0
0

Strömstad – Svinesund (SWE/NOR) – Oslo – Orgenvika – 265 km

V půl desáté ráno jenom těžko opouštíme tak perfektní ubytování a místo. Jsme v pokušení zůstat celých 14 dní tady, ale rozhodně chceme vidět z těchto krásných zemí mnohem víc. Poklidnou jízdou max. 80 km/h jedeme do hlavního města Norského království – Oslo. Všichni řidiči striktně dodržují předepsanou rychlost a my taky, i když pro středoevropany je max. rychlost 80 km na silnicích 1. třídy dost nezvyklá, ale určitě výhodu to má. Stačíme pozorovat nádhernou přírodu kolem. Několik kilometrů před Oslem platíme mýtné 15,- NOK a rychlost se rázem zvýšila na neuvěřitelných 90 km/h (aspoň něco). Tu samou částku platíme při vjezdu do centra Oslo. Vjíždíme do centra a zastavujeme na prvním parkovišti. Cena je různá od doby parkování, ale max. 3 hod. (1/2 hod. 10,- NOK, 1 hod. 22,- NOK, 2 hod. 56,- NOK a 3 hod. 102,- NOK – podivné, že?). Co dělat, platíme za 2 hodiny tyto nekřesťanské peníze. Ještě předtím zastavují kousek od nás taky Češi. Ptáme se jich, jestli nenašli levnější parkování. „Ono to není zadarmo?“ diví se… „My mysleli, že ten nápis znamená první tři hodiny zdarma…“

Prohlédli jsme si střed města, v přístavu navštívili infocentrum, kde jsme koupili pohledy, které pošleme domů. Snad dojdou dřív než se vrátíme. Po 3 hodinách se vracíme k autu a odjíždíme na poloostrov Bygdoy, navštívit muzeum Vikingských lodí. Vstupné je 40 NOK na osobu, určitě stojí za to. Namíchlo nás ale to, že jsme zaparkovali asi 200 m od muzea a platili jsme 12 NOK za 2 hodiny a přímo před muzeem je neplacené parkoviště pro návštěvníky muzea. Je nádherné počasí, skoro horko na padnutí. Pití jsme pro jistotu nechali v autě, abychom si ho pak pořádně vychutnali… Teda bylo teplé jako chcánky. Po prohlídce Vikingských lodí jdeme k muzeu Kon-Tiki a Fram. Vstupy se nám zdají docela drahé (35,- a 30,- NOK/os.). Peťa prohlašuje, že jí do muzea nikdo nedostane, dá přednost zmrzlince (20,- NOK) a procházce po pobřeží. A my se zatím rozhodujeme, do kterého muzea jít. Nakonec to vyhrál Fram. Byl levnější. Po shlédnutí musíme říct, že určitě i zajímavější než Kon-Tiki (asi). Muzeum Fram se zabývá historií dobývání Severního pólu a je pojmenované po slavné lodi Fram, se kterou Amundsen dobyl Severní točnu. Tuto loď si každý návštěvník může projít od kapitánského můstku až po nejspodnější kajutu R. Amundsena a dovědět se hodně zajímavého, ať neváhá a investuje 30,- NOK. Po prohlídce muzea se jdeme všichni projít po pobřeží. Je to nepopsatelná nádhera.

Odjíždíme z Oslo směrem k Bergenu. Už jedeme asi 2 hodiny a pořád žádné příhodné místo ke stanování. Na jedné straně příkrý sráz k jezeru a na druhé skála. Pak uvidíme pěknou louku. Má to však jeden háček – dům na konci louky. Nedá se nic dělat, jdeme se zeptat majitele (doporučují to mimo jiné ve všech průvodcích o Norsku). Zazvoníme, dveře otvírá starší paní. „Do you speak english?“ zní naše první otázka. „No, only deutsch.“ odpovídá příjemná norská babička. Snažím se jí tedy německy vysvětlit, že bychom si rádi postavili 2 malé stany na kraji jejich pozemku. Paní mi nerozuměla. Tak to zkoušíme rukama nohama a pochopila. Dokonce nám dala k dispozici suchý záchod ve chlívě. Asi abychom jim nepokadili louku. Najedli jsme se a spokojeně usnuli. První noc pod stanem se vydařila.

4. den neděle – 11. 8. 2002

Orgenvika – Gol – náhorní planina Hardangervidda – vodopád Voringsfossen – Eidfjord – Brimnes (trajekt) – Oystese – 308 km

Ráno nás probouzí zatažená obloha. Za chvíli určitě začne pršet. My ale v poklidu snídáme. Začalo pršet, uklízíme stany a pokračujeme na Bergen. Pořád prší a vypadá to, že jen tak nepřestane. Po cestě se zastavujeme na zajímavém místě, kde spadl meteorit, vypadá to tu jako taková zkamenělá řeka. Čeká nás velmi hezký úsek. Projíždíme největší náhorní planinou Evropy, která se jmenuje Hardangervidda. Její rozloha je asi 7500 čtverečních kilometrů. Krajina kolem se úplně změnila. Všude skály a kopce bez stromů, jen mech a lišejníky. Jsme v nadmořské výšce kolem 1400 m. V dálce jsou vidět vrcholy nejvyšších hor se zbytky sněhu. Stále prší, fouká studený vítr a je zima jak v ruském filmu. Je zajímavé, že i v takové pustině bydlí lidi v typických dřevěných domcích. Musí tu být krásně když svítí slunce. Jenže pořád prší tak jedeme dál. Sjíždíme o něco níž a dokonce přestává pršet. Jedeme překrásnou krajinou, která se nedá slovy popsat – serpentiny a krásné vyhlídky do údolí. Roman s Ríšou fotí o sto šest. Zastavujeme u vodopádu Voringsfossen. Je to jeden z nejmohutnějších vodopádů v Norsku a padá do hloubky 200 m. Znovu začíná pršet. Projíždíme na parkoviště u hotelu Fossli a platíme 20,- NOK. Prší stále víc, tak čekáme v autě. Za chvíli přestává tak scházíme na vyhlídku. Je tu nádherný pohled na vodopád a údolí.

Pokračujeme dál k prvnímu našemu trajektu přes fjord (Eidfjord – z Brimnes do Bruraviku). Čím víc se blížíme k Hardangerfjordu, tím se počasí lepší. Hledáme vhodné místo ke stanování. Před městem Oystese se před námi objevuje odbočka na polní cestu, která vede na krásnou zastrčenou loučku. Je na ní vidět jen ze silnice, která vede nad ní. Stavíme stany. Roman s Ríšou si ještě hází diskem a my s Peťou vaříme večeři. Najíme se a jdeme spát. Já ještě dopisuju deník, když slyším přijíždět auto. Nejdříve si myslím, že jsou to Francouzi, kteří tu na louce už byli, ale po obhlédnutí terénu zase odjeli. Nebyli to Francouzi, ale majitel. Než my to dojde nabízím mu, že tu může klidně taky přespat… Nejdříve nám vynadá, že jsme se ho nezeptali (nebylo koho – široko daleko jen krajina a silnice, žádné domky). Vypadlo z něj něco v tom smyslu, že nejsme první kdo tady stanuje. Pak odjel. My jsme se vyspali do růžova. Holt ne všichni Norové jsou tak pohostinní jak se o nich ve všech průvodcích píše. Aspoň že na nás nezavolal POLITI (policii).

5. den pondělí – 12. 8. 2002

Oystese – vodopád Steindalsfossen – Bergen – Voss – Midtun – 256 km

Ráno v klidu snídáme a sušíme stany (v noci zase pršelo). Já nic neslyšel, ale Peťu to vzbudilo, ono Peťu pořád něco budí. Ríša dostal vynadáno, že příšerně chrápe, až jí to probudilo. My s Ríšou nic neslyšeli. V 9.45 hod. startujeme do Bergenu. Cestou se zastavujeme u vodopádu Steindalsfossen, který je 40 m vysoký a dá se pod ním projít. Kolem půl dvanácté vjíždíme do Bergenu (název pochází ze slova bergvin – horská louka). Všude samé jednosměrky, provoz jak na Václaváku. Všude zácpy. Málo parkovišť v centru. Nejlíp se parkuje na P-hus, ale odpovídá tomu i cena: 20,- NOK za 20 minut. Jdeme si prohlédnout centrum, kde jsou světoznámé uličky se starými dřevěnými domky, které jsou na seznamu UNESCO (Bryggen). Pěkné, ale celkově nás to nějak nenadchlo. Procházíme kolem přístavu kde je rybí tržnice, pěkně to tady smrdí. Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do Bergenského akvária, které patří k největším v Evropě. Jsou zde k vidění všechny druhy ryb, které lze spatřit ve vodách Severního moře a Atlantského oceánu. Cena vstupného je 80,- NOK na osobu. Máme štěstí, v 15.00 hod. začíná krmení tučňáků a tuleňů, jedna z největších atrakcí.

Po prohlídce akvária se vracíme už dost ušlí a hladoví k autu. Při vyjíždění z Bergenu trochu bloudíme, ale brzy se zorientujeme a nabíráme správný směr. Jedeme k městu Voss, kde plánujeme další tábořiště. Projíždíme Voss a stále nic, až před obcí Midtun je obrovská louka a na ní polní cesta. Stavíme stany téměř uprostřed louky a doufáme, že nám nepřijde zase někdo vynadat. Nepřišel. Třetí noc pod stanem dopadla dobře.

6. den úterý – 13. 8. 2002

Midtun – Undredal – Flam – Aurland – horská cesta Snovegen – Borgund – Fodnes (trajekt) – Sogndal – Solvorn – 232 km

V noci nepršelo ani nebyla rosa, tak po snídani balíme stany a vyrážíme směr Aurland. Po cestě sjíždíme asi 6 km k Stavkirke (sloupový dřevěný kostel), kterých je tady spousta a jsou turistickou atrakcí. Jsme docela zklamaní, kostel nás nenadchl, i když byl postaven už v 11. století. Nejvíc nás na téhle krásné zemi mrzí, že za všechno si tady nechají zaplatit. Vstupné do kostela bylo 40,- NOK na osobu. Trochu to vykompenzovaly místní kozy. Celá úzká silnička, která ke kostelu vedla, byla poseta kozími bobky a proháněly se tu kozy všech velikostí, čímž zcela zablokovaly dopravu. Čekáme až se stádo přežene a pokračujeme dál. Sjíždíme podél Aurlandsfjordu do Flamu. Cestou projíždíme mnoha tunely, už jsme jich od začátku napočítali přes 80. Zítra bychom měli dosáhnout stého tunelu. Z Flamu vede údajně nejhezčí železnice v Evropě. Určitě to nemají na svědomí nové koleje, ale nádherná příroda lemující trať. Ve Flamu kotví taky zaoceánské lodě. Divíme se, že tak obrovské lodě můžou zaplout takhle daleko do vnitrozemí. Zajímalo by nás, jak je asi voda ve fjordu hluboká. Asi dost. Je tu krásně, píšeme pohledy, fotíme, kocháme se přírodou.

Po této příjemné zastávce vyrážíme na další cestu. Projíždíme kolem ústí nejdelšího tunelu na světě „Laerdalstunnel“, který je 24,5 km dlouhý, výstavba trvala v letech 1995 – 2001 a stála 976 mil. NOK. Máme 2 možnosti – jet asi 30 min tunelem a nic nevidět nebo si najet 20 km nádhernou přírodou. Vyhrála to samozřejmě druhá varianta. Z Aurlandu vyjíždíme serpentinami do horské oblasti. Před námi, lépe řečeno pod námi je krásný výhled na Aurlandsfjord. Stále stoupáme výš a výš po uzoučkých silnicích, kde se sotva vyhnou 2 protijedoucí auta. Jen málokde je silnice širší. Najednou se před námi objevuje stádo ovcí v protisměru. V Norsku mají ovce, krávy a sobi absolutní přednost, proto ta kolona aut před námi. Jedeme pořád výš a výš. Krajina se postupně mění. Přesně tak jak jsme se to učili v zeměpise. Když už jsme ve výšce kde rostou jen mechy , lišejníky a borůvky, zastavujeme na odpočívadle u horské řeky. Vaříme polívku a pak se jdeme po třech dnech pořádně umýt. Voda je ledová, ale v tom horku je to docela příjemné osvěžení. Po 2 hodinách odpočinku pokračujeme dál. Ještě nabereme vodu z řeky, pořád plaším, jestli je dost čistá, ale nic nám z ní není a chutná nám. Na vrcholu se koulujeme zbytky sněhu. Zvlášť Ríša má radost jako malé dítě. Po cestě je hodně okouzlujících vyhlídek, kde se zastavujeme a rozplýváme se tou nádherou.

Sjíždíme zase dolů a odbočujeme na chvíli z trasy, podívat se na jeden z nejstarších sloupových kostelů, který je v Borgundu. Romanovi se podařilo kostel vyfotit i z míst, kde se platí, dokonce i interiér, aniž by zaplatil jedinou NOK, přijeli sme totiž v době kdy už se zavíral, tak se domluvil s mladým norem, že si udělá jen pár snímků. Musíme říct, že Borgund je zatím nejhezčí kostel, který jsme doposud viděli. Vracíme se zpátky do města Fodnes, kde opět překonáváme fjord trajektem (cena 168,- NOK za auto + řidič + 3 pasažéři). Loď nás vyplivla v Mannheller. Odtud pokračujeme do Solvorn. Chceme zjistit kolik stojí cesta lodí k dalšímu kostelu v Urnes. Po shlédnutí fotek a ceně za vstup 40,- NOK + loď, to vzdáváme, i když je památka na seznamu UNESCO. Vyjíždíme kousek nad Solvorn a právě tam se nachází místo pro naše 3 stany. Je to louka, na které je patrné, že zde už někdo před náma stanoval. Je dost zválená. Stavíme stany a děláme jídlo. Po jídle si ještě házíme diskem, když slyšíme jak někdo jde po cestě. Byl to opět majitel pozemku a vypadal dost naštvaně. Po několikaminutové snaze domluvit se, neuměl ani anglicky ani německy, odešel a přivedl si zřejmě svého syna, který nám dělal tlumočníka. Po delším vyjednávání se nám nakonec podařilo domluvit a dali sme jim za to aspoň cigarety, ikdyž nekouřili. Mohli sme jít tedy v klidu spát.

7. den středa – 14. 8. 2002

Solvorn – ledovec Nigardsbreen – pohoří Jotunheimen – Lom – Bismo – 238 km

Kolem osmé hodiny ráno nás probouzí slunce (poprvé, co jsme pod stanem). Stany jsou suché, tak začínáme balit, abychom naše tábořiště opustili co nejdříve, jak jsme slíbili jeho majiteli a jeho malému překladateli. Snídani si uděláme až po cestě.

Vyrážíme k ledovci Nigardsbreen. Je to část největšího ledovce v Evropě – Jostedalsbreen. Pozvolna stoupáme po cestě vedoucí podél řeky tekoucí z ledovce. Udivuje nás její tyrkysově zelená barva. Jdeme vyzkoušet, jakou má teplotu. Shodli jsme se na max. 5°C. Za poplatek 250,- NOK přijíždíme k ledovci. Bohužel nám k němu chybí nějakých 1500 m. Dál je to možné pouze s lodí po vodě a s průvodcem. Cena za nejjednodušší prohlídku je 140,- NOK na osobu. Jelikož už nemáme peněz nazbyt, musíme si nechat zajít chuť. Snad někdy příště. Tak děláme alespoň několik fotek. Kdyby se nám povedlo aspoň prodat ty vodky, co máme v kufru. Roman to však nevzdává. „Tam se musíme dostat i po břehu!“ Taky, že ano. Slabou hodinku zkoušíme naše horolezecké schopnosti. Všichni samozřejmě v teniskách. Nakonec jsme to zvládli. Na pokraji smrti hlavně hladem jsme ledovec dobili. Je to nádhera! Už jsme na odchodu, když se kus ledovce utrhl. Pěkná řacha a v zápětí se rozvodnila řeka odvádějící vodu z ledovce. Ríša s Romanem fotí jako vzteklí. Ríša říká: „Doufám, že dál už nebude nic zajímavého, nebo mi nebude stačit film.“

Asi ve 14.30 odjíždíme směrem na LOM. Jedeme kolem Lustrafjordu, kde má voda stejnou barvu jako řeka z ledovce. Zastavujeme u jednoho z kempů a pokoušíme se udat vodku, ale bez úspěchu. Norové nejspíš vůbec nepijí a nekouří. Možná později. Stoupáme po úzkých serpentinách do hor Jotunheimen (Obří dům) po turisticky atraktivní Sognefjellvegen. Ve výšce asi 1300 m nabíráme z horské říčky vodu na vaření a pití. Všude jsou krásné výhledy do údolí a nejvyšší vrcholy pokryté sněhem. Dosahujeme autem Fantesteinen ve výšce 1434 m s krásným výhledem na nejvyšší horu Norska Galdhopiggen 2469 m. Pomalu sjíždíme k městu Lom, téměř již podzimní krajinou. Cestou se zatavujeme v starobylé selské usedlosti Elvesetro v níž stojí obrovský sloup Sagasoyla – s výjevy severské historie.

V Lomu se jdeme podívat na další dřevěný kostelík. Na parkovišti vidíme autobus Karosa ČSAD Český Krumlov. Jak je ten svět malý. Z Lomu jedeme směr Bismo a hledáme příhodné místo k uvaření večeře. Od rána jsme nic nejedli a všichni máme hlad jak vlci. Našli jsme moc pěkné odpočívadlo u řeky v malém lesíku. Kdyby se tu dalo přespat, ale bohužel je to v Norsku zakázané a z našich dosavadních zkušeností víme, že s Nory si není radno začínat. Po jídle jedeme hledat místo na přespání. Nacházíme perfektní místo v lesíku u hlavní cesty a hlavně u řeky. Sláva, perfektně se vyspíme a i hygieně učiníme za dost. Dneska nás doufám nikdo nebude otravovat.

8. den čtvrtek – 15. 8. 2002

Bismo – Geiranger – Eidsdal (trajekt) – Trollstigveien (cesta Trollů) – Andalsnes – Afarnes (trajekt) – Rovik – 206 km

Ráno nás neprobudí sluníčko, ale zima jako v rákosí. Horská řeka dělá svoje. „Nasnídáme se někde na sluníčku“ shodujeme se všichni. Rychle balíme a hurá do tepla. Dnes máme na programu jeden z nejhezčích fjordů vůbec – Geirangerfjord. Znovu projíždíme horskou krajinou a těšíme se na krásnou vyhlídku z nejvyššího autem dostupného bodu, kterým je Dalsnibba ve výšce 1500 m. Odbočujeme, a ejhle, za vjezd se platí (Čemu se divíme?! Tady se platí úplně za všechno. Nevím, proč všichni nadávají na ČR?). Na ceduli je uvedeno 55,- NOK za osobní automobil + 7 osob. Roman zkouší nabídnout místo peněz cigarety. Bez úspěchu. Zajímalo by mě, kdo mohl říct takovou ptákovinu, že cigarety a alkohol jsou výborný artikl k prodeji. Jsme pěkně naštvaní, ale co se dá dělat. Roman říká: „Tohle mě bude štvát (použil silnějšího výrazu) 14 dní.“ Serpentinami sjíždíme do nádherného údolí. Fotíme se na krásné vyhlídce na Geirangerfjord.

V Geirangeru bereme naftu a v Eidsdalu kupujeme náš první norský chléb (kus za 9,- NOK). Nevíme jaký bude, ale určitě lepší, než starý, suchý, český toustový. Chleba je základ. V Eidsdalu najíždíme na další trajekt přes Norddalsfjorden do Linge (trvání 10 minut, cena 97,- NOK – auto s řidičem + tři pasažéři). Ještě 36 km a jsme na dlouho očekávané Trollstigveien (cestě trollů). Jsme v Trollstigenu. Je tu spousta turistů, obchůdků se suvenýry a překrásná vyhlídka na serpentiny – Cestu trollů. Cestou dolů se zastavujeme v jedné ze serpentin, abychom si mohli pořídit snímky vodopádu. Kolem našeho auta pořád obcházejí nějací chlapíci a ukazují na naše auto. „Je snad něco v nepořádku?“ říkáme si. V tom jeden z nich přistoupí a začne plynnou češtinou: „Vy jste taky Češi? My jsme z Třeboně.“ Byli to čeští studenti cestující po Norsku stopem. Měsíc makali na farmě a sbírali jahody. Teď cestují stopem po dvojicích a vždycky se někde sejdou. Dobrý způsob.

V Afarnes najíždíme na trajekt do Solsnes přes Langfjorden (cena 104,- NOK – auto s řidičem + tři pasažéři). Za Solsnes se pokoušíme najít místo na přespání. V obci Rovik sjíždíme z hlavní silnice směr Klajve. Na lesní mýtince nedaleko silnice to nemá chybu. Tábořiště jsme nazvali „U křesla“, neboť jsme zde nalezli staré proutěné křeslo.

9. den pátek – 16. 8. 2002

Rovik – Bud – silnice Atlantic Road – Sunndalsora – Oppdal – Ulsberg – Kvikne – 376 km

V sedm hodin ráno začalo pršet a tak jsme si trochu přispali. Je půl desáté a je po dešti. V poklidu snídáme a sušíme mokré stany. Je teplo a z mraků na nás sem tam vykoukne sluníčko. V 11.15 hod. opouštíme tábořiště, v té době už je krásně jasno. Přijíždíme k Molde a najednou šok. Budeme platit za průjezd tunelem, který vede pod mořem do Molde. Tabule říká – osobní automobil 55,- NOK. To nějak zkousneme. Dávám Romanovi do ruky přesně 55,- NOK, ale paní v budce říká 115,- NOK. Ono se platí ještě 20,- NOK na osobu. To nám opravdu vyrazilo dech, ale nedá se nic dělat. Dnes je naším hlavním cílem Atlantic Road (Atlanterhavsveien). Jedná se o cestu propojující několik ostrůvků s pevninou. Kousek za Molde platíme ještě jednou za další tunel, tentokrát „jen“ 15,- NOK. Jedeme podél pobřeží Atlantského oceánu do rybářského městečka Bud. Zde se zastavujeme u vojenského hlídkového místa Ergan. Jsou zde ?????? z II. světové války, malá pevnost, jakých jsou v ČR podél hranic stovky. Tady se za vstup samozřejmě vybírá. Ani nezjišťujeme kolik stojí a raději si vychutnáváme panorama volného moře s mnoha ostrůvkama. Pokračujeme dál a už jedeme po Atlantic Road. Popravdě nás nijak moc nenadchla. Určitě jsme od toho čekali o trochu víc. Taky se mění počasí. Je vidět, jak nad vnitrozemím prší. Vracíme se zpátky po Atlantic Road. Původně jsme mysleli, že se podíváme do Kristiansundu, ale popis v průvodci a hlavně další trajekt nás odradili.

Teď už bychom po cestě neměli platit žádné poplatky. Sbohem nádherné norské pobřeží za desítkami fjordů, horami a ledovci. Teď nás čeká norské vnitrozemí. Jedeme na východ k švédským hranicím. Nedaleko městečka Kvikne nacházíme lesní loučku. Ideální místo pro přespání. Je trochu chladno, ale teplé ponožky a mikina to spraví. Toto tábořiště jsme nazvali „Chladná louka“.

10. den sobota – 17. 8. 2002

Kvikne – Roros – Brekken – Linsell – 315 km

Dnes se nám expedice přehupuje do druhé poloviny. Ráno pokračujeme směr Švédsko. Předešlá noc byla naše poslední v Norsku. Jedeme horskou krajinou, kde listí na stromech už připomíná podzim. Jsme tak vysoko, že projíždíme mraky. Další zastávkou by mělo být starobylé hornické město Roros. Před městečkem OS zastavujeme v kempu, abychom prakticky po týdnu použili mýdlo. Jdeme na recepci, ptáme se babči, jestli se můžeme umýt. Babča zvedne oči od pletení a říká: „Nemám ráda, když se tu umývají lidé ze silnice“. Když však vidí, v jakém jsme stavu a jací jsme sympatičtí mladí lidé, tak nám to povoluje. „Ale musíte po sobě uklidit!“ dodává. Jsou zde docela pěkné sprchy s teplou vodou za 10,- NOK/5 minut. Máme trochu problémy s drobnýma, ale vše je zdárně vyřešeno a hygieně učiněno za dost.

Jedeme si prohlédnout staré hornické město Roros, které je na seznamu UNESCO, a utrácíme poslední norské koruny. Co s NOK ve Švédsku? Čím víc se blížíme Švédsku, musíme se vyhýbat běžcům. Asi běh Norsko – Švédského přátelství, říká Ríša. Míjíme Brekken, předposlední město před švédskými hranicemi. Mají tady naftu za 8,40 NOK/litr. Jedeme dál, ještě je před námi poslední město Vauldalen. Ríša vidí cestou houby a popadla ho houbařská vášeň. Nakoupíme vejce a uděláme si bezva smaženici. Avšak Vauldalen je pouze hraniční přechod mezi Norskem a Švédskem. Tak se vracíme zpátky do Brekken natankovat (protože nemáme švédské koruny, ale zato máme téměř prázdnou nádrž). V Brekkenu je tankování pouze na kartu a navíc je sobota 16.00 hod. takže nikde nemají otevřeno. Průšvih, nenakoupíme a nenatankujeme a zbydou nám norské koruny. Naštěstí u benzinky stojí auto s mladým Norem, tak ho prosíme, jestli bychom nemohli natankovat na jeho kartu a potom mu dáme peníze. Nor neváhá a vkládá kartu. Natankujeme a dáváme mu peníze a dvoje Marlbora. Škoda, že jsme ho nepotkali dřív, mohli jsme mu nabídnout vodku. Ale teď by nám byly norské koruny k ničemu. Uvidíme ve Švédsku. Cestou na hranice vyzvedáváme Ríšu, kterého jsme vysadili, aby nasbíral houby. Našel několik křemenáčů, z nichž jeden stojí opravdu za to. Bohužel nemáme vejce a už se vzdáváme, že někde nějaká seženeme. Pomalu, ale jistě se vytrácí náš sen o smaženici.

Něco kolem půl páté odpoledne nadobro opouštíme Norsko a vítají nás nekonečné lesy Švédska. V malém městečku poblíž hranic uvidíme otevřený kiosek. Ptáme se, jestli můžeme platit norskýma korunama. Hurá!! Mají vejce! Máme takovou radost, že ještě kupujeme nanuky a chleba. Když nasedáme do auta, oslovuje nás paní česky. „Promiňte, vy jste češi? My jsme vás slyšeli v obchodě mluvit česky.“ Je to paní z Kroměříže a už třicet let bydlí ve Švédsku, kam se provdala. Teď jedou s manželem do Norska na dovolenou. Dozvídáme se od ní, že ve švédských lesích jsou medvědi, což nepotěšilo hlavně Peťu, ale ani nikoho z nás. Dále říká, že Drážďany jsou komplet pod vodou. Doufáme, že až za týden pojedeme zpátky, tak to bude v pořádku. Loučíme se, nabíráme nezbytnou vodu a začínáme hledat tábořiště. Asi po 80km nacházíme u městečka Linsell perfektní lesní mýtinku. Je to bezvadné místo, až na ty komáry a mušky. Toto místo jsme nazvali „U medvědí klece“, neboť jsou zde zbytky klece z pletiva, odkud určitě utekl medvěd. Děláme si smaženici, na kterou se těšíme celý den. Roman a Ríša říkají, že byla vynikající. Honza mlčí, asi ví své.

11. den neděle – 18. 8. 2002

Linsell – Sveg – Mora – Rättvik – Tällberg – Ingersbodarna – 292 km

Probouzíme se kolem půl desáté (jak kdo). Prý v noci chodil kolem stanů medvěd. Ale nebyl to medvěd, byl to Ríša, který svým chrápáním všechny dokonale zmátl (možná i opravdového medvěda). Dáváme na radu kroměřížské rodačky a vyrážíme směrem k jezeru Siljan, kde se prý nachází vůbec nejhezčí vesnice ve Švédsku Tällberg. Dnešní cíl je jasný. Najít místo u jezera a udělat si oddychový den. Protože je krásné letní počasí všichni se těšíme na koupání. Perfektní místo na koupání je těsně před Tällbergem. Voda je krásně teplá a čistá. Prostě super.

Kolem půl sedmé večer jsme v Tällberg. Česká rodačka nepřeháněla. Tällberg je opravdu malebné městečko se starobylými dřevěnými stavbami. A ten klid. Učiněný balzám na duši. Až budeme vydělávat ty desítky tisíc, tak sem určitě pojedeme na dovolenou a budeme bydlet v hotelu a dáme si na co máme chuť… konec snění. Teď rychle zpátky do reality, je půl deváté a my musíme najít něco na přespání. Ani dnes to není jednoduché. Asi po půl hodině jízdy po silnici lesního typu nacházíme docela slušný flek u jezírka, který nazýváme příznačně „U jezírka“. Široko daleko nikde ani človíčka, tak Ríša zkouší nahodit. Úlovku jsme se nedočkali, protože Ríšovu snahu záhy přerušila tma a komáři. Když není ryba, i polévka dobrá. Ticho teplé noci sem tam přeruší podivné skřeky a já s Romanem vedeme spor o to, co by to mohlo být. Na jednom jsme se shodli, medvěd to není, že by snad sobi nebo ptáci? Ptáci prý ne, byl jsem přehlasován Romanem a Ríšou. Nicméně Peti na klidu nepřidává ani jedna z variant. Noc proběhla bez problémů.

12. den pondělí – 19. 8. 2002

Ingersbodarna – Falun – Sandviken – Uppsala – Örsundsbro – 346 km

Ráno vyjíždíme asi v půl jedenácté. Takřka hodinu jedeme po lesní cestě, která je perfektně značená směrovými návěstími jako hlavní silnice. „To jsem ještě neviděl“ říká Roman nevěřícně. My taky ne. Už asi chápu, proč mají Švédové většinou off-roady a proč skoro všechny auta ve švédsku jsou docela zaprášené.

Dnešním cílem by měla být Uppsala, kde se nachází nejstarší univerzita v Evropě (dokonce starší než Karlova Univerzita). Nejdřív však zajíždíme do Falunu (známé středisko zimních sportů). Musíme si vyměnit peníze. Jsme docela překvapeni cenami. V porovnání s Norskem je zde podstatně levněji a v porovnání s ČR podstatně…., no lépe neporovnávat. Dlouho nemůžeme najít směnárnu. V bankách nic takového asi neznají. Nakonec se nám to povedlo. Měníme NOK, USD a EURA za SEK. Hned vedle vidíme automat na rozměňování a jelikož máme jen 500 korunové bankovky, jdeme si rozměnit. Dávám tam 500 SEK a ejhle, vypadly mi drobné v 5ti a 10i korunových mincích. Naštěstí jsou ve směnárně ochotní a příjemní a dávají nám bankovky. Kdo ví, jestli by to v Norsku dopadlo podobně. Procházíme centrem Falunu, ale nic moc.

Odjíždíme tedy směrem Gävle s cílem vykoupat se, protože je příšerné horko. Povedlo se. Nedaleko Sandvikenu jsme našli docela slušnou pláž, ale ve srovnání s včerejškem, je to o dost horší. Po vykoupání vyrážíme směr Uppsala. Těsně před ní večeříme. Je něco po sedmé večer a my se jdeme podívat na nejstarší univerzitu. Asi po půl hodině vyrážíme hledat místo na přespání. Asi jsme to trochu podcenili. Už je půl desáté, tma jako v pytli a pořád nic. Až najednou, hned u silnice a pod dráty vysokého napětí nacházíme tzv. „nouzovku“. Jelikož jsme už unavení téměř hned usínáme za soustavného ševelení tisíců voltů, ampér a kýho výra. Toto tábořiště jsem nazval High Voltage a doufám, že na takovém místě už spát nebudeme.

13. den úterý – 20. 8. 2002

Örsundsbro – Skokloster – Stockholm – Läppe – 316 km

Ráno vstáváme dříve, než obvykle. Chceme co nejdříve odtud. Lidé projíždějící kolem nevěřícně zírají. Včera dokonce chlapík na mopedu zastavil a nevěřil. Sušíme stany a rychle pryč. Snídaně až po cestě. Dneska je na programu hlavně Stockholm, kde máme ve 14 hodin sraz s Oestenem Johanssonem, majitelem firmy Ras P. Je něco po deváté a do Stockholmu nějakých 60 km. Spoustu času. Co dělat? Roman našel v mapě místo nazvané Skokloster a správně odvodil, že by to mohl být klášter. Docela pěkné místo u jezera. Jdeme si prohlédnout klášter. Získáváme trochu času a pomalu se přesouváme do Stockholmu. Ve Švédsku je to samý Jönköping, Norrköpping, Enköping, kdo se v tom má vyznat.

S Oestenem máme spicha na benzině OK v městské čtvrti Rinkeby na dálnici ze směru (pravděpodobně) Enköping. Je 13.45 hod. a Oesten přijíždí. Jedeme si prohlédnou Stockholm, bohužel nemáme moc času – max. 3 hodiny, protože potom musíme najít zase něco na spaní. Poučeni z minulého dne chceme začít hledat nejpozději v 7 hodin a to musíme ještě odjet daleko ze Stockholmu směrem na jih. Oesten nám ukazuje, kde můžeme zdarma parkovat a potom se vydáváme jeho autem do centra. Stockholm je velmi pěkné město rozložené na 25 000 ostrovech a ostrůvcích. Stockholm leží na dvou jezerech. Zajímavostí je, že jedno je sladkovodní a druhé slané a v určitém místě se vody mísí. Stockholm je velmi pěkné město s perfektní pizzerií Michelangelo, kde dělají bezvadnou pizzu, na kterou nás Oesten pozval. S plnými žaludky se vydáváme zpátky k autu. Je horko na padnutí, ještě, že má klimatizaci. Kéž bychom něco podobného taky měli, ale to už bychom chtěli moc. Stačí, když nás Saxík dovezl až sem a dojede v pořádku domů. Při loučení dáváme Oestenovi jako poděkování za příjemně strávené odpoledne jednu z vodek, které jsme propašovali přes Německo, Dánsko, Norsko až do Švédska. Ptáme se také, kde bychom mohli prodat druhou láhev. Nakonec ji prodáváme právě Oestenovi za 100,- SEK. Je to o trochu méně, než jsme předpokládali, ale hlavně, že jsme se jich zbavili.

S pocitem vydařeného dne ujíždíme ze Stockholmu, ani nám nevadí, že se asi půl hodiny vaříme v zácpě. Zbývá ještě dost času, tak se vydáváme po E4 posléze po E20 směr jih, jmenovitě Örebro. Ve městě Eskilstuna sjíždíme na méně hlavní silnici 214, která vede kolem jezera Hjalmaren. Už je skoro půl deváté a my nacházíme docela pěkné místo hned u silnice nedaleko městečka Läppe. Je krásný západ slunce. Skvělá tečka za velmi příjemným dnem. Kdybych byl materialista, tak bych to vylíčil takto: ušetřili jsme nejméně 50,- SEK za parkovné ve Stockholmu, dobře jsme se najedli, prodali vodku a utržili 100,- SEK.

14. den středa – 21. 8. 2002

Läppe – Motala – jezero Vättern – Gränna – 213 km

Ráno jsme se domluvili, že si opět uděláme volný den. Strávíme ho na pláži u jezera Vättern (Motala) jak nám doporučil Oesten. Tak čistou vodu na koupání ještě nikdo z nás neviděl a navíc je i příjemně teplá. Písečná pláž je docela zaplněná a je na co se dívat. Škoda, že musím sundat brýle, když jdu do vody. Pokud někdy pojedete kolem Motaly, určitě se zajeďte vykoupat (samozřejmě v létě). Kolem páté odjíždíme, musíme ještě koupit chleba. Jedeme pořád kolem jezera směrem na Jönköping a hledáme místo na přespání. Asi ve čtvrt na devět nacházíme skvělý plac u městečka Gränna, který jsme nazvali „U smrčku“.

15. den čtvrtek – 22. 8. 2002

Gränna – Jönköping – Falköping – Lidköping – Läckö (jezero Vänern) – Lidköping – Falköping – 297 km

Ráno nás vítá opět krásný slunečný den. Dnes jedeme do Jönköpingu, kde se letos konalo MS v ledním hokeji. Dále chceme zajet k největšímu jezeru v Evropě Vänern a podle situace se vykoupat.

Dopoledne v poklidu dojíždíme přes Huskvarnu do Jönköpingu. Jdeme se podívat do města. Za parkování dáváme 10,- SEK/hod. Jönköping nic moc, shodujeme se všichni. Při cestě zpátky na parkoviště v malém krámku kupujeme pohledy. Paní za pultem, když viděla tričko naší expedice s českou vlaječkou, na nás spustila plynnou češtinou: „Vy jste češi, tak se můžeme bavit česky“. Znovu jsme se přesvědčili, jak je svět malý. Prý v Jönköpingu a okolí je nejméně 200 českých rodin.

Odjíždíme přes Falköping, Skaru a Lidköping na pobřeží jezera Vänern, kde se nachází zámek Läckö. Jsme trochu zklamaní, že se zde nedá vykoupat. Je horko na padnutí a my se vracíme zpátky do Lidköpingu. Tady nacházíme pláž a hurá do vody. Fouká od vody a jsou vlny. Ríša říká, že na Lipně jsou mnohem větší, ale věřte Ríšovi. Po skvělé koupeli jsme se dobře najedli, odpočinuli a zaházeli diskem. Dokonce zbyl čas i na kávu. Jedeme zpátky tou samou cestou a nacházíme perfektní flek kousek za Falköpingem. Je úplná tma a my si s Ríšou a Romanem házíme diskem. Dokonce nám to jde líp, než za světla. Možná je to i tím, že máme každý v sobě 2 piva Barlsberg, které do tomboly věnoval Ríša.

16. den pátek – 23. 8. 2002

Falköping – Boras – Dannike – Gislaved – Halmstad – Ängelholm – Jonstorp – 392 km

Ráno vstáváme s vědomím, že je před námi poslední den naší cesty. I když to tak ve skutečnosti není, ještě je před námi sobota, ale to už nebude ono, protože nás čeká dlouhá cesta domů. Z tábořiště u Falköpingu jedeme směrem na Boras. Na informační tabuli zjišťujeme, že Boras asi nebude to pravé ořechové. Moc se nám líbí, že před každým větším městem jsou právě u informačních tabulí k dispozici plány města a okolí. A pozor, zdarma, ale všechny jiné informace pouze ve švédštině, což je nám platné jako mrtvému zimník. Po cestě nás zlákala směrovka označující nějakou turisticky atraktivní oblast. Z názvu Burgruin jsme usoudili, že půjde nejspíš o zříceninu hradu. Jedeme příšernou cestou (chudák Saxík). Doufáme, že to bude stát za to. Houby zřícenina hradu, pár přírodních kamenů a tráva. Ať se jedou podívat do ČR jak vypadá zřícenina. Žabaři!

Naše cesta se dnes ubírá na jih. Musíme co nejblíž k Helsingborgu, abychom se dostali co nejdřív na trajekt. Další zastávka je v Dannike, kde se nachází malá pevnost a občerstvení, které nás zaujalo o něco více. Je horko, tak se občerstvujeme nanuky a kávou, ale chtělo by to někde se vykoupat. Trochu komplikovaně nacházíme maličké koupaliště. Voda je jako vždy báječná. Po obědě a krátkém odpočinku pokračujeme dál. Máme ještě kus cesty před sebou. Trochu se obáváme večera, až budeme hledat místo na přespání.

Přijíždíme do Ängelholmu. Jsme na pobřeží Severního moře a naše obavy se naplňují. Jezdíme sem a tam a všude samé louky, nikde žádný les. Začíná se stmívat. Co budeme dělat? Spát v autě je sebevražda. Poslední pokus. Jedeme směr Jonstorp. Konečně les, ale nikde do něho žádný vjezd. Až úplně na konci je na kraji zoraného pole travnatý plácek. Bohužel je sem vidět ze silnice, ale jako nouzovka dobré. Autem zajíždíme na šikovně ukrytou cestu a po krátkém jídle začínáme bilancovat a likvidovat zásoby alkoholu (pivo a Becherovka). Všichni jsme se shodli, že EXPEDICE SCANDINAVIA 2002 byla víc než úspěšná. Určitě se sem ještě vrátíme. Já říkám, že nikdy nejsi někde naposledy. Je asi 23 hodin, tma, perfektní čas na postavení stanů. Dost často každý z nás uklouzl na hlemýždi, kterých je tu strašná spousta. Prostě „Slimárna“.

17. den sobota – 24. 8. 2002

Jonstorp – Helsingborg (SWE) trajekt – Helsingor (DEN) – Gedser (DEN) trajekt – Rostock (GER) – Berlín – Hora Sv. Šebestiána (CZE) – Plzeň – Č. Krumlov – 1097 km

6618 km – celkem

Ráno po snídani zbavujeme stany slimáků a po sbalení vyrážíme na dlouhou cestu domů. Dnes pojedeme opět trajektama, kterýma jsme jeli i sem, a které máme už zaplacené. První trajekt z Helsingborgu do Helsingoru je časově neomezený, ale druhý z Gedseru do Rostocku musíme stihnout přesně a ten vyplouvá v 13.00 hod. Vše jsme bez problémů stihli a ještě jsme se zastavili v Dánsku u větrného mlýna na občerstvení, tedy z vlastních zásob. Na velkém trajektu do Rostocku sme se na závěr expedice pořádně rozšoupli a koupili si jídlo a pití. Přece nebudeme škudlit poslední eura co nám zbyly, co bysme s něma doma dělali.

Německo zase profrčíme po dálnicích a menší problémy nastávají až u Drážďan a pak vlastně až domů. Týkají se záplav, takže jedeme vlastně po samých objížďkách. Hranice tentokrát překračujeme v Hoře Sv. Šebestiána, kde dostáváme plánek ČR s vyznačením nesjízdných silnic a není jich málo. Místa v jižních Čechách, které byly záplavami postižené nejvíc projíždíme už v noci a je tu cítit dost nepříjemný zápach. Kolem půl šesté ráno jsme v Českém Krumlově, kde naše cesta končí, teda aspoň pro polovinu expedice (Honzu a Ríšu), druhá polovina (Peťa a Roman) ještě pokračují asi 240 km do Mikulova.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .