Skandinávie 2003 - 1. díl

(Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Finsko, Norsko, Švédsko, Nemecko)

U každé cesty je nejdůležitější začátek, kdy, kam a s kým. Tato body je důležité důkladně zvážit. Jak se udělá jasno v těchto otázkách začíná plánování cesty.

Tentokráte padl los na severské státy (Skandinávské státy). Po pročtení několika průvodců a různých cestopisů od cestovatelů, kteří jeli před námi, jsem zvolil cestu po souši přes Polsko, Pobaltské republiky (Lotyšsko, Litva a Estonsko), Rusko, Finsko a přes Norsko a Švédsko trajektem do Německa a Cínovcem domů. Jako posádku jsme do karavanu a auta přibrali kamarády, manžele Libora a Jarušku Součkovi, abychom nejeli sami. I když nebyli cestou žádné závažnější problémy, přeci jenom se člověk připraví o své soukromí a musí se ve svém voze a ve svém karavanu omezovat. Proto od této jízdy jedeme radši sami.

Bylo důležité jen zajistit vízum do Ruska. Rusku jsme vyhlásili vízovou povinnost a přes veliké připomínky Ruské strany, nebyly připomínky vyslišeny a tak Rusko vyhlásilo vízovou povinnost po dvou dnech i našemu státu. Ostatní státy, kterými jsme hodlali projet mají s Českem bezvízový styk. Shodou náhod jsme se seznámili s paní, která pracovala na naší ambasádě v Moskvě (Posolstvo Čechii v Maskve) a ta po několika žádostech zařídila pozvání do Ruska přímo naší ambasádou. Po vystání fronty na ruské ambasádě v Praze jsme drželi v ruce víza do Ruska. Nic už nestálo v cestě a my mohli razit.

Nastal vysněný den pátek odpoledne a my vyrazili na Polsko přes Náchod směrem na Wroclaw. Přespali jsme kousek za Wroclaví v nějaké obci.

Přespali jsme kousek za Wroclaví v nějaké obci.

II.den protože jsme stanovili cíl Polární kruh, státy do kterých není takový problém se podívat jsme jen projížděli co nejrychleji. Zastavili jsme až ve Varšavě na hlídaném parkovišti skoro v centru asi deset minut od budovy parlamentu. Po asi tříhodinové procházce jsme nasedli do auta a pokračovali dále. Kousek za Varšavou se nachází Zegrzyňské Jezero, taková rekreační oblast pro Varšavany. U jezera obdivujeme dokonalé stavby ze dřeva. Ostatně takovéto stavby nás provázejí celou dobu směrem na sever. U jezera se svlažíme a pokračujeme dále. Na severu Polska v Suwalkách zajíždíme do kempu v národním parku Wigierski kde nás překvapuje čistota kempu a krásné koupání. Kemp byl příjemný v lesnatém porostu s čistými výborně zařízenými sociálkami (samozřejmě s teplou vodou) cena pro naši posádku včetně elektriky cca po přepočtu 450 Kč.

III. den překračujeme hranice do Litvy. Asi 2 km před hranicí nás zastavují prodejci povinného ručení pro Litvu (Litva nemá uzavřenu dohodu a zelená karta v Litvě neplatí) zaplatíme povinné ručení a jedeme na hranice. Na hranicích vše v pořádku a jedeme směrem na Kaunas. Silnice jsou vcelku v pořádku. V Kaunasu dáváme pauzu a procházíme se celou pěší zónou od kostela který je ze všech čtyř stran stejný až po malé náměstí s třemi kostely. Po asi tříhodinové procházce pokračujeme po dálnici A1směrem na Kleipedu město na břehu Baltského moře. Severně od města Klaipeda nám mapa hlásí kemp. Kemp nemůžeme najít a tak oslovujeme místního policistu kterému ukazujeme mapu a dožadujeme se informací o místě kempu. Jeho historická věta „ ja zděs živů sorok let a zděs kempa nět, zdě narisavan ale tu nět“. Po této informaci nasedáme a odjíždíme směrem na Lotyšsko podél pobřeží. Asi po třech km narážíme na dopravní značku kemp. Obsluha odhákne řetěz a my vjíždíme dovnitř. Nic horšího jsme do této doby neviděli Záchody žádné umyvárna jen rozpadlé koryto bez vody. Cena byla 2 US. Zůstáváme, jsme aspoň za plotem.

IV.den ráno padáme rychle pryč a po asi dvou km narážíme vlevo od silnice hned u moře zvenku příjemně vypadající kemp (soudíme podle vlajkoslávy na které vlála i naše vlajka). My ale jedeme dále a za pár km přejíždíme hranice do Lotyšska, stále na sever přes Liepáju směrem na Rigu. Do Rigi nezajíždíme jen na východ od Rigi navštěvujeme památník a muzeum obětem 2.světové války. Postaveným u bývalého koncentračního tábora. Muzeum je zavřené, ale památník je obdivuhodné dílo z betony v kterém jsou odlity hlavy. Navečer zastavujeme před městem Salacgríva v obci Vitrupe v kempu na břehu Baltu. Balt je tak studený, že není možno se ani smočit. Kemp je příjemný s restaurací, přípojkou a nádhernými výrobky ze dřeva. Objevili jsme i teplé a čisté sprchy, ovšem za poplatek. Poplatek i kempovné bylo levné. S karavanem jsme jediní v kempu a máme pocit, že i jediní v pobaltských republikách. Ráno jak je naším zvykem, po ranní kávě opouštíme kemp a spěcháme dále na sever. Vjíždíme do Estonska a máme v plánu dojet k Čudskému jezeru. U Čudského jezera nacházíme kemp na severním břehu jezera u obce Kauksi. Kemp je čistý a příjemný v lesnatém porostu s restaurací. Jdeme spát a připravujeme se na vstup do země zaslíbené, kde zítra je už včera.

V.den Časně ráno vstáváme a chceme dojet Sank Peterburku. Jedeme na jediný hraniční přechod ve městě Narva. Projíždíme Narvou k přechodu, kde je před námi asi 5 aut. Po asi půlhodinovém čekání nás Estonský celník otáčí a posílá na seřadiště, které je na druhé straně Narvy při vjezdu do města. Na tomto seřadišti dostaneme takový šatní lístek s číslem a řadíme se do řady aut asi jako třicátý. Po dvouhodinovém čekání jdeme s číslem do malého domku, kde dostáváme jiné číslo a čekáme na pokyn z amplionu „mašiny vpred“. Po tomto pokynu vyráží pět aut k hraničnímu přechodu. Máme pocit, že se jedná o závody urvat na hranicích i to jedno místo, my prohráváme, protože máme za sebou přívěs. Po hodině opouštíme celní prostor Estonska a zastavujeme na mostě přes řeku Narva. Při dvouhodinovém čekání vaříme kávu a při kávě obdivujeme hrady na obou březích řeky, jeden Ruský a druhý Estonský. Konečně se dáváme do pohybu a za mostem obdržíme v takové malé budce vstupní papíry, které musíme vyplnit. Paní nám zkontroluje víza a pasy a pouští nás dál. Jedeme asi jeden km a dostáváme se do celniště. Zde musíme projít přes policii, celníky, „batožináře“ a nevíme přes koho ještě je těch kontrol celkem pět. Všichni prohlížejí pasy, kontrolují víza, lezou do karavanu a nikdo nechce vyplněné formuláře. Konečně se dostáváme k poslední kontrole, ta od nás vybírá formuláře, prohlídne pasy a zkontroluje víza. Už to vypadá, že je konec, když přichází obtloustlá paní a chce také vidět technický průkaz od vozidla. Protože vozidlo mám půjčené ze své společnosti a majitelem je společnost, žádá o předložení dokladu o zapůjčení vozidla (rusky davěrenosť). Tento doklad v ruském, českém i anglickém jazyce předkládám i s výpisem z obchodního rejstříku, kde jsem uveden jako jednatel společnosti. Nic nepomáhá a celnička žádá notářské ověření všech dokladů. Se slovy zajeďte si pro ně domů, nás obrací a vyhání z ruského území, jedeme „obratno“ spět do Estonska. Je sedm hodin večer, pátek a nálada na bodu mrazu. Nadávám především na sebe, protože mě v jednu chvíli napadlo, doklady nechat ověřit, ale v průvodci nic takového, že potvrzení musí být notářsky ověřeno nepsali. Po krátké poradě, že jet do Talinu a trajektem do Finska je až to poslední. A tak jsme s kamarádem Liborem začali shánět Estonského notáře. Kdo jiný než taxikáři vám pomůžou a také pomohli. Jeden z místních taxikářů nás naložil do svého vozu a vezl nás někam za město, tam u krásné vilky pravděpodobně estonského bose nám zastavil, zazvonil a pán kolem čtyřicítky velice ochotně provolával různá místa. Po krátké době se s námi rozloučil (nic nechtěl) a taxikář nás vezl spět do města. Zavezl nás na notářství, kam přišla sekretářka notáře, na internetu ověřila pravost výpisu z rejstříku a moje doklady prolisovala notářským pečetidlem. Zaplatili jsme asi na naše 100 Kč a s díky odjížděli pryč, za manželkama, které jsme opustili někde na náměstí. Taxikář si vzal v našich očích směšné peníze a se slovy, „rád jsem vám pomohl“ se s námi rozloučil. Ještě vyloudil flašku whisky prý pro bose, podali jsme si ruce a my šli. Spokojený nás ještě zavedl na hranice, ale estonský celník byl neoblomný, to že jedem „obratno“ nepomohlo a mi jeli spět na seřadiště. Je deset hodin večer a na seřadišti je ne pár aut, ale stovky. Propadám beznaději, protože odhaduji průjezd hranicemi někdy v sobotu kolem oběda. Vylézám z auta a jdu do budky obměkčit obsluhu, že už jsme tu jednou byli. Obsluha je neoblomná a žádný nabízený úplatek nepřijímá. Jsem vztekem bez sebe a Libor nabízí, že to jde zkusit, bere dvě plechovky Plzně. Po delší debatě nám obsluha vysvětluje, že nebude riskovat místo a jedině když přineseme fotokopie pasu kde je zapsáno „obratno“ ofotíme doklady od notáře, že nás pustí. I v Estonsku se dá sehnat večer v jedenáct hodin kopírka a my kráčíme vítězně s doklady vpřed. Pán nás pouští, ve finále si vezme i ty dvě Plzně a mi jedeme na hranice. Na hranicích Estonska už jsme známí a tak projíždíme rychle a Ruskem to už také celkem jde až na problém s pasem, v kterém už mám zaznamenán výjezd z Ruska při „obratnu“ mi dali omylem razítko přes vízum. Po krátkém vysvětlování a díky celníkovy, který sloužil přesčas a věděl o co jde, nás pouští do Ruska a my jsme ve městě Ivangorod. Po únavném dni jedeme k první gajce asi 80 km a tam nocujeme (Gajka je policejní stanice na silnici na kterých se pod ochranou policie může v autech nebo karavanech nocovat).

VI.den Ráno vyrážíme směr Sank Peterburk. Cestou schválně sjíždím z trasy, abychom se přesvědčili, v jakém stavu to dnešní Rusko vlastně je. Podél silnice na Peterburk jsou jakési křovinné a stromové valy takže není vidět do dálky ani na domky vlastně těsně u silnice. Jsem docela mile překvapen, není to úroveň jako u nás a už vůbec ne jako na západ a jih od naší vlasti. Musím ale zase konstatovat, že to není tak hrozné, jak se vypráví. I doma vedle mě bydlí sousedé, kteří mají domky jako ruiny a o kus dále krásný domek, jen ten poměr krásy a upravenosti je nižší poměrem k nepořádku. Všude se ale mohutně staví. Vracíme se spět na hlavní silnici a spěcháme do Sank Peterburku.

Sank Peterburk nás upoutává obrovskou rozlohou a čistotou. Protože nemáme žádnou podrobnou mapu města jedem stále na centrum. Jedeme podezřele dlouho, než nám dochází, že jsme v Ruském velkoměstě, kde je vše (Balšoje). Míjíme jedno náměstí větší než to předtím. Přejíždíme jeden kanál za druhým, až narážíme na obrovské náměstí, kde parkuje pár vozidel a nám se zdá, že jsme v centru. Zaparkujeme mezi nimi, je asi deset hodin a tak vyrážíme vstříc velkému městu plnému historie. U prvního stánku kupujeme mapu a pěší zónou jdeme na hlavní náměstí před zimní palác. Projdeme se po paláci a jako správní češi zakotvíme v ohrádce restaurace a poroučíme pivo. Pivo mají výborné, platíme a jdeme dále po památkách tohoto města. Okukujeme krásu barevných kostelů s bohatě zlatem zdobenými kopulemi. Je odpoledne a my stále neviděli to hlavní, „Auroru“ kdykoli se zeptáme, kde kotví, ta co za to může, všichni nám ukazují někam hodně do dálky. Stojíme u řeky Něvy, vidíme na obě strany daleko široko a Aurora nikde. Konečně narážíme na osobu znalou místních památek a na mapě nám ukazuje jakýsi kanál, tam kotví. Na Něvě nekotví a opravdu pěšky odmítáme takovou dálku jít. Jdeme přes náměstí Petra Velikého spět k autu. Nasedáme a jedeme za lodí, která pohnula dějinami. Po ujetí několika kilometrů se před námi objevuje Aurora, ve vší své kráse a historické velikosti. Fyzická velikost nás všechny překvapila. Čekali jsme velikou (obrovskou) loď a Aurora je v našich očích malá. Na prohlídku lodě nás nepustili, protože jsme přišli pozdě a otevřeno měli jen do 17,oo. Pořídili jsme snímky za pár rublů, za které si hlídač koupil jednu ruskou zmrzlinu. Za to nás nechal službu konající strážník vstoupit na můstek a pořídit společné foto. Po této prohlídce jsme nasedli do auta a vydali se směrem na západ, tam někde je to na co se těšíme, Finsko. Cestou Peterburgem jsme navštívili tržnici, nakoupili zásoby alkoholu a ruských bonbónů. Ruské vážené bonbónu nemají chybu, pamatuji si je jako malý kluk, když mi je přivezli rodiče z nějaké dovolené v Rusku a byly perfektní tehdy, jako i dnes. Část Peterburku, kterou projíždíme, směrem na Finsko jsme zklamáni, nepořádek, ošklivé panelové domy, které jsem znal z Milovic u Staré Lysé. Trochu bloudíme, protože nikde není žádné dopravní značení. Nakonec jsme vyjeli směrem na Vyborg a dále na Finskou Lappeenrantu. Konečně dojíždíme na hranici, je takové pološero, projevují se bílé noci. Je to zvláštní pocit na hodinkách půlnoc a je poměrně krásně vidět. Ruští celníci až na malou komplikaci s razítkem v mém pase, že jsem opustil Rusko a stále jsem tu, po krátkém vysvětlování chápou a zvedají závoru ze své vlasti. Zajíždíme na celnici Finskou, zde nás důkladně pročuchá celní pes, proleze karavan a vše co kde máme. Dostáváme zelenou a jedem na další tisíce km, jsme si vědomi toho, že na dlouhou dobu neuvidíme celníka. Na hranicích nás obtěžovalo takové množství komárů, jaké jsme ještě nezažili. Báli jsme se, zda máme dost repetentů a ostatních ochranných pomůcek proti tomuto obtížnému hmyzu. Zastavujeme na prvním odpočívadle a já vyndávám mapu Skandinávských států, abych stanovil místo pro přespání. Ať se dívám, jak se dívám, nemůžu najít Finsko. Teprve teď zjišťuji, že Finsko nepatří mezi skandinávské státy a jsem nepříjemně naladěn, protože nevíme kam dál. Neřeším problém a jedu podle hvězd k prvnímu jezeru kde nocujeme. Průvodce nám píše, že v severských státech je právo jedné noci na všech i soukromích pozemcích (samozřejmě za dodržení jakých si slušnostních pravidel).

VII.den Ráno je nádherné jasno, slunce svítí nad blankytně modrým jezerem s krásně čistou vodou. Jdeme se umýt do jezera (samozřejmě bez mýdla kartáčku a pasty na zuby. Voda je poměrně teplá a tak svlažíme svá upocená těla v čistém jezeře. V malém stánku v nějaké osadě se domáhám mapy, ale není mi nabídnuta žádná jiná než obrovský autoatlas v měřítku 1:300 000 krásný ale za dva tisíce Kč ho mít nemusím. V zapůjčeném autoatlase hledám naší pozici a snažím si zapamatovat několik měst naším směrem. Po snídani v krásném prostředí vyrážíme na sever. U první benzínky kupuji mapu Finska a je nám hej. Naftu máme z Ruska cca za 14 Kč/litr. Pro cestu na sever jsme zvolili jakýsi střed, kterým jedeme přes města Mikkeli a Kuopio. Jezera jsou úchvatná a čistota krajiny uchvacující. Na silnicích potkáváme obrovské množství karavanů a obytných aut. Údajně Fini vlivem dlouhé zimy využívají léta k cestování a prý jsou jedni z největších cestovatelů. Zajíždíme do města Kajani, abychom zjistili poměry v obchodech. V severských státech nemají žádné evropské obchodní řetězce, mají své a jen zřídka. Většinou to jsou větší samoobsluhy. Alkohol strašně drahý, základní potraviny 1,5 násobek našich cen. Vcelku normální ceny jako v Itálii. Zajíždíme do kempu nedaleko města Kajaani. Kemp je čistý, sociálky čisté a ceny nižší než na Slapech. Sauna je rozehřátá. Jdeme zkusit jezero, jezero je nezvykle teplé na to, že je jedenáct hodin a na nás ještě svítí slunce. Slunce je kousek nad obzorem a stále svítí a má docela sílu. Otvíráme Kyrkuskuju vodku a čekáme, jaká bude. Je strašná ale pil jsem horší šňapsy. Za 30,- Kč, co by jsme chtěli. Ještě ve dvě ráno je světlo, slunce nevidíme, ale je světlo. Neuvěřitelné jdeme se koupat písčité dno a relativně teplá voda, takhle na severu je divné. Celou záhadu si vysvětlujeme tím, že slunce svítí skoro celý den a i v noci ve dvě ráno je nějakých 24 st.C. takže voda tak nevychladne.

VIII. den Dnes by jsme měli překročit severní polární kruh. Jedeme východně na město Kuusamo a z něj směrem na Kemijärvi. Silnice jsou krásné, široké, málo frekventované a na nich se prochází losi. Sobů jsme viděli málo ale losů je zde mnoho. Krajina má v této části Finska rovinatý ráz a auto si s karavanem jede lehce. Nikam se neženeme, vychutnáváme krajinu a sledujeme Losy. Cestou narážíme na muzeum strašáku. Je úžasné vidět celé pole hadrových strašáků. Nevíme, zda jsou zde celoročně, nebo zda je vždy na jaře staví. Netrpělivě očekáváme každou chvíli průjezd severním polárním kruhem „Arctic Cirkle – Polarkreis“ bude vůbec něco u silnice. Jak poznáme, že jsme ho překročili? Najednou se za zatáčkou objevilo parkoviště a my stanuli na polárním kruhu. Pocit je to zvláštní. Polární kruh jsem měl vždy spojen se zimou a věčným ledem a sněhem. A zatím, je tu normální počasí jaké známe od nás v létě. Pokochali jsme se krásami okolí a vyrážíme ještě severněji nad polární kruh asi o 20 km přes město Kemijärvi do města Rovaniemi. Rovanijemi je město ležící přímo na polárním kruhu, kde se každoročně 21.6. pořádají oslavy, na které se sjíždí turisté z celé Evropy. V Rovaniemi je také oficiélně uznané místo odkud každoročně vyjíždí Santa Claus. Počasí nám přálo a my se pohybovali v krátkých kalhotách a tričkách s krátkými rukávy. Po procházce po Rovaniemi, nakoupení suvenýrů a potřebné samolepky soba, kterou vylepujeme na bydlíka odjíždíme spokojeni na jih do Švédska. Jedeme podél řeky Kemijoki, která se v městě Kemi vlévá do Severního moře (Finského zálivu). Ještě na Finské straně nacházíme kemp na takové kose ve městě Tornio a zde nocujeme. Kempy jsou zde tak levné, že nemá význam spát někde nadivoko. Vždyť velká koupelna a čisté sociálky s elektrikou na kempovém stání jsou jakým si pohodlím při večerních posezeních.

IX. den odjíždíme z překrásného Finska do Švédska. Na hranicích nejsou žádné kontroly ani žádní celníci. Zastavujeme v prvním městě, potřebujeme vybrat nějaké švédské Koruny, z místních bankomatů. Ani na jednu kartu nám však bankomaty nic nedávají. Prostě žádný automat OTTO nic nechce vydat. Voláme do našich bank a ty nám potvrzují, že OTTO nám peníze dát musí. Peníze dostáváme až náhodou, kdy na příkaz zadejte PIN, omylem mačkám enter a pak píši řadu čísel. U nás a všude v Evropě píšeme PIN hned po vyzvání, u OTTO se nejprve musí potvrdit příkaz. Spokojeni, že jsme zvládli boj s technikou, sjíždíme jižněji až do města Lulea. Švédsko jen projíždíme. Našim hlavním cílem je Norsko. Stále vyhodnocujeme situaci, jako motoristicky nejschůdnější překročení hor. Horské masivy se táhnou od jihovýchodu k severozápadu a tak vybíráme cestu, která nám připadá, že si moc nezajedeme. Jedeme po silnici č.94. Po nějakých 140 km se napojujeme na severojižní silnici č.45, po které klesáme stále jižněji až do města Östersund. Z Östersundu jedeme přesně na západ do hlavního historického města Norska „Trondhejmu“. Příroda a krajina je ve všech těchto severských státech tak čistá a úchvatná, že nemá smysl stále popisovat to naše „hehehele“, „jů a támhle“, „koukejte, týjo to je nádhera“. Jedna z krásných příhod, kdy jsme stále mluvili o houbách, kolik jich zde prý roste a jakých. Najednou Jaruška prohlásila, viděli jste ty krásné křemeňáky, ve svahu jich bylo a jakých. Zastavil jsem naší soupravu a pomalu poklusem jsme běželi až k místu, kde byly krásné červené hlavy ale krytů od pravděpodobných injektáží skalních stěn podél silnic. Když už jsme u hub, nenašli jsme ani jednu prašivku, nikde kde jsme se pohybovali a to jsme se na houbách několikrát zastavili.

Tímto tempem jsme dorazili úmyslně až jižně za Trondhejm na odbočku na ostrov Hitra. Karavan jsme odpřáhli v prvním kempu a vyrazili se podívat a projet nejdelší evropský tunel pod oceánem. Pocit je to zvláštní, když klesáte, poměrně slušné klesáním vlhkým tunelem, kde vyloženě cítíte moře nad sebou. Placení přijde až na ostrově Hitra a tomu neujdete. Nevím dnes už kolik ta legrace stále, ale vím, že to nebylo levné a odhaduji něco kolem 1000,- Korun na naši měnu. No jo, ale zase to byl zážitek. Nejdříve jsme chtěli celý ostrov objet, ale asi po 50km klikaté úzké silnice, která se najednou mění v kamennou cestu, a stále nevidíme oceán. Po chvíli jsme toto dobrodružství vzdali, vylezli jsme na nějakou skálu a teprve z této skály jsme viděli severní ledový oceán tam někde vdáli.

Až za tmy dorážíme do našeho tábora a po krátkých plánech co zítra jdeme spát.

X. den ráno hned jak je naším zvykem vyrážíme na prohlídku Trondhejmu. Zde obdivujeme městu vévodící katedrálu Nidaros 102m dlouhou a 50m širokou. V této katedrále jsou uloženy korunovační klenoty a dodnes jsou zde korunováni všichni norští králové. Prohlížíme sousední arcibiskupství a jdeme krásnou procházkou kolem dřevěného mostu, kde obdivujeme domy, které stojí na dřevěných sloupech s mírným náklonem nad vodu z důvodů výtahů z vody do domu. Všude kudy chodíme, obdivujeme překrásné obrovské čerstvé jahody. Zastavujeme se v přístavu, kde na rybí tržnici nakupujeme, každý podle své chuti nějakou rybu. Tyto ryby si pak večer připravujeme na roštu a navzájem si je chválíme a ochutnáváme. Jestli mohu shrnout Trondhejm je to překrásné historické město, které stojí za to navštívit a v klidu našich uspěchaných cest mu věnovat jeden den. XI. Po tomto krásném odpočinkovém dni vyrážíme jižněji asi o 200 km abychom mohli odbočit na západ, kde nás čeká překrásná Trollstigveien (Cesta trollů). Tato asi 60km dlouhá cesta nádhernou hornatou krajinou mezi fjordy kde od 0 m.n.m. stoupáte na velice krátkém úseku až do bezmála 900 m.n.m. Jedete s obavou, zda nepotkáte někoho v nějaké zatáčce, kde se nevyhnete a jestli to vaše auto vůbec zvládne protože, do kopce jedete převážně na jeničku výjimečně na dvojku a z kopce to motor neubrzdí a vy se bojíte o brzdové destičky. Ženská část posádky, která má závratě má nepříjemný pocit z výšky srázů vedle nás, nijak silničářsky nezajištěnou od nechtěného pádu do roklí. Projedete-li tuto cestu trollů, vinoucí se serpentinami, kolem překrásných vodopádů s nejúchvatnějšími horskými scenériemi, zanechá ve vás jednu z nejhezčích vzpomínek na Norsko. Trollí cesta klesá do Valldalu na břeh Norddalsfjordu. Přes Norddalsfjord přejedete trajektem a pokračujete orlí cestou dále na jih. Tato překrásná cesta končí sjížděním dolů k Geirangerfjord do města Geiranger. V Geirangeru je možno sednout na vyhlídkovou loď a zažít projížďku po fjordech cestou k Norddalsfjordu uvidíte na severní straně překrásný vodopád sedm sester. Po těchto úchvatných zážitcích opouštíme fjordy. Nocujeme v některém kempu, kterých je zde mnoho. XII. Ráno odjíždíme a vracíme se spět na silnici E6 po které překrásným údolím klesáme podél řeky Lagen k jezeru Mjosa a dále do Švédska k městu Gëteborg. Město Gëteborg je naší další větší zastávkou. Spíme na parkovišti před městem a na prohlídku půjdeme až druhý den.

XIII. Vyrážíme do města Gëteborgu, projíždíme přístavem, kterému dominuje administrativní budova (Skanskaskrapan), vypadající jako obrovský červenobílý lodní komín, volím zaparkování poblíž sochy nevěsty vyhlížející svého námořníka u muzea námořnictva. Po asi jednom kilometru chůze zjišťujeme, že to nebylo šťastné rozhodnutí a my nejsme nikde v centru. Námořní muzeum v Ggëteborgu má dvě části jedna je mezi kanály v centru a druhá je asi 4 km od centra na jih. Takže po malé zacházce dorážíme řádně unaveni na vrchol nad Gëteborgem ke skanzenu Kronan odkud je překrásný výhled na celé město. Konečně se dostáváme do centra a zde pozorujeme zručnost řidičů plavidel po místních kanálech. Plavidla se nazývají Padan. Jdeme na východ jakési kolonády, ke kašně ve středu Gëtaplatsenu, kde stojí bůh moře Poseidon, od Carla Millese. Z tohoto místa jdeme mezi kanály až k přístavu, kde je trvalá výstava námořních historických lodí. Po prohlídce města a úmorné chůzi spět do našeho karavánku hodnotíme další postup. Vědomi si, že zde naše dovolená končí a teď je třeba se dostat domů, co nejrychleji, nejlevněji a nejpohodlněji. Máme za sebou neskutečnou dřinu, která by byla potřeba rozložit do více dnů, ale když je nemáte tak se nadá nic dělat. Po zjištění cen trajektu z Gëteborgu do Holandska, ceny za mosty v Holandsku a ceny trajektu z Trelleborgu do Sassnitz, vyhrává jednoznačně trajekt z Trelleborgu do Sassnitz. Na trajekt najíždíme před půlnocí a čekají nás asi 4 hodiny jízdy v lodních sedadlech. Jdeme se vykoupat do kamioňáckých kajut a unaveni usedáme k plavbě. Po 4 hodinách sjíždíme z trajektu v městě Sassnitz a směrem na Berlín, Drážďany, Cínovec jedeme domů do Čech, do středních Čech, do nymburského okresu, do Sokolče, domů, to se nám stýskalo.

Cesta to byla náročná ale krásná. Je jen škoda toho spěchu, který si vynutilo množstvím kilometrů, které jsme museli a chtěli ujet. Samozřejmě by bylo lepší rozdělit tuto cestu na několik samostatných cest ale jak to udělat, když je tak málo času.