0
0

Thajsko, mnohokrát popsané, pro mnoho z vás už nezajímavé. Ale pro mne to bylo poprve. Snad vás můj cestopis nebude nudit. Fotky mám, ale zatím je sem dokážu dostat.

Jak to vlastně všechno začalo? Vloni v létě jsem se dostala do životní situace, kdy mi bylo jasné, že pokud mám tu krizi ustát, tak musím mít před sebou něco, na co bych se mohla těšit, ideálně nějakou cestu. Thajsko? Proč ne. Už delší dobu jsem tam chtěla, tak proč ne teď, kdy jsem bez partnera a můžu se ve svých plánech orientovat jen na to, co já sama chci.

Sen se stal skutečností, když jsem jednoho nedělního rána, na začátku září, našla upoutávku na letenky do Thajska s Aeroflotem. Výhodné letenky s ČSA jsem zmeškala, cena s Aeroflotem cca 12.500,- Kč byla velice slušná. Říkala jsem si, že Aeroflot má možná horší pověst, ale zase u něj nehrozí, že zkrachuje, že si jeho zaměstnanci dovolí stávkovat a taky, pokud poletím v únoru, v Moskvě je nemůže zaskočit mráz ani sněžení, protože tam je to v tuto roční dobu normální jev.

Letenku jsem sice měla, ale pořád jsem si nepřipouštěla to, že bych do Thajska cestovala úplně sama, pořád jsem si říkala, že se za toho půl roku třeba najde někdo, kdo tam se mnou pojede. Bohužel nebo teď si spíš říkám bohudík, čím víc se blížil termín odletu, tím mi bylo jasnější, že toto bude cesta, na kterou se mám vydat sama. Mé okolí se dělilo na dva tábory, jedni mi říkali, že mám na to, abych to sama zvládla, druzí mne nazývali bláznem, když jedu sama, s mizerou znalostí angličtiny kdesi na druhý konec světa, do země, kterou neznám, to přece není Evropa, kde si můžu dovolit cestovat sama, protože v Evropě jsem vlastně pořád jednou nohou doma.

Já sama jsem si možnost, že bych měla mít strach, že bych to nemusela zvládnou, tak nějak, kupodivu, vůbec nepřipouštěla. Trávila jsem hodně času na internetu a hledala informace, obracela se s dotazy na lidi, kteří do Thajska jezdí často a filtrovala jejich rady a doporučení. Nejsem zase až takový blázen a tak jsem se na cestu opravdu důkladně připravovala, měla jsem v hlavě uloženou mapu Thajska, jízdní řády trajektů i thajské panovníky včetně letopočtů jejich vlády 😀 Občas jsem se v noci vzbudila s myšlenou, co budu dělat když…. a když jsem si na ni dokázala odpovědět, v klidu jsem zase spala dál. A taky jsem počítala s tím, že pokud do Thajska jedu poprvé, nemůžu se pouštět do žádných experimentů a taky nemůžu jet byť na krásná, ale opuštěná místa, kde bych se sama asi nudila. Na mých 14 dnů dovolené jsem si vybrala „jen“ Ko Samui, Ko Tao a Bangkok. Proč zrovna tato místa? Nevím, někde člověk prostě začít musí.. Někdo by za dva týdny zvládl procestovat půl Asie, někdo celé Thajsko, já nakonec zvládla jen tak málo jako Ko Samui a Bangkok, ale o to víc jsem si daná místa užila a určitě této mojí volby nelituji.

Zkouška, jestli jsem opravdu na vše připravená, ta přišla o víkendu, těsně před mým odletem. Bankomat mi sežral platební kartu…… prý se to stává. Mě se to stalo poprvé v životě, doufám, že i naposled, ale bohužel v tu naprosto nejnevhodnější dobu. Po počátečním šoku, kdy jsem se musela smířit s tím, že karta je opravdu nenávratně v útrobách bankomatu a že neexistuje způsob, jak bych se k ní do pondělního rána dostala, což v případě nedělního odletu mi bylo na nic, jsem ji musela nechat zablokovat a začít myslet, co dál. Měla jsem naštěstí ještě jednu kartu, kreditní, tu jsem si zřídila kvůli této svojí cestě, říkala jsem si, že nemůžu cestovat sama, jen s jednou kartou, protože co kdyby se mi s ní něco stalo. Že se s ní něco stane už doma, to mne ale nenapadlo. Ta sežraná karta, byla bohužel ta důležitější, debetní karta k účtu, karta, kterou jsem platila všechny letenky, včetně letenky od Bangkok airways, které na svých stránkách zdůrazňují, že každý cestující musí mít u sebe kartu, kterou letenky kupoval. Karta nebyla, tak jsem si alespoň vzala potvrzení z banky o zřízení karty, kde bylo uvedeno jak její číslo, tak mé jméno. Jestli by to pro případnou kontrolu stačilo, nevím, nikdo naštěstí nic nekontroloval. Ale mít už jen jednu kartu, to znamenalo vyměnit si ještě před odletem další peníze a mít u sebe větší hotovost než jsem původně zamýšlela.

Den „D“ 17.2.2013 – odlet v neděli dopoledne z Prahy. Odbavení jsem si udělala předem přes internet a podle sedadel bylo jasné, že na cestu do Bangkoku nepoletí avizovaný Boeing 777-300, ale Airbus 330. Nejsem zase až takový fanda letectví, jako mnozí tady, tak mi to, upřímně řečeno, bylo jedno. Jako odbavené zavazadlo jsem měla batoh, který vážil 8,2kg, byla jsem sama na sebe hrdá. Když se ženská jako já, dokáže sbalit na dva týdny do takové váhy, je to fakt výkon. A to jsem kromě bot, oblečení a kosmetiky vezla i baterku, termohrnek, flašku slivovice a asi 5 knížek. Jestli jsem vezla něco zbytečně, tak ty knížky. Jsem knihomol, ale na ně jsem v Thajsku nakonec čas vůbec neměla. A jestli mi něco chybělo? Jo, šňůra na prádlo a hadr na podlahu (možná se to těžko chápe, když tak vysvětlím).

Moje jediná karta, která mi zbyla, byla kreditní karta od Unicreditbank, která mi umožňovala vstup do salónku na T1, alespoň nějaká výhoda. V neděli dopoledne tam bylo jen pár lidí, dala jsem si snídani, dívala se oknem na zasněženou letištní plochu, doufala, že je to poslední sníh, který tuto zimu vidím.

Ke gatu jsem nespěchala, ale i tak tam stála strašně dlouhá fronta lidí čekajících na bezpečností kontrolu. Pracovník kontroly, když zjistil, že nejsem Ruska, ale mluvím česky, si postěžoval, že odbavit každé letadlo do Moskvy je šílené. V rámu neustále někdo pískal, příruční zavazadla se několikrát vracela, otevírala a kontrolovala. Nakonec jsme ale všichni seděli v letadle a mohli odletět. A to byl první a poslední problém, který jsem s Rusy, jako spolucestujícími, zaznamenala. Na všech letech se chovali naprosto normálně, kultivovaně a nebyl s nimi absolutně žádný problém. Jsem generace, která se ještě učila rusky. Ačkoliv ji nepoužívám, mám ji pořád v hlavě někde uloženou. A tak jsem sice po nástupu do letadla mluvila anglicky, ale po pár hodinách pobytu v rusky hovořícím prostředí, už jsem do ruštiny přešla automaticky také. A nakonec jsem byla schopná číst i azbukou psaný palubní magazín a to nejenom titulky ))

Co si člověk nenapíše, to už neví. Tak jen doufám, že to píšu správně a letěli jsme Airbusem 320. Obsazenost letu 100%. Jídlo velice dobré, jedno z nejlepších, jaké jsem kdy v letadle měla. Klidný pohodový let včetně hladkého přistání v Moskvě.

Na letišti v Moskvě jsme měli na přestup téměř 4 hodiny. Většinu času jsem trávila v terminálu E, který je nový, čistý, prostorný, možná trochu studený, ve významu strohý, teplo tam bylo. Protože jsem měla rubly, pití se dalo koupit v automatu v přepočtu za cca 30Kč. Na jídlo z Burger King nejsem zvyklá, to jsem musela zapít pivem z free shopu za 1,5EUR třetinka Budvaru, protože jinak by mi leželo v žaludku ještě půl pobytu v Thajsku. Terminál F, pro odlety do Bangkoku, je o hodně horší, až strašný. Co mi vadilo nejvíc, že tam bylo nakouřeno. Kuřácké koutky nebyly totiž vůbec odděleny od ostatních částí haly a v tom malém, stísněném prostoru tam bylo nedýchatelně. Protože na přesun z E na F stačilo pár minut, tak jsem se tam přesunula až na poslední chvíli. Čekání na letišti bylo docela příjemné i tím, že cestu do Bangkoku jsem absolvovala s rodinou od Aleny a Romana a tak mi ani nepřišlo, že jsem sama.

Na let do Bangkoku byl nasazen Airbus 330, to by mi ani tak nevadilo, kdyby tam nebylo tak žalostně málo místa na nohy. I při mojí výšce 172 cm jsem nevěděla, kam si ty nohy mám strčit. Letěli jsem přes noc, já vždy většinu cesty v letadle dokážu prospat, ale tady to prostě nešlo, nebyla jsem schopná se na sedadle usadit tak, abych na něm těch 9,5 hodiny vydržela sedět. Obsazenost, bohužel, 100%.

Jídlo = večeře a snídaně. Večeři bych ohodnotila jako jedlou, ale nic moc. Na snídani jsem si dala palačinky, zase bych je hodnotila jako jedlé, čekala jsem, že budou lepší. Ale i tak jsem je snědla tak rychle, že jsem je ani nestihla vyfotit.

V letadlech Aeroflotu platí prohibice a i nealko rozváží jen při jídle, jinak je po celou dobu letu k dispozici v zadní části letadla a musíte si pro ně zajít nebo si je nechat přinést.. Filmy, hudba, zábava, nabídka byla stejná jako při zpáteční cestě z Bangkoku, kdy už jsme letěli Boeingem 777-300. V nabídce byl např. i film Hitchcock, který měl u nás premiéru v kinech těsně před mým odletem. Přistání v Bangkoku hladké, průchod přes pasové rychlý, zavazadla už na nás čekala. Asi za půl hodiny od přistání už jsem byla u přepážky Bangkok airways, se kterými jsem měla následný let na Samui. A taky jsem se na letišti rozloučila s Alenou a Romanem a definitivně zůstala sama.

Když jsem si kupovala letenku pro přelet na Samui, letenka za 4090THB, nechávala jsem si dostatečnou rezervu, aby mi v případě zpoždění letu z Moskvy letadlo neuletělo a také počítala s tím, že pokud mám tarif flexi, že si ji podle potřeby vyměním za dřívější let. Bohužel. Jak mi řekli na přepážce, všechny lety jsou full. Ale potěšili mne, i když jsem měla odlet až za cca 5 hodin, už jsem se mohla jít odbavit a využít jejich salónek. Salónek Bangkok Airways je taková jejich třešnička na dortu. Když už mají docela drahé letenky, alespoň mají určitý servis. Salónek je už tak trochu jetý, ale člověk se tam mohl napít, něco malého sníst a hlavně tam byly prostorné pohovky, na kterých se dalo ležet. Byla jsem po noci v letadle z Moskvy tak unavená, že jsem si dala tašku s doklady a penězi pod hlavu a minimálně na hodinu usnula.

Let na Samui s Airbusem 320 byl klidný, pohodový a hlavně krátký. Než jsme snědli jídlo, šli jsme na přistání.

O letišti na Samui se nedá napsat nic nového, je moc hezké a nic takového jsem ještě v životě neviděla. Pro každého, kdo tam přiletí poprvé, je to zážitek. Věděla jsem, že z letiště jezdí do jednotlivých oblastí Samui buď taxi nebo minibusy. Protože jsem byla sama, předpokládala jsem, že na ubytování se dostanu právě tím minibusem. Bohužel. Do dané oblasti jsem chtěla jet sama a minibus jezdí až s minimálně 5 lidmi. Tak jsem tam stála a přemýšlela, jestli drahý taxík nebo počkat půl hodiny na přílet dalšího letadla, kde by teoreticky mohl být někdo další, kdo by o minibus měl zájem. Vtom za mnou přišla mladá Němka, že jede stejné oblasti jako já a jestli si tedy spolu na půl nevezmeme taxi. Bylo to sice víc peněz, než by stál minibus, ale byla jsem tak unavená, že jsem její nabídku brala. Se Sabinne, jak se jmenovala, jsme se pak na dovolené ještě jednou náhodně potkaly. Thajsko je velké a malé zároveň.

Taxi mne přivezlo přímo před recepci Samui beach resortu, kde jsem měla přes Booking rezervaci na 4 noci. Platila jsem 750THB za pokoj se snídaní, rezervováno v akci v době kolem vánoc. Pokoj byl sice starší, ale pár kroků od pláže, v noci se tam dalo spát i bez klimatizace a otevřeným oknem jsem poslouchala moře. Bylo to v jižní části Lamai, kousek od skalisek Hin Ta – Hin Yai a toto místo jsem si vybrala na doporučení a byla to výborná volba. Pro první dny v Thajsku jsem potřebovala nějaký turistický inkubátor a přitom tady bylo klidněji a i daleko hezčí pláž, než v centru Lamai. Kam, ale, pokud člověk chtěl, se dalo dojít pěšky za cca 20minut.

Po 4 nocích jsem se stěhovala dál, hledala jsem něco úplně jiného a další volba padla na severní pobřeží Samui, rezervaci na 3 noci jsem měla do Tonrak Residence na Bangrak beach. Moje první myšlenka po příjezdu byla, Bože kde to jsem a co tady dělám. Tady to bylo prostě jiné, než byla turistická Lamai, byť její klidnější jižní část. Potřebovala jsem vyprat prádlo, na Lamai byly Laundry na 10metrech minimálně tři, tady jsem s pytlíkem špinavého prádla ušla kilometr, než jsem nějakou našla Šla jsem na jídlo, dostala jsem něco, o čem jsem vůbec netušila, co to je, co to v tom plave, ani jak se to jí. Jídlo mi přinesl chlap, co fakt vypadal jak chlap, jen měl vycpaná prsa. Pláž se mi zdála hrozná a navíc mezi mým ubytováním a pláží byla poměrně rušná cesta. Měla jsem rýmu, spálený obličej, bylo mi horko, byla jsem unavená, bolela mne hlava, prostě krize. Vrátila jsem se na pokoj, který byl to jediné, co se mi tady líbilo. Velký, hezký, čistý, nový, za 600THB na noc naprostý luxus. Pustila jsem si klimatizaci, lehla do postele a asi dvě hodiny se dívala z okna, výhled jsem měla na stromy a palmy. Myslím, že pohled do zeleně uklidňuje a tak jsem se zase dala do kupy a mohla fungovat dál.

Tady, toto místo, Bangrak beach byla moje láska na druhý pohled. Protože mi v té době přišla sms, že mám nečekaně zrušenou rezervaci ubytování na Ko Tao, Booking zrušil spolupráci s ubytovacím zařízením, které jsem měla rezervováno, řešila jsem, kam se přesunu dál. Nakonec jsem šla a na recepci si prodloužila pobyt z původních 3 na 6 nocí a bylo to rozhodnutí, kterého jsem pak za celou dobu nezalitovala.

Jen to tady bylo prostě jiné. Místní obyvatelstvo určitě převyšovalo počet turistů. Bylo tady míň ubytovacích rezortů a víc soukromých vil, většinou prázdných. Když jsem přišla znovu na pláž, nevěděla jsem, proč se mi napoprvé nelíbila. Ano, nebyl to žádný zázrak, ze kterého se vám podlomí kolena, ale docela hezká, byť poměrně úzká, ale zase dlouhá, pláž. Měla jsem sama pro sebe tak 100m pláže. Když byl víkend a na pláž přišli místní s rodinami, můj životní prostor se smrsknul na asi 50m pláže 😮 Moře bylo klidné, i při úplňku, kdy byl silný odliv, tady zůstalo hodně vody a už po pár krocích do moře se dalo plavat.

Protože jsem tady, na jednom místě, byla tak dlouho, najednou jsem začala vidět a vnímat jinak a viděla jsem i to, co bych neviděla, pokud bych na tomto místě byla den nebo dva. Pokud jsem jednou přišla někam na jídlo, byla jsem prostě turista, pokud jsem tam přišla podruhé, okamžitě jsem cítila ten rozdíl, už to bylo jiné, už jsem byla jejich host a chovali se ke mně jinak a když jsem tam přišla potřetí, počtvrté, už jsem tam byla doma. Měla jsem tady dvě takové oblíbené restaurace. No, restaurace, spíš domácí podniky, se špinavými plastovými ubrusy, kde by bylo lepší raději nevidět do kuchyně a nevidět, jak se tady skladují potraviny a myje nádobí. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že toto přece nemůžu ve zdraví přežít. Přežila. Za jídlo jsem platila 50-60THB, když jsem se rozšoupla, tak i s pitím 100THB a jídlo bylo strašně dobré. Před každou konzumací jsem se pomodlila slovy „vejdi a neuškoď“ a opravdu mi z ničeho nic nebylo. Časem jsem přestala požadovat balenou vodu a pila tu, kterou měli ve džbánku na stolech a ke které jsem dostala sklenici s ledem…… No, po každém jídle jsem si pro jistotu dala panáka slivovice a tak slivovice došla asi v polovině dovolené :roll: Jídlo jsem si přestala objednávat podle jídelního lístku, bylo to zbytečné, stejně jsem nikdy nedostala to, co bych od daného názvu očekávala. Pak sem to řešila tak, že vždycky jsem jen řekla, jestli chci rýži nebo nudle a nechala je, aby mi něco uvařili. Jak jsem psala, vše, co jsem snědla, bylo velice dobré, levné a neměla jsem absolutně žádné zažívací problémy. A ještě taková perlička, dívala jsem se do kuchyně, kuchař mi připravil jídlo, hrábnul do hromady talířů, vytáhnul normální bílý talíř, podíval se na mne, talíř vrátil zpátky, hrábnul dál a vytáhnul talíř s růžičkami a na ten mi dal jídlo. Možná hloupost, ale strašně milá. Ale všechno se po čase přejí a i na mne po dnech, kdy byla na výběr jen rýže nebo nudle přišla krize. A to taková krize, že jsem jako narkoman lačnící po droze šla pěšky asi dva kilometry do přístavu, odkud odplouvaly lodě na Phangan, tam bylo víc restaurací pro turisty a dala si tam řízek a hranolky.

Tak jak jsem měla své restaurace, měla jsem i svého prodavače palačinek, svoji dodavatelku čerstvého ovoce a svoji masérku. Za celých 6 dnů jsem se nebavila s žádným turistou, byla jsem v kontaktu jen s místními. Každé ráno jsem posnídala čerstvý kokosový ořech, na těch jsem doslova ujížděla, šla na pláž a v podvečer, když opadlo největší vedro, jsem chytla toulavé boty.

Nedokázala jsem zlomit nejdůležitější thajský dopravní prostředek „skutr“. Původně jsem myslela, že to zvládnu, ale nikdy jsem na něm nejezdila a největší problém mi dělala pravá-levá strana. Na provoz na opačné straně silnice jsem si nezvykla po celý pobyt v Thajsku. A tak jsem byla odkázána na cestování song-taa-ou, tj. dobytčákem nebo ještě líp – pěšky.

O Ko Samui mnozí říkají, že se jim nelíbí, že je to už moc turistický ostrov. V průvodci se píše, že Ko Samui je ostrov, kde si každý najde to, co tam hledá. A já sama za sebe dodávám, že občas, aby člověk našel to, co hledá, musí sejít z hlavní cesty. Já jsem většinou šla bez konkrétního cíle, prostě někam, šla jsem a dívala se kolem sebe a když mne něco zaujalo, tak jsem šla tím směrem, bylo mi jedno, kam dojdu. Jednou se mi stalo, že jsem si šla na hlavní cestu koupit ovoce a vrátila se za tři hodiny, protože jsem objevila cestu, u které mne zajímalo, kam vede. Každá cesta, po které jsem šla, každá mne někam dovedla…………..

Byla jsem 10 dnů na Samui, neviděla jsem mumifikovaného mnicha, nejezdila na slonu, nemám fotku s tygrem. Před cestou jsem viděla hodně fotek ze Samui, všechny si byly podobné, já jsem ta místa neviděla, ale našla úplně jiná. Někde jsem byla úplně sama, někde sama turistka a zbytek byli jen místní. Známí se mne teď ptají, jestli, když jsem se toulala jen tak sama, jestli jsem se nebála. Ano bála jsem se, strašně jsem se bála, hadů, ale naštěstí jsem žádného nepotkala. A taky jsem se občas bála, nebo, to byl spíš nepříjemný pocit, když jsem byla někde, nevím kde a netušila, jestli se do tmy stihnu vrátit zpět na hlavní cestu.

Z některých míst mám fotky, někde jsem fotit nedokázala. Nešlo to. Přišlo mi to hloupé. Jako kdyby někdo přiběhl k nám na sídliště, začal tam fotit a pak ty fotky ukazoval se slovy, podívejte se, jak ty lidé tam bydlí. A jak bydlí Thajci? Různě. Občas ve strašných chatrčích, občas ve velice hezkých nových domcích. Klimatizace je drahá, tak většinou žijí venku, před domem. A bohužel je všude strašný bordel.

Co mne překvapilo? Když jsem jednou večer, uprostřed thajské vesničky slyšela hlas z mešity svolávající k večerní modlitbě. Ne, nespletla jsem se, v poslední době jsem byla několikrát v různých arabských zemích, tak přesně vím, co jsem slyšela. A taky tomu odpovídal počet zahalených žen, které jsem potkávala. V průvodci se píše, že 95% obyvatel jsou buddhisti. Myslím, bohužel pro ně, že islám je začíná tak trochu vytlačovat z jejich prostoru. A ještě perlička k zahaleným ženám. Byla jsem na masáži a v salóně byly tři islámské ženy a nechávaly si masírovat nohy. Seděly tam se zahalenou hlavou, v černém hábitu a ty nohy měly veřejně odhalené až někam ke kolenům, možná i výš. A jednu z nich dokonce masíroval muž. Říkala jsem si, copak je toto možné? No, asi je.

A pak jsem jednou náhodou přišla až na místo, o kterém na Airways psal už Kuba-biker. Veřejnou cestu, přes přistávací dráhu na letišti Samui. A protože je tam až do večera rušný provoz, je na co se dívat. Jakmile strážní dostali vysílačkou hlášku, nechali projet poslední vozidla, stáhli šraňky, lidé čekali, až letadlo přiletí a dosedne na dráhu, pak se závora zase zvedla a provoz po cestě pokračoval dál. Připadalo mi to jako u nás, u železničního přejezdu. Co jsem vypozorovala, tak tato dráha byla jen přistávací a to přistávací směrem od Bangkoku. Letadla připravena k odletu tu jen popojížděla, točila se a odlétala na druhou stranu.

Ale přistávající letadla se dají pozorovat i přímo z pláže a také se dá najít restaurace, kde vám budou letadla přistávat přímo nad hlavou, úžasný pohled i pro nás, které to zase až tak moc nebere.

Jak se můj pobyt na Samui chýlil ke konci, musela jsem dořešit dopravu do Bangkoku. Původně jsem do Bangkoku měla jet z Ko Tao a když nastala ta změna s ubytováním, musela jsem vymyslet, jak dál. Byla jsem odkázána na veřejný internet a zdálo se mi, možná je to blbost, že není úplně bezpečné objednávat a platit kartou na takovém místě. Tak jsem dopravu do Bangkoku nakonec vyřešila s naší recepční. Domluvily jsem se spolu, co chci, a ona mi koupila lístek na trajekt a autobus do Bangkoku. A ještě mne ráno odvezla autem. S lidmi na Samui jsme měla jen tu nejlepší zkušenost. Ochotní, milí, vstřícní a vždy platilo to, co jsme si spolu domluvili. Jediný, koho napadlo, že by mne tam mohl někdo podvést nebo okrást jsem byla možná jen já sama.

Odjížděli jsme trajektem v 8 hodin ráno z Nathanu Za hodinu a půl jsme byli v Don Sak. Záchody na trajektu byly asi to nejhorší, co jsem jako WC v Thajsku musela použít, ale nebylo vyhnutí, plný močový měchýř odmítal čekat až do přístavu. Pro cestování do Bangkoku jsem si vybrala VIP bus, pro 24 cestujících a pro tak dlouhou cestu do byla dobrá volba. V autobuse jsem si připadala jako v business třídě v letadle. Pohodlná široká sedadla s dostatečným místem na nohy, osm řad sedadel, na jedné straně jedno sedadlo na druhé dvě, tak jsem mohla sedět sama. Ráno jsme dostali snídani, nějaké buchty, kávu, vodu a džus. V poledne jsem zastavili na oběd, který byl v ceně jízdenky. V autobuse se mnou cestovali ještě další čtyři Češi, ale ti nejeli až do Bangkoku. Když jsme zastavili na oběd, seděli jsme spolu u stolu. A mě s nimi najednou přišlo, že se sama k sobě chovám možná nezodpovědně. Oni se báli v tomto šíleném zájezdním hostinci sníst jídlo a nebalenou vodu s ledem od sebe štítivě odstrčili. Já snědla a vypila bez přemýšlení všechno, co jsem dostala. Možná jsem celou dobu měla jen obrovské štěstí, možná to byla náhoda, možná to je normální,nevím, mě prostě nikdy z ničeho nic nebylo a tím jsem ztratila jakoukoliv ostražitost, že bych něco jíst nebo pít raději neměla.

Protože jsem cestovala přes den, bylo na co se dívat, krajina kolem se měnila před očima. Někdy mi připomínala Floridu, původní tropická vegetace je asi všude podobná. Chvíli jsem se dívala ven, chvíli dřímala, cesta byla dlouhá, trvala asi 12 hodin. Byla jsem ráda, že mne Lucka upozornila, že autobusy v Thajsku jsou strašně klimatizované. Dostali jsme sice deky, ale byla jsem ráda, že mám dlouhé kalhoty a bundu. Do Bangkoku jsme dorazili za tmy. A tady nastal asi nejhorší okamžik mého cestování po Thajsku. Autobus měl konečnou někde, řekla bych v prd….., slušně napíšu na periferii, dodnes absolutně netuším, kde to bylo. Automaticky jsem počítala s tím, že autobusy ze Samui končí v Bangkoku všechny na stejném místě a věděla, jak se z toho místa dostanu do hotelu. Teď jsem ale byla někde, nevěděla kde, kolem tma, konečná, vystupovat.

Hodila jsem batoh na záda, snažila se doptat, jak se dostanu do centra. Lidé mi ukazovali někam za roh a řekli číslo autobusu. Šla jsem tím směrem, nějaké autobusy tam zastavovaly, ale žádný s mým číslem. Rozuměla jsem dobře? Jsem na správném místě za správným rohem? Postávala jsem, popocházela kolem, říkala jsem si, počkám 15 minut a uvidím, co mezitím přijede. Najednou se vedle mne ozvalo „madam, taxi?“, kde se vzal, tu se vzal, stal tam taxík. Strčila jsem taxikáři pod nos název hotelu, kde jsem měla rezervaci, naštěstí jsem všechny názvy a adresy míst, kam jsem se chtěla dostat, měla vypsané i thajsky. Řidič odkýval, že jo, že ví, co hledám, ptala jsem se na cenu a podlomila se mi kolena. Taxikář si řekl o 100THB. Za tu cenu jsem rychle nasedla. Říkala jsem si, že to asi nebude zase tak daleko, když chce za cestu tak málo. Po půl hodině cesty, kdy jsme pořád jeli místy, která jsem vůbec nepoznávala, jsem začala trochu panikařit. Kam vlastně jedeme? Pochopil, kam chci jet? Rozuměla jsem já dobře tu částku? Nebude teď chtít za cestu víc? A pokud ano, budu se s ním hádat? A kolik jsem ochotná mu zaplatit? No, nakonec mne taxikář opravdu přivezl před můj hotel, zastavil, ukázal na ceduli, že to je ono, vzal si domluvených 100THB, poděkoval, já poděkovala a byla jsem v Bangkoku..

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .