S Drakem za želvami

S Drakem za želvami

Tak jako mnohým z Vás, i nám Řecko učarovalo. Jen při vyslovení tohoto slova cítím vůni cypřišů, borovic, rozkvetlých ibišků či buganvilií a upadám do sladkého snění přerušovaného jen šuměním tyrkysového moře, jehož vlny omývají zlatavé písčité pláže či se tříští o bělostné oblázky. V němém údivu hledím na strmá skaliska, čnějící vysoko nad mořem a uzavírající romantické pláže, obdivuji tajemnou krásu kostelíků či majestátnost kamenných hradeb lemujících přístavní pevnosti. Na každém kroku se v Řecku setkávám s usměvavými lidmi, jimž z tváře vyzařuje klid a pohoda, která nám, středoevropanům, povětšinou chybí.

Vracíme se do Řecka opakovaně téměř každý rok. Těch pár dní v létě strávených v této nádherné zemi nás vždy dokáže nabít energií na mnoho měsíců dopředu. Letošní dovolená, stejně jako ta loňská, je pro nás poněkud odlišná od všech předchozích. Nejsme už totiž jen pár, který je pánem svého času i programu, ale jsme tři – máme Draka, tedy 2 a půl letého, neskutečně temperamentního, neposedného a velmi divokého synka. Výběr dovolené a její náplň je tedy nutno přizpůsobit této situaci. Ostrov Zakynthos se mi jevil jako ideální lokalita již loni, ale nakonec jsme dali přednost řecké pevnině. Loni to byla první dovolená tehdy s rok a půl starým Dráčkem a neměla jsem přesnou představu, jak bude snášet cestování, změnu prostředí atd., tak jsem raději zvolila místo známé, sice nepříliš řecké, ale s dobrým turistickým zázemým, službami, lékařkou péčí, ležící nedaleko velkého města a v celkově velmi „civilizované“ oblasti. Navíc mi tehdy bylo jasné, že s naším divokým batoletem nebude nějaké velké cestování a poznávání reálné, což by mě v případě ostrova Zakynthos dost mrzelo. Pojali jsme tedy loňskou dovolenou jako opravdu pobytovou; sice „dovolená“ se tomu vzhledem k temperamentu našeho potomka opravdu říkat nedalo, ale vše proběhlo bez problémů a všichni tři jsme si užili vody i sluníčka dosyta. Po úspěšném návratu jsem nabyla dojmu, že za další rok už naše dítě jistě pobere rozum, zklidní se a dovolená opět nabyde více charakteru poznávacího, tak jako bývaly naše dovolené předchozí. „Procestujeme příští rok Zakynthos křížem krážem,“ plánovala jsem tehdy naivně. Čas běžel, blížil se termín naší letní dovolené a já si postupně stále více uvědomovala, jak vzdálené realitě jsou moje plány a úvahy. Z Dráčka se stal opravdu Drak, který nevydrží vteřinu v klidu, neposlechne, utíká, divočí, zlobí, každý zákaz je pro něj doslova výzvou k dané činnosti. Chvílemi jsem dokonce zvažovala, zda letos dovolenou zcela nevzdat, nicméně touha po Řecku byla silnější…

Srpen se přehoupl do druhé poloviny a pomalu začínám balit. Nemám tuto činnost ráda, neboť vím, že ač si každý rok slibujeme, že příště budou kufry lehké a vezmeme s sebou jen pár nejnutnějších věcí, opak je pravdou. Zjišťuji, že dokážu naplnit jakkoliv velký kufr k prasknutí. Loni jsme byli limitovaní 40 kg pro všechny, letos už má Drak nárok na sedadlo v letadle, tedy i na „svých“ 20 kg zavazadlové hmotnosti. Z hrůzou si uvědonuji, že bych byla klidně schopna překročit i letošní celkový váhový limit. Kde jsou ty časy, kdy jsme jezdili sami dva s kufříky o hmotnosti 10-12 kg a i tak jsme tam měli kvanta zbytečností. Letošní balení kufrů je samo o sobě podstatně náročnější činnost, než bývala dříve. Nejenže seznam věcí na dovolenou „s Drakem“ se diametrálně liší od těch „bez Draka“, ale i samotný proces je nervy drásající činnost. Drak totiž zdárný průběh balení úspěšně bojkotuje tím, že již uložené věci v kufru neustále přehrabuje a v nestřeženém okamžiku vždy něco podstatného z kufru vyjme a odnese neznámo kam a místo toho přinese nějakou šílenost typu velkého plastového bagru či auta, hodí ji do kufru a se spokojeným výrazem ve tváři zaklapne víko a pronese: „Hotovo!“ Bohužel já začínám mít pocit, že „hotovo“ nebude ani v den odletu a přes všechna předsevzetí o klidných přípravách na dovolenou nervozita vítězí.

Pátek 21.8.2009

Konečně přichází okamžik odjezdu na letiště. Těšíme se, ale zároveň jsme plni obav, jak to bude s Drakem probíhat. Již prvních pár minut na letišti naznačuje, že se musíme připravit na ty nejhorší scénáře, které jsme si jen dovedli představit. Drak řádí. Příruční baťoh mám plný nejrůznějsích nových knížek, puzzle, obrázků, skládanek i drobných hraček a snažím se ho zabavit a zklidnit, leč vše marno. Zabere to tak na 5 minut, pak už jen utíká, ječí, piští, svíjí se po zemi – zkrátka testuje naši nervovou soustavu. Vzhledem k tomu, že se Drakovi podařilo si dva dny před odletem při pádu na obrubník (ve snaze mi prchnout na procházce) prokousnout a odřít ret, který jsem mu poté ošetřila fialovou desinfekční vodičkou, je vskutku k nepřehlédnutí. Všichni naši spolucestující si tak od první chvíle ukládají do paměti zásadní informaci: „Ha, to je ten příšerně zlobivý kluk s fialovou pusou.“ Ve frontě na letenky Drak soustavně kope před námi stojícího sympatického pána středních let do nohy. Střídám omluvy pánovi s důrazným káráním Draka, kterého záhy deportuji k manželovi na vozík s kufry, mimo dav lidí. V následném rozhovoru chudák pán zjišťuje, že jede do stejných apartmánů jako my. Pán má v ten moment pravděpodobně pocit, že ho už nic horšího na této dovolené potkat nemůže. Čas na letišti poměrně rychle utíká a za chvíli už sedíme v letadle. Drak ještě pár minut řádí při pojíždění letadla po ranveji a při vzletu, ale jakmile stroj nabere tu správnou výšku, usíná. Konečně je tedy klid a mohu se v myšlenkách přenést do Řecka. Co nás na ostrově Zakynthos všechno čeká? Podaří se nám poznat aspoň něco málo z jeho přírodních krás? Dokud jsme jezdili sami, měla jsem vždy jasnou představu, co vše hodláme během dovolené navštívit, pečlivě jsem promýšlela trasy, plánovala výlety, měla nastudované všemožné informace o daném místě. Teď to je jiné. Informací o ostrově Zakynthos mám přečtených dost, i si tiše hýčkám jakousi představu o tom, co snad by se dalo s Drakem zvládnout, ale nahlas ji raději neříkám a čekám, jak se situace vyvine a v nejhorším případě se smiřuji i s variantou bez cestování. Let probíhá klidně a za necelé 2 a půl hodiny přistáváme na letišti v Kalamaki. Tam nás vítá sympatický delegát; jeho taktéž příjemná kolegyně se nám představuje v autobuse a za 15 minut už vystupujeme u dvou útulně vypadajících domečků, které se stanou na příštích 12 dní naším řeckým domovem. První dojem je velmi pozitivní – apartmány vypadají přesně tak, jak je presentují obrázky v katalogu cestovní kanceláře a jak je znám z fotografií ostatních uživatelů na Internetu. Nacházejí se na výborném místě, v naprostém klidu, obklopeny zelení a nezastavěnými plochami. Jen pár metrů od domů jsou obchody s potravinami a taverny; stačí pár minut chůze a dostaneme se na hlavní třídu. Ač se den už chýlí ke konci, vytahujeme plavky a jdeme se přivítat s mořem. Z našich apartmánů je k pláži blízko, narozdíl od většiny ostatních ubytovacích zařízení v Kalamaki. Vzhledem k výskytu chráněných želv druhu Caretta Caretta, se nesmí v Kalamaki stavět hotely přímo na pláži, stejně tak nejsou v blízkosti pláže žádné hlučné bary, diskotéky atd., díky čemuž je toto letovisko opravdu klidné a příjemné. Přicházíme k moři a zároveň k jedinému hotelu, který je situován přímo u pláže. Pláž zde již končí a tvoří jakousi menší ohraničenou část, lemovanou na východě horami a na západě oddělenou několika skalisky , z jejichž vrcholu je hezký pohled na celé Kalamaki, na Laganaský záliv i přilehlé ostrůvky Marathonisi a Pelouzo. Za skalisky pak dál pokračuje široká, písečná pláž tahnoucí se podél celého Kalamaki až do Laganas. Pohled na část pláže pod hotelem však přináší zklamání. Všude přítomné hromady černých řas nevypadají příliš lákavě, stejně tak mořské dno je hustě porostlé touto černou masou. Ve vodě plave množství černých řas, máme je na plavkách i po celém těle. „Kde je ta průzračně čistá voda a zlatavý písek na dně?“ říkám si poněkud otráveně, ale nepropadám beznaději, neboť věřím, že tato situace snad nebude po celé pláži. Tento první den se jen krátce osvěžujeme a odcházíme. Začíná se šeřit a místní ochránci přírody už procházejí po pláži a významě koukají na hodinky, posléze vyzývají opozdilce k opuštění pláže. V Kalamaki je zakázáno pobývat na pláži po západu slunce, neboť jak páření želv, kladení vajec i líhnutí malých želviček probíhá v nočních hodinách.Vracíme se tedy do apartmánu, vybalujeme nejnutnější věci, v blízkém obchodě nakoupíme vodu a pečivo k snídani a jdeme spát.

Sobota 22.8.2009

„Hají stačí,“ hlásá Drak po ránu a vrhá se k nám do postele přesvědčit nás o pravdivosti jeho slov. Koukám rozespale na hodinky a hádám, zda-li je 5 nebo v lepším případě 6 hodin ráno, kdy obvykle doma slýcháme tuto hlášku. S potěšením zjišťuji, že Drak funguje stále dle středoevropského času, takže je již krásných 7 hodin času řeckého. Snídáme, vybalujeme ještě další věci a poté se vydáváme do blízké taverny na schůzku s delegátkou. Tam zakupuji na pondělí půldenní organizovaný výlet lodí za želvami. Snad nás spolucestující nehodí přes palubu, bude-li tam Drak zlobit. Zbytek dne trávíme u vody, večer pak procházkou po Kalamaki. Jak jsem doufala, tak černé řasy se vyskytovaly skutečně jen na tom úplném konci pláže, odděleném skalisky. Za skaliskem dál směrem na západ už je voda průzračně čistá, bez jediné mořské rostlinky, zato s hejny hbitých, malých a bolestivě kousajících rybiček. Jakmile někdo zůstane chvíli stát či sedět bez hnutí ve vodě, hned ho ty rybky kousají do nohou či rukou. Občas až vyjeknu. Vyhrožujeme jim, že skončí v plechovce s olejem či na grilu, ale budoucnost je evidentně nestresuje. Udivuje nás, že Drak nikdy nejeví známky kousnutí rybkou, ale pak nám dochází, že on vlastně nikdy v klidu není, takže ho ty potvůrky nechávají na pokoji. Velmi pozvolně se svažující mořské dno je zde pokryto jemným pískem,v němž se občas zaleskne několik škebliček. Úžasně teplá voda omývá písečnou pláž, která je v Kalamaki opravdu velmi pěkná, široká, přírodního charakteru, nerušená žádnými budovami či neproniknutelnými šiky slunečníků a lehátek. I v plné sezóně tu lze najít soukromí a klidné místo. Na mnoha místech zde jsou označená želví hnízda , ukrývající většinou již od konce června vajíčka, ze kterých se v září budou líhnout malé želvičky. Jejich první cesta po vylíhnutí na souši směřuje k moři. Je to cesta strastiplná a bohužel jen málo z nich ji přežije. Mnoho dalších pak zahyne v průběhu života např. pod lodními šrouby motorových člunů nebo po pozření něčeho nestravitelného, např. igelitu pohozeného do vody. Z celkového množství nakladených vajec se tak dožívá dospělosti jen velmi málo jedinců. Caretta Caretta se dožívá kolem 80 let, v dospělosti může dosáhnout hmotnosti až 100 kg.

Neděle 23.8.2009

Další den vstávám dříve než zbytek naší rodiny, beru foťák a spěchám k moři stihnout východ slunce. Je mi jasné, že díky horám to nebude východ slunce nad mořem, nicméně vidět vycházející žhavou kouli nad horou Skopos, která se tyčí nad východním koncem Kalamaki do výšky 758 metrů nad mořem, mě také láká. Kolem půl sedmé už stojím na vyhlídce na skalisku, a střídavě hledím k východu i k západu. Kalamaki totiž díky blízkému letišti nabízí jednu nevšední podívanou a tou je pohled na přistávající popř. startující letadla. Přistávají obvykle směrem od moře a nad pláží jsou již opravdu hodně nízko, mihnou se nad střechami hotelů a pokud se Vám podaří být v tuto chvíli na hlavní třídě Kalamaki v místě letového koridoru, máte pocit, že si můžete rukou sáhnout na podvozek letadla, neboť jen pár desítek metrů za hlavní silnicí je už přistávací dráha. Je to nezapomenutelný zážitek vidět něco takového z bezprostřední blízkosti, ale i pokud není člověk přímo pod přistávajícím letadlem a vidí ho třeba z úplně druhého konce pláže, je to vzrušující podívaná. Stojím tedy na vyhlídce a střídavě hlídám vycházející slunce či přistávající letadlo, ale nemohu se dočkat ani jednoho. Hora Skopos je obestřena rudou září, která je sice čím dál tím intenzivnější, ale sluníčko si dává na čas. Nad mořem je klid a po letadle též ani vidu ani slechu. Faktem je, že letadel v Kalamaki až tak moc nepřistává. V noci zde letadla nelétají, aby svým hlukem nerušila želvy. Ovšem i přes den letadel není mnoho. Zejména odpoledne pravděpodobně letiště drží siestu, neboť několikráte jsem se v odpolední dobu, kdy Drak spal, vydala ověšená foťákem i kamerou na druhý konec Kalamaki přímo do míst, kde letadla přistávají, ale jediný výsledek byl ten, že jsem v tom odpoledním žáru málem vypustila duši a ani jednou jsem se letadla nedočkala. Letadla obvykle jako naschvál létala když jsem neměla po ruce žádné dokumentační zařízení. Stejně tak i na pláži jsme občas nějaké to letadlo vyfotili jen z dálky, z našeho konce pláže, kde jsme se koupali . Když jsme se já či manžel vydali s foťákem po pláži do míst letového koridoru, neletělo ani jedno. Nejinak tomu bylo i v to nedělní ráno na vyhlídce. Letadlo žádné, ač už tam stojím téměř 40 minut. Zato zjišťuji, že rána jsou již docela chladná. Klepu se zimou, kýchám a proklínán tento svůj nápad. Deset minut před osmou hodinou se konečně dočkávám východu slunce. Těsně vedle vrcholu hory Skopos vyplouvá oranžová koule a rychle stoupá vzhůru po obloze. Pobřeží celého Laganaského zálivu se halí do jasně růžové barvy , mořskou hladinu zalévá zlatá záře , která oslňuje oči. Vše se rozjasňuje a teplota vzduchu rázem stoupá o několik stupňů výše. V dáli kokrhá kohout a Kalamaki se tak probouzí do dalšího slunečného srpnového dne. Ještě chvíli se kochám ranní atmosférou, hledím do dáli, fotím a marně toužím po přistávajícím letadle. Začíná být pěkné horko, ač ještě před pár minutami jsem drkotala zuby. Scházím tedy z vyhlídky dolů a vracím se našim apartmánům, kde mě čeká další nevšední podívaná. Na prostranství kolem apartmánů se pase poměrně veliké stádo ovcí a koz. Poklidně okusují trávu, procházejí se sem a tam, občas zabečí, zamečí, zacinkají zvonečkem na krku. Vydávám se opatrně mezi ně a fotím. Když narazím mezi vysokou trávou na statného berana s úctyhodnými rohy, zmocňuje se mě pocit, že není nejlepší nápad promenádovat se s foťákem mezi pasoucím se stádem. Snažím se tvářit nenápadně a rychle se přesouvám do nitra apartmánu. Pohled z terasy je taktéž působivý a nehrozí, že se mi podaří naštvat nějakého toho vůdce stáda. Když zvířectvo posnídalo, s hlasitým mečením i bečením se pozvolna přesunulo přes cestu na další travnatou plochu mezi našimi apartmány a vedlejším hotelem. Během pobytu jsme tuto roztomilou podívanou zažili ještě několikrát. Kolem deváté hodiny se objevuje naše delegátka, u které objednáváme auto na čtvrtek a pátek. Neděli ještě věnujeme pobytu u vody a těšíme se na pondělní lodní výlet.

Pondělí 24.8.2009

Dnes nás čeká organizovaný lodní výlet za jedním ze symbolů ostrova Zakynthos – želvami Caretta Caretta. Asi každého návštěvníka tohoto ostrova láká vidět tohoto zajímavého živočicha. Kromě želv je v plánu plavba kolem vodních jeskyní v Keri, koupání u jeskyní a na pláži ostrůvku Marathonisi. Delegátka nás ujistila, že tento výlet je vskutku nenáročný, vhodný i pro malá miminka, takže můžeme bez obav vyrazit i s malým dítětem. Faktem je, že z nabízených výletů je toto opravdu jediný, který se mi jeví za našich podmínek realizovatelný. Samozřejmě mě láká plavba kolem celého ostrova, návštěva pláže Navagio či autobusový okruh ostrovem, ale je mi jasné, že s naším neposedným Drakem by to nebyla rozumná volba jak pro nás a pro něj, tak i pro ostatní cestující. Stále ještě mám v paměti jeho řádění na letišti a tak se i teď trochu obávám, jak celý výlet proběhne. Po deváté hodině spolu s několika dalšími cestovateli a delegátem čekáme na autobus, který nás dopraví do přístavu Agios Sostis. Zde si krátké čekání na loď krátíme pozorováním zdejší velké, staré želvy, která zde údajně žije již mnoho let jen a jen v přístavu mezi kotvícími loděmi a na volné moře už se ani nevydává. Každý se snaží vidět aspoň tuto želvu pro případ, že by se nepodařilo žádnou jinou během dne zahlédnout. Záhy připlouvá naše loď, nastupujeme a vyrážíme na západ k jeskyním v Keri. Míjíme malý ostrůvek Agios Sostis (nazývaný též Cameo), který spojuje s pevninou dlouhá dřevěná lávka. Kdysi býval tento ostrůvek spojený s pevninou, v polovině 17. století ho však od pevniny oddělilo zemětřesení. Příď lodi rozráží tyrkysovou vodu a my se kocháme krásným pobřežím. Strmé skály vystupující z moře ukrývají malé pláže či tajemné jeskyně ; bizardní skalní útvary odhalují, jak příroda mocnými silami a tlaky v dávných dobách formovala zdejší oblast . Míjíme skalní útvar nazývaný Velká brána a fascinovaně pozorujeme bělostné útesy, zbarvené v blízkosti vodní hladiny černými a žlutými usazeninami železa a síry . Loď zastavuje poblíž několika jeskyní a můžeme si zaplavat v chladné, leč díky zdejšímu obsahu síry, léčivé vodě. Zjišťuji, že při mé fóbii z výšek je zásadní problém dostat se z lodi do vody. Nakonec za fyzické pomoci manžela a duševní podpory jedné spolucestující paní překonávám sama sebe a sestupuji po strmém lodním žebříku do vody. Je to příjemné osvěžení. Sotva kousek uplavu, Drak začíná brečet a strachovat se o maminku a zároveň se dožaduje dostat se za mnou. Manžel mu tedy nasazuje nafukovací rukávky a podává mi ho dolů. Drak se mi zavěsí na krk a zuřivě kope nohama na všechny strany, navíc shledává, že voda není zdaleka tak teplá jako v Kalamaki, což se mu nelíbí. Ječí, piští, zmítá se a svíjí a já se s tím 15 kg břemenem držícím se mě vší silou tak tak udržím na hladině. Je na nás „úžasný“ pohled a baví se široké okolí. Manžel celý náš boj s vodním živlem točí na kameru a zadržuje smích. Konečně předávám Draka vzhůru na palubu a pomalu vylézám za ním. Lézt vzhůru po žebříku mi nevadí, ale při pohledu dolů na mě jdou mrákoty. Následuje plavba k ostrůvku Marathonisi, který je podle svého tvaru nazýván Želví ostrov. Tam loď opět zakotví a máme čas na koupání. Sestup z lodi do vody je pro mě opět horor, ale už vím, že to zvládnu i Drak tentokrát neječí tolik a tak se opět noříme do osvěžující vody a s Drakem zavěšeným na krku plavu k pláži. Poté, co zdárně dofuním k pláži, nás následuje i manžel a užíváme si chvíli koupání. Pláž je to hezká, pokrytá bílými oblázky, ovšem nejsme zde jediná loď, takže lidí je zde více, než by bylo milé. Po tomto příjemném osvěžení následuje na lodi lehký oběd a vydáváme se hledat nějakou tu želvu. Loď brázdí průzračnou vodu Laganaského zálivu, ale po želvách ani vidu ani slechu. Dospělí na lodi začínají být otrávení, větší děti se nudí, Drak je ospalý, unavený a proto neskutečně řádí a zlobí. Kapitán lodi se tváří taky nervózně, rád by už vyložil turisty zpět v přístavu a měl tak pro dnešek v práci splněno. Ale kde nic, tu nic. Až najednou kapitán zahlédne v dálce před námi dvě další výletní lodě, stojící téměř na místě. Poblíž nich je vidět ještě motorový člun a šlapadlo. Je jasné, že tam všechna ta plavidla nestojí jen tak bez příčiny. Vydáváme se tedy plnou parou vpřed a brzy se stáváme součástí tohoto lodního uskupení. Kapitán vypíná motor a spolu s naším průvodcem se rentgenovým zrakem zahledí do mořské hlubiny v blízkosti lodí. Teď teprve nastává to správné napětí. Chvilka ticha – když tu průvodce vykřikne: „Tamhle je, jde nahoru k hladině, chystá se nadechnout, připravte si foťáky.“ A skutečně! Dychtivý turisté se všichni nahrnou k jedné straně lodi, až se plavidlo povážlivě nakloní a s prstem na spoušti čekají na ten vzácný okamžik, kdy se želva vynoří nad hladinou. Bohužel v poslední chvíli se do inkriminovaného místa přiblíží i šlapadlo pravděpodobně s anglickými turistkami a chudák želva se lekne a raději zaplouvá zpět hlouboko pod hladinu. Následuje zklamání a nespokojené mručení směrem k šlapadlu, ale za chvíli už kapitán spolu s průvodcem hlásí želvu na levoboku. Loď se opět zhoupne ke straně, lidé zaujímají nejneuvěřitelnější polohy s dokumentační technikou v ruce, jen aby mohli v ten správný okamžik stisknout spoušť. Když želva vynoří hlavu nad hladinu, následují nadšené hlasité výkřiky. Podobně se i obě okolní lodě naklánějí tu nalevo tu napravo a pokyny jejich kapitánů a průvodců jsou doprovázeny radostnými výkřiky turistů. Jakmile vidí kapitán kus dál další želvu, pluje tam. Chvílemi mám pocit, že lodě ty želvy doslova nahánějí a docela mě udivuje, že tento hon za želvami vůbec zdejší ochránci přírody tolerují. I když kdo ví, možná jsou z celé této akce víc vystresovaní samotní turisté, kteří hoří touhou aspoň nějakou tu želvu vidět a zdokumentovat, zatímco samotné želvy toto „lidské bláznění“ nikterak neznepokojuje a když už mají turistů plné zuby, zanoří se zpět ke dnu a myslí si své. Samozřejmě i já toužím po tom pohledu, nad kterým tu celá loď nadšeně jásá. Ač už bylo k vidění několik želv, nemám díky Drakovi šanci zahlédnout ani jedinou. Značně unavený a ospalý Drak, kterého želvy pochopitelně vůbec nezajímají, řádí jak tajfun. Zatímco se všichni tísní u okraje lodi, Drak za intenzivního pištění a ječení poskakuje na vyvýšené plošině ve střední části naklánějícího se plavidla, čímž hrozí, že se každou chvíli skutálí na zem a kromě nějaké té boule na hlavě vzniklé při pádu, bude ještě nepochybně pošlapán mnoha páry nohou nedočkavě se hrnoucích tu k jednomu, tu k druhému okraji lodi. Drak provokuje a řádí na plošině, buší na sklo kajuty kapitána, nohou kope do něčí tašky se šnorchlovacím náčiním. Vylézám tedy za ním, po chvíli boje se mi ho podaří pevně lapit a suneme se směrem dolů. Usazuji Draka na lavici k okraji lodě, kde ho pevně zajistím rukou, nohou i tělem. Drak samozřejmě ječí a kroutí se, nejraději by skočil do vody, kde právě zase pomalu k hladině stoupá želva, dychtící po nádechu na čerstvém vzduchu. „Alespoň tu jednu chci taky vidět,“ říkám si, zatímco napětí kolem vrcholí, neboť želva se blíží k hladině a není jisté, zda se skutečně vynoří či se opět něčeho zalekne a klesne ke dnu. Drak se náhle vysmekne a snaží se utéct či vylézt opět na plošinu uprostřed lodi. Už značně podrážděná ho jedním hmatem vrátím zpět na lavici a přidávám jedno výchovné plácnutí. Drak vzteky zaječí, až uši zaléhají, když vtom se nad vodní hladinou objevuje veliká hnědá hlava se žlutýma očima . Obrovská, dle odhadu průvodce, určitě 100 kg vážící, želva vyplouvá až k hladině, nadechuje se, chvilku ještě setrvá v blízkosti vodní hladiny a teprve potom pomalu, důstojně klesá ke dnu. Nádhera! Tuto krasavici si stihli zdokumentovat snad úplně všichni a i já jsem se konečně pokochala opravdu úctyhodnými rozměry tohoto majestátného živočicha. Poté už kapitán i průvodce usoudili, že jsme se želv už nabažili dost a vracíme se do přístavu Agios Sostis, odkud nás autobus rozváží zpět do míst našeho ubytování. Kolem 16. hodiny jsme již v našem apartmánu, Drak vyčerpaný dnešním výletem usíná, manžel přináší z blízké taverny gyros pita, u jehož konzumace probíráme zážitky z dnešního výletu. Večer ještě absolvujeme krátkou procházku po hlavní třídě v Kalamaki a usínáme natěšeni na příští den, kdy nás čeká další výlet.

Úterý 25.8.2009

Vstáváme velmi časně, abychom stihli v 7.25 hodin místní autobus do hlavního města Zakynthos. Došla jsem k závěru, že vzhledem k hustému provozu a nedostatku parkovacích míst v hlavním městě bude časově výhodnější se tam vypravit místní dopravou. „Je to jen 6 km od Kalamaki, to tam budeme autobusem za chviličku,“ říkala jsem si. Vývoj situace však záhy ukázal, jak naivní byla moje představa. Ráno se nám kupodivu daří vypravit se včas, dokonce i Drak příliš nezdržuje, takže už kolem čtvrt na osm stojíme na zastávce. Autobus si dává na čas, což je ovšem v Řecku jev naprosto normální. Krátce před osmou hodinou se konečně dočkáme. Ještě se pro jistotu u řidiče informuji, zda míří skutečně do hlavního města a když mě ubezpečí, že ano, v poklidu usedáme. Ovšem už na první křižovatce v Kalamaki mě udivuje, že řidič odbočil na Laganas, tedy přesně na opačnou stranu, než je hlavní město. „Zřejmě chce nabrat ještě další cestující na hlavní třídě v Kalamaki a pak zabočí na silnici vedoucí do hlavního města,“ říkám si ještě celkem klidně. Autobus skutečně staví „na každém rohu“ a stále přistupují lidé – Řekové, pravděpodobně jedoucí do práce do různých hotelů, obchůdků a barů do Laganas, kde povětšinou zase vystupují. Šnečím tempem se tedy dostáváme na hlavní třídu v letovisku Laganas, zabočujeme k pláži. Máme tak možnost si prohlédnout toto povětšinou zatracované místo, které ani v brzkém ránu, ač dosud prosté rozjařených, převážně anglických turistů, nepůsobí klidným dojmem. Jeden bar vedle druhého, herny, diskotéky a restaurace rychlého občerstvení jednoznačně vedou nad typickými řeckými tavernami. V tuto ranní dobu je zde téměř liduprázdno a letovisko se teprve probouzí, přesto ta tolik příjemná řecká atmosféra tu poněkud chybí. Autobus dodrkotal až k pláži, která je v Laganas také široká, písečná jako v Kalamaki, ovšem zde už turistický ruch taktéž vyhrál nad přírodou. Nekonečné řady slunečníků patřící jednotlivým hotelovým komplexům, situovaných v těsné blízkosti pláže, dávají tušit, že klid v těchto místech opravdu nenajdete. Až v okrajových částech letoviska je situace o něco lepší. Směrem na Kalamaki postupně ubývá slunečníků i přilehlých budov, až lze dojít do míst, kde je jen široká písečná pláž bez davů lidí a hluku barů či diskoték. Opačným směrem lze dojít po stále se zužující pláži do malého letoviska Agios Sostis, které se však vyznačuje opravdu úzkou, a proto taktéž přeplněnou, pláží. Ale vraťme se k našemu výletu do hlavního města. Po absolvování okružní cesty po Laganas předpokládám, že autobus, který se u pláže otočil a mířil zpět ke křižovatce na hlavní silnici, zabočí konečně směrem k městu Zakynthos. Jaké však je moje zděšení, když řidič zabočí na opačnou stranu ve směru na Agalas a Keri. Teď už nikde nestaví, lidí v autobuse už je také málo, nikdo další už od poslední zastávky v Laganas nenastupuje ani nevystupuje. Cesta vede klikatými serpentinami nepříliš obydlenou krajinou. Chci se jít opět zeptat řidiče, zda stále ještě má namířeno do hlavního města, ale manžel mě zabrzdí se slovy: „Buď ráda, že sedíš. Co tady v té pustině budeme dělat, pokud teď vystoupíme. Někam dojedeme a pak se uvidí.“ Za chvíli skutečně přijíždíme „někam“. Na snad nejužším místě celé trasy, kde není žádná zastávka, nikdo nemá v úmyslu vystupovat ani nastupovat, se konečně řidič rozhodne otočit. Na několikátý pokus se mu tento manévr podaří a my se začínáme vracet zpět k Laganas, ke Kalamaki a posléze dokonce přibližovat i k hlavnímu městu. Jaký smysl měla tato vyjíždka „do nikam“ jsem doposud nepochopila. Každopádně téměř po hodině cestování se ocitáme na autobusovém nádraží hlavního města Zakynthos. Sice kromě cedule u silnice nic nepřipomíná město, autobusové nádraží je situované zcela mimo obydlenou část, pod skalním převisem nad městem, kde si v první moment člověk připadá jako v nějakém kamenolomu. Ovšem nutno uznat, že hala autobusového nádraží je zde moderní, klimatizovaná, čistá a velmi příjemně působící. Nechybí obchůdky s občerstvením, se suvenýry, u informačního okénka lze zdarma obdržet mapu města i jízdní řád. Přecházíme rušnou silnici před nádražní budovou a ocitáme se v jakémsi rumišti, kde dvě cedule (každá na jinou stranu, ale obě směřující dolů k moři a k přístavu) ukazují směr centrum. Vydáváme se tady jednou z nabízených cest a za chvíli už se prodíráme klikatými, úzkými uličkami, mezi nimiž proudí neskutečné množství aut. Udržet Draka, aby neskončil pod některým z nich, se zdá být téměř nemožné, ale nakonec se zdárně dostáváme na nábřeží poblíž kostela svatého Dionysia (Agios Dionysios) , jehož vysoká zvonice vyčnívá nad ostatní budovy města. Již na první pohled je velmi podobná zvonici na náměstí sv. Marka v italských Benátkách; údajně byla postavena dle stejného projektu. Vládne zde čilý ruch. Obrovské množství lidí proudí směrem ke kostelu, kde, jak záhy zjišťujeme, probíhá právě významná bohoslužba. Celý tento týden se zde konají velkolepé oslavy a bohoslužby na počest sv. Dionysia, patrona ostrova, který zemřel r. 1624 na Strofadských ostrovech, kde byl též pochován, ovšem jeho ostatky byly téměř o sto let později dne 24. srpna 1716 vyjmuty a převezeny na ostrov Zakynthos. Láká mě si prohlédnout interiér kostela, leč přemítám, zda je vhodné v takovou chvíli do posvátných míst vstoupit s divokým, zlobivým Drakem, který má po dlouhém sezení v autobuse poněkud přebytek energie a snaží se ho patřičným způsobem vybít. „Aby ten kostel nemuseli znovu vysvětit,“ podotkne ironicky manžel, když se s Drakem v náručí posunuji pomalu davem lidí k starodávným dveřím chrámu. Dav nás tlačí dál a dál do hloubi kostela, tak raději jen letmo pohledem přelétneme nádherné fresky s výjevy ze života sv. Dionysia a prodíráme se davem ven. Prokličkujeme mezi kolonami aut k nábřeží a přístavu, kde si konečně v klidu můžeme vychutnat pohled na celé město . Město Zakynthos se rozkládá podél přístavu a hlavní pobřežní třídy Strata Marina v délce cca 2,5 km . Je to město s nerovnoměrnou šířkou, která v některých místech činí pouhých 100 m, v nejširším místě dosahuje kolem 850 m. Pobřežní třída je lemována upravenými, arkádami zdobenými starými domy, restauracemi, obchody a malými hotely . Směrem vzhůru do nitra města z ní odbočuje bezpočet úzkých, ale též čistých a velmi upravených uliček. V přístavu kotví mnoho rybářských lodí, u nichž rybáři své úlovky přímo prodávají . Procházíme po nábřeží na druhý konec města k jedné z dominant hlavního města, Solomonovu náměstí, které je největším náměstím na ostrově Zakynthos. Uprostřed se tyčí socha Slávy , v pozadí se nachází budova muzea a městské knihovny. V severovýchodní části náměstí stojí krásný kostelík sv. Nikolaje u mola (Agios Nikolaos tou Molou) , jediná byzantská stavba, která nebyla poničena silným zemětřesením v r. 1953. Náměstí svou atmosférou opět připomíná Itálii. Drak je fascinován množstvím holubů cupitajících po zemi a vrhá se doprostřed hejna, které se s pleskotem křídel rozletí na všechny strany. Zatímco Drak běhá za holuby a s radostným výskotem je plaší, já s hrůzou čekám, kdy se nám ptáci pomstí a někomu z nás přistane na hlavě nelibě vonící pozdrav. Drakovo řádění má ale jiný konec. Když už ho omrzí plašení vrkajících tvorů, rozběhne se prostranstvím a za radostného jekotu: „Babaúúú, babaúúú,“ běhá dokolečka. Než ho stačím odchytit a zklidnit, zakopává o drobnou nerovnost a jako suvenýr z návštěvy hlavního města si odnáší odřená kolena. Nese to však statečně, po chvilce řevu už celkem ukázněně s námi ještě absolvuje cestu na malebné náměstí sv. Marka (Platis Ag. Markou), které je zajímavé nejen svým trojúhelníkovým tvarem, ale zejména starými hodinami na věži hned vedle kostela sv. Marka. V bezprostřední blízkosti se nachází též budova Solomonova muzea. Odtud se vracíme k nábřeží, a protože čas už značně pokročil, míříme zpět ke kostelu sv. Dionysia, odkud jednou z křivolakých uliček stoupáme vzhůru k autobusovému nádraží. Dle jízdního řádu má autobus do Kalamaki odjíždět v 11.30, další až za hodinu. Spěcháme a ženeme se do kopce, abychom stihli ten dřívější spoj, ovšem když celí zpocení dorazíme včas na nádraží, dozvídáme se na informacích, že autobus pojede jen jeden a to ve 12 hodin. Přijíždí na stanoviště kolem 12.15, my konečně usedáme a jsme zvědavi, kudy tentokráte povede cesta zpět. Autobus se doslova po metrech posouvá ucpanými ulicemi, kolem poledne zde pravděpodobně vrcholí dopravní špička. Po delší době se ocitáme opět na nábřeží u kostela sv. Dionysia, kde je též zastávka autobusu. Kdybychom si toho všimli dříve, nemuseli jsme spěchat do kopce k autobusovému nádraží, ovšem ze zastávky u kostela už bychom neměli šanci na sezení, což při cestování s Drakem by nebylo moc příjemné. Navíc netušíme, kudy nás zase pan řidič povozí a jak dlouho cesta do Kalamaki bude trvat. Ještě chvíli autobus poskakuje v kolonách aut, než se konečně dostaneme z města. Poté už cesta ubíhá velmi rychle nejkratší možnou trasou do Kalamaki a za pár minut jsme opravdu tam. Odpočíváme při odpolední siestě, Drak spí jako dřevo. V pozdním odpoledni se ještě jdeme osvěžit k vodě, kde setrváme až do západu slunce.

Středa 26.8.2009

Dnes je odpočinkový den u vody. Nikam nespěcháme, budí nás až první paprsky vycházejícího sluníčka. I Drak se vyspal do růžova a sotva se trochu rozkouká, kráčí na terasu. „Bíííden, ovínko tlačíme,“ informuje snídající sousedy o svých aktuálních tělesných procesech. Naštěstí většina lidí svérázné mluvě našeho batolete povětšinou nerozumí, takže sousedi se nestačí ani pohoršit ani zadusit smíchy a v poklidu si vychutnávají ranní kávu, zatímco Drak mizí do koupelny na nočník. Po snídani připravuji do tašky věci na pláž a vzájemně se mažeme opalovacím krémem, což všichni považujeme za nejhorší činnost na dovolené, leč co se dá dělat. Manžel se již po pár dnech odstínem pleti podobá místním, stejně tak Drak již nabývá čokoládové barvy. Já připomínám kbelík od vápna, jehož do daleka svítící běloba je ovšem na mnoha místech narušená červenou vyrážkou způsobenou sluneční alergií. Odchod z apartmánu je tradičně poněkud hektický. Výprava k vodě se s Drakem zdá nekonečná. Ty tam jsou doby, kdy jsme s manželem natáhli plavky, vzali osušku a pádili k vodě. Teď naši plážovou tašku plní kyblíky, lopatky, bábovičky, několik balónků a podobné „nezbytnosti“, krom toho vlečeme plážový stan, který se sice každým dnem více a více rozpadá, nicméně stejně ho znovu a znovu stavíme v naivní představě, že by si v jeho stínu mohl Drak hrát. Terasa je plná nejrůznějších nafukovacích plavidel, které nejenže nám zabraly značnou část místa v kufrech, ale zároveň měly nemalý vliv na jejich hmotnost. Naštěstí obrovská nafukovací kosatka, kterou jsem v jakémsi pominutí smyslů zakoupila za pouhých 100,- Kč těsně před dovolenou ve výprodeji v jednom hypermarketu, prokázala své (dle ceny očekávané) „kvality“ a hned druhý den dovolené praskla a splaskla. Ale i tak těch nafukovacích hraček zbylo ještě dost na to, aby se každý odchod na pláž změnil ve vyčerpávající boj a dohadování se s Drakem na téma, co dnes vezmeme k vodě a co nikoliv. Samozřejmě on by chtěl vzít vše, leč ruce máme každý jen dvě. Když se konečně všichni vypotácíme ven a chci zamknout dveře, obvykle Drak tryskem vběhne dovnitř a tu otevře dveře na terasu, tu pustí v koupelně vodu, tu otočí knoflíkem elektrického vařiče. Nezbývá, než Draka vykázat ven, eliminovat jeho zásahy a znovu překontrolovat stav apartmánu před odchodem. Vzhledem k tomu, že Drak je schopen svůj destrukční průlet apartmánem zopakovat i několikrát za sebou, snažím se odpoutat jeho pozornost něčím venku. Lákám ho na velkou luční kobylku, lezoucí po zídce. Drak rázem zbystří a začne intenzivně pátrat po nebohém hmyzu. „Kolika? Kde je kolika?“ táže se s výrazem detektiva. „V ledvinách“, zavrčí už značně zdeptaný manžel, obtěžkaný plnou plážovou taškou, stanem, nafukovacím autíčkem, kruhem, balónem i lehátkem. Já zatím úspěšně zamykám dveře a vyrážíme k pláži. Vzhledem k výskytu řas na pláži, která je k našim apartmánům nejblíže, se chodíme koupat dál směrem na západ, na pláž za skalní vyhlídkou. Lze tam dojít i po pláži pod skalisky, ovšem skalní útvary a jejich obrovské ulomené kusy pod nimi na pláži, stejně jako nápis varující před padajícími kameny, ve mně vzbuzují respekt, takže skaliska raději obcházíme po souši, což je podstatně dál, od našich apartmánů tak nejméně 600 m. S Drakem, který buď běhá jako splašený, vybíhá do silnice, vzteká se, řádí a divočí nebo naopak se loudá a zkoumá každý kamínek či bodlák v okolním rumišti, navíc obtěžkáni vším tím plážovým příslušenstvím, je to cesta poněkud zdlouhavá a lehce únavná. Ale to nevadí, odměnou nám je průzračná voda a nádherná, čistá pláž. Po poledni se vracíme do apartmánu něco sníst, Drak usíná a pozdě odpoledne odcházíme znovu na pláž, kde si užíváme teplé vody až do večera.

Čtvrtek 27.8.2009

Ve čtvrtek ráno nemůžeme ani dospat. Máme objednané na dva dny auto, tak jsme celí nedočkaví, kdy a jaké nám z půjčovny přivezou. Kolem půl desáté konečně přichází slečna z půjčovny, vyplňujeme smlouvu a předává nám klíčky od bílého vozu značky Volkswagen Polo. Manžel usedá za volant, Drak je umístěn do autosedačky a já s mapou v ruce a plánem cesty v hlavě usedám jako navigátor na sedadlo spolujezce. Moje plány na následující dva dny jsou celkem střízlivé. S manželem jsme se shodli, že se určitě někdy v příštích letech na Zakynthos vrátíme. Nemá tedy smysl se snažit za každou cenu vidět všechny krásy tohoto ostrova. Navíc s Drakem to ani není realizovatelné. Předem vzdáváme výlet do vnitrozemí a cestu na západní pobřeží včetně pláže Ztroskotání (Navagio), která mě sice láká, ale nemám odvahu sednout s Drakem do malé loďky, plující tam z přístavů Porto Vromi či Agios Nikolaos. Stejně tak je mi jasné, že z případné prohlídky vodních jeskyní bychom taktéž mnoho neměli a cesta by se změnila usilovnou snahu udržet Draka v loďce, a pokud by začal řádit, tak by byl zázrak, kdybychom se nepotopili. Západní pobřeží tedy ze svých plánů zcela vypoušíme a soustředíme se na východ. Prvním cílem naší cesty je nejsevernější bod ostrova, mys Skinari, odkud se pak vydáme zpět dolů po východním pobřeží ostrova. Ač máme v úmyslu vyhnout se hlavnímu městu, nakonec do něj stejně vjíždíme. Doprava je opět velmi hustá, popojíždíme po metrech. Drak se tváří nevěřícně, jako by se podivoval, že nám nestačí denní dopravní kolaps v metropoli české a ještě totéž vyhledáváme na dovolené. Když poznává nábřeží, po kterém jsme se procházeli předevčírem, znechuceně zavírá oči a usíná. Průjezd městem nakonec není tak hrozný, pomalým tempem se přesouváme na konec přístavu a posléze vyjíždíme z hlavního města a míříme na sever. Cesta ubíhá rychle, vzdálenosti jsou na ostrově Zakynthos malé. Ovšem značení cest je oříšek. Že jsou směrové tabule často až za křižovatkou nás už ani nepřekvapuje, stejně tak ani skutečnost, že jsou často zcela porostlé vegetací a tedy vpodstatě neviditelné. Spíš nás občas přivádí k šílenství skutečnost, že na jednom sloupu s deseti i více ukazateli jsou naprosto stejným písmem, barvou i velikostí značeny názvy hotelů, apartmánů, taveren, pláží, institucí, ulic, měst a vesnic, a to blízkých i těch vzdálenějších. Navíc jsou povětšinou psány pouze řeckým písmem. Několikrát před takovým „bohatě zdobeným“ sloupem zastavujeme a pečlivě ho zkoumáme a přesto se nám podaří se mírně zamotat poblíž vesnice Katastari. Svérázné značení ukazující stále směr k městu Alykes nás přivádí hlouběji do vnitrozemí, než jsme měli v plánu. V dálce obdivujeme nádherný kostelík, ke kterému nechtěně záhy přijíždíme po úzkých, místy nezpevněných serpentýnách, vedoucích téměř neobydlenou krajinou. Dojem z impozantních přírodních scenérií je však poněkud potlačován pohledem na ukazatel stavu paliva, který neúprosně signalizuje, že autíčku s poměrně slabým výkonem motoru a klimatizací stále puštěnou, v těch kopcích poněkud vyhládlo. Naštěstí se včas dostáváme zpět k pobřeží, blíže k civilizaci i benzinové pumpě. Další cesta už probíhá bez problémů, během krátké doby už parkujeme poblíž větrných mlýnů a majáku na mysu Skinari. Krátkou procházkou se projdeme po okolí , obdivujeme krásné pohledy z výšky na moře . Posvačíme a pokračujeme v cestě směrem zpět. Zastavujeme u hezkého přístavu Agios Nikolaos , odkud vyplouvají výletní lodě a loďky směrem k západnímu pobřeží, k tzv. Modrým jeskyním a pláži Ztroskotání. Cestou dále na jih se nám každou chvíli naskýtají úchvatné výhledy , ať již na moře či okolní vegetaci . Kocháme se pohledem na nádhernou pláž Makrys Gialos a zastavujeme u sirné pláže Xygia , kde se krátce vykoupeme. Voda je zde chladnější a je, stejně jako i vzduch v okolí, cítit sírou. Chvíli ještě pozorujeme kontrast modré barvy vody, bílé pláže a šedých skal pokrytých zeleným porostem a poté pokračujeme dále. Projíždíme městečkem Alykes, kde na chvíli zastavíme nedaleko pláže a obdivujeme kamenný most s klenbami přes říčku Skourtis , údajně postavený Angličany. Jedeme dále přes Alykanas a zastavujeme i v maličké vesničce Amoudi. Kdo hledá opravdu naprostý klid, jsou tato letoviska, zejména Amoudi, ideální volbou. Nás ale ani jedno z nich při tomto letmém poznání, příliš neoslovilo. Den už se chýlí ke konci, když dorazíme do Tsilivi. Pláž je zde hezká, široká, i když poměrně dost přeplněná. Poblíž Tsilivi je vodní park a letovisko nabízí mnoho sportovního vyžití, zejména v oblasti vodních sportů. Začíná se šeřit a v městěčku začíná čilý ruch. Tsilivi je poměrně velké letovisko, rušné, ale na první dojem na nás působí docela příjemně. Z Tsilivi už bez zastávky jedeme do Kalamaki. Projíždíme večerním hlavním městem, kde se nám naskytne úchvatný pohled na osvětlený přístav a nasvícený kostel sv. Dionysia. Unaveni, ale plni příjemných dojmů, zaparkujeme auto před apartmánem a těšíme se na další den.

Pátek 28.8.2009

Časně ráno vyjíždíme směrem na jih od hlavního města prohlédnout si nejkrásnější pláže ostrova. Projíždíme letoviskem Argassi, zastavujeme na několika místech u pláže. Vidíme však stále stejný pohled: úzká, téměř žádná pláž, místy i kameny. Ani samotné letovisko, rozkládající se podél hlavní silnice, na nás neudělalo valný dojem. Sem tedy příště určitě ne. Pokračujeme dále, chvílemi zastavujeme, obdivujeme malebné výhledy na moře, rozkvetlé buganvilie a různá příjemná zákoutí . Záhy narazíme na odbočku směřující z hlavní silnice vpravo na pláž Sekania a Dafni, na kterých se, stejně jako v Kalamaki, rozmnožují želvy Caretta Caretta. Bohužel víme, že tato cesta je pro většinu aut městského typu vpodstatě nesjízdná, proto se ani nepokoušíme tudy vydat a pokračujeme dále po hlavní silnici na jih. Cesta je velmi příjemná, vede krásným borovicovým lesem. Dostáváme se do oblasti Vasilikos a po pár kilometrech odbočujeme na jednu z nejkrásnějších pláží ostrova, na pláž Porto Zoro . Chvíli se kocháme nádhernými pohledy na pláž, poté pokračujeme dále k pláži Banana Beach, která je často označována za nejkrásnější pláž ostrova. Na první pohled se nám líbí, je to dlouhá písečná pláž, nepřeplněná lidmi ani nadměrným počtem slunečníků, vládne zde klid. Dohodneme se jet dále, abychom si stihli prohlédnout další zajímavé pláže s tím, že nakonec dne se na pláž Banana Beach vrátíme a zůstaneme zde déle. Jedeme tedy dále na pláž Agios Nikolaos , která je na severní straně ohraničena skalnatým pahorkem, na němž stojí kostelík sv. Nikolaose . Tato pláž nás úplně uchvátila a jsme rozhodnuti, že při příští dovolené na Zakynthose budeme vybírat ubytování ve Vasilikos poblíž této pláže. Procházíme po pláži, prohlížíme si okolí a plánujeme, do kterého z blízkých apartmánů či hotelů se někdy příště vypravíme. Když se dostatečně nabažíme tohoto místa, pokračujeme v další cestě. Zastavujeme ještě u pláže Porto Roma , která se nám ale vůbec nelíbí a poté už míříme k hlavnímu cíli dnešního dne, k pláži Gerakas . Auto zanecháváme na parkovišti, převlékáme se do plavek a míříme k této vyhlášené pláži. Před vstupem se nám ještě dostává poučení od ochránců přírody ohledně chování se na pláži, která je také jednou z těch, na které se chráněné želvy rozmnožují. Pohled shora na pláž působí vskutku impozantním dojmem. Načervenalá skaliska lemují dlouhou širokou pláž pokrytou jemným pískem, jehož drobná zrníčka vytvářejí v průzračné a neskutečně teplé vodě, prosvícené slunečními paprsky, dojem zlatého prášku, jaký používali staří malíři na svých obrazech. Malebnost tohoto místa dotváří i malý ostrůvek Pelouzo, nacházející se naproti pláži. Je však přísně střežen ochránci přírody a vstup na něj je zakázán. Užíváme si koupání v nádherné vodě, nejraději bychom zde zůstali navždy. Jediné, co ruší zdejší příjemnou atmosféru, je velké množství lidí neustále proudících na pláž a z pláže. Ale není se co divit – je hlavní sezóna, navíc poledne. Lepší by bylo navštívit tuto pláž někdy brzy ráno nebo naopak zde setrvat až do večera, kdy zde není tak rušno a v klidu si vychutnat tu nádheru. Když se dosyta nabažíme pláže Gerakas, vracíme se k autu a jedeme zpět k pláži Banana Beach , o které se, dle nastudovaných informací, naivně domníváme, že koupání zde bude ještě krásnější než na Gerakas. Na pláži Banana Beach hodláme setrvat po zbytek dne. Bohužel brzy zjišťujeme, že na pláži Gerakas se nám líbilo podstatně více a bývalo by bylo lepší se na Banana beach jen krátce vykoupat a již se sem nevracet, ale naopak zůstat až do večera na Gerakas. Ale nevadí, Banana Beach také není špatná, jen ji nepovažujeme za nejkrásnější pláž ostrova. Pláž je to dlouhá, písečná, ovšem voda zde už není tak průzračná, není zde tak daleko mělko, jako na jiných plážích, které jsme navštívili a navíc jsou zde dnes, díky pofukujícímu větříku, mírné vlny. Ovšem pozitivní je, že na rozdíl od pláže Gerakas je zde podstatně méně lidí. Setrváváme zde až do večera a poté se vracíme do Kalamaki. Před hlavním městem máme možnost opět z dálky vidět krásně nasvícený přístav a nábřeží. Auto zanecháváme před naším apartmánem, kde si ho další den vyzvedne pracovnice půjčovny.

Sobota 29.8.2009 – pondělí 31.8.2009

Poslední tři dny naší dovolené už věnujeme jen koupání a pobytu na pláži. Ač by se na první pohled zdálo, že to budou nezajímavé, nudně plynoucí tři dny, není tomu tak. S Drakem totiž není o nečekaná překvapení a zážitky nikdy nouze. Hned v sobotu po ránu zažíváme vcelku humornou příhodu. Snídáme, zatímco Drak si hraje na posteli s pouzdrem na brýle a autíčky.Vzácná to chvíle klidu. Člověk by nevěřil, jak si s takovým zacvakávacím pouzdrem na brýle vyhraje! Pravda, není to zcela bezpečná hračka, pouzdro při zacvaknutí dovede stisknout poměrně velkou silou, ale jak jsem tak zjišťovala na prstech ruky, je to sice nepříjemné, ale zranění dětských prstíků by tento stisk způsobit nemohl. Ač je klimatizace puštěná, Drak zřejmě došel k závěru, že je v pokoji horko a svlékl se do naha. Neprotestuji, neboť za chvíli ho stejně budu mazat opalovacím krémem před odchodem na pláž, takže bych ho svlékala tak jako tak. Popíjíme s manželem čaj, když tu se z postele ozve výrazné cvaknutí pouzdra následováno šíleným, bolestným řevem našeho robátka. Letím k němu, Drak roní krokodýlí slzy a drží se rukama mezi nožičkama. Ohledávám místo činu a dle zarudlé podlitiny zjišťuji, že to bylo „těsně vedle“ a jak se praví ve známém českém filmu: „na funkci to mít vliv nebude.“ Za pár minut však už Drak o zranění ani neví a odcházíme na pláž. U vody pro změnu Drak vymyslel vskutku „povedenou“ zábavu. Vyhrabal (spolu s tatínkem, který ovšem v tu chvíli ještě netušil, k čemu bude dílo posléze sloužit) v bezprostřední blízkosti moře díru velikosti jámy lvové. Ta byla pochopitelně trnem v oku místním ochráncům, kteří, kdykoliv šli kolem, vrhali po Drakovi i po nás přísné pohledy. V díře, kam částečně vlnky přinesly vodu, částečně si ji Drak nanosil kyblíčkem, se pak rochnil a poskakoval, ovšem co víc, sloužila mu jako úkryt, ve kterém číhal na nic netušící lidi, procházející se po pláži. Když se někdo pak přiblížil dostatečně blízko, Drak vyskočil a pocákal ho vodou z kyblíku. Samozřejmě jsme se snažili této zvrhlé zábavě zamezit, ale čím více jsme hubovali, domlouvali, zakazovali, plácali ho přes zadek, tím více ho to bavilo. Nepomohlo ani zničení díry a její srovnání se zemí – číhal pak přímo na kraji moře a nabíral vodu přímo tam. Nezbývalo než rezignovat a věřit, že ho tato zábava brzy přestane bavit. Alespoň jsme mu standardně velký dětský kyblík na písek vyměnili za mini kyblíček velikosti kávového šálku, aby zásah vodou nebyl tak velký a uchýlili se do pozice pozorovatele. Pozorování nejrůznějších reakcí lidí v této situaci by vystačilo na menší sociologickou studii. Faktem je, že valná většina lidí se nezlobila a brala Drakovu zábavu s humorem: mladý nic netušící anglický pár se doslova svíjel smíchy, když ho zasáhla sprška vody, sportovně vyhlížející mladík mu s úsměvem hned zásah vrátil a postříkal Draka pořádnou dávkou vody od hlavy až k patě, starší manželé se už z dálky usmívali a naoko Drakovi hrozili vztyčeným prstem, dvě mladé slečny ve svítivě růžových plavkách raději v hrůze s jekotem obešly inkriminované místo velkým obloukem, paní středních let sbírající do sáčku škeble se jen usmála a nabídla Drakovi krásně barevnou lasturu, ovšem postarší anglická dáma v slušivém plážovém oblečku se tvářila velmi naštvaně. Ostřížím zrakem se rozhlížela po okolí, aby identifikovala rodiče toho malého lotra a mohla jim patřičně vyčinit. Byli jsme s manželem opodál ve vodě, kde jsme se stávali menší a menší až jsme byli zřejmě neviditelní, neboť paní, byť do nás též zabodla svůj pátravý zrak, po chvilce s nespokojeným mručením pokračovala v procházce. Naštěstí tato činnost Draka po chvíli vždy omrzela, takže množství naštvaných lidí nepřekročilo únosnou mez, ovšem opakovaně se k těmto hrátkám během dne vracel. Na jeho obhajobu musím říci, že to nedělal z nějakého zlého úmyslu, spíš naopak – je velmi společenský a zbožňuje lidi a tímto je chtěl přimět ke hře. Však ho také nejvíce nadchlo, když ho někdo na oplátku pořádně postříkal. Drak hned za ním nadšeně běžel a chtěl si s dotyčným hrát, což se mu občas i poštěstilo. Poslední tři dny dovolené tak utekly jako voda a přiblížil se den našeho návratu domů.

Úterý 1.9.2009

Již před šestou hodinou ranní odjíždíme autobusem na letiště. Tam vládne ospalá atmosféra, neboť všichni byli nuceni vstávat velmi brzy. Dospělí i děti posedávají či polehávají po sedadlech, Drak běhá sem a tam a zlobí. Klasický scénář, nic jiného jsem ani neočekávala. Máme co dělat ho uhlídat, aby se nepřipletl k jiné skupině cestujících, nenacpal se s nimi do autobusu, který je odváží k letadlu či dokonce se jim nepropletl pod nohama při opouštění odletové haly a nevběhl na letištní plochu. To by byla akce! Nejenže by měly všechny odlety zpoždění, ale co ty přistávající letadla? Že by kroužily nad Zakynthosem, než by se podařilo Draka odchytit? Raději nemyslet…Čas utíká pomalu, odlétáme nakonec s mírným zpožděním. Drak usíná hned po startu; se slzou v oku se při posledním pohledu na moře loučíme s krásným ostrovem Zakynthos. Tak někdy příště nashledanou. Určitě se sem vrátíme za nádhernými plážemi, milými lidmi a za želvami…Ano, ještě jednou s Drakem za želvami!