S olympiádou za dveřmi druhá část

Čína 2006 druhá část

1. 10.

V 5:15 nás budí pikolík a vystupujeme ve městě Panzhihua do deštivé noci. Lenka není ještě úplně v pořádku, ale aspoň už jí částečně zabraly léky. Hned na nádraží nasedáme do autobusu a přejíždíme na západní autobusové nádraží. Autobus do Lijiangu odjíždí v 7:00. Podařilo se nám koupit jedny z posledních míst. Bohužel až na zadní pětce. Máme před sebou cca. 10 hodin jízdy. Tak to se máme na co těšit.

Z počátku se pokoušíme usnout, ale právě puštěný čínský film nám to moc nedovoluje. Je to jakási komedie o hráčích čínského domina. Je samozřejmě v původním znění.

Projíždíme krajinou plnou bujné vegetace a rýžových políček, kde se Tu a tam krčí shluky stavení.

Jsou stavěny do čtverce s dvorky uprostřed a uzavřeny masivní zdobenou branou. Působí dojmem malých tvrzí. Je to asi pozůstatek dávných neklidných dob.

Po zastávce na oběd, Lenka má ovšem jen misku suché rýže. Zřejmě jí už otrnulo, protože dělá otrávený ksichty. Začínáme stoupat až do sedla, kde se nám otvírá výhled do překrásného, zeleného kaňonu s divokou řekou.

Do Lijiangu přijíždíme po patnácté hodině. Na nádraží si kupujeme lístek do Dali a jedeme se ubytovat. Zastavujeme taxík, ale řidič nás ujišťuje, že se s autem do starého města nedostane. Naštěstí se nás ujímá mladý čínský pár, který s námi přijel autobusem, a s jejich pomocí nacházíme náš hotel celkem snadno. Je to jeden z deseti památkově chráněných tradičních domů etnika Naxi s typickou branou a dvorkem. Náš pokoj je v horním patře. Máme i vlastní koupelnu a překrásný výhled na střechy starého města s vrcholky hor v pozadí.

Vybalujeme si věci a podrobujeme se celkové očistě. Po dvouhodině posilujícího spánku vyrážíme do města. Atmosféra starého Lijiangu je nepopsatelná. Jedná se o spleť uliček a mostků přes protékající říčku s několika rameny. Původně sloužila zřejmě i jako kanalizace. V jedné z ulic plné hospůdek se zastavujeme na večeři. To už se začíná stmívat. Večer je Lijiang snad ještě kouzelnější. Všude visí červené lampióny a ulice jsou plné lidí. Na krásně osvětleném hlavním náměstí se tančí kruhové tance Naxiů v tradičních krojích. Občas usměvavé babičky vtáhnou do kruhu i některého z přihlížejících turistů.

Etnikum Naxi, které jako jedno z mála v Číně ještě v nedávných dobách udržovalo matriarchát, bylo původně součástí Naxijského království s vlastním náboženstvím Dongba. Což je směsice tibetského bonu, animismu a taoismu. Měli dokonce i svoje vlastní znakové písmo. I v současné době mají částečnou autonomii v rámci Čínské provincie Yunnan.

Pomalu se vracíme na hotel. Škoda, že jsme po dlouhé cestě tak unavení. Jinak bychom určitě zůstali v ulicích déle.

2. 10.

Dnešní den věnujeme podrobnější prohlídce Lijiangu a okolí. Pro začátek jsme si vybrali park Černého draka. Nachází se na sever od centra a obklopuje ho pásmo hor někdy i přes 5500 m vysokých. Dominantou parku je stejnojmenné jezero s pavilonem uprostřed, který je s břehem spojený krásným obloukovým mostem. Z jezera vytéká říčka, která později napájí kanály ve starém městě. Park je značně rozlehlý a skýtá řadu možností k odpočinku v některých z pavilonů a altánů. Součástí parku je i muzeum kultury Naxi.

Měli jsme štěstí a u jednoho z altánů zastihli známý Naxijský orchestr při cvičení na večerní vystoupení, které se koná každý večer v divadle Naxi. Právě doprovázeli nácvik tanců folklórního souboru.

Park Černého draka je velmi příjemné místo k odpočinku od přelidněného Lijiangu. Vydrželi jsme se kochat a poslouchat dobré dvě hodiny.

Cestou z parku se zastavujeme na oběd. Zmiňuji se o něm především proto, že jsme ochutnali místní specialitu bambus plněný masem a rýží. Dalším význačným místem je Lví kopec, na jehož vrcholu je třípatrová pagoda. Je z ní překrásný výhled na Staré město a palác vládnoucí rodiny Mu. Uličky Lijiangu jsou tak úzké, že je z vršku vidět jen moře střech a stříšek.

Uvnitř pagody jsme potkali čtveřici veselých babiček v naxijských krojích. Pořád si prozpěvovali a dokonce si v horním patře i zatancovali. Z Lvího kopce scházíme přímo do paláce rodiny Mu. Má poloviční rozlohu jako Zakázané město v Pekingu a působí velmi vzdušným a prostorným dojmem. Hned při vstupu nás oslovil malý palácový orchestr a pozval Lenku, aby se na chvíli stala jeho součástí (činelky). V areálu obehnaném zdí se nachází několik dvou až třípatrových, dřevěných, malbou zdobených budov s prolamovanými střechami s dřevořezbou. Uvnitř je dobová sbírka starého nábytku, kaligrafií a porcelánu.

Samotné město si necháme na závěr. Na prvním náměstí obdivujeme dvě dřevěná kola, která slouží k přečerpávání vody z řeky do systému kanálů. Pokračujeme dále ulicemi plných krámků a hospůdek až k hlavnímu náměstí Sifang. V jeho čele nás zaujala velká budova s vikýřem uprostřed. Uvnitř byla umístěna kovová trouba sloužící k svolávání obyvatelstva. Jedná se zřejmě o radnici.

Lenka je stále ještě po prodělané viróze slabá a proto se pomalu vydáváme k našemu hotelu. Nakonec podlehnu i já a na hodinku si zdřímnu. V šest hodin máme sraz s našimi známými ze včerejška a chceme jít společně na večeři. Zatímco Lenka ještě spí, já využívám času do šesté a toulám se civilní části historické části města. Je zajímavé pozorovat běžný život Naxiů, bez přítomnosti turistického blázince. Musím podotknout, že turisty mám na mysli především Číňany. Cizinců moc nepotkáváme.

Naši přátelé jsou přesní. Přivádí sebou i dva kluky, kteří jedou na kolech z Lhasy do Pekingu. Cesta není asi žádný med, což pozorujeme na jejich odřeninami posetých loktech a kolenou. Bohužel pořádně anglicky umí jen náš známý pár ze včerejška.

Restauraci vybírají naši přátelé. Z venku vypadá nenápadně. Kromě nás jsou uvnitř jen Číňané. K jídlu si objednáváme tzv. Mongolský kotlík. Jedná se o kotel polévky, který neustále vaří na specielních stolech se zabudovaným plynovým vařičem. Uvnitř klokotá směs koření, masa a zeleniny. Každý si s kotle vytahuje na co má chuť a namáčí si kousky do dalších mističek s různým kořením. Obsluha restaurace stále do kotle přilévá vodu. Po chvilce servírka přivezla vozík s dalšími surovinami, které jsme si předem vybrali a na specielní kartě označili. Postupně je vaříme ve vývaru a pojídáme. Vše zapíjíme pivem a povídáme si o odlišnostech našich v minulých dobách tak blízkých zemích. Po večeři ještě přijímáme pozvání do jednoho z barů, kde pokračujeme v noční jízdě. Lenka dokonce ochutnává i místní kořalku. Spát jdeme až kolem půlnoci lehce rozdivočelí.

Byl to velice nenásilný, příjemný večer.

3. 10.

Autobusem, na který nám sehnali lístky naši domácí, se přesouváme do městečka Quaitou. Odkud vyrážíme na trek soutěskou Tygřího skoku. Nejhlubšího kaňonu na světě.

Začínáme stoupat až do vesničky s ubytovnou Naxi Family, kde s dvěma Holanďany, Švédkou a Číňanem společně poobědváme. Posíleni obědem, nás čeká nejnáročnější úsek dnešního ne. Výstup do místa Tygřího skoku. Cestou odmítáme nabídky podnikavých Číňanů svést se úzkou pěšinou na ponících. Výstup byl sice náročný, ale výhled na řeku a masiv hory Pěti prstů nám dal hned zapomenout. I když podle nás to byla spíše stěna Pěti prstů. Tento výhled nás doprovázel až do ubytovny Hafwey. Naštěstí jsme přišli mezi prvními a obsadili čistý pokoj s nádherným výhledem na skalní stěnu soutěsky. Celkově na nás Guest House udělal velmi příjemný dojem. Čisté pokoje, sprchy a velmi chutné a levné jídlo. Jednu chybu, ale přece jen měl. V řadě vlajek snad všech států světa měla ta naše obrácené barvy pruhů. Ostuda. (6 hod. čisté chůze)

4. 10.

Po snídani odcházíme do vesnice s názvem Ořechová zahrada. Cesta vede nejprve po vrstevnici, kolem nesčetných přítoků horských řek a vodopádů. Asi po hodině chůze začínáme klesat až k silnici, která protíná zmiňovanou vesnici. Je velmi malebná. Poskytuje řadu možností ubytování a občerstvení, ale pomalu sem začínají přijíždět turistické autobusy. S procházkou v horách se to nedá srovnat. I když výhledy a krajina kolem je také pěkná.

Najímáme si mikrobus, který nás odváží zpět do městečka Quaitou, odkud pokračujeme autobusem do Lijiangu. Necháváme si věci v našem Naxi domě a letíme se najíst. Jsou tři odpoledne, tak si k obědo – večeři dopřejeme, šunku na víně, jačí maso se zeleninou a ovšem také pivo. Čas po jídle věnujeme nákupům. Nákupní horečku zastavuje až náhlý prudký déšť. Schováváme se v kavárně Prague café. Z celé Prahy tu mají jen tři fotografie a Tatranku. Využíváme připojení na internet a dopisujeme deník.

Dnes už toho máme vcelku dost, a proto se vracíme nejkratší cestou na hotel. Balíme věci na zítřejší přesun do Dali a jdeme spát.

5. 10.

Opouštíme příjemné město Lijiang a míříme do Dali. Autobus jede tři hodiny a město tří pagod nás vítá deštěm. Ubytováváme se v hotelu tibetského majitele a objednáváme si oběd (směs zeleniny, sýra a jačího masa). Sotva dojíme, déšť ustává a my vyrážíme na prohlídku města. Kousek za naším hotelem míjíme turistickou kancelář, kde si kupujeme jízdenky na vlak do Kunmingu a letenky do Guilinu.

Jako první zajímavost ve městě navštěvujme slavné tři dálijské pagody Yita si, které se nachází kus za hradbami. Ta nejstarší uprostřed je až z devátého století. Vstup do komplexu je, ale hodně drahý. A ani průvodce jeho návštěvu nedoporučuje. Obcházíme areál a přibližujeme se k dominantám Dali ze zadní strany. Tady se nachází nově postavený buddhistický klášter, který je propojen s areálem pagod turistickým vláčkem. Zapomínáme na komerci a uchováváme si v našich vzpomínkách pohled na tři pagody v jemném mlžném oparu s horami v pozadí.

Po cestě do centra si dopřejeme výhledy ze severní brány na město a zejména na blízké jezero Erhai, kam se chceme vypravit zítra. Prohlídku malebného města končíme u Západní brány, která umožňuje vystoupat do jejího druhého patra, odkud pozorujeme mumraj na ulicích a trzích pod námi. Je tu zachovalá i část městských hradeb po kterých se dá dojít až téměř k bráně Severní, kterou jsme navštívili před chvilkou. Kousek za hradbami se tyčí ještě jedna dálijská pagoda. Není tak zachovalá, jako její sestry, ale uprostřed hustého porostu vypadá tajemně. Samotné centrum je velmi malé, a proto zbytek odpoledne věnujeme spíše brouzdáním po obchodech a hospůdkách. Na jednom malém náměstí se starými dřevěnými domy, trošku stranou, nás přiláká zvláštní hrdelní zpěv dvojice Číňanů v národních krojích. Usedáme na zahrádku blízké hospůdky a chvilku posloucháme. Zpěv zní zajímavě, ale celý večer bych to poslouchat nevydržel.

Cestou na večeří se zastavujeme v hotelu, kde odkládáme batůžek, a pokračujeme v hledání vhodného lidového stravovacího zařízení. Výběr spočívá v pokukování po stolech strávníků a hodnocení jednotlivých pokrmů, které si potom stylem popocházení po restauraci a ukazováním na jednotlivé chody objednáváme. Už se nám to osvědčilo několikrát.

Po večeři si jdeme do hotelu původně jen na chvilku slehnout po vydatném jídle, ale z postelí se už do rána nevyhrabeme.

6. 10.

Po snídani, která je v ceně hotelu, se vydáváme na rybářskou výpravu s kormorány. Bohužel jakmile dojedeme k jezeru Erhai začne opět pršet. Každopádně nás to neodradí od našeho záměru. Nasedáme do loďky, kde posádku tvoříme my dva, jeden rybář a asi osm kormoránů. Rybář každému z nich podváže hrdlo rýžovou slámou tak, aby jim proklouzly jen malé rybky a ty větší zůstali ve voleti. Pár metrů od břehu dostáváme pokyn ke svržení ptáků do vody. Nejprve se ostýcháme, ale nakonec nás přesvědčí a jednoho po druhém je shazujeme do vln jezera. Ptáci se začnou okamžitě potápět a lovit ryby. Sotva náš rybář uvidí, že je některé vole plné, vtáhne ptáka do loďky a ryby vyvrhne do připravené nádoby s vodou.

Křižujeme jezero a naši ptáci se opravdu činí. Je až s podivem, že se pořád drží nedaleko loďky a svému majiteli nepláchnou. Prší čím dál tím víc a na nechráněné kocábce jsme už notně promočení. Naznačujeme našemu kapitánovi návrat a ten to naštěstí pochopil. Nebýt nepřízně počasí plavbu bychom rozhodně protáhli.

Po návratu do hotelu se převlékáme a v příjemné hotelové restauraci si sušíme u čaje svoje věci a dopisujeme deník. Po obědě se počasí umoudří. Využíváme příležitosti a vydáváme se ke čtvrté dálijské pagodě, kterou jsme včera viděli z hradeb. Je z desátého století našeho letopočtu a nachází se na pozemku již zaniklého mingského kláštera. U vchodu stráží opřený o bambusovou závoru postarší Číňan. Ale za drobný peníz nás bez problémů pouští dovnitř. Dostat se k samotné pagodě není zase až tak jednoduché. Musíme se vyšplhat do příkrého svahu porostlého bujnou vegetací a překonat dva stupně tvořící základnu samotné pagody. Stavby původně sloužili jako relikviáře a později jako orientační body v krajině. Ta naše měla jeden vchod otevřený. Vcházíme dovnitř, ale kromě pár odpadků je prázdná.

Cestu zpět si zkracujeme po městských hradbách až k Západní bráně. Začínající déšť nás, ale zase zahání do restaurace poblíž našeho hotelu, kde se zdržíme až do odjezdu vlaku. Nádraží se nachází v tzv. Novém Dali, které se od toho starého notně liší. Všude jsou vidět vysoké budovy, široké bulváry s moderními obchody. I samotné nádraží je pojato megalomansky.

Nasedáme do dvoupatrových vagonů, zřejmě první třídy a spíme až do příjezdu do Kunmingu.

7. 10.

V hlavním městě provincie Yunnan jsme v 6:20. Město se teprve probouzí a je na čínské poměry značně liduprázdné. Kupujeme si lístky do Shilinu (Kamenného lesa). První vlak nám ovšem jede až v 10:30. Tak nám nezbývá nic jiného, než si dát batohy do úschovny a vyrazit do ulic. Město je to moderní a ani podle průvodce tu mnoho památek nenajdeme. Vybízí nás především k návštěvě obchodních středisek. Držíme se jeho rady a po snídani v jedné malé vývařovně směřujeme do centra. Na jednom z náměstí natrefíme na právě se otevírající Carefour. Sortiment, aspoň co se týká elektroniky a drogérie, se velice podobá evropskému standardu. Nás, ale zajímají hlavně potraviny. Nakupujeme pár sladkostí a sušenek. Různé vakuované pařátky a ostatní neidentifikovatelné „dobroty“ přenecháváme raději Číňanům.

Mezitím se zase rozpršelo, takže k návratu na nádraží využíváme taxíka. Nástupní taxa je 10 Yuanů a ta nám vydrží až do cíle.

Vlak do Shilinu jede hodinu a půl. Naštěstí máme místenku, jinak bychom v tom mumraji asi nepřežili. Všudypřítomný déšť nás provází celou cestu. Z nádraží k bráně rezervace využíváme služeb místního podnikavce a po zaplacení poněkud drahého vstupného se ubytováváme v prázdném hotelu uvnitř parku. Hotel působí poněkud strašidelně, kromě nás a dvou recepčních jsme tu také nikoho jiného nepotkali. Odpovídá tomu i třetinová cena oproti oficiálnímu ceníku vyvěšenému v recepci. Pokoje jsou ale velké a čisté.

Odpoledne chceme využít k seznámení se s okolím. Hned u vstupu se nachází jezero s bizardními, přírodními kamennými skulpturami. Další a poněkud větší útvary se rozprostírají všude kolem. Nikdy jsme nic takového neviděli. Samozřejmě jsme u nás navštívili Prachovské skály a Adršpach, ale tady se setkáváme s něčím úplně novým. Opravdu jako stromy se tu do nebe tyčí vápencové jehlany seskupené do neuvěřitelného bludiště s vyhlídkami a skrytými jezery.

Ještě, že se čínští turisté jen projíždí ve vláčku kolem dokola. Turista objevitel se může nerušeně proplétat sítí uliček a průlezů zcela sám, což v přelidněné Číně hned tak nezažije.

Dnes jsme si vybrali k prozkoumání menší část. Těsně před vstupem stačíme shlédnout i taneční vystoupení místního folklórního souboru. Bylo v celku pěkné, ale poněkud komerčně založené. Po produkci se začínáme ponořovat do útrob skal. Asi ve dvou třetinách okruhu zase začíná poprchávat. Jelikož kameny i bez vody dosti kloužou, přidáváme do kroku a na konci labyrintu se schováváme pod stromy. Déšť bohužel vypadá vytrvale. Balíme se do bund a vydáváme se zpět do hotelu, kde zapínáme televizi a snažíme se dozvědět něco o počasí na příští dny. Ale jak zpívá brněnská Helmutova Stříkačka „zprávy, zprávy, samý zprávy, žádnej pěknej film“, v našem případě počasí, nás donutí jít spát v nevědomosti. Naděje, ale umírá poslední.

8. 10.

V 7:00 pořád ještě prší. Děláme si kávu a zvažujeme co dnes. V 8:30 se čínský Mrakomor nakonec smiloval a „sprchu“ vypnul. Jsme rozhodnuti jít do skal.

Do bludiště vstupujeme u Lotosového jezírka a už po pár krocích našeho rozhodnutí nelitujeme. Včerejší okruh byl jen slabý odvárek toho co prožíváme dnes. Úzké chodby, průlezy, popínavé kořeny, jezírka, prudké sestupy a naopak výstupy na nejrůznější vyhlídky, a to vše bez turistů. U jednoho z jezírek uprostřed labyrintu jsme objevili i do skal vyryté nápisy v Čínštině. Podle průvodce byly některé i z doby dynastie Ming. Tři hodiny bloudění a objevování nám dokonale zvedlo naší včerejší špatnou náladu.

Po vyzvednutí batohů z hotelu míří naše kroky do první sympatické jídelny, kde si dopřejeme výborný oběd. Následuje cesta taxíkem na nádraží a vlakem do Kunmingu. Jedeme sice III. třídou bez místenek, ale zase jsme středem pozornosti všech čínských spolucestujících. Dokonce jsme dostali i dvě hrušky.

Z nádraží v Kunmingu jedeme do vybraného hotelu místní MHD. Bohužel neposlechnu Lenku a jednu zastávku přejedeme. Hotel je celkem fajn a v ceně je i snídaně. Na pokoji se stejně ale dlouho nezdržíme. Odhazujeme batohy a vyrážíme na prohlídku města. Lenka naplánovala výlet do parku Cuihu. Volíme dopravu MHD, ale po chvíli zjišťujeme, že je zle. Vůbec netušíme, kde jsme a kde vlastně máme vystoupit. Komunikace v autobuse ztroskotává na angličtině. Po řadě nedorozumění nakonec nacházíme anglicky mluvícího studenta, který nám k naší smůle sděluje, že jsme stejně už přejeli. Vystupujeme na nejbližší zastávce a přecházíme na druhou stranu. Naší bezradnosti u jízdního řádu si všimly dvě školačky a ochotně nám radí spoj i počet zastávek. Radost z dosažení cíle nám, ale trochu kazí obvyklý yunnanský déšť. Snažíme se ho ignorovat a vcházíme do parku. Je to kunminské centrum zábavy a odpočinku. Kdo si ale představí nějaký Disneyland s atrakcemi a cukrovou vatou, ten se mýlí. Park tvoří několik vodou obklopených ostrůvku s altánky propojených mostky. Každý z nich může kdokoliv obsadit a provozovat tam co se mu zachce. Hrají se tu divadelní představení, vypráví příběhy a nechybí i živá hudba a zpěv. Za nic se neplatí, všichni to dělají jen tak pro radost.

U jednoho z ostrovů jsme si všimli podivných průhledných koulí, do kterých vzápětí obsluha vpustila dvě dívčiny, dofoukla vzduch, neprodyšně koule uzavřela a vpustila je na hladinu. Udržet se ve stoje na vodní hladině jim dělalo nepřekonatelné potíže. Krkolomné pády obou „kosmonautek“ bavili notnou chvíli široké publikum.

Z parku odcházíme směrem ke starému klášteru, ale pro hustý déšť to vzdáváme a jedeme taxíkem zpět k našemu hotelu. Cestou do předem vytipované restaurace přemluvím Lenku k návštěvě jednoho obchodního domu se sportovním oblečením a doplňky. Je z toho jedno tričko a dva praktické nerezové hrnky.

Po večeři, naladění předchozím úspěchem zavítáme i do sportu přes ulici. Tentokrát si úlovek odnáší Lenka. Zbytek večera zůstáváme u piva v hotelovém baru.

9. 10.

Dnes je první den, kdy nám „obvyklý yunnanský déšť“ nijak zvlášť nevadí. Máme přeletový den.

Po snídani jedeme MHD do centra po nákupech. Opět neposlechnu Lenku, a musíme se jednu zastávku vracet. Tentokrát už slíbím, že se zapíšu do deníku. Navštívíme několik obchodních domů, ale už nám nic do našich batohů nepřibude. Zbytek času do odjezdu minibusu na letiště trávíme sledováním televize a dopisováním deníku.

Let do Guilinu trval hodinu a půl a kromě nás a pěti Číňanů bylo letadlo plné Izraelců. Byli to sice samí důchodci, ale byla s nimi prča. V Guilinu jsme už dost pozdě. I proto si na letišti v cestovní agentuře vyřizujeme vše potřebné pro další dny. Kupujeme si lodní lístky na plavbu po řece Li, zařizujeme výlet na rýžové terasy Dračího hřbetu a platíme i hotel. Později zjišťujeme, že cena hotelu v agentuře byla nižší, než na recepci v hotelu samotném.

Po ubytování se jdeme okamžitě najíst. Vklouzneme do první restaurace a proběhnou malé hody zakončené nejdražším pivem, co jsme zatím v Číně měli. Z celého dne jsme tak utahaní, že po zdravotní procházce po nábřeží, kde stojí i náš hotel, jdeme okamžitě spát. Nevadí nám ani hlasité pouliční karaoke na protějším břehu řeky Li.

10. 10.

Na dnešní den se obzvláště těšíme. Čeká nás výlet na horské rýžové terasy Dračího hřbetu. Jede s námi, kromě průvodkyně i mladý rakouský a izraelský pár a tři Číňanky. Asi po hodině a půl přijíždíme do vesnice etnika Yao, jež patří ke skupině Zhuang. Někteří příslušníci tohoto etnika se doposud živí lovem a ženy se vyznačují tím, že si nechávají narůst abnormálně dlouhé vlasy. Poprvé se ostříhají až v osmnácti letech, přičemž ustřižené vlasy si dále naplétají. Některým po rozpletení svých účesů vlasy dosahují až na zem. Tradice pochází z dávných dob, kdy délka vlasů znamenala zdraví a tím i bohatství.

Charakter vesnice je úplně jiný, než jsme měli možnost zatím vidět. Dosavadní kamenné a hliněné stavby nahrazují domy výhradně dřevěné a někdy až třípatrové, stavěné ve svahu. Chybí i klasické prolamované střechy. Procházíme vesnicí a odoláváme náporu žen v krojích, které se nám snaží prodat různé šperky převážně náramky. Ze zkušeností z předchozích cest, jsme jeden za pár Yuanů koupili a zájem žen se hned přemístil k ostatním členům naší skupiny. A my můžeme v klidu vychutnávat atmosféru celé vesnice a kolorit okolní krajiny. Je období sklizně a všude panuje čilý pracovní ruch. Většina obyvatel je zaměstnána hlavně mlácením a sušením rýžových klasů.

Z vesnice pokračujeme našim minibusem až na malé parkoviště, kde silnice končí. Dále do výše položených vesnic až k rýžovým terasám musíme po svých. Cesta vede do kopce, ale není nijak náročná. Přesně v poledne dosahujeme první vesnice. Zastavujeme se tu na oběd a chvilku si odpočneme. Ochutnali jsme místní specialitu. Směs rýže i masa pečenou v bambusu na ohni. Takzvané Bambu rizoto, jak jsme pokrm pojmenovali, je velice šťavnaté a má nasládlou chuť. Další specialitu, plněnou žábu, jsme ovšem vynechali.

Pokračujeme dále, a těsně před další vesnicí potkáváme tři ženy etnika Yao. Po chvilce přesvědčování a malé finanční odměně nám ochotně ukazují své poklady, totiž vlasy. Začínají si rozplétat důmyslné účesy a k údivu nás všech nám odhalují husté a opravdu až na zem dlouhé havraní kadeře. Také nám s tlumočením naší průvodkyně vysvětlují jednotlivé rozlišení vdaných žen, vdov a matek podle šátků, kterými si účesy zakrývají a použití jednotlivých výšivek. Bez pokrývky chodí pouze ženy svobodné a složitostí výšivky nad čelem se rozlišují matky a vdovy.

Na samotný hřeben je to z vesnice už jen kousek. Konečně se nám odkrývají překrásné výhledy na rýžová pole jako by vysoustružená do plastické mapy modelu pohoří s vrstevnicemi. Rýžové terasy dračího hřbetu jsou až 700 let staré a v každém ročním období skýtají jiný pohled. Na jaře odrážející slunce ve vodní hladně barví políčka do zlato-stříbrna, zelená je barva léta, žluté jsou na podzim v období sklizně a sníh vše barví do bíla.

Usedáme na nejvyšším místě hřebenu a nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. Je právě podzim, a tak naší barvou je zlatavě žlutá. Součástí výletu byla i malá exkurze do továrny na výrobu perel. Samotná prohlídka, snad kromě postupů chování perlorodek a zavádění zrníček písku budoucích perel, nestála zanic. Hlavním důvodem bylo nás asi nalákat k nějakému „výhodnému“ obchodu, ale zdvořile jsme se z toho vykroutili.

Po návratu do Guilinu se jdeme projít do města a něco pojíst. Guilin je moderní město s překrásným okolím. Z pozoruhodností musíme zmínit hlavně dvě vodní pagody a Sloní vrch s pavilonem tyčící se nad městem. Jméno města bylo odvozeno od skořicovníků, které lemují celé nábřeží řeky Li protékající jeho středem. Hlavním lákadlem jsou, ale vápencové homole s řadou jeskyní tyčící se všude kolem. To je, ale téma až na zítřejší plavbu po zmíněné řece.

11. 10.

V 8:00 nás vyzvedává od hotelu autobus a jedeme k přístavišti na řece Li. Opět se setkáváme se dvěma Rakušany ze včerejška a společně se naloďujeme na jednu ze dvou desítek lodí připravených k vyplutí po čarovné řece, která kličkuje mezi kopečky a homolemi protkanými spletí jeskyní a chodeb této pohádkové krajiny kolem městečka Yangshuo.

Samotná plavba trvala čtyři hodiny a součástí byl i oběd v klimatizované restauraci. Většinu času na lodi jsme ovšem trávili na horní otevřené palubě a pozorovali úchvatné přírodní scenérie, které doplňovaly skupiny vodních buvolů a vesničanů pracujících na svých polích. Čas od času k naší lodi přirazili i jednoduché bambusové vory a odvážní „vodáci“ se pokoušeli prodat něco ze svých výtvorů.

Po přistání v Yangshuo se nejprve ubytováváme v hotelu na snad jediné hlavní ulici ve městě a odpoledne se věnujeme hlavně nákupu dárků a suvenýrů. V jedné boční uličce náhodou narazíme na naše přátelé z lodi, a domlouváme si společnou večeři v restauraci naproti našeho hotelu. Sotva si objednáme, přisedají si k nám naši další, společní přátelé z výletu na rýžové terasy. Vyměňujeme si zážitky a hlavně se seznamujeme se sympatickou Číňankou, která Izraelce provázela na cyklovyjížďce po okolní krajině. Chytáme se příležitosti a domlouváme si s ní rande u zítřejší snídaně. Izraelci se, ale moc dlouho nezdrží. Spěchají na večerní rybolov s kormorány. Po večeři se rozpoutala velice příjemná diskuze na téma výhod a nevýhod Evropské Unie a my jsme si aspoň procvičili naši němčinu. Kolem půlnoci jsme se rozloučili. Rakušané odešli do svého hotelu a ani nás pulzující noční život nezlákal. Přecházíme ulici a jdeme spát.

12. 10.

Přesně dle úmluvy se u snídaně, v protější restauraci, potkáváme s Lili. Naší průvodkyní. Půjčujeme si kola a vyrážíme mezi okolní kopce. Máme v plánu navštívit jednu z mnoha systémů vodních jeskyní. Jeskyni Měsíce. Nejprve prokličkujeme přes město, vyhneme se hlavním silnicím s chaotickou dopravou a zamíříme do okolních vesnic. Asfaltová cesta se změní v prašnou polňačku, ale nám to nevadí. Okolní scenérie všechny strasti venkovské dopravy zastíní. Proplétáme se rýžovými políčky a malými bazénky, sloužící jako rybí sádky, které napájí důmyslný systém zavlažování z nedaleké řeky. K té se dostaneme po chvilce a pomocí bambusového voru a převozníka ji i s koly překonáme. Opět nasedáme na kola a ponořujeme se hlouběji mezi krasové homole. Asi po půl hodině dosahujeme jedné staré vesnice. Od Lili se dozvídáme, že byla založena cca. před 700 let. Což byla doba velké prosperity tohoto regionu. Svědčí o tom i velikost staveb a nápaditého zdobení krovů a střech. Vše je stavěno z kamene a celá vesnice působí dojmem malé opevněné tvrze. Doba před 700 lety asi nebyla příliš poklidná.

K našemu cíli, jeskyni Měsíce je to už jen kousek. Necháme kola a věci u Lili a míříme do podzemí. První část absolvujeme po vodě na úzké loďce. Teprve až se podzemní řeka zúží natolik, že dále neprojedeme, vysedáme a pokračujeme pěšky. Chodba je dosti nízká a nebýt přileb, které jsme dostali u vchodu společně se svítilnami, dost bychom si natloukli.

Krápníková výzdoba nebyla sice tak bohatá, jako jsme zvyklí z punkevních jeskyní Macocha, ale dojem umocňovalo to, že kromě naší průvodkyně jsme byli v jeskyni úplně sami. Největší zážitky přišli až teprve na konci. Průchod bahenním bazénem. Lenka se raději převlékla do plavek a dokonce vyzkoušela i skluzavku. Já jsem byl v roli decentního fotografa. I když i já jsem nevyvázl úplně bez poskvrny. Ovšem oproti Lence, která, vypadala jako zápasnice v bahně jsem byl já jak ze žurnálů. Východ z jeskyně vyústil do rýžových polí a po chvilce se úzkou pěšinou dostáváme zpět ke vchodu, kde se hlavně prasátko Lenka uvede v přírodním bazénku tvořeného vytékající podzemní řekou do původního stavu.

Nějak nám vyhládlo, a tak prosíme Lili, aby nám vybrala nějakou hospodu s místní kuchyní. Zamířili jsme na okraj první vesnice do takové malé nenápadné restaurace pod širým nebem. Jídlo bylo skvělé, a když připočítáme výhled na Měsíční horu, tak kam se hrabe Hilton.

Cesta zpět do Yangshuo uběhla již rychle. Rýžová pole, vesničané ve slamácích, občas vodní buvol. Běžný život čínského venkova.

Pro večerní program jsme si domluvili pravou čínskou masáž. Dali jsme na doporučení našich izraelských přátel a nelitovali jsme. Byli jsme po ní jak znovuzrození. Hlavně moje operované rameno se mi citelně uvolnilo.

Cestou zpět na pokoj se Lenka zastavila na ulici u jednoho stánku s nějakou dobrotou. Vypadalo to jako puding a údajně se to vyrábělo z různých ořechů a květů rostlin. Ovšem podle Lenčiných slov to spíš připomínalo dehet. Jednu malou lžičku jsem ochutnal a musím přiznat, že nebyla daleko od pravdy. Chvilku s hmotou statečně bojovala, ale nakonec to stejně vše skončilo v záchodě.

13. 10.

Dnešní den strávíme opět v sedlech kol. Tentokrát se vydáme stezkami kolem Dračí řeky. Lili má dnes domluvené nějaké klienty, a tak nám přivádí jako průvodkyni svoji kamarádku.

Krajina dnešního výletu je podobná té včerejší. Rýžová pole s postavičkami se slamáky, rybí sádky, zavlažovací kanály, vodní buvoli, kopcovité homole a tím vším se proplétající stužka průzračné Dračí řeky. Projíždíme i řadou starých vesnic. Jedna z nich, ale stojí za podrobnější popis. Už z dálky připomínala malou tvrz a z blízka dokonce rozeznáváme i střílny. Původně patřila celá vesnice jedné vážené rodině. Dokonce se v ní narodil i jeden z generálů Velké říše středu. V současnosti obývá každý dům jedna rodina. Se svolením vesničanů si můžeme projít i jednotlivá obydlí a dvorky. Hned na první pohled je vidět, že čas ve vesnici se zastavil někdy před sto lety. Hlavní obživou tu stále zůstává zemědělství a chov dobytka a ryb. Vybavení domků je velmi skromné a účelové. Největší a nejvíce zdobený je dům starosty. Je patrový s velkým vnitřním dvorem a malým ochozem sloužícím zřejmě k proslovům při srocování. Každý dům má i svoji studnu. Uličky mezi domy jsou velice úzké, tak akorát na šířku jedné krávy. Velmi bytelně vypadá i vstupní brána s vysokou obvodovou zdí.

Opouštíme vesnici a pokračujeme úzkými, křivolakými pěšinkami, až k velmi starému kamennému obloukovému mostu přes Dračí řeku. To je polovina naší dnešní vyjížďky. Přestávka na pivo mi vnuknula nápad. Využít pro zpáteční cestu bambusový vor a splavit se zpět i s koly po řece. Lenku jsem nemusel dlouho přemlouvat a už sedíme v bambusových křesílkách a náš lodivod se odpichováním dlouhým bidlem dostává do proudu. Naše průvodkyně neumí plavat a bude nás čekat na konci naší plavby. Proud není silný, ale i tak zdoláváme pár peřejí a jezů. Vše, až na malé ošplouchnutí bezpečně. Plavba byla velmi příjemným zážitkem a dovolila nám vychutnat si okolní malebnou krajinu úplně z jiné perspektivy, než ze sedla kola.

Hned po vylodění obědváme v jedné vzdušné hospůdce u přístaviště naše oblíbené menu lilek, maso s bambusovími stvoly a zvláštní nakyslou zeleninu, které místní říkali „pickels“. A to vše samozřejmě s obligátní rýží.

Z restaurace je to již do Yangshuo jen kousek. Vracíme kola a máme asi jen půl hodiny na očistu a odjíždíme autobusem do Shangri-La. Zatím nevíme, co od toho máme čekat, ale ve všech hotelech návštěvu doporučují a slyšeli jsme o tom místu mluvit i hodně turistů.

Po příjezdu jsme trošku rozčarovaní. Jedná se prakticky o skanzen s nádechem Disneylandu.

Po zaplacení vstupného nasedáme do loďky a jakousi bažinou vplouváme do jeskyně. Ta jediná stála za to. Kormidelník musel plout snad po paměti. Protože nebylo vidět na špičku nosu a podle pískání jsme tušili kolonii netopýrů. Zvláště ženská posádka tuto skutečnost „velmi“ ocenila. Nevím, kdo byl více vyděšen, zda ženy nebo řevem dezorientovaní netopýři.

Na konci jeskyně následovala atrakce „ala“ pravěk v Číně. Návrat do reality prožíváme u samotného skanzenu. Procházíme různá stavení vždy obývané jedním z etnik zastoupených v tomto kraji. Konkrétně Dongů, Miao a Zhuang. Předvádí zde své kroje a prodávají tradiční rukodělné výrobky, převážně výšivky a dřevořezby. Podle průvodce mají místní etnika v rámci provincie určitou autonomii včetně svého parlamentu.

Den končíme večeří ve stylu, co dala ulice na balkonku našeho hotelového pokoje.

14. 10.

Opět nás čeká letecký přesun. Na letiště do Guilinu jedeme taxíkem a samotný let trval asi dvě hodiny. V Pekingu přistáváme v 14:30. Pokoušíme si potvrdit letenky pro návrat do Prahy, ale v letecké kanceláři nikdo z Aeroflotu zrovna není. Aspoň dostáváme číslo do centrály. Později vše po telefonu bez problémů vyřizujeme.

Cestu z letiště do hotelu už známe, takže proběhne bez komplikací. Tentokrát nespíme v hostelu, ale vezmeme si pokoj v hotelu přes ulici. Po ubytování řešíme dilema co s načatým večerem. Rozhodujeme se mezi výletem rikšou po zákoutích Hutongu, nebo si zajít na vyhlášenou Pekingskou kachnu do nedaleké restaurace, kolem které chodíme na metro. Nakonec zvítězil mlsný jazýček. Po cestě neodolám a koupím si tričko s logem nadcházející pekingské Olympiády. Zařadí se tak do mé sbírky mezi Lillehammer a Salt Lake City.

Zvolená restaurace byla dobrá volba. Objednáváme si kachnu, maso se zeleninou a lákavě vypadající závitky s omáčkou. Druhé dva chody byli vynikající, ale chuť kachny se nedá vůbec popsat. Musím se zmínit alespoň o kůrčičce, která byla medová a tak křupavá, že se sama při pouhém dotyku rozpadala na jazyku. Ke kachně se servírovaly ještě tenké placky a švestková omáčka. Vše jsme zapíjeli našim oblíbeným pivem Tsingtao.

Po tomto kulinářském koncertu jsme se doslova odvalili do hotelového pokoje a zbytek večera spokojeně trávíme a blaženě odfukujeme.

15. 10.

Poslední den před odletem domů chceme navštívit zbývající památky Pekingu, které se nám nevešli do programu na začátku naší cesty. Po snídani u pouličního stánku, vycházíme z Hutongu a na hlavní třídě si zastavujeme taxík, který nás přiváží k jižní bráně Paláce nebes.

Záměrně jsme si zvolili pro nás vzdálenější vstup, protože tudy vždy jednou ročně vstupoval sám císař, aby se pomodlil za dobrou úrodu na příští rok. Hned za branou míjíme skupinky cvičících a tančících Číňanů všeho věku. Zastavujeme se až u kruhového oltáře. Je třípatrový, stupňovitý a celý z mramoru. Na samotném vrcholu je kruhová vypouklá deska, která symbolizuje střed samotné Říše středu. Za další vnitřní branou se nacházelo pár budov sloužící k přípravě samotné procedury. Celou cestu absolvoval císař vždy sám bez doprovodu dvořanů a služebnictva. Samotný obřad se odehrával v modlitebně, kterou představoval dřevěný, malbou a řezbami zdobený kruhový palác na mramorové stupňovité podestě. Dovnitř nakukujeme jen přes hlavy tlačících se Číňanů. Interiér je celý dřevěný a krásně zdobený. Okolní prostranství lemovala skupina dřevěných budov, které také sloužily k přípravám významného aktu.

Od Paláce nebes pokračujeme kombinací MHD, metra a taxi až k Letnímu paláci. Místa sloužícího k odpočinku císařské rodiny. Celý areál se nachází na pozemku o velikosti několika hektarů včetně jezera s ostrovem, který je spojen s pevninou klenutým, mramorovým mostem.

Nejdříve se procházíme soukromými rezidencemi císařské rodiny, až přicházíme k jezeru. Od jeho břehů se nám naskýtají krásné pohledy na buddhistický palác na kopci. Škoda, že nám všudypřítomný opar, nebo spíše smog kazí skvělé záběry. Po obědě v lidové jídelně si u jednoho z nesčetných přístavů půjčujeme motorovou loďku a obeplouváme ostrov. Zastavujeme se také u mramorové lodi, kterou nechala postavit za peníze na císařské loďstvo rozmařilá císařovna Cixi. Po vypršení času pronájmu člunu, navštěvujeme areál kláštera. Stoupáme po schodech přes kruhový chrám až do horního paláce. Interiéry chrámů a paláců jsou dřevěné a zdobené náboženskými motivy. Samotný vrchol kopce pokrývá několik stup s malou jeskyní. Usedáme na kamenný vrcholek stropu jeskyně a odpočíváme s výhledem na město Peking.

Po návratu do hotelu zažehnám Lenčin pokus nás dostat na čínskou operu a místo toho usedáme do jedné z rikš stojících před našim hotelem a rozjedeme se po uličkách a zákoutích našeho Hutongu. V některých domečcích, někdy až 500 let starých bez kanalizace a o legální elektrické přípojce ani nemluvím, dosud žijí běžným životem celé rodiny. Škoda, že v Pekingu Hutongy postupně ustupují novým megalomanským budovám nadnárodních společností a širokým bulvárům. Jsou to poslední místa původní historické zástavby starého Pekingu. Uličky jsou uzoučké a jednotlivé domy jsou na sebe nalepeny jako buchty na pekáči. Nemohlo se stavět na patro, protože žádná ze staveb s výjimkou Bubnové a Zvonové věže nesměla přesahovat obvodové zdi Zakázaného města. I tak se přes nedostatek prostoru zachovalo pár stavení s malým tradičním dvorkem uprostřed. Mezi ně patřil i hostel, ve kterém jsme spali dvě první noci.

Drncání na tradičním asijském vozítku nám přispělo k vytrávení. S dostatečným množstvím posledních Yuanů míříme do restaurace, kde jsme večeřeli včera. V tom Lenka zatouží po své vysněné krabičce na šperky. Vcházíme do jednoho z mnoha obchodů se suvenýry a po chvilce vybírání si jednu odnášíme. Už, už se chystáme odejít, když mi padne do oka krásný porcelánový čajový servis. Začínám smlouvat a i s použitím veškerých obchodních triků nám nakonec na večeři zbývá jen 40 Yuanů. Vcházíme do restaurace a podle jídelního lístku vybíráme menu přesně odpovídající našemu rozpočtu. Čárou přes naše plány byl účet na kterém bylo o dva Yuany víc než jsme čekali. Účtovali si po Yuanu za jídelní hůlky. S tím jsme se zatím setkali poprvé. Následovala čtvrthodinka trapného vysvětlování, ukazování prázdné peněženky, pokus platit kartou a omlouvání se. Nakonec se nad námi ustrnuli a s výrazem absolutního pohrdání nás propustili. U nás by nad korunou mávli rukou, ale v zemi, kde vám vrátí do posledního halíře předem stanovené, nebo dohodnuté ceny a kde slovo tringelt vůbec neexistuje, to byl trapas jako vrata.

Vracíme se zahanbeně do hotelu a zbytek večera už z pokoje nevyjdeme. Balíme věci a připravujeme se na zítřejší odlet. Ještě, že nám zítra vrátí depozit za klíč. Jinak bychom museli na letiště pěšky.

16. 10.

Dnes po třech týdnech opouštíme Velkou říši středu. Na hlavní třídě se pokoušíme zastavit volného taxíka. Ale jelikož je pondělí a všichni cestují do zaměstnání je to větší problém, než jsme si mysleli. Naštěstí kousek od nás někdo vystupuje, a tak se dostáváme na jeho místo. Je značný provoz, ale k místu odjezdů letištních autobusů se dostáváme včas.

Z letu do Moskvy stojí za zmínku jen přelet nad pouští Gobi, Bajkalského jezera, pohoří Ural a půlhodina nabraného zpoždění.

Po opuštění letadla a prodělání celních formalit následuje sprint bezcelní zónou za účelem utracení nachystaných rublů za již předem vytipované parfémy. Spěchali jsme ovšem zbytečně. Do odletu nabereme ještě další dvě hodiny zpoždění. Tím pádem v Praze asi nestihneme poslední autobus do Brna. Na letišti to jde již ráz na ráz. Doslova probíhám celnicí a snažím se autobus zdržet. Lenka zatím bojuje o vyzvednutí zavazadel. Bohužel zbytečně. Zavazadla v Moskvě nestihli přeložit. Alespoň autobus počkal. Doma jsme po desáté.

Závěr

Čína je obrovská země s velmi milými lidmi, kteří mají zároveň problémy se ctěním soukromí. Ono se není čemu divit. Jde přece o jednu z nejlidnatějších zemí světa. Velmi nás překvapila čistota měst ve srovnání se zbytkem Asie. Neustále je vidět uklízeče a zametače všech různých odpadků včetně nedopalků cigaret. Také se zde projevuje umělá zaměstnanost. Na pozicích co by v Evropě zastal jeden člověk je v Číně toto místo obsazeno dvěmi až třemi lidmi.

Musíme pochválit přesnost spojů včetně dálkových vlaků. Ovšem zbytek dopravy představuje neuvěřitelný chaos. Nikdo nemá přednost. Nikdo ji ani nedává. Každý vjede, odbočí, zastaví, kde a kdy se mu zachce. A žádný manévr se neobejde bez použití klaksonu. Ale i přes tyto okolnosti jsme viděli jen asi dvě lehčí nehody.

Musíme se s Lenkou shodnout, že první návštěva Číny nemůže zůstat zároveň poslední. My jsme navštívili za tři týdny jen asi zlomek toho, co tato velká země může nabídnout.