Slovo o japonských zahradách

Japoneské zahrady jsou kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem dosud neviděl tak upravenou krajinu. Už od letiště, které je pěkně daleko od Tokya, jsou všude domečky obklopené zahrádkami a na nich spousta kytek, teď převážně kvetoucích, a z nich nejvíc azalek, a pak stromů, resp. stromečků, ostříhaných do takových těch obláčků, co známe z japonských obrázků.

Mezi nimi jen holé větvičky. Hlavně borovic nejrůznějšího druhu. Kdo v Japonsku nemá umně sestříhaný stromeček, zřejmě neobstojí před sousedy a je vyobcován. Kam, to nevím, ale asi mimo ostrovní říši. Větší zahrádky, menší i docela maličké, vše upravené a do obláčků sestříhané, jako bonsaje. Inu, místa málo a touha po spoustě kytek zřejmě veliká. A když někdo nemá zahrádku žádnou, má aspoň několik květináčů před domem nebo po straně.

(Zvláštní zvyk: ani ve městech se nestaví domy těsně vedle sebe, jak je všude jinde ve světě pravidlem, ale nechávají se mezi nimi mezery. Tak půl metru, nebo o něco víc. V mezerách jsou podle možností ty květináče nebo do nich vedou okýnka na způsob světlíků nebo aspoň výdechy z klimatizace. Případně se tou myší dírou chodí kamsi k domečku hlouběji stojícímu. Důvod neznám. Někdo říká, že je to tamní důstojnost, že každý je na svém a nemá co se tlačit na souseda, stejně jako soused na něj. Já si spíš myslím, že to je krz zemětřesení. Aby se každý domeček třás sólo a nedrcal do souseda).

Ale zpět ke kytkám. Pravzor je zřejmě v klášterech, kterých je spousta a jsou v zahradách nebo jsou zahrady v nich, všechno pěkně roste podle vytýčeného pravidla. Kdepak aby si strom rostl jen tak. I na hlavních ulicích je spousta stromů, jak už jsem psal, převážně gingkáčů, ale sestříhaných taky úplně do hubena a do obláčkových tvarů. Rovněž všude jinde rozložité platany rostou v Japonsku ukázněně co jen málo listy obalené hůlky, asi jako už řádně ožužlaná cukrová vata na špejli.

Bující azalky

Druhá možnost úpravy je sestříhání všeho možného křoví, s azalkami v popředí, do jakýchsi širokánských živých plotů, nebo souvislých jednolitých bochanů, světle zelených, a z nich vykukují kvítky růžových azalek, jako by je tam někdo nasypal. Tam, co je víc sluníčka, nasypal jich víc, v nejlepším případě tolik, že ani ta zeleň není vidět a bochan je celý růžový. A ten bochan je spíše soubochaní, na povrchu trochu vlnité, pokrývající reliéf terénu pod ním ležící. Nutno vidět. Je-li mezi azalkami něco jiného, nic nevadí, sestříhané je to stejně do kompaktního soubochaní jako ty azalky. Ty jsou ostatně taky jako živý plot mezi chodníkem a vozovkou, mezi dvěma pásy vozovky a zase mezi vozovkou a chodníkem. Opět převážně růžové, někde zřejmě i jiných barev, ale ty už v době naší návštěvy patrně odkvetly a ta růžová jednoznačně dominuje. Azalea Japonica. No, kde jinde by taky měla růst. Hodně je taky kryptomerií, a podokarpů.

Proč se jim tam tak daří, měli jsme poznat prakticky během celého našeho pobytu. Buď bylo pod mrakem, nebo ukázněně zahradnicky pršelo, pro suchozemce možno říci, že až lilo. Vlhkost vzduchu musela být stoprocentní. Aspoň já jsem byl mokrý svrchu i zevnitř. To se jim to pak ty azalky stříhá. U nás by daleko jemnější řez vedl k záhubě taktak se při životě udržujících rostlin – s výjimkou snad Liberecka, kde je vzdušná vlhkost dost vysoká. I když proti Tokyu je to taky Sahara. Našinec, co má ty azalky v oblibě a dělá kolem nich stojky, veletoče a další obřadné cviky, jen aby se mu aspoň trochu dařily na pražském jílovitém ouhoru, kouká na tu japonskou abundantní hýřivost s pořádnou dávkou závisti.

Jezírka a vodopády

Parků je v Tokyu spousta a všechny jsou upravené. Pak jsou tam ještě „japonské zahrady“, do kterých se platí vstup, ale ty jsou překvapivě málo kvetoucí, spíš zelené, s různě rozmístěnými kameny a občasnou typickou lucernou, jakou měl na zahradě malíř Komárek u Semil. A je v nich – taky překvapivě – málo druhů dřevin. Asi jsou upraveny podle nějakého utajeného systému a slouží k meditaci. Našinec má raději zahrady, které se nestydí za bujarou barevnost, a na asketickou meditaci nemá pokdy. Jemu nejvíc vyhoví část zahrady u císařského paláce, kde dokonce – na jediném místě, co jsem viděl – jsou cedulky se jmény zasazených stromů a keřů. Protože botanicky, tedy kromě pochopitelné a všudypřítomné japonštiny i latinsky. A to už je našinec doma.

A na zahradách zřídka chybí voda : jezírko, rybníček, potůček, nebo aspoň malý čůreček s vodopádečkem. Kromě zvláštních a jinde nezvyklých umělecky pojednaných městských fontán ve spoustě parků. Jedna taková fontána vypadá jako jez na pořádné řece, do mírného oblouku, ale nastojte, řeka není ani nad jezem, ani pod ním, zůstává jen jez án zich, jak praví staročech, jako trčící vodní úkaz nad pěkným pažitem. Asi to má něco společného s čarodějnicemi, které se v nebývalém počtu mezitím houfovaly na protějším chodníku a mostě, česajíce své bujné zrzavé, havraní, či rudofialové kštice a vylepšujíce violeť a zeleň svých lící, čerň či stříbř dlouhatánských nehtů a mrtvolnou sinalost všech ostatních viditelných částí pokožky. Šatičky ovšem měly ďábelsky černé, nebo rubášovitě bílé. To vše nad nezbytnými obrovitánskými botisky s tak dvaceticentimetrovou podrážkou a skoro třiceticentimetrovým kramflekem, které z mrňavé Japonečky dělají bytost téměř ohromující výšky. Dokud se ovšem nedostavíte blíže.

Domky jako ze škatulky

Jinak ještě poznámka o volné krajině: Mezi Naritou (tokyjským letištěm) a Tokyem (městem), je spousta rýžových polí. Z nich je třeba vydělený obdélníček pro domeček opět s typickou zahrádku. Místem se šetří, takže domeček je skoro až k rýžovému poli a zůstalo mi záhadou, jak je to udělané, že do té vody třeba nesjede, nebo si aspoň nenacucne tu spoustu vody, kterou je pole překryto. Do vnitrozemí némlich tak. Vše zahradnicky upravené, čisté, úhledné, činané. Neupravený kousek země je naprostou výjimkou – to musel majitel zrovna zemřít a nemít žádné blízké potomstvo. To vzdálenější dosud nestačilo přispěchat, domeček natřít, zahrádku upravit a obláčky ukáznit.

A domečky jsou různé, ale zdaleka nejsou výjimkou ani ty, co mají rohy střech zvednuté nahoru, jako ty svatyně. A některé z nich mají modře glazované prejzy. A dokonce i ve městech tvarosloví převážně oku lahodící. Architekti si zařádili k potěše a osvěžení lidu panelových polí. Plochy křivé, různě zborcené, zaoblené a v kombinaci materiálů, od zrcadel přes kov po bytelnou jemně horizontálně škrábanou omítku, už na dálku prozrazující solidnost a trvanlivost japonského řemesla.