0
0

Venku už se setmělo, a tak řidičům dělá trochu problém najít správnou cestu. Na poslední chvíli přece jen trefíme správnou odbočku a místo do Alexandrie se vydáváme do pouště k první z velkých západních oáz, kterou je 350 km vzdálená Bahariya.

Většinu cesty prospím, ale stejně jsem rád, když kolem jedné v noci autobus konečně zastaví a my můžeme postavit stany a zalehnout. Před pátou ráno nás budí muezzin, ale dřív než v osm se stejně nikomu vstávat nechce. Zjišťujeme, že jsme náš stanový tábor vybudovali v palmovém hájku uprostřed osady. Všude kolem je spousta zvědavých dětí a není se co divit. Kdyby někde u nás na vesnici zastavil uprostřed noci autobus plný černochů, kteří se rozhodli bivakovat na návsi, asi by to taky vzbudilo mimořádný rozruch. Oáza Bahariya je nejsevernější ze Západních oáz a její význam spočívá především ve velkých zásobách železné rudy. Díky množství této nerostné suroviny sem byla dokonce z Káhiry vybudována železnice. Víc než železná ruda, která se tu doslova válí na poušti, nás ovšem lákají zdejší termální prameny.

U jednoho z nich zastavujeme a jdeme se vykoupat. Voda je strašně horká, a proto je třeba trocha opatrnosti. Já jsem se v Eilatu připekl, takže ponořit se do té vařící vody mě stálo dost přemáhání. Možnost pořádně se vykoupat ovšem stála za trochu té bolesti. Odjíždíme příjemně osvěženi a dobře naladěni. Čeká nás dalších 200 km pouští na jih do oázy Farafa.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsou oázy cílem turistů, je rozmanitý povrch pouště. Až do Bahariye převládá šedá, kamenitá pustina, která se teď před Farafrou mění na fantastickou krajinu plnou bizarních skalních tvarů z bílého křídového vápence (proto se taky zdejší oblasti říká Bílá poušť).

Před druhou hodinou odpoledne přijíždíme do centra nejmenší ze čtyř Západních oáz, Farafry. Žije zde asi 2 000 obyvatel, ale nám připadá, že je městečko opuštěné. Procházíme prázdnými uličkami mezi hliněnými domky a jen občas potkáme pár malých dětí.

Většina našich spolucestujících se jde opět vykoupat k termálnímu pramenu, ale já se spolu s Liborem vydávám na obhlídku okolí. Jdeme se podívat do jedné z mnoha plantáží datlových palem. Ovocné zahrady jsou obklopené vysokými zdmi, ale po cestičce podél zavlažovacích kanálů se brzy dostáváme až doprostřed palmových hájů. Datle se sbírají ne úplně zralé (mají takovou moučnou konzistenci) a dozrávají podobně jako banány až během transportu. Palmy jsou celkem vysoké, a tak jediné plody, které bychom mohli ochutnat, se válejí v písku na zemi.

Vracíme se do města a zjišťujeme, že tak úplně prázdno tady není. Kolem pobíhají skupinky dětí, pár kluků s puškou hlídá zahrady, jiní se projíždějí v džípu nebo na motorce (párkrát jsme viděli starou Jawu nebo ČZ a v Káhiře i Favority), jenom žádné dospělé není vidět. Kolem místní školy brzy dojdeme až na kraj osady, kde jsou na malé vyvýšenině zbytky starého hřbitova. Pár desítek metrů odsud už vidíme náš autobus, kolem kterého rozložil své zboží jeden z místních obchodníků. Jeho sortiment je docela zajímavý. Nabízí čepice, ponožky a rukavice upletené z „velbloudí vlny“.

Ověřil jsem si, že před pálícím saharským sluncem je nejlepší chránit se lehkou šusťákovou bundou a nezbytnou čepicí, ale toto chlupaté zboží je asi použitelné jedině za chladných nocí (a na poušti je v noci opravdu pěkná kosa). Pomalu nadešel čas odjezdu, ale několik lidí (mezi nimi i Pavel) stále chybí. Když se konečně vrací, dovídáme se, že byli na návštěvě u zdejší významné osobnosti, o které se píše i v Lonely Planet. Tou osobností je učitel, malíř a sochař, pan Badr, který svůj domek proměnil ve svérázné muzeum a galerii, kde vystavuje své dílo, především sošky, zpodobňující lidi z oázy.

Asi po hodině jízdy se dostáváme na nejodlehlejší místo našeho putování, které je uprostřed pouště, více než 300 km na západ od Nilu.

Ráz krajiny se opět mění a kolem nás se vlní několik desítek metrů vysoké písečné duny. Samozřejmě nemůžeme odolat a hned se škrábeme na nejbližší dunu. Je to zvláštní, ale ten nekonečný prostor pokrytý jemným žlutým pískem je stejně fascinující jako mořská hladina.

Moře písku nebo moře vody, ten prostor bez hranic a bez stopy člověka je skoro magický. Nemůžeme se dlouho kochat písečnými pláněmi, protože nás ještě čeká asi 200 km do osady Gharb Mawhub, kde dnes budeme nocovat. Noc uprostřed pouště pod zářivou hvězdnou oblohou je nádherná, ale na nějaké romantické procházky to moc není, protože po setmění začíná být v písku kolem nás překvapivě živo. Libor chytá sklípkana, který dostal chuť na naši večeři, proto si radši před spaním pořádně zkontroluji, jestli nemám ve stanu nějaké nezvané hosty. Ráno vstáváme celkem brzy a po teplé snídani (ovesná kaše) odjíždíme do 50 km vzdálené oázy Dachla.

Cesta je na zdejší podmínky v docela dobrém stavu, ale to asi nebude trvat dlouho. Poušť je jako živá, neustále se pohybuje a na nějaké cesty se moc neohlíží. Nalevo i napravo od nás proto vidíme rozteklé pruhy asfaltu, které jako jediné zbyly z dřívějších silnic. K tomu, aby cesta zmizela v nenávratnu stačí jediná písečná bouře. Ostatně brzy se o tom můžeme sami přesvědčit, když silnice nečekaně končí v 15 metrů vysoké hoře písku.

Okolní terén je naštěstí dostatečně tvrdý, takže můžeme pokračovat po provizorní objížďce. U dalších dun zastavujeme, abychom si toho písku pořádně užili. Po dalších pár kilometrech ještě zastavujeme u termálního pramenu a pak už, asi hodinu před polednem, přijíždíme do Mútu, správního střediska oázy Dachla. Dachla je se 60 tisíci obyvateli největší a zároveň i nejhezčí z oáz Nového údolí. Barva skal na obzoru dala této oáze přívlastek „růžová“. Nejzajímavějším místem v Dachle je Al-Qasr, jehož centru dominují kromě nové mešity zbytky hliněných obydlí starého města.

Na hlavní ulici je několik obchodů, restaurace a tržiště a panuje tu celkem čilý ruch (aspoň ve srovnání s Farafrou). Když ovšem odbočíme z hlavní ulice, po pár metrech vše utichá, uličky se zužují, asfalt se mění v písek a zděné domy přecházejí v hliněné. Míjíme dům hadžiho. Jednou z pěti povinností každého muslima je svatá pouť „hadždž“ do Mekky a ten, kdo tuto pouť vykonal může nést označení hadži a svůj dům vyzdobit kresbami, které tuto pouť dokládají. Na domě zdejšího hadžiho vidíme posvátný kámen v Kaabě a letadlo, kterým do Mekky cestoval.

Stoupáme na vrchol malého kopce, kde bylo v minulosti opevněné centrum osady. Z obydlí už zbyly jen ruiny. Zkázu těmto stavbám přinesla paradoxně v poušti tak vzácná voda. Přívalové deště v minulosti mnohokrát pobořily zdi nebo strhly celá obydlí. Opravit škody nebyl zase takový problém, ale v posledních 40 letech se život i zde změnil a lidé postupně opouštěli stará obydlí a stěhovali se do nových, ‚“moderních“ domů z betonu a cihel. Z vrcholku kopce je pěkný výhled do okolí a celá oáza je jak na dlani. Na zpáteční cestě bloudíme v labyrintu křivolakých uliček, u starých hrobek zakopáváme o zbytky kostí a chvíli nám trvá, než najdeme cestu na hlavní ulici.

Nahlížíme do několika obchodů, u stánku kupujeme pomeranče (šest za 1 EL), doplňujeme zásobu vody a pak si jdeme posedět nad sklenkou čaje do malé restaurace. Na okraji oázy nás čeká další zastávka u horkého pramene a příjemná koupel. Tříhodinovou cestu do oázy Charga pak spokojeně prospím.

Charga je hlavním centrem provincie Nové údolí tvořené čtyřmi saharskými oázami, které jsme v posledních dnech navštívili. Projekt Nového údolí vznikl na začátku 60.let a předpokládal vytvoření obdoby Nilského údolí zpřístupněním obrovských podzemních rezervoárů vody, které se nalézají právě v oblasti západních oáz. Mnoho z 60 tisíců Núbijců, kteří přišli při stavbě Násirova jezera (Asuánská přehrada) o střechu nad hlavou, bylo přestěhováno právě do Nového údolí, kde měli vybudovat zavlažovací systémy a rozšířit tak zemědělsky využitelnou půdu. Celý projekt byl úspěšný jen částečně, protože hned v jeho počátcích se objevily nečekané potíže. Artézské studny byly přetížené, což vedlo ke kolísání hladiny a tím i k nepravidelnosti dodávek vody do zavlažovacích kanálů. Samotná voda ovšem taky nestačila, protože písčitá půda byla chudá na organické složky. Použití umělých hnojiv pak vedlo k zasolení půdy. Místo zemědělství se nakonec v oázách prosadila těžba fosfátů (Charga a Dachla) a železné rudy (Bahariya). V této oáze už zastavovat nebudeme, protože nás čeká náročná cesta zpět k Nilu.

Naším dalším cílem je Luxor, ale jediná v mapě zakreslená cesta směřuje na sever do Asyútu, což by představovalo 500 km dlouhou zajížďku. Na kraji oázy nedaleko letiště tankujeme plné nádrže nafty a pak se překvapivě vydáváme přímo na východ nejkratším směrem do Luxoru. Naši průvodci totiž zjistili, že před časem tady byla otevřena nová silnice ( lépe řečeno: byla zprovozněna stará pouštní cesta). Na check pointu nás ovšem vojáci odmítají na tuto silnici pustit, protože je to prý nebezpečné. Po hodinovém vyjednávání a shánění kompetentního velitele je pro nás naštěstí cesta volná.

Po několika kilometrech po krásné, široké a nové asfaltce zastavujeme na parkovišti u zbrusu nového vlakového nádraží. Je to jako fata morgana: nová dálnice a velké nádraží a kolem dokola poušť. Vypadá to dost podezřele. Podle všeho by nejbližší trať měla být odsud asi 150 km vzdušnou čarou. Zatímco náš kuchař připravuje večeři, jdeme si prohlédnout to divné nádraží. Budova ještě není dokončená, ale venku u nástupiště stojí lokomotiva a pár vagónů. Kousek za nádražím začínají políčka a plantáže, a tak jdeme zkoumat zdejší zemědělskou výrobu.

Těch pár feláhů, kteří se tu i teď, pár minut před soumrakem, lopotí, muselo být asi dost vyděšeno, když se jim z ničeho nic začalo po poli promenovat čtyřicet bílých cizinců. Voda v zavlažovacích kanálech nevypadá vábně a moc bych za to nedal, že se v ní prohání nějaká zákeřná bilharzie. Už docela hladoví se vracíme zpátky k autobusu, ale večeře ještě není. Několik místních stavebních dělníků nás vyzývá na fotbalový zápas a podle jejich zapálení je vidět, že to berou dost prestižně. Konečně je jídlo hotové a kuchař se tentokrát opravdu vytáhl, kuře na ananasu s rýží bylo skvělé.

O půl osmé, už za úplné tmy vyrážíme na další cestu, protože naši průvodci chtějí ještě dnes dojet co nejblíže k Luxoru. Po pár minutách jízdy se ukázalo, že dálnice přes poušť byla opravdu jen fata morgana, která se pár set metrů za nádražím rozplynula. Čekala nás úmorná cesta po neuvěřitelně rozbité cestě, kdy se autobus místy musel ploužit doslova krokem. Zastavujeme až o půl páté ráno a všichni toho máme dost. Stavět stan nemá smysl, proto rychle zalezu do spacáku a snažím se usnout. Za tři hodiny musíme vstávat, protože nás čeká celodenní prohlídka památek v Thébách a Údolí králů.

http://fop.trigas-geo.cz/egypt/egypt5.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .