Sama v Thajsku II - Bangkok

Bangkok je přesně takový, jak se o něm mluví a píše, Bangkok je opravdu hrozný. Vedro, špína, hluk, kolabující doprava, hnusná architektura. Bangkok jsou královské paláce, chrámy, mrakodrapy, naleštěný mramor a vedle toho špinavé ulice plné odpadků a běhajících krys. Bangkok je směsice duchovna a komerce, chudoby a luxusu. Přesně to jsem čekala a kupodivu mi to vůbec nevadilo. Toto všechno prostě k tomu městu patří. A vím, že pokud bude možnost, chtěla bych se do Bangkoku znovu vrátit.

To, že v Bangkoku jezdí normální taxíky, to, že tam jezdí tuk-tuky, to ví každý. Ale já tam objevila kouzlo moto-taxi. Chlápek na motorce, s reflexní vestou a na zádech nápisem taxi. Pro jednotlivce nejlepší způsob dopravy. Levné, rychlé, dobrodružné a vzrušující.

Tento byl můj první (foto bohužel chybí). Zvládla jsem s ním svoji první a to poměrně dlouhou cestu ucpanými ulicemi Bangkoku. Chvílemi jsem pochybovala o tom, že jízdu ve zdraví přežiji. Předpokládala jsem, že nás buď srazí někdo větší nebo si přinejmenším oderu kolena, protože do těch škvír, kterými se řidič prodíral se přece nemůžeme vejít. Ale později, až jsem si zvykla a uklidnila se, všimla jsem si, že ostatní řidiči jsou k moto-taxi opravdu velice ohleduplní, pouští je a pokud stojí v kolonách, snaží se jim uhnout a udělat místo na projetí. Také řidiči moto-taxi jsou pozorní, pořád se ohlíželi dozadu a kontrolovali, kde mám kolena, uvědomovali si, že jsem vyšší, mám delší nohy a moje kolena jsou tudíž dál, než ta jejich. Zvykla jsem si. Jen jednou, nějak jsem si neuvědomila, že jet na motorce v dlouhé široké sukni není nejlepší nápad. Thajky, pokud mají sukni, tak sedí na motorce jako dámy, bokem. Zkoušela jsem si také tak sednout, ale zdálo se mi to nestabilní, tak jsem se vykašlala na etiketu, vyhrnula sukni nahoru, smotala do klína a přisedla, aby se nám její cípy nezamotaly do zadního kola a jeli jsme.

Ubytovala jsem se v hotelu Rambuttri Vilage, kousek od Khao San, měla jsem na tento hotel doporučení. Ale hned jsem věděla, že bydlet tady, to je omyl, tady toto místo není pro mne. Bydlet v tomto turistickém blázinci, to tedy fakt nemusím. Byla jsem ráda, že moje předtucha byla správná, že jsem si tady rezervovala jen dvě noci a na další dvě noci mám hotel v jiné části města. Jedinou výhodou bylo, že pokoj byl čistý, nebyl drahý a bylo to v centru, blízko památek. Po cestě ze Samui jsem byla unavená, zašla jsem se najíst, podívala se po okolí a šla spát.

Ráno se mi podařilo brzo vstát, dala jsem si snídani a vyrazila směr Velký palác. Po cestě jsem si uvědomila, že jsem večer dala všechny bathy za ubytování. Ubytování se totiž muselo platit hotově, předem a i s kaucí 1000THB. Nevěděla jsem, jestli při vstupu do Velkého paláce je směnárna (je tam) a snažila se najít nějakou směnárnu venku, mimo objekt paláce. A tím jsem náhodně našla trh s amulety. Určitě zajímavá podívaná.

Vstupné do Velkého paláce je na thajské poměry vysoké, platí se 500THB. Jak jsem si všimla, spousta Čechů z tohoto důvodu do paláce nejde, prý jim to za to nestojí. Pro mne, být poprvé v Bangkoku, možná i naposled, a nejít do Velkého paláce, to bylo naprosto nemyslitelné, pro mne to bylo naopak místo, které musím vidět jako první. Ano, palác mne svým způsobem zklamal. Nebylo to až takové, jak bych čekala. Nevím, jak se nejlépe vyjádřit, jaká slova použít, asi slova nablýskané pozlátko jsou nejvýstižnější. Kdo tam byl, ví, o čem mluvím, kdo tam nebyl, těžko se to chápe. V areálu paláce byly davy turistů, nejenom těch „západních“, ale i místních, školní zájezdy, prostě blázinec. Vnitřní prostory paláce jsou pro turisty uzavřeny.

Ale i tady platilo, že když se člověk zastaví a zklidní, najednou může vidět zajímavé věci. V chrámu Smaragdového Buddhy jsem si všimla staré paní, která klečela na zemi a skládala dary, které Buddhovi přinesla. Na zlatou misku položila poupata lotosu a pak začala vytahovat z tašky vajíčka. Každé vajíčko přeleštila a pak položila vedle květin. Bylo jich devět. Jedno vajíčko se jí zdálo nakřáplé, tak ho začala loupat, tím jsem zjistila, že vajíčka jsou vařená natvrdo, a pak to oloupané vajíčko položila nahoru na ta neloupaná a vše pěkně, úhledně urovnala……………….. Poupata lotosu jsou, jak jsem se dočetla, Buddhovy květiny. Většinou se Buddhovi nosí bílá, ale jestli striktně jen ta bílá, to bohužel nevím.

V areálu paláce slouží jedna z nově rekonstruovaných budov jako Muzeum tkanin královny Sirikit. Je zde, mimo jiné, vystavena její garderoba, pro ženy určitě zajímavá expozice. A hlavně je celá budova klimatizovaná, tak je tady proti venkovnímu vedru velice příjemně.

Když jsem se venku dívala na teploměr, ukazoval 35C a vlhkost vzduchu 94 %. Ale to už bylo po poledni, v areálu paláce jsem byla tři hodiny. Zvažovala jsem, jestli budu podle plánu dál pokračovat na druhou stranu řeky k Wat Arun, přece jen, lézt nahoru, v tom největším vedru, zdálo se mi to nesmyslné. Ale musela jsem brát v úvahu i to, že pokud se teď vrátím zpátky na hotel, už se mi sem znovu nebude chtít. Tak jsem si koupila čerstvý ananas, čokoládové Magnum, sedla na chvíli do parčíku u řeky, zmobilizovala síly a pokračovala dál.

Řeka Mae Nam Chao Phraya je neskutečně špinavá a plná odpadků. Pokud by tady člověk vypadl z lodi, tak snad dříve umře na otravu, než že se utopí. Na druhou stranu, k chrámu Wat Arun jezdí přívoz za symbolickou cenu 3 THB. Už dopředu jsem tušila, že tady se mi bude líbit a bylo to skutečně tak. Wat Arun, zvláštní stavba v kmérském stylu na břehu řeky, pojmenovaná po indickém bohu úsvitu Arunovi a postavená na počest založení města Ayuthaya. Vstupné do celého areálu 50THB. Lézt po schodišti nahoru, v tom horku, zprvu se mi to zdálo šílené, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Nahoru to šlo dobře, dolů, po prudce klesajícím schodišti to bylo horší, tak jsem šla, jako většina turistů, tak nějak bokem a přidržovala se zábradlí. O to víc se mi líbilo s jakou noblesou sestupoval dolů tento mnich.

Kolem hlavní stavby Wat Arun je v okolí ještě několik menších chrámů. Lidí tady bylo minimálně, tak jsem v jednom chrámu byla úplně sama a měla tak Buddhu sama pro sebe. Bylo to příjemné. Ale srovnám-li koberce v thajských chrámech s těmi v arabských mešitách, tak ty arabské jsou jak na chození bez bot, tak sezení na zemi daleko jemnější, měkčí a příjemnější.

Pak jsem seděla venku, na lavičce pod stromem a zase se jen tak dívala. Pozorovala jsem buddhistického mnicha, ke kterému si místní chodili pro požehnání. Přišli, přinesli dar, buď dávali do obálky peníze nebo přinesli plastový kbelík s trvanlivými potravinami nebo čistícími prostředky. Mnich jim požehnal, dar si od nich převzal, ale vůbec se jej nedotýkal. Obálku s penězi si k sobě přisunul na tkanině, na které ležela a kbelíky zůstávaly stát bokem.

Jak jsem tam tak seděla, přišla za mnou paní a uvazovala mi na ruku náramek z provázků. Prý mi jej posílá ten mnich, prý je to pro štěstí. Byla jsem z toho zaskočená, nevěděla jsem, že si mne mnich vůbec všimnul a potěšilo mne to. Náramek jsem pak měla až do konce svého pobytu v Thajsku na ruce. Původně jsem si jej chtěla sundat poslední večer před odletem domů. Ale pak jsem to zvážila, že ještě ne, ještě je brzo, ještě štěstí budu potřebovat, aby se mnou nespadlo letadlo na cestě domů.

Jenomže jsem na té lavičce seděla moc dlouho a moc dlouho pozorovala a tak duchovno přešlo do reality. Jakmile měl mnich pauzu, tak z oranžového hábitu vytáhnul mobil a začal posílat sms. Pak jsem si navíc všimla, že pro ty darované kbelíky si chodí chlápek ze stánku, kde je pak prodává dál…………

Na hotel jsem se vrátila skoro mrtvá. Ve výtahu jsem potkala Alenu, vrátili se do Bangkoku nočním vlakem z jihu a domluvili jsme se na společnou večeři. Dala jsem si sprchu a ještě před večeří zašla na masáž nohou. Thajská masáž nohou stojí 200THB za hodinu a je to neskutečná rozkoš pro unavené nohy. Chodila jsem na ni v Bangkoku každý večer a jakkoliv jsem před tím byla mrtvá, chytla jsem pak znovu druhý dech.

Druhý den mého pobytu v Bangkoku jsem zvažovala, jestli půjdu na Zlatou horu nebo na květinový trh. Nakonec vyhrál květinový trh. Ráno jsem se svezla vodní MHD, což je určitě super zážitek a za 15THB se nechala přivézt ke květinovému trhu Thewet. Trochu mne zklamal. Byl to trh s hrnkovými květinami a to, co tady bylo, všechno to je běžně k vidění i u nás. Sortiment v naších květinářstvích se rozšiřuje a většina květin už pro nás přestává být exotickými. Zpátky do hotelu jsem šla pěšky, toulala se po uličkách kolem kanálu a snažila se dívat kolem sebe.

Z hotelu jsem se v poledne odhlásila a přesunula na nové místo. Nový hotel jsem měla ve čtvrti Siam, někde na rozhraní špinavých hlučných ulic a naleštěného mramoru. Místo, kde hotel byl, nebylo nijak úchvatné, byla to malá, klidná ulička, ústící na rušnou Th Petchaburi, ale mě se tady líbilo, cítila jsem se tady líp, než v turistickém centru u Khao San. Hotýlek byl malý, dobře vedený, na recepci na mne čekal jeho majitel, Belgičan žijící v Bangkoku. Po dlouhé době na mne někdo mluvil angličtinou, které šlo rozumět. Thajci, pokud mluví anglicky, tak mluví tak, jako Vietnamci u nás česky.

Odpoledne jsem se šla podívat do Domu Jima Thomsona, který byl od hotelu asi 2km. O tomto místě se píše, že je to oáza klidu uprostřed rušného Bangkoku. Ano je to tak, je tam hezky, ale nemám žádnou potřebu se na toto místo znovu vracet. Jim Thomson byl Američan, obchodník s hedvábím a sběratel asijského umění a žil v Bangkoku asi v polovině minulého století. Není jasné, jak zemřel, buď ho sežral tygr nebo jej zabil jeho osobní sluha……………. Do areálu se platí vstupné 100THB, zahrada je volně přístupná, vnitřní prostory domů jen s průvodcem.

Po návratu do hotelu jsem se osprchovala a zašla si znovu na masáž nohou. Jak tak člověk jde po ulici a zvažuje, do kterého masážního salónu dnes zajde, tak já se zrovna trefila do takovému, kde byli samí hoši. Tedy, abych je neurazila, většinou to byli ladyboys. Zprvu to byl šok. Jednomu z nich jsem pochválila účes. Měl polodlouhé vlasy, opravdu velice dobře a hezky ostříhané. A v ten moment jsem byla jejich. Neměli tam klientelu, tak si sedli kolem mne a měli potřebu si se mnou povídat. Jeden z nich mi masíroval nohy, fakt dobře a ostatní se vyptávali, odkud jsem, jaké to u nás je, kolik mi je let………. Prostě byli fajn. A pro mne zase jeden ze zvláštních zážitků.

Na poslední den pobytu v Bangkoku jsem měla naplánovánu prohlídku nových královských paláců v Dusit. Vstupné jsem neplatila, měla jsem všude volný vstup na vstupenku z Velkého paláce. Tady také byla nejpřísnější bezpečnostní opatření, jaká jsem zatím v Bangkoku zažila. V Bangkoku se na místa, kde je víc lidí, nejenom do památek, ale i do obchodních center, chodí přes bezpečnostní rámy. Tady to bylo ještě přísnější. Všechno, všechny své věci jste si museli zamknout do bezpečnostní skříňky, nesměli jste mít v ruce nic, Dovnitř se samozřejmě chodilo bez bot, jako v Thajsku všude a ještě přes bezpečnostní rám. Také přísně kontrolovali oblečení. Měla jsem dlouhou sukni a košili s rukávem k lokti a tak jsem bez problémů prošla. Možná smůla, možná štěstí, tento den byla v Bangkoku průtrž mračen trvající asi 3 hodiny. Protože většina prohlídek byla uvnitř, nevadilo mi to, vždy jsem jen počkala, až déšť alespoň trochu ustane a přeběhla z jednoho paláce do druhého. Ale vevnitř se fotit nesmí a z venku se mi kvůli dešti nepodařilo skoro nic vyfotit. Také jsem neměla nic z velice krásné zahrady.

Tento den byly v Bangkoku volby. Všimla jsem si toho už ráno. Šla jsem kolem jedné z volebních místností, tedy, může se použít výraz místnost, když to má jen strop a žádné boční zdi? Ptala jsem se, jestli si to můžu vyfotit, protože něco takového se určitě nevidí každý den. Uniformovaný muž, nevím, jestli to byl voják nebo policista, ale těch uniformovaných osob tu bylo docela dost, mi odpověděl, ano, chápu, toto se v Bangkoku skutečně nevidí každý den, protože komunální volby máme jen jednou za čtyři roky, ale fotit se tu nesmí. Odpoledne, když jsem se vracela do hotelu, už sčítali volební lístky. Nevím, jak se to dělá u nás. Ale tady jeden ze členů volební komise vždy otevřel obálku a zavolal jméno voleného kandidáta a další člen volební komise mu u jeho jména a čísla na velké tabuli udělal křížek. Protože tu nebyly zdi, kolem postávalo docela dost místních lidí a otevírání obálek tak bylo opravdu veřejné. Jak se zdálo, v tomto volebním okrsku vyhrál kandidát číslo 16.

V podvečer jsem šla do jednoho z nákupních center v Siam, chtěla jsem si tady nechat udělat nové brýle. Plánovala jsem to už z domu. Vybrala jsem si, jsem s nimi spokojená, cena příjemná, hotové byly za hodinu, ale trochu mne mrzí, že jsem to nechala až do Bangkoku, na poslední večer. Bylo to pak vše ve spěchu a také jsem ten svůj poslední večer mohla prožít jinak.

Brýle jsem měla, kromě nich další spoustu jiných věcí. Nějak se ten můj majetek v Bangkoku rozrostl a tak jsem musela přikoupit velkou tašku, abych to vůbec všechno pobrala domů, protože můj batoh už by nestačil. Večer jsem si zašla ještě na poslední masáž nohou, pracně sbalila věci, zdálo se, že ani ta nová taška nebude dostatečně velká, ale nakonec se mi ji podařilo zavřít. Batoh jsem si brala jako příruční zavazadlo do letadla. A až hodně po půlnoci jsem šla spát, v letadle to dospím.

Pondělí 4.3.2013 byl poslední den mojí dovolené a den odletu domů. Vyšla jsem z hotelu a chtěla si vzít tuk-tuk na stanici Skytrainu, odkud jsem jela na letiště. Ale nikde nic. Jen tam stáli tři chlápci moto-taxi. A ti mne přesvědčili, že na motorce se dá jet i se všemi mými zavazadly. Vepředu seděl řidič, za ním moje velká taška, za taškou já a na zádech ještě batoh. No fakt jsme bez větších problémů dojeli. A tak jsem za cestu na letiště, tj. cena za taxi + jízdenka na Skytrain zaplatila celkem 95THB, slušná cena a zase neskutečný zážitek.

Odbavení jsem si udělala po internetu už z hotelu, tak jsem jen odevzdala zavazadlo, dostala jsem palubní lístky na oba lety, tj. až do Prahy a šla si vyřídit vrácení DPH. Z Bangkoku jsme odlétali asi s půlhodinovým zpožděním a tentokrát opravdu Boeingem 777-300. Měla jsem sedadlo 47C, první dvojka za trojsedadlem a kromě toho, že obrazovka a servírovací stolek byly trochu bokem, se tady sedělo velice dobře. Seděla jsem vedle Petra, měla jsem příjemnou společnost, povídali jsme si, co kdo z nás kde zažil, vzájemně se dívali na fotky, chvíli pospávali, chvíli se dívali na filmy nebo poslouchali hudbu. Jídlo jsem tentokrát vyfotit stihla zase jen jedno. Hodnotila bych je jako jedlé, bylo o něco lepší, než to, na cestě do Thajska. Celou cestu byla jasná obloha, dobrá viditelnost a při takovém počasí jsme přistávali i v Moskvě. Slunečno, mráz a všude hromada sněhu.

Na přestup byly zase cca 3 hodiny, na letišti v terminálu E příjemně teplo, čekání uteklo nějak rychle a už jsme nastupovali na náš poslední let této dovolené. Let do Prahy byl Airbusem 320 a zdálo se mi, že to byl nějaký muzejní exponát, tento stroj už něco pamatoval. Let byl zaplněn tak z 60 % a tak byl velice příjemný, měla jsem sama pro sebe celou trojsedačku. Jídlo zase velice dobré. V Praze byl večer a teplota kolem nuly. Naštěstí se od dalšího dne oteplilo a bylo slunečno, tak ten návrat zpět do reality nebyl zase tak strašný.

Jsem zpátky doma, celá, zdravá, nic se mi nestalo, vše proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Kdykoliv se vyskytla nějaká komplikace, většinou se sama rychle vyřešila. Zážitků mám plnou hlavu, všechny jen příjemné. Možná to bylo tím, že Thajsko je cestovatelsky příjemná země, možná jsem měla víc štěstí než rozumu. Nevím. Ale vím, že toto byla moje životní cesta, cesta na kterou se nezapomíná. Tím, že jsem tak dlouho a tak daleko cestovala úplně sama, bylo to jiné, lepší. A já teď přemýšlím, jestli ještě vůbec budu schopná jet někdy někam s někým. Jestli příště, pokud bude nějaké příště, nebudu chtít cestovat už jen sama.