Skandinávie 2003 - 2. díl

Pátek, 18. července 2003

(Plzeň – Rozvadov – Berlín)

Krátce po 16.30 přijíždíme na parkoviště před hlavní vlakové nádraží v Plzni – místo srazu. Pro cestu disponujeme oranžovým super strojem – Peugeot Boxer pro 9 lidí. Ač někdo mohl pochybovat o prostornosti vozu, můžu s klidným svědomím říct, že místa pro bagáž je tam dostatek. Jde jen o to, ji poskládat. Na nádraží už čeká Dája se svými několika více či méně rozměrnými taškami. Jako prioritní vidíme karton plechovek 24x 0,5l Prazdroje 12°. No nicméně chápeme, že Dája za hlavní považuje svůj batoh, stan atd. Mimo jiné s sebou bereme i petang. Na odreagování a ukrácení volné chvíle se bude určitě hodit. Pak přichází na řadu Pája a jeho nekonečná řada tašek. Ale pohoda, místa je dost. Váha? Uvidíme až naložíme všechno. Na Juru s Danielou musíme chvíli čekat, tak využívám příležitosti a ochutnávám na dlouhou dobu dopředu českou zmrzku. Jaké překvapení – příjemná obsluha je původem od našich východních bratrů – ze Slovenska. Ale jo, beru to pozitivně, pořád se s obsluhou domluvím. 😉 Ostatní mezitím nalodili Juru s Danielou, takže můžeme zvednout kotvy a zajet pro Brunču. Už teď je jasné, že náš časový plán má trhlinku, v podobě cca 1/2 h. Naložením Brunči včetně společného jídla jsme nasbírali další 1/2 h. A jako bonus ještě tak 20min v koloně na výjezdu z Plzně. Teď už chybí jen naložit Fedyho na benzíně před Rozvadovem a jsme kompletní. Místa vzadu povážlivě ubylo, ale i tak je ho pořád dost. Odezva na nasbíraný časo-bonus na sebe nedala dlouho čekat, upřímně řečeno to ani nepřekvapilo. Vzala na sebe podobu telefonního hovoru a jejím aktérem byl Fedy. Ani se nelze divit, dostal instruktáž, že jej naložíme tak kolem 18té, jenže v 18 jsme sotva najížděli na dálnici za Plzní.

V 18:45 stavíme na Rozvadově, poslední české benzíně a přibalujeme si Fedyho. No musím říct, že těch zavazadel je trochu víc a určitě to není tím, že Fedy bere videokameru – což je potřebná a důležitá věc. U McDonalda jsme doplnili vodu na pití, udělali první společné foto a vydali se – teď již kompletní – na naši dlouho plánovanou severskou cestu. Nutno přiznat, že hmmm jak to kulantně říci… jsme prostě přeložený! A dost.

Na celnici je to malý kousek, snad to bude v pohodě. Kdyby do nás šťourali, samozřejmě že by našli jisté věci, které neodpovídají liteře zákona. Ale na pití si taky něco vzít musíme a jelikož jsme kamarádský typy, vezeme pro Nory ochutnávku pražské vodky (5x 0,7l), finlandii (1x 0,7l) a smirnofa (1x 0,7l). A když k tomu přidáme karton piva a vlastní „léčivé lektvary“ pro osobní potřebu s vyšším obsahem alkoholu, máme zjevně víc, jak 1 litr 40% alkoholu na hlavu. Celníci jsou naštěstí kámoši, jen zběžně koukli na pasy, Fedy pozdravil známého a je to za náma. U Němců už se nic nekoná, takže to můžeme rozjet na Berlín.

Sobota, 19.července 2003

(Berlín – Hamburk – Kodaň – Malmö – Göteborg – Skredsvik)

Kolem 6h projíždíme Hamburkem. Ještě nás čeká pěkný kus cesty. Asi 50km před Flensburgem dobíráme diesel (0,899€/litr), to už je 7.40h ráno a máme za sebou 964km. Přejíždíme přes hranici do Dánska – těžká pohoda – volný průjezd a už se těšíme na první most – přes Store Balt mezi ostrovy FYN a SJALLAND (mezi městy Nyborg a Korsor) – za přejezd 245 DK – kterým přijíždíme do Kodaně, hlavního města Dánska. Dálnice před vjezdem má pět pruhů v jednom směru, taky dobrý. V takový změti aut jsem ještě teda neřídil. Při vjezdu do centra se držíme značené silnice 02, která nás dovede do centra. Povedlo se, místo na parkování jsme si teda uměli vybrat. A jelikož je sobota, máme volné parkování. Je krásné počasí, odhaduji teplotu na 26-28°C, takže se fotografové mohou realizovat. Nejprve jsme zašli ke kostelu (Vor Frelsers kirke) poblíž „čtvrti“ Christiania – za 20 DK je možné vystoupat do věže. Přijde nám to jako přijatelná cena za možnost výhledů po celém městě vzhledem k jasné obloze. Chvilku to sice trvá, ale podívaná a zážitek za to stojí. Zejména závěr, kdy stoupáme venkem po schodech po obvodu kostelní věže. Pro lidi se závratěmi to asi nelze doporučit. Nahoře máme Kodaň jak na dlani. Tak se kocháme prima rozhledem, fotíme, filmujeme. Kdoví, kdy se sem zase někdo z nás podívá.

Druhou zastávkou je nedaleká „čtvrť“ Christiania – já bych řekl hašiš čtvrť. Je to hodně zajímavá oblast města. Proč? Tak třeba proto, že tu zcela volně a legálně koupíte různé druhy trávy, různé druhy hašiše, můžete si pořídit základ vaší soukromé plantáže trávy… V celé oblasti je na několika místech jasně vyznačeno, že focení nebo video je zakázáno. Ani se nedivím. Nicméně jsme Češi, takže bychom to měli porušit. Důvod je na světě, stal se jím název jedné zdejší ulice. Milan sotva vytáhl automat foťák, zmačkl spoušť a už mu kdosi naznačuje, že tohle nebude to pravé ořechové pokud tu chceme zůstat déle. Pro příznivce nevšedních aktivit přinášíme ceník: 1g kvalitního hašiše 100 DK, 1g méně kvalitního hašiše zhruba za 60 DK, joint trávy 30 DK a pak jsou zde stánky s rostlinami trávy, různými přívěšky, korálky atd. V každém případě je vidět na lidech, kteří se zde pohybují, určitý životní styl. Na jednom travnatém plácku, obehnaném nízkou kamennou zídkou mají lidi siestu – někdo jen tak leží (jestli dobrovolně nebo proto, že už nemůže jsme nezjišťovali), někdo má diskusní kroužek, jiný zase hrajou šachy.

Dalším lákadlem v Kodani je Mořská víla, socha ženy na břehu moře. Inu, to by bylo, abychom ji nepoznali osobně. Jenže tohle si asi zřejmě řekli všichni cizí návštěvníci v Kodani. Už zdálky jsou vidět zástupy turistů, obchodníci toho samozřejmě využívají k prodeji všech možných věcí s námětem Mořské víly. Na můj vkus (a asi i ostatních) je zde přelidněno, čas 15.30. Pár lidí udělalo fotky a Fedy to zdokumentoval na video. Korunu všemu nasazuje zastavující turistbus s japončíkama… Cestou zpět jsme se zastavili na nádvoří královského paláce, kde v 16h probíhá výměna stráží. Je to taková zkrácená verze, hlavní a tedy lepší výměna stráží se odehrává v pravé poledne, ale i tak je to zpestření. Pár dokumentačních fotek jsme taky udělali. A jedna perlička: Zde jsme se poprvé setkali asi se severskou automobilovou módou, dá-li se to takto říct. Parta 6lidí naložených v nablejskaným cadilacu. Ti kdo ví, o čem je zmínka, jistě nepřekvapí, že ve předu i vzadu seděli po třech… zastavili u stráže, jeden vystoupil zatímco druhý jej z auta vyfotil. Taková malá velká evropská Amerika. Pomalu se vracíme k autu a okolo 17h vyrážíme na Göteborg.

Při výjezdu z centra se řídíme ukazateli nad silnicí a ty nás v pohodě vyvedly ven po E20. Teď máme před sebou perlu dnešního dne, přejezd velkolepého nového mostu Öresundsbroa mezi Kodaní a švédským Malmö. Most už je z nějaké té dálky vidět, je fajn počasí. Postupně ukrajujeme metry…a už jsme na něm. Nic jsme neplatili, to nás trochu zarazilo, asi nás to čeká na druhé straně. Za přejezd platíme jen 225 DK!!! Mnohem lepší cena než jsme počítali ve výdajích. Tak nám holt nějaká ta dánská bankovka zůstane. Ani za diesel to neutratíme, když už jsme ve Švédsku. Tankujeme, diesel za 7,81 SEK. Jura, Daniela a Brunča si zde dokoupili nezbytnost – plynovou bombu ke Colleman vařiči. Bez ní, by se blbě vařilo. 😉 Cena: 84 SEK (500g), Pája si koupil menší kampingazovou bombu za 24 SEK.

Čas je neúprosný, dnešní den se chýlí ke konci a my si musíme najít první nocleh. Sjíždíme tedy z hlavní silnice E6 (stejně je v těchto místech ve stadiu úprav a tak se jede pomalu) na vedlejší silničku, projíždíme večerní švédskou přírodou a hledáme plac. Zabralo to trochu víc času než jsme mysleli, takže se dost setmělo, ale naše snaha je odměněna. Ve 22.30 (je šero nikoliv tma) zastavujeme u místního fotbalového hřiště u Skredsviku, asi 10km za Uddevallu. Zkoukli jsme terén a zjišťujeme, že rovný terén byl vhodný jen na pohled. Je to celé podmáčené, naštěstí máme ještě lepší možnost než stavět stan. Jsou tady čtyři dřevěné buňky. Sice v horším stavu, ale za to v nich budeme v suchu. Jde jen o to, se do nich dostat. Prvnímu se to povedlo Milánkovi. Je rozhodnuto, tady se dneska bude spát. Trochu to uvnitř poklidíme a máme super nocleh pod střechou. Tak teď už se můžu s Dájou pustit do vaření naší první společné večeře. Vyhrála polévka. Najedeným se nám všem hned okolo půlnoci mnohem líp usíná. Venca jako správný autobusák si udělal pohodlí v autě. Chtěl asi mít soukromý, tak nevím, co tam dělal… 😉

Neděle, 20.července 2003

(Skredsvik /Švédsko/ – Svinesund – Oslo – Drammen – Kongsberg – Notodden – Heddal – Himingen /1066 m.n.m/ – pod Gaustou /1886m.n.m./)

V 6.30 se probouzíme do nového dne, plni očekávání co nám přinese. Program je bohatý, tak abychom to všechno zvládli je třeba se před cestou do Osla posilnit. Celé ráno by bylo poklidné nebýt Dáji a jejího hledání obalu na spacák. Zatím je vcelku v autě poklizeno, takže hledání je úspěšné. To bylo nadšení… záhy jej však zase vystřídala opětovná fáze hledání již jednou nalezeného obalu 😉 Chvíli si snad i myslela, že jsme jí ho s Milánkem schovali. Ale to my ne, Dája to zvládla sama a to tak důkladně, že byla sama překvapena, kde se vak objevil. Zcela nepochopitelně byl ve Vencově „kufru“ na vařič. Pro příště – asi bude lepší nejdřív sklidit spacák a pak jít na WC. Vykonání „potřeby“ může mít za následek asi i nepředvídatelné roztroušení koncentrace… To se obvykle stává při velkém výkonu. Ale kdoví, možná Dáju záchod hodně vyčerpal…

Taky bylo třeba kouknout na olej, ujeli jsme více než 1.500km. Je to znát, Venca dolévá zhruba 2l oleje. A krom toho, nás docela vyvedlo z míry zkolabování auta při startování. Prostě elektrika vůbec nešla. Opakuje se to samé co na křižovatce v Kodani, jenže tady aspoň neblokujeme dopravu na křižovatce. Chvíli tak přemýšlíme, jak je to možné. V podstatě jsou to nějaké náhodné stavy. Sednul jsem na místo řidiče, chvíli si s tím hraju a už to jde. Fígl je v tom, že pokud je zařazená rychlost nejde nic a nelze ani startovat přes spojku. Tak to je dobré zjištění, všichni jsme se uklidnili. Přeci jen by to bylo mrzuté, druhý den řešit nějakou závadu na autě.

Konečně v 7:45 odjíždíme směrem na Svinesund a dál do Osla. Cestou hledáme čerpačku, abychom natankovali plnou nádrž ještě u švédů a zbavili se nějaké té jejich koruny. Norsko je v tomto směru jednoznačně nejdražší zemí na naší cestě. Jenže – z rutiny se stává malý zlý sen. Všude při cestě je stále zavřeno, jediný způsob jak natankovat a zaplatit je přes kartu. Nejprve jsme si mysleli, že to bude tím, že je dnes neděle, ale jak jsme zjistili později, je to tu tak zaběhlé. Na většině benzín je obsluha tak mezi 9-18h, pak je možné na nich tankovat jen přes kartu. Takže jsme absolvovali čtyři neúspěchy, až asi na popáté se nám povedlo nakrmit nádrž. Už to potřebovala. Navíc to byla poslední pumpa na švédské straně.

Doporučení: Do skandinávských zemí mít s sebou mezinárodní platební kartu, nejlépe embosovanou (s vystouplým písmem). Jednak s ní zaplatíte skutečně kdekoli, vyhnete se hledání benzíny s obsluhou, čímž ušetříte čas a hlavně jako přepočítací kurs měny se bere střed! (Nákup-Prodej).

Přejezdem přes hraniční, 155m dlouhý a 67m vysoký most, postavený v roce 1946 u Svinesundu, se ocitáme v zemi fjordů. Hned za mostem jsme zaparkovali a vyrazili zpět na most. Je krásné počasí, vypadá to na prima den, tak toho chceme využít k pořízení několika fotek. S Milánkem jsme přešli celý most, zpět až do Švédska a odsud fotíme, každý jednu stranu mostu. Původně jsme chtěli jít spolu, jenže při mé „emigraci“ po mostu do Švédska, jsem vyřadil z provozu svůj sandál a tak jsem volil jednodušší terén pro nalezení vhodného fotomísta. Milánek si lehce zašplhal na skálu, tak doufám že ta fotka mu za to vyjde. Po zhruba 30min zastávce na mostě, který bývá často fotografován do různých průvodců a katalogů pokračuje naše cesta do Osla. Za volantem sedí Milan a jelikož jsme všichni benjamínkové, co se týče skandinávských silnic, snažíme se dodržovat předpisy, hlavně rychlost. Na Oslo jedeme po E6.

Před městem začíná dálnice a její část je zpoplatněna – osobní auto 15 NOK, nákladní 30 NOK, motocykl asi zdarma, autobus-nevím. Přejíždíme na E18 (přijedeme z lepší strany do Osla). V jednom takovém delším pozvolném stoupání je policejní hlídka a snad všechny, mimo nás, posílá na přilehlé větší parkoviště. Když se tak díváme před sebe, nikdo v celém dlouhém stoupání před námi nejede. Hmm, to to berou pěkně načisto. Ještě, že Milánek opravdu držel rychlost a nedal se strhnout ostatními co nás předjížděli… Pospíchali, tak teď přispějou na životní úroveň norských policistů. Těsně před Oslem se platí za vjezd do města: Osobní 15 NOK, nákladní 30 NOK, motocykl zdarma, autobus-nevím.

Konečně v Oslu. Je 11.30h, tedy o poznání víc než jsme plánovali Mimochodem pěkný vedro, odhaduji tak 28°C. Navigace v Oslu je v pohodě, dá se jet s přehledem podle info tabulí u silnice. Ty nás také dovedly do centra. Parkujeme kousek od radnice, takže naše první kroky po zdejších ulicích vedou právě k ní. Dája se dala zvěčnit u policajta na koni – docela nepoměr ;-). Cestou při molu jsme došli k pevnosti Akershus, jež chránila vplutí do centra Osla. Na ní zjišťujeme, že Čechů je zde mnohem víc, než nás devět. Prohlédli jsme si centrum města Oslo Domkirke, prošli třídu Karl Johans Gate a povedlo se nám, ač neplánovaně stihnout střídání stráží u královského paláce ve 13.30h (1xdenně). Je jasné počasí, úplné azůro. Samozřejmě jsme ceremoniál spojený se střídáním patřičně zdokumentovali, včetně video záznamu, kde snad bude zachycen onen podivím, který se stal 100% na krátkou dobu středem zájmu. Prošel celý plac, kde má kráčet pouze střídající čestná stráž a cosi žblebtal, jenže v té norské hatlatilce jsem rozuměl snad jen jediné slovo – prezident. Výměna trvala dobrých 20min, poté jsme se u paláce rozdělili: Venca, Moraváci jdou směrem k muzeu Vikingů+já s nimi, s tím, že se na poloostrově pěkně vykoupám v moři, ostatní si dali za cíl návštěvu Frognerova parku. Po chvíli jsme změnili názor, protože k Vikingům je to o mnoho dál než jsme mysleli a časově bychom to nestihli. Tak jsme si namísto toho prošli přístav, povedla se mi tam myslím vcelku pěkná fotka s pozadím Holmenkolenu. Zkoukli jsme bazar jachet (cca od 400tis-900tis. NOK), okusili teplotu vody, ovšem trochu jinak než koupající se stařík. Pouze jsme si zchladili nohy. Voda byla v pohodě, jen se nám s Vencou nějak nezdála koupačka v přístavu, byť voda byla čistá. Cestou zpět jsem si vyfotil pevnost Akershus a radnici. U auta jsme včas, druhá skupina dorazila s dobrým 15minutovým mankem!!! Pár minut po 16h odjíždíme kolem našeho jachtového přístavu po E18 ven z města směrem na Drammen, kde pak sjíždíme na E134 Kongsberg.

Jedna malá autoperlička: V Kongsbergu se někdo vyřádil a postavil dva kruháče hned za sebou a na cca 1km jsme jich absolvovali šest ;-). Dál nás naše cesta vede na Notodden – při příjezdu je krásný pohled na městečko. Na E134 míjíme info tabuli Heddal Stavkirke – další místo, kde se chceme zastavit, jelikož se zde nachází jeden z nejzachovalejších dřevěných kostelů. Navíc je moc pěkný a tak se stává objektem mnoha fotek. Vstup je zdarma, což je výzva, abychom si jej prohlédli i uvnitř. Někteří z nás usedli do lavic a vychutnávají si atmosféru dávných dob. Stěny kostela jsou jí prosyceny a nejvíc si tohle vychutnává Pája. Nejen tady, ale v jakémkoli kostele. Určitě stálo zato se zde zastavit, porozhlédnout se! Po asi 30min vyjíždíme dál. Tentokrát je hlavním cílem vyhlídková hora Himingen (1066m.n.m.). Po chvíli je vidět, ale jak se k ní dostat? Podle „Průvodce jižním Norskem“ k ní vede cesta, na jejímž posledním úseku se platí mýtné, ale kde na ni odbočit? V tuto chvíli oceňujeme podrobnou mapu i popis cesty v průvodci. Byť s trochou váhání odbočujeme za Orvellou do leva na Melas Brü (podle průvodce), Himingen není samostatně značen. Zpočátku mizerný asfalt se mění v šotolinu a šíře cesty doznala také zásadní úpravy, směrem dolů. Cesta stoupá, což jsme předpokládali, jen ten sklon je jaksi divný. No zatím jedeme místama i na trojku, ale díry a výmoly na cestě nedovolují Vencovi ji pořádně rozjet. Nakonec jsme rádi, že dvojka udrží našeho pežotíka v pohybu. Záchytné parkoviště, kam jsme dojeli po zhruba 30min leží na 660m a cestou na něj jsme zahřáli motor na dobrých 95°C. Průměrná rychlost nahoru tak 30km/h. Co nás vcelku potěšilo, nikde jsme nic neplatili. Aspoň po nás nikdo nic nechtěl… Kluci sice říkali, že na jednom sloupu tam byla jistá cedule, kterou jsem sice registroval, ale bylo to zrovna v úseku, kde Venca roztahoval dvojku, protože tam byla lepší silnice, takže jsme ji projeli aniž bychom u ní stavěli. A že bude na sloupu nějaká možná důležitá tabule, to nás asi nenapadlo. Každý čekal spíš závoru. Hlavně, že jsme na parkovišti a můžeme vyrazit na vrchol. Je sice už večer, ale průvodce píše, že nahoru stačí 1,5h a dolů tak 1h. To bychom měli zvládnout, když už jsme tu. Přezouváme gumy – ze sandálů do pohor, pár fotek dokud je slušně vidět a hurá nahoru. V 19.20h vyrážíme.

Terén je zpočátku více či méně podmáčený. Pod úpatím vlastní hory se cesta místy hodně strmě zvedá, prochází se mezi pokroucenými břízami… Ve 20.15h jsme na vrchu, což mě docela překvapilo. Ze spodu to vypadalo hůř. Je už trochu šero, možnost výhledů tomu odpovídá, ale i tak v dálce vidíme, horu, co velmi připomíná Gaustu. Je možné, že to je právě ona, protože průvodce říká, že za dobré viditelnosti je v pohodě vidět. Udělali jsme pár vrcholových fotek, zalezli za horizont před větrem, posilnili se a šup dolů. Cestá zpět nám zabrala dobrou hodinu a čtvrt, včetně jedné dokumentační fotky na zdejší chatu. S Milánkem jsme při sestupu vymysleli jak se šikovně najíst a zároveň vykoupat. Takže jedna polovina si jde uvařit véču a druhá vyráží do jednoho z nedalekých jezer si dát koupel. Pokud tam vlezeme. Jsme překvapeni – na břehu chata, písečná pláž, písečné dno a voda? Suprově teplá. Tak to je hygiena hned veselejší a pokud někdo nevěří, tak to je i zdokumentovaný. 😉 Po zhruba 30min se vracíme uvařit si něco k snědku. Vyhráli to těstoviny s tuňákem a česnekem. Ňam, ňam. Dovečeřeli jsme, uvařili čaj a je z toho půlnoc. Dobrý čas na další jízdu a hlavně krkolomný sjezd dolů. Délka sjezdu z parkoviště na E134 je 14km a i rychlost dolů zůstává kolem 30km/h. Víc si Venca nelajzne, kvalita cesty je dost poznamenaná tím, že zde jezdí samohyby s pásy. Konečně lepší cesta, po E134 míříme na Sauar, očekáváme zde nějaký ukazatel na Gaustu. Máme štěstí, je zde přímo ukazatel doprava na Gaustatoppen. Silnice je pěkná, prázdná, což zase kolem 0.30h tolik nepřekvapí. Venca to valí v rámci možností 60-70km/h, přichází stoupání a my máme možnost pokochat se noční mlhavou krajinou při rychlosti kolem třicítky. Míjíme turistické centrum pod Gaustou (1.15h), což je signál hledat místo k noclehu. Menší zpestření jsou ovce na silnici, které mají těžkou půlnoc, tak je musíme s Milánkem vzbudit, odehnat zatímco Venca za našimi zády pomalu popojíždí s autem. No aspoň jsme okusili zdejší teplotu – jedním slovem – kláda. Další věcí, která nepotěší je, že bude oříšek najít místo pro nocleh. Projeli jsme asi 5km a místo na stany není, všude jsou kameny nebo trsová tráva nebo mokřina. U cesty stojí poměrně hodně aut, kde mají ale stany toť otázka, nejsou vůbec vidět. Možná spí v autě. U nás nakonec vyhrála odstavná plocha u cesty, je to sice šotolina, ale taky jediná rovná a suchá kus země široko daleko! Stany jsme ukotvili a vyvázali pomocí kamenů, kterých je v blízkosti nekonečno. Začíná poprchávat, což už tolik nevadí, protože stany jsou postavený a tak se můžeme jít na chvíli natáhnout. Jsme zhruba na 1000m.n.m. Já, Venca a Milánek spíme v autě. Je 02.15h. Uvidíme jak bude zítra ráno, možná se mlha roztrhá a bude skvělé počasí stejně jako dnes.

Pondělí, 21.července 2003

(pod Gaustou – Rjukan – Amot – Ullensvang – Lofthus – Kinsarvik – Brimnes – Eidfjord – Sabo – Fosli)

Probouzím se už v 7.30h – prší, prší jen se leje – dalo by se zpívat. Vypadá to, že jeden z našich hlavních trekových cílů je minulostí. Na chvíli přestává pršet, ale to jen proto, aby mohlo zase začít. Budeme muset vymyslet náhradní plán, výstup za tohohle nečasu nemá smysl. A tak ležíme v autě a rozebíráme situaci. Ve stanech je mrtvo. Využívám příležitosti, že se dá pohodlně psát a zaznamenávám nové události, včetně odvahy Venci, který se vysoukal ze spacáku, byť v něm byl obtočený jako vřeteno a dokázal jen tak ve slipech vyjít ven. Prý to jde, akorát ten vítr mu nedělá dobře na účes… Před 9h se pomalu probouzí zbytek a během chvilky kdy neprší, sklízíme mokré stany. Snídaně je bez vaření a ti rychlejší z nás stihli i ranní hygienu. Na 10h se rozjíždíme směrem na Rjukan (asi 5km), dále na Amot a po E134 na Oddu, která leží na konci jednoho z nejkrásnějších fjordů – Sorfjordu. Cestou jsou vidět pěkná panorama, ovšem náš dnešní nový kamarád – déšť – nám je trochu kazí. U Vagslidu zastavujeme a pořizujeme foto, stejně jako před Roldalem. Je to hodně podobné jako pohled na Geirangerfjord, alespoň podle fotek, které jsme viděli v různých katalozích. Blížíme se k městečku Odda, kde nás čekají vodopády. Prvním z nich je Latefossen – pěkná scenérie. Lehce poprchává a výhled, že bude líp je mizivý, takže kdo chce pořídit foto, musí ven. Za chvíli by mohlo taky vydatně pršet. Udělali jsme pár záběrů a tady spíš spoléháme na Fedyho s kamerou. Na fotkách tahle scenérie tolik nevynikne. A jak už to bývá, je zde i dřevěná chata se suvenýry. Koupili jsme nějaké pohledy, pokochali se pohledem na tříštící se vodu a vyrážíme dál. Jen vyparkovat… zdejší parkoviště by mohlo být větší. Přijde mi, že je tak pro deset aut. Kousek za Latefossenem je vidět po levé straně další velký vodopád. Několik z nás si jej vyfotilo.

Přes Ullensvang, Lofthus, Kinsarvik, Brimnes, Eidfjord a Sabo do Fosli. Podívat se na vodopád Voringsfossen. Cesta vede po pravé straně Sorfjordu, který je znám i jako pěstitelská oblast jabloní a třešní. V období, kdy stromy kvetou, to tu musí být úplná nádhera.

Doporučení: Je dobré dojet až do Fosli a zajet přímo k hotelu, který je od vodopádu vzdálený necelých 100m. Navíc je odsud krásně vidět celý vodopád, údolí kudy odtéká voda a ve slunečných dnech by se odsud dala pěkně fotit duha vznikající v tříštící se vodě. Pokud se však sjede hned na první parkoviště, které je označeno, čeká každého zhruba 300m cesta na jejímž konci stejně vodopád není vidět, jelikož tomu brání skalní převis. Ale kdo se chce projít nebo má dostatek času, je tady možnost.

My jsme zvládli obojí. Počasí nám pořád nepřeje, je potaženo. Odjíždíme z parkoviště směrem k hotelu, cesta je v pohodě. Ovšem výhled na vodopád teď večer je mizerný. Už se začíná zahalovat do mraku. Sice nevím, kde se tam vzal, ale je tam a tak nefotím. Co se dá dělat, počasí neporučím. Trochu zklamání… Sjíždíme dolů do údolí na Ovre Eidfjord, cesta vede asi 4 tunely a mezi některými je možno odbočit k zastřešenému odpočívadlu se záchody. Což vzhledem k času bude naše konečná, přespíme tady. Je to snad jediný přístřešek, který jsme za celý den viděli. Dnešní večeře má podobu rýže s chalupářským gulášem, který lehce pálí, ovšem vychlazený Prazdroj nás zachránil. Točené to není, ale aspoň něco.

Po večeři jsme vyrazili (s Milánkem a Brunčou) na pivní procházku podél potoka u kterého bivakujeme. Vede při něm stará cesta, po které dříve jezdila auta, ale od doby co se postavila nová silnice + tunely, slouží výhradně pro pěší nebo cyklisty. Překvapilo nás jak je tu dlouho vidět. Ve 22.30h je větší šero. Cestou rozebíráme možnosti na zítřek, ale vše samozřejmě záleží na počasí. Pokud bude slušně, je to jasný, čeká nás N.P. Hardangervidda, pokud bude mizerně, odjezd na vodní elektrárnu v údolí Simadalen a potom zřejmě na Bergen. Vracíme se zpět a Dája nám říká, že na odpočívadle je zákaz kempování. Domlouváme se tedy, že se vstane brzy, tak aby byly stany v 7h sklizené. Z přístřešku jsme vynesli dvě lavice a na místo každé z nich postavili jeden stan. Ze silnice je vidět pouze jeden, navíc ve 23.30h je provoz minimální. Já, Venca, Milan a Pája budeme spát v autě. Je pořád slušně vidět.

Úterý, 22.července 2003

(pod Fosli – Ovre Eidfjord – chata Viveli – chata Hedlo – chata Hadlaskard – poblíž Viersdalen)

Probouzíme se ve čtvrt na osm a vypadá to, že se počasí přes noc o hodně zlepšilo. Místy je i modrá obloha, takže dnes zřejmě navštívíme Hardangerviddu. Doplnili jsme spotřebovanou vodu z potoka, čímž jsme připraveni k odjezdu, jenže v půl osmý je vzhůru mimo nás jen Dája… Ostatní mají půlnoc. Odjíždíme tedy znovu se podívat na blízký Voringsfossen, namísto čekání až se ostatní proberou. Pája zůstává. Vracíme se zpět na místo, kde jsme byli už včera (asi 8km), jenže dnes je to o něčem úplně jiném. Pořídili jsme pár fotek, včetně nasluněného údolí, kudy odtéká voda z Voringsfossenu. Zhruba za 40min jsme zpět. Za tu dobu ostatní už zvládli vstát, což je skvělé. Následuje menší výměna názorů ohledně našeho individuálního odjezdu… a že nikdo nevěděl, kdy se má vstávat, že se ráno pojede zpět k vodopádu a že je nikdo nevzbudil … úsměvné, protože návrat k Voringsfossenu jsme vymysleli jako náhradní plán namísto čekání až se ostatní proberou. O tom, že se dnes sklidí stany na 7h jsme se bavili včera a buzení? Každý měl s sebou mobila. Nařídil si ho? I na hodinkách je možné nastavit buzení. Udělal to někdo? Řekl někdo, že chce vzbudit, protože nemá žádnou možnost? Udělal vlastně někdo z nich něco proto, aby se vzbudil???

V půl deváté klesáme do Ovre Eidfjordu, s tím, že se zde zastavíme v turistickém centru a koupíme mapu na Hardangerviddu. Za slabou čtvrt hoďku jsme tam. Otevírají až v devět, což nevadí, protože jsme měli stejně v plánu se nasnídat a přebalit krosny do hor. Informace jsou velmi slušně vybaveny, jako všude jinde po celé skandinávii. Mapa národního parku Hardangervidda (1:100 000) nás stála 108 NOK, což je lepší cena než u KIWIny v Čechách, kde měli k dispozici Hardangerviddu pouze ve dvou mapách, každá za 350 Kč! Je jasné, že celý dychtivý jsme hledali vrchol našeho putování ve zdejší přírodě – horu Harteigen. Asi u každého, kdo se orientuje ve vrstevnicích, muselo jeho objevení na mapě zarazit. Vrstevnice jsou hodně husté a vytváří soustředné kruhy. Co to je za zvláštní horu? Jsme zvědavi, jak vypadá legendami opředený Harteigen.

Úplně bych zapomněl, celé jižní Norsko je plné Čechů. Cestovky s autobusy, osobáky, dodávky… Na parkovišti u informací jsme se pozdravili z plzeňským Intertransem. Snídani s přípravou báglů do hor jsme zvládli za těžko uvěřitelný čas – hodinu a třičtvrtě. V 10.30h vyrážíme na chatu Viveli, což je výchozí bod z této strany národního parku. Odbočku na Viveli se nám povedlo najít napoprvé, což se cení. Průjezd úzkými uličkami Ovre Eidfjordu je „stížen“ zpomalovacími pásy, asfaltová silnice se pomalu ale jistě mění v šotolinu a rovina ve stoupání. Navigačním bodem, který nás vede je malá osada Hjolmo (asi 5km před námi). U cesty jsme si povšimli značky pozor padající kamení a při pohledu na značně(!) pomuchlaná svodidla je nám hned jasné, která bije. Značku sem určitě nedali kvůli ptákům, aby si měli na co sednout. Stoupání je poměrně drsný, o něco složitější pro řidiče než na Himingen. Venca to zvládá mistrně a auto? Zatím jede byť na dvojku a jsme všichni rádi. Ovšem potkat auto v protisměru – nevim, nevim, silnice je fakt pro jedno auto, jen místy je možný se vyhnout. Začínají se objevovat serpentiny, z kterých jde respekt. Při cestě zpět Fedy jeden takový kousek natočil. Míjíme vodopád Valurfossen a stoupáme dál. Cestou nahoru jsme potkali jen jedno auto vcelku na dobrém místě, takže jsme se vyhnuli. S příjezdem na horizont se nám otevírá nádherný rozhled dolů do údolí, z kterého jsme stoupali a zároveň zjišťujeme, že je tu spousta aut. Takže to, že jsme potkali jen jedno, bylo docela štěstí stejně jako jedno volné místo na parkovacím place. (Asi tak pro 20 aut) Už je naše!

Vybalujeme bagáž a v 11.15h vzhůru do přírody, směrem na chatu Viveli – zhruba 3km. Drobně poprchává zatímco naše kroky ukrajují trasu značenou červeným „T“ k Viveli. Procházíme mladým březovým porostem a z horizontu už je pak vidět chata Viveli. Čeká nás dobrá hodina chůze. U Viveli jsme udělali jedno společné foto a šlapeme dál na Hedlo – Rjoto – Hadlaskard. Cestou jsou pěkné scenérie, akorát před Hadlaskardem se víc rozpršelo. Berem to jako výzvu otestovat naše protivodní prostředky. Pět lidí z nás má vojenské pláštěnky, pod které se v pohodě vejde batoh, což je super. Je to rychlý, pohodlný, účelný. Mně to dokonce pomohlo i k tomu, že jsem se zahřál. Co to? Helikoptéra? Že by kontrola hor a záchrana trosečníků? Docela by mě zajímalo, jak vypadal pohled zhora na nás pět v zeleným ;-*) Helikoptéra si sedá nedaleko nás… že by opravdu něco jako kontrola či pomoc? Ne, ne, jen přivezla nějaké balíky, plynovou bombu k jakési chýši a vysadila jednoho člověka, který si to namířil na chatu Hadlaskard. Odtud je to tam tak 1km a už je vidět. Cesta je rovinatá, jde se pohodovým způsobem a ve čtvrt na šest jsme u chaty. Správce nám nabízí možnost noclehu za 200 NOK, pro členy DNT je cena „jen“ 125 NOK… to by muselo být opravdu zle, abychom to vzali, navíc se dnes ještě potřebujeme přiblížit k Harteigenu.

Dája vyzvěděla něco k Harteigenu. Správce je ochotný, asi tak 50ti letý muž a ukazuje nám na fotce jedinou cestu výstupu na vrchol, doporučuje batohy nechat dole a lézt na lehko. Pořád ještě prší, ale počasí je velmi dobře čitelné. Proto jsme se rozhodli, že jakmile bude náznak na změnu vyrazíme dál. Čas strávený pod převislou střechou chaty jsme využili k dodání energie do těla a pozorováním oblačnosti nad Harteigenem. Ten byl vidět už zdálky při sestupu z hřebene dolů k Hadlaskardu a při prvním pohledu na něj se každý divil, co to je za zvláštní horu. Zjištění, že je to cíl našeho putování u někoho vzbudil vážnější obavy jestli bude schopen vylézt nahoru. Přeci jenom máme každý jinou fyzičku.

Po 18h ustává déšť a je šance, že to vydrží. Hned za chatou jsme zdolali zavěšený most a na rozcestí Litlos/Torehytta první člen výpravy drží směr, tudíž míří na Torehyttu, což se mi nějak nezdá. Od toho máme mapu a ta nám říká jasně, že musíme na Litlos. Torehytta by byla tak 2h zacházka. Sledujeme monotónní značku – červené T – a asi po 1,5h chůze to pro dnešek balíme. Tak rozhodla většina, byť se tak 300m před námi jeví být lepší místo, celé na rovině. Podle mapy jsme kousek před Viersdalen. Inu zde tedy zůstaneme. Lidi se pouští do budování stanového obydlí a jak bych to napsal – postavit stan je pro někoho sranda, pro někoho nutné zlo, stejně jako vypnout tropiko. 😉

1.stan: Já, Milánek, Venca 2.stan: Dája, Fedy, Pája 3.stan: Jura, Daniela, Brunča

Porozhlížíme se po okolí, od stanů vidíme krásně na Harteigen, který je ovšem momentálně zčásti zahalen mraky. Asi každý máme pořádný hlad, tak se každý už těšíme na vlastní večeři. Ještě nám ani nezačala vařit voda a začíná pršet. No nevadí, po zkušenosti z Rumunska si uvaříme na Collemanovi ve stanu. Nefouká tam, uvaříme rychleji a ještě si zatopíme. Samá pozitiva 😉 Po večeři jsme zvládli hygienu a ještě probrat co a jak zítra. Vše je samozřejmě otázka počasí. Kluci jdou ve stanu spát, zatímco já dopisuji deník, ale ve 23h už to balím, protože na to skoro nevidím.

¨

Středa, 23.července 2003

(před Viersdalen – Viadalen – Harteigen 1690m.n.m. – Hadlaskard – Fogerli – Finnabu)

Vstáváme v 7.15h, odchod je ze včera určen na 8h. Posnídali jsme co krosna dala. Otázkou zůstává kdo půjde na Harteigen. Fedy něco říkal, že asi ne, Pája má ze včera stažený kotník a na Juru s Danielou to bude asi taky moc. Výsledkem je, že tihle zůstávají. Což má i své výhody, můžeme tady nechat zbytečnosti a vyrazit na lehko jen s tím nejnutnějším. Před odchodem jsme složili náš stan, byť tropiko je mokré, ale mohlo by taky začít pršet a pak by zbytečně moklo. Od Fedyho jsem dostal instruktáž k videokameře. Bylo by škoda ji nevzít. V 8.20h jsme jakž takž schopni vyrazit. Počasí jde, je polojasno. Nad Harteigenem je trochu víc oblačnosti, ale máme před sebou dobré 2h chůze k jeho patě, za tu dobu se může počasí úplně změnit. Vidím to nadějně. Po 5min chůze míjíme Viersdalen, kam jsme mířili včera. U něj nás čeká jeden menší brod přes potok. Pohory dolů a už brodíme skoro po kolena v ledové vodě. Samozřejmě jsem to musel zaznamenat na kameru. Voda sice studí, ale když si vlezeme zpět do bot je nám parádní teplo. Na druhé straně je hned rozcestí Litlos/Torehytta. Milan vyráží na Torehyttu – opět oceňujeme mapu. Je třeba držet směr na Litlos. Naštěstí jsem si toho všimnul hned na rozcestí.

Ukrajujeme postupně metry a před námi se otevírá pohled na Harteigen. Počasí se snad umoudří, mohlo by to vyjít. Cesta začíná pomalu stoupat a v jednom svahu je menší sněhové pole. Ani tady nenechávám kameru zahálet a točím minisněžnou bitvu. A aby bylo zdokumentováno, že jsme při výstupu neutrpěli ztráty, děláme skupinové foto. Těsně pod úpatím Harteigenu (10h) si dáváme pauzu před závěrečným výstupem navrchol. Od Torehytty přichází 2 lidé. Dája zjistila, že jsou to Norové a mají stejný cíl jako my. Doporučují nám držet se pravé strany a dávat pozor na kameny. Výstup prý trvá 30min. Aby nás uklidnili tak nám ještě říkají, že před týdnem se někde uvolnil kámen a následkem bylo jedno tragické úmrtí. To povzbudí.

V 10.15h vyrážíme i my. Milánek nechal bágl dole, lezeme skutečně nalehko. Jediná větší zátěž je videokamera, ale to nějak zvládnu. Stoupáme vzhůru do skalní průrvy. Docela to jde. Cesta je trochu prošláplá, ale i tak je opatrnost třeba. Závěrečný kousek se leze s pomocí lana. A když už mám tu kameru na hřbetu, tak ať je využitá. Natočil jsem krátkou sekvenci. Následuje chůze na kraji skáli nad průrvou – pro lidi se závratí nic vhodnýho – a pak už stoupáme po kamenech až na vrchol. Celý výstup od úpatí nám zabral zhruba 30min. Čekal jsem víc. Zespodu to vypadalo na delší výstup. Samozřejmostí je vrcholové foto a kompletní 360° záběr na kameru. Počasí se vyvedlo, mraky se už hodně roztrhaly a dělá se pěkně. Po krátké pauze strávené kocháním na výhledy, zahajujeme po 11h sestup dolů. U lan potkáváme dva horaly, směřující na vrchol. Po sestupu jsme si krátce oddychli, hlavně kolena, protože klesání je dost strmé. Sám Venca přiznal, že toho bylo tak akorát. Můžeme být spokojeni, Harteigen vyšel. Nálada je pohodová, počasí super a cesta ubíhá sama. Proto už ve 13.30 h jsme zpět v táboře.

S Milánkem jsme zvědavi, jestli někoho napadlo dát vyschnout dvě sbalená tropika. Překvapení se nekoná. Tropika „schnou“ pod dohledem pěti lidí v zabaleném kompresním obalu… Fouká mírný vítr a tak po té, co jsme je rozhodily po louce rychle oschla. Je čas oběda. Jura, Daniela a Brunča balí třetí stojící stan… nakonec ho sklízí Venca. Jo, každá práce chce svý. Ve čtvrt na tři vyrážíme zpět směrem na Hadlaskard. Před zavěšeným mostem u chaty (15.20h) se domlouváme jak půjdeme. Buď stejnou cestou zpátky, což mi přijde líto, když je tak pěkný počasí nebo jít odsud na Fogerli, Finnabu a dál na Hedlo. S tím, že je to asi o 4-5h delší pochod. Pája, Jura a Daniela se rozhodli pro kratší cestu, což lze pochopit. Při zjištění, že si budou muset naložit pár věcí od Brunči na svá záda včetně stanu, mění názor a pokračují s námi. Byl to ale oříšek – půlhodiny trvalo než padlo devět názorů, přitom stačilo říct kratší nebo delší. Tak nevím, že by ta vysoká škola…? Na další pochod se vyzbrojil Jura vypůjčenou stahovací punčochou od Dáji, Daniela toho má taky zjevně dost a u Páji uvidíme co kotník. Přes Fogerli (krásné údolí, kde se řeka rozlévá do mnoha ramen) míříme na Finnabu. Je třeba odbočit a jít mezi dvěma jezery – to je zřejmé z mapy. Co už tak zřejmé není je, kde je to rozcestí. Naštěstí je mezi jezery v údolí vidět poměrně velká mohyla. Míříme na ní, možná i po cestě po které už někdo kdysi šel 😉 Finnabu leží v mělkém sedle před námi, máme jej stále na očích a tak sejít nelze. Našemu rychlejšímu postupu brání potok, zásobující jedno z jezer. Vypadá to na brodění, ale nikomu se nechce. Já, Milánek, Venca, Fedy a Dája jsme jej přelezli až v horní části, zbytek jej přebrodil mnohem níž. Finnabu procházíme v 19.30h. Pokud chceme držet plán zítřejšího odjezdu (mezi 13-14h) musíme ještě ujít kousek. Každý kilometr se počítá. Držíme domluvu – dnes jdeme do 20h.

Stavíme stany, Fedy nám oznamuje, že jsme bez kamery. Nějakým nedopatřením se zapla, dotočila kazetu a tím došly baterie! To je mrzuté, chtěli jsme natáčet odjezd autem od Viveli dolů. Tohle teda fakt zamrzí! Vaří se dlabanec, zatímco já si jdu s Brunčou užít mimořádný zážitek z hygieny. Vyrazili jsme do blízkého jezera se trochu zkulturnit. Mýdlo, kartáček a další carapatičky máme, jen ta teplá neteče a neteče. Brunča vlez do jezera jako zkušený otužilec, ale podle rychlosti s jakou se objevil zpátky na břehu to asi nebude zas nic moc. No a já? Taky jsem tam vlez, akorát jsem byl venku o poznání dřív. Brrr, kdeže je jezero od Himingenu? Když se ale člověk hned obleče, je mu mimořádný teplo, akorát ty komáři…Dovařuje se a zalézáme do stanů. Zůstat venku dýl tak nás ty mrchy komáři snad vycucnou. Jsou jich tady mraky a ani nepozoruju, že by nějaký repelent byl obzvlášť účinný. Před spaním rozebíráme dnešek. Jura, Daniela, Dája, Pája toho mají určitě dost, Brunča byť nese v podstatě zčásti věci od Jury a Daniely je v pohodě a celý den držel tempo. Odpoledne jsem se ho ptal, kolik tak má na zadech – podle něj tak 18-20kg. Klobouk dolů! Včera to měl taky tak. Myslel jsem, že ho dneska třeba na chvíli Jura vystřídá, větší roviny na horách už snad být ani nemůžou, ale to se nestalo… Spočítali jsme kilometry za dnešek – ti co šli na Harteigen 26km. Zbývá vyřešit baterie – Milánek dostal geniální nápad, ráno vyrazíme načas, vezmeme to rychleji na Hedlo a pokusíme se tam dobít baterky. Ostatní můžou jít svým tempem, sraz na Hedlu. Pokud to nepůjde, tak sraz na Viveli – tam ještě vedlo elektrické vedení. Ve 22.45h jdeme spát. Zítra je odchod v 8h.

Čtvrtek, 24.července 2003

(mezi Finnabu a chatou Hedlo – chata Hedlo – chata Viveli – Ovre Eidfjord – Brimnes – Bruravik – Ulvik – Kvanndal – Norheimsund – Bjorkheim – Lone – poblíž Nestunu)

Vstáváme v 7.10h, byť mi bylo líto budit Milánka. Tak krásně ho bral… V mžiku je sbaleno, tropiko je suché, vaříme čaj a vypadá to na povedený den. Takže opět vyhrály kraťasy, jen to trochu fouká, ale až se dáme do pohybu bude to OK. V půl osmý provádí Pája krácení „drápů“ na nohou, Fedy jí, Dája bojuje s větrem při vaření ranního čaje. Pája s Fedym jí moc nepomáhají, tak zkouší štěstí za kamenem, přidává batoh a brašnu na kameru. V 7.50h jsme s Milánkem a Vencou připravený. Brunča a spol má sotva složený stan. Dája a spol jsou na tom o něco líp. V 8h odcházíme – jen my tři. Ostatní jako obvykle nemají sbaleno. Dája se to snaží omluvit, že se jí začala vařit voda těsně před 8h. ??? Co dodat – my jsme taky vařili čaj a zvládli jsme to. Navíc včera si vařila čaj taky, tak ví, jak dlouho trvá naž se uvaří voda na jejich hořáku! Odchod. Po 30min míjíme rozcestí Viveli/Hedlo. Podle mapy je to zkratka, která by se hodila, ale cesta na Viveli je neznačená a navíc jsme řekli ostatním, že jdeme přes Hedlo. Dodržíme plán. Jsme kousek pod horizontem. Z něj pak už vidíme Hedlo. Takže teď nás čeká tvrdší část cesty – sestup. Jdu poslední a jako bonus jsem inkasoval tři žihadla (jedno za Vencu a druhý za Milánka, který prošli v pohodě, díky tomu, že šli těsně za sebou). Docela to pálí. Pak už nás čeká zavěšený most, kde jsme se dali s Vencou zdokumentovat. Před chatou ještě míjíme rodinku, co se tak tak probouzí venku před stanem. V 9.30h jsme na chatě Hedlo. Jdeme zkusit s Milánkem domluvit dobití baterií do kamery. Milánek je šikovnej, je vidět že dva doktorandský roky angličtiny jej vcelku poznamenaly. 😉 Tak teď máme chvíli pohody, píši deník zatímco zbytek se myje v protékajícím potoku. Kolem 9.45h se objevilo na horizontu něco červeného, zřejmě rychlík Dája.

Dobíjíme 1h, mezitím postupně dochází ostatní, aby po krátké pauze mohli zase pokračovat. S Vencou a Milánkem zůstáváme do 10.40h. Baterky jsou plný, což nám o hodně zvedlo náladu navíc je to grátis. To taky potěší. S Milánkem jsme dali dohromady pro chlápka, s kterým jsme mluvili na chatě ohledně dobíjení, malou sadu českých mincí (20,10,2) s tím, že to má jako present. Poděkoval a my můžeme vyrazit za ostatníma, mají dobrých 20min náskok. Ten jsme smázli během 3/4h, za Viveli jsme doplnili vodu a razíme na parkoviště k autu. Příchod 12.15h. Když už nám to tak dobře časově vyšlo, využijeme možnost jít se trochu opláchnout do zjevně ne teplého potoka. První dojem nic moc, druhý už je lepší. Bohužel jsem přišel o mýdlo… tak kdyby na něj někdo náhodou narazil, tak aby věděl jak se tam vzalo. Pro úplnost – bylo s jablečnou vůní a světle zelený. 😉 Postupně doráží Fedy, Brunča a ostatní. Ve 13.15h odjezd z parkoviště k vodopádu Valurfossen – nic moc a tak pokračujeme v krkolomném sjezdu. Samozřejmě šoféruje Venca. V jednom úseku jsme museli vysadit kameramana Fedyho, aby natočil to, co právě budeme sjíždět. Máme i „štěstí“, nahoru jede zrovna několik aut, která míjíme v otáčkách serpentin. Aspoň mohl filmovat vyhýbací manévr, ale jak sám říká, netočil ho… no jo. O kus níž na něj čekáme. Fedy pak ještě dělá záběr na krajinu a pár minut před druhou hodinou jsme už na rovné silnici v Ovre Eidfjordu. Zastavujeme na přání u našeho oblíbeného turistického centra, aby si pár lidí mohlo odskočit a Venca zatím dolévá olej. Menší pauzu musela ocenit i kouřící přední levá brzda. Sjezd od Viveli byl přeci jen na brzdový systém nápor.

Ve 14.10h odjíždíme na Brimnes (14.30), trajekt je právě připraven k odjezdu, platíme 45 NOK za auto+řidiče a 152 NOK za 8 osob. Najíždíme na loď BOMLO pomocí níž překonáváme Eidfjord a už ve 14.45h přistáváme v Bruraviku. Naše další cesta vede do Ulviku, malebné vesničky na druhém konci Osafjordu. Fedy dělá záběr na vesničku rozkládající se v kopci nad fjordem, je polojasno. Ve tři hodiny zastavujeme na parkovišti a dáváme si zhruba půl hoďky na rozhlédnutí se. Zaujal nás tam jeden druh smrku s netypickými šiškami. Momentálně mám kameru u sebe, tak dělám záběr. Třeba nám nějaký odborník řekne, co je to za smrk. 😉 O slovo se taky hlásí Dája a jakýsi pes, který je větší než ona sama. 😉 Asi proto je přivázaný k lavičce pevně spojené se zemí. Aha, to bude Bohouš Bernardýn. Pěkný chlapák, ale guláš zrovna nemáme. No, holt ti bude muset stačit Dája, kámo. Filmuji poslední minuty života Dáji… Bohužel, Bohouš je asi najedenej a tak Dája zůstává celá celičká.

Kvanndal je naše další zastávka. Podle některého průvodce je tu vodopád, ale nikde není nic vidět. Fedy se ptá v jedné recepci. Výsledek je, že tu prý nic není. Nejbližší vodopád je tak 40km. To bude Steindalfossen v Norheimsundu. Naše další plánovaná zastávka. V 17.30 jsme u něj. Je pod mrakem, tak fotky podle toho vypadají, ale jde to. Počasí nepředěláme. Steindalfossen je výjimečný tím, že jej lze podejít, což jsme samozřejmě udělali. Ba co víc, vyfotili jsme se pod převisem, přes který se valí ohromné množství vody. Jak to už bývá, dole je možno koupit různé suvenýry. Většinu zaujala cena pohledů 4 NOK/kus je slušná cena. Naše konečná pro dnešek je poblíž Bergenu. Jedeme po silnici č.7 na Bergen a jelikož převládá názor, že se lidi chtějí sprchovat, hledáme kemp. Zhruba 50km před Bergenem stavíme v Bjorkheimu, dobíráme diesel, na benzině měli suprovej viewatlas Norska. U benziny jsou dvě polozakryté dřevěné buňky, ideální na uvaření večeře. Dneska to vyhrál hrách s párkem. Kolem půl osmý někoho napadlo tu zůstat, což nelze než ocenit. Přes den docela pršelo, takže bysme mohli spát v suchu. Zásadně proti je Dája, která se diví, že se nepojede dál do kempu. Prý zase nějaká změna o které neví a před 3h se mluvilo o tom, že jedeme do kempu. Ani Venca, Milánek už to neřešíme, spíš sledujeme jak se lidi domlouvají, co vlastně chtějí. Výsledek – na ničem se nedomluvili… Kolem 20h se rozpoutává vášnivá debata o plánování, náročnosti, o tom, co se říkalo před odjezdem (myšleno, že se tak 1x za dva až tři dny osprchujem v kempu – Milánkovo myšlenka), skoro nám bylo ještě vyčteno, že jsme dnes ráno vyšli podle včerejší dohody, v 8h. Jo, to máme za to, že plníme většinovou dohodu a že jsme chtěli ostatním ušetřit čas, abychom zvládli vodopády, mohli jsme filmovat odjezd z parkoviště od Viveli – vždyť kdy se sem zase podíváme…? Pro dobrotu na žebrotu… skoro každý by se měl zamyslet nad sebou než promluvil!

Dája, Fedy a Pája se jdou zeptat do vedlejšího motelu ohledně osprchování. Fedy navrhuje dát dotyčné osobě když tak jako present flašku vodky + samozřejmě zaplatit… to snad ani nebudu komentovat, jen doufám, že Fedy nemá v popisu svého zaměstnání obchod. Motel je příliš nóbl, nejde to. Naštěstí. Večeříme, hrášek s párkem dneska opravdu sednul, ňam ňam. Domluva je taková, že spíme zde, ráno vyrazíme do Bergenu a cestou z Bergenu dál zastavíme v nějakém kempu při cestě. Musím než souhlasit, myslím, že pro lidi by podle dnešního počasí měla být priorita spát v suchu. Takovýhle přístřešek nenajdeme skutečně zase pár dní. Jsou však věci pomíjivé… většina lidí má obavy zda se tady může spát a kdesi cosi. Ve 21h odjíždíme hledat kemp. Nechápu, ale budiž. Vidět by na nás nebylo, protože ze strany parkoviště jsme postavili naše auto, úplná pohoda… Místo klidného a včasného spánku jedeme směrem na Trengereid (silnice č.7), odbočkou v Indre Arna na č.580 a v Lone zajíždíme do kempu. Ceny:120 NOK/auto, 15 NOK/osoba, 10 NOK/sprcha asi 4min.

Příjezd v sympatických 22h. Zatímco se všichni ostatní šli sprchovat, využil jsem celou hodinu k psaní dnešních pamětí a že jich nebylo málo. Myslím, že včerejší i dnešní koupel byla dostatečná a tak si skovávám tuhle vymoženost na pozdější dobu. Konečně tedy ve 23h odjezd směrem na Bergen po silnici č.580 na Nestun. Začíná se hodně šeřit a při hlavním tahu místo na nocleh asi nenajdeme. Proto odbočujeme a sjíždíme do vesničky v údolí, na jejím konci je rybník a u něj dřevěná bouda. Místo na dva stany se najde a protože čas už povážlivě pokročil, zůstaneme zde. Než začneme vystupovat, Venca chce ještě zaparkovat trochu blíž ke stěně boudy, jenže… jsme v tom. Pravý předek se dost propadl… přidává se i pravý zadek… Sice nás je devět, ale auto nevytlačíme, alespoň ne tak lehko jak si myslíme. Vyzkoušeli jsme ledacos – vypodložit kola kameny, odhrabat bahno od kola, vyložit bágly z auta, vyheverovat, vypodložit předek i zadek, nejde to a vypadá to blbě. A to jsme chtěli zítra vstávat brzy… S půlnocí se snáší tma, tak oceňujeme baterku i čelovku, co máme s sebou, jedno malé pozitivum. Vypadá to, že na zpátečku už to nepůjde, jedině po předu. Asi poslední pokus v našich silách – vypodkládáme celou stopu pro pravá kola placáky. Ani si už nemyjeme ruce a jdeme zatlačit. Venca je připravenej, zkoušíme auto rozhoupat… trochu to jde… a pak Venca pod plným plynem a s naší pomocí vyjíždí, tak trochu i smykem, ven. Uf, tak to bysme měli. Je 0.30h, holky jsme poslali spát už mnohem dřív. Někteří můžou jít už taky, protože se nestihli ani ušpinit. To se ale rozhodně netýká nás s Vencou a Milánkem, jsme zadělaný od toho bahna jak pras… Milánek vtipně utrousil, že ani neví, že se před 2h sprchoval. 😉 Naložili jsme bágli, otevřeli pivo a vychutnáváme si ho. Venca to vylepšuje o meruňkovici. Holky postavili stany a tak Fedy, Jura, Brunča můžou jít rovnou na kutě. Začíná pršet – pozdrav z Bergenu. Můžeme být rádi, že až teď!

Samozřejmě teď když jsme s autem venku, děláme si srandičky a Venca získává přezdívku Loprais. Museli jsme ho trochu pokárat, že věnoval Čaginovi dobrou půl hodinu, ale prý mu ji zítra ve Stalheimském kaňonu napaří zpátky. To bude koukat, jak jezdí Loprais! 😉 No, aby to nebylo všechno jinak. Na zítra je domluveno posunutí odjezdu o 30min, na 7h, vzhledem k noční komplikaci. Tak a jde se spát.

Pátek, 25.července 2003

(poblíž Nestunu – Bergen – Voss – Vinje – Gudvangen – Flam – Aurlandtunnel/24km/ – Borgund – Ryfoss – Skammestein – Gjendesheim)

Tak tu je zase nový den, máme za sebou týden cesty a nikomu to ani nepřijde. Ve čtvrt na sedm se probouzíme my v autě a další postupně po nás. Neprší, což je slušná výchozí pozice vzhledem k tomu, že jsme jen kousek od norského města deště, Bergenu. Během doby co se vaří voda na čaj obhlížíme auto a včerejší (dnešní) brázdy na brambory od kol. Brunča se neudržel a pohotově dokumentuje na digitál. Snídáme a já zjišťuji, že Pája měl pravdu. Balený chleba dlouho nevydrží v jedlé podobě, ledaže bych měl chuť na trochu penicilínu. Inu, kachnám co plavali na rybníku to zjevně nevadilo. Divím se, i dnes mě ještě překvapilo, že nejsme schopni odjet podle domluvy. Dnes asi naposled, příště mě už spíš překvapí včasný odjezd. Upřímně řečeno, pochybuji, že to zvládneme více jak dvakrát. Lidi jsou nepoučitelní. Pořád ti samí.

Odjíždíme po silnici č.585, na začátku Bergenu platíme za vjezd 10 NOK/osobní auto a pár minut před 8h jsme v centru. Parkoviště jsme našli asi líp než jsme vůbec chtěli, ul. N.Korskirkeallm. Je to jen malý kousek od přístaviště s rybím trhem. Na rozvoj Bergenu jsme přispěli částkou 2×18 NOK, což je parkovné na 2h. Víc nelze, tak to budem muset potom prodloužit. Naše první kroky vedou na rybí trh, všichni jsou zvědavi, co vlastně uvidí. Je ještě brzy, teprve se připravují a aranžují stánkové pulty. Nevadí budeme stejně v blízkém okolí, tak všechno uvidíme. Domlouváme se, zda vyrazit na vyhlídku nad Bergen, kam jezdí dráha nebo je tam možné vyjít po svých. Počasí – zatím je obloha šedá, ale neprší. Ten kdo bude chtít na vyhlídku, sraz v 11h na molu. Tak jest domluveno. Haw.

Venca razí do mořského muzea, já s Milánkem se jdeme spolu podívat po městě, ostatní taky individuelně. Udělali jsme nějakou tu fotku staré hanzovní části, Bryggenu, z druhé strany přístavu, minuli kostel Nykirken, prošli nenápadnou městskou bránou u níž jsme objevili první záchranu Norů – Vinnepolet. Přeloženo do češtiny, řetězec státních obchodů jež má monopol na prodej alkoholu v celé zemi. Na 10h se vracíme k autu, znovu podpořit rozvoj Bergenu (36 NOK). V Bergenu určitě krom všech pamětihodností a zajímavostí musíte navštívit infocentrum, jež je vtipně umístěno v bance kousek od mola. Vybavenost je ohromná!!! To nejlepší, co jsem zatím kdy viděl, taky jsme tam vydrželi 15min, což je dost, protože čas nás tlačí a chceme si projít ještě tržiště a vyjet na vyhlídku. Počasí se rapidně lepší.

Rybí trh už je v plném proudu, spoustu lidí, spoustu jídla, ryby na různé způsoby, bagety plněné krevetami a lososem, kraby,… samozřejmě vše zdokumentováno. A protože jsme v dobrém rozmaru, využíváme právě vyneseného vycpaného medvěda před otevírající se restauraci k fotu. Všudypřítomní Japončíci nevěřícně koukají, co se děje, ale záhy co jsme uvolnili „fotoplac“ ožívají i jejich spouště. V 11h se scházíme na molu, na vyhlídku nás jede pět ( já, Venca, Milánek, Dája a Fedy). Možná rozhodla u někoho cena, lístek je k mání za 50 NOK. K lanovce Floibanen je to kousek cesty, od mola tak 300m do kopce. Pro skupinu 10lidí je lístek za 40 NOK, v obou případech zpáteční. Za celých 50 NOKů jsme vybaveni papírovou kartou s magnetickým pruhem pro propuštění přes turnikety. Lanovka je někde na cestě a my si můžeme pořádně prohlédnout to šílené stoupání. Do lanovky se vejde dobrých 40 lidí, takže fronty se netvoří. Navíc vyjetí nahoru trvá 2,5min. Je to fajn zážitek a ještě lepší to je cestou dolů, když sedíte úplně vepředu a vidíte ten spád kolejí, který mizí někde v černém tunelu. Nezbývá než věřit, že lanovka má v plánu dneska svézt víc lidí než jenom nás.

Rozhled je parádní, máme Bergen jak na dlani a můžeme se podívat na všechny významné budovy města. Nahoře samozřejmě čeká past na turistovy peníze v podobě obchůdků s předraženými suvenýry. Asi nejlepší je svěřit tohle Fedymu s kamerou, na fotce by byl pouhý zlomek toho, co lze za tak pěkného počasí odsud vidět. K autu se vracíme individuelně, s Milánkem jsme dorazili po 12h, což akorát končí parkovací lístky. A jelikož stojíme s autem přímo před obchoďákem Rema 1000, vyrážím na první seznámení s tímto doporučovaným levným supermarketem. Můj úkol je jasný, uzmout nějaký levný chleba z jejich snad deseti druhů, navíc zorientovat se, který druh kolik stojí taky je kapitola sama pro sebe. Vyhrál to Softkorn 11 NOK a Gammeldags Grovbrui 10 NOK. Milánek zatím udělal kšeft na rybím trhu. Máme tam vyhlídnutou bagetu s krevetami a lososem, cena 40 NOK.

Pár minut před půl jednou odjíždíme po E16 z Bergenu. Vypadá to, že výjezd bude po hlavní jednoduchý, ale na samém konci města jsme odbočili zřejmě špatně a tunel nás vrací zpátky do centra… Tak vidíme znovu Tourist Bergen Expressen, rybí trh, Bryggen. Napodruhé už to klaplo, dojeli jsme o poznání dál, ale další naše odbočení, o kterém jsme byli přesvědčeni, že je správné, se ukazuje v trochu jiném světle. Zastavujeme na parkovišti, což je příležitost podívat se v klidu do mapy a taky si v klidu vychutnat s Milánkem polovinu bagety. Ostatní se taky posilňují, máme totiž dneska před sebou pěknou štreku. Je polojasné počasí s mírným větrem, úplný ideál na sušení dosud mokrých tropik. Tak je třeba toho využít. Sušíme vše co se dá, ručníky, tropika, věci. Za hodinu vše sluníčko s větrem vysušilo a taky jsme vymysleli jak najít správnou cestu. Zpět na E16, držet se jí, byť směřuje na Oslo. Povedlo se a tak „Loprais“ řídí naši „tatrovku“ na Voss. Za ním přebírá řízení Milan, pokračujeme na Vinje, Oppheim, projíždíme Stalheimský kaňon – krásná scenérie! Vřele doporučuji všem! Silnice je super, dost široká, vrcholky jsou nádherně nasvětleny od slunce. Odtud by měla vést jedna z nejnáročnějších cest pro řidiče a to do vesničky Stalheim. Odbočku jsme míjeli avšak projetí jsme si odpustili po zkušenostech s Viveli. Kaňon zachytil Fedy na kameru, zřejmě jediná možnost, foto nestačí.

Po E16 projíždíme Gudvangen, za ním jeden cvičný 11km tunel, následovaný vzápětí kratším 5km tunelem, v našem směru pěkně prudký sjezd, do Flam. A jsme na okraji Aurlandfjordu, mimochodem také moc pěkný fjord s nádherným panoramatem hor. Z Flam vede nejslavnější 20-ti kilometrový evropský železniční úsek, jež je nejpříkřejší úsek na světě a není vybaven ozubnicí. Převýšení činí 900m. Doba jízdy 50min. V období červen-září vyjíždí vlak 11-12x za den. Nás teď čeká zlatý hřeb dnešního přesunu, projetí v současnosti nejdelšího tunelu na světě, Aurlandtunelu (24km). Asi po 7-8km od vjezdu do tunelu je skála vybrána ve tvaru polokoule o průměru asi 15m, silnice je zde rozšířena o odstavný pruh a to současně v obou směrech. Už zdálky, dobrý 1km je vidět nepatrný modrý neon, který řidiče upozorňuje, že se blíží k tomuto místu. Na celém úseku 24km jsou tato místa tři. Projetí tří tunelů, které jsou velice blízko sebe, celkem 40km (11+5+24) trvá dobrých 45min. Docela zvláštní a pro řidiče nic příjemného koukat na míjející se světla aut a vlastní osvětlení tunelů! Další zastávkou je Borgund, vesnička s nejzachovalejším dřevěným kostelem z 2.pol. 12.stol. Za foto to určitě stojí, ale vstup 50 NOK byl ochoten dát jen Venca a jak říkal, za ty peníze to nestojí! Čas zase o něco pokročil a nám ještě zbývá ujet dost kilometrů. Přemýšlíme, jak cestu co nejvhodněji zkrátit, abychom nemuseli zajíždět až do Fagernes (po E16) a odtud po č.51 do Gjendesheimu. Řešení existuje, jen se musí hledat a my oceňujeme náš podrobný autoatlas skandinávie. V Ryfossu odbočujeme doleva na Skammestein. Určitě tím ušetříme nějaký čas, který jsme věnovali dvojímu průjezdu Bergenem 😉 Stoupáme, což se dalo čekat, ovšem na rozdíl od podobných úseků je zde silnice široká a Loprais, který už zase řídí, je ve svým živlu. Značení je v pohodě a tak se v Skammesteinu napojujeme na č.51 (ušetřili jsme si takhle dobrých 50km) a směřujeme k Beitostolenu. V téhle oblasti jsou moc krásné dřevěné chatky s travnatou střechou. Je vidět, že se blížíme do N.P.Jotunheimen, jedné z nejnavštěvovanějších lokalit Norska. Vše je tady v mlze, obloha je potažená, ani se nevyplatí to točit nebo pořizovat fotku. Ceny budou asi mastné, stačí se podívat po chatách – jako nové, samozřejmě dřevěné a s travnatou střechou. Při cestě je takových kempů víc, navenek vypadají všechny velmi podobně a stejně pěkně. Začínáme hledat nějaký plácek na noc. Za Bygdinem odbočujeme k jezeru Vinstervatnet, v domnění, že zde spíš najdeme vhodné místo na noc. Cesta se mění v šotolinu, klesáme dolů a… překvapení. U cesty je jakási bouda a u ní zjišťujeme, že pro pokračování je třeba zaplatit mýtné 80 NOK za osobák. ;-( Otáčíme zpět, místo na spaní můžeme hledat i jinde. Vracíme se na jednapadesátku a pokračujem směrem na Gjendesheim, moc km už nezbývá, snad něco najdeme. A ejhle za Valdresflya je vidět nějaký hangár. Že by? Po bližším prohlédnutí nám to připadá jako jatka na soby, momentálně bez jakékoli známky činnosti. Venku je pořádná zima, poprchává, k tomu studený vítr, lepší počasí si ani přát nemůžeme. Jedině kde by se dalo spát, je podlaha, jenže na betonu a v takový zimě? Navíc vrata ani nejdou nijak zavřít… Podle toho, že jsme s autem stoupali, jsme odhadem na 1300m.n.m. a mraky jsou skoro v naší úrovni, tady bysme pěkně zkusili. Nasedáme a odjíždíme pryč s tím, že sem se vrátíme jen kdyby bylo nejhůř. Přeci jen jezero Gjende u něhož leží Gjendesheim má nadmořskou výšku 984m.n.m., tak je velká šance, že tam bude líp. Před 22h jsme dojeli až do Gjendesheimu. Je zima, všichni se dost oblékáme, snad pozitivní může být, že obloha je trochu protrhaná. Parkovné za auto nás stojí 50 NOK/den. Co se dá dělat, ale vhodné místo jsme cestou nenašli a zítra by jsme taky platili. Takhle máme flek na spaní a navíc můžeme říct, že jsme spali u jezera Gjende. 😉 V pěkný zimě. Nějaké to místo na parkovišti je. Dája se pouští do vaření a zároveň začíná pršet. Zbudovali jsme z igelitu přístřešek a už je fajn. Asi každý se těší na teplé jídlo. Dnes to vyhrála rýže, kterou musíme vařit pro 9lidí na dvakrát. Čili mám dostatek času zaznamenat dnešní cestu. Rozebíráme co zítra. Vše bude podle počasí. Padají různé názory. O některých by se dalo uvažovat, jiné bych ani nekomentoval. Večeříme docela pozdě, je 23.45h. V autě zůstáv