0
0

Sobota 28.12.2002

O tom, že bych strávil konec roku někde v cizině, už sním hezkých pár let. Prozatím mi ale bylo vždy souzeno trávit poslední prosincové dny v nehostinném středoevropském podnebí. Na konci roku 2002 tomu bylo poprvé jinak!

Během listopadu objevil Michal na internetu nabídku zlevněných výletů do Istanbulu – za příznivou cenu byla k mání nejen letenka, ale i nocleh se snídaní. A tak jsme se rozhodli, že po třech letech opět zamíříme do nádherného města na rozhraní Evropy a Asie, které je navždy nesmazatelně zapsáno v našich cestovatelských srdcích. Naše výprava se během několika málo dnů rozrostla na sedm lidí – samozřejmě se k nám přidal Libor a také můj bývalý kolega z práce Petr, dále Martin, který s námi před třemi lety cestoval na Srí Lanku a do Emirátů, a s ním i jeho přítelkyně Lenka. A k mé velké radosti se mnou mohla do Istanbulu cestovat i Radka a tak jsem se mohl těšit, jak ji provedu po všech těch nádherných místech a památkách jednoho z nejkrásnějších měst na světě.

Jedinou nepříjemností před odletem byla skutečnost, že o víza musíme žádat už v Praze, a především to, že místo tradičních deseti dolarů za něj zaplatíme 680,-kč. Inu, co se dá dělat, naše zahraniční politika nám zase hodila nějaký ten cestovatelský klacek pod nohy…

Náš odlet byl naplánovaný na 28.prosince. Charterový let FHY964 zajišťovala mladá turecká společnost Free bird a musím říci, že se samotným průběhem obou letů mohu vyjádřit naprostou spokojenost. Samotný přílet do nádherně osvětlené Prahy bych skoro označil na úchvatný, ale nepředbíhejme.

přistáváme v Istanbulu. Z ruzyňského letiště jsme se odlepili v 9:50. Nejdříve naše MD 83 prolétalo vysokou oblačností, ale někde nad Maďarskem mraky kamsi odplynuly a nám se naskytl krásný výhled na zasněženou Evropu. K jídlu jsme dostali docela dobrou omeletu a po dvou hodinách letu jsme dosedli na plochu Atatürkova letiště v Istanbulu. Hodinky posouváme o hodinu kupředu a po bezproblémové pasové kontrole jdeme omrknou aktuální kurz turecké liry. No, devalvace opět zapracovala – oproti pul milionu lir v roce 1999 už za dolar dostaneme 1 600 000. Kluci hned nějaké droboty mění, já mám s sebou kreditku, takže si s výběrem počkám až do města. Stejně na letišti nevidím žádný bankomat.

Před letištní budovou už nás čekají zástupci turecké cestovky a navigují nás do autobusů, které nás odvezou do hotelu. Náš hotel se jmenuje Kuran a nachází se ve čtvrti Yenikapi nedaleko mešity Laleli, tady velmi blízko místa, kde jsme bydleli před třemi lety. Kuran je sice o něco skromnější než tehdejší hotel Barin, ale na pokoji máme televizi, minibar a samozřejmě nechybí ani záchod a sprchový kout.

V podvečer nás ještě v hotelové restauraci čeká informační schůzka s delegátem cestovní kanceláře I´m travelling, která celý výlet do Istanbulu organizuje. Seznamujeme se s nabídkou výletů a zjišťujeme, že kdybychom si chtěli Istanbul prohlédnout organizovaně, tak by se nám náš výlet po čertech prodražil a tak si objednáváme pouze silvestrovský výlet na Princovy ostrovy (25USD), protože tam jsme ještě nebyli. Kromě toho Petr, Martin a Lenka vyrazí druhý den na výlet okolo Bosporu.

velký bazar. Po krátkém posezení se můžeme konečně vydat na večerní procházku. Radka je samozřejmě zvědavá na Velký bazar a tak naše první kroky směřují právě tam. Cestou vybírám z bankomatů – napoprvé jsem si vybral jen pět milionů, protože jsem zadal hodnotu, které chyběla jedna nula. Napodruhé to bylo lepší a v mé peněžence se rázem objevilo dalších padesát milionů! Bazar hned za velkou Beyazitovou mešitou anoncuje spousta obchůdků, ale samotný vchod do zastřešeného bazaru najdeme až v jedné boční uličce. Ale však to tady známe…

Na bazaru je tradiční nával, ve kterém prakticky není možné udržet pohromadě skupinku, jako je ta naše. A tak se s Radkou ani nesnažíme držet s ostatníma kontakt a jdeme obhlédnout zboží sami. No, mají tady toho požehnaně – od oblečení přes vodní dýmky, látky, koberce až po kožené výrobky a zlato. To se nám to bude v příštích dnech nakupovat!

Vymotat se z bazaru sice není problém, ale trefit správný východ je už o něco složitější. Naštěstí jsou u stropu navigační cedule s názvy ulic, do kterých východ ústí, a tak jsme nakonec správně trefili východ u Beyzitovy mešity. noční Hagia SophiaA u jednoho z krámků s muzikou dokonce potkáváme ostatní. Koupíme si pár pohledů (0,30USD) a také známky (600 000TL), potom je třeba zahnat přicházející hlad a budeme pokračovat v procházce. V jednom z obchůdků si s Radkou dáváme kebab – tedy arabský chléb plněný kuřecím masem a zeleninou, ale Radce to moc nechutná, takže mám dvojitou porci…

Ještě než se vydáme zpátky na hotel, podíváme se na Ahmedovo náměstí na osvětlené nejznámější istanbulské stavby – Modrou mešitu a Hagii Sophii. Sám jsem na večerní panorama zvědavý, protože před třemi lety jsme se do centra v noci nedostali. Radka je už docela unavená a začíná protestovat, ale myslím, že těch deset minut chůze stálo za to, protože obě stavby byly opravdu nádherně nasvícené! Můžeme začít fotit a natáčet…

před Hagiou Sophi. Zpátky se vracíme opět okolo Beyazitovy mešity po třídě Yeniceriler. Začíná být docela chladno, i když počasí se zatím ukázalo být velmi příznivým neboť nás celý den provázelo Sluníčko a teploty s přehledem převyšující deset stupňů! Radka by si už nejradši sedla, a tak ještě fotím pěkně nasvícenou Beyzitovu mešitu a okolo Laleli se vracíme do hotelu. Z našeho pokoje musíme vykázat drzou myší návštěvnici a hlavním úkolem zítřejšího rána se ukazuje být zajištění opravy nesplachujícího záchodu. Teď nás ale čeká zasloužený odpočinek po náročném dni.

Neděle 29.12.2002

Ráno nikam nespěcháme, v klidu se nasnídáme a vyrazíme do města. Dnes se vstříc velkoměstu vydáme jen s Liborem a Michalem, protože Martin s Lenkou a Petrem vyráží na celodenní výlet okolo Bosporu. Škoda, že se stejně jako minule nemůžeme vydat lodí k Černému moři. Počasí je sice stále super, ale na pobyt na lodi to přece jen není…

Na dnešek jsme si raději naplánovali návštěvu Asijského břehu a paláce Beylerbeyi. Musíme tedy do přístavu Emünenü, odkud odjíždí trajekty do Üsküdaru (750 000TL). Naše cesta vede okolo Sulejmanovy mešity, což je jedna z nejvýraznějších dominant města. S Radkou si ji zatím prohlížíme zvenku, protože s návštěvou interiéru chceme počkat na ostatní. Kluci mezitím fotí istanbulské panorama z vyhlídkové terasy. My si ještě prohlédneme Sulejmanovo mauzoleum s přilehlým arabským hřbitovem a potom už pokračujeme do přístavu. Jenomže v cestě nám ještě stojí cesta do přístavuEgyptský bazar a tak z rušných ulic, které se jen hemží prodavači všeho druhu, odbočujeme do velké budovy ve tvaru písmene „L“, ve které se nachází velký trh s kořením. Tedy poslední dobou už tu není výhradně koření – sortiment se začíná hodně podobat zboží na nedalekém Velkém bazaru, ale celkově se tady zdá být levněji. Radka nakupuje čaje (balení za 4USD) a také sadu koření (2USD). S dalšími nákupy ještě počkáme, ale vzhledem k tomu, že tu mají docela levné vodní dýmky i koberce, se sem ještě určitě vrátíme.

Egyptský bazar končí na břehu Zlatého rohu, tedy zálivu, který se z Bosporu zařezává do evropské části Istanbulu a rozděluje ho na dvě části. Obdivovat tu můžeme pěknou mešitu Yemi, která tu byla postavena v letech 1593-1663. Yemi má sice jenom dva minarety, ale i tak vypadá velmi majestátně. Hned vedle mešity je přístav Egyptský bazarEmünenü, kde kupujeme žeton, který se vhodí do turniketů a ty nás pustí na loď do Asie. Tento systém žetonů funguje nejen u trajektů, ale stejným způsobem se lze dostat na nástupiště tramvají a také do zdejšího dvojzastávkového metra (Tünel).

Plavba do Asie trvá asi 20 minut. Cestou se nám naskýtá výhled na Bosporský most, Leandrovu věž a na několik pěkných mešit v Üsküdaru. Radka poprvé opouští Evropu, my s klukama zase porušujeme závazek, že další cesta povede kamkoliv jen ne do Asie…už jsme tu zas…

Po krátké procházce po přístavu usedáme do autobusu 15B a jedeme k paláci Beylerbeyi. Do autobusu se samozřejmě nekupují žetony, ale klasické lístky, které jsou k dostání v budkách vedle zastávky. Jízda okolo Bosporu nás natolik zaujala, že u paláce nakonec nevystupujeme, ale míříme až na konečnou. Jsme zvědaví, kam až nás autobus zaveze.

Podjíždíme Bosporský most a začínáme stoupat na kopec s vysílačem Džamliči. Sem moc turisté nejezdí – nejsou tu žádné památky, jen několik mešit a spousta nových zatím neobydlených budov.

Samotná výstavba je na asijské straně čím dál aktuálnější, protože spousta obyvatel Istanbulu se sem stěhuje z místy předimenzované a přeplněné evropské části města.

Autobus nás dovezl až na velké prostranství vysoko nad městem. rybáři na Galatském mostěIstanbul tady ale ještě zdaleka nekončí a my se na vlastní oči přesvědčujeme, jaké rozlehlé je to velkoměsto. Stejnou linkou se vracíme zpátky do přístavu, bohužel tady na konečné nemáme kde nakoupit jízdenky a řidič peníze nechce, takže nezbývá než jet zadarmo…

V Üsküdaru se ještě posilníme kebabem – tady zachutnal i Radce!Chvíli ještě přemýšlíme, jestli se nepojedeme podívat do Besiktase k paláci Dolmabahče, jenomže bez organizované skupiny nemáme šanci se dovnitř dostat a tak raději jedeme zpět do Emünenü. Po přilehlém Galatském mostě přecházíme na protější břeh Zlatého rohu do Karaköy. Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít jízdu Tünelem (500 000TL). Horní stanice metra je na obchodní třídě Istiklal, kam se opět těší hlavně Radka, přestože už opět naříká na bolavé nohy. Ještě ve stanici kupujeme lístek na zdejší historickou tramvaj (500 000TL), která odsud jezdí na náměstí Taksim. Protože nám ale tramvaj právě ujela, jdeme na náměstí pěšky, což se Tünel (foto Michal)Radce moc nelíbí a tak ji s klukama musíme přesvědčit, že je po cestě spousta zajímavých obchodů a já dokonce slibuju, že se v některém možná i zastavíme…A zpátky pojedeme tramvají!

Pár obchodů jsme na lidmi přeplněném Istiklalu skutečně navštívili – já jsem si především všímal cédéček (cca 12 500 000TL, tedy cca 250kč), protože bych rád opět dovezl domů nějakou místní muziku a také mě tu zaujala docela levná DVD (22 000 000TL). V bočních uličkách jsme ještě stihli navštívit trh s ovocem a nakonec jsme zdárně dorazili až na Taksim s pomníkem nezávislosti.

Naštěstí se tu zrovna otáčí tramvaj a tak můžeme hned nastoupit a vydat se zpátky k metru. Třída Istiklal je dnes notně přeplněná lidmi a tak je až s podivem, že naše tramvaj prodírající se davem lidí na své cestě nikoho nezajela. Ale být řidičem, tak se z toho asi brzy zblázním, protože je třeba být neustále ve střehu a zvonit a brzdit a zvonit a zvonit…

Radku už asi hodně bolí nohy, navíc na nás v tramvaji zbyla jen místa k stání, takže má opravdu zlý výraz v očích, když se ji snažíme přesvědčit, že do hotelu půjdeme pěšky přes Atatürkův most a okolo akvaduktu. Ale však to netrvá dlouho a jsme zase u mešity Laleli a tedy blízko hotelu. Yosun restaurantDnes si také poprvé zajdeme na pořádnou večeři. Vyvoleným se stal restaurant Yosun, který je pár bloků od hotelu. Původně jsme měli jít povečeřet i s dnešními výletníky, ale nakonec jdu jen já s Radkou a Michal.

V restauraci je podezřele prázdno. Hned se nás ujímají číšníci a vedou nás do místnosti s několika akvárii. Ochotný číšník mi hned vysvětluje, jaká že se ve kterém akváriu nachází potvora, bohužel turecky, takže z toho moc moudrý nejsem. Ale prostředí tu vypadá velmi dobře, navíc jídla stojí okolo 3USD a pivo Efes dolar, takže je jasné, kde budeme trávit příští večery.

K jídlu si dávám Adana kebab, který je trochu ostřejší ale výborný, Michal si dává urfa kebab a Radka volí jistotu v podobě kuřecího staeku. K jídlu dostáváme i chutnou arabskou placku a salát (za dolar). No, našli jsme fajn restauraci a to ještě netušíme, že tu na nás příště čeká náš ptačí kamarád…

Pondělí 30.12.2002

V pondělí vyrážíme do města v plném počtu. Dnes máme namířeno do centra k těm nejznámějším stavbám a památkám. My s Radkou jsme si ale usmysleli, že se na rozdíl od ostatních svezeme tramvají, abychom šetřili síly na další náročný den. Hipodrom (foto Michal)A tak jdeme k mešitě Laleli koupit nezbytné žetony (750 000TL) a zároveň si prohlédneme, jaké má Laleli pěkné nádvoří. Samotná mešita byla postavena v 18.století za vlády sultána Mustafy III. a patří k nehezčím příkladům osmanského baroka.

Od mešity jdeme na zastávku tramvaje. Čeká tu už docela hodně lidí a ještě horší situace nastává, když konečně přijíždí tramvaj. Tam se prostě nevejdeme. Musíme počkat na další. Trvá to asi 10 minut a další tramvaj je tu. S vypětím všech sil jsme se vmáčkli dovnitř a vydali jsme se na zastávku Sultanahmed – tedy na Ahmedovo náměstí.

Jsme v srdci Istanbulu. Tady se nachází hned vedle náměstí podlouhlé prostranství – Hipodrom neboli místo velkolepých slavností, triumfálních pochodů, vozatajských závodů, politických shromáždění a dokonce i masakrů. Dnes tu stojí tři sloupy – egyptský obelisk z Karnaku, hadí sloup z Delf a velký kamenný sloup. To všechno ovšem stojí ve stínu monumentální stavby, kterou je samozřejmě Modrá mešita se svými šesti minarety. Vstupujeme tedy do jejího areálu a za chvíli již stojíme na velkém nádvoří, nad kterým se tyčí a postupně zvedají do výšky jednotlivé kopule samotné mešity. Na nádvoří potkáváme také kluky a společně jdeme vystát krátkou frontu u vchodu do interiéru. Vchod ovšem není tady na nádvoří nýbrž zboku. Musíme se tu před vstupem do mešity vyzout a body si neseme s sebou dovnitř, protože východ je na druhé straně.

Modrá mešitaRadka vlastně poprvé vstupuje do mešity, a tak jí ukazuji ímámovo schodiště, mihráb a společně obdivujeme nádherné mozaikové obložení stěn, zdobená okna, mohutné lustry i úryvky (súry) z Koránu vyobrazené na stěnách a stropech kopulí. Je to opravdu mistrovské dílo architekta Mehmeda Agy, který mešitu postavil roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Stavitel se svým dílem snažil překonat stavbu, která stojí na druhé straně dnešního Ahmedova náměstí – chrám Hagia Sophia. A nutno podotknout, že se mu to v mnohém opravdu podařilo.

A právě do Hagie Sophie míří naše další kroky. V příjemném parku na Ahmedově náměstí vedle Hipodromu ještě naaranžujeme jedno společné foto a potom se na chvíli rozdělíme, protože Libor s Michalem do Hagie jít nechtějí. Já se ujímám zbytku naší skupiny a jdeme si chrám prohlédnout, zatímco kluci se vydají do archeologického muzea. Sraz si dáváme před branou paláce Topkapi. Jenže náš plán dostává trhlinu – je pondělí a to je v Hagii zavírací den. Smůla, dnes se dovnitř nedostaneme. Jako náhradní program tedy volíme návštěvu Potopeného paláce (Yerebatan sarnici). U vchodu mě šokuje vstupné zdražené snad o 150% (8 000 000TL). model paláce Topkapi (foto Petr)Studenti platí polovinu, takže Radka to má jen za čtyři miliony. Bohužel uvnitř zjišťuji, že zajímavá audiovizuální výstava byla v útrobách této obrovské podzemní baziliky jen dočasně a dnes tam není absolutně nic, jen mlčící temný les 336 sloupů a obligátní hlava medúzy. Za osm milionů docela slabota…Až hanba…

Ani ostatní nejsou z paláce moc nadšení a tak se vydáváme okolo zavřené Hagie Sophie k Topkapi. Procházíme na první nádvoří a s obavami sledujeme přítomný dav lidí. Před branou „Pozdravení pokoje“ se naše obavy naplňují – před pokladnou stojí asi 200m dlouhá fronta, asi tak na tři hodiny, možná víc. Moc rád bych Radku vzal dovnitř, protože vím, že to opravdu stojí za to, ale takovou frontu nemáme šanci dneska vystát. Naštěstí vidíme ve frontě spolucestující z letadla, kteří nás ochotně pouští k sobě do řady, takže jsme nakonec na lístky čekali jen slabou půlhodinku.

Dalším šokem byla cena vstupného – 15 000 000TL. To by ještě nebylo tak hrozné – horší bylo zjištění, že dalších patnáct milionů stojí vstup do samotné klenotnice! O harému ani nemluvě, ten se platil zvlášť už minule, ale takové ceny, to je snad zlý sen! Radka tedy zase půjde za studentskou cenu (5 000 000TL), přestože nemá ISIC (i když studentka opravdu je), ovšem v případě problémů jsme připraveni použít jakýkoliv jiný průkaz včetně občanky. Za studentskou cenu jde dokonce i Petr (o rok starší než já a sežrali mu to) a také Martin.

..v klenotnici (foto Petr)Branou vstupujeme na druhé nádvoří. U vstupu musí naše příruční zavazadla pod rentgen a potom si už můžeme prohlédnout modely paláce, abychom viděli, co nás tady všechno čeká. Začínáme ve východním křídle 2.nádvoří v budově bývalé kuchyně. Tady je k vidění sbírka porcelánu a nádobí, ovšem dnes je půlka expozice (horní patro) jaksi zavřená, což po těch zaplacených milionech opravdu potěší. Jdeme tedy na třetí nádvoří, kde se tvoří další hrozivá fronta u vstupu do palácové školy a pokladnice. Radka se nekompromisně staví téměř do čela zástupu a když nikdo neprotestuje, ocitáme se za chvíli uvnitř expozice. Já vím, najdou se zase jako vždycky smotlachové, kteří budou kritizovat, že se neumíme v cizině chovat. Ale každý, kdo někde byl ví, jak je čas drahocenný, tak nevím, proč bychom měli utratit 25 dolarů za vstup a pak stát jak blbci hodinu v nějaké stupidní frontě…a basta…

Další ranou je skutečnost, že se v palácové škole, kde jsou vystaveny oděvy sultánů, ani v pokladnici nesmí fotit ani natáčet. Tak to už je opravdu přehnané! Samozřejmě, že se snažíme co nejvíc exponátů natočit a nutno podotknout, že se nám vše podstatné podařilo zachytit – topkapskou dýku se třemi smaragdy, trůn s 25 tisíci perlami i proslulý diamant Lžíčař.

Hirka-i Saadet DairesiNa čtvrtém nádvoří se věnujeme především krásným výhledům na Bospor, v západním křídle třetího nádvoří zase procházíme pavilon Hirka-i Saadet Dairesi s mnoha islámskými relikviemi. Ještě než opustíme třetí nádvoří, podíváme se do altánu Arz Odasi, kde sultán očekával říšskou radu a uděloval audience vyslancům a návštěvníkům z cizích zemí. Na druhém nádvoří ještě procházíme expozici zbraní a vynechat nemůžeme ani Kubbealti, neboli nádhernou místnost, kde zasedala říšská rada (díván). Hned vedle zasedací místnosti je vstup do harému, jehož věžička je jednou z dominant celého komplexu Topkapi, ovšem další miliony za vstup už obětovat nechceme.

Vracíme se na první nádvoří před bránu, kde se setkáváme s Liborem a Michalem, kteří také moc neuspěli, protože nejen Hagia Sophia má v pondělí zavírací den. Ještě čekáme, až budeme kompletní, a vydáváme se dolů pod hradby paláce, kde stojí nádraží Sirkeči, které od roku 1888 sloužilo jako konečná legendárního Orient expressu. Před nádražím si kupujeme kuřecí kebab (750 000TL) a okolo přístavu se jdeme podívat opět na Egyptský bazar. Začíná mohutné nakupování.

KubealtiJá kupuji sadu čajů (4USD) a s Radkou vybíráme a kupujeme koberce (po 9USD). V jednom z krámků na konci bazaru objevujeme levné a při tom pěkné vodní dýmky (9USD) a tak Radka neváhá a po kratším vybírání jednu kupuje. Smlouvání se tentokrát moc nedaří, ale devět dolarů je docela slušná cena, která je dokonce včetně uhlíků. Akorát tabák se nám pořídit nepovedlo – nebyl na bazaru zrovna nejlevnější, tak snad nějaký seženeme ve městě.

Před začátkem nákupů jsme si dali s ostatními sraz před vchodem do bazaru, jenže jak je to obvyklé, zase na ostatní čekáme. Kluci navíc, když vidí Radčinu dýmku, propadají nákupní horečce a jsou si „šíšu“ koupit taky. Takže dobrou půlhodinu stojíme s Radkou a Petrem před bazarem a odmítáme otravné pouliční prodejce voňavek. Jeden blázen chtěl stůj co stůj smlouvat – začal se 40eury za tři voňavky a končil na čtyřech euro za pět lahviček! Nakonec jsme i jeho zdárně odehnali a šli si raději v pokročilém podvečeru prohlédnou hezky nasvícenou mešitu Yemi. Zpátky k hotelu, respektive k mešitě Laleli, tentokrát jedeme tramvají všichni. Michal i Libor mají svoji dýmku a Martin s Lenkou jakbysmet.

Večer se vydáváme opět do „našeho“ restaurantu Yosun. Tentokrát jdeme v plném počtu. Sedíme ve velké místnosti s malým vodotryskem a okolo nás se promenádují nejen číšníci, ale také místní papoušci. Jeden si nás oblíbil (respektive chleba, který jsme k jídlu dostali) a držel se nás celý večer. No, na zítřejší Silvestrovskou oslavu máme jednoho kamaráda navíc…

Úterý 31.12.2002

Silvestrovské ráno je zatím suverénně nejkrásnější. Obloha je bez jediného mráčku a vypadá to na nádherný den plný Sluníčka! To je skvělé, protože dnes jedeme na výlet po Marmarském moři a klepat se na lodi za deště při teplotách okolo nuly by nebylo rozhodně nic příjemného. Takhle to vypadá, že si výlet i celý Silvestrovský den pořádně užijeme!

Po snídani v půl deváté nastupujeme před hotelem do přistaveného autobusu a vydáváme se do přístavu Emünenü. Bohužel právě začíná dopravní zácpa, takže nám přesun trvá docela dlouho. V přístavu dostáváme od průvodkyně žetony (normálně stojí 4 000 000TL) a čekáme na odjezd. Cesta na asi 15km vzdálené Princovy ostrovy, které jsou naším dnešním cílem, by měla trvat asi hodinu a půl.

Istanbulské panorama z mořeBěhem plavby si můžeme prohlédnout Istanbul netradičně z moře. Míjíme majestátný palác Topkapi a za několik minut se nám naskýtá nádherné panorama s Modrou mešitou a Hagiou Sophií. Istanbul se pomalu vzdaluje, ale jeho konec je stále v nedohlednu. Opět se přesvědčujeme, jak rozlehlé je toto velkoměsto na rozhraní Evropy a Asie.

Princových ostrovů je celkem devět. Již od byzantských dob byly využívány jako místa exilu pro nepohodlné následníky trůnu a na jednom z těchto ostrovů je dokonce dodnes vězení. Čtyři z ostrovů jsou obydlené a slouží jako výletní a odpočinkové místo pro obyvatele přelidněného Istanbulu. Není divu, že tu vyrostla spousta nádherných vil, i když ceny pozemků tady asi nebudou nejlevnější. Nicméně ten klid, který na ostrovech panuje, zřejmě stojí za nějakou tu vyšší investici. Však jsou také ostrovy chráněnou rezervací a platí na nich striktní omezení pro provoz automobilů.

ostrov Kinaliada (foto Petr)My se postupně zastavujeme na všech obydlených ostrovech – Kinaliadě, Burgazadasi, Heybelidadě a Büyükadě, ale až na posledně jmenovaném vystupujeme. Vítá nás poklidné městečko s mnoha pěknými baráčky, které stojí na svahu nad pobřežím Marmarského moře. Čeká nás projížďka koňskou drožkou, během které objedeme polovinu největšího z Princových ostrovů. A tak se vydáváme na cestu. V drožce s námi cestuje Petr a ještě jedna paní. Náš povoz není zrovna z nejrychlejších a koníci popoběhnou prakticky jen z kopce. Když stoupáme vzhůru, tak mám občas obavu, jestli nás ta nebohá zvířata vůbec utáhnou. No, ono se není čemu divit, protože zdejší koníci většinou nejsou živeni zrovna ideálně.

Na návrší uprostřed borového lesa kdesi ve vnitrozemí ostrova máme krátkou přestávku. Z terasy jedné skromné restaurace se naskýtá pěkný výhled na moře, ale jinak tu kromě několika oslíků a sem tam nějakého polosplašeného koně nic zajímavého není. Po chvíli odpočinku pokračujeme zpátky do městečka. V restauraci Milano nás čeká oběd, který máme v ceně výletu. jízda drožkou (foto Petr)Nejdříve dostáváme předkrm – hranolky a šátečky z listového těsta plněné sýrem, následuje salát a hlavní chod, kterým může být buď kuře nebo ryba. Nakonec ještě dostáváme dezert v podobě buchty polité sirupem. No, nebylo to špatné…

Ještě se chvíli projdeme po přístavním městečku a v půl třetí odjíždí trajekt zpátky do Istanbulu. Počasí je opravdu nádherné, jako by ani nebyl prosinec. Takhle nějak si představuju Silvestr! Palmy tu sice nejsou, na koupání v moři to taky není, ale i tak jsem nadmíru spokojený!

Plavba do Istanbulu trvá opět hodinku a půl. Vzhledem k tomu, že trajekt z Büyükady odjížděl ze značným zpoždění, přijíždíme do přístavu Emünenü již za soumraku. V přístavu se oddělujeme od organizované skupiny, protože se chceme ještě vypravit na Velký bazar a tak nemá cenu jezdit nejdřív k hotelu. Za 750 000TL kupujeme žetony a jedeme tramvají k Beyazitově mešitě. Na bazaru panuje opět tradiční ruch a tak se s Radkou a Petrem pouštíme do velkého nakupování. Po krátkém obcházení a sondování cen kupujeme dva pěkné vyšívané povlaky na polštářky (po 4USD) a samozřejmě nemůžeme nekoupit nějaké to tričko (po 4USD). smlouvání na Velkém bazaru (foto Petr)Radka úspěšně usmlouvala pěknou koženou kabelku a já jsem se zase pustil do „boje“ za čajový servis. Podařilo se, ještě zbývá koupit nějaké to cédéčko a tak chvíli vybírám u jednoho z obchůdků. Nakonec kupuji starého známého Tarkana (Karma) a cédéčko s tradičními lidovými motivy předělanými do taneční podoby (Yeni mezdeke). S nákupy jsme naprosto spokojení a tak vyrážíme do hotelu. Akorát Radce není moc dobře, asi začínají „fungovat“ ty pouliční kababy.

Na silvestrovskou večeři se opět přesouváme do restaurace Yosun. K jídlu si tentokrát dávám místní specialitu Yosun kebab, což je zapečené kuřecí maso v sýru s jogurtem. Stojí to sice 6USD, ale vždyť je přece Silvestr… Opět se k nám přidává náš starý dobrý papouch, kterému jde zjevně o Radčinu kolu. Samozřejmě nás drzý opeřenec všechny oblezl, až v okamžiku kdy jsme usoudili, že už se dostatečně nasytil a napil jsme ho poslali k opodál sedícímu Turkovi, který se stal obětí papouchovy spontální reakce, které obvykle následuje po každém dobrém jídle a pití…

Závěr roku trávíme v hotelovém pokoji, ujídáme cukroví a konzumujeme zásoby pití. Nový rok slavíme hned dvakrát – nejdřív istanbulský a o hodinu později i český. Program v turecké televizi má také něco do sebe a příchod nového roku vítá asi desetiminutovým sólem břišní tanečnice. O další zábavu se stará zpěvák, který velice silně připomíná Sadáma…

Středa 1.1.2003

Novoroční ráno se se Silvestrovským nedá vůbec srovnat. Počasí se zkazilo a venku pěkně lije. Ještě že to přišlo až teď poslední den. Nepříjemné je, že přestože odlétáme až v půl osmé, pokoje musíme vyklidit už v poledne. Chtě nechtě musíme po snídani pobalit všechny věci a okolo jedenácté opouštíme hotel. Radka by se ráda podívala do Hagie Sophie, takže jdeme opět na tramvaj a jedeme na zastávku Sultanahmed. zdobený mihrábPřed chrámem je menší fronta, ale během pěti minut jsme u pokladny, takže to tentokrát s čekáním nebylo tak hrozné. Hrozné jsou opět akorát ceny. Stejně jako palác Topkapi, i Hagia Sophia značně podražila. Vstupné stojí 15 000 000TL a to ještě není všechno – vstup na horní galerie s křesťanskými mozaikami a ikonami se platí zvlášť!

Vstupujeme do předsálí a za chvíli už můžeme obdivovat majestátní prostory Chrámu Boží moudrosti. K mému překvapení je uvnitř i po třech letech mohutné lešení. Buď ještě neskončily restaurátorské práce, anebo toto lešení jednoduše podpírá hlavní kopuli. Jinak je vše při starém – mohutné nápisy se jmény prvních čtyř chalífů, Moahmeda a Alláha, sultánovo lóže, krásně zdobený mihráb a nad tím vším vyobrazení panny Marie a plamenná křídla andělů. Akorát mi připadá, že je tu nějak víc temno než posledně.

Z Hagie Sophie jdeme pěšky po třídě Divan Yolu a cestou si prohlížíme mauzoleum Mehmeda II. a já ještě na chvilku nakukuji do jedné čajovny, kde právě probíhá bujaré veselí spojené s poslechem živé lidové hudby. Potom už přejíždíme tramvají k Laleli a jdeme se podívat do Sulejmanovy mešity. čajovna (foto Petr)Cestou začíná zase trochu poprchávat, a tak jsme rádi, že se budeme moci schovat v jejích útrobách. Bohužel je zrovna čas modlitby, takže musíme čekat na nádvoří u vchodu než budeme mešita opět přístupná. Cedulka hlásá, že otevřeno bude asi za dvacet minut, tak tu chvíli počkáme. Z minaretů a jejich ampliónů začíná zpívat muezín, což je ideální příležitost, abych si jeho zpěv nahrál. Bohužel modlitba se nějak protahuje a asi po dvaceti minutách se jdu optat vrátného, za jak dlouho nás vpustí dovnitř. Brzy se budeme muset vrátit do hotelu, abychom v půl páté stihli odjezd na letiště. Chlapík ukazuje na cedulku u dveří. Jenomže my už tu jsme dvacet minut a nemáme moc času. Jsem ujištěn, že už brzy bude mešita otevřená, ale když se další čtvrthodinu nic neděje, tak to s Radkou vzdáváme. Je to škoda, interiér Sulejmanovy mešity je nádherný a moc rád bych tam Radku vzal, ale čas je neúprosný.

Vracíme se k Laleli a jdeme si dát poslední kebab. Za sílícího deště se vracíme do hotelu – ještě že jsme si vzali deštníky. Začíná být docela zima a my jsme celkem rádi, že už večer odlétáme. V půl páté nakládáme naše zavazadla do autobusu a vydáváme se na Atatürkovo letiště. U vchodu musíme vystát frontu před kontrolou zavazadel a potom ještě asi půlhodiny čekáme, než se u našeho letu objeví číslo odbavovací brány.

Turecko opouštíme asi ve třičtvrtě na osm. Start i vlastní let je naprosto klidný, přestože startujeme za silného větru a deště. Asi po hodině se pod námi dokonce objevují pěkně osvětlená města a let vrcholí úchvatným obletem Prahy, který je asi nejlepší tečkou za velmi vydařeným výletem!

http://web.quick.cz/maghreb/istanbul02/cest1.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .