0
0

Plán cesty

Abychom vás trochu namlsali, a protože někteří z vás jsou již hladoví po informacích, tak se teď malino rozepíšu o našem zevrubném plánu cesty.

Začínáme v neděli ráno na Krasnici (u Přelouče) a to cca 5-6 hodinovou cestou do Mnichova na letiště. Z Mnichova máme odlet přibližně ve 22:30, mezipřistání nás čeká v Dubai od 6:30 místního času do 9:35 (posun o dvě hodiny plus našeho středoevropského času). V Singapuru budeme ve 20:55 místního času. Tam je posun plus šest hodin.

Vzhledem k tomu, že se k nám 12.7. přidají i Míra s Bárou a pak společně budeme pokračovat na Bali a dál, máme cca 14 dní času, který strávíme pojížděním po Malajsii. Ještě nevím jak přesně to provedeme, ale jedna varianta je odjet vlakem do národního parku Endau Rompin a potom dále po Malajsii směrem do Kuala Lumpur. Druhá varianta je zůstat přes noc v Singapuru a do toho národního parku odjet až druhý den.

Z Kuala Lumpur je pak naplánován odlet směr Bali (Denpasar) dne 12.7., tak abychom se tam připojili k Mírovi a Barče (ti přiletí do Singapuru o den dříve a v neděli ráno poletí směr Denpasar). V neděli večer se s nimi sejdem v Lovině na pláži. Několik dní strávíme na Bali a poté se přesouváme směr Flores, odtud se chystáme po moři zpět na Lombok, kde si vylezeme mimojiné na sopku Rinjani a potom zpět na Bali.

Další náš plán se zde zřejmě rozdělí (ale jasného není zatím vůbec nic). My s Luckou si to po zemi pofrčíme přes Jávu zpět do Singapuru. Barča s Mírou buď kousek s námi nebo ještě někde po ostrovech, aby pak mohli na konci července zpět do Singapuru a domů. Nás čeká odlet ze Singapuru až 16.8. v 01:40 a přílet do Mnichova bude ve 13 hodin.

Toto je pouze hrubý plán cesty, který se víceméně měnit nebude. Podrobnosti samozřejmě ano.

Předcestovní přípravy probíhají zatím v klidu a pohodě. Mně už zbývá pouze dokoupit jedny boty, dohromady ještě čelovky a nějaké léky a můžeme vyrazit. Ano, málem bych zapomněl. Ještě je potřeba usmažit pár řízků na cestu do Mnichova a pivko (Plzeň) v Singapuru. Slivovice se už také mrazí.

Prvni tri dny v Asii

Na zacatek trochu omluva, pravidelne jsem doplnoval a posilal MMS, abyste byli informovani, ale dnes jsem bohuzel zjistil, ze ty MMS nejak nechodi. Pokusim se to odsud nejak opravit, protoze jinak bych musel chodit na internet kazdy den a to se mi, ale opravdu nechce. Jak nekteri z vas predpokladali Wi-fi je tady (hlavne v Malajsii) cosi jako nedostizna sluzba, takze netbook s sebou vicemene vlacime jako lehkou zatez, ale to nam na usmevu neubira. Takze k zazitkum.

Do Mnichova jsme dorazili v nedeli nejak kolem pul druhe a jali se cekat na letadlo, ktere letelo az o pul jedenacte v noci. Cekani jsme si kratili jidlem, spankem a pivkem. Nakonec to celkem uteklo a my uz sedeli v letadle. Vzhledem k tomu, ze jsem si noc pred odletem online zarezervoval mista, mohli jsme sedet sami a u okna. Ale bohuzel jsem si vybral opacnou stranu, takze z ranniho Dubaje bylo prd. Tam jsme pristali v 6 rano a venku uz pry bylo kolem 30 stupnu Celsia. Z letiste jsme se ven dostat bohuzel nemohli, tudiz jsme tam tri hodiny prozevlovali. Ale letiste je to pekne, plno obchodu, takze je na co koukat (kupovat nikolivek – draho, moc). Po pul devate mistniho (pul sedme vaseho) casu se odlepujeme smer Singapur. Ceka nas 7 a pul hodinove martyrium, ktere si kratime (haha) jak jinak spankem a jidlem. Let nakonec docela i utekl. A opet, vzhledem k tomu, ze jsem vybiral letenky ja, sedima na opacne strane, takze z nocniho Singapuru je prd videt. V Singapuru pristavame (a uz ani nevim v kolik…) kolem 22 hodiny (odecist 6 hodin pro vas cas), z letiste se dostavame relativne brzy, myslim nejak za pul hodiny. A to jeste stihneme nechat bagly na letisti a jen s batuzky vyrazime do velkomesta.

Pred pulnoci dorazime na hostel, pokoj je pro 8 lidi, zbyli na nas pouze vrchni postele, rychle se osprchujeme a jdeme spat s tim, ze se druhy den vzbudime (bez natazeneho budiku) kolem 8, nasnidame se a vyrazime na pul den do mesta a pak na letiste. Haha. Vstaneme a je lehce pred 11 dopoledne. Takze jsme prospali snidani a i to mesto. Takze pobalime a hura do mesta. Co jsem zapomnel, opet je tu vlhko a teplo…velke teplo, velke vlhko. Jakmile vstoupime na ulici, okamzite jsme oba proliti skrz na srkz – vlastnim potem. Rozhodneme se projit mesto smerem k zastavce metra kam az to casove pujde. Nakonec vidime i par mrakodrapu, nejake chramy uprostred tech mrakodrapu, stacime navstivit i fajn restauraci s fajn cenou a vynikajicim jidlem. A pred druhou hodinou jiz opet na letisti u odbaveni smer Langkawi v Malajsii. Lucka jeste pred odletem totiz nasla hrozne levnou (50 Kc bez tax) letenku tam. Takze toho vyuzivame a v 15.25 sedime v letadle, ktere nas v 16.50 vyplivlo na bozskem ostrove.

Langkawi, Malajsie

Ostrov je opravdu malinky, ale nadherny. Kolem pul seste dorazime na nami vybrany guest house, ktery je snad 20 metru od more a hned naproti je i levna a dobra restaurace. Jdeme se tedy s Luckou podivat na plaz, nafotit zapadajici slunce, ochutnat prvni koktejl na plazi. Pred veceri se jeste stihneme vykoupat jak v mori, tak i v paprscich zapadajiciho slunce. K veceri si davame – aha – to by mohla byt hadanka…ale ja vas nenecham trapit…oblibene Lucciny krevety ve sladko-kysele omacce. Osklibejte se jak chcete, tady je to proste mana nebeska a jeste se daji kroupat i ty jejich skorapky. Ocicka teda vynechavame. Mnam jidlo. Po veceri si dame prochazku, zkusime najit bananovou palacinku na thajsky zpusob, ale bohuzel se nedari najit, zrejme ji maji prave pouze v tom Thajsku. Jdeme spat s tim, ze rano se budeme flakat u more a odpoledne si pujcime motorku. Jake prekvapeni…

…nas cekalo druhy den na Langkawi (tady mala vsuvka a to o tom, jak jsme totalne mimo realitu, vcera se me Lucka asi 5x ptala, co je za den, ze zacatku jsem jeste vedel, k veceru jsem jen tusil, dnes je 1.7. – je to tady na pocitaci – ale ja totalne nemel poneti – doufam, ze nejak poznam, ze se mam vratit domu ). Takze druhy den rano na Langkawi pro me totalne nebylo. Ja se vzbudil az o pul jedne (odecist prosim tech 6 hodin a treba pochopite – tady na me ta nemoc z preletu (jet lag) dolehl uplne nejvic. Sam jsem necekal jak. Lucka chudak od rana na me cekala se snidani, vzdy se sla nekam projit, vratila se, zeptala se me, jestli pujdu, ja odpovedel, ze jo, at pocka a usnul, a ona se mezitim sla projit a kdyz se vratila…no v poledne to nevydrzela a nasilim mne vzbudila. A mne uz to taky bylo trapny. Takze jsme sli do cinske restaurace na obed…ja si dal kure po Thajsku, Lucka smazene nudle, oba si pochutnali a pak si pujcili motorku. Pujcovani motorky je taky sranda. Pani se me ptala, tak mi ukazte ridicak. A kdypak vam vyprsi? A ja, u nas ale nemame dobu platnosti ridicaku takhle znacenou, a ona – aha…koukla na tu moji A1 (do 50 ccm), ja kouknul na toho smutnyho skutra, co se tvaril minimalne jako 90 ccm a suse polknul. Pani se me zeptala: Mate aspon nejake zkusenosti s rizenim? A ja, ze jo. A on, OK! A bylo to, motorka je nase. Nejvetsi dilema byl vyber smeru, jestli jet vlevo nebo vpravo (nemyslim na vozovce – tam je to jasne – vlevo), ale kterym smerem se dat. Prava vyhrala, leva az zitra rano. Dojeli jsme az k nejakemu mistnimu vodopadu a mistni lanovce – jako ta lanovka i s takovou lavkou mezi dvema vrcholky tak ta byla jako upe nejvic, ale to asi z fotek a z videa. Protoze to bylo v dzungli…no, nebo asi takhle…byli jste v ZOO v Praze v Indoneskem pavilonu? Vzpominate jak to tam vsechno rvalo z tech repraku? Zvuk dzungle to jmenovali…tak si to znasobte minimalne 3x. Jako tam se nedalo rozumet malem vlastnimu slovu. Ale parada. Vecer jsme dali opet veceri na plazi, ja rybu, co se jmenuje v anglictine Seabass (netusim) a Lucka – jak neobvykle krevety se tremi vunemi. A poprve jsme to meli chilli. A mnam!

Pro dnesek koncim. jestli se to neulozi tak se picnu.

PS: Otazky?

PPS: Omluvte mne za skrabopis, ale chrlim to tu v kavarne a uz nam chce spinkat.

Ruce smrdici durianem – den x ty, Langkawi, Kedah, Malaysia

Langkawi, Kedah, Malaysia

Dnesni zapisek by snad mel byt svazan i s mapou, uvidim. Jinak porad zkousim ty MMS, pry to nejak blbne, snad uz by nemuselo.

A co noveho? Vlastne ani nic moc. Vcera jsme si objeli na motorce ostrov a cestou se zastavili v obrim akvariu (podvodni svet), kde byly snad ty nejvetsi ryby, co ziji v rekach. Pak jsme dojeli do mistniho nejvetsiho mesta, trochu pochodili promenadu a pak uz si to s mensim bloudenim frceli na sever, vyhledat nejakou peknou plaz. Hledali jsme tak dlouho, az jsme zjistili, ze stejne nejhezci je ta nase, co ji mame primo za zadkem. Ale to predbiham. Cestou, jak jsme jeli ostrovem, tak jsme se dostali az do nejake dzungle. A jak u nas maji znacky bacha na jeleny, tak tady maji znacky bacha na opice a jinou divou zver. A bac ho, taky ze jo. Pres cestu si to straduje malej varan…takovej varanek to byl. No dupnu na brzdu, Luca v letu vytahuje fotak, akorat jedna fotka se zadarila, varan si upaloval pres cestu az se zkoulil do skarpy. Kdyz jsme po asi pul hodine drkocani objevili peknou plazicku, zase nam nedali pokoj opice, vodrzly. A ten nejvetsi opicak, zrejme samec si dal zalusk na nase banany. A to mi zase nee…takze jsme je pekne rychle snedli, zabalili, co se dalo a vyrazili pekne k nam, kde nas nikdo neotravuje. Jo, jeste jsem zapomnel, ze rano zase vstavame pred 11. Ale to uz si davame zavazek, ze opravdu naposledy. Jo a jeste, co jsem zapomnel. Teplota more. Takze…napustte si horkou vanu. Tu vanu nechte lehce odstat a vlezte si do ni. Tak to je tady teplota more. Ted si predstavte, ze do te vany lezete z pradelny s tim, ze se trochu ochladite. HAHAHAHA. A to pry tady zacina obdobi destu. V zime oni maji to prave leto. Takze asi tak. Toto je bez komentaru. K veceri jen neco lehkeho. Spat po pulnoci.

Rano v patek 3.7. budicek nastaven na osmou, z postele lezeme v deset. Ale casu mame dost. Protoze dopoledne se jenom rachame v mori a ve dve hodiny zacina to prave dobrodruztvi, ktere je primo umerne cene. Za cca 160 Kc 4hodinovy vylet na mori k nejakemu jezeru, krmeni orlu a koupani v nejake zatoce. Jezero se jmenuje U tehotne panny, protoze tam nejaka po 19 letech konecne otehotnela a to se napila (jo, Lucka to musela hned vyzkouset – dostala za usi – tahle voda se prece nepije). Jenze z krasneho jezera je udelana atrakce pro turisty. Krmeni orlu je fajn, ale taky atrakce. To najede clun doprostred zatoky, ten co ho ridi otevre pytlik, nasype do vody a popojede. A turisti uz jen cvakaj. Tohle jsem uz videl taky, ve Vatikanu na svatopetrskem namesti se takhle krmi holubi. Ale co bylo fajn, ta divoka jizda po mori. To fakt bylo super. No a vecer jsme si dali opet mensi veceri, zabalili, ponevadz nas zitra ceka dlouha cesta do Tamara Negara – je to uprostred Malajsie, narodni park. Finalni cast cesty by mela byt po rece, jsme nazhaveni. Nevim jak to bude ted s pripojenim, takze se mejte fajn.

Pozdravujte vsechny, Mile a Jirikovi vyridte, ze moc gratuluju a musim se pochlubit – me se o tom normalne zdalo – presne ten den, kdy se mala narodila.

A proc mne vlastne smrdi ruce durianem? Protoze jsem poprve ochutnal.

Cesta at uvozem nebo morskou hladinou

Ráno se nám opět nechtělo vstávat, ale já se konečně po deváté dokopal a vylezl. Dnešek byl ve znamení balení a odjezdu směrem na jih do džungle a do národního parku, takže opět žádné velké byznysy. No prostě pohoda, po snídani jsme si zašli na jeden konec pláže, odkud jsme mohli fotit přistávající letadla. Kolem poledne se šla Lucka vykoupat, já už ne,neb mám spálená ramena. V jednu přišel pravý tropický déšť a trval asi hodinu. Ve dvě jsme odevzdali klíče a nechali se odvézt taxíkem do přístavu. Odtud ve tři na lodi směr pevnina. Na lodi jsme strávili hodinu a půl a občas se i báli o svá záda, neboť některé přítomné dámy dost těžce snášely houpání lodě a dávali to najevo hlasitým krkáním, což mělo za příčinu málem pozvracením se nás-jakože my se po… Kolem šesté jsme dojeli na autobusové nádraží, kde jsme objevili místní KFC, které se jmenuje RFC a tady objevili i wifi zadarmo. Takže krátké připojení a v osm odjezd domů.

Džungle, dusno, desítky litrů pot

Jsme nyní třetím dnem v džungli, na jednom plakátů psali, že je to nejstarší deštný prales na světě, budeme jim věřit, nevěřící Pavel nechť ověří na wikipedii a zanechá zde vzkaz. Prales se jmenuje Taman Negara. Tedy před 4 dny jsme odjížděli z Langkawi a do menšího města Jerantut jsme dojeli kolem sedmé ráno. Zde jsme přesedli na autobus směr Taman Negara, v autobuse jsme ještě potkali dva angličany – kluk a holka. Cesta trvala asi hodinu a v autobuse byla nezvykle zima, ale nikoliv z klimatizace, nýbrž z počasí. Co však bylo zajímavé, v momentě, kdy jsme vystoupili v Taman Negare, nastoupilo klasické dusno a mi byli hned opět zlití potem. I s angličany jsme šli hledat ubytování. A našli pěkné. Jmenuje se to Durian chalet (o durianu máme pěkné video, ale jinak je to ovoce o velikosti melounu, tvarem připomíná ježka a neskutečně zápachá, ale jak týden zapařené ponožky. Chuťově to není špatné, ale ten smrad je děsivý. Někde je zakázáno ho jíst nebo převážet) a je tu pěkné prostředí, milí domácí, kteří nám nabízí ovoce (právě durian nebo mangostýn či rambutan, roste jim to tu jako nám švestky nebo jablka). Spíme v místnosti pro 6, ale je tu fajn skupina. A naštěstí i chodí brzo spát a nedělají bordel. V neděli jsme tedy přijeli a hned šli na krátkou procházku, nebyl to úplně šťastný nápad, protože jsme byli utahaní z cesty, ale nakonec jsme to zvládli. V pralese je hrozně vlhko a teplo, takže okamžitě zpocení. Došli jsme až k vysutým chodníkům, které jsou tak 20 metrů nad zemí, procházka v korunách pralesa, paráda. Po návratu jsme si dali večeři, osprchovali se a spát. V pondělí jsme se šli podívat do netopýří jeskyně, kde to děsně smrdělo, ale viděli jsme plno netopýrů A pak se ještě procházeli pralesem, dokonce jsem našel strašilku. Večer opět jídlo a spát. Restaurace jsou tu jako hausboty a je jich asi pět na výběr. Jídla klasika nudle nebo rýže. A dnes, tedy úterý, jsme si dali jen tak lehkou procházku na jednu vyhlídku, asi pět hodin v lese. Ale protože bylo největší dusno za tři dny, co jsme tady, propotil jsem snad deset litrů. Tak a teď historka dne, co dne, dosud co jsem na cestách zažil. Ani v Thajsku, ani na Srí Lance (opravte mne, pokud se mýlím) jsme nepotkali Čechy. Možná jednu dvojici. Dnes ráno, když jsme snídali nás oslovili dva, dali jsme řeč a že večer dáme večeři. Odpoledne, když jsme se vraceli z procházky, zastavili jsme se u řeky, že se vykoupeme, z koupání nakonec nic nebylo, alespoň jsme si odpočáli a Lucka něco nafotila, a jak se tak s Luckou bavíme, najednou nějaká holka se nás zeptá jestli nejsme Češi, a tak se dáme do řeči a klábosíme (mimochodem, ten kluk pracuje v Istanbulu), a jak tak klábosíme, všimnu si vedle stojící dvojice a ten kluk má kalhoty rejoice (česká značka). Tak jsme se sešli uprostřed pralesa – osm Čechů. Večer jsme se domluvili a dali společnou večeři a trochu probrali tak nějak všechno. Jen ta Plzeň chyběla. A máme dost zajímavých info o Bali a o Lomboku. Míro, možná zítra na icq. Ale prý nemáme jezdit do Loviny, že tam nic moc pláže, že prý je super moře na jihu a že tam jsou velké vlny. Jinak Rinjani i tak stojí za to, a že prý to bude makačka. Na té večeři nás chytl parádní déšť, takový ten jak o něm mluvil Forrest Gump, že někdy pršelo shora, někdy z boku a někdy dokonce i ze spodu. Cestou na ubytování jsme pěkně zmokli a taky nám zmokli věci, co jsme sušili. Pro dnešek vám přeji dobrou noc.

Pár dni v Kuala Lumpur

3.14644,101.69652E

Kuala Lumpur, Malajsie

Předem se omlouvám za leckteré technické problémy, které se snad nebudou opakovat. Některé byly zaviněny mnou, mnohé však nikoliv. Nyní, ale k cestě po Malajsii. Minule jsem skončil v džungli, nemýlím-li se. Cesta z džungl začala ve středu ráno, autobus z Taman Negara nám jel v deset dopoledne, takže jsme si museli přivstat už v osm, což byl malinko problém, protože takhle brzo vstávat tady nejsme moc zvyklí, ale zvládli jsme to. Takže rychlá snídaně a hurá na autobus. Měli jsme to tak naplánovánováno, že dojedeme do města Jerantut, které je cca tři hodiny jízdy od Kuala Lumpur a z toho městečka nám měl jet autobus něco před třetí (tudíž cca tři hodiny čekání). Jaké bylo však naše překvapení, když jsme něco po 11 hodině v Jerantutu zjistili, že autobus nám jede už v poledne a je dokonce levnější než proklamovaná společnost v místě našeho bydliště v Taman Negara. Jsme samozřejmě moc šťastní, protože nebudeme muset čekat a hlavně budeme relativně brzy v Kuala Lumpur. Cesta byla hodně příjemná, protože samotný autobus byl pohodlnější než leckteré evropské autobusy – Pavel s Mírou mohou opět potvrdit jak nepohodlné jsou některé asijské autobusy – tady bylo místa habakuk.

V KL (tady mu nikdo ani jinak neřekne .-)) jsme tedy něco po třetí hodině a hned vyrazíme do Chinatownu, kde má být podle Lonely Planet parádní ubytování, vybrali jsme Le Village a jakmile jsme tam vrazili, poznali jsme, že jsme udělali dobře. Je tu uvolněná atmosféra (která se ovšem potvrdila i první noc, kdy v hlavní místnosti se kecalo až do pěti do rána – asi takhle,okolo hlavní místnosti se nachází jednotlivé pokoje,které mají místo stropu nataženou deku – hotel se totiž nachází v budově, kde původně byla banka, takže tu jsou vysoké stropy – a přes tu deku je vše slyšet, ne že by to byl velký randál, ale slyšet to bylo (asi nejvíc mě točil týpek, který mluvil docela nahlas a na všechno měl odpověď a když ho nějaké holky lákali kamsi do baru,on pořád tvrdil, že je utahaný a že půjde spát – tohle tvrdil asi dvě hodiny, blbec, a pak mě ještě vytočil jeden, který se snažil uklidnit ty kecálky někdy kolem čtvrtý a tím mě vzbudil a jak byl rozjetý v tom uklidňování, tak si tam furt broukal pod vousy něco ve smyslu, že on je ohleduplný a že by určitě mlčel atp. a zatímco ostatní už dávno byli zticha, tenhle tam furt něco žvatlal…blbec číslo dva, ale tohle se tady děje tak do 23 hodin, pak se sice někdo baví, ale relativně potichu). Ještě k ubytování, většinou máme společnou sprchu a záchod a většinou jsou záchody evropského stylu, jediná vyjímka byl záchod v Taman Negara, který byl indického typu a vzhledem k tomu, že od místnosti, kde jsme spali byl oddělen pouze lehkými dveřmi, jsem se prvni den moc nevy…byl jsem lehce nervozni…ale to nic, to není důležitý). A ještě jsme měli jednu otázku ohledně vylučování….zatím nás žádný průjem nepotkal (slivovici cumláme dvakrát denně).

Jakmile jsme se ubytovali, vydali jsme se podívat na Petronas Towers (to jsou ty dva mrakodrapy spojené mostkem – pokusím se tady nahrát video, pokud by nebylo zobrazeno správně, hledejte např. přes Google). Mrakodrapy jsou okamžitě po výlezu z metra a rozhodně to stojí za to. My přišli lehce před osmou, kdy se stmívá a to tedy bylo něco…byly akorát rozsvícené a opravdu dechberoucí…ale to se musí vidět. Rozhodli jsme se, že na ně druhý den vyrazíme (jako nahoru na ten mostek – viz níže). Věžáky jsme tedy nafotili a vyrazili na hotel. Ještě před tím jsme se najedli v jedné čínské restauraci, sice dražší, ale dobré jídlo. Jinak v Kuala Lumpur, co se týká jídla je takových možností, že se to za těch pár dní nedá stihnout. Vše na co si jenom vzpomenete, my tedy jíme v Chinatownu, tudíž hodně čínská jídla a zatím víceméně vše, co jsme ochutnali opravdu stojí za to. Asi pro mě nejlepší jídlo jsou smažené nudle s kuřecím nebo s mořskými potvorami. Vynikající jsou smažené banány v těstíčku (nenechte se zmást, tady banán chutná úplně jinak, víc sladce) a pak různé ty jarní rolky atp. A ovoce…no to je ráj…mangostýn, ananas, zmíněné banany, rambutan….

Ve čtvrtek jsem museli opět brzy vstát a to již o půl osmé a důvodem byla návštěva Petronas towers. Od rána se tam stojí fronta na lístky, které jsou zadarmo. Vydávat se začíná o půl deváté a my tam taky tak dorazili. Lidí tam mohlo být tak cca 400, zařadili jsme se a po cca hodině jsme dostali lístky na 14:15. takže jsme měli půl dne čas. Rozhodli jsem se metrem vrátit do Chinatownu, tam se někde nasnídat a pak pěšky se vydat k mrakodrapům. Snídani jsme měli kolem desáté v jedné z místních restaurací, dali jsme si rýží a kuřecí kari, moc dobré. V Petronas jsme byli o hodinku dříve, takže jsme si prohlídli i vnitřek a okolí. Pak to funguje tak, že v čase, kdy tam máte napsaný vás posadí do sálu, ukáží vám nějaké propagační materiály (film) o firmě Petronas a pak už se frčí výtahem nahoru, chvilku se pochodí po mostku, což je docela vzrušující pocit a pak zase dolů, protože přichází další skupinka, no máme nějaké fotky, uvidíte. Potom jsme se vrátili na hotel, trochu odpočinek a znovu pěšky cca hodinku k mrakodrapům a opět nějaké fotky.

Dnes, tedy v pátek, jsme se rozhodli trochu pocestovat okolí KL, nejdřív jeskyně Batu, což je nějaká hinduistická svatyně. Jeskyně jsou cca 13 km od KL a jsou docela fajn, je tam plno Indů (jak jinak) a přímo v jeskyních (jsou to takové ty obrovské, kdy se propadl vršek skály, takže je tam světlo) je také plno svatostánků. Potom se vydáváme k Modré mešitě v Shah Alam (cca hodina jízdy autobusem od KL). Je to jedna z největších mešit v JV Asii a prý s největšími minarety na světě vůbec – nevím…dá se to ověřit? 🙂 Každopádně je to úchvatný pohled. Foto očekávejte již brzy. Po návratu jsme ochutnali v Chinatownu zatím tu nejlepší rýži a kuřecí – dělá se to nad ohněm v hliněných nádobách, nejdřív se uvaří ve vodě rýže a potom se k tomu přidává kuřecí plus koření – výsledek je úchvatný a nejlepší je na tom ta připečená rýže v té hliněné nádobě…křupavoučká…vynikající…

Tak to je pro dnešek vše.

PS: Zítra, tedy v sobotu nás čeká Melaka a v neděli přelet na Bali, což je v Indonesii a tam to s internetem zřejmě bude bůhvíjaké.

Cesta přes rovník

S8.8641 E115.2892

Minule jsem skončil v Kuala Lumpur, bohužel nevím přesně kde, pokud bych se opakoval, pak mne omluvte. Dnes je pondělí(takže už úterý, protože jsem včera usnul) a my už trávíme druhou(třetí) noc na Bali. Ale popořádku. V sobotu jsme se rozhodli se vydat do Melaky, což je jeden z nejvýznamnějších přístavů středověku, kde se potkávaly dějiny Malajsie. A to hlavně, protože se odtud vozilo koření do Evropy a z Evropy pak převážně armáda, která pak okupovala tuto oblast. Nejdříve to byli Portugalci, později Holanďané, aby to tu do rukou vzali nakonec Britové. A všechny tyto vlivy spolu ještě s Čínskými jsou patrné v tomto městě. Převážně tedy v architektuře. A dost historie. Ráno jsme vstali nějak normálně, kolem 9 a došli si na parádní snídani. Vajíčka, toasty, čaj a já ještě nádavkem croissant s marmeládou. Cesta autobusem trvala dvě hodiny. Nějak kolem 13 jsme byli v Malace. Město je to krásné, je i kousek od moře, takže není až takové dusno. Procházíme městem asi tři hodiny. Mezitím jsme si došli na oběd, já si dál 1/4 grilovaného kuřete a k tomu rýžové kuličky (vypadá to jako náš knedlík,ale je to z rýže) a ty byly vynikající. Ještě se rozhodneme podívat se k moři, ale tam to za moc nestojí. Večer nás čekala pohodová cesta do KL. Na pokoji lehce zabalíme a k večeři si dáváme kuřecí sataj (maso na špejlích). V neděli nás čeká velký přesun. Vstáváme normálně, snídaně proběhne trochu dramaticky, protože mám chuť na croissanty, jenže ta restaurace je zavřená, takže celkem zbytečně a zoufale zároveň procházíme město a hledáme náhradu, nakonec končíme v restauraci, která je přímo pod hotelem, kde spíme. Cesta na letiště probíhá v pohodě. Sranda je u autobusů, které jedou z centrálního nádraží v KL na letiště. Když se přichází na jejich stanoviště po schodech, hned na vás mávají náboráři dvou společností, což je dost srandovní, jak je na nás vidět, že jedeme na letiště. Vzhledem k tomu, že máme koupenou letenku jenom pro 15 kg batohy (bylo to levnější), vytahuju sandály, ručník, dvě trika a mikinu a 5 kilo je hned dole. Odbavujeme batohy, jdeme se najíst do McDonalda a kolem 16 hodiny odlétáme směrem k rovníku a dále na Bali. V sedm přistáváme, je už dávno tma. Zatímco v Malajsii se stmívá kolem osmé, na Bali už po šesté. Přes celnici se dostáváme až asi po hodině. Míra mi posílá sms s popisem, kde na nás čekají, bereme taxi, měníme peníze (za 300 dolarů máme necelých 3 miliónů rupií – aspoň na chvíli jsme tedy milionáři). Pokud budu uvádět ceny, pak ubrat 3 nuly a vynásobit 2. Na Bali jsme ve městě s názvem Kuta, procházíme takovou úzkou uličkou plnou obchodů, hotelů a restaurací, když tu z jedné z restaurací se na nás ozve české ahoj, Míra s Barčou už na nás čekají. A tak nás čeká společně 3 týdenní cestování. Hotel je moc hezký, fotky až na rajčeti, ale teď to asi nějakou chvíli potrvá, není tu moc možnost internetu. Jdeme se večeři a na pivko a probíráme let a vůbec všechny novinky. Spát jdeme po půlnoci. V pondělí vstávám kolem deváté, Lucy šla po osmé fotit na pláž. Kolem desáté si dáváme snídani a pak i s M a B se jdeme koupat do moře, v poledne sbalit, oběd, v jednu hodinu nasedáme do autobusu směr Lovina, což je město na severu Bali a je to méně rušné letovisko než Bali na jihu. Vzdálenost 50 km zvládneme za 3 hodiny. Ale to je tady klasika, jede se přes hory, žádné dálnice a úzké silnice. V Lovině se ubytováváme v takovém parádním hotelu, široké postele, na záchodě máme zahrádku (sic!), a spíme v dvojdomku. Kousek od moře. Na druhý den si domluvíme výlet na moře za delfíny a šnorchlování. Navečer se jdeme podívat k moři a počkáme i na západ slunce, které padá přímo do moře, paráda. Večer jdeme spát brzy.

V úterý máme budíček před šestou a hurá na loď a mezi delfíny. Na moři to vypadá asi tak, že je tam kolem 20 lodí a jakmile se někde objeví delfíni všechny se tam nahrnou a tím samozřejmě rybky vyplaší. My měli takového pomalého průvodce a tudíž jsme pořád byli vzadu, což se nakonec ukázalo jako výhoda, asi dvakrát se u nás objevili. Po dvou hodinách odjíždíme na mělčinu, kde šnorchlujeme. Je to paráda, plavete přímo mezi rybkama a jsou tu všelijaké. Po deváté se vracíme na hotel, snídáme, pak lehce odpočinek a kolem 11 odjíždíme na motorkách na odpolední výlet. Dojeli jsme na rýžová pole, k jezeru s chrámem. No, jak je vidět, už to dopisují dost stručně, den byl dlouhý a náročný. Pokud se mi podaří si vzpomenout, rozepíšu se někdy příště.

Jak se běhá ostrov

S8.3611 E116.0872

Je sobota ráno. Vstáváme po sedmé, rychlá snídaně (zapečené toasty s marmeládou a čaj). V TV se dozvídáme o bombových útocích v Jakartě. V osm pro nás přijíždí auto, jedeme s ním ještě do kanceláře domluvit výstup na Rinjani. Cenu nakonec usmlouváme o 600 Kč na jednoho nižší než byla na začátku. V devět odjíždíme k přístavu, odkud nás loď odveze na ostrov Gili Air. Na loď bohužel musíme čekat asi hodinu, což je docela nuda. Dlouhou chvíli si krátíme pozorováním místních nosičů, kteří do jedné loďky nakládají snad dva vagóny různého zboží. Zajímavým se pak stane moment, kdy nám oznámí, že se máme do té z plna naložené loďky vejít i my spolu s dalšími asi 20 lidmi, ale vše nakonec dobře dopadne a už plujeme na Gili Air. Je to malý ostrov, který se dá obejít za hodinu a půl. Ale má nádherné pláže, ubytování je v bungalovech přímo na pláži a taktéž restaurace jsou přímo na plážích. U některých restaurací jsou menší přístřešky tak akorát pro čtyři lidi s polštáři místo židlí a s nádherným výhledem na moře. Oběd i večeři tak samozřejmě absolvujeme. Poté, co jsme se dostali na ostrov, nechali jsme Míru a bágly na pláži ve stínu a šli hledat ubytování. Hned na pláži nás odchytla nějaká paní a nabídka nám spaní přímo u ní doma. Měli jsme představu bungalovů, jenže je všude plno. Nakonec jsou ty pokoje fajn. Jdeme hned k moři a na jídlo. Potom Barča s Mírou domlouvají jejich výlet na Komody a my s Luckou se jdeme koupat a šnorchlovat. Je tu parádní i dno, korály hned u břehu, plno barevných rybek. Napadlo mě, že bych si mohl jen tak z hecu oběhnout ostrov, ale jak už to u mě tak bývá, přání je otcem myšlenky a většinou u té myšlenky i zůstane. Jenže to bych to nesměl říct Barče, která se toho okamžitě chytla a začala nás přemlouvat. Tak vehementně, že jsme tedy vyběhli. Přímo z pláže a bosí. Běželo se po pláži a i docela dobře, do doby, než se objevili první korály, snažili jsme se jim vyhýbat jak to šlo, ale někdy to bylo dost těžké. Nakonec jsme to zvládli, takže jsme si prostě OBĚHLI OSTROV! Hurá! Já se teda potom potil ještě asi dvě hodiny, ale stálo to za to! Večer se odměníme pizzou (ano i v těchto končinách se peče pizza). Děvčata mají menší střevní příhodu -ale druhý den je vše OK- a tak se chlapci jdou podívat na beach party, o které před tím mluvila půlka ostrova. Na party bylo asi pět a půl holek a ta půlka ostrova kluků, která o party mluvila. Zabalili jsme to a šli na kutě.

Pokud by měl někdo pocit, že je to tu jen o jídle a spaní, nechť si uvědomí, že jsme na dovolené a ne v práci. A taky, že to píšu na mobilu a na něm mě to vůbec nebaví a tudíž nemohu plně rozvést svůj básnický cit pro větu. A vůbec, tady je to hlavně o jídle a pak o těch ostatních věcech. Takže asi tak – heh.

Vystup na sopku

-8.39466,116.434644

Tak a je tady presne, co jsem predpokladal. Ze nebudu mit moc cas psat denicek. Takze se to pokusim nejak shrnout. Ale je toho ted tolik, ze nevim, zda se mi to podari.

V nedeli 19.7. jsme vstali kolem osme hodiny a v devet jsme uz sedeli na lodicce, ktera nas provezla po vsech trech ostrovech (ostrovy se jmenuji Gili a jsou tri – haha). To pojezdeni vypadalo asi tak, ze jsme vzdy kousek nekam popojeli, hosi na lodicce nas vysadili ve vode a my si to pekne snorchlovali. A reknu vam, lepsi snorchlovani jsem nezazil. Asi ani v Jordansku u Rudeho more, kde byla nadherna, tepla voda a cista. Tady je to taky ciste, ale rekl bych, ze toho je vic. A hlavne jsme videli a sahli si na zelvu. V mori. Zivou. Plula. No proste parada. Takovych zastavek jsme meli asi pet. A nejlepsi to bylo uplne na konci, shodou nahod kousek od plaze, kde jsme i bydleli a jedli. Byl tam teda paradni proud, skoro jako v rece, ale jeden z tech hochu, co s nami pluli vysedli s nami a zacal rybky krmit. Nakonec jsme to vydrzeli uz jenom ja s Luckou (to krmeni) – ostatni, co byli na lodi, to zabalili a jen se tak placali. No a nas zatim ten proud pekne unasel a tak jsme krmili ty rybky a bylo to moooc super. Protoze skoro pulka more ryb plula jenom za nama. Okusovaly nam palce a prstiky.

Pondeli 20.7.2009 a pomalu duvod, proc tu mam odkaz na tu sopku a take to datum. Rozhodli jsme se, ze slezeme sopku Rinjani. Ktera sama o sobe ma cca 3600 m.n.m, jenze se rozhodla zrovna po peti letech vybuchnout (pry takhle vybuchuje celkem pravidelne – dokonce nam bylo receno, ze to ma souvislost s prezidentskymi volbami – oni to tady tak maji…pokud se neco spatneho stane, jako ze napr. vybuchne sopka, tak si to i spoji s nejakymi pro ne vhodnymi udalostmi – no, nas neverici nedostanou) a tudiz vystup az na horu byl nemozny. Jedine misto, kam se da dostat je previs krateru, ze ktereho je videt mensi krater (pro nazornost, asi takhle jsme to videli). Ale nez jsme se tam dostali, chvilku to trvalo. Takze v pondeli vstavame opet brzy – kolem sedme hodiny (sakra, tohle je dovolena????). V 8:30 lodkou odplouvame na Lombok a potom autem do vesnice pod sopkou. Tam jsme dorazili neco po poledni, takze jsme sli obhlednout vesnicku. Nasli jsme paradni a dlouhy vodopad, ve kterem se i Mira osprchoval. Barce neni moc dobre, protoze se nam minuly den trochu pripekla na slunicku. Takze se kolem treti, pul ctvrte vracime na hotel a jdeme si lehnout. Probouzime se az neco kolem seste. Vetsina z nas je lehce unavena z predchoziho snorchlovani (ono je to opravdu narocne). Vecer uz jenom dame veceri a jdeme spat.

V utery 21.7.2009, budice v sedm, ze pry o pul osme bude snidane. Na hotelu je tak 15 lidi a jeden pikolik, co zaroven vari snidane. Zrejme nejak nepocitali, ze vsichni budeme chtit jist. A my jako posledni dostavame jidlo nekdy kolem pul devate. To jsme klidne hodinu jeste mohli spat. A dokonce je na nas vyvijen i lehky natlak, at jako s tim jidlem pohnem. No nic. Auto nas doveze k brane narodniho parku a pak uz je to jen po svych. Nohou. Jeste mensi odbocka. Vylet jsme domlouvali uz cestou na ostrovy a dostali jsme s z puvodnich milionu a neco pres (uz si nepamatuji) na 900 000 za osobu vcetne dopravy na ostrovy a z ostrovu, coz si myslim, ze je celkem rozumna cena. V cene je tedy ubytovani pred vystupem, ty cesty, pruvodce, ale co je hlavne v cene to jsou nosici. Jo, nosici, co vam nesou stany, spacaky, jidlo, piti, skoro vsechno. Na jednu stranu je to zvlastni pocit, kdyz nas ceka relativne srovnatelny vystup jako v Tatrach (spis ty delsi vystupy), kde si taky vsechno tahnete sami a na druhou stranu si pripadate jako aristokrati. Takze kdyz uz to tak je (a ono se tim hodne pomaha mistnim lidem, kteri tak maji praci a penize), tak proc sakra ne. Jenze…jak oni to nesou. Zadne batohy s popruhama a superodlehcene materialy. Bambusova tyc, na obou stranach zavesene veci, co tahnou nahoru, tyc se hodi na zada, na nohy tapky (sandaly) – nekteri jdou i bosi – a uz se jde. Trochu jsem s tema svejma novejma North Facama a tyckama v rukou pusobil trapne. Cesta je rozdelena na nekolik casti, pricemz primarne na tri a to po dvou hodinach, aspon podle zprav a map dole pod vystupem. Prvni cast je celkem nudna, do mirneho kopce, porad v dzungli a my ji dali za neco pres dve hodiny. Jsem si rikal, ze je to docela v prdeli (pardon, pardon – ale nadavky mi tam obcas padly i horsi…jo), protoze to trvalo docela dlouho a nechtelo se mi dalsi 4 hodiny se potit a trmacet – fakt desny dusno. Jenze, tady na te prvni prestavce se stalo neco zajimaveho. Nosici nam zacali varit obed. Hodinu a pul trvalo, nez ho uvarili a my ho snedli. A my tam stravili blbou hodinu a pul, kdyz uz jsme mohli jit nahoru. Achjo. Takze po obede teda na cestu. Tady uz to bylo horsi, casto koreny, schody do kolen, ale misto avizovane dvouhodinovky se stala hodina a kousek. Hura. Takze posledni kousek a to uz jsem tajne doufal, ze bude take kratsi. A taky ze bylo, ale za to cesta za to stala. Prasna a to fest, nahore kamenita a dost strma, cas opet neco pres hodinu. Tak a ted ten pocit, kdyz jste tam nahore, ted vidite ten ohyb krateru a zatim neni videt, co je za nim. Tu cestou mate za sebou, za sebou taky vidite nadherny rozhledy do krajiny (ze si ty sopky umi vuhrat s krajinou, to vam povim – hodne vrasneni, zapadla udoli a na nich nadherna dzungle – tohle se u nas v Evrope nevidi). Ted se prenesete pres okraj toho krateru a pred vama se otevre neskutecna krasa, ktera jeste chrli lavu – coz bylo patrne hlavne v noci, okolo te male je nadherne jezero. A v tu chvili jsem zacal litovat, ze si tam clovek nemuze sejit a vykoupat se a pak se jeste vysplhat primo na Rinjani do tech 3600. Ale i tak – zdolali jsme necele 3000. Pohledejte si na internetu Rinjani – fotky a tak. A posudte sami. Ale vzdy je nejlepsi byt primo u toho.

Nas pruvodce nam ukazal kde mame stany, my sli ocumovat nadherny zapad slunce, pak byla vecere a vecer ty nejuzasnejsi hvezdy. Takhle na horach jsou vzdycky – kdo zazil, vi. Kdo nezazil, ma co dohanet. A videl jsem Jizni kriz (to se vam u nas na severni polokouli nepodari). A taky jse videl Velky vuz, ale je vojem nahoru, jako by ho nekdo prevratil.

Ve stredu 22.7. v sest rano vstaneme, kochame se nadhernym vychodem slunce a pak uz si to mazeme dolu. Zatimco vystup nam trval cca sest, sedm hodin. Dole jsme za ctyri hodiny (a kdyby se ostatni neloudali a my na ne nemuseli cekat, tak jsme dole jeste driv). Mala perlicka. Uplne dole potkavame skupinu deviti Cechu (nejaka vetsi rodina, nebo dve spojene rodiny) a jedna z prvnich otazek je, za kolik jsme ten vylet poridili a pak se nam zacali chlubit, jak to meli levnejsi – vtipne, co? Odpoledne se presouvame na ostrov a uz jenom relaxujeme. Mira s Barcou jeste zarizuji ty sve vylety. Dneska to bylo malo o jidle, co? Takze ve stredu vecer jsme sli do jedne restaurace, kde vzdy kdyz jsme sli okolo bylo plno (dokonce jedina restaurace na ostrove, kde meli rezervace). A ted povazte – Barca si objednala tomatovou polevku, ale tak dobrou, ze jsem si ji musel objednat taky a jako hlavni chod jsme si dali BARAKUDU. Rybka je to vynikajici. Dokonce jsme i videli rybare a bylo nam receno, ze chyta barakudu. Jenze ten rybar drzel v ruce neco jako letajiciho draka. Jak tim chytal tu barakudu, fakt nevim. Zkuste se zeptat nejakeho rybare. Treba se nekdo najde a pohleda na internetu. Takze pro dnesek asi vse. Bohuzel toho v rukavu mam jeste dost, ale uz ted tu jsem pres hodinu a na mesto padla tma. Takze zatim jenom takovy mensi predkrm, co jsme uz prozili:

Rozlouceni s Mirou a Barcou, 6 hodiny prejezd na Bali, opici les v Ubudu s malinkymi opickami na zadech, prochazka ryzovym polem, 7 hodinovy prejezd na Javu na trojsedacce o sirce dvojsedacky evropskych rozmeru (mozna jsem trochu svalnatejsi, ale tohle fakt bylo moc i pro me) ve trech lidech (v autobuse, samozrejme) a dnes jsme videli jak se nosi sira – ano, ta smradlava, traskava sira – nosi se asi nejak takhle http://www.youtube.com/watch ti chlapci na zadech prosim pekne vlaci kolem 70-80 kg. Za jedno kazde kilo dostanou 600 ringitu (krat dva, deleno tisicem a mate to v korunach). Ode dneska si zase o neco vic vazim sve prace. Vazte si ji take.

Mejte se krasne. Zitra nas ceka prejezd na Bromo, od dva dny pozdeji Yoghyakarta, kde stravime tyden.

Trocha (te zivotni) filozofie nikoho…

-7.552, 110.8056

Než se opět dostanu k cestovatelským zážitkům, zamyslím se tu nad několika záležitostmi, ale hlavně si vyliji trochu té zlosti. Celou dobu, co tu cestujeme jsme s lidmi neměli nějaké větší problémy. Ale asi před dvěma dny můj pohár přetekl. Lidé jsou tu skvělí, pořád se usmívají, když se objevíte v oblasti, kde moc turistů nevidí, je to zážitek. To se nám podařilo asi před třemi dny ve městě Bondowoso, kde jsme jen přespávali a protože jsme měli večer čas vyrazili jsme na noční trh do centra, byli jsme tam pro ně jak zjevení, asi jako oblečený eskymák v létě na Tř. Míru. Jenže nejlepší na tom všem je jak se každému změní výraz v momentu, kdy vás spatří. Zřejmě ze sluníčka pořád mhouří oči a krabatí čelo, takže to vypadá, že se mračí. Jakmile k nim přijdete, rozzáří se jak děcka a hned odkud jste, jak se máte nebo jen čistě helou. Nálada kde okamžitě nahoru. Představte si tuhle situaci třeba když procházíte Grandem (ha-blažené úsměvy – řekl bych, že by vás měli ostatní přinejmenším za blázny – něco o blbé náladě u nás doma? ta je tam bohužel pořád a fakt se na ty některé kyselé ksichty vyloženě těším. Předběhnu, když napíšu, že jsem se do řady naštvaných zařadil taky, ale pomalu, pomalu). Jiná příhoda s úsměvem. Tady se nakupuje malinko jinak, prodávající nadhodí cenu a čeká, zda se kupující chytne, takže se smlouvá. Hele, je to zábava do té doby, dokud je konkurence a ono vy většinu věcí nepotřebujete, takže nejlepší taktika je odcházet, to už pak prodávající snižuje cenu sám (takhle jsme se jednou s Luckou rafli a po takhle nastavené ceně mi Lucka řekla, že je to moc a já na ní vyštěkl ať si to příště domlouvá sama a sebral jsem bágly a šel pryč. Cena šla skoro o 20 procent dolů. Takže taky dobrá taktika. No, takže jsme takhle kupovali triko (u Vietnamců počítám za 60 Kč), prodavačka nadhodila cenu. Opodál stojící Australanka (která si tam nebo chtěla koupit a vrátila se, že si to za tu cenu, která ji byla nabídnuta před tím koupí) nám řekla, že to triko má jinou cenu, než nám byla nabízena, že ho manžel kupoval za nižší. Výraz té prodavačky: nasraná čapla věci té „dobré“ ženy a že ji nic neprodá a ať vypadne. Nám s úsměvem (odzbrojujícím) to triko prodala. Za tu nižší cenu. No, není to paráda?! Tak a teď k podstatě problému. Jedeme do oblasti Bromo (doporučuji vyhledat fotky na internetu – tohle píšu z mobilu) a musíme v jednom městě přesednout na nádraží do jiného autobusu, který nás tam zaveze. Průvodčí se nás ptá, kam jedeme, já že na nádraží a on, kam potom a já, že na Bromo, on jo tam je to super, a že jste z Čech, Poborsky je number one(nejznámnější český fotbalista je tu kupodivu právě on, nikoliv Nedvěd) atd. blablabla. Najednou jsme v tom městě, najednou projíždíme nádražím. Týpek jen sit, sit [sedte, sedte] a jedeme ještě asi 5 minut(to bylo schválně, abysme nemohli v tom vedru zpět pěšky na nádraží) a najednou, že ať vystoupíme a že odsud už jezdí autobusy tam, co chceme. Polilo mě horko, před námi normální cestovka. No, a týpek hned co, že potřebujeme (krev se začíná vařit – naštvanost prvního stupně), dostat se do Broma, kontruji já. OK, mister, posadte se prosim, mister, takze do Broma se jede odsud pres tyto vesnice, ano mister? A v teto posledni vesnici, mister, je nekolik hotelu. Muzete tam vylézt na tyto sopky, mister (aha, takže všechno, co už vím z průvodce – pěna z uší – druhý stupeň). Ano, ale já bych se jen rád dostal do toho Broma. OK, mister, a kam jedete dál? Do Yogyakarty (osudová chyba, nikdy neříkejte vaše následující plány, radši si něco vymyslete). Aha, mister (ty vole, ještě jednou řekne mister, tak ho praštím – tohle je třetí stupeň – chlupy mi stojí v nose) takže do Yogyakarty se normalne jede přes 5 měst, ve kterých musíte přesedat a trvá to 15 hodin (průvodce tam má 8 hodin a přímý spoj). Mohl byste mi říct jak se dostanu do Broma – to už jsem se zeptal důrazně. Ale, mister (tak a už jsem nasranej-za tenhle a za chvili další ostřejší výrazy se omlouvám, ale to byly mé pocity), copak vy nechcete informace? Já vám jen dávám informace (houby, chceš ze mně vytáhnout, co nejvíc). Jo, za info díky, ale já teď potřebuju na to Bromo, takže…? No, mister, buď můžete veřejnou dopravou, ale to pojedete tři hodiny a další bus jede až za hodinu a půl. Nebo, mister, s autem za 200 000 (před tím, než vybuchnu, vsuvka-normálně ta cesta stojí 25000 jednoho- a teď přišel ten výbuch – mám tady už pár připravených a vtipných poznámek, pro neodbytné nabízeče, ale teď mě napadlo a naštěstí to neřekl jediné: von si snad myslí, že ty peníze seru).

Ale tak kdyz pisu, tak trochu k doprave. Prisel jsem na kredo mistnich ridicu :“Jed tak rychle, aby ses stihl vratit do sveho pruhu driv nez te srazi vetsi protijedouci vozidlo“. Vic netreba. Tuto vetu si jiste vstepuji mistni do hlav jiz od utleho detstvi. Prostredni cara totiz slouzi jako navadeci pruh, ktery je nutno udrzovat uprostred sveho vozidla. Mensi vozidla nez sve vlastni nevidim, ty se musi starat samy o sebe. Jedine z tech velkych mam respekt. A navrat do vlastniho pruhu,tak abych se nesrazil s protijedoucim? Centimetry nejsou zadna mira. Naucil jsem se jedno, nekoukat dopredu, vic si tak vychutnam okolni krajinu. A doufam,ze ridic ma jakys takys pud sebezachovy! Nejhorsi na tom vsem je, ze treba 100 km usek se tu autobusem urazi za 3 hodiny a vice. Boli z toho zadek. Tak zatim vse. Ja si jdu zkusit presednout.

Posl.: trocha (te zivotni) filozofie

Takže dokonceni: No, mister, buď můžete veřejnou dopravou, ale to pojedete tři hodiny a další bus jede až za hodinu a půl. Nebo, mister, s autem za 200 000 (před tím, než vybuchnu, vsuvka-normálně ta cesta stojí 25000 jednoho- a teď přišel ten výbuch – mám tady už pár připravených a vtipných poznámek, pro neodbytné nabízeče, ale teď mě napadlo a naštěstí to neřekl jediné: von si snad myslí, že ty peníze seru). Jako v tu chvíli se ve mě mísila bezmoc s vyloženou nasraností (ta bezmoc ještě měla jeden důvod, v oblasti Bromo je hodně turistů a bývá problém sehnat ubytování, takže jsem tam chtěl být co nejdřív). No, a když Lucka řekla, že ta cena je moc, tak já už to nevydržel a vytekl (viz výše) Skončilo to vzájemnou dohodou na 170 000. A když jsem pak uviděl nahoře tu nádheru, všechno to ze mne spadlo. Ubytování jsme taky našli super. A ještě dodatek, teď zrovna jedeme 8 hodin do té Yohyakarty za úplně stejnou cenu jako předtím tu hodinu. A to jsou všechno důvody, proč cestuji s báglem a proč kašlu na strojenost cestovek a organizovaných zájezdů. Tohle všechno a ještě další milióny věcí si prožijete jenom tímhle způsobem. A i přes kolikrát hnusný záchody a hnusný zaplivaný pokoje (ale, že je hlavně kam složit hlavu) se to vyplatí. Už jen pro to, že si uvědomím jak šťastný život mám a že ta naše permanentní nasranost je úplně zbytečná. Chce to jen se usmát (tohle člověka nic nestojí, no nemám pravdu?). Ale to už je trochu jiné téma.

Jak ten čas letí

Bromo, Java

Takže opět po dlouhé době opět na internetu, takže pár novinek a omluva za nepsani.

Vezmu to trochu na přeskáčku. Dnes jsme opět v Kuala Lumpur. A je tu šílené dusno. Teplota přibližně stejná, ale to dusno zabíjí. Teprve jsme na hotelu pár minut a už ze mně leje jak z konve. Zlatá Indonésie. A jak vlastně bylo? No, nádhera. Z Lomboku jsme přejeli na Bali do města Ubud. To je známé především díky pověstným tancům a taky díky tomu, že se tu zdržuje umělecká komunita a to všeho druhu. My se do Ubudu dostali docela pozdě, nějak kolem sedmé večerní, už byla tma. Podle průvodce jsem se rozhodl, že dojdu na konec města, kde by mělo být levné ubytování. Cesta tam nám trvala 15 minut (s naloženými bágly) a bohužel žádné ubytování nebylo. Takže dalších skoro 10 minut zpět do centra, kde nás odchytl chlápek, že má hotel za 200 tisíc. Bylo to trochu dražší, ale když jsme tam viděli vanu a tekla i teplá voda, vzali jsme to. Ty dvě noci nějak zvládneme. A taky že zvládli. Druhý den jsme si prošli město, dostali se do opičího lesa, což je takový park, kde je plno opic, a ty menší po vás dokonce lezou. Docela sranda. V neděli 26.7. jsme ráno zabalili a už si to mašírovali na autobus směr Kawa Ijen. Je to kráter plný síry na východě ostrova Jáva. A tím začala naše anabáze po Jávě, která skončila dnes v pět odpoledne. Cesta autobusem z Denpasaru na Bali do města Bondowoso, kde jsme přespávali trvala celých devět hodin. Celkovou vzdálenost odhaduji tak na 200-250 kilometrů. Celou cestu jsme strávili na trojsedačce o celkové šířce dvou evropských zadků a to ve třech. Pořád jsem tak nějak doufal, že si týpek vystoupí nebo někam odsedne. Udělal tak, až asi hodinu před tím, než jsme z autobusu vystoupili. Cestou, už na Jávě, si do autobusu naskočí vždy nějaký kytarista, který zahraje jednu, dvě písničky, obejde autobus a vybere nějaký ten peníz. Tomu prvnímu jsme dali 5000, a potom nám ten chlápek vedle říkal, ať dáme 500 nebo 1000 (převod: vymazat tři nuly, vynásobit dvěma) a u některých říkal, ať nedáváme vůbec. Funguje to tak, že jakmile jedni dohrají, vystoupí a potom nastoupí další.

V Bondowosu jsme nějak kolem deváté večer. Hotel Anugerah je docela fajn a levný, ale problém nastává když domlouváme dopravu na Kawa Ijen. Cena je 600 tisíc za auto. Druhá alternativa je dojet veřejnou dopravou do vesničky poblíž kráteru, ale to už večer nestíháme a druhý den ráno se nám už nechce. Takže to auto nakonec bereme. Je to samozřejmě předražené, protože v tom je jenom doprava. Vyjíždíme v pět ráno, u kráteru jsme něco před osmou. Jde se do kopce asi hodinu a půl a nakonec se pod vámi objeví nádherný výhled na krajinu a na kráter, ze kterého se těží síra. Těží se tím klasickým způsobem, tzn. že se dole naloží do dvou košů, které jsou spojeny bambusovou tyčí, borci si tyč hodí na záda a už šupou hodinu do kopce a pak další hodinu z kopce. Celková váha je od 70 po 80 kg (někdy prý i ke stovce, ale my nejvíc viděli 82 kg – cestou si to váží) a za kilo váhy dostanou 300 rupií. To je to, jak jsem psal, že si vážím své práce. Jak jdeme nahoru, potkáváme plno těchle týpků a každej z nich na nás volá Helo nebo nemáš cigaretu nebo nemáš sušenku? Výhled je parádní. Pokud chcete fotky, pak http://luckky.rajce.idnes.cz/konecne_Indonesie/

Někdy v úterý jsme přejeli do oblasti Bromo. Sakra, rozepsal bych se, je to nádherná krajina, ale je už půlnoc a klíží se i víčka. Takže jen zkráceně. Je tam zima, spíme ve dvou tisících, takže v noci skoro na nule. Bromo je taková sopka v sopce, resp. v sopečně kaldeře. Kaldera je cosi, co vznikne výbuchem obrovské sopky, tedy jakýsi kráter. Uprostřed toho kráteru je ještě menší sopka a ta dýmá. A k té jsme se brzy z rána vidali. Abychom viděli vycházet sluníčko. Stálo to zato.

Po Bromu jsme se přesunuli do města Yogyakarta, kde jsme víceméně strávili týden. Tady jsme byli na Borobuduru a Prambananu, což jsou nádherné hinduistické chrámy. Pak jsme ještě byli na planině Dieng, což je místo v horách, kde se kdysi propadly hory z lávy a vznikla planina, na které je opět plno hinduistických chrámů. Krajina je tady úžasná, všude okolo jsou samé hory a ty hory jsou do posledního místečka vyplněny políčky. Políčka jsou terasovitého typu a pěstují se tady převážně brambory, ale také cibule, zelí, mrkev. Takže taková normální zelenina. Paradoxem je, že se tu brambory moc nejí, oni to dávají spíš jen do zeleninového sálatu, než jako přílohu. Ale v restauraci, kde jsme jedli, dělali vařené brambory. Tož jsem si dal.

Ale nejlepší část nás čekala asi nakonec. Kousek nad Yogyakartou je jeskyně. Při vlezu do jeskyně jsme dostali svítilnu a helmy a průvodce a celou jeskyni jsme si prošli jenom takhle pěkně ve třech. Šli jsme asi hodinu a půl. Celou dobu ve vodě a místy dokonce i po pás. V jeskyni se vůbec nesvítí, jediná světla byla z našich čelovek. Byl jsem nakonec docela rád, že jsme vylezli ven. Ale stálo to za to.

Takže teď nás čeká do čtvrtka Malajsie a moře a pak už jen Singapur.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .