Slavnost asturských koní

Severošpanělská provincie Asturie je tak trochu zapomenuté místo Pyrenejského poloostrova. Je to škoda. Malebná horská krajina se sytě zelenými šťavnatými loukami a lesy by totiž překvapila leckoho, kdo má Španělsko spojené jen s rozpálenými plážemi, býčími zápasy a žhavým flamenkem. Symbolem této krajiny je černý kůň nevelkého vzrůstu – asturcón.

Každoročně se na sklonku srpna sjíždějí chovatelé a všichni příznivci vzácného plemene k jednomu z nejvyšších sedel vápencové Sierry del Sueve. Právě tady už dva tisíce let bájní koně zvaní asturcónes žijí. Už v době nadvlády římské říše na přelomu letopočtu o nich psali mnozí učenci. Zdůrazňovali zejména jejich houževnatost, která jim umožňovala obývat i ty nejhůře přístupné horské oblasti. Jinak jsou prý „malí a údajně nevábného vzhledu“, avšak velmi tvrdí a hbití. Užiteční jsou proto odpradávna jako tažná zvířata i k osedlání. O legendární síle koní psal i řecký geograf Estrabón: každý z nich prý unese dva další.

Dlouhé války vedené i za osobní účasti císaře Augusta přiměly bojovníky ke krocení asturských koní, aby tak získali pomocníky nejen v bojích, ale i při hledání a těžbě nerostných zdrojů. Odolné plemeno bylo zkrátka vysoce ceněno během válek i v dobách míru. Není proto divu, že jim lidé začali přisuzovat nadpřirozené vlastnosti. Uctívání posvátného zvířete však popuzovalo římské legionáře. Byli hluboce dotčeni „barbarským zvykem asturských nepřátel obětovat vybrané koně v noci při úplňku jako dar bohu války“. Nejvíce se však Římané podivovali nad tím, že Astuřané „po obětování uprostřed tance a divošských náboženských rituálů pili krev a žrali koňská srdce věříce, že tím získají vlastnosti a sílu neohrožených zvířat“.

Na pokraji propasti

Kvůli drsným podmínkám byly asturské hory až do dvacátého století prakticky nedostupné. To sice na jedné straně chránilo asturcónes před míšením s jinými plemeny a pomohlo tak uchovat čistou autochtonní rasu, avšak zároveň nedovolovalo jejich rozšíření za hranice těžko schůdného terénu. Zatímco ještě v 15. století se podle dochovaného zápisu prý za jednoho koně nabízelo sto jiných, v době španělské občanské války ve třicátých letech minulého století byla tahle zvířata degradována na pouhý zdroj masa.

I tato skutečnost se výrazně podepsala na jejich rapidním poklesu a asturští koně se ocitli na samém pokraji vyhubení. V sedmdesátých letech přežívalo údajně posledních čtyřicet kusů. Z iniciativy skupiny ekologů byla proto v roce 1979 založena Asociace chovatelů poníků plemene asturcón ACPRA s cílem tato zvířata zachránit. Nezisková organizace od té doby podporuje vědecký výzkum, sdružuje chovatele, pravidelně kontroluje genealogii této rasy a každoročně organizuje velkolepou slavnost nazvanou Fiesta del Asturcón.

Poníci plemene asturcón provází obyvatele španělské Asturie už více než 2000 let.

Vzhůru na fiestu!

Vyjíždíme z městečka Infiesto v údolí řeky Piloňa. Čeká nás více než hodina šplhání po horských serpentinách. Pomaličku postupujeme v nekonečné koloně aut doprovázené na krajnici zástupem jezdců nejrůznějšího věku i pohlaví pohodlně usazených v sedlech koní. V místě zvaném Alto de la Llama však končí s asfaltovou silnicí i většina osobních automobilů. Prudké stoupání, jež odtud následuje, je zkrátka už jen pro zkušené řidiče, terénní vozy a koňská kopyta.

Parkoviště praskají ve švech a zástupy poutníků se vydávají k vrcholu s turistickými holemi či v sedlech. Pochod je náročný, ale odměnou jsou mi úchvatné scenerie připomínající hluboká údolí kdesi v jihoamerických Andách. Konečně se blížíme k cíli. Vystoupali jsme již k nejvyšším partiím hřebene a překonali tak dobrých tisíc metrů převýšení. Úzkou stezku lemuje nekonečná řada pestrobarevných stanů, zaparkovaná auta či motorky a také klisny s hříbaty. Jsou uvázaní ke stromům a trochu nervózně odfrkují. Mnoho Astuřanů přijelo už včera, aby zabrali nejlepší místa a spolu s přáteli si užili jedinečnou atmosféru pikniku uprostřed divokých hor. Křest ohněm

Centrem slavnosti je místo majada de espineres (trnová ohrada), zvané podle pichlavé rostliny, jež tu roste ve tvaru zvláštního prstence. V jeho středu se pak odehrávají všechny obřady slavnosti i tradiční soutěže. Nejdůležitější událostí je značkování malých hříbat narozených v daném roce. Mláďata se rodí na jaře, po jedenácti měsících březosti. Na svět přicházejí výhradně v noci, zřejmě proto, aby klisnu neobjevil žádný nepřítel. Už po pár hodinách mohou hříbata klusat po boku své matky a za pouhých devět dnů po porodu je klisna znovu v říji.

Schopnost reprodukce jí zůstává až do pětadvaceti let věku. Majitelé koní přivádějí klisny i s mláďaty k ohradě. Zvířata chvíli ladně cválají kolem dokola a zjevně netuší, co je čeká. Jeden z chovatelů vzápětí chytá do lasa první hříbě. To se sice vzpíná a snaží se z oka vyvléct, avšak záhy podléhá síle dvou statných chlapů. Ti za hlasitého burácení diváků povalí mládě na zem a zalehnou celé jeho tělo s výjimkou zadního boku, tedy místa určeného k vypálení značky. To už přichází další z organizátorů a žhavý konec železné tyče přitlačí zvířeti na kůži. Spálená srst zasyčí, hříbě na okamžik ucukne, rychle se staví na nohy a odbíhá ke stádu. Dav účastníků tleská a vybízí chovatele, aby chytil další hříbě. Slabší povahy – mimo jiné já -nadšení přihlížejících nesdílejí, třebaže všichni zasvěcení je ujišťují, že tím zvířata netrpí. Vypálený znak majitele a čísla slouží k identifikaci zvířete. V tomto okamžiku získají hříbata také svá oficiální jména a jsou zapsána do registru plemene koní asturcón.

Zasloužené vítězství Furie

Zatímco hříbata po značkování zaslouženě odpočívají, o slovo se hlásí klisny – v tradiční soutěži tažení břemene. Úkolem je po travnatém povrchu utáhnout co nejdále sáně s nákladem o jejich vlastní hmotnosti. V letošním ročníku vítězí klisna s příhodným jménem Furia (zběsilost). Dokázala v daném časovém limitu s nákladem 315 kg oběhnout kolem ohrady více než šestkrát! Diváci hlasitě skandují její jméno a odměňují ji pískotem a bouřlivým potleskem. Mezi největšími příznivci tohoto klání je i bělovlasý muž v tradičním asturském kroji, Manuel Ponga Santamarta. Je jedním z těch, kteří stáli u zrodu asociace, a dnes patří k jejím nejváženějším členům. S patřičnou pýchou vysvětluje, proč se Fiesta del Asturcón odehrává právě tady, na tak odlehlém místě: „Tohle sedlo jsme nevybrali náhodou.

Pohoří Sueve ve východní Asturii je totiž oblast, kde koně plemene asturcón odpradávna žijí, odkud pocházejí a kde se také rozvíjejí a rozmnožují. A tohle místo vysoko v horách jsme zvolili proto, že je odtud nejkrásnější výhled prakticky na celou Asturii.“ Houfy veselících se návštěvníků kolem nás sledují místní obřady i soutěže a poslouchají asturské lidové melodie, které vyhrávají dudáci v tradičních krojích. Navíc je všude dostatek dobrého jídla a pití. Největší tlačenice je u obřích hrnců a bezmála patnáct metrů dlouhého grilu. Probíhá tu ochutnávka hovězího masa upraveného asturskými kuchaři na nejrůznější způsoby.

Krocení na závěr

Vyvrcholením celé slavnosti je už tradičně soutěž v krocení divokých koní. Nejatraktivnější disciplína je hodna vskutku jen těch nejodvážnějších, třebaže by se zprvu leckomu mohlo zdát, že zkrotit malého poníka nevyžaduje příliš síly. Jenže opak je pravdou. Divoká klisna se očividně k poslušnosti nemá, staví se na zadní a kopyta předních nohou jen taktak míjejí krotitelovu tvář. Ten se naštěstí obratně vyhýbá a pevně svírá uzdu. Pravidla jsou neúprosná. Po dobu čtyř minut nesmí soutěžící pustit uzdu koně a co nejdéle se musí udržet na jeho hřbetě, pochopitelně bez sedla. Diváci bouří nadšením.

Mladý krotitel nakonec přiměje kobylu znovu se postavit na čtyři, chvíli z boku sleduje její rychlý cval a nakonec jí v příhodném okamžiku vyskočí na hřbet. Divoké zvíře se snaží nechtěné břemeno všemožně shodit dolů, ale po chvíli se přece jen zklidní a poslušně sklopí hlavu. Dává tak najevo, kdo ze souboje vyšel vítězně. V napínavém devětadvacátém ročníku zvítězil Hugo Nelson de León. Osmahlý mladík pochází z Uruguaye a krocení koní se věnuje už dvanáct let. Jako velký talent se ale předvedl i teprve čtrnáctiletý Álvaro Lopéz Ferrer Rodriquez. Ačkoli ho kobyla ze svého hřbetu několikrát shodila, uzdu ani jednou nepustil a vysloužil si tak velké uznání.

Slavnost končí, ceny pro vítěze i pamětní deska hlavnímu pastevci roku (Pastor Mayor del Sueve) jsou rozdány a organizátoři už plánují další ročník. Ještě před dvaceti lety bylo hlavním cílem asociace zachránit asturské koně před vyhubením. Dnes už jejich počet naštěstí stoupá, ale pomoc potřebují i nadále. Podobné akce jsou tak jednou z cest, jak do jejich záchrany zapojit širokou veřejnost a uchovat tahle ušlechtilá zvířata i příštím generacím.

Stopy dinosaurů

První osídlení Asturie je velmi starého data. Už v období druhohor ji obývali dinosauři. Jejich stopy, které se dochovaly na řadě míst asturského pobřeží, jsou nejen největšími na území Španělska, ale patří dokonce k největším na světě. Zkamenělé jamky ve tvaru půlměsíce, oválné či tříprsté, ukazují na přítomnost hned několika druhů pravěkých plazů. Žili tu obří sauropodi, masožraví teropodi i zástupci ptákopánvých dinosaurů ornitopodi. Nedaleké jeskyně ve vápencovém pohoří se ve starší době kamenné staly úkrytem paleolitického člověka, který v nich zanechal mnoho krásných jeskynních maleb. Dodnes se většina asturkónů chová polodivokým způsobem v odlehlých částech asturských hor.

Králem mezi poníky

Asturcón dorůstá výšky maximálně 130 cm a je tak zařazen mezi plemena poníků. Na rozdíl od většiny ostatních má poměrně útlé a svalnaté tělo a především velmi štíhlé nohy, které mu umožňují pohybovat se v horském terénu. Má subkonkávní profil hlavy, zatímco většina koní má tvar konkávní (vypouklý), má malé uši, velké živé černé oči a široké nozdry. Zatímco v létě mají asturcónes hladkou, černě či kaštanově zbarvenou srst, na zimu jim narůstají nazrzlé chlupy, které je chrání před mrazem a studenými větry. Zvířata jsou tak schopna snášet i tyto tvrdé podmínky a přečkat tuhé zimy v asturských horách. Touha přežít jde někdy dokonce tak daleko, že zvířata přinutí pojídat si navzájem své hřívy a ocasy.