0
0

Pondělí, 28.července 2003

(na břehu Tafjordu – Valldal – Cesta Trolů – Trollvegen – Dombas – Roros – před Hjerkinnem)

Budíček v 7h, balím věci do batohu a trocha hygieny po ránu přišla vhod. Jsem zvědavý, kde najdu splávek – pokud ho najdu. 😉 Na první pohled ho nevidím, že by něco zabralo? Ale kdepak, to jen příliv jej zanesl ke břehu. Saturna je pořádně zamotaná, takže mě teď čeká mravenčí práce. Přemýšlím, že zkusím chytat vláčením nebo na plže, kterého jsem tady včera večer viděl. Přes noc nemohl zas tak daleko utéct. Dedukce se osvědčila a plž už se houpe na háčku. Uvidíme jestli na něj budou brát. Chytám s ponorem tak 2m. Dneska jsou ryby o poznání čilejší, dokonce i skáčou a hlavně berou. Super. Rybaření je hned zábavnější. Zkoušel jsem zaseknout, ale nevyšlo to. Ryby chudáka plže pěkně ožraly. Trochu opravuji návnadu, aby šlo příště líp zaseknout a znovu nahazuji. Bere za chvíli, ale i tentokrát vychází moje snaha naprázdno. Zkouším vyměnit navnádu za chleba, ale to se neosvědčilo.

Lidi se už probudili a pomalu se začínáme připravovat k odjezdu. Ještě to zkouším, ale vypadá to, že norským rybářům žádnou újmu na produkci nezpůsobím. 😉 V půl deváté odjíždíme. Sice jsem nic nechytl, ale zase vím, na co berou. Pro příště. Při cestě zpět do Valldalu jsme si trochu zajeli, ale jen minimálně. Správnou cestu jsme našli spíš po paměti než podle mapy. Ve Valldalu odbočujeme na č.63 na Andalsnes, stoupáme a krátce před 10h přijíždíme na vyhlídku „Utsiken“ nad Cestou Trolů. Je příjemné počasí a vypadá to, že se obloha ještě vyjasní. Jdeme se podívat po suvenýrech, jde tu docela rozumně nakoupit pár věcí, včetně pohledů, což nás příjemně potěšilo. Naše kroky směřují především k vyhlídkové terase, odkud je vidět na celou Cestu Trolů. Záběry jak z katalogu si nemůžeme nechat ujít a tak přichází ke slovu opět naše dokumentační technika, aby zachytila i vodopád Stigfossen, kolem nějž pojedeme. Postupně se scházíme u auta a můžeme vyrazit. Po cestě se dovídám o změně dnešního plánu. Původně jsme měli odpoledne vyjít na vyhlídku u Hjerkinnu (bude-li čas) a zítra ráno na Snohettu. Na místo toho pojedeme z Dombasu do Rorosu a zpět. Smysl mi uniká. Z Dombasu je to dobrých 150km. Tam a zpět celkem něco přes 300km = 5h cesty. Navíc druhý den pojedeme tím samým směrem do Trondheimu. Vidím to jako zbytečných 300km, a ztracených 5h času. Za tu dobu jsme mohli v pohodě vyjít na vyhlídku v Hjerkinnu nebo vyrazit do N.P.Dovrefjell. Pokud tak rozhodla většina… já o ničem nevím, nikdo se mě neptal.

Loprais už je zase ve svým živlu a ukrajuje jednu serpentinu za druhou. Před vodopádem Stigfossen vysedá Fedy s pověřením nafilmovat našeho Peugeota při průjezdu pod vodopádem. Fedy se pouští do díla, jen škoda, že nepřešel most u vodopádu a netočil nás odsud. Stigfossen by tam vynikl mnohem líp. No nic, je to otázka vkusu a Fedy je hlavní dokumentarista pohyblivých scén 😉 Sjíždíme ještě o nějaký ten kousek níž na odpočívadlo, z kterého lze nafotit jak vodopád tak i údolí, kterým pojedeme směrem na Andalsnes. Naši pozornost teď zaměstnávají především značky, hledáme totiž značku Pozor Trolové. Někde tu má být, ale kde přesně nevíme. Sjeli jsme až dolů, ale nic. Trochu zklamání. Náladu nám aspoň zvedá odbočka Trollvegen – největší kolmá stěna v Evropě. Parkujeme kousek pod ní, je nádherně nasvícená a informační tabule u parkoviště mapuje historii úspěšných výstupů. Nahoru vede zatím devět cest, z nichž ta poslední byla v roce 1986. Doplnili jsme vodu do kanystrů a pokračujem dál na Dombas po E134. Čeká nás přibližně 100km průjezd pohádkovým údolím Romsdalen. Cesta ubíhá, je pořád na co koukat, tedy pokud právě nespíte jako někteří. Před Dombasem jsem si neodpustil vyfotit krajinu, hlavně kvůli tomu, jak zde mají usedlíci odděleny jednotlivá pole od sebe. Využívají k tomu jednu řadu vysázených jehličnanů. Ve čtvrt na dvě parkujeme v Dombasu na přeplněném parkovišti za expedičním Unimogem. Podle mapy na jejich zádi mají hodně rozježděno – země jako Turecko, Pakistán, Írán, Írák, Čína a teď sever Evropy… než abychom bledli zvědavostí jdeme s Milánkem do infocentra. Opět velice slušně vybaveno. Aby ne, když Dombas je vysloveně turistické středisko. Díváme se tady na mapu – jak na Snohettu. Z našeho podrobného autoatlasu jsme vyčetli, že cesta končí ve Snoheimu, ale vede odsud cesta na vrchol Snohetty? Tady mají už turistickou a ze Snoheimu vede na vrchol Snohetty značená cesta, asi 3h. Z něj na chatu Reinheim taky 3h a do Kongsvollu 5h. Celkem 11h, to by na zítra šlo. Nabrali jsme další materiály, venku udělali jednu fotku s maxiTrollem a poslední minuty v Dombasu věnovali nákupu nějakého jídla v Kiwi marketu. Ve 14h frčíme do Rorosu. Po E6 do Hjerkinnu (tady budem zítra odbočovat na Snohettu), přejíždíme na č.29 a po ní přes Folldal na Alvdal. Ještě před ním na č.3, směr Trondheim a po cca 25km najíždíme na silnici č.30, která nás dovede až do Rorosu přes Tolgu a Os. V 16.45h nás zdraví Roros. Původně dřevěné hornické městečko, ve kterém se těžila a zpracovávala měďnatá ruda někdy od roku 1644 a tyto činnosti pokračovaly nepřetržitě celých 333 let až do roku 1977. Dnes se je to moderní město, které je však pro svůj odkaz zapsáno na seznamu UNESCO. Dodnes se zde nachází část se starými domy z nichž mnohé pocházejí z počátku 17.století. Asi 80 budov je chráněno zákonem. Dominantou, již zdálky viditelnou, je věž kostela, do kterého se vejde prý 1600lidí. Ve své době jediná kamenná stavba ve městě. Vydáváme se právě k němu a přitom procházíme starou část města. Dnes je velká většina dřevěných domků upravena jako obchůdky, všude spousta suvenýrů. Na náš vkus až moc komerce. Stoupáme zřejmě po té nejhlavnější uličce vzhůru ke kostelu a ještě kus nad něj. Teprve na samém vršku je vidět něco, co připomíná skutečně dávné doby. Haldy vytěžené zeminy, staré budovy, dřevěný most… přešli jsme přes něj, vystoupali na haldy a děláme z těchto míst pár fotek. U mostu stojí větší dřevěná budova – Smelthytta. Dříve se zde právě zpracovávala ruda, dnes je zde muzeum zachycující historii. Vstupné 60 NOK.

Fotografovaným objektem bývá též nedaleká zvonice. I tady jsme se zastavili a udělali fotku na památku. Naše další kroky vedou ke kostelu, ten je však již zavřen. Kolem 18h začíná pršet, zkusíme tedy zajít do infocentra koupit mapu na Snohettu. Právě nám zavřeli. ;-( Půl hoďku co nám zbývá do odjezdu jsme vyplnili aspoň tím, že se podíváme na nádražní budovu. Večerní teplota v Rorosu 15°C. Drobné zpoždění v podání Brunči je normál a tak v 18.35h odjíždíme. Nikoliv zpět, ale někde poblíž je stále funkční stará elektrárna a protože jsou mezi lidmi vesměs energetici, docela je to zajímá. Času máme dost, tak tam můžem zajet. Elektrárna leží u obce Glamos. Našli jsme ji vcelku v pohodě. Trochu jsme se porozhlédli po okolí a několik nadšenců si ji zvěčnilo. Kolem 19h otáčíme kormidlo zpět. Za volantem je Venca, tak má cesta říz a rychle utíká. Už zjistil, že rychlosti se zase až tak dodržovat nemusí. Domácí si z ní taky až tak těžkou hlavu nedělaj. Pravdou ovšem zůstává, že domácí zacáluje pokutu mnohem snadněji než Čech. Ve 21.30h parkujem na krásném vyvýšeném místě, kousek od řeky. Vaříme večeři, dnes to vypadá na těstoviny a pro mě nadešla chvíle dát do pořádku dnešní paměti. Mezitím se vaří a diskutuje jak zítra. Jsou dvě možnosti kratší (asi 9h) Snoheim ->3h ->Snohetta ->3h ->Reinheim ->3h ->Snoheim nebo místo Reinheim ->3h ->Snoheim jít Reinheim ->5h ->Konsvoll (možno vidět pižmoně). Většina je pro první variantu, já s Brunčou půjdeme druhou a kluci pro nás přijedou s autem do Kongsvollu. Vše samozřejmě záleží taky na počasí. Staví se stany a tak na chvíli odkládám tužku a beru do rukou kameru, aby byl zachycen náš mistrovský um ve stavění stanů. 😉 Po večeři je domluven odjezd na zítra v 7h. Malá perlička na závěr – je 23.15h a je pouze větší šero.

Úterý, 29.července 2003

(před Hjerkinnem – Snohetta/2286m.n.m./ – Reinheim – Kongsvoll – poblíž Oppdalu)

Dája nás budí v autě už v 6.15h, protože se chce dostat k báglu v autě. No, stejně bysme každým okamžikem vstávali. Nastává chvíle hygieny a snídaně. Lidi s důvtipem si sbalili i batohy na dnešní trek. Je 7h, píši deník a jako obvykle odjezd se posouvá až na 7.15h. Co dodat, ještě že necestujem vlakem, to bysme ráno nikdy neodjeli.

V Hjerkinnu očekáváme směrovku na Snoheim. Po projetí těch několika roztroušených budov, které tvoří Hjerkinn, otáčíme auto a vracíme se. Vršek Snohetty je nádherně osvícený, ve spodu se valí mraky, vrchol je čistý. Jen se tam dostat. A tak z hlavní odbočujeme spíš intuitivně, značeno tu není nic. Teprve po vjezdu na vedlejší, o poznání horší „silnici“ vidíme ukazatel na Snoheim 13km a tím začíná naše dobyvatelská cesta. Rozcestí zvládáme díky cedulím, stopku nám vystavila až závora přes cestu. Zřejmě mýtné, jenže v boudě nikdo není. Milánek to jde obhlídnout a výsledkem je, že potřebujem kartu, Info kde ji sehnat je při cestě E6. To nás potěšili. Otáčíme a rozhodli jsme se zajet k nejbližším budovám, které tady vidíme. Asi jsme zvolili dobře, protože už na příjezdu jsme směrováni na Info. Fedy vystupuje a jde se domluvit do vrátnice jak na Snohettu. Jaké to překvapení, když za oknem sedí voják. Prodává nám za 30 NOK kartu, která nás pustí dovnitř. Není časově omezená, takže ven můžeme vyjet kdykoliv, závora se otevře automaticky.

Při cestě k závoře potkáváme Unimoga z Dombasu a připadáme si v našem peugeotu nějak malý. Milánek otevírá závoru a my projíždíme do oblasti, která je zřejmě zčásti vojenským územím. Potkáváme chlápka s ohromným objektivem, který asi fotil vrchol hory. Náš zájem však mnohem víc upoutává rodinka pižmoňů, kteří se z ničeho nic objevili pár metrů od našeho auta. Zastavujem a začíná fotolov. Pižmoni jsou dost plašší a odběhli od nás na dobrých 20-30m. Zkoušíme se k nim dostat, ale vše končí nezdarem. Pižmoni mizí. 8lidí je prostě moc. Přednost měl dostat Fedy s kamerou, která má hodně velký zoom a pak eventuelně Milánek a Dája, protože mají foťáky se zoomem. I tak něco málo zachyceno je a můžeme říci, že jsme potkali v přírodě pižmoně! Pokračujem po celkem solidní silnici, byť místy jsou velké díry. Ale co bychom všechno nechtěli. Snohetta se začíná pomalu rýsovat. Překvapuje nás kolik míjíme při cestě zaparkovaných aut, u některých se lidi právě probouzí. Povolený úsek cesty končí, parkujem a bereme si z vozu vše potřebné na výstup. V 8.30h zahajujeme trek na jehož konci bychom měli dobít vrchol Snohetty ve výšce 2286m.n.m. Po cestě přicházíme k chatě Snoheim, vzdálené asi tak 0,5km od místa, kde jsme zaparkovali. U ní je menší jezero a odtud již začíná značená stezka na vrchol. Sledujeme klasické červené „T“. Před námi jde pár, který nás úspěšně svedl ze značky. Ta totiž pokračuje na druhé straně potoka/říčky. No, musíme na druhou stranu, takže jak? Vypadá to, že si zahrajem na žabáky. Z kamene na kamen… jenže kameny nějak došly. Milánek to řeší nejrychlejším způsobem, boty dolů a přebrodit. Vidím to taky tak. Vracet se nikomu nechce, aspoň si umyjem nohy. 😉 Voda je ale fakt ledárna! Pája ač jde jako obvykle poslední, ještě fotí, namísto aby brodil mezi prvními, protože než si připevní svoje pionýrky na nohy uteče moře času.

Jdeme s Brunčou vpředu a jak tak povídáme a sledujeme „T“ ani nevnímáme kam se poděli lidi, co šli před námi. To trvá chvíli, ale teď už mi připadá, že nás značka vede někam jinam. Pája má dalekohled, no a zjišťujeme, že lidi co byli před námi jsou vpravo od nás. OK, změna směru a jdeme přímo na ně. Po pár krocích zjišťujeme, že to nepůjde zase tak rychle jak jsme si mysleli. Pod Snohettou je jezero, ze kterého vytéká již jednou přebroděný potok a teď to vypadá, že budem brodit podruhý. Budem muset, jinudy to nepůjde. Už máme natrénováno, tak někteří (já, Milan, Venca, Brunča a Dája) jsou připravený k odchodu o poznání dřív. Po chvíli dalšího pochodu přicházíme k několika velkým kamenným mohylám, které byly vidět už z velké dálky. Jak čteme na ceduli, stávala tady kdysi chata. Od tohoto okamžiku už vede stezka kamenným polem s velkými balvany. Je krásné počasí, trochu vítr. Venca, Milan a Brunča to berou ostřeji, já i Dája si držíme každý své tempo. Mám na zádech batoh a při namáhavém stoupání je ke konci už docela znát. Od nástupu do kamenného pole až na vrchol trvá výstup cca 1,5h. Cestou jsem si neodpustil udělat zhora snímek jezera pod Snohettou, ke kterému jsme došli. Kluci přede mnou určitě taky něco fotili, počasí je fantastický! Nejtěžší na celém výstupu jsou velké balvany, které nutí dělat velké kroky nahoru, což je záběr hlavně na kolena. Hůlky tady mají opodstatnění. Sláva 11.30h jsem dorazil na vrchol, kluci jsou tady tak prý 10minut. Nahoře je umístěna meteorologická stanice nebo něco na ten způsob. Možná to slouží pro vojáky. Ale především tu není sníh. Někde jsme četli, že vrchol je trvale pokryt sněhem… No nám to nevadí. Využíváme závětří za stanicí, převlékáme se do suchýho a jelikož je poledne, obědváme. Asi jako každý si jdu udělat několik snímků z vrcholovky, pohled na sever. Chvíli za mnou dorazila i Dája, klobouk dolů. Touží po skupinovce (myšleno foto ;-)), tak ji vycházíme vstříc. Na vrchol dorazil i Jura s Danielou. Taky skvělý výkon. Klobouk dolů! Pája s Fedym a bohužel s kamerou to vzdali na začátku kamenného pole. Je to nad jejich možnosti. Tenhle výstup není pro každýho!

Na to, že jsme v 2286m by mě zajímalo, co tady lítá za motýla…? Ve 12.10h zahajujeme sestup, s tím, že s Brunčou jdeme na Reinheim(3h), který byl vidět z vrcholu a dál do Kongsvollu(5h), kde bychom mohli být kolem 20h. Počasí je nádherný. Zatímco jsme s Brunčou zvolili delší variantu chůze na Reinheim, Milan, Venca a Dája jdou přímo. Potkáváme se po půl čtvrtý nad chatou Reinheim. Zatímco oni jsou na odchodu, my přicházíme. Chata je prý pěkná a navíc, pán co ji má na starost, má chuť si povídat a tak jim vyprávěl o nějakém páru rácků, co jsou tady a lítají každý den ke Snohettě. V 15.50h dosažena chata Reinheim (1340m.n.m.), 17°C. Dáváme jen krátkou pauzu, dovnitř jsme nešli, tlačí nás čas. Ve 20h chceme být v Kongsvollu. Cesta je příjemná, vlastně rovina. Což je jenom dobře, protože se ozývá koleno. Sestup ze Snohetty mu dal zabrat. Doufáme, že uvidíme někde další pižmoně a ukrajujeme další metry z našeho treku. Za zády máme nádhernou horu Snohetta a tak se nelze ani divit Brunčovi, který pořizuje foto do digitálu. V tomhle má digitál určitě výhodu – zachytíte mnoho okamžiků z výpravy. Asi po hodině pohodové cesty potkáváme staršího pána s dobrým tempem, Brunča se ptá, jak daleko jsme od Kongsvollu. Prý tak dvě 2h, to by znamenalo, že bychom tam mohli být na 19h. To nás potěšilo a trochu ubíráme z tempa. Celá cesta vede více méně po rovině, je to oddychovka. S výstupem na vrchol nebo s Hardangerviddou to nelze srovnat. Když přicházíme k úpatí svahu nad Kongsvollem, je už vidět E6 a po ní frčí oranžová dodávka. Moc bych za to nedal, že jsou to naši. Taková barva tady rozhodně není běžná. Vyjma norských monterek a dalších pracovních nástrojů, které jsou zase na náš vkus až příliš značené oranžovou barvou. Začíná poslední část treku, pro nás ta nejhorší, sestup dolů. Pokud si kolena trochu odpočaly, tak teď si přijdou na své. Hřeje nás pocit, že je to už poslední sestup. Taky se pěkně táhne, ale v 19.20h scházíme ke Kongsvoll stasjon, železnižní zastávce, kde už je zaparkované naše auto. Jsou tu tak 30min. Což by odpovídalo zhruba době, před kterou jsme viděli jet oranžovou dodávku. Mám toho dneska až po krk, bolí mě pravý koleno. Ještě že padla.

Vaříme večeři, přebalujeme po treku bágly a po té, co jsme snědli tuňáka s rýží, odjíždíme po 21h najít nějaký kemp k osprchování. Jsme úspěšní napotřetí a to za cenu 10 NOK/6min na osobu. Jdem do toho. Lidi co jsou ubytovaný v kempu z nás musí mít evidentně radost, když se tak na hodinu nemohou sprchovat. No jo, umýt se musíme a po dnešku přijde teplá voda vhod. Kolem 22.45h odjíždíme. Pája se s Vencou dívají na světla – nějak blbnou. Jdou parkovačky a dálkový víc nic. Chvíli se uvažuje i o tom, že možná odešla spínací skříňka, to bysme byli docela nahraný. Naštěstí se ukázalo, že jsou vytřesený konektory. Není divu, cesta na Snoheim nebyla zrovna vyasfaltovaná a i když se jede opatrně, sem tam se nějaká díra vezme.

Samozřejmě je čas jít spát, hledáme něco vhodného, v Oppdalu tankujeme skoro plnou nádrž (66,26l za 560 NOK, 8,45 NOK/litr dieselu). Kousek za ním jsme při E6 našli vhodný palouk v lese, zastavujeme ve čtvrt na dvanáct. Všem se chce zjevně spát, tak rychle postavit dva stany a ve 23.30h už máme půlnoc. Zítra domluven odjezd na 8h.

Středa, 30.července 2003

(poblíž Oppdalu – Trondheim – Stjordal – Verdalsora – Steinkjer – Grong – Trofors – vodopád Laksfossen /lososí vodopád/ – u jezera Fusvatnet)

Dnes nás jako už poněkolikáté budí klepání Dáji na okno auta. Sice jsem už vzhůru, ale nechce se mi vstávat ani budit kluky po včerejším namáhavém dni už teď, v 7.15h, když stejně v 8h neodjedeme. Budu muset Dáju odbavit potichu. Jenže než jsem se rozkoukal, Pája mě předběh. To je fajn a ještě větší plus by získal, kdyby v tichosti zavřel dveře, lehnul si a spal dál. Jenže to ne. Nejenže je nezavřel, takže slyšíme hukot každého projíždějícího auta, ale on musí hned povídat na celé kolo. Samozřejmě, že vzbudil Vencu i Milana…Kolem půl osmý tedy vstáváme a Venca s Milanem se dívají na hořák, včera vařil mizerně. Má zanesený trysky. Na jejich vyčištění by se šiknul slabý ocelový drát, ale nevozíme všechno. Možná by pomohl kompresor u benzíny a zkusit to profouknout. Naštěstí máme ještě Brunčovo plynovou bombu s jedním hořákem. Balí se stany, dává se schnout tropiko a vzhledem k tomu, že za deset minut je odjezd – nevypadá to dobře. S Vencou a s Milánkem můžem jen kroutit hlavou, jak je tohle možný. Ledaže by se od včerejška změnil čas odjezdu, o tom ale nic nevíme. Posnídali jsme a když byli všichni napapinkaný, učesaný a upravený si hačnout do autíčka, můžeme vyjet. Už tu chybí jen paní ředitelka mateřské školky, aby nám popřála šťastnou cestu. Je krátce po osmé hodině, přesně 8.35h!!! No comment. Je možné, že se dočkáme i překonání tohoto rekordu, vždyť jsme tu teprve 13.den.

Zastavujeme hned zkraje dnešní cesty na předměstí Oppdalu u Shellky, dofukujeme kola, já mám aspoň možnost pustit se došití sandálů (už podruhý), protože nitě se ušoupaly a Pája se jde zatím podívat na oleje. Mají velký výběr a tak nakonec na nákup toho správného oleje je potřeba syndikát několika lidí. 4l oleje 10W-40, polosyntetika stojí 379,90 NOK. Což je dobrá cena, jinak jsme jej viděli kolem 440 NOK. Jen nás zarazilo, že takovouhle cenu jsme dostali u značkový benziny. Hlavně, že je. Náš olej, co jsme vezli z domova povážlivě ubyl a je lepší mít další v zásobě. Je to znát, peugeot je r.v. 95 a norské kopce mu dávají zabrat. Funkci pokladníka bere Fedy a platí platebkou. Původně to měl být Pája, jenže jeho platebka nebyla přijata. Už čekáme jen na Páju, který se zdržel uvnitř. S jeho vědátorským přístupem věřím tomu, že je schopen rozebrat terminál a bádat nad tím, proč byla odmítnuta jeho karta.

Po chvíli přichází s tím, že na benzině jsou 3 sprchy a free. Hmm, tohle zjištění potěší, ale ještě vědět, jestli se takhle vybavená benzina pozná nějak na první pohled nebo jestli je nějak speciálně označená. Že tady má něco takového být, jsme slyšeli, ale tohle je první benzína, kde jsme se s tím setkali. Směřujeme k Trondheimu, asi 10km před se platí mýtné 15 NOK/osobní auto. Ze zdejšího průvodce jsme zjistili, že je možný vjezd i zadarmo, přes Ranheim – Vikhamar – Malvik – Storsand – Hammelvik – Stjordal. Tahle cesta je ovšem pro nás zcela z ruky, museli bysme objet celé město a přijet od severu. Přijíždíme po E6, parkujeme v ulici Dronningens gate. Ceny parkování: 1h=16 NOK, 2h=36 NOK, 3h=61 NOK, 4h= 92 NOK. Je to podobné jako v Rorosu, čím déle na jednom místě, tím je parkovací hodina dražší. Je 10.50h, odjezd je domluven na 15h. Naše první kroky vedou ke katedrále Nidaros, kde byli korunováni norští králové a mezi dubnem a květnem je zde možné vidět norské korunovační klenoty. Fedy filmuje průčelí katedrály, mě se povedlo jej dostat jen tak tak do záběru. Zatímco ostatní jdou dovnitř – 40 NOK/dospělý, děti polovinu, já se jdu podívat po okolí. Procházím bránou vedle katedrály a ejhle, jsem na dobovém jarmarku. Lidi zde předvádí řemesla – kovář, sochař, zdobení pečiva a další a samozřejmě se taky prodává. Brankou kudy jsem před chvílí prošel přichází starší pán v dobovém oblečení, v jedné ruce drží lucernu a ve druhé tyč zakončenou pevně osazenou koulí s hroty a zpěvavým hlasem cosi pronáší. Měním objektiv, abych si ho mohl vyfotit a hledám vhodné místo pro foto. Bodrý muž si mě všimnul a rád zapózoval. Prohodili jsme pár vět, odkud jsem a tak. Co jsem zvěděl – tohle má jako své povolání a dělá ho jen on sám, s nikým se nestřídá. Víc „strážců“ jarmarku zde není. Je mu odhaduji tak kolem 70let a jak umí anglicky. Loučím se s tím, že odcházím do staré části Trondheimu – Bakklandet. Po uvážení všeho měním plán a mířím k molu odkud odjíždí loď na Munkholmen – malý ostrov, který v 11.století obývali mniši žijící v duchu „Víno-ženy-zpěv“. Však ne nadarmo si lidé na pevnině stěžovali na přílišný hluk z jejich ostrova. A to je ostrov vzdálen asi 2km od pevniny, lodí cca 15min. V 11.55h jsem v přístavišti, na molu už čekají lidé a někteří se jedou vysloveně na ostrov koupat. Aby ne, obloha je bez mráčku a teplotu bych odhadoval na dobrých 26°C. Jak jezdí lodě? V období 18.5.-24.8. od 10-18h vždy v celou hodinu, v období 25.8.-7.9. od 12-18h o sobotách a nedělích 10-18h. Návrat z ostrova vždy 15min po celé. Dnes, protože je nádherné počasí, posílili dopravu o 3spoje, v 11.30h, 12.30h a 13.30h. Ve 12h nastupuji na loďku, která pojme dobrých 70lidí, lístek za 40 NOK/zpáteční se kupuje na lodi. Je fajn vidět Trondheim z moře. Za čtvrt hoďky jsem na ostrově mnichů, kde je možné absolvovat 30minutovou prohlídku jejich obydlí. Dospělý 25 NOK, děti 15 NOK, začátek od 10.20h, dále vždy po hodině (11.20, 12.20, …17.20). Vše je načasované tak, že když rovnou po příjezdu zamíříte bránou do vnitřku Munkholmenu, přijdete na začátek prohlídky akorát. Já jsem si nejprve obešel ostrov z vnitřku a potom jsem zjistil, že do další prohlídky mám dobrou půlhodinu čas. Že bych se vykoupal? Lidí, co se koupou je tu spoustu a když tam vlezou oni, tak já taky. Byť je to v Trondheimu.

To je slast, voda je v pohodě. Na ten hic co je, prima osvěžení. Ve 13.20h už čekám na prohlídku. Na úvod jsem si vyslechl uvítání od mladé slečny a to hned v několika jazycích (norština, němčina, angličtina). Čeština opravdu nezazněla. Po zhruba 10min výkladu, který se týkal minulosti jsme si mohli vnitřek mnišské pevnosti projít. Celá prohlídka trvá tak půlhodiny. Je čas zamířit na molo a vrátit se na pevninu. Koukám, že „pláže“ před hradbami se pěkně zaplnily a sem tam se blýskne něco pěknýho pro chlapské oko. Molo je pěkně plný, jsem zvědav jestli se tam všichni vejdou. Loď má menší zpoždění, což mě netěší, protože jsem měl v plánu zajít se podívat do staré části Trondheimu – Bakklandet, přejít si starý dřevěný most, stejně jako před 12lety, kdy jsme tady byli s taťkou. Takhle mi to nevyjde. No jo, nemůžu být všude. Cestou z lodi, kam jsme se nakonec vešli všichni v pohodě, jsem si udělal jednu vzpomínkovou fotku na Munkholmen a za chvíli už vystupuji v přístavišti (14.45h), kousek od našeho auta. Zbývající čas mi tak stačí na nákup nějakého jídla v blízkém obchoďáku (mléko 1l – 9 NOK, chleba 5 NOK). V 15h nasedáme do auta a pokračujeme dál na sever. Při výjezdu platíme 25 NOK/osobák, odbočujeme k benzině s velkým parkovištěm a protože jsme cestou stoupali, máme nyní pod sebou Trondheim jako na dlani. Moc fajn zastávka na jídlo. Dnes nás čeká ještě kus cesty, musíme vyrazit. O kus dál jsme opět podpořili kohosi, a to částkou 10 NOK (asi za průjezd úseku s lepší silnicí – doměnka). Míříme směr Narvik po E6. Cesta je dost monotónní, tak jsme si našli zpestření. Staly se jím ukazatele při cestě. Jejich kilometráže jsou opravdu nízké, např. Narvik 900km… atd. Přes Stjordal po E6 projíždíme kolem Fattenfjordu – fjordu, kde Němci ukrývali svoji bitevní loď Tirpitz. Dál přes Verdalsora v jejímž okolí by měly být vidět vrtné věže, ale asi je kvůli nám rozebrali. Nic tu není.

Cesta vůbec neutíká, jedeme pomaleji než jsme plánovali a vypadá to, že budeme mít hoňku dojet dnes do Mo i Rany. Držíme se E6, projíždíme Steinkjer – mimochodem, tady se někdo vyřádil s kruháči – a konečně nějaké zpestření, jezero Svasavatnet. Je nádherně modré s celou řadou skalnatých ostrůvků řídce porostlými borovicemi – námět pro foto, které se však nekoná. A je i docela dlouhé, tak 45km, takže je chvíli se na co dívat. Dál na Grong, Trofors. Zhruba za dalších 15km odbočujeme k lososímu vodopádu Laksfossen (21.20h). Jsou to spíš stupňovité peřeje než vodopád, ale to je vedlejší. Kdo neviděl, těžko si něco takového představí. Pod peřejemi dole skáčou lososi a snaží se proskákat mezi kameny nahoru. Všichni se tímhle pohledem kocháme. Tohle chce video, zčásti točím já, zčásti Fedy. Milánek s Dájou šli do fotky, jsem zvědav jak to vyjde. Je už dost šero.

Využíváme zastávky k tomu, abychom si uvařili večeři. Dnes to vyhrál hrách s párkem. Zase po čase kus masa přijde vhod. Ve 22.30h už bysme i mohli odjet, skoro jsme dodrželi hodinovou pauzu na jídlo, jenže přijíždí stříbrný Peugeot. A to nebude nikdo jiný než pražáci. Dnes před vjezdem do Trondheimu nás při předjíždění zdravili a Pája se s nimi setkal v Nidarosu. Chvíli se povídá, co a jak cesta, atd. Mají zítra namířeno na ledovec Svartisen, cestu zpět mají naplánovanou přes pobaltí. Před 23h jsme se rozhodli udělat reklamní „PeugeotTeam NorwayFoto“ a my odjíždíme dál. Pražáci to zapíchli na louce u Laksfossenu. Po E6 projíždíme Mosjoen, berem diesel (8,41 NOK/litr). To se taky hned tak nevidí – dvě benziny přímo vedle sebe… 😉 Pokračujem dál kolem jezera Fusvatnet, na jeho konci jsme si vyhlídli místo na noc. Venca otáčí a zajíždí na vedlejší odbočku vedoucí na mítinu v lese. Jenže je prudká, skoro do protisměru takže s běžným rejdem nelze vzít. Couváme a při obráceným rejdu kol jsme zahučeli předním pravým do zarostlý strouhy. Ne vždy se zadaří. Pravé je komplet ve vzduchu. Venca zkouší štěstí, ale ani se nehneme. Je 23.45h. Někdo nás bude muset vytáhnout, odtud sami nevyjedeme. Venca dává výstražný trojúhelník. Naštěstí blokujem jen jeden pruh, ale za to na E6, nejfrekventovanější silnici severu. Dája navrhuje zastavit auto – kamion. No, asi jediný řešení. Staví hned první kamion, ale ten nám nepomůže. Ani se nedivím, je to obrovský auto, navíc s návěsem. Ale díky němu za ním stojí mohutný offroad tmavě zelený barvy a řidič je ochoten pomoc. Je to Nor s pěkně pěstěným knírem. Obhlíží auto, dáváme lano, Venca řadí zpátečku, tlačíme… a jsme venku. Super! Celé „divadlo“ trvalo tak 20minut. Vyřešilo se to mnohem rychleji než jsme vůbec čekali. Naštěstí. Na revanč dáváme Norovi za pomoc flašku pražský vodky. Vypadá to, že je spokojen. Auto vypadá v pořádku. Tak zaparkovat, postavit stany a jde se spát. Zítra je odjezd v 7.30h.

Čtvrtek, 31.července 2003

(u jezera Fusvatnet – Mo i Rana – polární kruh – Fauske – Saltstraumen – Bodo – Moskenes /Lofoty/ – A)

Budíček v 7h. Na rozdíl od včerejška se Pája snaží být potichu. Domluva asi zafungovala a je to přeci jen o něco lepší. Dája už asi taky pochopila, že si, co se týče času, neděláme legraci a stává pravidelně včas. Bohužel nás svým dobýváním do auta o to dřív zase budí. Kdyby ji třeba napadlo, vzít si potřebné věci k sobě do stanu, bylo by to super. Nemusíme jako ona vstávat víc jak hodinu před odjezdem. Tohle by ocenili jistě všichni v autě. No třeba se jednou dočkáme.

Je 7.15h a ve druhém stanu je pořád mrtvo. Přitom jsem Jurovi i Brunčovi říkal, že zítra OPRAVDU odjezd v 7.30h. Máme ze středy kilometrové manko a před sebou Saltstraumen, na který je nutné přijet včas a pak taky trajekt na Lofoty. Zřejmě dvojí zatroubení klaksonu způsobilo, že se začínají soukat ze stanu ven a pět minut před půl si jde Brunča jakoby nic dát vařit vodu. Tohle rozhodně není poprvé!!! Brunča zvolil špatný hořák, kde to moc nehoří, tak akorát naředil vzduch propanem. Balím vařič, věci vzadu, zavírám zadek auta. Venca startuje a je 7.30h. Hmm, asi takhle by to mohlo fungovat, jenže to bysme museli s Milánkem lidem balit věci pořád a na to jsou už trochu velký. Odjíždíme směrem na Korgen. Ještě před ním je však značená vyhlídka. Zastavujeme, je pošmourné počasí a ani rozhled není zas tak úžasný. S Milánkem jsme vylezli až nahoru, ale nic moc. Možná za lepšího počasí. Slézáme dolů a koho pak to nevidí naše oči – pražáci zastavují dole na parkovišti, kus od našeho auta. Při odjezdu zdravíme a pokračujeme po E6 na Mo i Ranu, kde se někdo zase zhlédl v kruháčích. Zhruba 16km za Mo i Ranou se nachází Storforshei – povrchový důl, který by se měl v dohledné době zavírat. Důvodem našeho zájmu je proto, že zde mají obrovská nákladní auta, která včetně nákladu váží 250tun. Pro představu, jsou to auta, jejichž kola jsou větší než člověk. Při cestě jedeme kolem areálu, kde se asi drtí kamen, ale auta tam nejsou. Milánek alespoň zahlédl v areálu gumy na ty drobečky. Při cestě je ještě nějaká odbočka doleva, možná k tomu lomu, ale tlačí nás čas. S každým kilometrem se blížíme k Polarsirkelstatte. Poslední úsek se držíme za českou libereckou octávii. Jo, Češi jsou všude. Konečně v 10h parkujeme na polárním kruhu vedle octávky. Zdravíme krajany a hurá se porozhlédnout. Ani není zima, dá se to ustát v kraťasech a na boso v sandálech. Pražáci, kteří nás cestou předjížděli, už jsou tu. Před Polárním centrem stojí kamenná skulptura označující polární kruh, nad ním na vyvýšeném místě, velká, asi dvoumetrová kamenná mohyla a kolem ní celá řada malých mohylek. Jejich několik set, možná tisíc. Venca s Milanem neodolali a jednu staví. No a aby nebyla anonymous, tak ji ještě popisují: PLZEŇ 31.7.2003, Fedy vše točí na kameru a zřejmě tyto záběry zkomercializujeme. Jako první s nimi navštívíme Českomoravskou stavebni spořitelnu. I proto jsme si za Fedyho natáčení zazpívali „… na těchto základech můžete stavět“. A když už jsme v té tvůrčí činnosti, Dája si došla pro tašku s vypitejma plechovkama od Prazdroje a po instalaci u velké kamenné mohyly ji fotíme. No třeba vyhraje firemní soutěž Prazdroje. A když blbosti, tak do třetice – pod značkou Zákaz stavění mohyl, stavíme – samozřejmě co jinýho než mohylu z plechovek Pillsner – Dája předvádí za odborné asistence Milánka stojku a dříve než se celá mohyla rozpadá, zachycuji toto podivné seskupení na foto. Tak to by stačilo, je 10.45h. Za chvíli abychom vyrazili a já jsem se ještě nedošel ani podívat do Polárního centra. Je nejvyšší čas, ne že bych očekával něco super, ale když už jsem tady, tak podívat bych se měl. Ostatní jsou na tom podobně. Ceny odpovídají turistické atraktivnosti tohoto místa. Jedním slovem – předražené. Je možné si nechat dát razítko Polar cirkem kamkoliv, ale za bůra, čili 5 NOK. Vystavení polárního certifikátu, neboli doklad, že jste zde byli stojí 50 NOK. Co na tom, že certifikát je barevný…taky je pěkně drahý!

Úspěšně odjíždíme v 11.15h. Máme před sebou 120km a na ně 2h, ve 13.32h kulminuje Saltstraumen, největší mořský vír, který může dosáhnout v průměru až 10m. Nezbývá než spoléhat na Lopraise, že to zvládne. Valíme to na Fauske, odbočujeme na č.80 směr Bodo. V Lodingu sjíždíme na č.17 a odtud je již Saltstraumen samostatně značen. Počasí se vybralo, je opět nádherné teplé letní počasí. Ve 13.15h parkujem u mostu a jdeme se podívat k vodě pod most. Moře v těchto místech nyní připomíná spíš řeku a to tím, jak se sem s přílivem valí voda. Začínají se vytvářet i víry. Několik rybářů zkouší štěstí a jeden je i úspěšný. Sledujeme víry a kupodivu je slyšet zase čeština – jo, jsme holt všude. 😉 Po 20minutách jsme se rozhodli přesunout nahoru na most. Jelikož je tam několik lidí, usuzujeme, že tam bude chodník pro pěší. Ono totiž ne každý most je přizpůsoben pro chodce. Možná tam půjde i líp fotit, u vody máme prudký odrazy slunce. Vyrážíme s Milánkem a na mostě zjišťujem, že Dája byla rychlejší. Pořídili jsme pár fotek, Milánek se vydává až na druhý konec mostu, kde potkává pražáky, což je překvapení. Včera říkali, že jedou na ledovec Svartisen… Jo, holt je Norsko malý. Asi změnili plán, když jim někdo vybájnil Saltstraumen.

Po 14h nasedáme k další cestě na Bodo. S malou foto zastávkou nedaleko Saltstraumenu, míříme po E6 do Bodo. Cestou jsme ještě dali nabumbat peugeotíkovi, aby byl připravený na Lofoty. Zbývá najít přístaviště v Bodo, což by mělo být jednoduché, když podle mapy silnice E6 vede podél něho. Ve čtvrt na čtyři jsme tu a k našemu překvapení jsou tu i pražáci zaparkovaní jako první v pruhu určeném pro vozidla bez rezervace lodního lístku. Zařizujeme věci k odbavení a najíždíme do pruhu. Máme čas tak do 16h. Kromě Fedyho a Venci jdeme do města, kouknout do infocentra. Snad tam najdeme něco na Lofoty. Tak bohužel, na Lofoty tady nic nemají. Prošli jsme hlavní třídou Bodo, hledáme obchod, kde by se dalo koupit jídlo, ale nikde nic, krom malého krámku, kde prodávají dvě původem muslimky. Celý obchod je tak trochu divný, zboží není zas tolik vyrovnaný, jídlo je svým původem spíš z muslimských zemí. Tak to jsme moc nepochodili, vracíme se k molu se zjištěním, že s nákupem jídla to tu je trochu jinak. Jedině ho koupit už při samém příjezdu do Bodo, kde byl obchoďák Rema1000. Tady v centru není nic. Po 16h jsme u auta, Venca má už vyměněný voucher za lístky, které nás přišli v Čechách na 1.174 NOK (6.860 CZK). Tak teď už jen aby přistavili loď. Přibližně kolem 16.45h se začíná s naloďováním. Najíždíme mezi prvními a tak si můžeme na lodi vybrat nejpříhodnější místa, na které svítí sluníčko. V 17.20h se loď dává do pohybu a my opouštíme nezajímavé Bodo. Zhruba po 20min plavby, se naskýtá krásný pohled na Bodo. V jeho pozadí se rýsují hory, ale tak zvláštním způsobem… celé panorama připomíná prostorovou tapetu.

Venca to udělal chytře, po krátkém rozkoukání na palubě zalezl dovnitř, sednul k oknu a pořádně si schrupnul. Ještě chvíli zůstáváme na palubě, ale studený vítr nás postupně také zahání do útrob lodi. Chvíli se sluním, ale i já posléze zjišťuji, že triko, kraťasy, sandály na boso a sluneční brýle nejsou tím nejlepším vybavením proti větru. 😉 Následuje odchod dovnitř. Tady je fajn. Přisedám k Pájovi s Fedym, kteří rozebírají dosavadní cestu a Fedy si celou trasu poctivě značí do mapy. Na řadu se dostává i otázka zda jet na Kirunu nebo do Tromso. S Milánkem už jsme domluvený, že pojedeme do Tromso. S příchodem Dáji se řeč stáčí na jídlo, co si jako dá po příjezdu, Fedy nezůstává rozhodně pozadu. Já z těch jejich řečí snad dostal hlad, jenže do auta se nedostaneme. Dveře k nim jsou zablokovaný. Nezbývá než vydržet. Potěšující zprávu pro mě má Pája, který na lodi vyčet, že příjezd je o hodinu dřív než jsme si mysleli. Podle jízdního řádu by měla plavba trvat 3,5h (17-20.30h). To by ovšem podle toho kolik je hodin znamenalo, že jsme kousek od břehu. Jdu to říct ostatním, co sedí opodál a jdu se podívat na palubu, kde to mimochodem pěkně fičí, a opravdu. Začínají se rýsovat první skály lofotského soustroví. Za chvíli přichází ostatní, včetně kameramana Fedyho, který cestou pilně dobíjel baterky v kameře. Teď bude mít trochu práce. Hory jsou lehce v oparu, ale to k ostrovům zřejmě patří. Před příjezdem pořizuji snímek Moskenes. Za chvíli budem vyjíždět, proto mizíme z paluby do auta. Stihli jsme to všichni tak akorát.

Vyjíždíme z lodi a naším cílem je městečko s nejkratším názvem A. Asi po 10km ujetých po E10, jsme tu. Zůstáváme na parkovišti, na nejjižnějším cípu Lofot, kde končí silnice a pouštíme se do večeře. Pražáci jsou za námi coby dup. Měli štěstí, vešli se na trajekt na Lofoty bez předchozí rezervace, čímž ušetřili 300Norů. Chvíli zůstávají na parkovišti, ale pak odjíždí spát někam jinam. Kolem 22h se jdeme podívat po hodně známém a turisty hojně vyhledávaném městečku A. Je to pěkné zachovalé místo s celou řadou starých udržovaných staveb. Převážná část rorbuerů slouží jako ubytovny pro turisty. Moc pěkný dojem starých časů, který tady na Vás dýchne kazí pouze nové modely aut. Škoda. Přestože je po desáté večer, fotím se svojí Prakticou bez blesku, což taky o něčem svědčí. Prošli jsme, co se dalo. Lidi kolem 23.30h ulehají, ale my s Milánkem máme ještě práci. Rozebíráme definitivně Tromso, jak budou vypadat nejbližší dni co se týče kilometráže a hlavně co zítra. Když se vracíme k autu, Venca i Pája mají už půlnoc. V tichosti je následujeme. Bohužel si musím vystačit s dekou namísto spacáku. Ten je zarovnaný někde vzadu v autě v báglu. Teď už ho hledat nebudu, akorát bych vzbudil kluky. Jako poslední dorazili Jura s Danielou, vzali si v tichosti věci a odchází do stanu. Je 30minut po půlnoci a je pořád super vidět. Jako kdyby u nás bylo něco mezi osmou a devátou večer. To jsem teda nečekal! Na zítra je domluven odjezd na 7h, jako kompromis mezi 6.45h a 7.30h (návrh Fedyho).

Pátek, 1.srpna 2003

(A – Reine – Ramberg – Nusfjord – Utakleiv – Leknes – Borge – Eggum – Henningsvar – Kabelvag – Svolvar – Vestpollen – Fiskebol – Melbu /Vesterály/)

Probouzím se kolem půl páté ráno již za velkého světlo, ale na vstávání teď je i na mě příliš brzo. V 6h už jsem usoudil, že nadešel čas vyrazit na lov ranních fotek. Je krásně, slunce nasvěcuje okolní nedefinovatelné skalní štíty a je jasné, že dnes se budou dělat lepší fotky než včera. Našel jsem jedno vhodné místo, kde nejsou vidět tolik vymoženosti moderní doby a pořizuji fotku. Hledám dál, ale je to složitý. Auta turistů jsou zkrátka všude… I tak si myslím, že ta jedna fotka je odměna za moje brzké vstávání. Dája si taky přivstala a loví. Našel jsem i šikovně ukryté jezírko a protože voda je docala fajn, koketuji s myšlenkou vykoupat se. Kdo může říct, že se koupal za polárním kruhem? Ale z časových důvodů jsem od toho upustil. Pokud bych se opozdil, byli by z toho akorát řeči, kterým raději předejdu tím, že k autu přicházím včas, na 7h. Jak to vypadá? Jako pokaždé, zase pojedeme dýl. Brunčovi se pořád něco nezdá, furt je na něj brzy… Možná je takhle zvyklej z Plzně, ale když se večer na něčem domluvíme, měl by každý udělat maximum proto, aby to tak bylo. Jak k tomu potom přijdou ti, kteří jsou připravený a na místo věčně trapnýho čekání na někoho, mohli tu samou dobu třeba ještě spát. Já jsem se třeba dneska mohl vykoupat… To se netýká zdaleka jen Brunči!!! Ale to je pořád dokola… vlakem bysme tímhle stylem nikam nedojeli. I když bylo by zajímavý, jak by to někteří řešili. No nic…

V 7.20h se nám povedlo naskládat do auta a opustit A. Naše cesta vede po E10 do Reine. Prý nejmalebnější městečko celého Norska – tedy píše se to v průvodci. 😉 Prohlédli jsme si střed městečka. Je ráno a všude je klid, akorát rackové jsou už v provozu. Pár fotek se tady dá udělat skoro kdekoliv. Celé Reine je po ránu zalité sluncem… jen škoda, že jsme se nezdrželi déle. Necelá půlhodina je málo. Hodilo by se těch dvacet minut, co jsme strávili čekáním na některé experty v A. Včera se ozývali hlasy, jak je tady dlouho vidět a že můžeme jezdit až do noci. Při tomhle tempu projedem celý Lofoty za chvíli.

Z Reine pokračujeme do Nusfjordu. Cesta vede přes dva mosty, které spojují roztroušené ostrůvky. Jak typické pro Lofoty. Vjezd na most je řízen semaforem, na příjezdu máme červenou, Venca přibržďuje a když jsme asi 10m od semaforu dostáváme zelenou. Na druhém mostu je to podobné. Usuzujeme, že vjezd na most je zřejmě řízen čidlem. Standardně na semaforech svítí červená a není-li na mostě auto, skáče zelená. Pro plynulost je tohle řešení určitě lepší než kdyby se střídavě pouštělo v jednom a pak ve druhém směru po pevných intervalech. Vychutnáváme si panorama… možná právě pro tohle je Reine označováno jako nejkrásnější městečko Norska. Bohužel kamera zůstává mimo provoz… Další zastavení si vynutila lososí farma. Naše cesta vede k Rambergu. Před ním je odbočka na Fredvang, pokud by se zvolila tato cesta, čekali by nás další dva pěkné mosty. My však pokračujeme na Ramberg a u něj se před námi otevírá písečná pláž jako někde ve středomoří. Náš cíl je však Nusfjord.

Nusfjord je podobně malebný jako Reine. Máme štěstí v tom, že v rybárně, kde se zpracovávají tresky (teď se třídí dle velikosti a vážou do balíků) se pracuje a tak můžeme nahlédnout dovnitř. Fedy vše zachytil. V Reine byla stejná zpracovna, ale tresky už byly svázaný. Prohlédli jsme si kousek centra Nusfjordu a po 40min jedeme dál. Kdybychom zde zůstali tak o hodinu déle, určitě by se vyplatila. Počasí nám dnes opravdu přeje, můžeme si jej jen pochvalovat. Dalším naším cílem je rybářská vesnička Utakleiv. Cesta se pomalu zužuje a když se k tomu přidávají i ovce na cestě, začíná být veselo. Při cestě míjíme další písečnou pláž. Dokonce se lidi koupají. Zastavujeme a jdeme okoštovat vodu. Jaké překvapení – i tady slyšíme češtinu od koupajících lidí. Projíždíme „cvičně“ jeden tunel (zdarma) a jsme ve vesničce Utakleiv. Poslední úsek cesty vedoucí k pobřeží je zpoplatněn 10 NOK, což zas není tak moc. Platíme a na konečné dáváme pauzu. Za fotku to tu zde určitě stojí. Je fajn, ubrali jsme z ranního tempa a hned se lepší nálada. Po pravdě řečeno, vesnička nic moc, ale cestou byla zajímavá panorama, tak se vyplatilo sem zajet. Když jsme se vynadívali, nasedáme a vracíme se zpět. U odbočky Leitebakken míjíme tak nádhernou scenérii, že Venca musí speciálně kvůli tomu zastavit. S Milánkem jsme si pořídili jednu vzpomínku a můžeme nerušeně pokračovat do Leknes, což je větší městečko na Lofotech. Jsme tu akorát na pravé poledne a do 13h dáváme rozchod. Leknes charakterizuje dlouhá hlavní třída a obchody po jejích stranách. Jelikož jsme zastavili na parkovišti u infocentra, vedou naše první kroky právě sem. Pár materiálů se bude hodit a taky tady mají pěkné pohledy, tak jsem neodolal.

S nakupováním je to v pohodě, je tu obchoďák Rimi (chleba 7,50 NOK, mléko 1l 9 NOK). Dokonce jsem tu v jednom obchodě našel „svého Trolla“, kterého jsem si vyhlídl už v Rorosu a za dobrou cenu, 110 NOK. Cena mě přesvědčila a tak má paní kšeft. Na 13h se scházíme u auta. Všichni něco dlabou, většinou chleba s marmeládou. Jako poslední dorazili Jura s Danielou. Milánek si jde ještě koupit toho samého Trolla. Odjíždíme přesně – o dvacet minut dýl. Normoš. Po E10 jedeme do Borge, kde odbočujeme do vesničky Eggum. Dle průvodce nejkrásnější rybářská vesnička na celých Lofotech. Stejně jako u Utakleivi i zde je poslední kus cesty zpoplatněn, osobák 10 NOK. U cesty je kasička, nikdo nekontroluje. Samozřejmě Norové si nedovolí nezaplatit, ale na Čecha to působí jako dobrovolné vstupné. Venca je zasponzoroval 1 NOKem. A co jsme zjistili? Že se nedá všemu, co se píše v průvodci, věřit. Je to celé o ničem. Cesta končí u závory, dál jen pěšmo. Prošli jsme kousek a jediné na co jsme narazili, je jakási bysta „hlavy“. Detaily si musí domyslet každý sám. Jinak nic. Aspoň že je tu jezero. Moc lidí to nenadchlo, možná kdyby se vzal bágl a vyrazilo se do okolí. A tak jediné co je zajímavé, je „malá pevnost“ kruhového půdorysu, průměr tak 6m, kde za války měli Němci ukrytý radar. Po roce jim na něj spojenci přišli a podle současného stavu pevnosti Němce nešetřili. Lze tady dobrat z kohoutku vodu, což nás potěšilo. V 15h odjíždíme a koho to nepotkáme? Stříbrnýho peugeota. Chtějí na pláž – Venca je tedy posílá tam, odkud odjíždíme. Já pláž neviděl, ale možná tam někde mezi těmi obrovskými kameny je. Dneska na pražáky máme štěstí. Viděli jsme je zhruba před 2h v Leknes a teď znovu. Vracíme se zpět do Borge, z E10 odbočujeme na Kvalnes (vyhlídka) a děláme menší okružní jízdu po lofotských vesničkách. Upřímně řečeno jsme nic zvláštního neviděli, ale na druhou stranu je dobrý jet i mimo ty nejhlavnější cesty. Polovina osazenstva spí. Snad z únavy. Poslední dni jsme toho naspali o poznání méně. Spánek se ovšem netýká mě, Milánka (navigace) natož Venci, který řídí. Třeba i proto, se chceme ráno vyspat a zbytečné buzení hodinu před odjezdem nás dvakrát netěší.

Po zkušenostech s okružní jízdou, další vynecháváme, tentokrát po výběžku přes Gimsoy a pokračujem po E10 na Haugen, Smorten. Krásná panorama, přejíždíme most a Fedy točí. Tak budeme mít zase něco málo z Lofot. Nejbližším cílem je rybářská vesnička Henningsvar, hojně zmiňovaná a doporučovaná v průvodcích. Celá vesnička se rozkládá na několika ostrůvcích, příjezd je řešen přes dva mosty. Už zdálky jsou vidět mohutné konstrukce určené pro sušení tresek. Velikostí bych to přirovnal k velkému krovu. Přejíždíme most a jsme takřka v centru Henningsvaru. Sraz za 40min, což je žalostně málo na tak rozlehlou vesničku. Chtělo by to aspoň hodinu a půl, aby si to člověk prošel. V létě zde život hodně určují turisté, jinak jsou tady k vidění zakotvené rybářské lodě, je možno posedět v přístavišti. Odskočil jsem si zpět na příjezdový most, pořídit dvě fotky na obě strany a jednu jsem přidal v samotném Henningsvaru, porozhlédnul jsem se po přístavišti a čas vypršel.

Vracíme se zpět na E10 a míříme do Kabelvagu, podívat se na dřevěný kostel, kde se ve své době scházeli všichni lofotští rybáři. Kostel je z konce 19.století a dovnitř se vejde až 1000 věřících. Vstupné 15 NOK, otevřeno do 18h. Přijíždíme za deset minut šest a už nás ani nepřekvapí, že jsou tady pražáci. Jo svět je malej…! Obešli jsme si kostel zvenku a jelikož je poměrně velký, pro vyfocení celého kostela si musíme najít místo o kus dál. Myslím, že ta fotka za to stojí! Další naší zastávkou je Svolvar, město známé hlavně díky kamennému „sloupu“ Svolvargeita, jehož špička má tvar kozích rohů a je velmi navštěvovaným turistickým cílem. Nachází se nedaleko za městem a váže se k němu i legenda. Doufáme, že zde v infocentru budou mít nějaké materiály na Vesterály. Bohužel nic. Možná už je pozdě a materiály jsou pro dnešek rozebraný… Kdo ví, třeba mají denní/týdenní příděl. Samotné město nás ničím nenadchlo. Domlouváme trasu, buď přímo na Fiskebol a trajektem na Vesterály nebo okružní jízda a pak do Fiskebolu. Všelidovým hlasováním vyhrála první varianta. Po E10 do Fiskebolu. Před vesničkou Vestpollen je nádherná scenérie – pohled shora na kostel postavený na poloostrově. Se svojí červenou střechou je nepřehlédnutelný. Jak ovšem pospícháme, míjíme odbočku k parkovišti, čímž musíme sjet až dolů do údolí. Odtud už to zdaleka nevynikne. Přesto se to Fedy snaží kamerou zachránit. Přijíždíme na trajekt do Fiskebolu akorát a v 19.10h opouštíme nádherné Lofoty. Lofoty jsou úžasná spleť barev, střídá se zde mořská modř, smaragdově zelená, žlutá, horská šeď, různé odstíny hnědé v zálivech při odlivu a svítí-li slunce, vytváří samo ještě další odstíny těchto barev. Další trajekt jede ve 21.10h a poslední ve 22.40h. Plavba trvá přibližně 25minut a za její účast jsme zaplatili 308 NOK (auto+řidič 74 NOK, 8osob 234 NOK). Z lodi pořizuji poslední fotky Lofot a už se můžeme těšit na Vesterály. Obloha nad námi se docela potáhla, snad to nebude znamenat změnu počasí. Kéž vydrží pěkné počasí i zítra.

Plavba utekla velmi rychle a v 19.45h už se vyloďujeme v Melbu. Z E10 odbočujeme na vedlejší s tím, že při ní spíš najdeme vhodné místo na nocleh. Jenže baráčky jsou roztroušené při celé cestě, spousta luk je ohraničena, tak jsme museli ujet zhruba 15km než jsme našli vhodné místo u silnice. Jsou tu sice už dva karavany, ale to nám nevadí. Pouštíme se do večeře, dnes to vyhraje rýže s nějakým gulášem. Po půl desáté se všichni tváří spokojeně, aby ne, když jsme po večeři. Z vedlejšího karavanu odchází rodinka někam k moři a soudě podle toho, že si nesou stativ, budou fotit západ slunce. Noo, mohl by být pěkný. V našem táboře se diskutuje kam a jak zítra a pro „podporu názorů“ se otevírá teplá flaška pražské vodky. Abychom nezůstali pozadu v zachycení západu slunce, točí jej Fedy na kameru. Uvidíme co z toho bude. Pohled na slunce je fajn, ale pohled na Lofoty v nás moc radosti nevzbuzuje. Nad nimi se válí tmavé mraky, které směřují na nás. Vypadá to na déšť. Odhad se naplňuje za 10min. Zalézáme do auta a už pěkně prší. Někdy po 23h jdeme spát. Na zítra je domluven odjezd v 8h, čeká nás dlouhý den.

Sobota, 2.srpna 2003

(za Melbu – Stokmarknes – Skagen – Eidsfjord – Holmstad – Nykvag – Sortland – Kongsvik – Narvik – Bjerkvik – Nordkjosbotn – Tromso – Palojoensuu – na cestě do Enontekiö)

Probouzím se kolem 5h…? Asi zimou, protože spím v autě jen tak pod dekou. Spacák bych docela ocenil. Do čtvrt na osm jsem to nějak přetrpěl, to už nás budí Brunča. Překvapení – toho bysme nečekali. Většinou se vyhrabal z brlohu mezi posledními. Ráno ještě pršelo, obloha je uhlazená a vyhlídka na pěkný den není moc reálná. Jedině snad pokud bysme počasí ujeli. V 7.50h si jde Jura jakoby nic vařit vodu… Po snídani a kompletním sbalení tropik můžeme vyrazit, je 8.10h. Vzadu v autě máme děsný chaos, obaly od spacáků, deky, kalhoty, bundy, polštářky… Když se chce potom člověk dostat k vlastnímu batohu, tak aby to všechno přerovnával. No, nikomu to asi nevadí.

Míříme dál po okruhu po vedlejší silnici do Stokmarknesu, z něj do Skagenu, kde odbočujeme na vyhlídkovou cestu přes Eidsfjord, Holmstad,… Vyhlídková cesta to opravdu je, ale počasí je proti nám a jelikož jedeme ve stejném směru jako jdou mraky, tak možnost ujet před počasím je mizivá. Navíc začíná pršet. Šance se nám rýsuje na ostrově Langoya, kde se stáčíme a jedeme proti oblačnosti k moři. Najíždíme na č.820 směrem na Nykvag, kde mají být ptačí kolonie. Vypadá to nadějně, na obzoru se rýsuje azůrově modrá barva a čím déle jedeme, tím více se vyjasňuje až do zcela jasné oblohy. Vesterály hned vypadají mnohem líp a celou cestu na Nykvag lze označit za vyhlídkovou. K úplnému nadšení chybí vidět ptačí kolonie. Zřejmě to chce v jiné roční období. No, nevadí. Otáčíme auto a vracíme se zpět na č.820 přes Straume do Skagenu (jiný Skagen než ráno), odkud je pěkná vyhlídka na moře a na maják. Objíždíme výběžek ostrova Langoya, dále přes Bo a po vedlejších silničkách přes zdejší vesnice se napojujeme zase na č.820 a nabíráme směr Narvik. Přejíždíme jeden typicky zdejší most mezi Sortlandem a Strandem. Na druhé straně zastavujeme, abychom pořídíli vzpomínkovou fotku jednoho z mnoha zdejších mostů a pak už pokračujeme po E10 na Narvik. Cesta ubíhá v pohodě, protože je pořád se na co dívat. V mapě jsou značena zajímavá místa, takže se máme na co těšit. Celá cesta za vesničkou Kanstad je vyhlídková, vede po levé straně Tjeldsundet. Před vjezdem do Kongsviku, zastavujeme abychom zachytili zase kus Vesterál. Cesta pokračuje kolem Tjeldsundet až k mostu na jehož druhé straně stavíme u zdejší restaurace. U parkoviště je mapa s možnými vyhlídkami v okolí. Naše cesta pokračuje po E10, kolem letiště, přes Bogen a Bjerkvik. Objíždíme Herjangsfjord a v jeho úzkém rameni přejíždíme moc pěkný most, což je předzvěst toho, že jsme už takřka v Narviku. V 16h jsme tu. Parkovné vyjde na 10 NOK/h. Odjezd za 1h. Narvik je zřejmě poslední možností, kde utratit zbylé kovové NOKy. Do Tromso přijedeme pozdě večer a Karasjok a Kautokeino budeme projíždět zase brzy ráno. Asi jako většina, i já za poslední kovový kupuju nějaký to jídlo (chleba, mléko) a nechávám si kovovou desítku na sprchu. Zastavili jsme se v infocentru – nic moc. Jestli to je tím, že je už večer a sobota…? Krátce před tím než odjíždíme mě Fedy vyfotil u rozcestníku. Je hodně známý, hlavně díky na něm udávaným kilometrážím: Warszawa 2.559km, Beograd 3.957km, Kobenhavn 1.933km, St.Petersburg 1.363km…. Po 17h odjíždíme a Fedy se snaží zachytit most před Narvikem. Míříme dál do Bjerkviku, kde ze společné E6 a E10 sjíždíme na E6 vedoucí do Tromso. Domluvili jsme se, že dneska zastavíme v kempu, tak jej začínáme postupně hledat. Napotřetí se povedlo najít takový, kde se můžeme osprchovat a trochu zcivilizovat. Cena je víc než přijatelná, 100 NOK/9osob bez omezení času. A tak v 19h zajíždíme do kempu Bardu campink, který je umístěn v řídkém lese. Po osprchování vyráží Brunča na kšeft s českým alkoholem. Nadešel čas se ho taky zbavit. Milánek mu jde krýt záda. Povedlo se jim směnit dvě flašky pražský a jednu finlandii (vše 0,7l) se zhruba 50letým Norem za 300 NOK. Dobrej obchod. Ve 20h opouštíme kemp a Brunča namlsaný úspěchem jde zkusit štěstí ještě na recepci, ale tam neměli zájem. A neoslovila je ani cena. Nor prý taky moc nechtěl, ale cena ho zlomila.

Cesta do Tromso je docela únavná a krom výhledů na vrcholky hor je krajina poměrně jednotvárná. Venca tudíž jede jako blesk, rychlost nad 100km/h no problémo. A tak vzrušení přichází až za Nordkjosbotnem, kde je cesta plná automatický radarů. Viděli jsme jich asi šest a kolik jsme jich přehlédli to zjistí majitel auta záhy. 😉 Radary Lopraise trochu zkrotily. Po 22h přijíždíme do Tromso. Je šero, žádná tma. Tu, už tady dost vysoko na severu, ani nemůžeme čekat. Naše první zastávka je u Katedrály severního ledového oceánu. Novostavba se zajímavou architekturou. Fedy filmuje katedrálu i most, který budeme přejíždět cestou do centra města. Tromso je ostrovní město, které se rozrostlo zejména v dobách, kdy se lovila hojně kožešina anebo dobývala severní pustina.

Po přejezdu mostu parkujem v centru města. Zdejší tabule hlasí čas 22.34h, teplota 14°C. Vydáváme se na menší noční prohlídku kolem zdejšího Domkirke, zastavili jsme se u Polárního muzea se sochou Amundsena. Roku 1928 odsud vyrazil na svoji poslední výpravu. Začíná poprchávat, což nám už tolik nevadí, protože se chystáme k odjezdu a ve 23.30h opouštíme Tromso. Touhle dobou už je lehce nasvícený most, ale s osvětlenou Katedrálou se to nedá vůbec srovnat. Při bližším průjezdu kolem ní, je vidět, že je otevřena – začíná zde koncert. Inu lepší čas si nemohli vybrat 😉

S naším odjezdem se spouští déšť a tak to s vařením večeře vypadá dost bledě. Snad se nám povede tomu ujet, ovšem obloha nad Tromso je temná. Cesta ubíhá dál a Venca přenechává pilotování Milanovi, s tím, že je volnější řízení. Možná jak nás vytahovali. Lidi večeří v autě zatímco Milan ukrajuje další kilometry. Ještě nás jich čeká až až. Dřív než opustíme E6 měli bysme dát nabumbat autu, protože máme v nádrži tak polovinu a benziny v oblasti kam chceme jet, budou pěkně daleko od sebe. Lidi se pomalu v autě ukládají ke spánku a Milan zastavuje Vencovi, který si jde vychytrale lehnout dozadu na bágly. Projíždíme kolem benzin, ovšem Milan nestaví… probouzím se, když Milan staví a s Vencou lejou dvacítku nafty do nádrže. Prý už nějakou chvíli jedeme na rezervu. Tak snad v nejbližších 200km bude jedna open benzina. V Palojoensuu odbočujeme z E8 na č.93 směr Enontekiö.

Neděle, 3.srpna 2003

(na cestě do Enontekiö – Kautokeino – Masi /Mazi/ – Karasjok – Karigasniemi – Kaamanen – Inari – Ivalo – poblíž Tankavaary)

Z Enontekia dál pak na Kautokeino, kde jsme v 6.30h. Sláva je tu benzina. Nabíráme diesel – musíme, se čtvrtinou nádrže a prázdným kanejstrem se touhle pustinou jede blbě. Čerpačka sice otevírá až v 9h, ale lze brát na kartu. Cena 8,79 NOK/litr, což je o cent míň než v Rorosu. 😉 Ale jinak je to hodně, běžně stojí diesel 8,15-8,20 NOK. Na parkovišti, kousek od benziny, snídáme a před další cestou doplňujeme vodu na benzině. Volant si půjčil Fedy a po č.93 jedeme do Masi (Mazi – laponsky). Fedy úspěšně minul odbočku na Mazi, jelikož nevěděl o dvojím názvu této, prý klasické laponské vesnice-uvádí průvodce. Ty 3km se snadno vrátíme. Masi je velkým zklamáním. Není tu opravdu nic zajímavého, vyjma pěkného kostela, který se na svém místě vyjímá. Když už jsme tu, věnovali jsme pár minut prohlídce přilehlého hřbitova a kostela z venku. Vracíme se zpět k odbočce č.92,93 a po č.92 přijíždíme do Karasjoku, centra laponské kultury. Je kolem 10h, čas kdy se právě otevírá muzeum saamské kultury + přilehlé infocentrum. V infocentru mají pěkně naaranžované suvenýry a spoustu zajímavých předmětů pro turisty. Ovšem ty ceny… ;-( Původně jsme měli v plánu jít se podívat do muzea, průvodce uvádí vstupné 25 NOK, ovšem na místě zjišťujeme, že věci se mají podstatně jinak. Lístek je k mání za 95 NOK/dospělý!!! Tak to je na nás trochu moc. Odcházíme z infocentra a jdeme si prohlédnout stavby venku – chatrče, typická obydlí Laponců atd. Vidíme prvního živýho soba! V tom okamžiku se stává vděčným fotoobjektem. Jak se tak potulujeme po areálu, češsky jsme orazili a jdeme se podívat i tam, kde je vstup pouze pro lidi s lupáněm… Výsledkem je, že jsme si prohlédli dvě saamský týpí, někdo i víc, udělali pár fotek a to vše za českou cenu, čili grátis.

Po pravdě řečeno, za 95 NOK – to je přemrštěný, byť v ceně je i prohlídka kulturních předmětů uvnitř v muzeu. Kolem 11h odjíždíme a vidíme jednoho pracovníka jak zandavá vjezd závorou. Možná když bychom sem přijeli teď, už by nám to neprošlo. Jo, vyplatí se občas být mezi těmi prvními. Odjíždíme po č.92 na hranice Norsko-Finsko. Za poslední zbylé kovové mince (140 NOK) bereme diesel (8,84 NOK/litr). Kousek za Karasjokem nás „zdraví“ policie. Teda – sice chlápek nemá stejnokroj, ale fosforečná vesta a plácačka dává tušit, že bysme zastavit fakt měli. Vencovi pěkně zatrnulo, ani neví jaká byla povolená rychlost… Jediné na co se ptá je, odkud jsme. Říkáme Czech republic. Asi nerozumí, ptá se znovu a my znovu odpovídáme. Tak blbou výslovnost mít nemůžeme, namazaný nejsme. 😉 Ledaže polda v laponsku nějakou Czech republic nezná. Tím by se leccos vysvětlilo. Než aby se s námi domlouval, jde se podívat na MPZ dozadu na auto. Pak něco volá na svého kolegu do auta a pouští nás. Uf, uf. Fakt by nás zajímalo, proč jediný co chtěl vědět, bylo odkud jsme. Že by nám něco prominul, vzhledem k tomu odkud jsme? Možná. Možná kdyby to byl skopčák už by cáloval. Po veselé epizodce pokračujeme k hranicím a v 11.30h se definitivně loučíme s nádherným Norskem!

Přejezd do Finska u Karigasniemi s sebou nese i jednu podstatnou časovou změnu – posunutí času o jednu hodinu vpřed. Hranici projíždíme v pruhu „nic k proclení“ a po silnici č.92 a pak po č.4 frčíme na Kaamanen. Silnice připomíná vlnu – nahoru a dolů, jen sem tam nějaká ta zatáčka. Má to i své výhody, je povoleno 100km/h. Po č.75 přijíždíme před 14h do Inari k jezeru. Venca to valí stovkou a ani nezvládáme číst všechny ty tabule u cesty určené převážně pro turisty. Zastavili jsme poblíž infocentra, kde nás čeká překvapení. Dnes nefungují, jen Po-Pá 10-17h (18h?). Zabrousili jsme do vedlejšího obchůdku se suvenýry, ale nic nás tu nezaujalo. Snad vyjma numismatika

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .