Shit a Aamish v Egyptě

EGYPT

14.02.-04.03.2002

Na úvod by se asi slušelo napsat pár užitečných rad pro lidi, co by se rádi do Egypta také podívali. Takže letenky jsme si obstarali u GTS v rámci „Valentýnské slevy“, jenže jelikož je v tuto dobu o letenky velký zájem, museli jsme letět tam přes Řím a zpátky přes Miláno. Navíc koncová cena letenky vyšla asi jen o tisíc korun míň než klasická letenka Praha-Káhira. Kromě letenky jsme si každý zakoupili na Egyptské ambasádě vízum (cca 600Kč) a vyměnili 250USD každý (nakonec nám stačilo 200USD). No a jelikož jsme původně plánovali cestu do Thajska (jako skoro každý) nechal jsem se nadopovat i žloutenkou a břišním tyfem (cca 2000Kč). Jako průvodce jsme zakoupili již osvědčenou Lonely Planet – Egypt. Jestli se zabýváte tím, co tam budete jíst, tak buďte bez obav, jídla je tam dost, žádné velké zásoby nedoporučujeme, jezte na ulici u stánků, akorát si vyžádejte vždy čistou nepoužitou plastikovou lžičku. Mají obecně snhau, vetšinou marnou, hygienu dodržovat. Jinak žádné jiné neobvyklé věci sem neshledal potřebnými. Takže teď se budu věnovat pouze naší cestě.

Den první.

Letěli jsme před třetí ve čtvrtek z Ruzyně. Já a Aamish. Byl sem trochu nesvůj protože to byla moje první cesta letadlem. Nervozita však rázem opadla, protože sem zjistil, že s námi neletějí žádný letušky, ale jen celkem nevlídný stevardi, takže sem byl celkem naštvaný (když já se tak těšil). Navíc mě Aamish obveseloval historkami o pádech letadel a o velmi nízké pravděpodobnosti tohoto jevu. No na druhou stranu musím uznat, že bylo strašně milý, když nám ukazovali, co máme dělat, když letadlo spadne do moře. No prostě let se dal přežít. V Římě sem se rozhodli využít sedmihodinovou pauzu k prohlídce města. Z letiště (Fiumicino) jezdí do centra přímý vlak (cca 8Euro), ale doporučuji jet zastávkovým (cca 4Euro), protože je to levnější. No a časový rozdíl zanedbatelný. Koukli jsme na Koloseum, vítězný oblouk, přes plot Forum Romanum a tak, ale dost jsme spěchali, takže to nebylo ono, ale šlo to. Do letadla jsme se dostali bez problému. Snědl sem večeři a usnul sem (noční let není moc zábavný) Pro Standu tedy rozhodně ne, je jako můj děda, usne věude a za jakýchkoli okolností. Cestou zpět však bylo velmi impresivní pozorovat východ slunce nad mrakama.

Den druhý.

V Káhiře jsme přistáli před třetí hodinou ranní. Ještě před celnicí jsou non-stop směnárny, takže jsme si každý vyměnili 100USD (v tu dobu vyšla jedna Egyptská libra zhruba na osm korun). Tady jsme taky potkali Moraváky. Tři kluky z brněnský zemědělky. No a protože měli podobný cíle co my, tak jsme dál jeli spolu. Jen co jsme vyšli z letištní haly (dá se přirovnat k pražskému hlaváku – je nechutná) začali nás lanařit taxikáři. Jejich ceny byli i na nás moc. Podle průvodce jsme věděli, že z letiště jezdí autobus za 50Piastrů (1/2 EL). Jenže v místech, kde by mohla být zastávka nebyl jízdní řád (no on i kdyby byl, tak by jsme ho neuměli přečíst – nikde se nenamáhají mít ho jinak, než arabsky). Nějaký taxikář nám pak nabídl, že nás hodí za 6EL na osobu do města. Je to sice skoro 50 korun, ale je to taky 18 km. Narval nás do auta (na přední sedačce jsem seděl Amišovi na klíně). Vyložil nás u Egyptského muzea. Tam jsme se museli nasoukat do takový malinkatý dodávky (místní se tím hojně přepravují, čeká se dokud se dodávka nenaplní) a nechali jsme se zavézt do Gízy k pyramidám (1EL/osoba).

Ovšem v půl pátý ráno mají zavřeno. Museli jsme čekat do devíti (byl svátek – Aid al-Adha, pouť do Mekky, ve všední dny prý otevírají v osm). Aspoň jsme viděli příjezd vojenské a policejní ostrahy areálu pyramid. Bylo jich asi 200 a slušně vyzbrojeni. V devět nás po zaplacení 10EL (studentská sleva, ukazovali jsme ISIC) pustili do areálu. Tady stojí za zmínku asi jen to, že prodavači suvenýrů a chlapci na velbloudech, co tě chtěj svézt sou strašně dotěrní (ostatně jako všichni co vydělávají na turistech, ale tady to byl extrém). Na druhou stranu ozbrojené složky se snaží je od turistů odhánět, aby jim (nám) nekazili nevšední zážitek od pyramid. A taky, že do každý pyramidy se platí vstup zvlášť (10EL –budu uvádět studentskou cenu (50% normální ceny), kterou dostanete na všech památkách) a taky se platí za foťák (většinou 5EL). Jinak rozhodně doporučuji vidět a razantně odmítat jakékoliv nabídky místních (lezení na pyramidu), jednak je to nebezpečné a chtějí za to nehorázné peníze.

Asi kolem poledne jsme se nabažili pyramid a vydali se směrem do centra. Giza je jihozápadní předměstí Káhiry, víceméně v poušti, se 4,5 miliony obyvatel. Už sem jedí i metro, ne tedy až k pyramidám, ale plánuje se to. Pro aktuální stav sledujte http://www.metropla.net. Cestou nás obestoupil dav dětí a dožadoval se peněz nebo si na nás alespoň chtěl sáhnout,bonbóny, propisky a jiné věci, které jsme jim rozhodně nechtěli dát. Takže jsme se celkem rychle shodli s taxikářem na ceně za cestu do Abu Siru, 25 km na jih odtud. (5EL/osoba). Nebylo to málo, ale zase jsme se zbavili těch dětí. U pyramid v Abu Siru, panovníci 5. dynastie, 25. a 24 století př.n.l. jsme se dozvěděli,že jsou zavřené. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že je to z důvodu, že zde Čeští egyptologové, kteří ve svém oboru patří k naprosté světové špičce, zrovna prováděli výzkumy, ačkoli přímo tento den se nepracovalo a u abusirských pyramid nikdo nebyl. Jenže vrátný byl taky trochu člověk a za menší bakšiš (nejčastěji používané slovo při konverzaci turista – místní) nás pustil k pyramidám. Tam jsme se konečně převlíkli do kraťasů a přezuli se do sandálů (člověk, které ho s námi poslal vrátný celkem koukal, potom si některé naše věci vzal a odešel, konkrétně si odnesl žvýkačky, PET lahve, propisku a pár cigaret). Po prohlídce jsme se vydali pouští k Saqqaře. Cesta pouští neskýtala větších nebezpečí. V Saqqaře jsme se moc nezdrželi, protože jsme už byli celkem utahaní, jen jsme si prohlédli Djoserovu pyramidu, mimořádné dílo stavitele, velokevezíra a později poloboha Imhotepa. Důležité je že jsme neplatili vstupný protože jsme přišli přes poušť, odkud návštěvy nikdo nečeká. Chvilku jsme museli hledat odvoz zpět do Káhiry, cena byla samozřejmě vyšší, protože byla menší konkurence (žádná), ale přidali se k nám dva Frantíci, se ktrými byla těžká domluva, jelikož neuměli Anglicky. Nakonec jsme každý platili 6EL.

Asi to vypadá, že jsem dost na prachy, ale tam to jinak nejde člověk v tom musí umět chodit, aby dostal nějakou rozumnou cenu. Jak místní vidí, že je člověk turista je zle. Zas na druhou stranu musím uznat, že mě to smlouvaní začalo bavit. Jenže to je taky zrádný, protože člověk pak kupuje i to co vyloženě nechce. Protože usmlouval dobrou cenu. Ale pozor, tohle platí jen u suvenýrů (tvoří 99% veškerých obchodů). Doporučuji též si co nejdřív naučit číst arabské číslice a arabsky počítat.

V Káhiře jsme vysedli u nádraží a šli zjisti vlak do Luxoru. V Egyptě kupování lístků na vlak není vůbec jednoduchá a časově nenáročná operace. Zvlášť pak v Káhiře na hlaváku. Připravte se na pouť od okýnka k okýnku, na to že ve frontě lze naprosto legálně předbíhat, na to že to co platilo před pěti minutami už dávno neplatí a že když něco nejde tak vám to někdo jiný (policie) dokáže zařídit (za peníze samozřejmě). Po tom všem jsme vzali noční rychlík za 55EL (místní se tam dostanou za 15-20EL), ale byla to dobrá investice. Kupé vlak vyhrazený pro cizince, takže jsme v klidu prospali celou noc. To kupé ovšem nemělo dveře, ale ve vlaku pravidelně chodí policie se samopalama a hlídá turisty.

Den třetí.

Ráno v sedm jsme dorazili do Luxoru. Jen co jsme vylezli z nádražní budovy obstoupili nás naháněči a dosti vtíravým způsobem se nás snažili přesvědčit, že jejich hotel je ten pravý. Výhoda byla, že jich bylo tolik, takže jsme jim sdělili, že ten pravý hotel má stát 7EL za noc a dohodli jsme se z majitelem Oasis hotelu (je uvedený v průvodci). Ten se rozzářil jak lampiónek (na to jak byl černej, to byl celkem výkon) a už si nás odváděl do svého paláce. No musím uznat, že to byl jeden z nejlepších hotelů, co jsme navštívili. V hotelu jsme si nechali baťohy a zašli za majitelem, který nám přislíbil půjčení kol. Jenže ty co vlastnil již rozpůjčoval (půjčovali si je i místní, měli furt ten svátek), tak nás odvedl do klasický půjčovny. Tam obsluha odehnala mačkající se Egypťánky, žmoulající v ruce 50Pt, a z úsměvem nás požádala o 10EL. Milé, že. No stáhli jsme to na 7EL. Kola popisovat nebudu. Obavám se, že by se mi to ani nepovedlo. Technický stav byl totiž takový zvláštní, ale jezdily. Představte si je jako dopravní prostředek pro holandské dámy s masochistickou povahou dvacátých let. Dojeli jsme k přístavišti, kde jsme se loďkou (1EL/osoba) nechali převézt na druhou stranu. Tam se na nás vrhly malé děti a brali nám naše kola a odváželi je na blízkou silnici. To, že to zvládnu sám, a že opravdu nepotřebuji pomoci, nebrali naprosto v potaz. Naštěstí u toho strašně řvali (docela jsme se jim bránili), takže si toho všiml jeden voják a rozehnal je. Jediný Ámiš se neubránil a nějaký kluk mu to kolo odvedl na silnici za 25 piastrů (2 koruny), což já jsem odmítal zaplatit. Naštěstí tam byli vojáci a nehrozilo, že někomu se to kolo prostě ztratí. silnici (sou totiž všude)

Na kole jsme jeli po silnici směr Údolí králů, kolem Memnonových kolosů ( dve 18metrové sochy panovníka 18.dynastie Amenophise III.) Cestou jsme si koupili vstupenky (prodejna není přímo na místě, je asi 3 km před tím, ale nebojte, neminete ji). Chvilku po té co jsme minuli Ramesseum (chrám Ramsese II.) jsme na radu místních nechali kola na parkovišti a dál šli přes hory pěšky. Na parkovišti bylo stanoviště vojáků s budkou, jejíž stín nám prodali a nechali někoho ty kola hlídat. Vyšlo to asi na 1 libru. Cestou nás doprovázeli obchodníci, kteří nám kromě klasických suvenýrů nabízeli i originál vykopávky ( podle jejich slov, Aamish usmlouval údajně originální hlavu faraona, kamennou, z 500 El na 11.) Tady bych doporučil něco takového zakoupit, jelikož se to liší od tradičních suvenýrů a když je člověk trochu trpělivý lze usmlouvat cenu na minimum, i když kvalita je velmi dobrá. Já jsem si koupil hliněnou sošku 10 cm vysokou, dobře propracovanou za 3EL. To sem jen chtěl naznačit, že se rozhodně vyznám a taky to s lidma umím, takže bacha na mě. No přes mírné kopečky jsme došli k chrámu Hatšepsovet. Po prohlídce a nákupu vody (vodu jsme kupovali značku Baraka, je osvědčená a asi nejrozšířenější, za 1,5 až 2EL, ale Siwa je taky dobrá), bylo tak 35°C, jsme vyrazili přes hory do údolí králů. Byly to asi 3km, ale na sluníčku a na začátku bylo celkem slušný stoupání. Cestou nás přepadávali domorodci se slovy „Want Scarab“, což vlivem sluníčka a dobré nálady (náročnější procházka, ale ty hory jsou nádherný) vyústilo v situaci, kdy jsme již zdálky na obchodníky pokřikovali jejich hesla, což nesli s jistou nelibostí (už jim bylo blbý nabízet nám svoje „zboží“).

Když jsme navštívily tři hrobky (vstupenka v hodnotě 16EL obsahuje vstup do tří libovolně zvolených standardních hrobek), vrátily se stejnou cestou spět. Ještě jsme navštívili dům jednoho z prodavačů padělků (byl to asi třináctiletý kluk, uměl však celkem dobře anglicky). Chtěl nám ukázat ještě nějaký kousky, ale my jsme to pojali jako prohlídku domorodého obydlí. Musím uznat, že z venku nic moc, ale vevnitř to měli hezký. Cestou do hotelu jsme museli čelit dalším nabídkám a dalším houfům dětí, ale prorazili jsme, vrátili kola a našli hotel. Večer sem ještě z Moraváky šel do města.

Atmosféra nočního trhu je jedinečná. Navíc lidi v Egyptě sou na turisty milý, každý vás zdraví, ptá se jak se máte, snaží se konverzovat (v rámci své většinou omezené anglické slovní zásoby). Myslím, že kdybych nebyl tak utahaný (a kluci taky), tak bych se tam vydržel procházet až do rána. Jsou to fakt strašně pěkný vzpomínky, když si člověk dá šťávu z cukrový třtiny, hraje orientální muzika a kolem vás je noční tržiště.

Den čtvrtý.

Další den ráno jsme si dohodli s majitelem hotelu, že nám zajistí výlet felúkou (typická egyptská plachetnice) na banánové a krokodýlí ostrovy a vydali se na prohlídku chrámu v Karnaku. Chrám leží tak 2km za městem, tak jsme se tam nechali hodit drožkou (ve městě jich jezdí spousta). Je poměrně rozlehlý a tak prohlídka zabere celé dopoledne.

Ještě sem se nezmínil o jídle a to je, věřte, či ne, dost důležitý. Skoro všude na ulici najdete stánek, kde se prodává Falafel (někdo tomu říká Ta´amiyya nebo prostě jen sandwich). Je to arabský chléb (s celozrnné mouky, ne bílý co se prodává u nás), rozkrojený na půl (vzniknou dvě kapsy), plněný Ta´amiyyou (karbanátek z hrachu či zelených fazolí, ale přesný recept mi zůstal utajen), zeleninou (čínské zelí, rajče,..) a zajitý jakousi omáčkou (jakýsi dresing celkem rozumné chuti). Složení náplně se často mění dle prostředků a kulinářského umění majitele stánku. Cena je 25 – 50pt za jednu kapsu (půl arabského chleba). Musím se přiznat, že chuť a cena tohoto výrobku mi byly tolik sympatické, že sem na tom prožil skoro celý Egypt. Další z typických jídel je Kushari. To lze sehnat v restauracích (spíš se to podobá našemu bufíku). Většinou jsme si to nechávali dávat do kelímku s  plastikovým příborem. Osobně tento způsob stravování moc neuznávám, ale tam to bylo z hygienických důvodů. Takže Kushari je směs rýže a nudlí v jakési vodové omáčce (vypadalo to jako ocet), na vrch přijde čočka (pražená s cibulí) a na to ještě červená chilli omáčka. Cena se pohybuje od 1,5-3EL. Jinak z pečiva jsme si kupovali rohlíky (není to přímo ekvivalent k našim, ale vypadají podobně) nebo nějaké sladké pečivo (nejvíc mě chutnaly takové věnce plněné fíkovou náplní). Placka arabského chleba stojí 5 – 10Pt. O vodě sem již psal. Menu v restauraci se dá pořídit od 7EL. Maso všeobecně je dost drahé, takže masofilům doporučuji štangli lovečáku z domova. Ale dlouho asi nevydrží (je tam celkem teplo). Nejvíce se jí telecí, kuřecí, na vepřové zapomeňte. Ještě musím zmínit, že není problém sehnat ovoce (banány, mandarinky, pomeranče) za 1,5 – 2EL/kg. To je asi vše, jelikož stravování nebylo hlavním cílem naší cesty.

Odpoledne jsme se z majitelem hotelu vydali k Nilu, kde jsme nasedli na felúku (jeli s námi i usměvaví rodiče pana hoteliéra a počítám,že tenhle výlet jsme jim platili my)a vydali se rychlostí, limitně se blížící nule, proti proudu. Nejdříve jsme dojeli ke Krokodýlímu ostrovu. Já s Ámišem jsme zůstali na lodi (vstup stál 25EL), ale Moraváci, hnáni profesionálním zájmem (byli již v páťáku tak sbírali praktické zkušenosti ke státnicím), se vydali do nitra ostrova, dle našeho hoteliéra přeplněného krokodýli a jinou exotickou faunou a flórou. Když se vrátili, jejich tváře již nehořeli vědeckým zápalem, naopak dalo se z nich přečíst jakési zklamání. „Hajzli jedni, byl tam jeden krokodýl zavřenej v kleci dva krát dva metry a byl naprosto chcíplej.“ Takže Moraváci návštěvu krokodýlího ostrova nedoporučují. Druhá zastávka, Banánový ostrov (vstup 5EL), nám byl vybarven jako farma tropického ovoce, kde dostaneme banány a můžeme si i natrhat ze stromů. No dali nám každému dva banány (tady sou banány malý a zelený, ale vevnitř chutnější a sladší než ty „naše“), počkali než je sníme a pak nás svěřili do péče nějakému klukovi, který nás provedl po ostrově (byl únor, takže i přes to teplo se nedalo počítat se stromy obalenými ovocem, což jsme si uvědomili až na místě). Cestou zpátky jsme se chystali vyfotit agitovaný západ slunce nad Nilem, který se ovšem (jako skoro každý den) ztratil ve vrstvě hutného smogu. Večer jsme se opět vydali do ulic nočního Luxoru.

Den pátý.

Ráno jsme se vypravili na autobus do Aswánu. Autobusová doprava v Egyptě je na rozumné úrovni (jak cena, tak rychlost a kvalita). V Aswánu nás už čekal bratr (nebo nějaký jiný příbuzný) našeho hoteliéra z Luxoru, který nás naložil do taxíku a zavezl do svého hotelu. Strčil nás (mě a Ámiše) do pokoje s nějakým Švédem. Tak jsme si posteskli, že nás vyřadili v hokeji z olympiády (je o něco dřív než nás) a probrali ještě nějaký zdvořilostní témata konverzace. V hotelu jsme ještě potkali dva Slováky (kluka a holku) a Turku (člověk pohlaví ženského, státní příslušnosti Turecké, jména nesrozumitelného a nezapamatovatelného). Spolu s nimi jsme se vydali na ostrov Elephantina, což je nejdéle trvale osídlené místo v Egyptě a Núbijci, či jacísi jejich předkové zde žili již v 10. tisíciletí př.n.l. Přívoz na ostrov stojí 50pt, ale když řeknete, že jste od kapitána Jamajky tak platíte jen 25Pt. Po té co jsme si prohlídli ostrov, jsme (aby se neřeklo, že zneužíváme jeho jména) navštívili kapitána Jamajku (Egypťan, jenž strávil jako kluk tři roky na Jamajce u svého strýce, nosil dredy a jamajskou čapku). Měl pro nás připraveno pár báječných nabídek zájezdů po Nilu na felúce, jenž dokazoval ukázkou fotografií spokojených zákazníků. Později jsme zjistili, že jeho reference jsou podstatně horší, takže při jednání s ním buďte obezřetní. Nicméně (aby jsme mu udělali radost) jsme ho pouze požádali, jestli by nás nemohl svézt kolem ostrova. Po dlouhém a pro něj zřejmě nepřijatelném smlouvání (byl to solidní podnikatel), že pro něj je cena, kterou navrhujeme, nepřijatelná, ale že jeho bratr ji zkousne a tak se jelo. Vítr byl příznivější než v Luxoru, takže cesta utíkala rychleji, ale přesto skončila až pozdě odpoledne. Večer jsme si s hoteliérem dohodli (nutil nám ho už od příjezdu) zájezd do Abu Simbel na druhý den ráno, ale jelikož jsme předstírali nezájem, měli jsme ho o 5 EL levnější, než ostatní, což jsme nikomu nesměli říci. Smlouvání se stane sportem a zcela vás pohltí.

Den šestý.

Ráno jsme museli vstát asi v pět, nastoupit do dodávky přistavené před hotelem, nabrat ještě pár lidí a zařadit se do kolony. Cesta pouští trvala asi tři hodiny a byla silně nepohodlná, jelikož malá dodávka plně naložená moc místa ani komfortu neposkytovala. Koneckonců je to 320 km napříč Saharou. Na místě jsme si vystáli frontu na lístky (kolona do Abu Simbel jezdí jednou denně a bylo v ní tak 200 – 300 turistů) a vydali se na prohlídku. Rozhodně to za ty peníze stojí, takže doporučuji i přes poměrně vysoké náklady (cesta 40EL + vstup 18EL). Návrat byl asi ve tři hodiny. Cesta zpět se stala peklem, venku bylo 45 celsiů a otevřené okno v autě vám vehnalo do tváře odporný teplý vzduch, naprosto neosvěžující. Navíc při pohledu na tu a tam stojící vraky aut podél silnice (velmi kvalitní!) jsme v duchu děkovali za každý ujetý kilometr. Odpoledne jsme ještě zajeli vlakem k Aswánské přehradě( vlakem 50 piastrů, ale budou chtít 1 libru, nedejte se a trvejte na 50pt!), ale vstup na hráz (5EL) nám přišel jako zbytečnost, tak jsme se vrátili (asi vám bude divný, že když už tam jedem, že tam nejdeme, ale ono přímo z hráze v podstatě není nic vidět. Jen u nádraží je přístaviště, kde se nakládají a vykládají lodě z a do súdánského přístavu při přehradě Wádí Haifá a můžete se zde zasnít nad cestou do nitra Afriky ( vízum do Súdánu stojí 100 USD, čeká se na něj 14 dní. V Súdánu však momentálně propuká 3. občanská válka ). Večer jsme si šli sednout do čajovny, tam se majiteli moc nelíbilo, že požadujeme stejné ceny jako místní (informovali jsme se u kluka co dělal v hotelu na ceny). Ale jelikož jsme se ráno měli rozdělit s Moraváky ( spšchali na Sinai, měli na pobyt o 6 dní méně, než my) , tak jsme si dopřáli i vodní dýmku (i přes obavy z hygieny). No musím přiznat, že jelikož jsem byl jako jediný očkovaný proti žloutence, byl jsem při podobných akcích pasován na pokusného králíka.

Den sedmý.

Ráno jsme se rozloučili s Moraváky a spolu se Slováky a Turkyní (bydleli s námi v Aswánu v ho telu, Turkyně byla studentka chemie z Istanbulu, email na ni poskytne Aamish 🙂 jsme odjeli vlakem do Kom Omba. Zde jsme se nechali taxíkem hodit k chrámu který jsme si prolezli a vrátili se zpět na autobusák. Na každém autobusovém nádraží (jsou daleko menší než nádraží vlaková) jsme vždy našli někoho, kdo nám řekl kdy jede autobus. Lístky se kupují v autobuse. Stejně tomu bylo i v Kom Ombu, poměrně milý stařík nám řekl nejen kdy jede autobus, ale celkem mile se s námi bavil. Protože poměrně hladový, šel sem sehnat nějaký jídlo (Ta´amiyyu). Sotva jsem ušel pár metru, uslyšel jsem strašný řev. Otočil jsem se a uviděl milého staříka z autobusáku, jak cosi zuřivě vysvětluje Ámišovi. Ámiš se totiž chystal vstoupit do jejich modlitebny (hledal místo, kde by si mohl odlehčit a přišlo mu, že toalety mají tam tím směrem). Tam se samozrejmě nevěřící nesmějí vyskytovat a už vůbec ne v botách. Stařík se nakonec uklidnil, znova mu vysvětlil, že tam je Alláh, a že tam se rozhodně nečůrá, a poslal ho správným směrem. ( na záchodě bylo naprosto stejně „uklizeno“ a taky tam nebylo okno – pozn. Aa. ) Já sem v klidu mohl pokračovat a dosáhnout též ukojení mé potřeby (stánek byl nedaleko a prodával tam chlapík, jenž měl upřímnou radost, že sem k němu přišel nakupovat a vůbec na mě nezkoušel nějakou vyšší cenu (což není zas tak obvyklé)).

Z Kom Omba jsme přejeli do Edfu. Autobus nezajížděl přímo do města, protože pokračoval dál, takže nás vyhodil u mostu na druhé straně Nilu, než bylo město. Tam naštěstí čekal taxík, který nás svezl k chrámu zasvěcenému bohu Horovi. Cestu zpátky jsme ovšem šlapali pěšky, jelikož nám jeden Belgičan řekl, že autobusák je i kousek od chrámu, tak jsme se tam vydali. Bohužel cestou kolem školy a když děti, právě vycházející z ní, viděly bílé lidi, obklopily nás ( dav asi 200 dětí ) a chtěly jít s námi a sáhnout si na nás. Jeden starší kluk se ujal role našeho průvodce a dav před námi zuřivě až surove rozháněl klackem. Jenže po autobusáků ani stopy a místní nás posílali každý jinam. Takže jsme to vzdali a došli na místo, kde nás vyhodili cestou sem. Autobus jel asi za čtvrt hodiny (jelikož jezdí asi ve čtyřhodinových intervalech, dá se hovořit o štěstí). V Luxoru vystoupili Slováci a Turkyně a já s Ámišem (poprvé v Egyptě docela sami) jsme pokračovali do Qeny. Když jsme dorazili začínalo se už stmívat, a proto jsme se vypravili hledat hotel (poprvé nám nikdo nic nenabízel). V průvodci jsme našli čtyři hotely. Jenže když jsme se zeptali na cenu, tak se nám protočily panenky (70 – 100EL a to jsme zatím platili za noc 7EL). Takže jsme se šli rozhlídnout po městě (je to celkem moderní město žijící na úrovni (narozdíl od Luxoru nebo Asuanu), žádná turistika.

Nakonec jsme skončili u policejní hlídky na jednom náměstí. Policista mluvící špatně anglicky vyslechl náš problém (ještě jsme mu to museli několikrát zopakovat), pochopil oč jde a ujistil nás, že s tím něco provede a ať zatím počkáme. No čekali jsme asi hodinu. Podle diskuzí po vysílačkách, jimž jsme nerozuměli, se nám zdálo, vyburcovali policii v půlce města, aby pro nás něco našli. Pak pro nás přijel nějaký vysoký policejní důstojník, již plynně mluvící anglicky, naložil nás do auta a odvezl do hotelu, který jsme již dnes míjeli (chvilku po tom, co jsme vystoupili z autobusu) Nebyl to tak úplně hotel, ale ubytovna pro dělníky ze staveb, neco jako u nás pro Ukrajince, ale návštěvu záchoda jsem si tam měl rozmyslet.Koupelny jakbysmet. Tam nám napsal číslo na policii (112), kdyby něco a rozloučil se. „Hotel“ byl celkově dost hrozný. (město nebylo vůbec zvyklé na nějaký cestovní ruch, což jsme viděli v Egyptě prvně), takže jsme se trochu báli (v této oblasti žije mnoho radikálních muslimů). No zašli jsme si koupit ještě nějaké ovoce a pak už jsme šli spát.

Den osmý.

Když jsme ráno chtěli vyrazit k chrámu v Dendaře ( chrám ze starších dob, ale přestavěný za vlády Kleopatry VII., slavné toť milenky Julia Caesara, hoteliér za námi vyběhl, ať se vrátíme, že musíme počkat na toho policajta co nás sem dovezl. No když přijel, tak nás zas naložil do policejního auta a odvezl nás na místo, kde bylo nejspíš seřadiště konvoje. Tam nás přeložil do taxíku a po chvilce čekání jsme vyrazili zpět přes město k chrámu. Chrám v Dendaře je sice relativně mladý (postaven na přelomu letopočtu), ale je nejzachovalejším chrámem v Egyptě. Jako jediný chrám, co jsme navštívili měl přístupnou střechu a i podzemní hrobky pod chrámem. Rozhodně doporučuji navštívit. Když už jsme si vše prohlídli zašli jsme za naším policistou a on nám nechal zavolat taxi. To nás hodilo na autobusák. Odsud jsme jeli do Hurghady. Zde jsme zažili asi nejintenzivnější nabízení ubytování. Zatím co jsem se snažil vytáhnout batoh ze zavazadlového prostoru, pořád mi někdo strkal před obličej fotografie pokojů a hotelů. Navíc byly tyto fotografie provázeny hlasitým drmolením jejich vlastníků, navzájem se překřikujících. Nakonec jsme se rozhodli pro hotel patřící dvou mladíků, kteří byli nejintenzivnější. Když jsme dojeli museli jsme zaplatit taxi (i když ještě na autobusáku nám bylo řečeno, že Taxi je free). Pokoj byl nový a celkem luxusní, ale ti dva mladíci starající se o hotel nám sdělili, že hotel je za 20EL na noc (i když ještě na autobusáku byl za 6EL). Oznámili jsme, že jdeme jinam, ikdyž nám tvrdili, že nedaleký Sun Hotel je zavřený, těmto projevům nevěřte, jde o obyčejnou snahu udržet si zákazníka za nejvyšší možnou cenu. Nakonec jsme se dohodli na 7,5EL.

Večer se nás jeden z mladíků zeptal, jestli bysme s ním nechtěli na půl koupit láhev jakési lihoviny (že dáme každej 10EL). No jelikož jeho nátlak byl celkem vytrvalý, nechali jsme se přemluvit. Ikdyž jsme věděli, že alkohol se dá pořídit levněji, měl Standa už absťák a rozhodl, že panáčka si dáme. Zavedl nás do svého pokoje (přístavek vedle hotelu asi 1,5m široký a 6m dlouhý, s tou šířkou nekecám!). Tam jsme vypili láhev egyptské brandy, po té ještě jakési Ouzo (za dalších 10EL samozřejmě) a dokonce nám nechal donést nějaké jídlo. Mezitím se on docela opil, zato my, Češi v konzumaci lihovin zběhlí – skoro nic. Pak nás přemluvil, abychom s ním šli na Belly-dance, což je jejich zábava, jako u nás diskotéka. a tak jsme šli. Jen, co jsme vylezli z jeho kamrlíku udělala změna prostředí své a alkohol nám nebezpečně zatemnil mozek.Tam jsme si dali ještě pivko (15EL) a shlédli živou kapelu a pravou orientální tanečnici (kyprých tvarů). Byla to jediná žena v lokále, přesto, že nám náš hoteliér sliboval davy mladých lidí obou pohlaví. Samí chlapi a ona. Náš průvodce nás pořád nutil, abychom na pódiu tančili (což se nám moc nevedlo, jelikož jsme již byli trochu hodně pod vlivem alkoholu a vodní dýmky), zpěvák z kapely chtěl, abych s ním zpíval, a tlustá tanečnice po nás chtěla peníze (dával jsem jí 1EL, ale vrátila mi jí, že chce aspoň 10EL). Nakonec Ámiš rozměnil peníze, došel na podium k tanečnici, odtáhl jí třpytivou podprsenku (což vyvolalo udivené pohledy okolo sedících – není normální se žen veřejně dotýkat, už vůbec ne, poku ji neznáte) a nastrkal jí tam asi 15EL. O chvilku později se šel ven vyzvracet, měl toho už dost a s ním šlo asi 5 egypťanů, které zajímalo, kam jde. Ještě chvilku poseděli a pak jsme se vrátili do hotelu (náš stav se již silně vymykal normálu, takže bylo na čase).

Den devátý.

Další den nám nebylo moc do zpěvu. ( toaleta, večer běloskvoucí, byla zcela zeblita Standou, který půl noci objímal mísu ) Kolem poledne jsme vyšli do města najít směnárnu již nám došli peníze vyměněné v Káhiře na letišti) a ještě koupit něco k jídlu. Celkem jsme za večer prokalili asi 800 korun dohromady. Odpoledne jsme ještě chtěli zajít k moři, ale nebyli tam žádné veřejné pláže, takže jsme jen navštívili akvárium (no prostě dvě místnosti s asi 30 akvárii, ve kterých byli jeden až dva zástupci korálových ryb). Tento den nás ujistil, že kromě pití nebo válení se v hotelu není v Hurghadě nic zajímavého. Lze pořídit potápění nebo šnorchlování, ale to jsme si schovávali na Sinai.

Den desátý.

Cílem tohoto dne bylo dostat se do Dahabu. Z Hurghady je to 1000 km, takže na celý den. Proto jsme ráno nasedli na autobus do Suezu. V Suezu jsme zjistili, že autobus do Dahabu už dnes nejede, ale jel do Shram-el-Sheikhu (tam jsme dojeli asi v osm večer) V tomto místě roku 2003 končí slavná Rallye Dakar. Suezský průplav se podjíždi tnelem, který vypadá úplně jako ten Letenský. Z Shram-el-Sheikhu jel autobus do Dahabu asi po hodině čekání a dorazil po desátý v noci. Naštěstí v Dahabu čekal ještě taxík a odvezl nás do campu, kde jsme bydleli ve zděných domečcích s bambusovou střechou za 5EL na noc.

Den jedenáctý až třináctý.

Dahab je přímořské městečko, které bylo vybudováno pro turisty (zde spíše rekreanty). Život zde je daleko víc ovlivněn evropskou kulturou (muzika, jídlo, drogy…). Nikdo tu nespěchá, všechno je v klidu, lidi jsou přátelský. Prostě místo určený pro rekreaci. Zde jsme strávili tři dny. Dokonce jsme tu potkali i Moraváky, kteří tu byli už pátý den a dne následujícího po našem příjezdu spěchali do Káhiry na letadlo domů. První den jsme s nimi šli šnorchlovat kousek za město (šnorchly, ploutve a brýle nám půjčili v hotelu za 5EL na den). Byla to paráda. Naprosto se to nedá srovnat s  návštěvou akvária v Hurghadě. Akorát ty ryby neměly nálepku se jménem. Večer jsme si pak šli sednout do „pelešárny“ (venkovní čajovna u moře, sezení (spíš ležení) bylo na kobercích a polštářích pod palmami, prostě romantika a pohoda).

Další den ráno odjeli Moraváci a my jeli šnorchlovat do oblasti zvané Blue Hole (je 130m hluboká díra hned u břehu tvořená korálem). Večer jsme pak měli zaplacený výlet na horu Sinaj. Odjezd z Dahabu byl kolem půlnoci a cesta trvala asi dvě a půl hodiny. Vysadili nás na parkovišti od opatství sv. Kateřiny. Cesta na horu byla neznačená, ale dostatečně široká. No je pravda, že jsme ze začátku na několika rozcestích jsme celkem váhali, jelikož nám nebylo řečeno, která z těch hor kolem je ta naše. Na vrchol jsem dorazil jako první (jsem totiž zdatným alpinistou). No musím uznat, že jsem výstup podcenil a nahoře sem byl dost hotovej. Když dorazil Ámiš ( šel o něco pomaleji s výpravou Malajců a povídal si s nimi o krásách jejich země, kterou bychom rádi navštívili během některého příštího roku ), rozbalili jsme si spacáčky, nařídili budík na východ (slunce).

Když jsme se probudili bylo kolem nás moře lidí. Vyfotili jsme východ slunce, pak ještě sami sebe (fotka se mnou samozřejmě byla rozmazaná) a tradá dolů. Abych upřesnil určité spekulace, krajina vnitřni Sinaje je naprosto vyprahlá a kolem hory samotné žádné keře nerostou a ani nic jiného zeleného. Ten den jsme pak z půlky prospali a z tý druhý prochodili po městě a nakoupili nějaký blbosti pro rodinné příslušníky (sestře jsme koupil zavinovací sukni, která se pak ukázala být šátkem a ne touženou sukní).

Den čtrnáctý.

Ráno jsme dodávkou odjeli do Suezu a odtud autobusem do Ismailie. Tohle město jsme navštívili kvůli noclehu, neboť z Dahabu do Alexandrie je príliš daleko. ( 1050 km, ale spojení je horší ) Bylo již k večeru a my byli unaveni jízdou v dodávce navíc v průvodci bylo popsáno několik levných hotelů. Večer jsme se prošli po městě, já si vyfotil jednu fotku a šli jsme spát.

Den patnáctý.

Další den jsme na nátlak Ámiše vystoupili z vlaku v Zaga – Zigu. Měl bych zde uvést, že máme s Ámišem dlouholetý spor o to co je lepší, zda pes či kočka. On se zastává těch prašivých koček (doufám, že jsem se nikoho nedotkl a proto se všem kočkofilům poníženě omlouvám) a já vyzdvihuji to primitivnější psí stvoření. No a u Zaga – Zigu (v Bubastisu) jsou zříceniny chrámu bohyně Bastet (což je bohyně rodiny, lásky a orgií, vypodobňovaná s kočičí hlavou). Na místě se válelo spousta šutrů (byli teda otesaný) a bylo vystavených pár soch. Pracovali tam zrovna nějací němečtí archeologové (nejspíš studenti), kteří si nás udiveně prohlíželi a pak z nich vypadlo, že jsme první turisti co tady vidí, a že tu jsou 3 roky!. No celkem rychle jsme byli hotovi s prohlídkou (teda celou dobu jsme se snažili uniknout průvodci, který nám pořád něco vysvětloval, ale neuměl ani slovo anglicky) Tento chrám stával uprostřed města Pibaste, které bylo za 22. dynastie( 10. stol. př.n.l.) hlavním městem Egypta. Chrám stával upropstřed a Pibaste bylo vybudováno na svazích, částečně umělých, kolem něho, jakoby do trychtýře, aby všichni měli chrám stále na očích. Tato dynastie byla lybijská, pod jejichž područí se Egypt dostal a věnovala se spíše těm orgiím než panování. Ze Zaga – Zigu jsme pokračovali autobusem do Alexandrie, kde jsme našli hotel a po krátké procházce městem se uložili k ničím nerušenému spánku, který nám přinesl tolik dobrého.

Den šestnáctý.

Ráno jsme zjistili, že nás docela svědí kůže, asi nějací paraziti z hnijících madrací v hotelu,ale spalo se dobře. Další den jsme se prošli po nábřeží k místu, kde dřív stával maják (dnes je tam pevnost, která vypadá jako z hračkářství) a pak se svezli tramvají ke katakombám Kom Ash – Shuqqafa. Katakomby jsou celkem hezký, i když Alexandrie je spíš zajímavější jako město. Je plná mystiky, bývla přeci centrem vzdělanosti veškerého známého světa, za Alexandra Velikého ( založil jej 332 př.n.l.) a rodu Ptolemajovců, který na trůn dosadil.

Den sedmnáctý až devatenáctý.

Z Alexandrie jsme odjeli vlakem do Káhiry. V Káhiře jsme měli tři dny. Navštívili jsme samozřejmě Egyptské muzeum, dosti rozlehlé a krátce po vstupu jsme se ztratili, takže jsme si prohlíželi každý zvlášť a přitom jsme se snažili najít (muzeum je opravdu obrovské)). Návštěvu muzea určitě nevynechejte a ideální doba k prohlídnutí muzea je zhruba tři dny. Taky doporučuji zaplatit za fotoaparát. Některé exponáty stojí za fotografii a není jich málo. Dále jsme byli v Coptic Cairo, kde ovšem dle mého nebylo nic moc k shlédnutí (možná, že jsme byli jinde). Ovšem do Coptik Cairo jsme jeli metrem a to zážitek byl.

Do prvního metra jsme se nedostali, jelikož dveře se otvírají na pevný časový interval a ne dle potřeby cestujících. Vůbec celé metro funguje, tak že jezdí, ale na komfort (myslím tím aspoň ten základní) a požadavky cestujících se nehledí. Holt je jich hodně. No pak jsme se ještě byli kouknout na Cairo Tower a luxusní čtvrť Zamalek, kde jsme asi hodinu hledali nějaký park, kde by jsme si mohli sednout. Nakonec jsme ho našli, ale platil se tam vstup, což nás málem odradilo, naštěstí to bylo asi 50Pt a 30Pt za foťák. No a co mě fascinovalo nejvíc byl noční trh. Pro suvenýry jsme chodili do islámské čtvrti Chan al – Chalili, což je zároveň největší tržiště na světě, je to celá čtvrť Káhiry,která dnes má 21 milionů obyvatel a je nejdynamičtěji rostoucím městem na světě a dožijeme se zřejmě, ýe bude i největší. Cestou od našeho hotelu (bydleli jsme v hotelu Venice) jsme ten trh přecházeli a to byl nářez. Ulice přeplněná lidma, prodavači řvali a upozorňovali na sebe a všechno svítilo. Mě se prostě takovýhle věci strašně líběj. No poslední den jsme tam utratili poslední peníze a odjeli na letiště. Jali jsme autobusem, ale ten nejel až na letiště, tak nás musel svézt ještě nějaký chlap (no za peníze).

Den poslední.

Odlet byl až ve dvě ráno, takže jsme si museli chvilku počkat. Letěli jsme do Milána, tam jsme nejeli ani do města. Letiště je tam celkem daleko od města a taky už jsme byli celkem utahaný (no už od Alexandrie). Takže jsme strávili osm hodin na Milánském letišti. Tam jsme potkali lidi vracející se z Brazílie, říkali, že je okradli, ale líbilo se jim tam. Do Prahy jsme doletěli v půl šestý smradlavý, zpocený, ale šťastný. Doma je hold doma. Ámiš zůstal v  Praze na koleji a mě odvezl jeden známý do Liberce. Tak takhle to všechno skončilo. To jste rádi, co?