Sicílie a Eolské ostrovy 2009

Sicílie a Eolské ostrovy 2009

23.4. – 16.5.2009

Čtvrtek 23.4.

Odjezd byl již tradičně trochu hektický, nervozita (moje) visela ve vzduchu…Všechno jsme zabalili a nanosili do našeho malého autíčka, pak nastalo srdceryvné loučení s mazlíčky.

Projeli jsme lehce ucpanou Prahou, všechno přeložili do většího auta, rozloučili se s Petrovými rodiči a vyjeli dvěma auty k mým rodičům. Tam jsme donaložili zbytek věcí, strašně dobře jsme se najedli a šli zase pozdě spát.

Pátek 24.4.

Původní plán vyjet brzy ráno byl zmařen snídaní, loučením a podobně. Vybaveni čerstvými koblihami, voňavými řízečky, bochánkem a jinými mňamkami jsme vyrazili na cestu. Utíkalo to nezvykle rychle a hladce, nad Garmischem byla spousta čerstvého sněhu, takže jsme se kochali zimními výjevy.

Bohužel náš původní cíl cesty Passo del Cisa nebyl dosažen kvůli silnici, která náhle skončila a pokračovala jen jako koryto. Naštěstí jsme na protější straně kopců viděli lanovky a náš cílový vrchol Monte Cusna. Vyrazili jsme po úzkých silničkách do vesničky nebo spíš střediska Rescadore, kde jsme zaparkovali na obřím parkovišti. Byli jsme tam jediní parkující, stupeň nenápadnosti 0. (Na vysvětlenou…nespali jsme skoro vůbec v kempech, ale já jsem trochu paranoidní, takže jsem pokaždé vyžadovala zcela nenápadné, tudíž bezpečné místo. Musel se vyhodnotit tzv. stupeň nenápadnosti a ten pak rozhodl.) Tato teorie ale nebyla první noc ještě zcela propracovaná a já byla moc unavená, takže mi bylo jedno, kde spíme.

Prošli jsme se ještě po okolí, abysme věděli, kudy ráno vyrazit. Nutno dodat, že bylo zataženo, zima, poprchávalo, no bylo odporně. Asi v půl šestý jsme zalezli do auta, pojedli něco málo z bohatých zásob a strašně rychle jsme usnuli. V noci byla trošku zima…

Sobota 25.4.

Ráno jsme se probudili po dvanácti hodinách spánku sice do pěkný zimy, ale venku bylo úplně azuro a výhled na zasněžené vrcholky hor nás dostal. Jednak byl úchvatný a druhak nás šokovalo to množství sněhu na vrcholku, na který jsme se chtěli vydrápat.

Po snídani jsme pěkně nabalení a zateplení vyrazili po značce (609) na Monte Cusna s tím, že dojdem, kam dojdem. Šlo se krásným bukovým lesíkem, po chvíli jsme odbočili na trasu 617 a cesta pokračovala po zvláštních štěrkových splazech. Pak začal sníh, víc sněhu a ještě víc sněhu…trošku jsme se brodili a zapadávali. Při přeskoku z jedné sněhové haldy na druhou se ozvalo křupnutí, ale nikam jsme se nepropadli, Petrovi ruply kalhoty, měl pěkný nový větrání. Nakonec jsme cestu po značce vzdali (mimochodem to byla naše první a poslední celkem dobře značená cesta na celé dovolené) a začali jsme se drápat nahoru přímo po sjezdovce. To už jsme mohli sundat vrstvy, protože sluníčko pálilo.

Šlapali jsme doslova kolmo vzhůru, proti nám prosvištěl jeden zbloudilý snowboarďák, jinak nikde nikdo. Vyhrabali jsme se na vrchol, který jsme určili jako Sasso del Morto (2075 m). Byl tam nádherný výhled na zvláštně zasněžené bukové lesy, na vrchol Monte Cusna a tak vůbec po okolí. Monte Cusna ale zůstal nedobytý, zprava se blížily šedé husté mraky, museli bysme jít dál po sněhovém poli, kde jsme viděli spoustu převisů a navátého sněhu, takže jsme se jen nasvačili, povyfotili a vyrazili zpátky. Cesta dolů byla blesková, krásně jsme sjížděli po botách a po zadku.

Dole jsme sušili věci, obědvali a plánovali kam dál. Na cestě na jih nás potkala nepěkná objížďka italským venkovem. Prostě STRADA CHIUSA (silnice zavřená) a nazdar. Svištěli jsme pak po dálnici kolem Florencie a menšími silničkami nádherným Toskánskem do Bagno Vignoni, které jsme si vyhlídli podle průvodce. Udělali jsme si večerní procházku malebným městečkem, kde místo náměstí mají nádrž s bublajícími sirnými prameny (51 °C) a kde je zvláštní systém kanálů vedoucí do mlýna ve skále. Teplá voda pak na skále vytváří jezírka s neuvěřitelně modrou vodou plnou pulců. Zajímavé místo.

Dole pod skálou bylo malé odpočívadlo s parkovištěm, to se stalo naším dalším spacím místečkem.

Neděle 26.4.

Posnídali jsme zcela kulturně u stolečku, ještě jednou jsme si prošli městečko a pokračovali dál na jih. Nechtělo se nám jet po dálnici a radši jsme to vzali po menší silnici krásnou krajinou. Zastavili jsme se u největšího kráterového jezera Evropy Lago di Bolsena. Petr mě opět přemluvil ke koupání…ve studené, ale kráterové vodě.

Pak jsme navštívili vesničku Bagnoreggio, kde se zrovna konal nedělní trh, takže tam proudily davy lidí, ve stáncích se prodávalo všechno možný. Nás nejvíc zaujal stánek, no spíš pojízdný pultík, kde měli položené celé opečené prase, které postupně ukrajovali a prodávali buď na váhu, nebo do housky…mňamka, veliká…Nicméně tahle vesnice byla trochu podfuk.

Původně jsme chtěli do Civita di Bagnoreggio, všude byly cedule do středu města, kam jsme pak došli. Mysleli jsme, že jsme teda byli v Civita di Bagnoreggio, ale když jsme poodjeli kus dál, viděli jsme to pravé Civita di Bagnoreggio – malé, staré městečko na rozpadající se skále. Už se nám ale nechtělo vracet.

Dojeli jsme k Lago di Vico, nejdřív jsme se na něj podívali z vyhlídky, kde foukal silný vichr, a pak jsme k němu sjeli dolů. Šli jsme po naučné stezce Svasso maggiore (Roháč velký) krásným lesíkem až k jezeru, kde byli budky na pozorování ptactva. Hlavně tedy roháče velkého…viděli jsme dva párečky roháče a několik lysek černých. Pořád dost foukalo, až se tvořily jezerní vlny. Pokračovali jsme po stezce zpátky do lesíka. Na jedné tabuli byl nakreslený dikobraz, text byl v italštině a jelikož bychom ani jeden neřekli, že dikobraz žije v Itálii, usoudili jsme, že tady asi kdysi žil. No…po sto metrech jsem našla dikobrazí bodlinu…Skutečně, je to zcela šokující, ale dikobraz žije v Itálii (jak se později ukázalo, hojně se vyskytuje i na Sicílii..).

Odpoledne jsme strávili procházkou po městečku Civita Castelana, které je rozděleno propastí a má pěknou pevnost. Pak jsme najeli na dálnici a za vydatného deště jsme mířili do Neapole, kde už naštěstí bylo pěkně a teplo.

V průvodci jsme si vyhlídli kráter Solfatara, našli jsme ho bez problémů po čuchu, pěknej sirnej smrádek. Solfatara nás úplně dostala. Bílý kráter uprostřed města s žlutými sirnými fumaroly, bahenním bublajícím jezírkem a kempíkem. Měla jsem fotozáchvat a probudil se ve mně doposud dřímající vulkanolog. Hned vedle byl kempík, ale my jsme zahlídli hnědou cedulku (většinou ukazují turisticky zajímavá místa) Ente di Parco Campo Flegrei, což měl být park s dalšími sopečnými úkazy. No jenže hnědé cedulky byly trochu ve smyčce, takže jsme chvíli jezdili dokola uzounkými přecpanými ulicemi a pak jsme to vzdali. (Mimochodem dle slovníku je „ente“ organizace, společnost, zřízení, tím se to vysvětluje, Italové jsou s tím značením prostě úplně marní…).

Vydali jsme se podle mapy hledat kempík, zrovna v Neapoli jsme vůbec neměli v úmyslu spát někde na parkovišti. No jenže kempíky na mapě byli jaksi ve zcela nežádoucí čtvrti plné tun odpadků, podivných individuí a spoře oděných šlapek černé pleti. Když jsme nakonec jeden kemp našli a vjeli tam, omylem jsme se octili na nějaké soukromé party (možná Playboye, tak nějak si to představuju…dobře oblečení staříci a málo oblečené holčičky). Všichni na nás koukali jak na zjevení a zjevně v šoku z naší přítomnosti nám sdělili, že kemp je ještě zavřený. Už jsme nic nehledali a upalovali jsme zpátky do Solfatary, krásné sirné oázy uprostřed děsivé Neapole. Tam jsme se ubytovali, navečeřeli a spokojené usnuli, možná trochu upadli do kómatu ze sirných výparů…

Pondělí 27.4.

Ráno jsme vstali brzy, Petr šel vyzkoušet sirnou sauničku/páru a já jsem se šla osprchovat do sirné sprchy. Už trochu začínala ranní zácpička, ale v pohodě jsme dojeli na parkoviště pod Vesuvem. Bylo tam zatím jediné auto a tři lidé. Češi. Otevírá se až v devět. Posnídali jsme a čekali.

Za pět minut devět přijelo auto, vyskákalo z něj asi 6 chlapů v zelených overalech a parkoviště postupně ožilo. Hned nás hajzlíci skásli za parkování a ještě se musel zaplatit celkem drahý vstup na Vesuv (doporučujeme Vesuv vynechat, pokud pokračujete na Sicílii…tam uvidíte zadarmo mnohem krásnější krátery). U první budky se suvenýry nás zastavili a ujal se nás fešný průvodce Rafaelo. Svou italskou angličtinou vyprávěl o Vesuvu, Neapoli a o tom, že když něco (Vesuv nebo nedaleká podmořská sopka) bouchne, Neapol nemá šanci…Pořád ještě byla tak trochu vichřice, takže jsme obešli kráter, povyfotili červenou lávu a rádi jsme zalezli zase do auta. Cestou dolů už jsme míjeli autobusy plné turistů. Fuj. Popojeli jsme asi 20 km do Pompejí, kde jsme se včlenili mezi turisty a ponořili jsme se do odkrytého města. Nejdřív jsem se teda vůbec nemohli zorientovat v mapce, je to strašně obří a nejsou tam žádné popisky ani informační cedule. Tady byl vichr fakt nepříjemnej, protože zvedal mraky prachu a navával mi je přímo pod čočky. Courali jsme se tam asi tři hodiny, cik cak prošli celý areál, má to svoje kouzlo a zvláštní atmosféru, ale těch lidí… Pak jsme měli v plánu objet Sorrentský poloostrov, ale nebylo moc hezky a pořád silně foukalo. Kromě oběda v děsuplném borovicovém háji to byl spíš autovýlet, pobřeží je nádherné, útesy a úplně azurové moře.

Večer jsme zase najeli na dálnici, zase pršelo a bylo asi 10 °C, jelo se horama. Italové jsou nepřekonatelní stavitelé, mají celkem pěknou dálnici, ale hned vedle kutají novou, širší, lepší s většími tunely a vyššími mosty. Asi v devět jsem zaparkovali na benzínce a usnuli. V noci byl strašnej slejvák a bouřka.

Úterý 28.4.

Vzbudili jsem se asi v šest a hned jsme pokračovali dál. Posnídali jsme na další benzínce, protože všechny odpočívadla jsou jedno velký smetiště. Kodrcali jsme se po rozkopané dálnici do špičky italské boty – do pohoří Aspromonte. Jak jsme se později dočetli v průvodci, v tomto pohoří mafie ukrývá unesené lidi. Vzhledem k těm opuštěným střediskům bychom tomu klidně věřili…

Naším cílem byla nejvyšší hora Montalto (1955 m), podle mapy vedla silnička až skoro na vrchol. Jeli jsme po ní výš a výš, až začal sníh, pak začal sníh na silnici, takže jsme zaparkovali, nabalili se do teplého oblečení a pokračovali po protažené silnici pěšky. Postranní závěje se neustále zvyšovaly. Pořád bylo protaženo. Jenže to bychom nebyli v Itálii…asi po půl hodině za zatáčkou to zřejmě řidiče protahovacího vozu (nebo jak se to jmenuje) přestalo bavit nebo mu skončila pracovní doba nebo usoudil, že už to stačilo, otočil to a jel domů…tak vysokou závějí, ač částečně ztvrdlou, jsme jít nechtěli. Navíc byla totální mlha, takže bysme vrchol možná ani nenašli a už vůbec bysme z něj nic neviděli. Šli jsme zpátky k autu, svlíkli vrstvy a jeli jsme podle ukazatelů na kaskádu.

Silnice jednou skončila a pak vedla kolem nově budované přehrady až na konec. Tam jsme museli překonat potok (malý spor – Petr chtěl brodit bosky, já přitáhla kládu, která byla stejně na nic, ale nakonec jsme to nějak přeskákali…) a po značce jsme pokračovali ke kaskádě Amandolea. Tu jsme si prohlídli nejdřív z výšky a pak, jak je naším dobrým zvykem, jsme se trochu prodírali křovím, abysme si ji prohlídli ještě zblízka. Vydrápat se zpátky na cestičku bylo trochu obtížné, ale nakonec se zadařilo. Cestou zpátky k autu jsme viděli nádherný páreček ještěrky zelené (zelená s modrou hlavičkou), chvíli jsme se kochali, pak jsme znovu překonali potok na trochu lepším místě a šupajdili jsme k moři.

Jenže ouha…opět STRADA CHIUSA, tentokrát bez oficiální objížďky. Pustili jsme se neuvěřitelně úzkými a hrbolatými silničkami, cestičkami nebo jak se to dá nazvat…směrem k moři. Jeli jsme ale krásnou přírodou, mohli jsme si ji dobře prohlídnout, protože jsme se kvůli dírám courali rychlostí asi 3 km/h. Všechno kolem kvetlo a poprvé jsme spatřili v dálce Etnu.

Cesta k moři ne a ne se vylousknout, tak jsme zabočili do vesničky Pentedattilo, kterou vřele doporučoval průvodce. Je to vesnička ve skále, která vypadá jako pět prstů, odtud ten název. Vesnička je zajímavá tím, že je úplně opuštěná. Její obyvatelé se vystěhovali o kus níž do novějších domů. Vesnička má okouzlující atmosféru, chodíte si mezi rozpadlými domečky a kostelíčkem, všechno kvete a je tam nádherný výhled. Viděli jsme tam našeho prvního colubera (černý had, druh užovky, italsky Biacco, vypadá fakt nebezpečně, ale asi není…). Celou skálu jsme obešli, všechno prošmejdili a dokonale povyfotili.

Pak už jsme vyrazili na trajekt, značení ve městech je úplně tragický, takže jsme chvíli jezdili dokola, ale nakonec jsme přímo v přístavu zakoupili lístek a za chvíli už jsme se naloďovali na trajekt. Plavba uběhla rychle a po dramatickém a nervy drásajícím průjezdem otřesnou Messinou jsme svištěli po dálnici směrem Novara di Sicilia. Zaparkovali jsme asi 25 km před cílem v menším městečku na městském parkovišti. Stupeň nenápadnosti: vysoký. Spali jsme jako dřeva.

Středa 29.4.

Ráno jsem hned vyrazili na výchozí místo, kde jsme se nasnídali a přichystali na zdolání Rocca di Novara. Šli jsme podle malého průvodečka Sicílie – Nejkrásnější turistické trasy a byli jsme tam opět úplně sami.

Po chvíli stoupání po cestě jsme došli k místu, kde sesuv půdy cestu jaksi zcela zničil, takže jsme se chvíli brodili polobahnem a překonávali sesuv. Pak jsme opět stoupali po cestě a když jsme se otočili, uviděli jsme Etnu v plné kráse. Bylo úplně modro. Za sedýlkem už se šlo po klikaté kamenité cestičce vzhůru na vrchol. Tam jsme se pokochali nádherným výhledem, udělali tradiční samospoušťku a šli jsme zase dolů.

Rozhodli jsme se ještě pro variantu s malým okruhem. Tady se poprvé projevila autorka průvodce Mithra Omidvar (tohle jméno do smrti smrťoucí nezapomeneme), její popisy cest byly tak zmatené a zbytečně komplikované,že jsme to vůbec nepochopili nebo už tam cesta nebyla, kdoví, ale každopádně jsme šli vlastní, místy celkem adrenalinový okruh. Viděli jsme lišku, spoustu orchidejí, ze kterých jsem chytala zase záchvaty, rostly tam bramboříky a narcisky. K autu už to byla blesková akce, když jsme vymotali z varianty. Přejeli jsme k další trase, tentokrát přímořské. Šlo se po pláži mezi nádhernými modrozelenými lagunkami, opět foukal vítr a občas nás ošlehal vítr spolu s pichlavými zrníčkami písku. No jenže jaksi i tato trasa byla podfuk. Podle průvodce se mělo vylézt na skálu a jít po cestičce a po hřebínku nahoru k poutnímu chrámu Tindari. Po téhle skále se ale ani při nejlepší vůli nedalo nikam pokračovat, tak jsme se otočili a šli zpátky. K poutnímu chrámu jsme vyjeli autem, teda skoro…přijeli jsme k obřímu parkovišti a dál byl zákaz vjezdu (na pofidérní, možná podomácku vyrobené ceduli). Vyšlápli jsme nahoru pěšky, obešli chrám, na kterým je mimochodem nalepená odporná bytovka. Sešli jsme zpátky na obří parking a vyrazili jsme do Milazza.

Nějak jsme si nestihli dát oběd a už jsme měli fakt velkej hlad. Na kraji Milazza jsme narazili na ipercoop, koupili jsme si grilovaný kuřátko a čerstvej chleba a všechno jsme to na parkoviště vyloženě sežrali. V Milazzu nás čekal opět menší civilizační šok, nepřehledná dopravní situace a zařizování trajektu a garáží před výletem na Eolské ostrovy.

Anabázi Milazzo musím popsat detailněji, protože byla skutečně jedinečná a nezapomenutelná. Informace byly otevřeny jak jinak jen dopoledne, takže nic. Pak jsme obcházeli kanceláře společností provozujících trajekty, to byl taky zážitek, skoro nikde neměli vyvěšené ceny, občas jízdní řád, všude zmatek a nikdo pořádně nemluvil anglicky. No vybrali jsme nejlevnější trajekt, který vozí i auta a jede v půl sedmý ráno. Vypravili jsme se pěšky do garáží Delle Isole. Člověk by čekal nějaké třeba podzemní, automatizované garáže. No…hmmmm…ne. Nevěřili jsme vlastním očím. Sice vrata, ale otevřená dokořán a plácek vysypaný štěrkem, jeden strom a prominentní místa (jistě s příplatkem) pod vlnitým plechem. U toho otřískaná budka s dědouškem uvnitř. Česko-anglicko-španělsko-italsky jsme se domluvili, že tady další den ráno v 6 bude, necháme tu auto a jejich shuttle nás odveze do přístavu.

Pak další akce – nákup baterky do hi-tech hodinek…Po poradě s místními jsme se někudy dostali k luxusnímu krámku Hodinářství – Klenotnictví se zářící výlohou. No baterku jsme potřebovali, tak jsme tam vlezli. Najednou jsme se ocitli v uzavřeném prostoru mezi prosklenými, bezpečnostními dveřmi a kosmický hlas nám italsky cosi oznamoval. To už jsme budili podezření u obsluhy i draze oblečeného zákazníka. Byli jsme po celodenním pochodování celkem ušmudlaní a zdrchaní. Když nás hlas vpustil dovnitř, prodavač okamžitě přestal věnovat pozornost pánovi kupujícímu podlouhlou sametovou krabičku plnou briliantů a věnoval se nám. Jeho asistentka nenápadně zmizela za závěsem. Když ale prodavač zjistil, že jsme zcela neškodní turisté, byl moc milý, baterku našel, vyměnil a pobaveně se usmíval. Opět jsme prošli blikajícími dveřmi a s šokovaným výrazem jsme upalovali k autu. Zábavné odpoledne ale ještě nekončilo.

Dojeli jsme na Capo Milazzo, kde byly hned dva kempy vedle sebe. Potřebovali jsme nutně sprchu. V jedné budce byla mladá slečna, v druhé starý indián, ten na nás jen mrknul a vypálil s cigárem na rtu cenu. Druhý kemp se slečnou ale byl levnější, tak jsme šli tam. Slečna hrdá na svou angličtinu se vyptávala co a jak a přitom jsme narazili na to, že spíme v autě. Chvíli strašně důležitě telefonovala se svým manažerem, aby nám posléze sdělila, že v tomto kempu nemůžeme zůstat, neb na nás není kolonka v tabulkách…Buď jsme camper nebo máme auto, ale spíme ve stanu. Nic mezitím si nenechala vysvětlit. Manažerské rozhodnutí. Very sorry.

No nevěřili jsme vlastním uším. Nakonec jsme si to spočítali, že ikdyž vezmem k autu ještě stan, vyjde to levněji než u indiána. Slečna zajásala, že budem spát ve stanu a bylo hotovo. Žádný stan jsme samozřejmě nestavěli….ach jo. Byrokracie i v sicilských kempech. Zabalili jsme batohy a šli rychle spát…s lahví vína, po takovým dni byla fakt potřeba…

Čtvrtek 30.4.

Ráno jsme vstávali brzy, měli jsme domluveno s chlapíkem z garáží, že tam na nás bude v 6 čekat. Zcela překvapivě už tam čekal, zaparkovali jsme auto pod strom v tom jejich naprosto nedůvěryhodném areálu a chlapík si řekl o klíčky…to nepřicházelo v úvahu, takže jen na ten cár papírku, který nám dal jako potvrzení, načmáral „No chiave“. Jejich tzv. shuttlem (minimálně 30 let staré otřískané autíčko) nás tryskem odvezl do přístavu.

Tam jsme se pokoušeli koupit lístky v kanceláři společnosti N.G.I., jeli jsme prvním ranním trajektem, který je mnohem levnější, ale také mnohem pomalejší než raketová loď (aliscafi). V kanceláři se tísnilo asi dvacet ušmudlaných chlápků a tvořili jakousi kupu u pokladny. Zajímavé bylo, že nic nekupovali, jakoby spíš vyčkávali na nějakou správnou cenu a pak najednou začali hlučet. Neměli jsme šanci se přes ně dostat, ale naštěstí otevřeli novou pokladnu vedle. Tam jsme celkem rychle koupili lístky na trajekt a kličkováním mezi kamiony jsme se nalodili.

Asi po dvou hodinách cesty jsme vystoupili na ostrově Vulcano. Prošli jsme vesničkou a po chvíli bloudění a hledání správné cesty jsme se začali na Gran Cratere drápat kolmo vzhůru. Naštěstí jsme brzy narazili na cestičku a pak už pohodlně došli na okraj kráteru. Postupně se vyjasňovalo a z mraků se vynořily ostatní Eolské .ostrovy (Lipari, Salina a v dálce Panarea a Stromboli). Na levé straně kráteru čmoudilo území síry a fumarolů a před námi bylo vidět dolů do kráteru. Člověk si vůbec nepřipadal jako v Evropě. Vydali jsme se po cestičce kolem kráteru a zprava jsme vyšli na vrchol. Foukal velice silný vítr, minimálně nějaký orkán. Když jsme se dostatečně pokochali a všechno důkladně povyfotili (můj fotozáchvat neznal mezí), sešli jsme zpátky níž do fumarolového pole, kterým jsme se vrátili zpátky na cestu. Kouř z fumarolů byl narozdíl od Solfatary opravdu nedýchatelný, člověk by se v tom rychle udusil.

Dole ve vesničce jsme uličkami se suvenýry došli k bahennímu jezírku. Za vstupné 2 eura jsme se asi hodinu a půl rochnili nejdřív v neuvěřitelně modrém moři, kde probublávali sirné prameny, a pak v příjemně teplém bahníčku. Když jsme se zrelaxovali, vyrazili jsme ještě na poloostrůvek Vulcanello s černými plážemi a zajímavou vegetací.

Po chvíli strkání a zmatků na molu jsme se nalodili na katamarán a za deset minut jsme už byli na ostrově Lipari. Přístavní městečko Lipari bylo trochu přelidněné, takže jsme rychle zakoupili mapku a vyrazili jsme do opuštěného vnitrozemí. Bohužel jih Itálie je s těmi mapkami úplně marný, byla to v podstatě obří fotka, kde byly dokreslené silnice asi tak nějak od oka, nezáleželo na tom, jestli to je normální silnice, polní cesta nebo kozí cesta…všechno bylo nakresleno stejně silnou a stejně barevnou čárou.

Vymotali jsme se z města a pak spíš intuitivně jsme směřovali do Terme San Calogerno. Šlo se nádhernou rozkvetlou krajinou, sem tam vesnička, občas neuvěřitelně strmý krpál a všude překrásné výhledy na ostatní ostrovy. Lázně San Calogerno nás zklamaly, čekali jsme další termální prameny, ale došli jsme jen k obřímu lázeňskému domu. Vrátili jsme se tedy kousek zpátky po cestě mezi olivovými háji a do jednoho háječku jsme zapluli. Postavili jsme stan, povečeřeli a usnuli přímo pod olivou. V noci dost pršelo, ale byli jsme tak ušlí, že nám to bylo úplně jedno.

Pátek 1.5.

Po snídani jsme sbalili stan a vydali jsme se po silnici do městečka Quatropanni. Bylo zase trochu pod mrakem, ale teplo. Kochali jsme se krásnou liparskou přírodou a pohledem na osvícenou Salinu. V Quatropanni jsme si v osm ráno řekli v baru o vodu a začali jsme stoupat na nejvyšší horu ostrova Monte Chirica (602 m).

Chvíli poprchávalo, ale sotva jsme nandali pláštěnky, přestalo. Podivnou, hustě zarostlou cestičkou nebo možná spíš korýtkem jsme se prodrali až na vrchol. Povyfotili jsme okolní ostrovy vykukující z mraků a pokračovali dál na druhou stranu ostrova do vesničky Acquacalda. Scházeli jsme dolů po cestičce plné pemzy, vlastně celý kopec byl z pemzy a v okolí byly vidět zářivě bílé pemzové doly. Také přibývaly lesklé černé obsidiány (vulkanické sklo), z čehož jsme měla nekonečnou radost a můj baťůžek těžkl a těžkl a těžkl…

Pak ovšem průvodce opět zklamal. Popis nejasný, cesta neznačená…začali jsme paní Mithru Omidvar, která průvodce psala, proklínat. Po široké cestě, na které bylo čím dál víc a víc úžasných obsidiánů, jsme došli k obrovskému, ale pravděpodobně opuštěnému pemzovému dolu a tam cesta skončila. Prostě nebyla…Chvíli jsme se prodírali hustou, pichlavou vegetací v naději, že třeba narazíme na cestičku nebo aspoň vylezeme na vrcholek a rozhlídneme se. Nikde nic. Museli jsme se teda v tom poledním vedru vrátit zpátky po široké cestě k poslední odbočce. Bohužel ani tady jsme si nepomohli. Cesta po chvíli zase skončila, změnila se v hluboké koryto a kamsi se propadla. Nezbývalo než se opět prodírat. Ovšem tentokrát to fakt stálo za to…keře byly vysoké a husté, větve píchaly a špinily, no naše nadšení neznalo mezí. Nakonec jsme teda narazili na cosi, co se podobalo cestičce a časem se z toho stala dokonce značená stezka. Neuvěřitelné. Celí špinaví a poškrábaní jsme si pak v takové liparské zahrádkářské oblasti udělali oběd. Pokračovali jsme po pobřežní silnici do vesničky Canneto, kde jsme si koupili vodu a nanuka a chvíli si jen tak lebedili na sluníčku. Trochu odpočatí jsme se posunuli po silnici zase kousek dál a vystoupali na kopeček, který odděloval Canneto a Lipari. Tam jsme si na hřebínku za malinkatým domečkem zcela nenápadně postavili stan a s fantastickým výhledem na všechny strany a tři ostrovy jsme šli spát.

Sobota 2.5.

Museli jsme vstávat dřív, abychom stihli dojít do přístavu Lipari a nalodit se na aliscafi na Stromboli. V kancelářích jednotlivých společností jsme zjistili, že nedělní spoje zpátky na Sicílii jsou již vyprodány, což nám trochu zhatilo plány. Vymysleli jsme ale hned náhradní plán – vynechat snobskou Panareu a nahradit ji nejzelenějším ostrovem Salinou, zpátky se pak nějak vrátit až v pondělí.

Aliscafi na Stromboli byl takový vyhlídkový, stavěl leckde. Nejzajímavější zastávka ale byla první strombolská vesnička Ginostra. V zeleném houští na úpatí sopky zcela opuštěná bez jiné přístupové cesty. Napadlo nás, co tam tak asi ti lidé dělají, čím se zabaví…Po vylodění na Stromboli jsme hned zamířili na krásnou černou oblázkovou pláž, kde jsme se rozvalili, sušili věci a pod čoudící sopkou jen tak asi tři hodiny odpočívali a pospávali.

Po menším obídku jsme sbalili všechny věci a vydali se podle průvodce k vrcholu. Nejdřív jsme prošli vesničkou, kde nás doprovázel prodavač ryb neustále hulákající: Pesco fresco! Pak jsme nad černým pobřežím s výhledem na malý ostrůvek Strombolicchio začali po dlážděné pěšince rákosem stoupat výš a výš. Cesta se pozvolna změnila z dlážděné v popelovou a pak ze zcela ztratila v lávovém poli. Po levé straně jsme měli stále černé pobřeží a pak také tzv. Sciara del Fuoco, což byl svah, kudy vychrlená láva sjíždí do moře. Sem tam se na úbočí ve škváře pásla koza. Postupně jsme se vydrápali k místu, kde už byl vidět první pokuřující kráter. Skutečně celkem pravidelně každých dvacet minut soptí. Ozve se velká rána, jakoby zahřmění, sopka vychrlí lávu a vyvalí se černý kouř.

U prvního betonového krytu jsme si uvařili čaj a opravdu v němém úžasu jsme pozorovali aktivní Stromboli. Nevěřili jsme vlastním očím. Byla to nádhera. Společnost nám tam dělala čilounká, hnědá, asi sopečná ještěrka.

Pak jsme už zcela popelovou cestičkou vyrazili na vrchol, kde bylo vidět dolů přímo do kotle kráteru na dva žhavé sopouchy. Vrchol bohužel zrovna halily mraky a čmoud, navíc pořád popadával sopečný popílek. Všechno jsme povyfotili a vrátili jsme se o kus níž, abychom počkali na nějakou skupinku s průvodcem. Nevěděli jsme přesně, odkud se Stromboli v noci pozoruje. Za chvíli dorazili první turisté s průvodcem, začal se tam tvořit dav. Bohužel s druhou skupinou přišel velice nepříjemný průvodce, který na nás začal řvát, že tam nemáme co dělat a musíme se okamžitě vrátit dolů. Na Stromboli je to velice zvláštní situace. V některých průvodcích je sice napsáno, že se ke kráteru smí jen s oficiálním průvodce, ale my jsme po cestě ani na celém ostrově nepotkali jedinou ceduli, která by říkala, že se na vrchol nesmí bez průvodce. Pouze cedule Riserva naturale říká, že se tam nesmí kempovat. Vzhledem k tomu, že tenhle blb vyhrožoval policií a byl opravdu hodně nepříjemný, sešli jsme kus níž k naší původní pozorovatelně u krytu. Tam žádní turisté nechodili, my jsme postavili stativ a zcela nepozorováni jsme fotili a točili sopku. Jak se postupně stmívalo, čerstvá láva získávala červeno-oranžovou barvu a my jsme byli naprosto fascinovaní. Byl to neuvěřitelný zážitek. Setmělo se úplně a to teprve začalo to nejkrásnější ohnivé divadlo. Na vrchol už přestávaly proudit zástupy světýlek (turistů z čelovkami) a my zůstali na sopce úplně sami. Musím přiznat, že já měla teda docela strach a pořád jsem plašila, že už musíme jít dolů a že nás tam někdo chytí. I přes moje protesty jsme ale naštěstí zůstali a ještě chvíli jsme pozorovali tu nádheru. Pak jsme sbalili věci a vyšli s čelovkami ještě na vrchol, kde se v tu chvíli teda zrovna nic nedělo. Byly vidět jen ohnivé díry, ze kterých vycházel červený kouř. Až po chvilce vlevo začal jeden sopouch lehce chrlit. Naposledy jsme se pokochali a vyrazili jsme na cestu dolů. Ta byla celkem rychlá, protože se daly dělat dlouhé poloskoky do hlubokého popela. Pak ještě kus po cestičce rákosem a byli jsme dole na okraji vesničky. Tam jsme si nepozorováni zalezli do jedné opuštěné zahrady a pod stromy jsme se zavrtali do spacáků. Byla to krásná, teplá noc pod širákem a pod sopkou.

(Nechceme nikoho nabádat, aby se na Stromboli vydával sám, protože pokud by sopka začala chrlit trochu víc, může to tam být opravdu nebezpečné. Ale pokud nestojíte o drahou exkurzi s oficiálním průvodcem a davem převážně německých turistů, vydejte se po cestě k Sciare del Fuoco a zůstaňte u prvního krytu, odkud je vůbec nejhezčí výhled na sopku. Zákaz jsme tam opravdu nikde neviděli, je to tradiční italský komerční trik. Až všichni turisté odejdou, můžete se dojít podívat na vrchol. Spát tam nahoře ale opravdu nedoporučujeme.)

Neděle 3.5.

Posnídali jsme s výhledem na sopku a východ slunce a spěchali jsme do přístavu, abychom si koupili lístek na Lipari a následně dopluli na Salinu. Všechno se podařilo, na Lipari jsme doplnili zásoby a pak na Salině jsme začali stoupat k nejvyšší hoře Eolských ostrovů – Monte Fossa (962 m). Jeden místní stavitel nás nasměřoval na cestičku k vrcholu. Nejdřív nás čekaly vysoké schody, což bylo značně namáhavé, pak lesní stezky s milióny, ale fakt milióny ještěrek.

Na Salině je velice zvláštní vegetace, nejdřív rozkvetlé louky, pak borovice a jiné jehličnaté stromy, poté eukalypty a nakonec jakési sytě zelené, listnaté stromy a keře. Zborceni potem a téměř na pokraji sil jsme se dohrabali na vrchol…měli jsme toho fakt plný kecky nebo spíš pohorky. Čtvrtý den pochodu s plnou polní nahoru a dolů. Ale výhled na vrcholku stál za to. Poobědvali jsme a vydali se na cestu zpátky do druhého salinského přístavu. Ovšem opět zrada, cestička byla uzavřena. Jelikož bychom se ale museli strašně daleko vracet, rozhodli jsme se to risknout. Nejdřív jsme si mysleli, že je uzavřená kvůli kluzkému povrchu, který vyžadoval jistou chůzi a nejvyšší opatrnost. Ale po asi půl hodině sestupu jsme zjistili, že problém je v něčem jiném a závažnější…kus svahu se utrhl a sesunul o několik metrů níž, takže na bývalé cestičce ležela jen obří halda hlíny. Nedalo se nic dělat, museli jsme to překrosit. Dokonce jsem ani moc nekvílela, byla jsem tak unavená, že jsem to mlčky překonala. Pak už to bylo v pohodě a po malinko rozbrázděné cestičce jsme sešli až na okraj vesničky.

Dopleskali jsme se ušmudlaní až do přístavu a začali jsme řešit, jak se dostaneme na pevninu. Počítali jsme s nočním trajektem, ale naštěstí spoje se zase trochu uvolnili a my jsme bez problémů zakoupili lístek. Stihli jsme ještě zmrzlinu, kterou Italové opravdu umí. Obří kopce a lahodná chuť. Vecpali jsme se do totálně přelidněného aliscafu, přestoupili za značného chaosu a tlačenice na Lipari a svištěli jsme do Milazza. Bylo nám to úplně líto opustit tyhle nádherné ostrovy. Je to jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsme kdy viděli. Ale čekalo nás ještě skoro 14 dní na Sicílii.

Když jsme připlouvali k Milazzu, byly slyšet sirény a na nábřeží proudily davy lidí. Milazzo slavilo svátek sv. Francesca – patrona moře. Prodrali jsme se ke garážím a s úlevou zjistili, že naše autíčko tam stále ještě stojí a nikdo ho nerozprodal na náhradní díly. Po chvíli popojíždění kolonou aut jsme se dostali na nám dobře známé Capo Milazzo. Tentokrát jsme ale nechtěli riskovat, že si zas budem muset kupovat stan, tak jsme vyzkoušeli druhý kempík, kde byl minule seschlý Indián. Tentokrát jsme měli štěstí a v recepci seděla jeho žena nebo možná dcera. Dala nám slušnou cenu bez remcání, že spíme v autě, my jsme si našli místečko u moře a odmořili jsme se od sopečného popela a ostatní špíny. Akorát ručník nám až do konce dovolené zůstal smrdět sírou (a nutno dodat, že nejenže smrděl i po vyprání v pračce s velkou dávkou prášku a aviváže, ale dokonce zasmradil i ostatní barevné prádlo, které se pralo spolu s ním…).

V noci přišla bouřka a slejvák, ale my jsme byli tak vymrtvený, že nám to opět bylo úplně šumák.

Pondělí 4.5.

Dlouho jsme pospávali, snídali a uklízeli, takže jsme z Milazza vyjížděli relativně pozdě. Svištěli jsme po pobřežní dálnici do městečka Cefalú, které se rozkládá pod velkou skálou La Rocca, je dost turistické a neskutečně přeautěné. Prošli jsme se městečkem kolem dómu, pak úzkými uličkami a nakonec jsme vystoupali na tu velkou skálu, kde se nachází zbytky chrámů a je tam nádherný výhled. Viděli jsme tam taky zajímavý jev – ještěrku nesoucí v tlamičce jinou ještěrku. Dolů jsme pak museli předbíhat zástupy německých a švýcarských důchodců.

Chtěli jsme si dát ve městečku oběd, ale žádná pizzerie ani kavárnička nás moc nenadchla. Když jsme se uchýlili opět k jídlu ze supermarketu a jeden jsme ve spleti jednosměrek našli, byl zavřený…siesta. Otvíral až v 16:00. Naštěstí jsme narazili na nám z loňska dobře známý Doner Kebab. Dali jsme si pořádnou porci a vyrazili jsme do hor. Cestou jsme se ještě na nádherné pláži vykoupali. Bohužel Italové jsou tak trochu prasata. Koupete se v azurovém moři s písečnou plážičkou, jenže na vlně se k vám veze v lepším případě plastová flaška, v horším případě směs všemožných nechutných odpadků.

Bohužel cíl naší další naplánované trasičky hora Maccabubbo byl zahalen do černého mraku, tak jsme rovnou pokračovali dál nádhernými horami do vesničky Isnello. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku u kostela a vydali jsme se koupit chleba. Vesnička byla totálně vylidněná, siesta…až v jednom krámku nám řekli, že pekař otevírá za hodinu. Prošli jsme si liduprázdnou vesničku až k dalšímu kostelíčku s krásným výhledem na vesničku a pak jsme se vrátili k pekařství. To mělo zajímavou otevírací dobu: v zimním období od 16:30, v letním období od 17:30. Byl květen, tak jsme nevěděli, co platí. No pekař měl léto, takže po půl 6 se přišourala babča a otevřela. Na zdi visely diplomy: Best in Sicily. Takže jsme zakoupili ten nejlepší sicilských chléb a jakési housky a šli jsme k autu. Městečko mezitím neskutečné ožilo, všude postávaly hloučky dědulů a vážně se tvářících chlapíků, rojily se ženy s nákupními taškami a podobně.

Popojeli jsme ještě dál a výš do pohoří Madonie. Bylo tam nádherně azuro, ale 3 stupně. Zaparkovali jsme na totálně opuštěném parkoviště ve výšce 1600 m nad mořem a pozorovali západ slunce do mraků. V noci bylo kolem nuly.

Úterý 5.5.

Ráno jsme rychle zatopili, uvařili čajík a posnídali. Sjeli jsme na parkoviště o kus níž a vydali se na nejvyšší vrchol Madonií a druhou nejvyšší horu Sicílie – Pizzo Carbonara (1979 m). Cestou jsme viděli stádo jakýchsi srnek s chlupatými ocásky. Celé pohoří je jakoby pocukrováno světle šedými vápencovými kameny, které obsahují různé zkamenělinky. Paní Mithra opět trochu zklamala a museli jsme se uchýlit k cestě mezi zakrslými buky přímo vzhůru. (Víme, že popisovat neznačené stezky na Sicílii není jednoduché, ale přeci jen by to šlo udělat lépe…nemuseli bychom se pak tolik prodírat a bloudit.) No přes několik menších kopečků se zbytky sněhu jsme se dostali na vrchol. Dokonce tam i chvílemi byla značka. V dálce jsme viděli kouřit Etnu a na druhé straně dva ze vzdálených Eolských ostrovů – Filicudi a Alicudi.

Cestu dolů jsme si dost zkrátili a vylouskli jsme se kousek nad parkovištěm. Sjeli jsme zpátky k moři a odpoledne jsme se vydali na horu San Calogero (1326 m). Poobědvali jsme na nádherném paloučku. Zatímco Petr vařil těstovinky, já jsme v křoví objevila úžasné orchideje a dostala jsem tradiční badatelský záchvat. Po obědě jsme začali stoupat k vrcholu. Byla to jedna z nejkrásnějších trasiček, vedla přes rozkvetlé louky, kde se popásaly krávy. Kvetly tam divoce pivoňky, bramboříky a několik druhů orchidejí. Viděli jsme také další ještěrku zelenou. Od západu přicházely nepěkně černé bouřkové mraky a v horách už dost pršelo, takže jsme museli výstup urychlit, na vrcholu všechno rychle zdokumentovat a pádit zase dolů zpátky k autu.

Sotva jsme dosedli do auta, začalo pršet. Sjeli jsme kousek níž do městečka Caccamo, kterému dominoval veliký hrad. Prošli jsme se v lehkém deštíku uličkami. Zajímavostí bylo, že každý dům měl na střeše několik buclatých sudů (zásobárna vody ohřívané sluníčkem) a na klice nebo z okna na provaze pověšený pytlík s odpadky.

Pak nás čekala cesta kolem Palerma s velice stresující a značně nepřehlednou dopravní situací a nakonec ještě průjezd vesničkou Altofonte, kde byly tak úzké uličky, že jsme každou odbočku projížděli na třikrát. Cílem naší cesty bylo Piano degli Albanesi, vesnička s albánským obyvatelstvem. Bohužel její okolí bylo tak zchátralé a špinavé, že jsme se tam báli i jen zastavit, natož tam přespávat. Piano degli Albanesi jsme tedy minuli a pokračovali dál do lesů u vesnice Ficuzza. Cestou jsme viděli sicilskou verzi stanice NASA, ohraničený pozemek s četnými maxisatelity.

Zaparkovali jsme na krásném, úplně zeleném odpočívadle, navečeřeli jsme se a šli spát.

Středa 6.5.

Po snídani jsme se zastavili na náměstí vesničky Ficuzza, kde stál nečekaně velikánský královský palác přímo pod horami. Pokračovali jsme k výchozímu bodu naší trasičky, kterou jsme si trochu zkrátili. Bylo úplně azuro a v dálce jsme viděli vrchol Rocca Busambra (1613 m), na kterém jsme chtěli stanout. Opět nás čekala nádherná cestička přes kvetoucí louky s krásnými pohledy na okolní hory. Bohužel jako již tradičně z průvodce nebylo zcela patrné, kam se vlastně máme vydat a který ze tří vrcholů je ten pravý. Začali jsme se tedy přímo vzhůru po kamenech a mezi velikými tmavě zelenými listy drápat na první vrchol zprava. Občas jsme vyděsili stádo ovcí, které si tam na nějakém plácku lebedilo. Po hřebínku, kde na druhou stranu zela propast s příkrou stěnou, jsme se dostali na další vrchol, který byl asi ten nejvyšší bod Busambra, a pak ještě pro jistotu i na třetí vrchol, kde byla půlka Sicílie jako na dlani. Nejhezčí na tom bylo, že jsme tam zase byli úplně sami…nikde nikdo. Cesta dolů měla být snadná cestička, bohužel jsme ji nemohli najít. Narazili jsme na jakousi stezičku o kousek níž a po ní už jsme rychle šupajdili zpátky. Míjeli jsme stádo zřejmě polodivokých koní, kteří se vyhřívali na sluníčku.

Dole jsme si v potoce umyli zablácené nohy, natočili pramenitou vodičku a kochali se stromy porostlými mechem a obsypanými bramboříky. Chtěli jsme dát ještě jednu šanci Pianu degli Albanesi, ale i v poledne vypadalo ošuntěle a nic albánského jsme v něm neshledali, takže jsme pokračovali opět zpátky k moři. Nejotřesnějším zážitkem naší cesty byl průjezd Palermem. Širokánské silnice nemají vůbec nakreslené pruhy, každý si jezdí, jak se mu zlíbí a jak uzná za vhodné. Chvíli jsme jeli na této silnici sami a vzápětí se vedle nás vylouskla auta a jelo jich třeba 6 vedle sebe. Do toho se ještě míchali všudypřítomní mopedisti, kteří obratně manévrovali mezi auty. Všichni průběžně potrubují a cpou se dravě, kam potřebují. Nutno ale poznamenat, že jsme za celou dovolenou neviděli jedinou nehodu. Sice mají všichni auta totálně otřískaná, ale zdaleka asi nebourají tak nebezpečně jako třeba u nás. Na semaforech postávají prodavači papírových kapesníčků a myči oken a vtírají se vám téměř do auta. Palermo byl opět značný civilizační šok, takže jsme ho jen rychle profičeli, nakoupili v supermarketu zásoby a jeli k moři do městečka Mondello.

Chtěli jsme jít jednu trasičku na vrchol nad městečkem, ale cesta byla zavřená bránou a zdá se, že tam mezitím vyrostlo nějaké sídliště. Sluníčko pralo, takže jsme zpucovali grilované kuře a vydali jsme se procházkou po přírodní rezervaci Capo Gallo. Došli jsme až ke skalnatému pobřeží, kde cestička končila. Cestou jsme viděli kvést nádherně červeně opuncii (kaktus s placatými dužinatými listy). Vykoupali jsme se na krásné azurové plážičce a vrátili se k autu.

Ve městečku byla ještě jedna fantasticky modrá písečná pláž, ale bylo tam dost lidí a odpadků. Dali jsme si asi vůbec nejlepší a největší kopce zmrzliny místo večeře a vyjeli jsme si na vyhlídku na podtunelovaném vrcholku Monte Pelegrino, který se tyčí nad Palermem. Tam jsme si prohlídli Palermo a okolí z ptačí perspektivy, usadili jsme se na pěkném vyhlídkovém místečku a čekali se stativkem a termoskou plnou čaje na západ slunce a tmu. Asi dvě hodinky jsme si fotili překrásně noční Palermo, které vypadalo, jak kdyby do něj někdo vysypal zlatý poklad. Když nás to přestalo bavit, pokračovali jsme po dálnici až k vesnici Scopello, kde jsme přenocovali na parkovišti.

Čtvrtek 7.5.

Ráno jsme se hned přemístili ke vchodu do přírodní rezervace Lo Zingaro, kde jsme bohatě posnídali, zaplatili vstupné, vzali jsme si mapku a vyrazili jsme na nádhernou procházku. Je to oblast nedotčeného pobřeží s překrásnými, průzračnými zátokami, milióny ještěrek a pěknými horami. Hned v první zátoce jsme se vykoupali, byli jsme prvními návštěvníky, takže jsme měli plážičku sami pro sebe. Pak jsme viděli strašně zajímavou věc – ještěří námluvy a páření. Pro nás dva, takové ještěrofili, to byl opravdu zážitek, ani jsme nedutali. Sameček se před samičkou chvíli naparoval na kameni, pak k ní přiběhl a zakousl se jí do ocasu. Samozřejmě jsme nejdřív mysleli, že ji chce sežrat, ale měl jiný úmysl. Po chvíli se trochu nepohodlně spářili a on pak relaxoval zakouslý do bříška samičky. Ta pak chudinka utekla pryč. Ještěrky tam byly na každém kroku a vůbec se nebály. Vykoupali jsme se i v dalších dvou zátokách a kochali jsme se nádhernými výhledy.

Došli jsme k zajímavé jeskyni Uzzo a tam se k nám připojil velký bílý pes. Uzzo pes. Sešli jsme i se psem na vůbec nejkrásnější pláž na Cala Uzzo. Tam jsme se asi hodinu cachtali a opalovali, Skutečný ráj. Dlouho jsme tam byli sami, ale pak už začali chodit lidi. Okolo poslední zátoky jsme začali stoupat do hor. Uzzo pes nás naštěstí opustil. Nahoru se šlo po pěkné cestičce, viděli jsme opět dlouhého černého hada colubera, italsky biacco. Přešli jsme sedýlko a procházeli jsme rozpadlými opuštěnými usedlostmi, všechno tam kvetlo. Svižně jsme seběhli zase zpátky k moři, zastavili jsme se u zátoky, kterou jsme předtím přeskočili a navštívili jsme muzeum přírody, kde byl krásný model zvířátek, která tam žijí, mezi nimi byl opět i dikobraz.

Pak pozdě odpoledne jsme pokračovali na západ a serpentinkami jsme se vyškrábali do vesničky Erice, strategicky položené na vysoké skále a ukryté v mracích. Připadali jsme si tam jako někde v Irsku nebo v Anglii. Šedé, kamenné domy, hrady, úzké dlážděné ulice. Vesnička měla neuvěřitelně kouzelnou atmosféru. Když jsme si všechno důkladně prohlídli, sjeli jsme dolů k moři do města Trapani. Vymysleli jsme ještě, že bychom mohli jet na Egadské ostrovy, takže jsme v Trapani zkoumali jízdní řád trajektů. Egadské ostrovy jsme si pak ale rozmysleli a řekli jsme si, že radši pojedeme pozvolna dál. Marně jsme v okolí hledali místo na spaní a nakonec jsme spali zpátky v Trapani na parkovišti.

Pátek 8.5.

Posnídali jsme výborný koláč/buchtu Columbo a vydali jsme se na prohlídku Trapani.Nic tak moc zajímavého tam ale nemají. Pokračovali jsme tedy dál na soliska, bohužel to tam bylo značně neorganizované, tak jsme se jen projížděli mezi nádržkami a větrnými mlýny. Nakonec jsme ale dojeli k muzeu a místu, odkud se jezdilo na ostrov Mothia. Prohlídli jsme si soliska z blízka a půjčili jsme si kánoi, na které jsme se vydali kanálem přes otevřené moře na ostrůvek. Byla to sranda, moc na ty vodní sporty nejsme, takže loď jsme měli brzy plnou vody, ale zvládli jsme se do hodiny i vrátit.

Město Marsala jsme jen projeli, my na ty města všeobecně moc nejsme…Obědvali jsme na obřím odpočívadle, které se bohužel postupem času mění v obří smetiště. Zastavili jsme se na vrchu San Calogero nad městem Scciaca, kde měly být termální prameny, ale stál tam jen opuštěný hotel a bazilika s přistavěnou bytovkou. Pokračovali jsme tedy i další trasičce na Capo Bianco, která ovšem bohužel opět nebyla schůdná. Tentokrát však v tom byla Mithra nevinně, kus útesu se utrhl. Sjeli jsme k moři a šli jsme pouze přímořskou část trasy. Byla to nádhera. Úplně bílé oblé skály, zvláštní hornina s krystalky, pěkné moře. Došli jsme až k tzv. vlejvu (místo, kde se řeka vlévá do moře). Na pláži ležela deka, jedny boty, noviny a batůžek, ale široko daleko nikdo…no vymýšleli jsme různé teorie…Vrátili jsme se zpátky k autu obtěžkáni úlovky z pláže a pokračovali k Agrigentu. Tam jsme zůstali spát v kempu, protože už jsme se potřebovali odsolit a očistit.

Sobota 9.5.

Dlouho nám trvalo, než jsme posnídali, zabalili a tak celkově se vypakovali. Vyrazili jsme do vesničky Milena ve vnitrozemí, kde začínala další trasička. chvíli jsme hledali výchozí místo, ale nakonec jsme zaparkovali dokonce u mapky s trasou. Já vím, že se opakuju, ale opět to byla nádhera. Krásné, ikdyž nízké hory s rozkvetlými, barevnými loukami. Tentokrát plné vikví, máků a semtam nějaká orchidej. Po značené cestičce jsme došli na zarostlý vrchol Monte Conca (437 m), takže jsme se opět prodírali trávou a bodláčím. Sestoupili jsme na druhou stranu kopce pořád ještě po pěkné stezce, byly tam zvláštní sádrovcové skály porostlé drobnými růžovými kytičkami. Po chvíli jsme došli k řece, podél které rostly mandloně a kterou jsme museli přebrodit, protože mostík se zřítil. Opět jsme měli azuro a opět jsme tam byli úplně sami. Pokračovali jsme dál pod kopeček Tulio. Tam ovšem nastal zásadní problém. Mithra v průvodci psala: nad zahradami podél skal dolů k řece…šli jsme přesně podle popisu, začali jsme se trochu prodírat, ale nakonec jsme došli k řece. Bohužel řeka se asi kdysi dost rozvodnila a cesta zmizela nebo nevím. Každopádně jsme se museli dost dramaticky prodírat po břehu řeky malými keříky, pichlavým ostružiním a ostrými skalami. Nakonec bylo potřeba ještě překonat docela divokou řeku na druhý břeh. Když jsme tohle všechno absolvovali, mysleli jsme, že je nejhorší za námi. Omyl. Druhý břeh nám nastražil nejdříve totálně rozbahněný kopeček, pak louku plnou bodláčí a nakonec vůbec nejhorší potůček obklopený jednak vysokými bodláky, ale hlavně neprostupným maliním a ostružiním. Petr se snažil prosekat cestu hůlkami, ale škrábancům jsme se stejně nevyhnuli. V tu chvíli bychom toho průvodečka nejradši roztrhali a zadupali. Stoupali jsme zarostlou loukou výš a výš, až jsme v dálce spatřili cestu, naše vysvobození. Vůbec netušíme, kudy se tedy mělo vlastně jít správně, ale pokud se vydáte na Monte Conca, doporučujeme přibalit si zahradnické nůžky nebo mačetu. Úplně vyčerpaní, ušmudlaní a zdrápaní jsme se doplazili zpátky k autu.

Mířili jsme na úplný jih Sicílie a projížděli jsme nejdřív horami, pak územím fóliovníků a nakonec přes trojici barokních měst Comiso, Ragusa a Modica, která vznikla po ničivém zemětřesení v 16. století. Na pobřeží se Petr navzdory studenému větru vykoupal v prý úžasně teplém moři. K večeru jsme dojeli do cíle: k rezervaci Vendicari. Tam nebylo kde přenocovat, tak jsme se posunuli kousek zpátky do vesničky San Lorenzo. Bylo tam celkem mrtvo, protože jsme potřebovali chleba, vydali jsme se na průzkum. Po chvíli jsme zřejmě přešli do vesničky Mazarmemi, kde to žilo, asi skončila nějaká slavnost. Zapadli jsme do jednoho otevřených velikých obchodů a zůstali jsme zírat. Je to vesnička na tuňákové trase, obchod nabízel nepřeberné množství tuňákových produktů a vůbec typických lokálních produktů. Nakoupili jsme dary pro rodinu a samozřejmě i sami pro sebe. Chleba ale neměli, vzali jsme tedy zavděk croissantem a jakýmsi šátečkem. V autě jsme pak hned zdlábli vynikajícího uzeného tuňáka, jeden z nejlepších pokrmů, jaké jsme kdy okusili. Spali jsme na obrovském parkovišti spolu s deseti campery.

Neděle 10.5.

Ráno jsme přejeli na parkoviště před Vendicari, oblékli jsme si letní modely, protože slunce žhnulo hned po ránu, a opět jsme jako první návštěvníci vkročili do rezervace. Kousek od vchodu jsme viděli zase černého hada colubera, tentokrát v plné kráse, protože se musel odplazit dost daleko do úkrytu. Vydali jsme se po stezce nejprve doprava k bažinkám s plameňáky. Po chvilce chůze jsme na ně narazili a z pozorovatelny jsme si je fotili. Pokračovali jsme dál, co metr chůze, to ještěrka. Přebrodili jsme řeku a pokračovali jsme dál až ke starým byzantským obydlím. Mezitím část plameňáků přeletěla a my jsme k nim došli na samém konci cesty v mandloňovém háječku. Chvilku jsme si plameňáky fotili, když najednou přilétalo letadlo, plameňáci se vyděsili, hejno vzlétlo, nad jezerem udělalo velký oblouk, přibralo k sobě zbylou částhejna a všichni spolu přiletěli zpátky k nám. To bylo fakt něco. Byli jsme z toho úplně paf. Plameňáci se tam usídlili přímo před námi, zanořili hlavičky do peří a hromadně usnuli.

Došli jsme zpátky na křižovatku a vydali jsme se ještě na druhou stranu. Prohlídli jsme si v návštěvnickém centru pár fotek a po nádherném, ale suchém pobřeží jsme došli až ke Cala Mosche, zátoce s modrozelenou vodou. Sluníčko pálilo, takže i přes pláž plnou lidí jsme se vykoupali a vydováděli v celkem ledové a občerstvující vodě. Ve Vendicari jsme taky poprvé viděli scinka. K autu už to byla rychlovka.

Bohužel z oběda nic nebylo, protože zbytky chleba byly plesnivé. Nám to zas tak moc nevadilo, protože za chvíli jsme se značně nadlábli v Avole v hypermarketu a dokoupili zásoby. Pokračovali jsme do vnitrozemí ke Cava Grande, s výhledem na Etnu jsme chvíli hráli karty na dece, pak večeřeli (při té nás vyrušilo stádo krav a děda na traktůrku, kteří museli jít zrovna přes náš krásný plácek) a nakonec jsme spali v blízké vesničce na náměstí.

Pondělí 11.5.

Po výborné snídani jsme zaparkovali u vstupu do kaňonu Cava Grande. Opět první návštěvníci, ale v těsném závěsu za námi se vydali celkem netypičtí Italové (žádné nagelované vlasy a vystylované oblečení, ale celkem vagabundi s dreadami). Sestoupili jsme po vysokých schodech dolů do kaňonu, cestou jsme minuli zase miliony ještěrek, vyhřívaly se na zábradlí a dokonce nám přelézaly přes ruce. Dole byly nádherné vodopádky a tůňky s fantasticky zelenou vodou. V každé jsme se vykoupali, voda tedy nebyla nejteplejší, ale šlo to. Mělké tůňky byly plné pulců, ve větších sem tam plavala ryba. Prošli jsme si nejdřív jednu část a pak jsme se vydali ke Laghetti secundari, kde jsme opět byli sami. Tam cesta zmizela opět v houští, tak jsme se naposledy vykoupali, pozorovali říčního kraba a vystoupali zpátky. U vchodu jsme odevzdali povinně číslo 1, které jsme dostali při vstupu. Monitorují tak, jestli jim dole někdo nezůstal.

Po cestě na sever jsme se chtěli ještě zastavit v Salině di Priolo, ale to byl zas takový podfuk. Nejdřív jsme ji ani nemohli najít, protože byla zcela maskována továrnami a jejich obřími komíny, a když jsme ji konečně našli, byla zavřená, asi napořád.

Odpoledne jsme vyrazili k Etně, po cestě se krásně odhalovala. Vyjeli jsme nejprve k Rifugio Citelli, kde jsme zakoupili Etna mapku, Etna magnetek a Etna samolepku. Také jsme se ptali tamního průvodce, jak je to s výstupem na Etnu. Říkal: Mountain is free…jak kdo chce, jak kdo preferuje…s průvodcem nebo bez. Pak jsme se vrátili kousek níž a šli jsme podle průvodce krátkou trasičku na Monti Sartorius. Měla být naučná, ale žádné cedulky jsme neviděli. Byl tam překrásný výhled jak na Etnu, tak na pobřeží. Šlo se lávovými cestičkami na vrcholek kráterku Monti Sartorius, všude rostly malé zakrslé břízky a láva měla různou barvu.

Rozhodli jsme se Etnu objet kolem dokola a prozkoumat ji z různých stran, byť jen z auta. Byly to nádherné pohledy. Večeřeli jsme jak jinak než s luxusním výhledem na pokuřující Etnu. Spali jsme v městě Nicolosi na takové trochu hlavnější silnici, ale dojeli jsme tam pozdě večer a nechtělo se nám už hledat nic jinýho.

Úterý 12.5.

Vstávali jsme hodně brzy a z vylidněného parkoviště od Rifugio Sapienza (1910 m) jsme na Etnu vycházeli po šesté ráno. Nejprve jsme šli po široké cestě podél lanovky až k horní stanici. Odtud jezdí terénní autobusy až na točnu k Torre del Filosofo (2920 m). My jsme šli po této zmrzlé cestě, která byla naštěstí odhrabaná, závěje podél cesty měřily místy až 7 metrů. Došli jsme až k místu, kde se autobusy otáčejí. Byla tam malá budka, na které byl nápis přeložený do několika jazyků. Zajímavé bylo, že v angličtině bylo napsáno, že se nedoporučuje chodit ke kráteru bez průvodce, v němčině ale bylo napsáno, že se tam bez průvodce nesmí. Já naštěstí četla jen ten anglický, jinak bych zase stresila. Šli jsme dál po sněhovém poli, na kterém byla přímo dálnice stop. Pak jsme si to zkrátili kolmo vzhůru stále sněhem přes sedýlko mezi čoudícími krátery a došli jsme na svah největšího kráteru, kde už nebyl sníh. Po vyšlapané cestičce, která byla místy opravdu teplá, jsme došli až mezi dva hlavní krátery. Otevřel se nám šokující výhled. Ráno nás vůbec nenapadlo, že bychom se dostali tak vysoko, natož tak blízko ke kráteru. Hlavní kráter byl potažený sírou a Etna neustále pokuřovala, občas se ozvalo i zahřmění. Doteď nevím úplně přesně, jak to s těmi krátery vlastně je. Etna se svými výbuchy pořád mění. Prozkoumali jsme vrchol, i vedlejší vrchol, Petr ještě i okolí a šli jsme zpátky.

Když jsme se přehoupli přes sedýlko zpátky, viděli jsme, jak se z autobusů na točně už valí davy turistů. Cestou zpátky po sněhovém poli jsme potkali jednu výpravu s průvodcem a několik samostatných turistů. Nejdřív jsme se davům chtěli vyhnout, ale nakonec jsme si kráter v obležení také obešli. Kouř vycházející ze země ale nebyl sirný, byly to spíš páry.

Cesta dolů byla už pohodička, proti nám jezdily busy a plazili se zmožení pseudoturisté, kteří pravděpodobně chtěli ušetřit za autobus, ale přecenili své síly. Od lanovky jsme si cestu zkracovali po sněhových polích a po lávě. Dole na parkovišti byla spousta krámečků se suvenýry, koupili jsme na ochutnání 70% vypalovák Fuoco del Etna. Na odpočívadle pod Etnou jsme si udělali delikatesní párky v rohlíku a zrelaxovali jsme ušoupané nožičky.

Odpoledne jsme si ještě zajeli do vesničky nad Taorminou Castelmola, prošli jsme si křivolaké uličky a podívali se na hrad. Chvíli jsme jen tak odpočívali se zmrzlinou na malém náměstíčku. Pak jsme sjeli k moři a konečně narazili na dlouho hledaný obchoďák, kde jsme nakoupili dary pro rodiny. Večer jsme ještě vyrazili zase do vnitrozemí, protože druhý den jsme chtěli jít k Alcantaře. Spali jsme ve vesničce Motta.

Středa 13.5.

Po probuzení jsme zjistili, že jsme spali na autobusové zastávce a očumuje nás nějaký místní dědula. Když ranní autobus odjel, posnídali jsme s výhledem na Etnu a vyrazili k soutěsce Alcantara. Je to zas takový podfuk na turisty…je tam obrovské centrum a geopark pro turisty, kde se vstup do Alcantary platí. Ovšem o 150 m dál je veřejný vstup, který je zdarma a kde se jen sejde po schodech dolů k řece a soutěsce. Bohužel když jsme tam byli my, nedalo se do soutěsky kvůli vysoké vodě jít. Petr se rychle vykoupal, já všechno povyfotila a jeli jsme dál, opět do hor.

Po cestě jsme se zastavili ve vesničce Savoca, kde v kapucínském klášteře měli vystaveny 300 let staré mumie v dobových šatech. Naším náhradním cílem byla hora Monte Scuderi (1253 m) podle průvodce, trasičku jsme si ale hodně zkrátili a vyjeli jsme si spoustu výškových metrů autem. Silnička teda ale pro mě byla hodně stresující, neb když jsem se podívala z okýnka, viděla jsem jenom příkrý sráz dolů a výstražnou značku na silnici: Sesuv půdy. Zaparkovali jsme v místě, kde silnice přecházela v kamenitou cestu a zbytek serpentin jsme šli pěšky. Všechno neskutečně barevně kvetlo, opět se objevily orchideje a jiné krásné květinky, z keře na keř tam přelétávala obří sarančata. Pak jsme se přiblížili k vrcholu, potkali jsme opět polodivoké koně a po stezičce. kterou obklopovalo odporné množství much, jsme dorazili na vrchol. Velice plochý vrchol s výhledem jak jinak než na Etnu. Povyfotili jsme si okolí, poobědvali jsme, pozabíjeli asi 5OO much a šli jsme zpátky. Byla to opravdu nádherná túřička.

Sjeli jsme dolů k moři, Mistr Otužík se opět vykoupal, zatímco já seděla zahalená na břehu. Pak jsme museli projet odpornou přeautěnou Messinou, ta doprava tam…to je fakt otřes. Ale z Messiny jsme vystoupali do krásného borovicového území, messinské relaxační zóny. Na malém odpočívadle jsme si ve stánku Don Minico u dvou pravděpodobně kubánských stařečků koupili obří chleba naplněný výbornou, lehce pálivou směsí. Pokračovali jsme dál a zastavili jsme si v Area Picnic Mussolino, kde jsme sledovali západ slunce nad Eolskými ostrovy a zůstali jsme tam i přes noc.

Čtvrtek 14.5.

Ráno nás probudil až budíček a lidé, kteří si jezdili k prameni pro vodu (mimochodem voda z pramene byla nejlepší, jakou jsme kdy pili). Z Area Picnic jsme vyjeli ještě výš na vrchol Dinnammare, kde jsme nakoukli do malého kostelíčku a pokochali se výhledem na ostrovy a Etnu z vrcholku. Zaparkovali jsme auto o kus níž a vyrazili jsme na túřičku podle průvodce. Po chvíli chůze po široké cestě jsme se napojili na naučnou stezku Girasi a šli jsme krásným borovicovým lesem s obřími šiškami a několika prameny. Prohlíželi jsme si jednotlivé naučné cedule, kterým jsme sice nerozuměli, neb byly v italštině, ale měli to tam hezky udělané. Když jsme dorazili nakonec stezky k chatě, už se nám nechtělo jít zpátky podle průvodce a řekli jsme si, že půjdem po široké cestě. Nebyla to asi úplně dobrá volba, protože cesta zklesala docela hodně do údolí a pak zase docela hodně vystoupala až na hřebínek. Měla jsem toho docela dost. Naštěstí jsme se ale pak nahoře napojili na původní cestu a došli jsme v pořádku k autu. V Area Picnic jsme se očistili, zabalili na cestu a vyjeli na trajekt do Messiny.

Průjezd Messinou byl o nervy, totální dopravní kolaps. Docourali jsme do přístavu a nalodili jsme se na trajekt. Bohužel dálnice v Kalábrii byly neuvěřitelně rozkopané, takže jsme to střihli po úplně novou Grande Comunicatione Ionico-Tirrene na italské „chodidýlko“. Kvůli nehodě jsme museli jet objížďkou přes velmi zvláštní a krásné bílé hory. Cestou jsme uskutečnili záchrannou misi…u silnice byla v plotě zapletená nešťastná ovečka. Vůbec nepochopila, že jí chceme pomoct a zděšeně bečela. Petr ji musel z pletiva vystříhat, vypadala v pořádku a odcupitala ke stádu. Pokračovali jsme dál po pobřeží a pozdě večer jsme zaparkovali u silnice před městem Matera.

Pátek 15.5.

Hned po ránu jsme měli nehodu, buď už předešlý večer, nebo ráno jsme píchli. Prohlídli jsme si Materu, která je zajímavá svými skalními domy a kostelem ve skále. Městem prochází kaňon s řekou, ještě v 50. letech žili ve skalních bytech chudí lidé. Město ale nechalo chudinu kvůli všemožným nemocem vystěhovat. Bohužel kostel ve skále byl zrovna zavřený. Prolezli jsme si několik skalních domů, křivolaké, celkem špinavé uličky a vydali jsme se na dlouhou cestu domů. Po dálnici cesta utíkala rychle, dálnice na východní straně Itálie byla mnohem volnější a nepotkaly nás žádné zácpy. Spali jsme až před Mnichovem na parkovišti u benzínky.