0
0

Po 1400 kilometrech letu nás ve čtvrtek 31. května dopo­led­ne vítá su­per­­mo­der­ní velkoměsto, tři­náct­imili­o­no­vá Šanghaj. V Kuejlinu jsme se defi­ni­tiv­ně roz­lou­či­li se starobylou Čínou a jejím obje­vo­vá­ním. Jsme opět v sou­čas­nosti.

Již cesta z letiště je ne­všed­­­ním zážitkem. všichni jsme čekali „nějaké mrakodrapy“ a to hlavně nejblíže stře­du města. Výškové a ještě vyšší budovy, v nečekaně velké hustotě, však před námi vyrůstají mnohem dříve. Mo­derní architektura prostupuje téměř celým měs­tem. Pěkné rodinné domy, spíše vily, se pod dvaceti-třicetipatrovými vytáhlými čahouny téměř ztrácejí.

Podél víceproudové dálni­ce, kterou uháníme dolů do města je hodně zele­ně. Přejíždíme mosty, jedeme tu­nelem, kroužíme po dálničních nádjezdech a pod­­jez­dech. až čtyřúrovňové křížení dálnic prochá­zí samotným centrem. sklo, beton, železo – Nikde památka po císařské říši a jejích charakte­ris­tic­kých stavbách.

Šanghaj coby významné asijské velkoměsto, nazývané také Paříž východu či královna orientu, rovná se zhruba jenom dvěstě let existence. je nejdůležitějším asijským přístavem, nejvýz­nam­nějším čínským průmyslovým a obchodním stře­dis­kem, centrem vzdělanosti, sídlem akademie věd, univer­zi­t, mnoha výzkumných ůstavů.

Poslední dvě čínské noci strávíme v přepychovém hotelu Východní Čína. ok­no pokoje máme nad rušnou, již nyní dopoledne značně pulzující křižo­vat­kou, nedaleko známé třídy Nanjing.

První kroky vedou na proslavené nábřeží Bund. Návštěva je pro některé z nás trochu zklamáním. Monum­en­tální do­my vystavěné v a­me­­ric­kém a zá­pado­ev­ropském sty­lu nepůsobí tak silným dojmem jak jsme si v duchu před­stavovali. ale své vykonávají na některých budovách a všu­de kolem hustě roz­místě­né poutače velkoplošné reklamy… coca cola, nec, daewoo, hen­kel… Skoro víc než dost…

Konkurencí, odvádějící pozornost od historie k současnosti, je asi i nepře­hléd­nu­tel­né, svou mohut­ností a architektonickou pestrostí působi­věj­ší fi­nan­čně obchodní cen­trum vyrůs­ta­­jící oproti, na druhé straně řeky Huangpu Ji­ang – Pudong.

Je dekorované známou do­mi­­nan­tou – stavbou te­­le­­vizní a vyhlídkové věže „Perla Orientu“ ty­čí­cí se do výšky 468 metrů.

Chvíli se procházíme po dlouhé kolonádě, uvádí se, že nejdelší svěho druhu na světě, ještě nezbytné foto a video záběry na památku.

Autobus s námi již opět krouží velkoměstem. nesta­číme otáčet hlavou na­horu, doprava, dolů… všude ko­lem Nové a další ultramoderní budovy o de­sít­kách poschodí. nejenom banky a úřadovny domácích a světových firem. I vysokopodlažní obytné do­my…

Město je přitom z nemalé části vystavěno na původ­ních bažinatých močá­lech a v oblasti, kde nejsou vy­lou­čena zemětřesení.

Rovněž zde zjišťujeme že veřejná internetová ka­vár­na (míjíme jich snad deset v místech, kterými projíždí­me) není ničím neznámým.

Kolem poledne se prodíráme frekventovanou svě­toznámou, hlavní ob­chod­­ní třídou Nanjing. Není příliš široká, snad jako příkopy. Zde je plně namístě přirovnání „hlava na hlavě“. Philips, Nina Richi, NIKE, L´Oreál, sony, samozřejmě mcdonald a jeho konkurenti KFC, nikdo známějšího jména zde snad nechybí.…

Obchody nás ale vůbec neberou. Nahlížíme do soused­ních, bočních ulic. jsme téměř v centru velkoměsta, očima ale přesto stále někde hledáme kouzelné pouliční krámky či klasické, malé kamenné obchody.

Před pár dny nám „dotěrní“ pouliční prodavači někdy i tro­chu vadili, dnes bychom rádi na některého narazili.

Nestýská se nám ale jenom po té staré, dobré číně. myšlenkami jsme již také čím dál víc na cestě zpět, doma…

Vítanou změnou a úprkem ze změti přeplněných ulic je návštěva s večeří v mongolské restauraci „ně­kde kousek dál“ od středu Šanghaje.

Vstup je poněkud nečekaný – žádný hotel, žádná res­tau­­race, mikrobus vjíž­dí do areálu nevelké fabri­ky. Závora je stále nahoře, nalevo od vrátnice, kde nikdo není, vidíme jenom prodejnu suvenýrů zhotovených z jadeitu. Lenka nás odvádí do jídelny v nízké podlouhlé budo­vě.

Sezení opět po osmi u stolu, ale dnes žádná obsluha. Je jenom na nás co si sa­mi „nandáme“ do misky. přesněji, kte­ré polotovary (nabízené ve velkých mísách na dlouhém, proskleném švéd­ském stole) si vybereme a necháme upravit.

Je z čeho si vybírat – hovězí, skopové, vepřové, drůbe­ží maso, různé zele­ni­no­­vé saláty, omáčky, koření. nabíráme si na způsob „od každého něco“ a s vr­chovatou miskou přecházíme k velké prosklené kukani, kde pracují dva kuchaři. nepracuji – oni doslova účinkují!

Namísto klasického kuchyňského vybavení disponují pouze kruhovým roz­pá­leným litinovým tálem o prů­mě­ru snad půldruhého metru.

Předávám skrz výřez svoji naplněnou misku, kuchař ji bleskem vysype na tál a syrové maso podlije vodou. Dlouhou plochou, dřevěnou měchačkou (je široká snad 10 centimetrů – měchačka je spíše úzkým „veslem“ ) potom rychle přesunuje maso sem a tam po tálu. Během jenom snad dvaceti – třiceti sekund je hlav­ní část jídla hotova, kuchař mistrně nabírá ce­lou mo­ji porci na zmíněnou měchačku a pokrm ne­chá­vá na­jednou, Z pořádné výšky, obloukem sklouznout zpět do misky.

Oba kuchaři pracu­jí současně u jednoho tálu a Jsou hvězdami určitě všech, v tom místě pořizovaných, videozáběrů.

Potom stačí jenom podle libosti maso zalít omáčkou, okořenit, nabrat salát – dobrou chuť. V mongolské restauraci se dostáváme k pečivu po­dob­nému našemu… a nejenom v myšlenkách jsme zase o kus blíž domovu.

Po příjezdu se Večer jenom krátce procházíme po hlavních ulicích v nej­bliž­ším okolí… po hodině ale otáčíme. Z okna hotelu přihlížíme hemžení trou­bících aut a chvátajících lidí na naší třídě, a pod dojmy z ruchu velkoměsta usínáme až někdy po půl­noci…

Předposlední den našeho čínského putování, je pátek 1. června, začí­ná­me prohlídkou jedné z mála památek staré Šangha­je. navštěvujeme chrám Jadeitového Buddhy – Yufosi.

Vstup do chrámu vede přímo z ulice. Autobus za­stavuje u okraje frek­ven­tované silnice, poodej­de­me pár desítek metrů za roh a ocitáme se u do­mu ve starší řa­dové zástavbě, ale s bohatě vyzdobeným vstupem.

Ve dvoře (není nijak veliký, původně soukro­mý chrám patřil císařskému úředníkovi), se již tlačí skupiny zahraničních turistů. V přízemí chrámu, který je jednou z mála buddhistických staveb ve městě, je velká plastika ležícího Budhy.

Na rozdíl od dříve navštívených taoistických a lama­is­tických klášterů se na největšího a v Číně určitě nej­známějšího jadeitového Buddhu Šákja­mu­ni­ho, kte­rý je umístěn na oltáři v prvním patře, musí vy­stát fron­ta.

Je veliké dusno, už tak jsme hodně tělo na tělo a tak se nahoru, v jednom upoceném proudu vydávám sám.

Fronta mě konečně dostrkala až před oltář. v malé místnosti je hodně přísně kontrolo­vá­n zákaz fotografování – filmování. Světlo je navíc pou­ze umělé, na fotografiích toho asi příliš vidět nebude. jedna z „hlídaček“ je náhle vyrušena pří­cho­­zím hovorem na mobilní telefon, využívám toho a tři­krát po sobě cvakám. po dalších vteřinách postr­ko­vání jsem zpátky dole a je po prohlídce…

Náš program pokračuje návštěvou šanghajské za­hra­dy Yuyuan, která je situována vprostřed zóny mnoha krámků a obchodů. vchod je oproti krásné čajovně s lomeným, nádherně zdobeným úzkým můstkem (znovu ochrana proti zlým duchům), vše obklopeno malým jezerem s rozkvetlými lotosy.

Yuyuan, zahrada příjemného odpo­čin­ku Je opravdu nádherná. shodujeme se, že nejhezší ze všech, které jsme při našem pobytu v Číně navští­vili… dokonalá harmonie jednotlivých rostlin, keřů, stromků, jezírek. několik překrásně vyzdobených al­tánů, nádherné bonzaje, vkusné, nápadité umě­lé kamenné skalky, červené rybky v jezírcích. ne­čekané, příjemné šanghajské překvapení.

Po kouzelné prohlídce máme ještě chvíli čas navštívit krámky v soused­ství. Prodavači jsou i tady nachystáni především na neasijské turisty. A tak znovu slyšíme i na naši adresu: Hallo Sir, Only one Dollar… Cheaper cheaper…

Nabídka zboží je však méně starožitná… velké (i naší) pozornosti se zde těší nabídka osobních jadeitových razítek se jménem převedením z latinky do čínských znaků.

Ivan zdržuje odjezd skupiny, jeho razítko ještě není dokončené.

V autobuse lituji, že jsem si také tento originální suvenýr nepořídil. Jako by mě ale Lenka vyslyšela – zmiňuje, že je nás víc, ktěří by se rádi do ob­chodní zóny ještě na chvíli vrátili. Nakonec jsme „nás víc“ 3 osoby, já a manželé ze vsetína. DomLouváme se, že pro sólový minivýlet použijeme taxík.

Mikrobus nás mezitím přiváží do restaurace na oběd, jídlo je opět výbor­né, poprvé ochutnáváme zde nabízené japonské pivo (stejné chutné jako desítka-číŇan, jenom cena o něco vyšší).

Při opuštění jídelny sem dotázán mladou servírkou na „zemi původu“. Česká republika ani zde příliš nefunguje a tak alespoň střední Evropa. Větší úspěch slavím, když se při krátkém rozhovoru zmiňuji, že syn je kuchařem. Je mi nabídnuta a neodmítám prohlídku kuchyně. Je moderní, kompletně nerezová, perzonál vesměs hodně mladí lidé. rozdávám poslední odznaky.

Po obědě se nám dostává neplánovaného programového přídavku. jedeme se podívat na největší asijské velko­měs­to z vyhlídkové části, včera dopo­led­ne obdivované, Perly Orientu…

Po vystáté frontě, v níž se mísí angličtina s japonštinou, francouzštinou… a dnes i češtinou, nás bleskovýtah dopravuje tam nahoru. Nejsme sice až úpl­ně na špičce věže, ale i z výšky snad tříset metrů se naskytují fantastické po­hledy. na všechny světové strany… přes mlhavo fotíme všichni jako o zá­vod. další nezapomenutelný zážitek!

Cestou z televizní věže nám mikrobus zastavuje, sehnat taxík není problém a za chvíli jsme již zpět mezi krámky a obchody v blízkosti Yuyuan. Zelená vlaječka – znamení, či maják naší skupiny po celou dobu pobytu, lenkou nebo našimi místními čínskými průvodci vždy držené nad hlavou – nebudeme v příštích chví­lích vidět. a tak raději několikrát potvrzujeme místo, kde se znovu se­jde­me.

Po delší chvíli hledání konečně nacházím ivanova rytce, dává mi nalistovat v anglickém a francouzském slovníku křestních jmen a potom dohadujeme cenu. startovní cena je vysoká, drze zkouším srazit rovnou na třetinu, vůbec se mi ale nedaří. když ale vyslovím přání zhotovit čtyři razítka, je cena ihned odsouhlasena a navíc dostávám grátis razítkovou červeň.

Za půl hodiny si odnáším krásné suvenýry pro mé nejbližší, a navíc jsem i trochu pyšný jak jsem také já, byť na samém konci zájezdu, řádně „zabodoval“.

Bez problému jsme se sešli a Taxíkem se vracíme do hotelu. Zde se v číně poprvé ztrácím. v šanghajském hotelu, kde jsme vlastně jenom spali, se příliš moc dobře neorientuji. stejné výtahy, po jejich opuštění dlouhé, naprosto stejné chodby, a navíc kartu od pokoje nosí Ivan u sebe, zapamatováním čísla jsem si tedy nemusel zatím lámat hlavu. klepu na dveře, o nichž si myslím, že jsou ty pravé – omyl. ozvala se, v mužském provedení, tvrdá americká angličtina. zkouším to na další o kus dál, ale i zde bez úspěchu. klepu potřetí, ale zase nic. pamatuji si číslo pokoje lenky, ale ta je, v této době volna, někde pryč. Na recepci půjdu až v nouzi nejvyšší.

V tom se otvírají dveře pokoje poblíž mě, známí pražáci mě snad zachrání. ale i jejich informace není přesná a tak někoho dalšího, cizího vyrušuji. Situace už je dost napjatá, když tu se otevřou dveře o pár metrů dál a rezespalý ivan udiveně vystrčí hlavu z pokoje, na který jsem před tím marně klepal.

Má ze mě legraci, Dáváme si na znovusetkání český kafe, a potom se již vě­nu­jeme taškám, kufrům, báglům, které s námi před dvěma týdny přicesto­va­ly mnohem útlejší…

Kdo by ale odolal nabídce z části světa, která pro nás je a asi navždy zůstane tolik exotickou…

Na konec dne ještě jedna krátká, poslední procházka večerní Šanghají.

Za zbývající Yuany (s vyjímkou 90 y nezbytných k letištnímu odbavení) nakupujeme nějaké ne­zná­mé podivnosti v oddělění po­tra­vin obrov­ského supermarketu. na pokoji zjišťujeme, že in­stan­tní jídlo je pekelně pálivé (i na mě)… doma v Litoměřicích se potom dozvídám, že ta hez­ky vy­pa­dající, domnělá „vegeta­riáns­ká strava“ jsou jakési oblíbené slad­ko-slané bonbony po­ží­vané Číňany v nadměrně hor­kých dnech (vy­svět­lení mi podal čínský kamarád Zhou Yi).

Ještě pohled na Naši rušnou noční křižovatku, a poslední čínský večer končí. Ráno musíme vstávat již před pátou hodinou, a časový posun 8 hodin s námi určitě vykoná svoje…

Poslední ráno, sobota 2. června. z technických důvodů již bez snídaně v luxusní hotelové jídelně… spěcháme je čas jenom na balíček s občerstvením do letadla… a rychle směr letiš­tě.

Sbohem Šanghaji, sbohem a nyní můžeme říci „i námi navštívená Číno“… učarovala jsi nám a pře­ko­nala veškerá očekávání.

Kromě navštívených nádherných míst nezapomenu i přátelská setkání, či jenom krátké rozho­vo­ry s obyčejnými Číňany. zdvořilými, uctivými lidmi bez náznaku u nás tolik rozšířeného velikášství a suverenity.

Poslední pohledy z okna letadla… nezapomenutelná, kouzelná pohádka končí…

Jedenáct hodin klidného letu (vyplněného mimojiné příjemnou konver­zací se dvěma milými číňankami letícími do Prahy, kde vlastní restauraci a velkoobchod textilem a obuví)… a při­stá­vá­me v Amsterdamu.

Po několika hodinách čekání na odlet do Prahy (vinou ČSA opožděn o dvě hodiny) jsme v sobotu, me­zi sedmou a osmou hodinou večer, zase zpátky doma.

Dost unaveni, hodně šťastni, ale i tro­chu smutni…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .