0
0

Dvě univerzity, dvě katedrály, paláce, kláštery, kostely. Slavná historie města je znát na každém kroku. Na malém prostoru tu najdete tak velké množství památek ozvláštněných tolika dokonale propracovanými detaily, že každou chvíli zůstanete v úžasu stát. UNESCO ji v roce 1988 vyhlásilo světovým kulturním dědictvím. V roce 2002 je i evropským městem kultury. Salamanca leží ve východní části Španělska, jen pár desítek kilometrů od hranic s Portugalskem.

Charakteristickou barvou Salamancy je zlatá. Zvláště v pozdním odpoledni, kdy se slunce pomalu sklání k obzoru, máte dojem, že kámen, z něhož je velká část města postavena, dokázal pohltit snad všechny sluneční paprsky. Zlatožlutý pískovec, který se těží v nedalekém kamenolomu ve Villamayor, má ještě jednu skvělou vlastnost. Je měkký, tvrdne postupně v kontaktu se vzduchem a je tudíž snadno zpracovatelný. Jen tak lze vysvětlit jemnou zdobnost průčelí mnohých budov, připomínající nádherné filigránské práce zlatníků (plateros), podle nichž dostal tento sloh objevující se ve Španělsku v 16. století název „platereskní“. V Salamance však najdete dokonalé ukázky architektonických slohů všech dob.

Řeka Tormes, římský most a lehké děvy

V dobách římské kolonizace Pyrenejského poloostrova ležela někdejší Helmantiké nebo také Salmantica v půli tzv. Stříbrné cesty, která spojovala zlaté doly a přístavy na severu s jižní části dnešního Španělska. Památkou na toto období zůstal římský most přes řeku Tormes, s 27 oblouky, z nichž skutečně římských je 15, které nestačily zničit katastrofické záplavy v roce 1626. Snad nejkrásnější pohled na Salamancu je právě odtud. Řeka, která obtéká město z jižní strany, tvoří jakousi přirozenou hranici. Stále hraje svou roli při tzv. Vodním pondělí, jak se nazývají nejpopulárnější salamanské slavnosti, které mají svůj původ v 15. století. Tehdy byl v Salamance na druhém břehu řeky Tormes zřízen první nevěstinec. Jednou v roce však jeho obyvatelky svůj domov opouštěly a na loďkách odplouvaly daleko za hranice města, aby tam strávily velikonoční půst. Vynutili si to salamanští duchovní, kteří si v době pokání nepřáli mít lehké děvy na očích. V pondělí po Hodu Božím velikonočním se prostitutky na lodích ozdobených větvičkami vracely zpět. U řeky je vítaly zástupy studentů a dalších obyvatel Salamancy v čele s radním obdařeným přízviskem „Otec lehkých holek“. Na břehu začala velká slavnost, při níž víno teklo proudem a pojídaly se tradiční masové pirožky. Dnes už prostitutky o velikonočním půstu město neopouštějí, ale „Vodní pondělí“ se s velkou pompou slaví dodnes.

Univerzita a studenti

Jako o městě se dá o Salamance hovořit až od 12. století, kdy se začíná stavět jeden palác za druhým, jako by město chtělo dohonit ztracený čas. V roce 1218 tu Alfons IX založil „Estudio General“, zárodek první univerzity ve Španělsku, která byla nejen první, ale i velmi liberální, v níž vedle sebe přednášeli a studovali židé, muslimové i křesťané. S nástupem Katolických králů však liberální duch brzy vyvanul a univerzita se dostala zcela do rukou kléru. Nikdy však nebyla svatá, protože studenti ani v oněch dobách nebyli žádni svatouškové Je také známo, že jejich znalosti latiny byly tak mizerné, že profesoři byli dokonce nuceni přednášet v „jazyce vulgárním“, což jen posílilo jazyk, v němž psali Fray Luis de León, Teresa de Jesús, Cervantes, Quevedo, Góngora a další významní literáti, kteří v tomto městě žili nebo se tu byť jen na krátký čas usadili.

V 16. století, v dobách své největší slávy, už měla Salamanca 60 kateder, 54 tiskáren a 84 knihkupectví. Také byla proslavena tím, že na jeden kostel, a těch tu bylo požehnaně, připadala jedna hospoda. Sám Góngora, slavný básník a kněz, v jednom ze svých textů přiznává, že jednou musel přespat u řeky, protože měl v sobě tolik vína, že nemohl najít cestu domů. Dnes jsou však věci poněkud jiné. Kostelů zde už není tolik, ale každý z nich je skutečnou historickou perlou. Zato hospod je tu nespočet. Na téměř 159 tisíc obyvatel Salamancy a skoro 50 tisíc studentů jich připadá kolem tisícovky a na životě města je to znát. Hlavně v poledne a navečer se ulice města zcela zaplní. Všichni míří buď na mši nebo na drink. Mnozí však dokáží spojit obojí. Odbudou si kostel a skončí v hospůdce, baru, restauraci.

Plaza Mayor

Plaza Mayor je neoddiskutovatelným centrem města. Má pověst nejkrásnějšího náměstí ve Španělsku a snad každý, kdo do Salamancy přichází, se tu na chvilku usadí a pozoruje cvrkot kolem. Pod projektem je podepsán barokní architekt Alberto Churriguera, jeden ze tří členů slavné rodiny, podle nichž bylo přehnaně zdobné španělské baroko pojmenováno. Náměstí ještě typicky „churriguereskní“ není. Dekorativností tu vyniká jen radnice, kterou navrhl Andrés García de Quiñones. Na Plaza Mayor se konávaly popravy, býčí zápasy, trhy. Poznalo však i barbarství napoleonského vojska, jak je to ostatně patrné i na poničených medailonech s portréty španělských králů a hrdinů, jimiž je vyzdobeno.

Na Plaza Mayor se odpoledne scházívají „guiris“. Tak se tu říká cizincům, kteří přijeli do slavného univerzitního města studovat španělštinu a jen tak mimochodem studují i historické památky. Jejich obdiv sklízí především univerzita. Stejně jako mnozí turisté, i oni jsou neustále u vytržení nad dokonalou filigránskou prací v kameni, kterou představuje průčelí starobylé budovy. Možná už vědí, že žába ukrytá mezi tolika detaily přináší při zkouškách štěstí tomu, kdo ji objeví, ale možná netuší, že tento živočich je vlastně symbolem nevázaného studentského veselí. Nemohou tušit ani to, že zdobnost průčelí je pouhou napodobeninou slavnostních bohatě vyšívaných krojů venkovanů, kteří Salamancu kdysi postavili.Venkované se tu scházejí každé pondělí. To se totiž koná ve městě tradiční trh a po jeho ukončení je třeba si o uzavřených obchodech nebo jen tak o životě v klidu popovídat. Po setmění je Plaza Mayor, pokud ovšem nejsou prázdniny, jako jeden vroucí kotel. Nepoučenému by se mohlo zdát, že jde o nějakou studentskou manifestaci, ale to si tu jen přátelé dávají schůzku, aby mohli společně vyrazit za další zábavou.. Na tom se v Salamance za celá staletí vůbec nic nezměnilo.

Salamancou krok za krokem

Ulice Rúa Mayor vás dovede k snad nejznámějšímu domu Salamancy – „Casa de las Conchas“. Je z konce 15. století, patřil jistému šlechtici, rytíři řádu Svatého Jakuba, a zdobí ho kromě šlechtických erbů také velké množství mušlí, které jsou odjakživa symbolem poutní cesty do Santiaga de Compostela. Rozlehlou barokní budovu naproti nelze přehlédnout. Bývalá jezuitská kolej „La Clerecía“ s nádherným patiem a přilehlým kostelem je dnes sídlem církevní univerzity. Odtud je to už jen pár kroků k slavné historické univerzitní budově, kterou dali postavit v 16. století Katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský. Z medailonu umístěného v centrální části průčelí shovívavě shlížejí na ty, co se marně snaží vštípit si do paměti alespoň některé ze stovek detailů tohoto překrásného filigránského díla. Je mezi nimi i ona tajemná žába, která má studentům přinášet štěstí při zkouškách. Nechce se věřit, že autor tohoto složitého obrazu v kameni zůstal nám současníkům utajen.

Starobylé posluchárny vzbuzují respekt. V jedné z nich přednášel profesor, básník a překladatel klasických textů Fray Luis de León (1528 – 1591), kterého inkvizice poslala za komentovaný překlad Písně písní do kastilštiny na pět let do vězení a který po návratu na svobodu začal svůj výklad onou proslulou větou „Jak jsme si včera řekli…“ Od dob působení nejslavnějšího salamanského profesora se v této posluchárně vůbec nic nezměnilo. Starobylá aula kanonického práva nese jméno profesora, filozofa, spisovatele a někdejšího rektora univerzity Miguela de Unamuna, který nedaleko odtud bydlel. V prvním podlaží naleznete skutečný skvost – univerzitní knihovnu z 18. století s více než 160 000 svazky, mezi nimiž je uchováno 2774 rukopisů a 483 prvotisků. A taky „kulaté knihy“, jak byly označeny globy, které ze své cesty po Evropě v roce 1758 přivezl profesor a astrolog Diego de Torres y Villarroel a které jen takto pojmenované byly přijatelné pro účetní.

Na protější straně nádvoříčka (Patio de las Escuelas), jemuž vévodí socha Fray Luise de Leóna, vstoupíte platereskní branou na nádvoří další univerzitní budovy „Escuelas Menores“, kde se ve své době připravovali adepti univerzitního studia a jejíž Aula Magna skrývá pod mudejarskou a renesanční klenbou výstavní sál. Je tu také univerzitní muzeum s proslulým „Salamanským nebem“, originálními nástropními malbami vztahujícími se k astrologii a astronomii, které v roce zde byly v roce 1951 přeneseny z historické univerzitní knihovny. Z kolejí určitě stojí za návštěvu „Colegio Mayor Fonseca“, jejíž renesanční nádvoří patří k nejkrásnějším ve Španělsku a kde stále ještě studenti bydlí.

Katedrály má Salamanca dvě. Ta stará, nazvaná jednoduše Stará katedrála (Catedral Vieja) je románská (12. stol.) s impozantní byzantskou věží (Torre del Gallo), románskými apsidami, freskami a monumentálním deskovým oltářem z 15. stol., jehož autorem je italský umělec Nicolás Florentino. V její bezprostřední blízkosti se v 16. století pod vedením jednoho z nejslavnějších španělských renesančních architektů Gil de Hontañóna začala stavět Nová katedrála, která byla dokončena o dvě stě let později a v jejímž interiéru najdeme díla tak skvělých sochařů, jakými byli Juan de Juni, Gregorio Fernández či Benlliure. Její věže a ornamentální hlavní průčelí patří k symbolům Salamancy.

Pozoruhodné platereskní průčelí má i nedaleký klášterní kostel svatého Štěpána, který zdobí postavy světců dominikánského řádu. V žádném případě byste však neměli vynechat protější klášter dominikánek „de las Dueñas“ z roku 1419, jehož chloubou je renesanční patrový ambit přistavěný v 16. století. Kdybyste si měli vybrat mezi četnými kostely, pak vězte, že k nejpozoruhodnějším patří ty románské, zasvěcené svatému Markovi a svatému Martinovi. Obraz města dotvářejí věže a paláce, z nichž většina pochází z 15. a 16. století. Mnohé si zachovaly původní podobu, ale slouží dnes k jinému účelu. Zvláštní pozornost si zaslouží především „Torre del Clavero“, obranná věž, kde kdysi sídlil klíčník vojenského řádu Calatrava a v ní je umístěno městské muzeum, výstavný „Palacio de la Salina“, v němž má své sídlo provinční vláda, „Casa de los Abarca“, dnes provinční umělecké muzeum, „Palacio de Orellana“, který už má barokní prvky, „Casa de las Muertes“, dům smrti, v němž prý kdysi kdosi spáchal zločin ze žárlivosti, „Palacio de Monterrey“, který je vůbec jednou z nejkrásnějších španělských civilních staveb tohoto období.

Salamanca je skutečným muzeem architektury. Můžete ji navštívit jednou, dvakrát, třikrát, a vždy objevíte něco nového.

Praktické informace

• Cesta z Madridu do Salamancy trvá autobusem 2,5 hod. Se společností Auto-Res, jejíž autobusy vyjíždějí na tuto trasu každou hodinu, se dostanete tam i zpět za 24,04 EUR.

• Plánek města, prospekty s informacemi o nejvýznamnějších památkách města a další potřebné informace dostanete v turistické informační kanceláři (Oficina de Turismo) přímo na Plaza Mayor 14 a v Casa de las Conchas, ul. Compañía 2.

• Salamanca nabízí velké množství ubytovacích možností v nejrůznějších cenových relacích. Hledáte-li něco levnějšího, poohlédněte se přímo v centru města. Dvoulůžkový pokoj v některém z četných penzionů vás přijde na cca 20 EUR.

• Ochutnejte některé z typických jídel této oblasti. Čočka v podání salamanských kuchařů je skvělá a vydatná. Jste-li na maso, dejte si pečené selátko. Vynikající jsou salamanské masové pirožky (hornazo salmantino). Menu del día (dva chody + nápoj + zákusek) objevíte již od 6 EUR.

• Vstupy do historických budov a muzeí se pohybují od 1 do 3 EUR. Za návštěvu rozhodně stojí obě katedrály, historická budova univerzity, univerzitní muzeum v Escuelas Menores, Colegio Mayor Fonseca, klášter „de las Dueñas“ a muzeum Art Nouveau y Art Decó v Casa Lis (ul. Gibraltar 14). Tip: Vstupenku do pěti muzeí (Univerzita, Escuelas Menores, Colegio Fonseca, Art Nouveau y Art Decó a Filmoteca de Castilla y León) v ceně 3 EUR zakoupíte v kterémkoliv z nich.

• Chcete-li si odpočinout od historických památek, opusťte město a vyjeďte do nedalekých hor. Sierra de Béjar s vrcholy dosahujícími až 2400 metrů nabízí velké množství pěších výletů. Skvělým východiskem je místo zvané Llano Alto, vzdálené 3 km od města Béjar, s příjemnou ubytovnou Albergue Peña Negra. Odtud se také nenáročným terénem dostanete do městečka Candelario, jehož návštěva potěší každého, kdo má rád lidovou architekturu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .