0
0

Tento deník popisuje zážitky, místa a trasy a praktické postřehy z týdenní dovolené na Madeiře v září 2006. Možná někoho inspiruje nebo odradí (to druhé bych nerad). Prosím tolerujte překlepy, ale na pravopisné chyby mě klidně upozorněte. Cestu jsme podnikli s cestovkou Snail Travel, program jsme si ale připravili individuální. Chtěli jsme hlavně poznat madeirskou specialitu – levády, zavlažovací kanály, vedoucí vodu z deštivé severní strany na sušší jih, podél kterých vedou stezky.

Úterý 5.9.2006

Už mám dovolenou, ale přece jen ráno musím na chvíli do práce. Po druhé hodině sedáme na autobus a vyrážíme do hlavního města. Na Ruzyni je nám trochu divné, že v koutě označeném na plánku cestovní kanceláře, které jsme svěřili své úspory, není nikdo, dokonce ani žádný stánek, ale jsme asi jen příliš ranní ptáčata. Dvě hodiny před odletem přichází slečna a na požádání rozdává poukazy a letenky. Hm, příště se asi vykašlu na placení, prostě si sem stoupnu a řeknu „Novákovi“ a když nic nedostanu, udělám povyk, že v tom mají bordel.

Odlétáme na čas a před půlnocí jsme na ostrově. Vedro, vlhko. Zavazadla odebírají domorodí nosiči a ukládají na náklaďáčky, lidi třídí do tří autobusů. Následující hodinu a něco trávíme vyhlídkovou jízdou po hotelích, kde vystupuje většinou po 2 až 4 lidech. Jsme skoro poslední. Náš hotýlek v západní části Funchalu je malý a sympatický, bohužel na dost frekventované ulici, takže k vedru ještě randál. První noc moc nenaspím, pak už to bude lepší.

Středa

Vyrážíme nejdříve pěšky do centra, kde podle návodu kupujeme v informačním středisku na Avenida Arriaga jízdní řád všech autobusů za 1,50 EUR. Podle něj pak vyrážíme do do vesnice Camacha na túru č. 9 k levádě dos Tornos. První chybka v průvodci v kombinaci s ochotným, ale neznalým domorodcem nás stojí skoro hodinu bloudění, ale je to poprvé a naposled: průvodce uvádí, jít u baru Eira Salgada doprava po schodech, tady ale žádné nejsou. Správně to je doprava po silnici .

Leváda je zkraje dost ošklivá, vede ale hezkou přírodou, posléze i hlubokým údolím a i když je většinou skoro nebo úplně bez vody, okolí vesměs stojí za zhlédnutí, aspoň napoprvé. Cesta podél levády je někde úzká a trochu riskantní, naopak ve vesnicích se po ní prohání i mladík na motorce. Docházíme až na konec levády a kousek se vracíme na zastávku do Sítio des Quatro Estradas . I tady je popis trochu nepřesný – po minutí „kamenného vjezdu do jakési usedlosti“ by se mělo jít po cestě až na asfaltku, tady ale asfaltka začíná hned za tím vjezdem. Protože je ale zbrusu nová, dovtípíme se, že jde o inovaci.

Autobus nám jede asi za půl hodiny, máme toho ale docela dost (napoprvé v tom vedru). Za celou cestu jsme potkali jeden pár turistů, putujících podobobně jako my. Baterky jsme potřebovali jen v prvním tunelu, pak už prakticky ne (ani jiné dny).

Čtvrtek

Jedeme opět autobusem. Tentokrát vyrážíme už dřív a po cestě obhlížíme ceny v půjčovnách aut. Tím se poněkud zdržíme a najednou nám na autobusové nádraží zbývá čtvrthodinka a asi dva kilometry. Bereme si taxíka (5 EUR). Řidič je hrozně zvědavý, kam jedeme, a vnucuje se s tím, že nás odveze kamkoliv a zase přiveze, ale nedáme se.

Z autobusu vystupujeme v Ribeiro Frío. Tady stojí za shlédnutí pstruhové sádky, které se u silnice nedají přehlédnout. Jdeme západním směrem na vyhlídku Balcoes , která je jen asi dvě stě metrů od levády a stojí rozhodně za to. Přestože je poledne, máme štěstí, je jasno a všechny nejvyšší vrcholy jsou jak na dlani. Navíc je tady nádherný javor a oprsklí ptáci.

Mezitím v Ribeiro Frío zaparkovalo asi deset autobusů, vesměs s důchodci, které na zpáteční cestě potkáváme. Ještě se koukneme na ty sádky a pak už vzhůru na druhou stranu, na levádu do Furado, směr sedlo Portela. Cesta je bezpečná, pár míst je exponovaných, ale v pohodě. Od hájovny Lomaceiros už vůbec, k hájovně a ještě za ní se dost schází z kopce. V sedle nás přemlouvá dvojice Němců, ať si s nimi vezmeme taxík, protože musí sjet do Funchalu a pak zase vyjet někam, kde nechali auto, my si ale raději dáme pivo a počkáme si na autobus. Odsud to stojí asi 2,40 EUR.

Pátek

Ráno si na tři dny (později o jeden navíc) půjčujeme Yaríska a vyrážíme na okružní jízdu. Na západ do Ribeira Brava po dálnici, pak na Sao Vicente po dobré silnici, která hory podchází asi osmikilometrovým tunelem. Před vesnicí je nedávno otevřená lávová jeskyně s prohlídkou (8 EUR), doplněnou videoprojekcí ve 3D o vzniku ostrova a sopečné činnosti vůbec. Jen se tvůrci trochu nechali unést možnostmi počítačové animace a animované objekty poněkud popírají fyzikální zákony, ale efektní to je. Na prvním kruháku je nutné odbočit na malou vedlejší silničku podle ukazatele Grotta , což se nám povedlo až napodruhé – museli jsme sjet na další kruhák až po jeskyni a vrátit se.

Po prohlídce jedeme k nejbližší pumpě, v průrvě k moři. Je tady ochotný stařík, který hned rve do nádrže tankovací pistoli a spouští. Bohužel až když je nádrž skoro plná, všimnu si, že nám tam cpe benzín 98, zatímco na krytu nádrže je jasně napsáno 95 UNLEAD. Nadávám česky, práskám dveřmi, ale pokorně platím.

Silnice do Porto Moníz je přepychová a vede skrz pobřeží, spadající skoro kolmo do moře, mnoha tunely. My na ni ale kašleme a jedeme po staré silnici (Antiqua), která z ní občas odbočí a za dalším tunelem se vrací. Je jednosměrná směrem na západ a jezdí po ní už jen dobrodružstvíchtiví turisté, takže i je při minimální šířce bezpečná a výhledy jsou bohovské.

V Porto Moníz jsou inzerovány přírodní bazény ve sklalách. Jsou tu dva areály – ten východnější je bezplatný, voda se do něj pumpuje zřejmě uměle a stéká v kaskádách do jezírek, oddělených zdí od moře, které při nejvyšších vlnách občas tuto hráz přeskakuje. Pár lidí se tu koupe a ostatní chodí po betonových chodníčcích kolem. Připomíná nám to ZOO s lachtany. Ten druhý je placený (asi 1,50 EUR) a daleko hezčí, ale teď sedí všichni zklamaně na břehu. Vlny jsou tady momentálně tak vysoké, že se převalují přes betonovou hráz mezi skalisky; to by tak ani nevadilo, ale ta voda pak stéká přes hráz zpátky do moře a mezi vnější skály, kde by to plavce otlouklo jak píšťaličku. Takže na obou koncích stojí plavčíci a hlídají, aby tam nikdo nevlezl.

Z Porto Moníz míříme serpentinami do hor a za chvilku máme městečko pod nohami. Později se dozvídáme, že z Achadas da Cruz se dá lanovkou sjet až na pobřeží, kde je krásně, to ale míjíme. Ale v další vesnici – Ponta do Pargo – už maják s vyhlídkou nemineme. Tady už pomalu začíná pěkná nová silnice a my sjíždíme do dalšího letoviska – Calheta. Je tu zbrusu nový hotel a uměle nasypaná hráz rovnoběžně s pobřežím, za kterou je voda klidná a žralokůprostá, takže se můžeme klidně vykoupat na čerstvě nasypané pískové pláži a na závěr nakoupit potraviny v místní samošce Pingo Doce .

No a už míříme zpátky na východ, snažíme se jet ale spíše po pobřeží než po nové silnici. Tak se dostaneme do Camary de Lobos , což má být relativně původní rybářská vesnice. Hm, asi ano, ale rybáři přesedlali na somrování. V centru se zaparkovat nedá, takže stavíme kousek bokem u jakési továrny, a sotva vylezeme z auta, je tu mladík, kterému na jedné ruce vylézají nehty prakticky z dlaně, hladí si břicho a mumlá cosi, z čeho jsme porozuměli „jedno euro“. To bohužel nemáme, takže dostane dvojku. Radostně nám tiskne ruce (naštěstí tou zdravou) a tryskem odbíhá k přístavu. Nepochybně oznámit, že přijeli bohatí cizinci a právě opouštějí auto plné užitečných věcí. Naše procházka vesnicí tak má bohužel trochu nervózní charakter. Naštěstí všechna obdobná individua jsou už zaměstnána popíjením v barech, hádáním se nebo hraním karet.

Sobota

A zase na levády. Tentokrát je to podle průvodce výlet č.15. Valíme to zase po dálnici do Ribeira Brava, tam odbočujeme na sever na Sao Vicente, ale před tunelem uhýbáme starou silnicí do sedla Ecumeada . Několikrát stavíme na krásné výhledy do údolí – je tu naštěstí dost odpočívadel. V sedle se fotíme před místní prodejnou suvenýrů a hlavně koberců s kočičkami a nápisy Madeira.

Po strmých serpentinách přichází nečekaně skoro rovina – pustá a vyprahlá náhorní plošina Paúl de Serra ve výšce 1500 m.n.m. a na ní parkoviště, které je východiskem k levádám. Pod parkovištěm je na úzké silnici dolů k hájovně Rabacal závora a dál jezdí jen mikrobus – za 3 EUR dolů a nahoru, za 2 EUR jen nahoru. Jdeme dolů pěšky, jako i mnozí jiní – je to asi 2 km po asfaltu.

Cesty k levádám do Risco i 25 Fontes jsou dobře značeny a podle průvodce jdeme i tu poslední, ještě níže položenou da Rocha Vermelha, až k místu, kde začínají schody a leváda prudce běží proti nám v úzkém žlábku. Návrat je trochu s výstupem, poté co se dostaneme na úroveň levády 25 Fontes , trochu váháme se směrem, ale nakonec jdeme po konzultaci s kolemjdoucími Němci logicky doleva. Od hájovny se už nahoru svezeme mikrobusem, který tu neustále pendluje.

Hned za parkovištěm odbočuje doleva silnice na Calhetu, takže sjíždíme na jih a stojí to za to – míjíme stráně, kterými krátce předtím proběhl požár. V Calhetě strávíme opět pár příjemných hodin koupáním a vracíme se domů. Ještě musíme udělat odbočku na Cabo Girao – útes čnící 580 metrů přímo nad mořem. Přišli jsme pozdě – na vyhlídkové plošině byl nějaký raut, ale číšníci už sklízejí a autobusy s turisty odjíždějí. No, aspoň je tu klid na koukání.

Neděle

Dnešek je fyzicky možná nejnáročnější – čeká nás obejít tři nejvyšší vrcholy ostrova. Stoupáme serpentinami směrem na Monte a dál až na Pico do Arieiro , druhý nejvyšší vrchol, pokrytý parkovištěm, hospodou a stánky se suvenýry. Túra podle popisu č. 14 začíná tedy sestupem, krátkým výstupem, sestupem, tunelem, traverzem, prudkým výstupem, traverzem, úzkými chodníčky mezi skalisky, jištěnými lanovým zábradlím… V průvodci popsaná alternativní trasa je uzavřená, a to zřejmě už dost dlouho.

Lepší polovině naší rodiny se zdá trasa poněkud strmá a zábradlí vyviklané, takže zůstává zhruba ve třech čtvrtinách výstupu na sedlo pod Pico das Torres. Stoupám do sedla, fotím a vidím mávání, že dál se nejde. Další cesta na nejvyšší vrchol Pico Ruivo je už poměrně nudná, takže se vracím ke své drahé a opět sestupujeme a vystupujeme zpět. Ještě technická poznámka – na vrcholu je cedule, že cesta je v pondělí, úterý a středu uzavřena. Nevíme proč, ale další den se dozvíme.

Zkrácením sedmihodinové túry jsme ušetřili dost času, takže jedem ještě na sever, podívat se na domky s doškovými střechami v Santaně. No, nic moc. Hezčí je, sjet si k moři do některého minipřístavu, sednout si na hráz, pozorovat vlny, vdechovat pro nás suchozemce nezvyklé pachy moře anebo si jen tak pomalu jet pobřežní silnicí. Když už se musíme vracet přes východní část, chceme se podívat na jedinou písečnou pláž – Prainha. Bohužel je neděle odpoledne a nad pláží je vyloučeno zaparkovat – je tu prostě narváno. Takže bereme zavděk městečkem Canical, kde je pro mne velká atrakce – muzeum velryb. To se skládá asi ze dvou místností, kde jsme jediní hosté. Pustí nám asi půlhodinové video o velrybách a pak si prohlížíme exponáty – největší je dvanáctimetrový velrybářský člun s vybavením.

Ve městečku je bazén se vstupem 1 EUR, který má i schůdky do moře, takže podvečer patří opět koupání, slunění a pivu v místním baru. Pak už frčíme po dálnici domů a cestou fotíme hrůzostrašně vypadající oblaka a sloupy dýmu, vystupující z kopců na západ od hlavního města.

Pondělí

Z výletů navržených v průvodci se nám už žádný nezamlouval, takže jsme si naplánovali sami. Jediná neprozkoumaná oblast je severně od nejvyšších hor. Jedeme znovu na Ribeira Brava a tentokrát tunelem do Sao Vicente a odsud pro změnu na východ. Tahle část pobřeží je snad nejhezčí, i když ne tak dramatická jako pobřeží severozápadní – turistický ruch sem ještě nedorazil a jsou tu poklidné vesnice. Někde silnice odbočí daleko od moře, hluboko po stěnách údolí. Zase spousta krásných vyhlídek a mraky malých vesnických barů, kde by stálo za to, zastavit se na jedno – bohužel ještě dnes nemáme zásluhy, za které bychom se mohli odměnit.

Přijíždíme z druhé strany znovu do Santany, která působí dojmem Potěmkinovy vesnice. Všude stojí autobusy s Němci a gertrudy se rvou do dvou nepatrných domečků se slaměnými střechami, kde se sotva otočí. Opouštíme ten blázinec a jedeme podle dobrého značení na Queimadas, hájovnu, kde je možné vydat se podle další levády, v průvodci nepopsané. Cesta je asfaltová, ale velmi úzká a střechoidní – místy jedeme na jedničku. Nahoře je mlha a nádherný svěží vzduch. U hájovny se parkuje na malinkém kamením dlážděném parkovišti, naštěstí je všední den a je tu jen pár aut, ale i tak skoro plno. Další zklamání je ale cedule, stejná jako na Pico Aireiro – cesta je uzavřena v pondělí, úterý a středu. Chvíli váháme, z cesty ale přichází pár turistů, takže se ptáme, jak to vypadá. Cesta je uzavřena nikoliv z důvodů ochranářských, ale proto, že se na ní pracuje – nové zábradlí, schody apod., a klidně tam můžeme jít až k tunelu. Vydáváme se tedy do zákazu a zdaleka nejsme sami. U levády se místy povalují kolečka a pytle asi s cementem, ale ani živá duše. Začátek je opravený, ke konci je staré zábradlí čerstvě odstraněno a nové ještě neinstalováno, ale dá se jít bezpečně.

Asi po hodině cesty musíme projít krátkým tunelem, za ním je chlapík předpisově oděný v reflexní vestě (aby ho tu něco nepřejelo, sláva unijním bezpečnostním přepisům), ale spíš se motá v lese, než že by něco dělal na levádě. Pak následuje další a už delší tunel, ten ale má kovovou mříž. Je sice otevřená, ale klíče se v zámku výhružně houpají. Nechceme riskovat uzamčení v kotli hor a tak vzdáváme další postup na Caldeirao Verde a Caldeirao Inferno, i když to zní velmi slibně – měly by to být kotle nad levádou, s vodopády a bujnou vegetací. Vracíme se na parkoviště a v příhodném místě konzumujeme pomeranče a housky s místní Veselou krávou.

Před odjezdem se ještě jdeme podívat kousek na druhou stranu toku levády. Tam to na mě ale náhle přijde. Bohužel batohy se všemi potřebami včetně hygienických jsme na tenhle kousek nechali v autě. Zalézám do vavřínového lesa, používám vavřínové listí a cítím se jako vítěz.

Zpátky to berem zase přes východ a zastavujeme v Porto da Cruz. Příjemné ospalé městečko s poloostrovem z divokých skal a pevností nahoře, který se dá po chodníku obejít a na konci narazíte na příjemný a volně přístupný bazén. Sluníme, koupeme, nakonec navštívíme restauračku u bazénu, necháme si vyložit (názorně – ochutnávkou) rozdíl mezi různými druhy náplní do sendvičů a nakonec kupujeme něco, co se v Česku asi nazývá pečenáč – tepelně upravená ryba, naložená v kyselém nálevu s cibulí. Dobrota. Ještě by se dal asi stihnout poloostrov Sao Lourenco, ale podle popisu v průvodci (úzká nejištěná stezka nad srázy po obou stranách) ho vypouštíme – už vidím, jak by to dopadlo.

Úterý

Ráno vracíme auto, na kterém není shledán žádný nový škrábanec, takže dostaneme zpět kauci 400 EUR (uff – to se mi ulevilo) a jdeme se konečně trochu projít po městě. První je na řadě nákup triček a jiných cetek, návštěva tržnice a kouzelné staré město za ní. Docházíme až k pevnosti, před kterou je malá pláž s barem. Hned vedle chlapíci opravují čluny a suší sítě či co. Prostě echt domorodá atmosféra.

Pevnost je částečně přístupná, ale my se raději vracíme na autobusové nádraží čtvrtí plnou zajímavých a lákavých hospůdek a jedeme na prohlídku Jardim Botanico. Na ni navazuje ještě zahrada s papoušky, tu ale vynecháváme, mimo jiné proto, že jsem si vyhlédl výlet lodí za delfíny a velrybami, s koupáním a potápěním, odjezd v 15 hodin. Stojí 25 EUR a trvá přes 3 hodiny, manželka dává přednost koupání v bazénu.

Loď je katamaran, prý největší na Madeiře. No, rozhodně nejrychlejší, protože s námi vyjíží několik dalších výletních lodí, které necháváme za sebou. Na volném moři se posádka snaží vzbudit iluzi plachtění rozvinováním a svinováním takeláže, motor ale stejně zůstává většinou v chodu. Míříme kolmo na pobřeží na širé moře. Jeden člen posádky se snaží pohvizdováním přivolat delfíny, což se kupodivu daří – za chvíli skotačí tři kousky kolem lodi. Vepředu má loď mezi plováky nataženu hustou síť, na kterou vybíhá tatínek se dvěma dětmi a mají tak delfíny z první ruky. Zřejmě jsem infantilní, protože zouvám pohory a přidávám se jako jediný k nim. Pak mi dojde, že ostatním trochu stíním ve výhledu, takže si na síť lehnu s bradou skoro nad vodou. Další hejno tak mám skoro na dosah ruky.

Loď zpomaluje a chvíli se motá skoro na místě, až někdo zařve, všichni se podívají doprava – a je tam velryba. Sice tak maximálně šestimetrová a kus od lodi, ale je tam. Kormidelník točí loď za ní a tak uvidíme asi pět nádechů. Pak se nám ztrácí, za chvíli ale máme další. Tu zase asi po pěti nádeších necháme plavat a míříme pod útes Cabo Giraio. Tady má být přestávka na koupání a potápění. Vytahuji brýle a šnorchl a potrvzuji svou infantilitu znova – do vody jde kromě mne jen ten tatínek s dětmi a jedna tlustá paní.

Plavu chvíli s hlavou pod vodou směrem od lodi a břehu, ale není nic vidět. Když se ohlédnu, posádka na mě gestikuluje. Plavu tedy mezi loď a břeh. Tady už pár rybek je, nicméně posádka gestikuluje znovu. Předem zanořením jsem se informoval na délku pobytu a nezdá se mi, že by to byla už čtvrthodina. Přesto raději vylézám. Za chvíli vyjíždíme zpátky do přístavu.

Scházíme se v hotelu, odkud nás má autobus odvézt večer zase na letiště a kde od rána čeká náš sbalený kufr, a míníme využít zbývající čas tím, že si poprvé a naposled dáme večeři, a to hned celé menu (které ovšem stojí tolik, co jinak samostatné hlavní jídlo). Bohužel hodina je na portugalskou večeři jentaktak, takže platíme už s autobusem za zády. Zase dlouhá okružní jízda všemi hotely, dlouhé stání před odbavovací přepážkou, ale letadlo už čeká a odlétáme dokonce chvíli dřív. Tak snad zas někdy – nebo možná ne. Na světě je přece tolik krásných míst k objevování!

Pár praktických postřehů

Orientace

Většinu túr jsme naplánovali podle Průvodce na cesty – Madeira, freytag & berndt, autor Bořivoj Indra. Až na některé drobnosti přesný popis tras. Podnikli jsme túry č. 9, 11, 14 a 15. Ještě jsem si koupil průvodce do kapsy od Berlitz, ale prakticky shodného jsme dostali od delegátky. Dala nám i mapu ostrova a hlavního města, druhou, malinko jinou, jsme dostali v půjčovně aut.

Stravování, pití

V hotelu jsme měli snídaně, jídlo na cestu jsme koupili buď předem v sámošce, nebo i po cestě. Všude je spousta malých barů, v nichž se kombinuje funkce krámu a hospody. Tuzemský rum (tedy český) je velmi dobře kompatibilní s místní citrónovou Limonadou (tak se jmenuje) od firmy Brise. Velký kanystr vody (asi 5 l) stojí něco přes 1 EUR.

Ubytování

Bydleli jsme v dvouhvězdičkovém hotýlku Rezidence Monumental, který je v katalogu cestovky Snail Travel. Hotel byl daleko sympatičtější než ty turistickoprůmyslové králíkárny – starší a poměrně malá budova (asi 4 patra po asi 6 pokojích, ale vypadalo to, že nás tam bylo jen asi 8 Čechů). Snídaně skromná, ale stačila, větší výhrady jsme měli jen k nahnilým banánům, ale nejsme žádní kverulanti. Sámoška Pingo Doce ve vzdálenosti asi 80 metrů. Bohužel je hotel situován na frekventované Estrada Monumental, takže kromě vedra i randál. Večer se dá projít po příjemném korze po pobřeží.

Doprava

Půjčovna aut Rodavante je hned vedle hotelu, za auto kategorie B s minimálním pojištěním jsme platili asi 35 EUR za den (3 – 6 dnů), zato jsme museli složit kauci (podepsáním inkasa ke kartě, které jsme pak dostali zpátky). Spoluubytovaným prý delegátka sehnala něco levnějšího. Všechny silnice jsou asfaltové, i když by na nich vzhledem ke sklonu mohly být spíš tašky nebo eternit. Bezvadných silnic kvapem přibývá, samozřejmě za peníze EU. Je dobré jezdit ze začátku autobusem, pak už se jednomu do hromadné dopravy nechce. Výhoda autobusu je hlavně v tom, že se dá jít túra odněkud někam. Spojení je perfektní, levné, spolehlivé a ještě si za jízdy užijete adrenalín. Jízdní řády uvádějí vždy jen odjezd z výchozí stanice, zřejmě proto, že řidiči soutěží, kdo bude na konečné dřív.

V průvodci se píše, že v každé trafice lze koupit výhodnou dvousměrnou jízdenku na městské autobusy. To je kec – v trafikách i informačních střediscích nás posílali od čerta k ďáblu a jízdenky jsme nakonec koupili až ve stánku na autobusovém nádraží.

Počasí

V září bylo pořád mezi 25 – 30 stupni, v horách méně. Na jihu nepršelo vůbec, na severu se mraky honily. Vybírali jsme si trasy vedoucí lesem, k vodě chodili až v podvečer a tak jsme ani nepotřebovali opalovací krém.

Oblečení, obutí

Celou dobu jsme nosili pláštěnky a větrovky a nepoužili je. Až v pondělí jsme si je nevzali a dostali se do mlhy a mrholení. Pohorky nejsou na levádách podmínkou, ale výhodou. V horách samozřejmě nutné.

Jazyk

Důležité fráze (foneticky):

dobrý den – bom día

dvě piva prosím – doš serveža, por favor

děkuji – obrigadu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .