Sierra Nevada

Sierra Nevada

Sierra Nevada je andaluzské pohoří, ve kterém by určitě stálo za to strávit pár dní. Tolik času jsme neměli, nicméně nezajet sem alespoň na jeden den, když už jsme tak blízko, to bychom si neodpustili.

Ráno nasedáme na bus a vyrážíme do hor. Cesta tedy byla impozantní. Jeli jsme asi dvě hodiny, z toho hodinu jsme stoupali po takových serpentinách a s výhledem do tak strmých roklí, že i mě, která se jinak výšek nebojím, se z toho dělalo docela špatně. Řidiči tady musí mít nervy ze železa, nebo si musí předem pořádně loknout sangríe…

Autobus byl narvaný (asi sem do hor nejezdí moc často), ovšem 95 % cestujících tvořili důchodci. Jak jsme později zjistili, nikdo jiný už vlastně v horských vesničkách pořádně nežije. Není se vcelku čemu divit. Vesničky jsou jako turistické atrakce velice fotogenické – malé bílé domečky nalepené jeden na druhém, položené na úbočích hor, takže horní konec vesničky je třeba i o několik desítek metrů výše než konec dolní. Jako místo pro život ale moc pohodlné nejsou. Uličky jsou zde uzoučké a velice strmé, navíc i dost kluzké (jak se tady ti důchodci vůbec pohybují?), malý obchůdek najdete jen v některých vesničkách a s lékařem je to ještě horší, ten bývá jen v těch větších vesnicích.

Co tady ovšem najdete, je turistické infocentrum. V Pampaneiře, kde jsme vystoupili, jsme dokonce vyfasovali mapku a na jejím základě jsme se rozhodli navštívit další dvě vesničky – Capileiru a Bubión, kam měla vést turistická cesta. Nicméně ztratili jsme se asi po 300 metrech po opuštění Pampaneiry a do Capileiry jsme lezli po naprosto neuvěřitelných stezkách, po kterých normálně běhají snad jen horské kozy, soudě dle bobků, kterým jsme se museli vyhýbat. Alespoň nás potěšilo, že jsme nebloudili sami – narazili jsme na německou dvojici, o které jsme si mysleli, že jde správně, žel – oni si o nás mysleli to samé :).

vyprahlá Sierra Nevada

K našemu putování musím dodat ještě něco – překvapilo mě (i když nemělo by), jak jsou hory Sierra Nevady vyprahlé. Nemůžu sice soudit celou Sierra Nevadu, vždyť my jsme prošli jen malinký kousíček, ale přesto – neustále jsem porovnávala suchou krajinu kolem sebe se zelení, kterou znám například ze slovenských hor…na druhou stranu, na slovenských horách zase neuvidím zrát na stromech kiwi a datle..:)

Cesta autobusem zpět do Granady byla stejně šílená jako ráno. Nádherný výhled do údolí a na okolní hřebeny, strmé srázy, podél nich pásy opuncií obsypané plody a serpentiny, serpentiny, serpentiny… Už jen ta poněkud adrenalinová cesta busem stála za to…