Rybolov v Norsku (2009)

Nápad jet na ryby do Norska Karel tátovi nadhodil už více než před rokem. Po dlouhém rozmýšlení a odhodlávání se z toho vyklubala báječná dovolená.

Přes internet jsme si u společnosti Novasol našli a objednali pronájem domečku na pobřeží, přečetli stohy článků, nakoupili potřebné (i nepotřebné) vybavení a v srpnu se vydali na cestu.

Deníček vznikal přímo na místě, skutečně každý večer. Nejde o žádné spisovatelské dílko, jsou to záznamy syrové a neupravované. Popisují výpravu laiků dosud nepolíbených mořským rybolovem a dlouhým cestováním, snad někomu pomůžou při plánování jeho vlastní výpravy.

Středa 12.8.2009 Vyjíždíme

Je středa ráno, vyzvedávám Honzu a jedeme do Holešovic. Věci už jsou tu od včerejška a tak by odjezd měl být rychlý. Karel tu ale ještě není a tak využijeme blízkosti tržnice a koukneme se u čongů po rybářské vestě. Minule mi ji tu jeden nabízel s cenovkou 250 za 150. Místo, kde mají vestu nacházíme rychle, ale dnes je neoblomný. „Stopadesát málo, dvěstěpadesát toprá cena.“ Jdeme dál a jiný Kim nám nabízí ještě lepší vestu za 350. Snažíme se stáhnout cenu na dvěstěpade a nakonec se dohodneme na 270. Při vracení drobných se Kim usmívá a vrací na 250: „Toprá cena.“ Honza se tedy také rychle rozhoduje pro druhou vestu a Kim má pětikilo doma. Vracíme se k autu zároveň s příjezdem Karla a můžeme vyrazit.

Po prvních několika desítkách kilometrů stavíme v šopu, aby si Karel koupil pár piv. Honza ho doprovází a oba se vrací za hodnou chvíli a tlačí přetékající vozík plný piva, vodky a cigár. Prý budou v Norsku obchodovat.

Průjezd Německem je bezproblémový, nicméně jen úplnou náhodou stíháme v Sassnitz poslední trajekt do Trelleborgu tak, že ihned po našem nájezdu loď vyplouvá. Dosud nádherné počasí se během čtyřhodinové plavby kazí. Zvedá se vítr a přeháňky. Do Trelleborgu vplouváme už za tmy a hned vyrážíme dál směr Göteborg. Několik kilometrů před Göteborgem nacházíme parkoviště u McDonalds a jdeme spát. Leje jak z konve a tak spíme všichni čtyři v sedě v autě.

čtvrtek 13.8.2009 Cesta do Norska

Počasí je od rána dubnové. Chvíli prší, chvíli svítí slunko. Míříme na sever k obrovskému švédskému jezeru Vänern. Jedeme podél břehu skoro hodinu, ale nemůžeme najít žádné pěkné místo na táboření a případný lov. Také počasí je spíš čím dál tím horší než lepší a tak jedeme dál na sever k norským hranicím. Na jednom zajímavém místě se na chvilku zastavujeme, ale během chvilky začíná průtrž mračen a tak definitivně opouštíme myšlenku na švédské štiky a pokračujeme do Norska. Hranice překračujeme bez zastavení a vypadá to, že se v Norsku počasí lepší.

Prvním větším městem v Norsku na naší cestě je Kongsvinger. Vybíráme tu z bankomatu norské koruny a jdeme na poštu koupit norské sladkovodní rybářské lístky. Poštovní přepážka je přímo v supermarketu. Každá povolenka stojí 220 noků – norských korun, plus 75 noků poštovní poplatky.

Z Kongsvingeru míříme dál na sever k doporučenému „štičímu ráji“, které se má nacházet v okolí města Kopang a jezera Storsjøen. Okolo třetí hodiny stavíme na nádherných peřejích řeky Glåma (na aglických mapách Glomma). Honza tu chytá první rybu výpravy – okouna okolo třiceti centimetrů. Pod peřejemi sedí pětice černochů a sleduje naše marné pokusy s woblery. Když odcházíme, tak vytahují třímetrové bidlo s přivázaným motouzem a jdou taky chytat. Radši pojedeme, nestojíme o to vidět, jak nám to s tím klackem předvedou na místních lososech.

K jezeru Storsjøen dorážíme okolo páté. Počasí je celkem slušné, neprší. Našli jsme nádherné místo k táboření. Voda je průzračná, ale hrozně mělká. Stavíme stan a nahazujeme pruty na položenou. Za chvíli máme prvního duháka a do setmění chytíme ještě dva menší. Pruty necháváme ve vodě přes noc a jdeme na kutě. Táta spí v autě, Karel pod širákem a my s Honzou ve stanu.

Pátek 14.8.2009 Kopang a okolí

Ráno u mlhou přikrytého jezera je úžasné. Během dopoledně se párkrát přežene rychlý deštík, který je ale zase rychle pryč a nechá po sobě vždycky krásný duhový oblouk. Přes noc se na můj prut s rousnicí oběsil patnácticentimetrový mníček. Než uděláme snídani vytahuje Karel úžasného lipana určitě přes čtyřicet centimetrů. Nádhera! Pak ještě chytneme dva menší a po nich tři potočáky. Táta s Honzou pak odjíždějí do pár kilometrů vzdáleného Akrest rømen pitnou vodu. Deset litrů přijde na sto českých kaček.

S Honzou jdeme okolo poledního kus dál podél břehu a zkoušíme pstruhy na přívlač. Včera večer jsem utrhnul v kamenech jeden záběr od něčeho menšího. A teď, o stovky metrů dál nacházím u břehu mrtvého okouna. Prohlídl jsem si ho a vydím, z tlamky mu vysí vlasec a na tom vlasci, to je stoprocentně můj háček. Nemá to nijak hluboko, ani v žábrách, a tak nedokážu říci, proč tu teď plave břichem vzhůru 🙁

O kousek dál obdivujeme na trávníku před domem kruh z kozáků a obrovské zásoby dřeva na zimu. Ryby neberou, jen na mikrorotačku mi skočil šesticentimetrový pstružík. Menší rybu jsem na přívlač ještě nechytil.

Štiky se nám v mělké vodě chytat nedaří, zřejmě jsou v hloubkách daleko od břehu a bez člunu nemáme šanci, nikde nevidíme ani zalovení. Po poledni se obloha vymete a počasí zůstane nádherné až do večera. Beru si broďáky a jedeme s Honzou asi dvacet kilometrů zpět, kousek za Koppang na řeku Glåma, zkusit lov na tekoucí vodě. Na úseku, u kterého parkujeme, jsou dvě typicky štičí místa. Na prvním na první nához zabírá menší štička. Z ohnivého kopyta se ale za chvilku setřepe. Přejdeme přes bažinu a rákosí na druhé místo, jednoháček kopyta doplňuji o trojháček a po třetím náhozu je tu záběr. Štika to celkem rychle vzdává a my se s večeří vracíme do tábora. Karel pokaždé, když si odskočí dolesa, vrací se s náručí hub. Než se štika nad ohněm upeče, ještě lapnu potočáka, který je tak píchlý, že puštění na svobodu nerozplaval a tak putuje na oheň k zubatce. Při smáčkování jsem podseknul asi pěticentimetrovou střevli. Střevle jde na noc na háček a my spát. Začíná pršet a Kája stráví noc s tátou v autě.

Sobota 15.8.2009 Příjezd na Averøya

Ráno je na háčku místo střevle zase mníček. Je zase nádherné ráno a super počasí. Ale balíme a opouštíme jezero Storsjøen a pokračujeme v naší cestě k moři. Okolo čtvrté odpoledne máme být v Kristiansundu a přebírat klíče od chaty.

Po skoro dvou tisícovkách kilometrů od Prahy konečně vidíme první severský fjord. Je to Surnadalfjord, ale radost moc nemáme. Cesta na pouhých sedmdesát kilometrů vzdálený Kristiansund je uzavřena. Elektronická navigace a ochotná slečna v benzince nás posílají na objížďku, která se zdá, že bude snad jen o deset kilometrů delší a vede po druhém břehu fjordu. Bohužel na konci musíme platit za použití podmořského tunelu.

Konečně vjíždíme do Kristiansundu. Je 15:45 a GPS ukazuje na dojezd k chatě odhad 12 minut. Hurá, stihneme to přesně. A stihneme ještě natankovat. U Essa strkáme do samoobslužného stojanu platební kartu. Tu stojan vyplivne spolu s papírkem plným norských hlášek. Natankujeme plnou a jedeme dál. Vjíždíme do centra Kristiansundu a ještě hledáme bankomat, abychom měli hotovost na složení kauce za chatu. Vybereme noky a hledáme vjezd do tunelu na ostrov Averoya. Jenže ouha! Tunel ještě není dostavěný, ačkoliv mapa i navigace tvrdí opak. Co teď? Od chaty jsme vzdušnou čarou asi pět kilometrů, ale jak přes moře? Zastavujeme u rozkopaného tunelu, abychom zjistili, kudy dál. Hned za námi zastavuje auto s nějakým mladíkem. Jdeme se ho zeptat, ale mladík říká, že je pracovník čerpací stanice Esso a že jsme ujeli bez placení. Omlouváme se a on vysvětluje, že platební automat na stojanu je rozbitý, že to bylo napsáno na lístečku, co z něho vyjel. Vracíme se s ním na Esso zaplatit, výměnou za slib, že nás pak navede na trajekt, protože jiná cesta na ostrov z Kristiansundu není. Voláme majiteli chaty, že díky uzavřenému tunelu budeme mít zpoždění. Chlapík od Essa nás potom slutečně vedl přes celé město až na molo trajektu, abychom nezabloudili. Naštěstí nemusíme čekat a loď odjíždí hned po našem nalodění. Po krátké plavbě si nás hned v přístavu vyzvedává majitel chaty, který nám jel naproti a vede nás k domku, vzdálenému asi pět kilometrů.

Domek je super. Majitelé jsou příjemní chlapíci. Starší, otec, je grafikem a ukazuje nám knihu o plavbě na moři, kterou napsal a ilustroval a vydal. Syn je kapitánem na jedné z místních lodí. Ukazují nám dům a člun a nechtějí kauci za nájem. Vybavujeme je českým pivem a loučíme se, abychom mohli nedočkavě vybalit a rozhlédnout se a snad ještě i vyzkoušet pruty. Domek je útulný. Moderní koupelna se sprchovým koutem a záchod jsou úplně nové, kuchyň je prakticky vybavená vším potřebným, je tu mimo jiné lednička, pračka a padesátilitrový mrazák, o kterém si bláhově myslíme, že ho budeme mít nejspíš naplněný rybinou během tří dnů. Je tu celkem šest postelí ve čtyřech různých prostorách a tak si každý zabíráme jedno hnízdo.

Je šest hodin odpoledne. Fouká silný vítr, ale svítí sluníčko. Rychle vykládáme věci z auta a vleku a hurá na první rybařinu v moři. Chata je naštěstí v zálivu a tak je tu i přes silný vítr docela klidná hladina. Táta jde do sprchy a do postele, ale my tři si ještě následující dvě hodiny do setmění chceme užít seznámením s lodí a snad i rybami. Nakonec se rozhodujeme přeplavit se zhruba sto padesát metrů na protější stranu zálivu, kde stojí molo jiného domku, evidentně momentálně neobydleného. Odtud přejdeme přes hřeben ostrovní kosy a podíváme se na volné moře. Jsou tam slušné vlny a chytat ze břehu se tam rozhodně nedá. Obcházíme tedy asi tři sta metrů dlouhý skalnatý výběžek po břehu směrem zpět k našemu zálivu. Na místě, kde kosa poloostrova vybíhá nejvíce do průplavu, se rozhodneme zkusit štěstí s pruty. Ukáže se, že to byla volba sice intuitivní, ale parádní. Jak zjišťujeme až mnohem později, je to široko daleko nejlepší místo pro lov ze břehu. Skála tu spadá prudce rovnou do hloubky skoro pětadvaceti metrů a podél této stěny, porostlé chaluhami, se prohánějí hejna ryb. První mořskou rybu chytne během chvilky Karel. Je to treska polack lehce přes čtyřicet centimetrů. Okamžik nato má Honza tresku obecnou jen o chlup menší. Běhám s vylovovacím gafem a peánem od jednoho k druhému, abych jim pomohl s vylovením ryb na příkrém břehu. Ryby také fotím a odnáším výš na břeh. Karel chytil dvě další a Honza taky, já sám nestačím ani nahodit. Největší rybou dne je Karlův polack s 68cm a dvěma a půl kily. Takový úspěch jsme hned na první hodinku u vody nečekali. Hlavním hrdinou je Karlův úžasný twister s oranžovým tělem a zeleným ocáskem. Jakmile to v následujících dnech nepůjde, ozve se po dnešku určitě rada „Zkus mrkev“.

Po návratu do chaty máme s Honzou možnost poprvé si prakticky vyzkoušet filetování. Vůbec nám to nejde a na pěti rybách děláme přes dvě hodiny.

Pak nastává chvíle, kdy po třech dnech konečně lezu do sprchy a do příjemných peřinek. Ještě studuju mapu, včetně té námořní, kterou jsme našli v chatě, píšu deník a najednou je půl jedné v noci. V šest ráno má vrcholit příliv a to je prý nejlepší doba na ryby. Takže dám budík na půl šestou a jdu spát.

Neděle 16.8.2009 Averøya, den první

Budím se nedočkavostí ještě před pátou a se mnou Karel. Jdeme do kuchyně, dáváme si bohatou snídani a čekáme na budíček ostatních. Ti však nejsou ochotni vstávat a tak vyrážíme ve dvou na naši včerejší skálu. Vítr prakticky nefouká a je nádherně. Karel během chvíle chytí šedesátkového polacka a já si taky konečně chytám svoji první mořskou rybu. Je to menší treska obecňačka, kterým se tady říká dorš. Malé ryby pod čtyřicet centimetrů se rozhodujeme pouštět a dorš jde zpátky do vody. Po hodině, kdy Karel chytá a já spíš trhám, se vracíme do chaty, aby na nás nečekali. Ale chata je stále tichá – táta s Honzou ještě chrní.

Okolo sedmé už i oni vstávají a připravujeme výpravu s člunem do sousedního velkého zálivu, kde podle námořní mapy a doporučení majitelů chaty má být dobré místo pro lov. Hlavním cílem dne je jednak naučit se s echolotem a jednak využít bezvětří a malých vln k seznámení s člunem a plavbou po větší vodní ploše s vodními proudy. Také budeme poprvé prakticky testovat pilkrovací pruty. Honza řídí loď, já obsluhuju echolot a táta s Karlem pilkrují podle mých povelů řízených z echolotu. Funguje to a brzy je na dně člunu desítka makrel a nejméně patnáct dalších pouštíme. Největší makrela má 45cm a chytil jsem ji na gumové kopýtko na lehounkém vláčecím prutu. Makrely jsou urputné bojovnice a tak to stálo za to. Po dvou hodinách na člunu se hlásí tátův močový měchýř a jedeme na zpět.

Kuchání se ujímá táta s Honzou, Karel míří na oblíbený kuchařský post a dělá oběd. Já chystám dvě menší makrely jako budoucí nástrahu. Ráno jsme totiž u skály pustili zhruba třiceti centimetrovou tresku, která pak ale plavala na boku u hladiny a lapala po dechu. Najednou se pod ní objevil asi metrový stím a tresku bez průtahů vsrknul.

Po obědě stále ještě nefouká vítr a tak i přes zataženou oblohu se rozhodujeme vyjet pár desítek metrů na otevřené moře nad podmořský práh, kde se z osmdesáti metrů hloubky láme dno prudce na sto padesát. Tam by se měli sdržovat větší tresky. Rychle nacházíme pomocí echa zlom a táta má hned na prutě první šedesátkovou obecňačku. Pak k nám připlouvá člun se třemi norskými potapěči. Lovili tresky harpunou a už jich mají tolik, že se rozhodli jich část někomu věnovat. Bereme si šest větších ryb a potapěči se znovu noří do vln. Moře je pěkně studené, ale norům to zjevně nevadí. Dopoledne jsme v průplavu viděli asi desítku malých dětí, které oblečeny do neoprenů řádili ve vodě u mola.

Nejsme na moři ani půl hodiny, ale i přes relativně malé vlny je tátovi blbě a mně pěkně bolí hlava. Rozhodujeme se tedy, že tátu s nákladem ryb vyložíme u chaty a pak zkusíme „naši“ skálu oblovit ze člunu. Voda ale kolem skály hodně proudí a stále nás někam unáší. A i tady jsou vlny takové, že mi to nedělá dobře. Vystupuji přímo na skálu a Honza s Karlem odjíždí na ranní místo ve fjordu na makrely. Bohužel ale během dvou hodin se jim nepodaří najít žádné hejno a udělat alespoň záběr. Zato já si na skále slušně zachytám. Pouštím několik menších doršů a pak mám záběr od něčeho obrovského. Ryba mi vymotá asi sto metrů šňůry a mně se nedaří ji ani zpomalit. Bojím se, že mi vymotá celou cívku a tak ji dotáhnu a „lup“ ryba se trhá. Ještě bych chytal dál, ale jakmile nastane úplné bezvětří, vyrojí se miliony muchniček. Koušou, lezou do uší, očí, pod triko, vdechuji je. Rozhoduji se pro ústup. Stejně žačíná pršet (což na muchničky ale neplatí). Taky únava z posledních dnů je znát. Sprcha, lančmítek a jde se na kutě.

Pondělí 17.8.2009 Averøya, den druhý

Dnes od rána prší. Přesto už v šest ráno s Karlem vyrážíme na skálu, ale moc nám to tam nejde, samá droboť. Po snídani jedou ostatní autem do městečka pro benzín do člunu a nějaké drobnosti. Já zakládám sušící sekci a obkládám přímotop mokrotinou. Na oběd připravuji dvě pečené makrely s brkaší a má to velký úspěch. Po obědě si dáváme spací pauzičku a čekáme na konec deště. Ten naoko přestává okolo jedné, ale propuká znovu, jakmile odrazíme s člunem od břehu. Nedbáme toho a míříme do vnitřního zálivu, kde jsme včera po ránu byli s makrelami skoro průmyslově úspěšní. Bohužel se to neopakuje. Jezdíme po zálivu křížem krážem, jakmile echolot zahlásí ryby tak zastavujeme a pilkery i gumy jdou hned do vody, ale ryby neberou. Máme jen dvě makrelky. Honzova pletenka je dvou dnech ve slané vodě tak zpuchřelá, že jen při náhozu ztrácí hlubokopotápivého woblera pro trolling. Šňura se trhá na kusy jen tahem ruky. Rozhodujeme se pro návrat.

U chaty si s Honzou přezbrojujeme z pilkerových prutů na vláčecí a jdeme na skálu. Kromě mého půlmetrového polacka a Honzova šedesátkového dorše ale jen trháme jednu gumu za druhou. Při kuchání pak zkoušíme nový trik na stahování kůže kleštěmi a funguje to. K večeři je uzené s bramborovými knedly a jako dezert topinka.

Slunce (pokud zrovna přes déšť je vidět) zapadá okolo půl jedenácté a vychází jen o malý kousek od místa západu před čtvrtou ráno. Zkoušíme vyfotit místa západu a ráno místa východu, aby bylo vidět, jak jsou blízko sebe. Podle předpovědi počasí by po dnešním komplet propršeném dni mělo být zítra prudké zlepšení . No uvidíme.

Úterý 18.8.2009 Averøya, den třetí

Dneska se mi nedaří vstát. Venku je hezky, ale zmátořím se až po sedmé. Ostatní jsou na tom podobně, Honza odmítá dokonce vstát úplně a tak vyrážíme na makrely bez něj. Jenže po připlutí do zálivu stačíme jedinkrát nahodit a bleskově se přižene příšerná průtrž mračen. Otáčíme rychle domů, ale než dorazíme domů, jsme úplně durch. Sotva se svlékneme a sníme snídani, je tu zase sluníčko, tentokrát už na celý den. Převlečení se vydáváme znovu do zálivu, ale nestojí to za nic. Hejna echolotem nalézáme, ale buď to nejsou makrely, nebo jsou a neberou. Jedeme na oběd a po obědě jdu s tátou na skálu a Honza s Karlem jedou na volné moře. I tady jen paběrkují pár makrel a tak pak kvůli rostoucím vlnám jedou do zálivu, kde si ale už ani neškrtnou.

Já na skále nejsem o moc úspěšnější. Zkouším to ve vlnách i v závětří, v hloubce i pod hladinou, na slunci i ve stínu, různé tvary, velikosti a barvy, pomalu, rychle atd. Čekám na příliv, ale stále nic většího než minitresky. Je už po deváté večer, když se konečně obracím k chatě. Karel na mne sice z protějšího břehu píská, že mne převezou, ale já chci zkusit obejít zátoku celou sám. V ústí potoka objevuji haldu naplaveného harampádí a mezi tím i nepoškozený batoh, krabičku s pilkerem, láhev s mořskou poštou a prut s navijákem. Sice mne to stojí nepříjemný pád na kluzkých kamenech, ale věci vysvobozuju z chaluh. Dopis v láhvi je určitě norsky a tak láhev putuje zpět do moře a já obtěžkán úlovkem a nálezy čekám na Honzu, který mě stejně jede přes záliv vyzvednout.

Po večeři čistím nalezený prut – těžký vlačák, který je ve velmi dobrém stavu. Naviják po rozebrání a namazání taky snad bude fungovat. Určitě to nebylo ve vodě dlouho, stejně jako batoh, sotva pár dnů. Ještě přilepím koncové očko na Honzův prut, které jsem ulomil při pádu na kamenech a hurá sprcha a postel.

Středa 19.8.2009 Averøya, den čtvrtý

JE NÁDHERNÉ RÁNO! Obloha bez mráčku a moře klidné jako zrcadlo. Je šest hodin a ostatní ještě spí. Vyrazím po břehu na skalní špici naproti „naší“ skále. Vypadá to tu slibně, dalo by se to tu zkusit na tresky, ale já mám teď s sebou jen proutek se splávečkem a žížalkou. Chytil jsem na něj asi deseticentimetrovou rybku, později si najdu, že je to pyskoun drobnoústý. Má skutečně miniaturní tlamku, z které ale čouhají dlouhé a ostré zoubky. Háček má ale tak hluboko, že se rozhodnu si rybu nechat a zkusit ji jako nástrahu. Předchozí pokus s nastraženými makrelami nevyšel, nejspíš byly příliš velké pro ryby, které se nejčastěji nachází tak blízko břehu.

Při snídani se domlouváme na další pokus na volném moři. A tentokrát to jde. Člun se moc nehoupá, echolot ukazuje velká hejna ryb v hloubce 36 metrů a kousek od majáku. Mírný vítr sice nezvedá velké vlny, ale tlačí loďku proti přílivovému proudu poměrně rychle ven na volné moře, pryč od slibných míst. Dostávám záběr na nastraženého pyskouna. Použil jsem lehký prut a slabou pletenku a tak zdolávání trvá skoro deset minut. Vytažená treska obecná má 73cm a rovná čtyři kila. Krása paráda! Zajíždíme zpátky na hranu s magickým číslem 36 a echolot zase hlásí hejna ryb. Na pilkerové strašáky tahají ostatní jednu makrelu za druhou a nějaké menší polacky. Jde to parádně a nemusíme už ani dělat čůrací přistávací přestávky – naučili jsme se to dělat z člunu do moře 🙂

V jednu jedeme na oběd a zpracovat úlovky. Po jídle si bereme lehké vláčecí proutky a jedeme do středu ostrova, zkusit sladkovodní jezera. Bohužel to největší, nejkrásnější a nejslibnější je v zakázané zóně ochrany vodního zdroje. Na dalším je rákosí a stulík po celém obvodu a průsek je jen na jednom jediném místě. Zkouším na něm popa a malá štička ho atakuje hned na první nához. Ale minula. Na druhý nához popa trefuje malý potočák. Přejíždíme na třetí jezero a tam se k mým pokusům přidává Honza. Na rotačky vytaháme tři potočáky mezi dvaceti a třiceti čísly. Jsou krásně zbarvení. Pomalu se zatahuje, ale pořád je velmi teplo. Stavíme se v samošce pro chleba a kolču a pak jedeme hledat Bremsneskou jeskyni.

Máme štěstí a celkem rychle se nám ji podařilo najít. Je obrovská a byla obývána už v době kamenné. Cestou k autu sbíráme houby, kterých tu na ostrově není tolik co ve vnitrozemí, ale přesto nacházíme parádní kusy.

Ostrov Averøya je vůbec na svou relativně malou rozlohu plný věcí, které stojí za to vidět. Například skalní rytiny velryb pocházející z doby kamenné, kamenný kruh Haralda Krásnovlasého, jeskyně Bremsnes, vikingské hradiště v Rånes, monument Stille rom, a spousta dalšího. Průvodce, kterého jsme dostali, má v mapě třicet jedna koleček označujících pamětihodnost. Takže když už jsme na tom výletě, tak zajíždíme ještě přes most na ostrůvek Sveggesundet. Tady se nachází zvláštní monument s názvem „Stille rom“. Jde o pomník na památku námořníků z lodí Irma a Henry, kteří zde zahynuli 13. února 1944. Pomník slavnostně odhalil král Harald V. v roce 2002. Dlouho bádáme, jak se podařilo kamenné bloky z podloží vyříznout a vztyčit.

Po návratu z výletu jsou ostatní mastit karty a já jdu zkusit nachytat další nástražní rybky a provláčet to nad chaluhami. Nevzal jsem si náhradní háčky na plavačku a hned první rybka mi to ostrými zoubky ukusuje. Tak beru vlačák a na gumového pstroužka vytáhnu rychle za sebou dva polacky. První má rovných šedesát a druhý je naší zatím nejdelší rybou – 76cm a 3,6 kg. Mám vysílačku a volám si Honzu na pomoc, abych ryby, pruty a krámy pobral. Pak rychle zhltnu Karlovu makrelu na houbách a jdu kuchat ryby. Přilétají muchničky a je to na zbláznění. Končím až za tmy, ostatní už spí. Po sprše si dám obrovskou zmrzlinu a jdu psát do pelechu deníček.

Zítra nás čeká podle předpovědi poslední den s pěkným počasím, tak ho musíme využít. Dneska jsem měl svůj den, snad to zítra zopakujeme.

čtvrtek 20.8.2009 Averøya, den pátý

Poprchává. Ostatní ještě spí, jdu zkusit nachytat prcky na nástrahu. Chci zkusit, jestli by to nešlo čeřenem, ale než ho roztáhnu, tak nahodím brčko se žížalkou do míst, kam házíme odpad z kuchaných ryb. Jenže čeřenem to tady nikde ze břehu asi nepůjde. A než ho zase složím, tak už je brčko pod vodou. Rybky se sjely do míst s odřezky rybího masa a záběry jdou okamžitě po nahození. Čím menší kousek žížalky dám, tím dřív a lepší přichází záběr. Za čtvrt hodinky mám sedm dlaňovek a to bude stačit. Můžu jít snídat.

Po snídani se vydáváme všichni na moře. Je klidné a přestalo pršet. Bohužel včerejší úspěch s pyskouny jako nástrahou se neopakuje a nedostávám ani záběr. Ostatní jsou ale úspěšnější a tahají na pilkerové návazce jednu makrelu za druhou a semtam malého polacka, které ale pouštíme.

Po obědě jede Karel s tátou na výlet do Kristiansundu a já to jdu zkusit na „špici“. Nijak to tu nejde a když se přidá Honza, tak to po chvíli balíme a bereme člun na volné moře. Fouká mírný horký vítr, pálí sluníčko a pohupování loďky si užíváme i když ryby moc neberou. Až po hodně dlouhé době a pojíždění člunem sem tam přes hrany vytahuji na pilker dvouapůlkilovou sedmdesátku dorše. Pak nás ale vítr zanese nad mělčinu, kde uváznou naráz všechny čtyři pruty. Honza jeden vysvobozuje a jeden trhá, já také jeden vysvobodím, ale při pokusu vytrhnout z chaluh nástrahu druhého prutu se ozve rána a prut se láme v půli. Špička mizí v moři. Pak ještě zkoušíme trolling, ale podaří se jen čtyřicítka makrela. Tak zapiju zlomený prut a půjdeme celkem brzo spát.

Pátek 21.8.2009 Averøya, den šestý

Tak a je tu v podstatě poslední den pobytu. Předpověď počasí je hodně špatná – má celý den pršet. V noci sice pršelo, ale obloha teď ráno vypadá, že se rosnička sekla. Z postele se mi moc nechce. Snídáme a protože je stále hezky, tak se chystáme na loď. Ale když jdu během chvilky potřetí na záchod, tak já výpravu vzdávám.

Zatímco ostatní odjíždějí, tak si dávám ještě dvakrát záchůdek, pak půlku čokolády a hrst rozinek. Je mi líp a tak zkusím přejít na protější skálu okolo zálivu po souši. Po cestě narážím na kouzelné místo – do zálivu vtéká potok v místě s téměř parkovou úpravou. Voda je tu průzračná a víc sladká, než slaná. Mohl by tu být pstruh a možná dokonce štika. Vidím asi dvaceticentimetrovéhou okouna a hejna drobných rybek. Ve vodní trávě se mi zdá, že se schovává něco většího, ale nedokážu poznat, co to je, nebo jestli se mi to dokonce nezdá. Vracím se do chaty pro menší prut a menší nástrahy, krabičku žížal a splávky. Jeden prut nahazuji tak, aby pomalu splavával kolem stínu ve vodní trávě a s druhým se bavím chytáním malých polacků, pyskounů a prťavoučkých doršů. Jednoho sedmicentimetrového dorše pak pověsím pod splávek a za chvilku mám cosi, co vypadá jako malý mořský ďas. Až později si najdu, že se ryba jmenuje pulec ostnitý.

Ostatní také zatím rozšířili počet ulovených druhů – Honza chytil při trolování mořskou jehlu. Vrací se na oběd, já raději po ranních problémech oběd odkládám.

Po obědě ostatní znovu jedou na moře, počasí je stále navzdory předpovědi parádní. Honza se nechá vysadit na majákovém ostrůvku a táta s Karlem jezdí po průlivu člunem sem a tam a pokouší se najít echolotem nějaká hejna. Já se přesunu na špici. Během necelé půlhodinky se přižene obrovská bouřka a průtrž mračen. Všichni se sejdeme na chatě úplně mokří. Než se ale převlečeme do suchého, tak je tu zase sluníčko. A obzor, ze kterého fouká silnější vítr, je jako vymetený.

Táta začíná balit, Honza chce odpočívat a tak se jen já s Karlem necháme převézt na naši oblíbenou skálu, kde jsme první den byli tak úspěšní. Je odliv, který je den co den větší a větší. Chaluhy vykukují z vody, která klesla zhruba o metr třicet. První hodinu zkoušíme vláčet naprosto bez úspěchu. Pak Karel chytí dorše a zase dobu nic. Pak se ale kus od břehu začíná vařit voda. Dravci nahnali k hladině hejno sardinek (nebo čeho) a teď je tam masakrují. Rybky vyskakují nad hladinu a divím se, že na ně ze zhora neuútočí ještě vodní ptáci. Vřící koláč má v průměru okolo pěti metrů a pohybuje se po hladině sem tam. Kdyby se nám tak podařilo dohodit až za něj, mohli bychom nástrahy nechat propadnout pod hejno a zkusit chytit některého z těch útočících predátorů. Trvá to skoro půl hodiny, než se hejno dostane blíž ke břehu. Běžím po kluzkých kamenech rychle na skalní špici, abych se dostal co nejblíž. Nahazuji přesně za kruh zvířené vody a hned je tu záběr! Vytahuji mořskou jehlu 73cm. Krásně bojovala a skákala nad hladinu. Hned další nához a je tu půlmetrový polack. Pak se sardinky přesunují dál od břehu. Vracím se ke Karlovi ukázat mu úlovek a pak se na špičku vracíme oba, protože se hejno zase přibližuje. Jsou na hranici, kam dokážeme dohodit a nechtějí se hnout blíž. Navazujeme ty nejtěžší hlavy, jaké máme a zkoušíme tam házet. Taháme je pak hodně rychle kousek pod hladinou a občas se nějaký polack splete. Sluníčko zapadá a citelně se ochlazuje. Voláme si vysílačkou Honzu s lodním taxíkem a můžeme si „vychutnat“ další večerní kuchání ve společnosti neodbytných muchniček. Tak se nakonec i poslední den lovu parádně vydařil.

Sobota 22.8.2009 Averøya, odjezd

Je tu poslední den v Norsku. Zatímco jsem každý den vstával první, teď lezu z pelechu poslední. Táta je na nohou už od hodně brzy, bojí se, že po sobě nestačíme uklidit binčus, kteří čtyři chlapi na malém prostoru během týdne dokáží vytvořit. V deset hodin má přijet Tor Johansen pro klíče. Ale nebude to tak hrozné. Stavoval se tu bez ohlášení před několika dny a dostali jsme pochvalu. Jednak za pořádek a jednak za přenastavený stůl a židle v jídelně. Změnou se získalo mnohem víc místa a lepší přístup k oknům, ovládání přímotopu i k jednotlivým židlím. Říkal, že od teď bude jídelně říkat český koutek.

Uklízíme, balíme a nakládáme. Vážím a rozděluji do polystyrenových beden rybí filety z mrazáku. Je toho pětatřicet kilo, což se někomu může zdát hodně, někomu zase na Norsko žalostně málo. Já si beru asi pět kilo, kvůli masu jsem nepřijel a i tohle množství po návratu skoro všechno rozdám.

Majitel domku před desátou volá, že je mu líto, že se s námi nerozloučí, ale nezvládne přijet a nechce nás zdržovat. Klíče necháváme na stole a sbohem skálo, sbohem domečku.

Ostrov opustíme jinou cestou, než jsme přijeli. Jednak se nám nechce platit za trajekt a jednak chceme vidět mosty Atlanterhavsveien, prý jednu z nejzajímavějších staveb Norska. Ale nejprve zajedeme do přístavu Bremsnes, podívat se na kamenný kruh Haralda Krásnovlasého. Samotný kamenný kruh je prý starý asi patnáct set let. Ale hlavní legendou, která se k němu váže, je stříhání Haralda. Celou legendu o Haraldovi si můžete přečíst na Wikipedii, v kostce jde o to, že Harald, místní vládce, se rozhodl, že si nebude česat a stříhat vlasy, dokud se nestane králem celého sjednoceného Norska. Už za deset let, v roce 872, si mohl říci, že se podařilo a právě na kameni uprostřed kruhu v Bremsnes byl slavnostně ostříhán a přijal jméno Krásnovlasý.

Mosty Atlanterhavsveien prý patří mezi deset nejfotografovanějších objektů v Norsku. Mně připadají zajímavý, ale zas až takovej úžas to není. Na focení není moc počasí, fičí a poprchává.

Později odpoledne, už hluboko v Norském vnitrozemí, zastavujeme ve vesničce Dombås, která je vstupním centrem do národních parků Dovre, Reinheimen a Dovrefjell-Sunndalsfjella. Také to odtud není daleko do mnohem známějších parků Jotunheim a Rondane. Centrum je plné turistů a obludně kýčovitých trolů. Vidíme tu živého soba a pižmoně, oba v mrňavé ohrádce s chlívkem, jako kozy. A když už jsme u těch zvířat, tak až o další stovku kilometrů dál uvidíme u silnice dva divoké losy a na kruháku uprostřed městečka dáme přednost lišce.

Těsně před švédskými hranicemi ještě chceme jít na houby. Je nádherný počasí a tak zastavujeme na odpočívadle a hurá do lesa. Za půl hodinky už toho máme hromadu. Bohužel je mi vedro a tak si odkládám flísku, abych ji pak, trouba, na lavičce zapomněl. Teď už se na ní můžu koukat jedině na fotce. Doufám, že tak nezůstala opuštěná a slouží nějkýmu Norníkovi nebo Norkyni.

Neděle 23.8.2009 Cesta domů

Abychom stihli první ranní trajekt z Trelleborgu, jedeme skoro celou noc a střídáme se s Honzou u volantu. Po neskutečně kratičkém spánku dorážíme na seřadiště trajektů opět právě včas. Čeká nás čtyřhodinový odpočinek od stísněných prostor auta a tak toho s Honzíkem využíváme a snažíme se spát. Bohužel já moc nezabírám, hrozně mně vytáčí dvě halasné tlupy. První jsou polští gastarbaitři, druhou představuje grupa bodrých přiožralých moravských rybářů.

Tím vlastně deníček výletu končí, cesta po německých a českých dálnicích proběhla bez příhod, okolo deváté večer už jsem lezl do vany. Pokud jste pečlivě dočetli až sem, tak gratuluju a děkuju za pozornost. Pokud vás zajíma pár tipů a rad na cestu do Norska, pokračujte dál.