0
0

Z přeplněnýho Thajska se utíkáme před turistama schovat do liduprázdnýho Laosu.

Do země vstupujeme na malý loďce, která nás přepravuje přes Mekong. Tenhle veletok (tady na dalekym severu zatim jen tok) vytyčuje skoro celou laosko-thajskou hranici. Rázem se z nás stávaj‘ milionáři, za dvě koruny dostáváme skoro tisíc laoskejch Kipů.

O co nevrlejc‘ se s náma loučí na Thajsko v podobě ukrutně arogantního celníka, o to srdečnějc‘ nás vítá Laos. Objíždíme na půjčený motorce vesničky horskejch kmenů v okolí Luang Nam Tha, provinčního městečka Severního Laosu, jen pár kiláků od čínskejch a barmánskejch hranic, kam se od thajsko-laoskýho přechodu přesunujeme. Všude nás zdraví veselý a vstřícný úsměvy místních – blahosklonně nám dávaj povolení k focení a když jim jejich podobizny ukazujeme, reagujou stařenky stejně bezprostředně jako malý děcka, nadšenym smíchem.

Z jedný vesničky už z dálky čiší bujarý veselí. Nakukujeme blíž a v příští minutě už jsme středem svatební veselice. Svatebčani nás nalejvaj‘ zdejší rejžovou pálenkou lao lao a vnucujou nám jakýsi neidentifikovatelný, rozvařený a naprosto nechutný maso. Musíme vyfotit a následně na displeji ukázat snad všechny svatebčany a pak si postupně se všema zatancovat. Vesnická kapela (klávesák a dirigent) umí podle všeho zahrát jen jednu písničku, která se však i po hodině hraní těší velký oblibě. Paradoxně umí anglicky z celý vesnice jen místní hluchoněmec (jméno si už nevzpomenu, my ho překřtíme na „Pepek Vyskoč“), takže domluva s celou vesnicí probíhá jen přes pero a papír. Po hodině zbaběle utíkáme, neboť naléhání k rejžopálenkovýmu přípitku se jen ztěžka odmítá (mnohokrát se odmítnout nepovede) a nás čeká dalších padesát kiláků na motorce…

Pak, vlastně omylem, zahneme k jeskyni Kao Rao, kde místní pořádaj‘ piknik. Za chvilku už zase sedíme na jejich dece a popíjíme s nima místní výborný pivo BeerLao. Však taky vrchní sládková studovala v Čechách a u místního piva se snažila napodobit Plzeň, což se jí celkem i povedlo, byť je slad z rejže. Poté nás zdejší průvodce bere na prohlídku jeskyně. Podává nám velmi obšírnej a zasvěcenej výklad v Laoštině. Pokud správně rozumim, mluví o tom, že jsme v jeskyni, že jsou tu krápníky a že voda kape seshora dolu… Bere nás po „neoficiální stezce“ mimo vyznačený trasy, což má neblahej dopad jak na krápníky, tak na mojí hlavu.

Teď je ale čas na drobet reálií: Laos je protáhlá nudle vklíněná mezi Thajsko a Vietnam, rozlohou zhruba trojnásobná než naše rodná hrouda. Na severu země se rozprostírá velká náhorní plošina (cca 2.800 m.n.m.) s hlubokejma pánvema, na jihu najdete spíš nížiny. Tropický monzunový podnebí způsobuje, že je (hlavně na jihu) buď ukrutný vedro, nebo leje. Jako hlavní dopravní tepna sloužil odpradávna Mekong, kterej vstupuje do země z Barmy a pak se klikatí celym Laosem, až na jihovýchodní hranici, odkud už jako mohutnej veletok majestátně vstupuje do Kambodži. S celkovou dýlkou bezmála 4.500 kiláků obsazuje post 10. nejdelší řeky světa, zároveň je to 10. „nejvodnatější“ řeka.

Přestože většinu Laosu pokrejvá džungle, mnoho zviřátek tu nenajdete. Když se místního zeptáte, proč nikde neslyšíte zpěv ptáků, dostane se vám odpovědi: „levný proteiny“. Však jsou taky domorodci dosahujou značný zručnosti ve střelbě prakem a nejednou potkáváme panáčka nesoucího několik čerstvejch úlovků. A podobnej osud čeká skoro veškerou laoskou zvířenu, včetně např. cikád, který místní drobota umně sbírá ze stromů pomocí dlouhý tyče pomazaný smolou. Mimochodem, děcka se tu nejsou žádný darmožrouti, už od útlýho věku si na sebe musej „vydělat“, proto je často vidíme střílet ptáky, lovit v řece raky (v podomácku vyrobenejch potápěčskejch brejlích) nebo sbírat hmyzáky.

Laos i dneska zůstává komunistickou zemí. Vládne tu pevnou rukou jediná strana Pathet Lao. V roce 1975 se jí poved‘ „pokojnej“ převrat (jak sami řikaj‘) a tehdejší král abdikoval, čimž vyvrcholilo několikaletý nestabilní období monarchie, poté, co Laos vyhlásil v roce 1954 nezávislost na francouzský nadvládě.

Byť se nejednalo o nějak extra krvavej státní převrat (krve si užili Laosani za války ve Vietnamu až hanba), přesto bylo potřeba rázně zatočit s komunistickou opozicí (po vzoru zkušenějších soudruhů z nedalekýho sousedství). Dodneška existujou kdesi v odlehlejch lesích Laosu takzvaný převýchovný tábory, kam se většina opozice musela „ráda“ uchýlit, aby pomáhala chudejm vesničanum pěstovat plodiny apod. Utýct se nedalo, vzhledem k odlehlosti místa i dohlížejícim biřicum, proto radši „táborníci“ zakládajli rodiny s vesničankama (jedinejma lidma, se kterejma měli dovolenej kontakt). Přístup k vesničanum se ale netýká vyšších úředníků bejvalýho královskýho aparátu – ty byli nalákaný na dvoutejdenní „rekvalifikační kurz“… A učej‘ se dodneška… Asi pomalu chápou…

Laos pod komunistickym jhem stále zůstává jednou z nejchudší zemí jihovýchodní a vlastně celý Asie, přestože koncem devadesátejch let začali laoský papaláši slevovat z marxistický doktríny, zahájili podporu turismu i svobodu malýho podnikání a mj. vstoupila země do ekonomickýho sdružení států JV Asie ASEAN. Přes velkou chudobu země se nedá říct, že by tu bylo levně. Vzhledem k zamořený a zaminovaný půdě (o tom níže) musí spoustu potravin Laos dovážet, takže jídlo tu pořídíte dráž než v Thajsku, vůbec nemluvě o takovejch imperialistickejch vymoženostech jako je zmrzlina nebo sušenky. Netřeba asi zdůrazňovat, že tu nenajdete žádný řetězce typu Mekáček, Tesco nebo Shell.

Většina obyvatel Laosu patří k etnický skupině Lao, kromě ní tu ale najdete dalších skoro 133 dalších etnik – kmenů Akha, Hmong, Kanu, Laven, Alak a spousty dalších.

Abych učinil povinnosti zadost, shrnu ještě v kostce zajímavou historii předcházející francouzský nadvládě: Chvíli vládnul jeden král, pak zase nějakej jinej.

Na dalekym severu se snažíme dostat na motorce po divokejch prašnejch cestách a cestičkách i do těch nejodlehlejších končin, abysme prozkoumali ty nejopuštěnější, tudíž nejvíc autentický vesničky horskejch kmenů Akha a Hmong mezi městečkama Muang Sing a Muang Long.

Vstřícnost místních je až nečekaná, dokonce nás i párkrát pozvou domu do svejch nuznejch příbytků, kde ale družnej hovor drobet vázne, neboť většina z nich neumí ani laosky natož anglicky. Bára dá pomocí anglicko-laoskýho slovníku dohromady úžasnou větu ohledně pohledu s Prahou, kterej jim věnujeme (jako že tam bydlíme a tak), ale zůstane zcela bez odezvy. Aspoň nás hostí zvláštníma plodama ze stromu na návsi, který na pohled vypadaj‘ jako fazole, na chuť připomínaj‘ meruňkovou marmeládu.

V každý vesnici působíme pozdvižení zejména u dětí, za pár minut se za náma utvoří nabalující se hlouček a po půl hoďce nás už pronásleduje hotový procesí snad veškerý vesnický droboty.

Ve vesnicích, kam už dosáhlo elektrický vedení, nacházíme satelity, který si vesničani podomácku ztloukli a celá famílie nadšeně sleduje telku, byť je to leckdy jedinej elektrickej spotřebič v chatrči. Jinak vesnice obvykle působí extrémně chudě, jen domácích zviřátek se všude volně prohání spousta – a netušíme, jakym způsobem pozná majitel právě to svoje kůzle či selátko (nejspíš se jedná o společnej, „obecní“ majetek).

Podvečerní koupání je veřejná záležitost, ať už v přilehlý říčce nebo u vesnický pumpy – sejde se k tomu celá vesnice a pěkně si při tom poklábosej‘, co den dal. Ženský se „sprchujou“ v sarongu (dlouhý plachtě ovázaný kolem těla). Ubíjejícim vedrum tu ale něžný pohlaví čelí stejně jako chlapi – chodí do půl těla. Stud za nahotu očividně ještě nepronik‘ do celý Asie.

Některý domorodci (povětšinou babky a sem tam i děti) běhaj po vesnici v tradičních krojích. Babky maj‘ zkažený černý zuby a červený pysky od žvejkání betelu. Většina z nich pokuřuje fajfky, pánbůví s čim. Ve městech se babky staraj‘ o dealování drog – doteď vidim jejich bezzubý dásně žvatlající: „Gandža? Opium? Gud staf, číp prajz“.

Když už neni v okolních vesnicích co prozkoumávat, vyrážíme lokálnim busem na jih, do Luang Prabang, jednoho z mála měst v severnim Laosu, který má nádech historie. Bylo založený na konci 13. století a jeho centrum zdobí klasická „koloniální“ francouzská architektura. Většina krásnejch chrámů je nepůvodních, páč byly na konci 19. století srovnaný se zemí bandou rabiátů zvanou Černý vlajky. Nad dvěma nejhezčíma se ale i loupežníci ustrnuli a nechali je nám ku potěše. Až do posledních let monarchie byl Prabang sídelnim městem krále. Jeho palác je dneska přístupnej veřejnosti jako muzeum; zachoval se i tehdejší interiér. Překvapuje nás, jak skromně a neokázale si král žil (Laos očividně nepatřil mezi nejbohatší monarchie).

Cestou do Prabangu si dávám při zastávce busu na tržišti pečený kuřecí stehno a přestože je odporný, z vrozenýho škudlilství ho celý dojídám, za což se pak tři dny proklínám kdykoliv usedám na mísu, tzn. 389 krát.

Večer v guesthousu potkáváme napřed malýho švábika a pak jeho mámu – odpornou obršvábici (možná je to i taťka, moc to neprohlížíme). Hrdinně odcházim středem a nechávám Báru, aby se s ní vypořádala (jestli existuje něco, co nesnášim víc než švába, tak je to rozmázlej šváb). V noci ale zpod postele vylejzá celá rozvětvená rodina včetně prastrýce Adolfa z třetího kolena, takže hned ráno nutim Báru ke změně lokálu. Broučci bydlej beztak asi v každym ubytku, ale co oči nevidí…

Krom krásnejch chrámů, jejichž interiéry nám po čase splývaj‘ v hromadu zlatejch chlapů, nabízí Prabang taky několik nedalekejch vodopádů. Vyrážíme k nejhezčímu z nich, Kuang Si, kde čisťoučká tyrkysová říčka tvoří krásný kaskádovitý vodopády a její tůňky a bazénky nabízej‘ osvěžující pokoupání.

Kousek před vodopádama nacházíme prostornej výběh rehabilitačního centra pro asijský medvědy, který laoský policajti zabavili pytlákum (a kdyby je znovu pustili do džungle, nejspíš by je znovu čekal stejnej osud). Medvědi malajský milujou nejvíc na světě med, proto se v Laoštině jmenujou medový medvědi. Legračně vyhlížející medvěd ušatej má bílý srdce na prsou a kolem krku jakoby lví hřívu. Místním medvědum se tu bohužel přisuzuje napřirozená síla a jejich žluči léčivý účinky, proto nejednou nacházíme medvědí tlapu naloženou v barelu s místní pálenkou Lao Lao.

Druhej den vstáváme s rannim kuropěnim a ještě před rozedněnim prolejzáme město, páč jen v tuhle nekřesťanskou hodinu se dá potkat průvod mnichů, krerý každý ráno vyrážej‘ z chrámů s žebracíma miskama na pouť městem, aby přijali od místních nějakou tu almužničku – většinou v podobě rejže, ovoce nebo zeleniny. Z části se nasytí, část skončí ve chrámech jako obětina pro tamní zlatý sochy. Za ranních mlh působí průvod až mysticky, jako procesí duchů.

Přeprava v severnim Laosu je vážně zdlouhavá a únavná. Prašný cesty se drápou, kroutí a klikatí vysoko do hor a když už jsou výjimečně pokrtytý asfaltem, co deset metrů zeje uprostřed silnice kráter, co se dá jen velmi složitě objet. Vzhledem k tomu, že busy často nemaj‘ skla v oknech, nejsme po hodině cesty už ani vidět pod vrstvou prachu. Původní záměr cestovat nočníma spojema vzdáváme – v těch zatáčkách a při tom drncáni je skutečně zhola nemožný usnout… Pozdějc zjišťujeme, že většina severního Laosu byla ještě relativně nedávno pod nadvládou poloterorictický tajný armády Hmongů (o tom níže), takže tu mezi městy fungovala pouze letecká doprava. Teprve před pár lety byla oblast prohlášená za bezpečnou a konečně se začalo s obnovou cest.

Cestou z Luang Prabang si chceme užít aspoň trochu pohodlí, proto dáváme před lokálnim busem přednost dražšímu minivanu. Hned při nástupu ale zjišťujeme, že do dvanáctimístný dodávky (a místa jsou, dlužno říci, dimenzovaný na laoský rozměry) prodali třináct lístků. Po půlhodinový debatě nás teda na třech sedačkách sedí čtyři, z toho jeden cestující celou cestu zvrací a druhý dva (my) k tomu nemaj’ daleko.

Po mnohahodinový cestě konečně dorážíme do Phonsavanu, k takzvaný planině džbánů. Tady se poprvé setkáváme tváří v tvář se smutnym Laoskym prvenstvim: Nejvíc bombardovaná země na světě. Za „Americký války“ (jak se tu trefnějc‘ nazývá Vietnamskej konflikt) svrhli americký bombardéry na Laos neuvěřitelný dva miliony tun bomb. Po dobu devíti let probíhaly nálety nepřetržitě 24 hodin denně, v průměru každejch osm minut.

Ale proč Amíci bombardovali Laos, kterej se do vietnamský války nijak nezapojoval? Oficiálnim důvodem bylo zabránit v užívání Ho Či Minovy stezky, jejíž část vedla taky přes Laos – ale může to ospravedlnit vyvraždění dvou milionů laoskejch civilistů? Pravej důvod tohohle masakru zůstává záhadou. Údajně šlo hlavně o to izolovat Severní Vietnam a ukázat „vojenskou sílu“ jak Vietkongu, tak ostatnim zemim v regionu, aby je snad nenapadlo Severní Vietnam podporovat nebo následovat. Amíci si uvědomovali, že to asi neni úplně košer a tak se to pár prvních let dělo bez vědomí kongresu a veřejnosti (údajně o tom v USA věděl jen Kennedy a CIA). Ze začátku bombardování prováděli jen „speciální piloti“ ve výslužbě a piloti CIA. Největší intenzity náletů se Laosani dočkali po roce 1968, kdy americká vláda musela ustoupit tlaku veřejnosti a polevit v síle bombardování samotnýho Vietnamu. „No ale když už jsme se s těma rachejtlema tak pracně a s láskou vyráběli, přece je nenecháme jen tak ležet ladem“.

Laos byl sem tam bombardovanej ještě před samotnym vyhlášenim náletů – jak přiznávaj’ americký piloti, pokud se pro špatný počasí nedaly bombardovat „primární cíle“ ve Vietnamu, bylo potřeba shodit bomby někde jinde, protože přistávání s plně naloženym bombardérem bylo příliš nebezpečný. A proč ne zrovna na Laos? Nemaj‘ bejt hned vedle země, kde právě Amíci prováděj‘ svojí agresi.

A jakej trest dostal Henry Kissinger, tehdejší poradce pro bezpečnost USA a pozdější ministr zahraničí, kterej bombardování Kambodži a Laosu nařídil, čimž porušil Ženevský konvence (tzn. po dobu devíti let se dopouštěl válečnýho zločinu), a nese přímou odpovědnost za smrt tří milionů civilistů? Dostal Nobelovku za mír! Za co? Asi, že přestal bombardovat… Jak vidno, na každýho jednou dojde.

V Kambodže byla dohra americkejch útoků ještě o něco smutnější, protože zdecimování země pomohlo k vzestupu Rudejch Khmérů (což byla před „Americkou válkou“ jen bezzubá bojůvka). Rudý Khmérové v čele s Pol Potem dokonali zkázu, kterou Amíci dokonat „nestihli“: Srovnali města (resp. to, co s nich zbylo) se zemí, zrušili peníze, rozkopali silnice a vrátili zem zpátky v čase o pár tisíc let. Na venkově vybudovali monstrózní komuny a celá zamě jako by se proměnila v jeden velkej koncentrační tábor. Jejich genocidě neušel nikdo se špatnym původem, nebo byť jen náznakem inteligence (pro jistotu vyvraždili i všechny brejlatý, což byl jasnej doklad vzdělání). Za čtyři roky nadvlády nad Kambodžou stihli Khmerové vyvraždit přes dva miliony lidí. Jejich běsnění ukončila až severovietnamská armáda, která zem dobyla a která je dodnes Kambodžanama považovaná za armádu osvoboditelů. Zato vláda USA hned vietnamskou intervenci odsoudila a prohlásila, že uznává jako jedinou legitimní vládu Rudejch Khmerů. Podle nedávno zveřejněnejch archivů poskytovala CIA Pol Potovi nemalou finanční pomoc pro znovuzískání moci v zemi.

CIA sehrála svojí úlohu i v „naší“ oblasti planiny džbánů, kde vedla výcvikový tábory pro poloteroristický guerilly, rekrutovaný z řad vesničanů horskýho kmene Hmongů. Vesničany CIA přesvědčovala, že Vietnamci chtěj‘ zabrat jejich území a že je potřeba s nima zatočit. Tahle „tajná armáda“ měla v době největšího rozmachu až 50.000 lidí a několik let bojovala proti Pathet Lao, tehdy ještě vojenský organizaci, která byla podporovaná Vietkongem. Během války byla Tajná armáda rozprášená a Hmongové se stáhli do lesů. Ještě před pár lety odtud ale prováděli proti Pathet Lao teroristický útoky. Oblast kolem planiny džbánů byla donedávna turistum pro její nebezpečnost uzavřená.

Ne každá americká bomba po dopadu vybuchla a tak se ještě dneska po Laosu povalujou tisíce tun nevybuchlý munice. Ročně tu na následky výbuchu „zapomenutý rachejtle“ umřou tisíce lidí. Farmáři se bojej‘ orat svoje pole nebo zakládat nový, což jen podporuje zdejší chudobu. Naštěstí v oblasti pomáhaj‘ stovky dobrovolníků, který bomby vyhledávaj‘ a likvidujou, je to ale běh na hodně dlouhou trať. Laoská vláda požádala o pomoc různý země, aby na likvidaci dodali ženisty, Amíci ale pomoc zaprutile odmítaji, dokonce nechtěj‘ sdělit ani technický parametry některejch míň obvyklejchbomb, což by odminovačum usnadnilo práci. Bomby, který se zneškodněj (resp. jejich železný pláště), sloužej‘ pak na leccos – místní z nich dělaj‘ příbory, lavičky i kuriózní ploty kolem svejch zahrádek.

Amíci se tvářej‘ jakoby nic, ale pravdou je, že současná chudoba Laosu a Kambodži je jen přímym důsledkem zničujícího bombardování. Během americký války se v Laosu úplně hroutila ekonomika i vládní aparát a přestaly platit peníze. Na následky bombardování v samotnym Laosu umřela skoro polovina tehdejší populace.

No, nenechal jsem na Amících nitku suchou, takže zpátky k planině džbánů. Název místa totiž říká vše – je tu planina a na ní jsou džbány. Po úmorný hodině strávený kličkovánim na mopedu mezi kráterama uprostřed prašný cesty (místní silnice vypadaj taky jak po čerstvym náletu) dorážíme k první ze třech „planin“, která je posetá stovkou několikatunovejch, jeden až dva metry vysokejch kamennejch „džbánů“ – nádob neznámýho původu i užití. Džbány jsou starý zhruba dva tisíce let (což nikdo to neví přesně, páč se nedochovaly žádný organický zbytky, podle kterejch by se dalo jejich stáří určit). Údajně sloužily buď jako hroby, nebo se v nich kvasilo víno. Taky se tam možná uchovávala rejže… V jedný nádobě se našla dětská lebka podporující „hrobařskou teorii“, ale kdoví… Třetí planina je nejodlehlejší a nejhezčí, nepotkáváme tu ani nohu (ani jinou končetinu). Všechny tři nejznámější planiny byly odminovaný, co chvíli ale narážíme na americký memento v podobě několikametrovejch kráterů.

Phonsavan samotnej působí stejně jako většina severolaoskejch měst – nijak! Ulice, kolem domy. Jeden jak druhej. Žádnej obchod, jen jakýsi větší stánky. Skoro žádnej chrám. Stejně jako v jinejch městech se divíme, jak tahle vesnice může mít šedesáti tisíc obyvatel. Jednu krásnou zajímavost ale přeci Phonsavan nabízí – hospodu Bamboozle vlastněnou Skotem, kterej se sem přiženil. Po několika tejdnech konečně jíme špagety, který chutnaj‘ jako špagety.

A pak hurá dál na jih, do městečka Vang Vieng. Co o městě říct? Je poměrně levný a má krásný okolí. A tady končí výčet pozitiv. V našem pět let starym průvodci píšou, že Vang Vieng se postupně stává oblíbenou destinací mladejch baťůžkářů z celýho světa. Za těch pár let se městěčko změnilo k nepoznání. Na každym druhym metru stojí hospoda s velkoplošnou televizí, kde běží nonstop nekonečná smyčka Přátel a podobnejch seriálů. Místo židliček maj místní knajpy jakoby postele (pro vyspávání kocoviny), takže působěj‘ jak opiový doupata (mimochodem, kšeft s opiem ve městě vesele kvete). Kde neni hospoda, tam je guesthouse, noční klub nebo agentura nabízející let balónem, jízdu na duši vod traktoru a podobný „adrenalinový zážitky“. Ulicema se potácej hejna opilý omladiny a večer se celý město mění v jednu obrovskou diskotéku. Zkrátka rázem se ocitáme kdesi v Bibione. V Thajsku by nás to neudivilo, ale v neturistickym a chudym Laosu bysme tohle nečekali.

Druhej den vyrážíme na rozvrzanejch kolech dětský velikosti objevovat krásy okolí. Projíždíme okolo krásnejch vápencovejch skal, který jakoby náhle vyrostly z úplný roviny do vejšky stovek metrů. Cestou se setkáváme z dalšim neduhem „ranýho turistickýho průmyslu“ v Laosu: V Lonely Planet píšou, že určitě stojí za návštěvu Modrá Laguna s příjemnou koupačkou a nedalekou krásnou jeskyní. Výsledek? Každej špinavej kachňáček a každá díra v zemi hlubší než metr v okruhu dvaceti kilometrů od města se jmenuje Modrá Laguna. Všude Vás láká velká cedule, všude se vybírá vstupný a „pokladna“ (chatrč ztlučená z pár prken) je vždycky v dostatečný vzdálenosti od „laguny“, abyste před zaplacenim nepoznali, že jde o podvrh. Nakonec ale nacházíme tu pravou a užíváme si skutečně osvěžující koupačky ve skutečně modrý laguně, i jeskyně je dostatečně velká na to, abysme v ní zabloudili.

Další přesun, do Vientiane, plánujeme po vodě – doufáme, že si sjedeme divokou řeku na kajacích. Ani jeden den se ale agentuře nepodaří sehnat dost lidí, tak zas nezbejvá než nekonečný kodrcání busem po rozbitejch cestách (koleje Laosani ještě nepoložili, byť se prej pracuje na spojení Thajska s Čínou).

Hlavní město Laosu Vientiane se svym půl milionem obyvatel konečně vypadá jako opravdový město. Krom několika pěknejch chrámů, okázalýho prezidentskýho paláce (v jehož stínu se musí královskej palác v Luang Prabang stydět) a výstavního nábřeží okolo Mekongu tu nacházíme dokonce i obchoďák! Sice v podstatě prázdnej, ale přesto tu je.

Taky jim tu stojí Vítěznej oblouk. Postavili si ho místní radní začátkem šedesátejch let z cementu, kterej dostali od Američanů (ještě před válkou) na stavbu letiště. Taky se mu dneska řiká „vertikální runway“. Na jednom z jeho pilířů si čteme oficiální ceduli s anglickym překladem, kterej dokládá, že Laosani nejsou s angličtinou velký kámoši. Očividně si nechali od kohosi udělat překlad, kterej asi nebude úplně doslovnej – cedule řiká: „Zblízka vypadá tahle stavba ještě hůř než zdálky – jako betonový monstrum“. Nezbejvá než se s timhle hodnocenim ztotožnit (oblouk byl asi stavěnej tak, aby uchvátil jen zdálky).

Ve Vientaine si snažíme zařídit dvoudenní trek džunglí za účelem pozorování divokejch slonů. Nedalekej národní park a jeho noční pozorovatelna totiž podle průvodce nabízí nejlepší šanci vidět chobotnatce v přírodě v celym Laosu (šance tak 50%). Dlouho se snažíme zjistit, jestli se od dob vydání průvodce něco nezměnilo, dokonce kvůli tom kupujeme novýho průvodce. Bohužel změnilo. Před dvěma lety tam pytláci zabili pět slonů a zbytek stáda se začat objevovat čim dál míň a nakonec se asi definitivně přemístil vysoko do hor. Tohle nám panička v agentuře, kde si trek domlouváme, přiznává až po našem opakovanym naléhání, kdy slony viděli naposledy. „Slony už jsme neviděli celý měsíce… Ale jinak na treku zůstává všechno stejný, jen ty sloni tam nebudou“. To u treku zaměřenýho výhradně na pozorování slonů shledáváme jako vyloženej nedostatek, proto radši mažeme na autobusák a hurá do centrálního a jižního Laosu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .