ani neuvědomí, že šlape po kamenech sopečného původu. Na Gran Canarii vytvaroval čas rozeklaná údolí, korunovaná na několika místech skalními útvary, jež ze všeho nejvíc připomínají osamoceně stojící skály v národních parcích amerického jihozápadu zvané buttes. Nejvýraznější je Roque Nublo (symbol Gran Canarie) a od něj na dohled stojící skála Roque Bentayga, obětní místo Guančů, původních obyvatel Kanárských ostrovů. Vrchol La Gomery ohladily miliony let do náhorní roviny a na jejím okraji ponechaly jen několik holých bělavých skal. Dávné, dnes už vyschlé potoky pak vymodelovaly po obvodu náhorní planiny prudce strmé soutěsky. Tenerife, El Hierro, La Palma a Lanzarote jsou ze sopečného hlediska aktivní ještě dnes. V roce 1971 došlo na La Palmě k poslednímu velkému výbuchu z celých Kanár. Výbuch byl podrobně monitorován a dnes je mu věnováno Fuencaliente Volcanoes, návštěvnické a informační centrum na jihu La Palmy. Dovíte se v něm vše o posledním výbuchu i o vulkanické minulosti ostrova. Sopky Teneguia a San Antonio leží na samém jihu ostrova jižně od městečka Los Canarios a jsou po zdejším národním parku Taburiente dalším místem, které málokterý návštěvník ostrova vynechá (i proto, že většina kanárské sopečné činnosti se během posledních pěti set let odehrála na La Palmě). Vulkán San Antonio, který je starý přibližně 3200 let, oživl naposledy v roce 1677. Nedošlo sice ke katastrofě, ale jeden z potoků lávy pohřbil pramen vody Fuente Santa (Svatý pramen), jeden z hlavních vodních zdrojů v této oblasti. Černé sopečné břehy pak dotvořila exploze Teneguii v roce 1971, typická ukázka vulkanické činnosti posledního půltisíciletí. Ke ztrátám na lidských životech nedošlo, aktivity byly mírné, láva tekla poměrně pomalu a lidé byli včas a pravidelně varováni. Sopek se nebojí, žijí v klidu vedle nich a využívají jejich úrodných darů. (Už za sedm let po výronu se na lávu typu aa vrací vegetace.)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .