0
0

1. den

Rozhodli jsme se na hranici Skandinávie dorazit stopem po vděčných dálnicích Německa. Do Jiříkova ve Šluknovském výběžku jsme použili vlak ČD, po pěším přechodu státní hranice jsme zahájili stop v Ebersbachu, který tvoří s Jiříkovem jakési dvojměstí, rozdělené státní hranicí. Ještě výhodnější varianta spočívá ve využití tzv. Českoněmecké jízdenky přátelství (dnes SONE+) k jízdě vlakem až do Drážďan, toto však funguje pouze o víkendech, více viz „tipy“. Trasu Ebersbach – Bautzen – Berlin – Rostock jsme zvládli asi za 8 hodin a ještě týž večer odplouvali trajektem Rostock (Warnemünde) – Trelleborg, Švédsko (noční jízda 6 hodin). Ještě na stopu nám milý pán přes mobil zjistil aktuální cenu trajektu. Ta se liší v podstatě každým dnem a hodinou (více viz ceny). Jelikož jsme nepotřebovali kajutu, přespali jsme v uličce na koberci ve spacácích. Ještě jsme stačili využít sprchu a saunu přímo na lodi.

2. den

Z Trelleborgu odjíždí každou chvíli autobus do Malmö. Na tento spoj platí Scanrail i Interrail pas (jezdí místo zrušené žel. tratě). Jelikož jsme nepočítali s tak rychlým stopem, udělali jsme si neplánovaný výlet do Dánska. Vlak z Malmö do Kodaně jezdí průměrně každou půlhodinku, zážitkem je jízda po několikakilometrovém mostě přes mořskou úžinu Öresund. Popravdě řečeno, z Kodaně jsme byli zklamaní. Celkově je to určitě malebné historické město, ale neubránili jsme se dojmu, že je z něj jedna velká turistická atrakce. Zábavní park Tivoli, Malá mořská víla, uličky obležené stánky s občerstvením a kávou. O to více nás zaujaly nádherné kostelní věže roztodivných tvarů. Příjemná byla také procházka klidnější částí města oddělené vodním kanálem. Mrkli jsme do vyhlášené čtvrti hippies Christiania. Měli jsme ale pocit, že jako zvědavci okukujeme bydlení jiných.

Nicméně, pro rozporuplných pocitech z Kodaně jsme museli být vděční jejím obyvatelům a návštěvníkům. Po návratu do nádražní úschovny jsme zjistili, že jedno víko od batohu zůstalo mimo skříňku. Víko bylo i se všemi věcmi ve ztrátách a nálezech. O ohromné slušnosti a bezpečí v celé Skandinávii jsme se přesvědčili ještě několikrát…

Vlakem jsme popojeli 50 km severně do Helsingoru, známému to sídlu s hamletovým hradem vyčnívajícím do moře. Více než hrad nás zaujalo především centrum města plné úzkých malebných uliček s hrázděnými domy. Město leží v nejužším místě průlivu mezi Dánskem a Švédskem. Navečer jsme se přeplavili trajektem do Helsingborgu ve Švédsku (platí zde Scanrail pas). Zbytek dne jsme strávili ve vlaku směrem na sever do Norska.

3. den

Ráno jsme přijeli vlakem do Osla. Dali bágly do úschovny a vyrazili na procházku centrem. Prošli jsme kolem nádherné budovy parlamentu a po hlavní třídě dorazili na návrší k zámku – sídlu krále. Pak jsme pokračovali do Frognerova parku, známého množstvím soch od norského umělce Vigelanda. Kamenní lidé seskupení v různých útvarech a pozicích určitě stojí za to vidět. Odpoledne jsme se prošli kolem pevnosti Arkhust, tyčící se nad zálivem.

Po prohlídce města jsme vyrazili osobním vlakem vedlejší tratí směr Roros do Atna (též Atnmoen, malá to osada východně od NP Rondane, na křižovatce silnic 3 a 219). Mimo jiné proto, abychom ušetřili 2×41 NOK za povinnou místenku. Ta je mimochodem nezbytná v Norsku téměř do všech vlaků kromě příměstských a lokálních, kterých však jezdí vzhledem k řídkosti železniční sítě poskrovnu. Neplánovaně jsme u silnice přenocovali ve stanu. Frekvence aut naším směrem (Enden a Straumbu) byla navečer mizivá.

4. den

Druhý den dopoledne to nebylo lepší, nicméně jsme odpoledne dostopovali k turistické cestě vedoucí do NP Rondane, k chatě Björnholia (východisko značených tras ve východní části parku). Měli jsme štěstí, neboť lidé, se kterými jsme jeli autem, nás navíc převezli loďkou až na druhý břeh jezera a zkrátili nám tak cestu o dobré 3 hodiny a ušetřili namáhavé stoupání ze Straumbu k chatě. Za 2 hodiny jsme dorazili k chatě Björnholia a v doprovodu komárů si postavili stan.

5. den

Začali jsme putování parkem. První den jsme zvolili trasu od chaty k jezerům Borgedalsvatna. Cestou jsme potkali jen dva opravdu extrémní MTB cyklisty. Naše trasa měla profil typický pro chození horami středního Norska, tedy proti proudu jednoho potoka mírným stoupáním do širokého sedla s rozvodnicí a odtud opět mírným klesáním po proudu jiného toku k jezeru. U jezer jsme našli několik vhodných míst ke stanování a nádhernou scenérii. Ani v červenci ale nechybělo v noci moc k 0° C,tak jsme zalezli do spacáků.

6. den

Loďka přes jezero Rondvatnet stojí 60 NOK. Nejezdí ani nijak často, takže jsme bez velkého přemýšlení zvolili cestu, která obchází jezero vrchem a nastoupává si ho pěkně zostra. Velmi prudkým suťovým svahem jsme vyšplhali nad jezero. Odtud jsme chtěli vyrazit na jednosměrnou vycházku k vrcholu hory Veslessmeden. Jindy „spektakulární“ výhled nám zahalila hustá mlha, takže jsme neviděli zhola nic. Sotva bylo vidět na červená téčka, která označují trasu. Na cestě k chatě Rondsvasbu (výchozí bod tras) jsme potkali milé norské důchodce, kteří nám mezi řečí připomněli, že večeře na chatě se podává v šest hodin, ať nezmeškáme. My jsme ale „výjimečně“ zvolili stan a špagety s tuňákem…

7. den

Vyrazili jsme nalehko na horu Storonden, jeden ze tří vrcholů kolem 2200 m.n.m., dostupných od chaty Rondsvasbu. Slibný výhled nám opět zakryla hustá mlha. A tak jsme se mohli těšit jen z výstupu a sestupu po kamenném moři. Zbytek dne jsem díky špatnému počasí strávili ve stanu a odpočívali.

8. den

Hodinovým pochodem jsme dorazili od chaty Rondsvasbu k silnici. Právě se tam chystal k odjezdu z koncového parkoviště autobus do Otty (28 NOK pro studenty, 37 NOK plné jízdné, asi 15 km). Z Otty jsme po krátkém nákupu vyrazili vlakem do Trondheimu. Odpoledne jsme si prohlédli slavnou gotickou katedrálu a historické centrum města. Přes noc jsme pokračovali vlakem na sever – na konečnou norských vlaků – do přístavu Bodo. Povinné místenky na oba rychlíky jsme si zakoupili najednou již v Ottě, takže jsme uspořili znovu 2×41 NOK.

9. den

Z Bodo jsme měli namířeno na souostroví Lofoty. Trajekt z Bodo do Moskenes (přístav na lofotském ostrově Vestvagoya) jezdí 4x, v sezoně 6x denně. Na cenu lístku nejsou žádné slevy, v červenci 2003 stál 127 NOK za osobu. Plavba je úchvatná, zvláště když se blížíte k rozeklaným horám Lofot, vystupujícím přímo z moře. V Moskenes se můžete ubytovat v jednom z mála kempů. My jsme stopem popojeli do vedlejší vesnice Reine, kde jsme u moře pod stanem zůstali přes noc. Celkově se na Lofotech hledá místo ke stanování „nadivoko“ dost obtížně, neboť vodorovných nezastavěných ploch mezi mořem a skalními štíty je málo, takže jsou většinou bezezbytku využity.

10. den

Ráno jsme se vydali do sousední malebné vesnice Hamnoy. Na první pohled je velmi působivá, ale když se projdete mezi barevnými dřevěnými domky, zjistíte, že jsou to jen chatky pro turisty a budovy na zpracování a mražení ryb. O atmosféru bývalé rybářské vesnice ale ochuzeni nejste. Obzvláště, podíváte-li se nad hlavu na ostrý hřeben lofotských hor. Z Hamnoy jsme stopem odjeli do Leknes, místního střediska s obchody. Dá se tu nakoupit o mnoho levněji než v turisticky atraktivních vesničkách. Z Leknes jsme se přesunuli do Eggumu, zastrčené vesnici mimo hlavní silnici na pobřeží, kde je cestovní ruch jen minimální. Zajížďka se každopádně vyplatí. Za jasného počasí zde můžete v létě pozorovat půlnoční slunce nad oceánem, zajít si k historickým rozvalinám a ještě ze stanu v podvečer vychutnávat odvrácenou stranu lofotské horské zdi s vodopádem. Díky tomuto místu se pro nás návštěva Lofot stala velkým zážitkem. K dispozici je v Eggumu kemp u moře za dobrovolný poplatek a kohoutek s vodou. Bez vlastního vozu se ale musíte spoléhat na stopování. Autobus sem zajíždí jen nepravidelně.

11. den

Jelikož se stanem a 11 NOK bychom toho na Lofotech moc nepořídili, rozhodli jsme se zbytek Lofot i sousedních Vesterál vidět jen z auta. Tento den jsme tedy zasvětili stopu Eggum – Svolvaer – Fiskeböl – Storkmarknes – Sortland – Evenes – Narvik. Kupodivu šlo vše jak po másle. Od místních jsme se během stopování dozvěděli, jak se tu opravdu žije. V zimě končí veškerá turistická idylka, kdo má ruce a nohy, loví a zpracovává ryby, a pod záplavou sněhu jsou rádi, když jde elektrika.

12. den

Přespali jsme ve stanu kousek před Narvikem a ráno došli na železniční zastávku na znamení. Po dlouhé době jsme použili Scanrail pas. Plni očekávání, zda nám vlak opravdu zastaví, jsme nastoupili do vrychlíku směr švédská Lulea. Ve vlaku jsme utratili zbytek norských korun (káva, zákusek, ovoce, …vše za 10 norských nebo švédských korun). Z Lulea jsme busem (velmi častým) pokračovali do hraničního města Haparanda ( na autobus opět platí Scanrail pas, neboť i zde nahrazuje železnici). Poslední autobus do finského Kemi jsme chytli přesně o půlnoci. Naše čekání na ní bylo o hodinu kratší, neboť se jednalo o půlnoc již finského, tedy východoevropského času (VEČ= SEČ+1h). Ať už švédská, nebo finská, nemusíme zdůrazňovat, že půlnoc byla v tuto roční dobu na dalekém severu “bílá”.

13. den

Z Kemi jsme se pohodlně dostali SantaClaus expresem do centra Laponců – Rovaniemi. Byli jsme překvapeni moderní zástavbou (město se může chlubit stavbami od nejvýznamnějšího finského architekta Alvara Aalta). Pravda, město notně těží z kýčovitých atrakcí jako SantaClaus Park, rýžování zlata, nebo “překročení” polárního kruhu. Ale těchto aktivit se ostatně nemusíte zúčastnit a bude to určitě příjemná návštěva. Známé polární muzeum Arktikum jsme se rozhodli vynechat.

Dvouhodinové čekání u výpadovky dále na sever Finska se vyplatilo. Vzali nás dva mladí Finové, kteří navštívili Prahu i České Budějovice a měli v zásobě slušný výčet českých pivních značek. Tak jsme jim doporučili další a oni nám na oplátku darovali dva lahváče místního atraktivního piva Lapin Kulta. My jsme si je ale vyšetřili až do sauny o pár dní později…

Finská štědrost nezná mezí. Zašli jsme se studenty na typické kahvi & munkki, kávu se zákuskem za 1 euro. Do kavárny či bufetu na kávu a zákusek za euro chodí všichni Finové, i několikrát denně. Navíc nám spolujezdci půjčili kvalitní turistickou mapu NP Urho Kekkosen, kam jsme měli namířeno. Nakonec nám vnutili i poštovní známku, až jim budeme mapu posílat zpět! My jsme jim za to alespoň přislíbili návštěvu řádné české pivnice, až se objeví v Čechách.

Na další stop jsme se z křižovatky Sodankylä dostali až na hranici parku Urho Kekossen – k chatě Killopä. Ještě ten den jsme vyrazili po značené cestě a na prvním oficiálním tábořišti Niilanpaa přespali.

14. den

Vyšli jsme z tábořiště po stezce, přes tupu Suomunruoktu na malé tábořiště u bažinatých jezírek. Cestou jsme si vychutnávali panenskou přírodu. Bylo nádherné pozorovat, jak na se na severu mění vegetace po každých pár metrech nadmořské výšky. Po krátkém souboji s místními komáry při mytí v potoce jsme unaveni ulehli.

15. den

Tento den se odehrál ve znamení úprku před obrovskými mouchami, na které nefunguje repelent a které vás pronásledují celou cestu. U tupy Tuiskukuru jsme si dali skromný oběd a k večeru došli k Luirojärvi – jezeru uprostřed parku, kde se kříží turistické trasy. K němu se z této strany dostanete jen přebroděním asi 10 metrů široké řeky, jediného výtoku z jezera. Tupa i tábořiště u jezera jsou vděčným cílem trekařů, nejen pro krásné okolí a strategickou polohu, ale také kvůli přírodní sauně. Nasekáte si dříví (toho je všude na tábořištích dost), rozpálíte dvoje kamna a můžete začít relaxovat. Od sauny vede dřevěný chodníček přímo do jezera. Osvěžující pocit může být dovršen… My jsme si ho ještě vylepšili v jezeře předchlazeným Lapin Kulta (laponské zlato), místním tekutým chlebem.

16. den

Více než odpočinkový. Celou noc a den lilo jako z konve. Rozhodli jsme se pod vlivem tohoto faktu (a taky z pohodlnosti) upustit od plánu vydat se přes nejvyšší vrchol parku Sokosti orientačně náročnou cestou k hraničnímu přechodu s Ruskem Raja Joseppi. Navíc nás odradila představa, že tam dorazíme v pátek večer a budeme čekat dva dny na autobus (nejezdí o víkendu). Ale pro drsňáky s dostatkem vůle zřejmě můžeme tuto trasu doporučit. Finové nám ji velmi schvalovali. Problém je jen v tom, že v této oblasti parku nejsou turistické značky a mnohdy ani vyšlapané cesty. Ten den jsme tedy zůstali u sušení oblečení a hraní karet, které jsme našli v tupě.

17. den

Vydali jsme se zpět směrem k západní hranici parku. Zvolili jsme nenápadně značenou trasu, takže mostek přes skalní průrvu, jíž se valí říčka ( v těch místech dost prudká i hluboká) jsme hledali mezi skalisky asi půl hodiny. Byli jsme ale bohatě odměněni. Cestou jsme zahlédli kapitální kus bílého soba a několik ptačích rodinek s mláďaty. Stan jsme rozbili na dalším z mnoha zdejších tábořišť, vybavených upraveným ohništěm se závěsem a zařízením na grilování ryb, samozřejmostí je přístřešek se zásobou dřeva a sekyrou. Den jsme završili praním prádla v potoce.

18. den

Poslední den v parku jsme si užili drsnou přírodu jaksepatří. Dopoledne žhavilo slunce na vrcholky bez větší vegetace a odpoledne nás v nejvyšším místě chytla bouřka. Navíc se v tupě, kde jsme chtěli poobědvat, usadila partička finských teenagerů, evidentně po opici. Poobědvali jsme tedy venku, abychom je nerušili v klimbání a odpoledne došli na tábořiště, na němž jsme rozbíjeli stan první noc v parku.

19. den

Relativně rychle jsme odjeli stopem z Kilopaa přes Ivalo do dalšího centra laponské kultury Inari. Představy o přívětivém laponském severském městečku u obrovského jezera předčily realitu. Shluk benzinek, stánků se suvenýry a reklam na sobí maso byl naštěstí přebit návštěvou muzea laponské kultury a přírody Siida (vstup 7 €, studenti 6). Moderní budova a efektní expozice je jen začátek. Dozvíte se zde nejdůležitější informace o zdejším kraji i svérázném etniku. Ujasní se vám zde spousta podvědomých postřehů a přírodních zákonů, kterých jste si po cestě laponskou přírodou mohli všimnout.

V podvečer jsme se postavili na výpadovku směr NP (finsky se národní park řekne Kausalispuisto) Lemmenjoki. Času jsme měli dost, protože byla neděle a první autobus (tedy spíš dodávka) do parku jel až druhý den odpoledne. Po silnici se však proháněla jen místní mládež v bourácích a hejna much. Tak jsme se na kraji města uložili ke spánku a ráno to zkusili znovu.

20. den

Tatáž situace se opakovala celé další dopoledne. Až kolem poledne nám zastavil stařík v ušmudlané dodávce plné pilin. Prý nás viděl u silnice už ráno. Uměl výborně anglicky a byl zvědavý, jak se žije v Česku a na Slovensku po rozdělení federace. Byl to místní dřevorubec, co žije na samotě v lese. Vzal nás k sobě domů na jedno pivo. Sám byl obklopen několika desítkami lahví od piva a vodky. Mezi hovorem jsme čekali na jeho psa, který se zatoulal. Za hodinku nás vzal až do parku. Tam nás ovšem ještě pozval na kávu a seznámil nás s přáteli, co žijí na samotách v parku. Prodiskutovali jsme s nimi politickou situaci v obou zemích a srovnali učitelské platy.

Poté jsme vyrazili podél Lemmenjoki (joki = řeka) do parku. Po osmi kilometrech jsme se usadili na příjemném tábořišti u řeky. Na rozdíl od Urho Kekossen idylka – žádní komáři, hluboká klidná řeka a scenérie lesů se zapadajícím sluncem.

21. den

Vydali jsme se na 18 km dlouhou túru borovým lesem přes Ravadasjärvi (křižovatka turistických cest s tupou). Zde se také nacházejí malebné kaskády Ravadaskongas, ústící přímo do jezera. V okolí tupy Morgamojan jsme byli rozčarováni zničenou krajinou. Míjeli jsme rozježděné cesty od čtyřkolek zlatokopů (v části území parku se dodnes rýžuje zlato), přeznačené turistické stezky a hluk těžké techniky. U potoka jsme neodolali a probrali pár hrstí štěrku, jestli se mezi kameny nezaleskne zlatý valounek, ale bez úspěchu. Zvolili jsme tentokrát přenocování v tupě. Byli jsme tam sami a nemuseli se tak omezovat, jak by tomu bylo v přítomnosti dalších turistů.

22. den

Díky změněné trase cesty (stará byla součástí nové těžební oblasti) jsme místo malebným zalesněným údolím procházeli kamenitým svahem, na který pražilo slunce. Došli jsme okruhem zpět k Lemmenjoki a u jednoho z tábořišť přespali. Našli jsme u ohniště improvizovanou udici, tak jsme zkusili štěstí jako rybáři. Finské ryby na vařená kolínka zřejmě neberou…Odměněni jsme byli i tak – krásným západem slunce a klidnou scenérií okolí Lemmenjoki.

23. den

Převezli jsme se samoobslužným přívozem na druhý břeh a došli na tábořiště u hranice parku. Tam jsme rozbili stan a vydali se na procházku k turistickému centru parku (Njugurlahti). Měli jsme jediný cíl – ochutnat typické laponské jídlo poronkäristys (sobí guláš s bramborovou kaší a brusinkami). Cena byla přijatelná – 10 €. Po celém Finsku jsme viděli tento pokrm od 8.80 po 14 €. Zbytek večera jsme původně měli strávit poklidně – nebýt dětského putovního tábora, který se o síle 25 lidí přivalil na tábořiště asi tak pro 3-4 stany. Vedoucí nás sice ujistili, že jsou církevní organizace a děti jsou slušné…ale romantický večer byl tatam. Tak jsme si alespoň před spaním poslechli pár finských křesťanských písní. Spolu s námi na tábořišti nocoval ještě mladý německý pár, tak jsme se dozvěděli alespoň pár nových reálií z německého života po vstupu do EU.

24. den

Autobus z Lemmenjoki zpět do Inari měl jet až kolem poledne – tak jsme zkusili stop. Po hodince čekání nás vzalo asi čtvrté projíždějící auto a my jsme tak mohli v klidu pokračovat stopem přes Inari – Ivalo – Sodankylä – Rovaniemi.

Specifikem letních severských silnic jsou sobi v klidu se procházející středem silnice. Nejprve je člověk fotí, pak obdivuje a nakonec nadává a troubí. Jeden místní zlatokop nám vysvětlil, že soby v létě obtěžují v lesním porostu mouchy a oni tak hledají útočiště na silnici, kde profukuje větřík a není tam hmyz. K večeru jsme nasedli na noční vlak z Rovaniemi do Tampere a celkem v klidu se vyspali.

25. den

Tampere v šest ráno bylo úchvatné, chtěli jsme spatřit dva kostely stojící na jedné ulici – jeden katolický, druhý pravoslavný. Nádherná ukázka míšení těchto dvou kultur, které se ve Finsku setkávají. Po krátké prohlídce města (nenechejte si ujít historický tovární komplex v centru města) jsme zamířili vlakem do Jyväskylä. Tam jsme navštívili muzeum nejslavnějšího finského architekta – Alvara Aalta. Ve městě je několik jeho staveb (divadlo, univerzita) a muzeum samotné se také nachází v budově s Aaltovým rukopisem (vstupné je 2 €, pro studenty, 6 € pro ostatní). Každého, kdo se rád kochá krásnou novodobou architekturou (nebo funkcionalismem) muzeum zaujme.

Z Jyväskylä jsme zamířili do Savonlinny. Místo vlaku jezdí do tohoto historického města autobus, nahrazující vlak, na který platí Scanrailpas. Za městem jsme si u jezera postavili stan a ještě si stačili nasbírat borůvky, kterými bylo okolí města poseto. Poblíž města je také kemp, ale bez auta se tam těžko dostává.

26. den

Naše kroky směřovaly nejprve do informačního centra. Pracovníci byli velmi ochotní a mohli jsme si tam na pár hodin nechat batohy. Ve městě jsme totiž nenašli žádnou úschovnu zavazadel. Poté jsme vyrazili k hradu Olavinlinna, největší atrakci ve městě (stojí přímo v jezerní úžině na skalním ostrově). Každý rok v létě se tu koná operní festival. Kdo ale netouží po festivalovém reji a městě s dopravními zácpami, ať si raději zjistí datum konání festivalu a přijede o pár dní později. Pohled na hrad jsme si vychutnali v osm ráno bez přítomnosti davu turistů a vydali se zpět do centra města. Část města se rozkládá na ostrůvcích mezi jezery. Ostrovy jsou spojeny dřevěnými mostky a v odlehlejších koutech najdete malé rekreační areály s lesoparkem. Celá tato městská část působí velmi klidně a půvabně. Určitě doporučujeme.

Na městské tržnici v centru na nás tak dlouho působily sladké i slané finské kulinářské speciality, že jsme neodolali a koupili si výborný chléb plněný rybím masem (celý stojí 11 €, můžete si koupit jen půlku). Také finské sladké a slané pečivo plněné ovocem, ale i rýží nebo brambory, stojí za to zkusit.

Odpoledne jsme opustili město a vydali se autobusem a vlakem do Kuopia. Významné historické město uprostřed finské jezerní plošiny stojí za to vidět. Až na to, že za všechno se platí – tedy i za vstup do historické kupecké uličky (obdoba naší Zlaté), dlouhé asi 60 metrů. My jsme byli od těchto poplatků osvobozeni, protože všechny památky zavíraly v Kuopiu v 16 hodin, tedy těsně po našem příjezdu. Prohlédli jsme si alespoň centrum města s mnoha kostely (katolické i ortodoxní) a jezerní nábřeží – s atmosférou téměř přímořskou.

Váhali jsme, zda zůstat v Kuopiu přes noc. Chtěli jsme totiž navštívit místní Muzeum finské ortodoxní církve, ve Finsku ojedinělé. Pravoslaví je nedílnou součástí finské kultury. Bohužel muzeum mělo otvírací dobu také jen do 16:00, a příští den (pondělí) bylo zavřené úplně. Zbylý čas jsme využili k nákupu potravin a počkali do půlnoci a noční vlak do železniční křižovatky Tampere.

27. den

Z Tampere jsme vlakem a busem (také platí Scanrailpas a vlakové jízdenky) dorazili do Raumy. Je to přímořské historické městečko v jihozápadním Finsku. Ve městě můžete navštívit památku zapsanou v seznamu UNESCO, tzv. Old Town. Je to starobylé centrum, vystavěné v průběhu 16. – 19. století. Můžete se donekonečna procházet pitoreskními uličkami s hrázděnými a dřevěnými domy.

Odpoledne jsme se vykoupali v místní přímořské zátoce (připomínající jihočeský rybník). Uvažovali jsme o přespání v kempu, ale cena 14 € za stan se nám zdála přemrštěná. V podvečer jsme se vrátili autobusem do přestupní železniční stanice Kokemäki a v lese si postavili stan.

28. den

Ráno jsme vlakem popojeli do železniční stanice Hyvinkää. Nachází se tady velké železniční muzeum v budovách bývalého nádraží. Využili jsme toho, že pro držitele Scanrail a Interail pasu je vstup zdarma. Můžete tu spatřit spoustu historických vozů, například ruský carský vlak a několik parních lokomotiv. Odtud jsme pokračovali do jihofinského přímořského letoviska Hanko.

Využili jsme přestupu v Helsinki a zjistili, jak jezdí trajekty do Tallinu. Odpoledne jsme dorazili do Hanko. Je to ospalé městečko pro nenáročné rekreanty. Zároveň je to nejjižnější pevninské město Finska s válečnou historií. Vykoupali jsme se v mělkém moři a utábořili se v lese, který byl plný zákopů z války.

29. den

Ráno jsme se vrátili vlakem do Helsinki. Prošli jsme si centrum města s katolickým a pravoslavným chrámem a zamířili k přístavišti trajektů. Sehnali jsme jízdenky na večerní trajekt za 15 € u společnosti SeaWind line, (většina lístků stojí 20 € a více, vyplatí se hledat menší společnosti). Co jsme ušetřili na jízdence, utratili jsme na rybím trhu. Dali jsme si výborné uzené ryby s koprem ( 1 €) a zeleninový salát s krevetami (5 €). Posilněni jsme vyrazili do další části města. Určitě stojí za to vidět Skalní dóm (vytesaný do skály), halu Finlandia (projektoval Alvar Aalto), nebo olympijský stadion. Za 2 eura si můžete vyjet výtahem na olympijskou věž, odkud přehlédnete celé město i s okolím.

Ve městě je dále spousta muzeí, mezi ty originálnější patří Muzeum finského designu. Večer jsme nasedli na trajekt a v noci dorazili do estonského Tallinu. Noc jsme přečkali na lavičkách u přístavu, protože jsme nevěděli o žádném pro nás přijatelném ubytování.

30. den

Nejprve jsme chtěli vyřešit další cestu. Vlak nepřipadal v úvahu (četnost spojů z Tallinu se povážlivě blížila nule, směrem na Lotyšsko je třeba cestovat východní zajížďkou přes Tartu a nikoli přímo k jihu na Pärnu). Rozhodli jsme se koupit lístek na autobus do Litvy, odjíždějící navečer. Cesta do litevského Panevéžysu (420 km), nás stála 360 EEK (estonských korun) se studentskou slevou (plná cena 400 EEK, 1 EEK = v létě 2003 cca 2 Kč). Přes den jsme se toulali kouzelným městským centrem, které v lecčems připomíná Český Krumlov. Křivolaké uličky, spousta kaváren. Siluetu města dotváří zámek na návrší. Trochu jsme si tím spravili ranní dojmy z šedivého předměstí Tallinu s polorozpadlými domy a rozbitými chodníky. Odpoledne jsme nakoupili místní dobroty na velké tržnici. Můžete tu ochutnat spoustu druhů sýrů, uzenin, sladkého pečiva, ruských výrobků, sušenek, ovoce a zeleniny. Vše za obdobné nebo nižší ceny než u nás. V kamenných obchodech jsou ceny potravin vyšší, ale na tržišti zase musíte přivírat oči nad hygienou. Tvaroh nebo majonéza se prodává na trhu přímo z kádí. V podstatě je to velmi ekologický prodej – ani jeden zbytečný obal…

Čekání na autobus jsme si zpestřili pozorováním různorodých postaviček na nádraží. Východní nátura se nezapře a celé nádraží připomíná svou atmosférou své východnější sousedy. Jeho okolí působí hodně neutěšeným dojmem. Na závěr jsme si dali v bufetu typické ruské jídlo – pelmeně. Jsou to taštičky z těsta plněné masem s česnekem, zalité smetanovou omáčkou. Kalorická bomba, ale dobrota.

31. den

Přes noc jsme absolvovali cestu autobusem (kvalitní dvoupatrový) do litevského Panevéžysu. Město leží totiž na silnici do Kaunasu a dále do Polska, kam jsme chtěli stopem dojet. Za pár hodin jsme dorazili na jeden stop do Kaunasu, druhého nejvýznamnějšího města Litvy. Jen letem světem jsme si prohlédli historické centrum města. Jistě by stálo za delší zdržení, ale my už jsme pospíchali domů. Pěší cesta z centra na výpadovku směr Polsko byla docela nepříjemná a dlouhá. Na kraji města jsme za půl hodinky chytli stop až do Suwalki, hraničního polského města s Litvou. Cestou jsme ochutnali vynikající litevské pivo Švytorys. Polsko-litevský hraniční přechod mezi městy Suwalki a Marijampolé, je silně přetížen kamionovou dopravou (řidiči tudy objíždějí cestou do Ruska nebezpečné Bělorusko), na čekací doby osobní dopravy to však naštěstí vliv nemá. Vůbec celníci v celém Pobaltí byli velmi korektní a nenaplnili naše obavy z přetrvávající postsovětské byrokracie.

V Suwalki jsme našli nádraží a začala složitá domluva s pokladní, která nerozuměla ani anglicky, ani polopaté češtině a dokonce ani naší primitivní polštině, ačkoli ostatní cestující ve frontě ano. Zachránila nás až mladá anglicky mluvící Polka. Vymáčkli jsme tedy z pokladní informace o odjezdu vlaku a ceně a běželi vyměnit do směnárny dolary za zloté. Jízdenka nás stejně stála víc než bylo řečeno (pokladní se nezmínila o místence), ale peníze naštěstí stačily. Chtěli jsme vlakem dojet až do polského Ciezsyna a přejít do české části města. Vnitrostátní jízdenka vyjde vždy mnohem levněji než když vlakem překračujete státní hranici. Lístek nás tedy vyšel i s místenkou na krásných 36 zlotých za 727 km s využitím ISIC (plná cena 56 zl, 1 zl v létě 2003 byl asi 7,50 Kč). Idylka však netrvala příliš dlouho. Jeli jsme celou cestu namačkaní v osmi lidech v jednom kupé. Pak přišel průvodčí a oznámil nám, že na ISIC mohou jezdit jen polští studenti a že musíme doplatit zbytek jízdenky a pokutu. My jsme už ve zlotých samozřejmě neměli ani floka. Sebral naše jízdenky a asi na hodinu zmizel. Pak se vrátil, a odmítal nám je vrátit bez zaplacení mastné pokuty. Naše vysvětlování, že jde o chybu pokladní v Suwalki a tedy polských drah a nikoli naší, jaksi nechtěl brát na vědomí. Jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta napříč Polskem a ještě několik průvodčích, přistoupili jsme pod nátlakem na sepsání jakéhosi pokutového bloku a dostali tak své jízdenky zpět.

32. den

Dojem z polské železnice byl dotvořen na nádraží v Katowicích. Zajděte si po ránu do nádražní čekárny a zvedne se vám žaludek…Nicméně jsme bezpečně dojeli do Cieszyna, přešli pěšky spolu s nakupujícími davy hraniční řeku do Českého Těšína, nasedli na vlak na Prahu a unaveni dorazili domů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .