0
0

Pro ty, kteří se trošku zajímají o hory, bych chtěl přiblížit náš výlet do nejdelší soutěsky v Evropě – věhlasné Samarie . Jestli je nebo není nejdelší, je mi fuk, každopádně byla fakt dlouhá – a nádherná. Můj garmin naměřil necelých 17 km a „přenížení“ ze startu do cíle 1 300 nížkových metrů, čas chůze včetně přestávek – pohodový.

S manželkou jsme si zaplatili zájezd a vyjížděli v 6,45 z naší destinace, tedy Platanias. Postupně jsme nabírali další a další turisty, abychom si v Chanii pod dálnicí přesedli do jiného autobusu a pokračovali směrem na náhorní plošinu Omalos , na kterou jsme v pohodě dorazili v 8,20. Pravděpodobně zde mají cestovky smluvený „povinný“ odpočinek po náročném stoupání do hor, a tak zde byl povolen 25 min. rozchod. Někdo si dal NEDOBRÉ kafe, jiný ladil nohy a já čekal, jak daleko to ještě bude asi bude, když máme tak dlouhou přestávku. Autobusem to bylo do Xiloskalo – výchozího bodu do soutěsky 5 minut!

Zde bych chtěl poradit, aby náruživý kafař v klidu počkal, nějak to přežil a v klidu si kafe vychutnal až přímo na místě samém, tedy v taverně na parkovišti Xiloskalo. Po příjezdu na výchozí místo byl totiž každý jako utržený z řetězu a poté, co vyfasoval lístky od průvodce, se vydal neprodleně do soutěsky, aby mu náhodou něco neuteklo. I já byl stejný osel.

Moje první postřehy k výbavě budoucích pokořitelů soutěsky byly rozporuplné. Doslova mě šokovalo, že z těch cca 5 autobusů vypadlo asi jen 5 lidí v pohorkách (asi se za ně styděli), dalších 30% v kvalitních teniskách, další, nezanedbatelná část v teniskách, které naše dcery používají na cestu do školy a zpět. Úplným vrcholem bylo hromada převážně ruských „turistů“, kteří šli v sandálech nebo žabkách! Prosím Vás, nesnažte se vyrovnat ruským „gerojům“ a buďte sví, protože to na některých místech v soutěsce klouže po uhlazených kamenech a je třeba si uvědomit, že se jedná o regulérní pochod v horách, navíc z kopce. Možná si říkáte, je to z kopce, ale cesta dolů dá našim kloubům určitě víc zabrat, než cesta hore kopcom. Abych nezapomněl je tam i obrovský výšvih – cca 20 výškových metrů, které musíte vyfunět, chcete-li pokračovat dál z kopce !

Nakonec je to problém každého, kdo se na túru vydá, jak se přizpůsobí a kolik si s sebou přibalí náplastí na puchýře, otlaky, případně okopané prsty nohou.

Paní průvodkyně nám sdělila, že loď z přístavu Aghia Roumeli odjíždí v 17,30 hod. V tomto nelidském čase musíme být samozřejmě všichni v přístavišti, připraveni k nalodění. Půlka našeho autobusu se smála, druhou již pohltila soutěska. Ale abych nestrašil, je to pohodová túra pro normální – fyzicky, duševně a mentálně vybavené lidi.

My jsme to s manželkou zvládli včetně půlhodinové zastávky na konci soutěsky za 4 a půl hodiny. S sebou stačí litr vody, protože po cestě je přesně 8 míst, kde se dá napít přímo z pramene. Jsou zde k dispozici odpočívadla i dokonce i toalety, takže určitě každý z Vás tu půlhodinku vydrží a nebude se vystavovat nebezpečí pádu při hledání vhodného odkladiště!

Při vstupu do soutěsky se nám otevře pohled na krásný Gígilos, který jsem, sic těžce zraněný z této soutěsky, zdolal o týden později.

První úsek vede prudce v serpentinách dolů po notně vyhlazených kamenech. Větší část soutěsky je v relativním stínu a na jejím konci si ten, kdo už mele z posledního může svlažit nohy v chladném zbytku říčky . Musí si však dávat pozor na místní ochránce a horské vůdce, kteří nemilosrdně vyhánějí a pobízejí k rychlejší chůzi v místech, kde je soutěska sevřena převislými skalami a jak na potvoru tam ta voda dokonce teče. (nebezpečí padajících koz, případně i nějakých kamenů ) !

Já sám jsem se o tom přesvědčil v okamžiku, kdy jsem zahlédl krásně vrstvenou skálu a šel jsem si ji vyfotit. Ozval se řev a pan průvodce mě dost nevybíravě začal popohánět zpět na stezku. Nevím, snad si mě spletl s oslem nebo jsem tak vypadal. Když pak ode mě odcházel, byl tak rozčílený, že za sebou mával trekovou hůlkou v rozsahu +- 3 m a mě nenapadlo nic jiného, než ho chytnout za tu hůlku a s omluvným úsměvem mu sdělit mou iráckou angličtinou, že mě málem vypíchl oko. Naštěstí se ještě víc nevytočil a tak jsem toho využil a naivně jsem se optal na trip on the top of Gígilos. Odpovědí mi byla položena striktní otázka: „ALONE?“ Já, mu samozřejmě odpověděl rozvitou větou: „YES mr. Mountain giude“ a dočkal se několikrát opakované a striktní odpovědi: „ NOO, ALONE NO“. Pak začal vykládat všechna nebezpečí, která na cestě číhají, počínaje padajícím kamením (o čem jsem se sám později na Gígilosu přesvědčil), možností nenadálých, hustých mlh, silného větru nebo úrazu. Musím uznat, že měl pravdu, a tak jsem mu zakoktal, že určitě za takové situace na horu sám nepolezu. Chvíli mlčel a pak na mě vytasil zákeřnou otázku, jestli mám vůbec mapu a jestli jo, tak jaké má SCALE (měřítko)? Vytáhl jsem z batohu místní, asi naprosto nejlepší dostupnou mapu vydavatelství Anavasi, kterou lze v turistických centrech běžně koupit v měřítku 1:25 000 a k tomu turistickou navigaci s mapu Kréty. Tím jsem ho úplně vykolejil a do konce soutěsky už mluvil (pokud neřval na podobná individua) o tom, jak se máme my, neznalí a hloupí, chovat v horách. Říkal také, jak loni právě blízko místa, kde jsme se nacházeli, zabil padající kámen pětiletou (!) holčičku. V taverničce u východu ze soutěsky jsme si podali ruce a já opět špatně místo pozdravu řekl něco úplně jiného a každý si šel svou cestou.

Ještě se vrátím k cestě a důležitému bodu, kterým je již neobydlená vesnice Samariá. Jak nám sdělila paní průvodkyně, měli bychom tam být kolem půl jedné, tj. cca za 3 hodiny od vstupu, abychom měli jistotu, že v pohodě stihneme odjezd trajektu.

Po cestě, asi ve druhé třetině prudkého klesání narazíte na zbytky vesničky s několika domečky (1 hodina chůze od vstupu). To není Samariá, ale zbytky osady Agios Nikolaos. Píšu to jen pro pořádek, aby vám snad nestouplo sebevědomí, tak jako nám a třeba si mysleli, že jste tak brzo v bývalé vesničce Samariá ! Tu pravou Samariá s možností odpočinku jsme minuli cca po 2 a půl hodinách chůze, ale vzhledem k tomu, že zde byla moc velká eskalace turistů, pokračovali jsme dále.

Mně osobně se nejvíce líbila ta část soutěsky, kdy končil sešup lesem a vycházelo se na docela širokou cestu, hojně porostlou vegetací všeho druhu. Chvíli jsem si připadal jako v Alpách, chvíli jako v Českém Švýcarku . Ve spodní části soutěsky byla po levé straně ohromná suťoviska, jako ve Vysokých Tatrách. Na konci soutěsky se šlo už pouze vyschlým řečištěm, střídavě po písku nebo naplavených kamenech. Úplný závěr soutěsky se jmenuje Železná brána a je to nejužší místo soutěsky. Ti, co měli na šířku více jak 3 metry, měli problém se mezi skály vtlačit! Opravdu úchvatná podívaná, kterou kazí jen tlustá plastová trubka na vodu, vinoucí se podél stěny soutěsky.

Další malé upozornění pro ty, co rádi fotí nebo se prostě chtějí jen kochat zdejší nádherou. Dívejte se pod nohy! Pokud naznáte, že vidíte něco extra, zastavte se, kochejte se a pak foťte! Já jsem pořád blbovzdorně hleděl do hledáčku foťáku, samozřejmě jsem zakopl, a trošku mě píchlo v zádech a nedávno operovaném kolenu. Zatím to nevadilo, ale byla to moje osudová chyba, kvůli které jsem měl skoro 4 dny pokaženou dovolenku. Ještě štěstí, že mě nemusel táhnout chudák oslík , jakožto jediný dopravní prostředek, náhrada sanitky, vrtulníku a dalších vymožeností rychlého záchranného systému, běžného jinde v horách.

Soutěska je označena oboustrannými kilometrovníky, na kterých je uvedena číslice, kolik zbývá do cíle a naopak zpět do startu, tedy, kolik utrpení už máte za sebou a co Vás ještě čeká. Na konci soutěsky jsme povinně odevzdali své vstupní lístky u check pointu a sedli si hned do první taverny, kde jsme posvačili a nalili se tekutinami všeho druhu . Bylo nám dobře, avšak jen do chvíle, než jsme vyrazili po občerstvení na otevřenou planinku, kde nám sluníčko nemilosrdně připomnělo, že se s ním už musí zase počítat. Naštěstí, do přístavu to bylo kousek, a vidina Libyjského moře a dalšího piva nás společně a nezadržitelně táhla vpřed, na úplný konec cesty. Při vstupu do Aghia Roumeli ještě uvidíte docela zachovalý turecký kostel a trochu nahoře, prakticky co by kamenem dohodil z cesty, na vrcholu krásně pojmenovaného kopce Katsaromoura, další podobnou stavbu. Neumím házet, proto jsem odhadl, že ta pevnost nebude až tak zajímavá a tudíž se nic nestane, když ji ze svého stanoviště vyfotím z uctivé vzdálenosti.

Pokud se i přes posilnění v taverně u východu ze soutěsky už budete cítit na dně, resp.nebudete-li cítil svoje dolní končetiny, je možné se ještě nechat cca 2 km odvézt starým mercedesem 208 dolů, do přístavu. Cena byla myslím 2 eura. Upozorňuji, že tím však znehodnotíte celý svůj výkon! Viděl jsem několik umdlévajících návštěvníků, kteří ač o klacku, s ovázanou nohou, hrdě odmítali svezení. (přesto mercedes jezdil jako o život sem a tam).

Dole v přístavu jsme si sundali obuv a s hrůzou zjistili, že se nedá na černé kamínky pomalu stoupnout, jak byly rozpálené. Hned jsme vlítli do moře, které bylo oproti severu ostrova pekelně studené, ale nádherně osvěžující. Opět moje poznámka – vezměte si plavky, ručník a nějakou lehkou karimatku nebo cokoli lehkého, na co se můžete pohodlně vyvalit. Napadá mě alumatka, která by mohla uchránit Vaše záda nebo břicho od popálenin, způsobených všudezalézajícími kamínky a nemilosrdným sluníčkem.

Na pláži nás čekalo čtyřhodinové, doslova úmorné čekání na loď, proto ještě nabádám, pokud se nechcete koupat v moři (což nepředpokládám), tak zbytečně nespěchejte a vychutnávejte si soutěsku v klidu, abyste nečekali tak dlouho nebo dokonce v nějaké taverně utráceli své kovové mince, které Vás celou cestu soutěskou tak zatěžovaly. Všimněte si také, jak se změnili i lidé, opravdu mě připomínali svými černými vlasy a vousy Araby se vším všudy!

V 16, 30 jsme si v domluvené taverně vyzvedli lístky na trajekt. Mě v té době už začala pěkně tuhnout záda a já už jsem věděl, že to je prostě na nic. Dokonce jsem si lehl na rozpálený beton ve snaze se nějak srovnat, ale už bylo pozdě, záda totálně vypověděla poslušnost.

Asi 20 minut před odjezdem se otevřely brány trajektu a my jsme zasedli na horní palubu přímo na záď, protože jsme si mysleli, že pojedeme na západ do SOUGIE a budeme tak celou hodinu a půl ve stínu. K našemu překvapení trajekt nabral kurz východ a my se pařili na sluníčku jako sledi. Místo jinde na lodi už nebylo a tak nezbývalo než trpět tam, kde jsme původně očekávali hlavně stín a pohodičku.

Po cestě okolo pobřeží jsme mohli pozorovat další divoké soutěsky, nádherné, ale jen velmi těžko přístupné pláže a také turistickou trasu E4, místy dokonce zasekanou ve skále. Měli jsme jednu krátkou zastávku v Akrotiri. V cílovém přístavu Chora Sfakion trajekt vyplivl dav asi 1000 lidí, kteří spěchali k příjemně klimatizovaným autobusům. Cesta zpět přes celé pohoří do Platanias trvala asi hodinu a půl, takže jsme po nezbytných zastávkách přistáli ve 21,00 hodin u Despiny. Zbytek osazenstva na nás již netrpělivě čekal v naší taverně na břehu moře. Po celou cestu jsme byli utvrzováni SMS zprávami, že ještě nevečeřeli, ale nakonec se ukázalo, že to psychicky nezvládli a večeři si objednali ještě před naším příchodem. Já si potom dal opět svůj salátek, tentokrát s tuňákem, mamča nějakou vaječnou omeletu, po které pak nemohla usnout. S očekáváním, jak ráno (ne) budu schopen ani vstát z postele jsem šel spát. (Ti, co mají problémy se zády, určitě vědí, o čem mluvím).

Slova básně: „Ráno raníčko panna vstala …“ se bohužel, jak jsem očekával, nekonala. Přirovnal bych se spíš k válečnému invalidovi, záda naprosto tuhá a nálada na bodu mrazu. Ovšem poté, co jsme se vypravili na ranní nákup a já uviděl manželku, která přemýšlela, jak sejít 6 schodů, které nás dělily od chodníku a cesty do obchůdku pro vytoužené pečivo a kilovku řeckého jogurtu, spokojeně jsem si řekl, že nebudu trpět jenom já! (Mamku nohy přebolely za 4 dny, mě záda taky).

Na závěr tedy doporučuji pro zdárné zvládnutí zdánlivě jednoduché cesty tyto pomůcky:

Oblečení podle počasí, kšiltovku, 1x kvalitní obuv, 1x cokoli na přezutí, batoh o objemu 20 – 30 litrů, 1 litr vody nebo tekutiny, kterou máte rádi (pitnou vodu je možné doplňovat po cestě, pivo až úúúplně na konci), jídlo každý dle svého uvážení, ručník, plavky, podložku na pláž, mobil (v soutěsce nefunkční), drobnosti, na které je každý zvyklý (kartáček na zuby, krém na opalování, nějakou voňavku, aby jste si na lodi navzájem nesmrděli a zapomněl jsem na fén pro ženy) no a nakonec dobrou náladu a přesvědčení, že ta cesta taky jednou skončí.

Na závěr tedy sděluji moje a snad i manželčiny pocity: Byl jsem tam ….. Je to konstatování sice lakonické, ale vyjadřuje moje pocity z celé soutěsky. Pokud bych měl ještě soutěsku někdy projít, tak nejlépe naopak a hned po jejím otevření, na začátku turistické sezony, kdy teče z okolních hor spousta vody a okolí řečiště musí být plné zeleně. Za chyby se vopred omlouvám, ale naposledy jsem takový článek psal v minulém století a to ještě bez počítače. Pěkný výlet ! Pokud pojedete s cestovkou a budete jíst pouze suché bulky, zapíjené pramenitou vodou, přijde Vás tak na 50 éček (nikoli Íček) ! Holt nic není zadarmo.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .