0
0

Kolem se válí spousta kostí a různých rohů, asi kvůli snadnému přístupu k vodě se zde schází hodně zvířat, šelmám se tu tedy dobře loví. Jeden obzvláště zachovalý obratel nějaké antilopy nebo zebry sbíráme a ukládáme, propašujeme jej nakonec v pohodě až domů jako trochu morbidní suvenýr. Řidiči nás nahánějí do aut, opouštíme rezervaci a po pár kilometrech zastavujeme pod jediným stromem široko daleko uprostřed savany. Ve stínu jeho koruny je přírodní tábořiště, roztahujeme balíčky a obědváme.

Zpět se vracíme kus stejnou cestou, s jednou odbočkou navíc. Zajíždíme k řece, která tu již není tak dobře přístupná, břehy jsou dost vysoké a strmé. Vedro dosahuje vrcholu, asi maximu našeho pobytu, snad ani na Zanzibaru o dva týdny později takové teplo nebude. Můžeme vystoupit do rozžhaveného vzduchu a voják se samopalem nás doprovodí kousek cesty proti proudu, kde prý leží několik krokodýlů. Proplétáme se keři vyšlapanou cestičkou, kolem poletují hejna ptáčků. V Maře leží hroši, ale v odpoledním žáru se ani nehnou.

Krokodýl tady skutečně leží, sice u opačného břehu, ale přece. Má podle vojáka přes 4 metry, pěkný kousek. O něco dál leží ještě několik dalších, ten největší má prý metrů šest, leží však ve vodě a není vidět celý.

Krokodýl nilský je zbarven šedozelenou barvou. Tělo má na šířku velké, je mohutný. Mezi prsty má plovací blány. Jeho ocas i hřbet je pokrytý výstupky. Hlava je úzká a dlouhá. Krokodýl nilský má 64 až 68 ostrých zubů, může s nimi jen kousat, nemůže žvýkat. Samec je podstatně větší než samice. Krokodýl nilský ve vodě plave díky mohutného ocasu, který se hodí i k lovu. Většinou žije samostatně, někdy i ve skupinách. Samci jsou agresivní a zabíjí i jiné krokodýly a mláďata.

Vracíme se k autům, chystáme se nasednout a těšíme se na osvěžující vánek při jízdě s otevřenou střechou. Ještě nás však chvíli zdrží několik kočkodanů zelených, kteří se tady shromažďují a likvidují pozůstatky turistických svačin. Pak už definitivně vyrážíme na zpáteční cestu.

Celý den potkáváme antilopy, zebry a pakoně, občas i žirafy, takže jsme uspokojeni a necháváme řidiče jet trochu rychleji a nenutíme ho stavět u každého zvířete. Když nám ale přes cestu přecházejí obzvláště velké a krásné žirafy, zastavit stejně musí, ať chce nebo ne. To už nelze nefotit. Zelená louka, skrz ni červená cesta, nad námi modré nebe s bílými oblaky a na tomto až kýčovitém pozadí se ladně procházejí žirafy.

Žirafa se šelem příliš nebojí. Je na ně příliš velká a její kopyta jsou nebezpečnými zbraněmi odrazujícími hladové predátory. Jen při pití sklání široce rozkročena svůj dlouhý krk k zemi a je na chvíli zranitelná. Při chůzi si vykračuje střídavě levýma a pravýma nohama, i když ne zcela synchronně. Když se rozběhne, přechází do klasického cvalu. A člověk jen obdivně přemýšlí, zda je ladnější pomalá chůze, nebo rychlejší běh.

Žirafa (Giraffa camelopardalis) je mohutný sudokopytník, v současnosti nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů (rekordní jedinec, zastřelený roku 1934 v Keni byl vysoký 5,87 metru a vážil zhruba 2000 kg). Samice jsou obecně trochu menší a lehčí. Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Nicméně žirafa náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim. Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje každý den maximálně 20 minut a to navíc nikdy nespí v kuse.Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, připadně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní, po kterých se narodí jedno mláďě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů. Při vrhu spadne na zem z výšky více než jednoho metru, čímž se přetrhne pupeční šňůra a aktivuje dýchání.Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

Antilop je samozřejmě více druhů než všudypřítomné impaly. Ne všechny jsou tak fotogenické, některé připomínají třeba i naše srnky. Míjíme v dálce velké antilopy losí, orixe, před lodgí Seronera se pase několik buvolců tobi, ale nejvíce se nám líbí vodušky, hlavně díky tesklivému pohledu velkých hnědých očí.

V Seroneře se stavíme na kafe a vybrakujeme jim obchod se suvenýry. Teď už řidiči na nic nečekají a uhánějí maximální možnou rychlostí k našemu přechodnému domovu. Ale vysílačka jejich chování náhle změní. Přestože je šero, zajíždíme kus cesty na místo, které jsme ráno minuli. Najednou vidíme kruh minimálně deseti aut o průměru několika stovek metrů, zřejmě je něco uprostřed. Zařadíme se do kruhu a řidič po chvíli pátrání ukazuje do středu, kde ve vysoké trávě mezi keři ční nenápadný pahýl – musíme si kamerami přiblížit na maximální zoom, abychom poznali sedícího geparda (dalekohled je samozřejmě lepší, ale nedá se jím dokumentovat). A vedle prý leží druhý, ale toho už nevidíme. Na focení to není, jsme rádi, že vidíme, spíše tedy tušíme, siluetu pružného těla. Jedno z aut nervově nevydrží a popojede blíž, čímž geparda donutí k úniku z ponižujícího postavení uprostřed kruhu čumilů. Později se k tomu okamžiku vracíme a shodujeme se, že to vypadá, jakoby se na nás řidiči domluvili – svolali se navzájem vysílačkami a až jsme byli všichni, přinutili gepardy se zvednout z trávy (kde byli skoro neviditelní) a nechali je ukázat nám eleganci svého běhu.

Gepard je nejrychlejší zvíře (nepočítáme-li ptáky), běží až 120 km/h. Teď to není taková rychlost, jen volně vyběhnou z kruhu a odběhnou do bezpečí vzdáleného trnovníkového lesíku, stejně to ale stojí za to, nádherná elegance, štíhlé mrštné tělo, samý sval. Pár turistů se neovládne a křičí nadšením, čímž gepardy ještě popoženou. Na závěr Masai Mary neskutečný zážitek.

Do naší lodge se vracíme skoro potmě, málem přejedeme kousek před cílem dva dik-diky. Dik-dik je nejmenší antilopa, vyskytující se vždy v páru, řidič říká, že vždy jde jeden dik a s ním druhý dik, proto dik-dik.

Po večeři čekáme v lobby na avizované vystoupení Masajů, při Bloody Mary čekání ubíhá docela příjemně. Masajové přiběhnou s malým zpožděním, je to vlastně naše první seznámení s nimi a jejich kulturou, když nepočítám četbu Bílé Masajky od Corinny Hofmannové. Masajové přicházejí za znepokojivého mručení a podupávání, které provází celé jejich vystoupení. Nejdříve utvoří dvouřadý zástup a poskoky-přískoky klátivě proběhnou kolem nás sem tam a zase zpátky. Hlavním hřebem je samozřejmě kruh, ze kterého vystoupí vždy jeden, dva nebo výjimečně i tři Masajové a skáčí sounož do výšky. Smysl tradice jsme nepochopili, ale tento druh „tance“ je naprosto specifický a odlišný od všech tanců, které jsme kdy viděli.

Ráno vyrážíme naposled do Masai Mary, není to sice v programu, ale je to forma bakšiše řidičům, kteří dostanou ještě $5 navíc k obvyklému bakšiši. Vidíme samozřejmě jen známá zvířata, nejzajímavější jsou lvi, kteří dnes ale nejsou na obvyklém místě, kde jsme je potkali včera a předvčerejšky. Možná je vyplašilo stádo buvolů (kolem sta kusů), které je poblíž. Ale my máme ze včerejška v digitálech přebuvolováno, tak se moc nezdržujeme a jedeme dál. Naši lvi se neztratili, jen se přesunuli pár kilometrů dále, kdy odpočívají ve stínu keřů. Nejsou tu tak na ráně, proto tu nejsou další auta než ta tři naše. Přesto si trochu překážíme a tak se zamotáme do labyrintu křovisek, že má řidič co dělat, aby nás dostal zpět na polní cestu, kterou teď již definitivně Masai Maru opouštíme.

Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přijeli, tedy téměř polními cestami dnem Velké příkopové propadliny a územím Masajů. U cesty leží mršina, nějaké přejeté dobytče, za ním hejno supů sedí na zemi a čeká, až vypadneme a necháme je vrhnout se na ještě čerstvé tělo.

Podčeleď supi zahrnuje 14 druhů středních až velkých druhů ptáků. Žijí v teplejších oblastech Afriky, Asie a někteří hnízdí i v jižní Evropě. Nohy mají uzpůsobené k chůzi a tupé drápy nemohou chytat živou kořist. Zobák je mohutný a zahnutý dolů. Pomocí něj dokáží rvát velké kusy masa. Hlava i krk jsou většinou opeřené jen řídce nebo holé. Živí se převážně zdechlinami. Potravu vyhledávají při plachtění ve velkých výškách za pomoci vynikajícího zraku. Dokáží dlouhé hodiny plachtit a vyhlížet vhodnou potravu. Při jejím spatření se k ní slétají z velkých dálek. Za krátkou dobu dokáží zlikvidovat i kadávery velkých afrických savců. Žijí v párech, oba rodiče se starají o mláďata. Hnízdí na skalách nebo velkých stromech. Snáší jen jedno, výjimečně dvě vejce. Mláďata krmí natráveným masem, které jim vyvrhují z volete.

Rozbitou asfaltkou vyjedeme z údolí, v Naroku u stejné benzínky stejná zastávka. Pak už zamíříme více na sever, Nairobi těsně mineme. Trochu nás při pohledu na hodinky znepokojuje, že je před námi ještě skoro 120 km, při současné průměrné rychlosti to vypadá, že nás v lodgi čeká spíše večeře než slíbený oběd. Ale najíždíme nečekaně na novou silnici, která je na úrovni našich silnic I. třídy, nic takového už v Keni ani v Tanzanii neuvidíme. Frčíme stovkou směr Naivasha, oblíbený víkendový cíl Nairobanů, zahlédneme na obzoru známou sopku Longonot s charakteristickým kuželem. Jezero Naivasha je v údolí pod námi, okraje růžové hejny plameňáků.

Na hlavním tahu je celkem hustý provoz, zdržují občas přetížené náklaďáky, po krajnici jezdí kola a putují domorodci. Už za Naivashou se nám líbí „živé patníky“ – paviáni sedící po obou stranách cesty v pravidelných rozestupech, zhruba ve stejné vzdálenosti, jako se u nás staví patníky. Jen tak si bez pohnutí relaxují a sledují šrumec na cestě, auta projíždějí snad metr a půl od nich.

Blížíme se ke správnímu středisku Nakuru, provoz houstne, objevují se zácpy a kolony. Snažíme se jim vyhnout odbočením na místní komunikaci, vedoucí paralelně s hlavní, ovšem standardně keňsky plnou výtluků a děr. Nicméně asi jedeme opravdu rychleji než přískoky na hlavní. Po pár kilometrech odbočíme ještě více doleva, projedeme periférií a jejími slumy, když naráz vjedeme do jiného světa – nečekaně vjíždíme do oploceného národního parku Lake Nakuru.

Nakuru (anglicky Lake Nakuru) je jezero v Keni v národním parku Nakuru. Má rozlohu 40 km². Průměrně je hluboké 2,3 m a dosahuje maximální hloubky 2,8 m. Leží v nadmořské výšce 1760 m. Do jezera ústí řeky Njoro, Nderit, Makalia a Lamudhiak. Jezero nemá žádný odtok. Voda jezera obsahuje ve zvýšené koncentraci soli, což podporuje růst řas. Ty slouží za potravu drobným korýšům; na vrcholu potravního řetězce jsou ptáci, především plameňák malý (phoenicopterus minor) a, plameňák růžový (phoenicopterus ruber roseus). K velkému poklesu populace plameňáků došlo v 70. letech 20. století v důsledku kontaminace vody odpady z okolních továren. Kromě plameňáků zde žije i podobně velká kolonie pelikánů bílých, mnoho ibisů, nesytů, jeřábů a čápů. Ze savců mimo obvyklých antilop (impaly, vodušky, gazely Thomsonovy, antilopy losí – orix) také buvoli, prasata bradavičnatá, hyeny a šakali, paviáni, damani, žirafy – i vzácné Rothschildovy, lvi a levharti, z plazů jsou známé obrovské krajty (pythoni). Ale nejzajímavější je zdejší populace nosorožců bílých i vzácných černých, kteří zde byli svezeni i z jiných míst, protože ve zdejší oplocené rezervaci je možné je lépe chránit před pytláky, než jinde.

Projíždíme krajem národního parku k naší lodgi, cestou už vidíme nějaké Rothschildovy žirafy, antilopy a dokonce buvoly, ve velké dálce zahlédneme nosorožce – našeho prvního. Lodge je na mírném návrší nad jezerem, vzhledem k místní zvěři je obehnaná drátěným plotem. Ještě před ubytováním spěcháme na oběd, doba je pokročilá. A z jídelny prosklenou stěnou pozorujeme jen pár metrů od nás pasoucí se zebry a impaly, několik buvolů a desítky zvědavých paviánů.

Sice na nás vyjde srub až v druhé řadě, takže nemáme výhled přímo do přírody, ale stejně se vrátíme potmě a ráno stejně potmě odjedeme, takže nám to tak nevadí. Nevybalujeme, jen odložíme zavazadla a spěcháme k autům, čeká nás odpoledně-večerní safari kolem jezera. Opět nejedeme všichni, několik kolegů neodolalo bazénu, aspoň je více místa.

Sjíždíme k jezeru, na rozsáhlé louce na jeho břehu se pasou stáda antilop, k největší antilopě, tedy antilopě losí (orixovi), se dostáváme blíže než v Masai Maře, spíše než antilopu připomíná hrbatou krávu. Prasata a šakali prchají, jakmile nás zahlédnou, buvolům jsme úplně volní. Další nosorožce v dálce se nevyplatí fotit, ale uvidíme další, lépe, a nebude to dlouho trvat.

Okraje jezera jsou růžovo-bílé hejny plameňáků a pelikánů, chceme jet blíže, ale řidič nás prozatím nevyslyší a míří souběžně s břehem k nosorožci ležícímu opodál. Jeho bílá barva svítí do dálky, přesto si netroufáme říct, zda je to nosorožec bílý nebo černý. Ta zářící bílá je totiž zaschlé bláto (a stejně barva kůže je u obou druhů nosorožce stejná).

Populace nosorožců je zdecimovaná především pytláky. Ti je lovili a loví kvůli jejich dlouhému rohu, který se po rozemletí na prášek považuje za účinné afrodisiakum, tedy v pověrách. Skutečnost je jiná, jediný „pozitivní“ vliv může být způsoben tak nanejvýš placebo efektem, aneb přání bývá otcem myšlenky… Přesto se počet afrických nosorožců černých díky černému lovu snížil z 8000 kusů v šedesátých letech minulého století na necelou půltisícovku v současnosti.

Většina nosorožců žije v národních parcích a jsou snad jejich nejpřísněji chráněnými obyvateli. Mnohem více je nosorožců bílých, česky správně tuponosých, nosorožců černých, tedy dvourohých, je ještě mnohem méně. Zajímavé je, že černý a bílý nosorožec se barvou vůbec neliší, oba jsou prostě šedí a jen šedí. Jen když se vyválí v bahně, jsou někdy tmavší (hlavně když je blátíčko ještě vlhké), po uschnutí jsou pak ale třeba skoro úplně bílí. Omyl v pojmenování prý vznikl chybnou interpretací anglického „wide“, široký, které domorodci slyšeli nebo četli jako „white“, tedy bílý. Bílý nosorožec se totiž živí nízkou trávou a tomu má přizpůsobenou tlamu, která je skutečně široká. Černí nosorožci si pochutnají i na keřích a k tomu jim pomáhá tlama protáhlá skoro do krátkého chobotku.

Není úplně snadné je poznat. Známé pravidlo poskytuje jednoduchý návod: je to jako u lidí, nosorožec bílý má mláďata obvykle před sebou (jako bílá žena kočárek), u černých mládě samici následuje vzadu (černá máma nosí své bejby na zádech). Teorie dobrá, ale kdo viděl nosorožce v přirozeném prostředí, ví, že to není pravda. Mládě je prostě tam, kde se mu zrovna chce a kde jej máma nechá.

Dělí nás od našeho nosorožce říčka, kterou nezdolá ani naše toyota s náhonem na všechna 4 kola. Snažíme se objet říčku přes její mělčí ústí do jezera, kde rozháníme hejna pelikánů a plameňáků, kteří teď najednou nikoho nezajímají. K nosorožci se nakonec ani nesnažíme dostat. Na udusaném břehu jezera sledujeme totiž napínavější scénu, když tu spolu bojují další dva samci – ten menší je evidentně vyzyvatel, druhý, větší, by se raději pásl a bojuje jen z povinnosti, brání se a ustupuje s nadějí, že to menšího kolegu přestane bavit. Ten ale nevidí, neslyší a rány rohů slyšíme i přes spuštěný motor. Obvykle nás ranger nechá fotit v klidu s motorem vypnutým, ale tady ne. Asi ví proč. Když se dostaneme k bojujícímu páru na nějakých 10 metrů, ukáže se, že nevšímavost bojovníků k okolí není taková, jak se zdála. Náhle oba zvedají hlavy a už dusají mohutné nohy a ženou dva kolosy k našemu autu. Řidič neváhá, řadí zpátečku a zbaběle couvá ze zóny ohrožení, kterou si zvířata brání. Naštěstí je nebaví nás pronásledovat. Tyto dvoutunové kolosy běží nečekaně až šedesátkou a hned tak se neunaví. Teď jim ale stačí, že nám nahnaly trochu strachu a vrací se k předešlé zábavě – už zase třískají rohy o sebe.

Mohli bychom sledovat souboj i déle, ale ono to těm nosorožcům dlouho trvá všechno (například kopulace je asi půlhodinová, většina savců jen závidí, že by zato mohl ten dlouhý, tvrdý vztyčený roh?), takže vítěze bychom se asi stejně nedočkali. Jedeme tedy podél ustupujícího břehu dočasně vysychajícího jezera, narážíme ještě na další skupinku nosorožců, tentokrát mírnějších a slušně vychovaných – když nás vidí, poslušně zapózují ve fotogenické skupince.

Nosorožcovití jsou jednou ze tří recentních čeledí řádu lichokopytníků. V současnosti známe 5 recentních druhů ve čtyřech rodech, všechny druhy nosorožců jsou ohrožené. Nosorožci mají tělo pokryté kožovitými pláty jako pancířem, také mají více žeber než ostatní lichokopytníci. Mohou dosahovat hmotnosti až 3,6 tun. Čich a sluch mají velmi citlivý, ale špatně vidí, jsou krátkozrací. Nosorožci jsou v mnoha zemích ilegálně loveni pro svoje rohy, prášek z rohu nosorožce je totiž součástí některých lidových léčiv a afrodisiak. Nosorožec tuponosý, jinak je také nazývám nosorožec bílý, nosorožec bělorohý, nosorožec tuporohý, nosorožec širokohubý (Ceratotherium simum) je africký zástupce z čeledi nosorožcovitých. Jižní poddruh je nejrozšířenější z ze všech nosorožců (8500 jedinců). Tento druh nosorožce je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem. Na délku má 3,7 – 4 m (ocásek až 70 cm) a vážit může až 2,3 tuny. Pro nosorožce tuponosého je rozlišovacím znakem typická široká tlama s rovným horním pyskem. Vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody. Při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách. Za velkých veder odpočívá ve stínu a pohybuje se více v noci. Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) nazývaný někdy též nosorožec černý, je menší ze dvou druhů afrických nosorožců. Oblast výskytu dříve zasahovala přes celou sub-saharskou Afriku. V dnešní době je rozšířen v několika málo oblastech Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a jižní Afriky. Tělo je silné a kůže má šedou barvu, je skoro holá, bez větších kožních záhybů. Srst má pouze na koncích uší a ocasu. Hlava je krátká a vyrůstají na ní dva rohy, které jsou tvořeny z keratinu (rohoviny) – což je hmota, ze které rostou lidské nehty a vlasy. Hlavu nosí pod úrovní hřbetu. Nemá týlní hrbol jako nosorožec tuponosý. Nohy jsou krátké a silné. Další viditelný rozdíl mezi těmito druhy je horní pysk, který má nosorožec dvourohý protažený do špičky a může s ním tak otrhávat listy a větvičky ze stromů a keřů. Nosorožec dvourohý je samotářské zvíře. Je nesnášenlivý a nevypočitatelný, napadá vše co je mu podezřelé. Někdy jsou to auta turistů, jindy třeba jiná zvířata. Prudké výpady jsou ovšem většinou blufováním, protože má špatný zrak a je krátkozraký. Oproti tomu má dobrý sluch i čich, a jakmile se přesvědčí, že nehrozí nebezpečí, uklidní se. Pase se hlavně za šera a v noci. Přes den se nejradši válí v bahně anebo odpočívá ve stínu.

Necháme nosorožce v klidu se dál bavit spásáním trávy nebo vzájemnými šarvátkami, my pokračujeme dále, chceme se podívat na jezero z výšky, z vyhlídky na blízkém kopci, kde bude dokonce možno výjimečně opustit auto. Ale stádo žiraf pasoucích se na kraji lesa jen tak minout nemůžeme.

Na vyhlídce vystupujeme (někteří hned mizí za blízkými keříky). Obdivujeme scenérii jezera s okraji růžovými hejny plameňáků, zatímco se našim nadšením baví paviáni, kteří se nám přišli zasmát. Zvláště já jim asi připadám neobvykle směšně, když mne spatří vedoucí samec, práskne sebou na stůl altánku a chechtá se, až se za břicho popadá.

Část růžové pobřežní krajky se naráz dává do pohybu, řadí se do široké paraboly a my sledujeme let plameňáků v zástupu těsně nad hladinou, kterým si asi nahánějí potravu. Objevujeme další paviány, vůbec se nás nebojí, nechají nás přiblížit se skoro na metr, blíže si netroufáme. A mezi paviány v řídkém lesíku se náhle vynoří několik přerostlých morčat – damani kapští, vypadají sice jako hlodavci, ale biologicky jsou nejbližšími příbuznými slona. Skoro se tomu nechce věřit.

Začíná se šeřit, do tmy musíme být zpět v lodgi, proto nasedáme a vracíme se zpět. Nečekaně nám cestu přejde celkem volným krokem nádherně ošklivá hyena, je to tak nenadálé, že nestihneme vytáhnout už uložené foťáky. Zmizí v podrostu na druhé straně cesty, ještě ji zahlédneme mihnout se kousek dál a je pryč. A kousek před lodgí, kde cesta protíná rozlehlou louku, narážíme na stádo buvolů, ve zvláštních barvách zapadajícího slunce vypadají skoro romanticky. Takže aparáty stejně vytahujeme. Auto s Japonci má z buvolů respekt, náš řidič bez bázně vjíždí mezi přebíhající buvoly.

Po večeři zůstáváme v baru, má zde vystoupení místní akrobatická skupina, čtyři domorodci (jeden dokonce kulhavý) předvádějí artistická čísla různého druhu. Žonglování, balancování ve vratkých pozicích, cirkusová gymnastika, podlézání laťky v záklonu, hadí muž se různě zauzlovává a provléká se úzkými rourami s nohou za krkem, vrcholem je ale několik skupinových pyramid. Opravdu všestranní borci, líbilo se nám a ocenili jsme to bakšišem do klobouku. A cestou do srubu nás skoro vylekal mohutný buvol, necelý metr od nás, na kterého ve tmě nečekaně narážíme za bazénem. Naštěstí je už za drátěným plotem lodge, který nás „bezpečně“ odděluje.

Vstáváme brzy, předbalujeme zavazadla a ještě před snídaní odjíždíme na ranní safari. Stejnou cestou jako včera míříme k jezeru, dnes na loukách převažují zebry. A u jezera kromě plameňáků a pelikánů obdivujeme dva páry pestře zbarvených jeřábů, které vyplašíme a oni ladně poodlétnou kousek dál. U ústí říčky loví plankton nesytové a čápi, sem tam nějaký ibis, dále na louce nenápadné nohaté čejky.

Pelikán bílý (Pelecanus onocrotalus) dorůstá velikosti labutě, je asi 148 – 175 velký s rozpětím křídel 226 – 630 cm a hmotností mezi 5 – 15 kg. Má mohutné tělo s krátkými končetinami, krátkým ocasem, silným zobákem a charakteristickým hrdelním vakem. Je skoro celý bílý, jen konce letek má černohnědé, vak žlutý a nohy růžové. Stejně jako všichni veslonozí má všechny prsty na nohou spojené plovací blánou. Plameňák malý (Phoeniconaias minor) je nejpočetnější druh plameňáka žijící zejména v Africe. Největší množství plameňáků malých žije ve východní Africe v oblasti Velkého riftového údolí v Keni a okolních státech. Jejich celková populace se odhaduje na více než 2,5 miliónu. Nejsou vázáni na jednu oblast – migrují na vzdálenosti až tisíců kilometrů. Dospělí jedinci se vyznačují sytě růžovou barvou, mají u kořene široký zahnutý zobák rudé barvy s černým koncem, barva očí je žlutooranžová. Ve věku 3 až 4 let dosahují pohlavní zralosti. Doba hnízdění je nepravidelná a závisí na vhodných podmínkách. Ptáci staví hnízdní kolonie ve stojaté vodě, pro stavbu hnízd kupolovitého tvaru využívají zejména bahno. Samice klade obvykle jedno vejce; mláďata se líhnou po čtyřech týdnech, jsou šedivě zbarvená a brzy opouštějí hnízdo. Poté zůstávají společně s ostatními mláďaty ve skupinách v kolonii a rodiče je hlídají společně; krmí je kašovitým výměškem. Bylo doloženo, že ve volné přírodě se mohou ptáci dožít věku až 35 let. Mimo dobu hnízdění jsou přelétaví, přeletují zpravidla v noci a létají rychlostí až 60 km/h. Potravu plameňáka malého tvoří především jezerní fytoplankton – sinice rodu modularia a druhu spirulina platensis. Potravu si obstarává buď u břehů jezer, nebo plave na hladině. Vodu filtruje zobákem, přičemž používá jazyka jako pístu k jejímu nasávání.

Pár chvil věnujeme tedy vodnímu ptactvu, ale pak míříme znovu za nosorožci. Jednoho nacházíme smutně polehávat stranou na bahnitém břehu, na krku pod hlavou má otevřenou krvavou ránu. Je sice bělejší, než včera, ale to na něm jen uschlo bahno. Menší agresivnější samec asi vyhrál, raněný kus je pravděpodobně ten větší ze včerejších duelantů. Ostatní jeho družky a druhové se pasou opodál, na zádech je bílí ibisové zbavují cizopasníků. Dnes ještě lépe než včera vidíme úžasně dlouhý roh hlavního samce. Nebezpečná zbraň i pro vzájemné souboje.

Ze strany se přibližuje osamocený buvol, jeden z nosorožců jej zpozoruje a začne vypouštět sekret, kterým ohraničuje svůj revír, což vypadá, jakoby startoval raketový pohon – prudce vystříknutá tekutina míří přímo dozadu za tlustokožce. Cvičně nás opět proženou, honit auta s turisty je baví, vypadá to na velice oblíbenou zábavu.

Necháme je raději na pokoji, popojedeme kousek dále. Sice jsme stále na dohled, ale řidiči nás přesto nechávají vystoupit a jít si prohlédnout blíže plameňáky v mělké pobřežní vodě. Sbíráme růžová pírka na památku a navzájem se fotíme – prozatím nebylo moc příležitostí, kde se vyfotit. Většinu času trávíme v toyotách.

Cestou zpět na snídani překvapují dva oprsklí šakali. Obvykle se chovají velmi plaše a ihned se stahují do bezpečí dále od cesty, dnes si nás ale nevšímají a klidně sedí dále, jako bychom tam nebyli.

Rychle snídáme, parkovou úpravou zahrady nám nosiči odnesou zavazadla do aut a odjíždíme na jih. Jedeme stejnou cestou jako včera.

V Nairobi projíždíme centrem, které vypadá trochu civilizovaněji, než periferie, zastavujeme přímo uprostřed města u větší restaurace na oběd. Překvapuje nás přísný zákaz kouření na ulicích i v restauraci, přestože sedíme na otevřeném dvoře, krytí jen provizorní střechou před slunečním poledním žárem. Na oběd je sladkovodní ryba tilapia z Viktoriina jezera a hranolky. Ryba je až přepečená, masa moc nemá, zato kostí dost, ale na zasycení stačí a kdo má rád pečené ryby, tak si i pochutná.

A kousek od restaurace se loučíme s našimi řidiči, dále už s námi nepokračují. Překládáme zavazadla na střechu malého autobusu, tak akorát pro naši výpravu. Vybíráme víceméně povinné bakšišné $5 na osobu a den, řidiči jsou spokojeni. A vyrážíme směr Tanzanie. Řidiči slibovali pěknou cestu, čekáme něco podobného, jako byla cesta z Nakuru, ale realita je naprosto jiná. Jen přes Nairobi se probíjíme skoro hodinu hustým provozem po rozbitých cestách. A když už jsme konečně za městem, ucházející asfalt málokdy přesáhne délku 2–3 km, pak je několik dlouhých kilometrů asfaltu rozmláceného (jako cesta do Naroku), kterému se řidiči vyhýbají cestou až za krajnicí. A snad dvě třetiny cesty jsou objížďky opravované cesty, přičemž objížďkou se myslí, že se jede v okolní přírodě vyjetou polňačkou, kterou jednou za čas protáhne buldozer. Cesta úděsná, jsme vytřeseni a hlavně nás demoralizuje nízká průměrná rychlost. K hranicím, podle mapy kousek za polovinou cesty, dorážíme potmě, 50 km vzdálené Kilimandžáro vyhlížíme skoro marně, jen velmi nezřetelně tušíme v šeru jeho obrys.

Hranice je zablokovaná nákladními auty, ale nějaký úředník nás naviguje přes dvory a parkoviště na tanzanské území, ze kterého se vracíme zpět na celnici, z druhé strany. Samozřejmě potřebujeme víza, odevzdáme každý svých $50 a pas a odevzdaně čekáme. Vypadá to nadlouho, zdánlivě se nic neděje, pak najednou ráz naráz dostáváme pasy a můžeme pokračovat do Tanzanie.

Libor Novotný

http://www.ocestovani.cz/kena/cestopisy-444-kena-cast-2/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .