Rybářská dovolená v Norsku (2010)

Tak jako loni, rozjeli jsme se i letos v létě na rybářskou dovolenou do Norska. A stejně jako loni jsem si psal deníček, abych zážitky přiblížil těm, kteří s námi nejeli (a hlavně sobě, až si za pár let budu chtít zavzpomínat, protože skleněná nemoc je sviňa…)

Při četbě buďte shovívaví, nejsem ani spisovatel, ani odborník na norský rybolov…

Protože loňská dovolená v Norsku, na ostrově Averoy, se nám moc líbila, rozhodli jsme se ji zopakovat. Bohužel, kvůli technickým problémům na domě, nevyšlo ubytování u Tora Johansena, u kterého jsme byli v minulém roce. Oslovili jsme tedy zprostředkovatelské agentury. Další změna byla v počtu výletníků a dopravě – oproti loňsku jsme se chtěli vyhnout zbytečným nákladům na benzín a trajekt, a zvýšením počtu posádky snížit náklady na ubytování. Místo čtyř lidí v autě s vlekem jsme se tedy dohodli na šesti lidech v Tranzitu. Těsně před odjezdem se ale nepatrně věci zkomplikovali a konečná sestava je osmičlenná, ve dvou osobních autech. Chytat ryby ani všichni nebudeme, já jsem k výletu do Norska nahlodal Klárku, která souhlasila pod podmínkou, že si s sebou vezme kamarádku Aničku, a Averoyu s blízkým okolím budou vychutnávat turisticky, stejně jako se na to chystali Jana s Jonášem.

Čtvrtek 19.8.2010 Směr sever

Je tu netrpělivě očekávaný den odjezdu. Anička spala u nás a tak si večer s námi užila balicího zmatku. Je hodně brzo ráno a nám se z vyhřátého klobouku nechce. Nakonec ale startujeme podle plánu, dokonce s malým předstihem. V Holešovicích nakládáme tátu, dozvídáme se, že Karlova posádka vyrazila už před více než hodinou, Karel zapomněl doma řidičák a my se musíme zastavit někde po cestě v bance uložit na karetní účet hotovost. Vše klape naprosto přepychově. Bereme Karlův řidičák, krátké mezipřistání v Teplicích a pak už směr Sassnitz.

Tam přijíždíme naštěstí s více než hodinovou rezervou, takže můžeme skočit do nákupního centra a podívat se po botách. Povedlo se mi totiž nechat svoje goráče doma. Za padesát éček kupuju v Renu křusky a na druhý pokus trefíme vjezd na seřadiště k trajektu. Auto s druhou polovinou výpravy stojí ve frontě akorát před námi, takže se můžeme nalodit společně a společně si dát trajektovou klasiku – čtyři hodiny karty, Carcassone a pochrupování na decentně se pohupující lodi.

Noční příjezd do Trelleborgu a trasa Malmö – Götteborg. Ten se nám daří po druhé hodině v noci projet a stavíme na parkovišti asi 30km za ním. Rychlá stavba stanu a na kutě.

Pátek 20.8.2010 Donbås a Dovrefjell

Vstáváme v půl sedmé, vaříme kafíčko a odjezd na Kongsvinger, kde kupujeme pití a pověstnou Norskou marmeládu. Stejně jako loni volíme tuhle cestu, abysme se vyhli zpoplatněným cestám v okolí Osla, které jsou prý navíc plné radarů a policajtů. Odměnou je nám méně frekventovaná silnice vedoucí krásnou krajinou.

Odpoledne se pod Lillehammerem napojujeme na E6 – severskou magistrálu, která nás vede celodenní úmornou jízdou až do Donbåsu, což je nám z loňska známé velké informační centrum pro národní parky Dovre a Rondane. Objevujeme expozici o národních parcích, plnou vycpanin, projekcí s podvodními záběry lososů či velikou plastickou mapou.

V jiné detailní mapě, pověšené na zdi turistického centra vidíme slibně vypadající tábořiště na cestě do Oppdalu. Mělo by to být jen několik kilometrů daleko. Vyrážíme tam a je to skutečně parádní místo. Lavičky, ohniště, místa pro stany, latrínoidní hajzlík, potůček s jistojistě pitnou vodou a jezírko se pstruhy.

Hned vyndávám prut a pokouším se je vydráždit přívlačí. Jen za tím ale jezdí a nedobírají. Po výměně za červa je to už ale jiné. Nakonec ale dáme před rybím masem přednost pytlíkovým polévkám s čerstvě nasbíranými houbami. Mraky komárů pískají na dobrou noc.

Sobota 21.8.2010 Příjezd na Averoy

Zase vstáváme v pul sedmé. Akorát končí déšt, který se v noci spustil a zahnal z podširáku Janu a Luboše do aut. Po snídani jedeme dál. Dojezd je asi 200km a čeká nás nejhezčí úsek cesty. Snažíme si to vychutnávat, i když už jsme dlouhým cestováním zmoženi. Kocháme se vodopády a krištálově čistou vodou v řece Driva, která se klikatí podél silnice. U mostu s legračním jménem Kiklingbrekkbrua si dáme delší pauzu, dokonce je chvilka i na průzkum osazenstva tůně.

Bohužel pro neznalost jsme kousek před Sunndalem prakticky bez povšimnutí minuli Vinnufossen – nejvyšší vodopád Norska a Evropy, s celkovou výškou 840 m. Je hrozně málo vody, tam kde jsme loni viděli sníh nebo vodopády, teď není skoro nic.

Stále fouká silný vítr a pařák se střídá s přeprškami. Po druhé hodině odpolední nás konečně čeká ostrůvek Kjønnøya, přivítání od pana domácího, předání domku, lodě a můžeme se vrhnout na vybalování a do stěhovacích a zabydlovacích zmatků. Pak jdeme prvně prozkoumat místní vodu. Fouká silný vítr, na vlnách se dělají bílé čepice a nám se na loď nechce i proto, že sezení na zadku máme po cestě plné zuby. Jdeme omrknout pobřežní skály.

Moc se ve větru nedá nahazovat a nedaří se nám najít místa, kde by u břehu byla hned hloubka. Přesto máme pár nedobraných záběru a Karel chytá, stejně jako loni, první mořskou rybu výpravy – dorše lehce přes čtyřicet čísel. Pak se přesunujeme do zálivu a tam se mi podaří najít místo a kombinaci nástrah, která funguje. Tandem ve složení slávistická chobotnička na drop shot přívěsu nad oranžovým twistrem znamená co hod, to rybu, nebo alespoň záběr. Rybky jsou prťavé – doršíci a pyskouni, ale je to dobrá zábava. Pyskouni mají ale velmi ostré zuby a tak o fungující kombinaci brzy přijdu. Jednou mi twistra něco odkousne kompletně, druhého mi pyskoun překusuje vejpůl. Jiné barvy a velikosti jsou prakticky neúčinné. Také s fluorocarbonovým návazcem bylo záběrů víc a poctivějších, než při navázání přímo na pletenku.

Dva velké pyskouny beru na večeři. Jsou naprosto vynikající, mají velmi zvláštní, jakoby moučnaté maso. Po večeři se pokouším připojit na net, ale asi něco dělám blbě a nejde mi to. Tak získávám předpověď počasí na zítra od správce. Nevypadá to růžově – celodenní déšť. Stejně ale dávám budík na pátou, ráno se uvidí.

Neděle 22.8.2010 Jeskyně Trollkyrkja

Samozřejmě ráno prší. Jdu se podívat na molo, nechal jsem tam včera prut s kusem tresky. Úlovky jsou hned dva. Na háčku je úhoř a do šňůry se zamotal racek chaluha. Trochu po mně seká zobákem, ale nakonec trpělivě drží, než ho vymotám a pustím. Úhoř takové štěstí nemá, jde na pekáč.

Po snídani se rozhodujeme jet na výlet. Kousek za Eide je jeskyně Trollkyrkje – trolí kostel. Více než hodinový výšlap do řádného krpálu ve vytrvalém dešti je ale odměněn opravdu úchvatnou podívanou na dvě mramorové jeskyně s vodopády a kouzelným ledovcovým jezírkem. U vchodu do dolní jeskyně musíme trochu ošetřit potlučeného staršího pána, který se pokusil projít jeskyní bez baterky a rozrazil si drobet o strop hlavu. I přes psí počasí je tu docela rušno, cestou dolů míjíme několik skupinek turistů. Vracíme se naprosto promočení a musí být na nás legrační pohled, když se na parkovišti svlékáme a nastupujeme do auta v negližé, abysme nepromáchali sedačky. Budeme muset na chatě zprovoznit přímotop a sušicí koutek.

S rybařinou je to dnes na pendrek, počasí nedovoluje nic podnikat. Karel s Lubošem a Jonem sice vyjeli na moře a přivezli nějaké makrely, ale déšť je nepříjemný. Makrely silně prosolujeme (čímž se připravujeme o všechnu sůl) a dáváme je do udírny. K večeři budou hotové. Teplá uzená makrela mi moc nechutná, je spíš jak vařená. Po vychladnutí se to trochu zlepší a chuťově se přiblíží tomu, co známe z domova. Stejně tak mne neoslovil uzený úhoř. K večeři si dám raději smaženici z čerstvých hub.

Pondělí 23.8.2010 Konečně ryby

Vstáváme s Karlem brzo a jdeme pod velký most. Místo vypadá slibně – hned ze sklály padá sráz do hloubky, která by podle námořní mapy měla být až šestnáctimetrová. Je tu také velmi silný proud přílivu. Bohužel se pro silný vítr nedá skoro nahazovat a proud je také silný až moc. Dost trháme a ryby neberou.

Po snídani jedeme pilkerovat do zálivu, který je celkem chráněný před větrem. Driftující člun se ve větru, který jde přímo proti proudu přílivu, pohybuje velkou rychlostí a třistagramové pilkery, které jsme si dnes vzali, nejsme schopni dostat na dno. Ani se nám nedaří na echolotu objevit hejna ryb nebo zajímavý profil dna. Několik malých tresek pouštíme a vracíme se na oběd.

Klárka s Aničkou mají dnes naplánovaný výlet do Kristiansundu a na mosty Atlanterhavsveien a monument Arrowhead. Když se vrátí, tak trochu blbneme s notebookem a foťákem – slíbil jsem přivézt do práce nějaké „propagační“ fotky Eeečka na rybách.

Po obědě jedou ostatní znovu na loď a já si jdu nachytat malé pyskouny jako nástražní rybky. Hned první nához s vláčeným mrtvým pyskounem mi přinese dorše. Je sice malý, ale naplňuje mne to nadějí, že budou konečně pořádně brát. Bohužel je to na několik následujících hodin jediný záběr. Obcházím víc než půlku sousedního ostrova Hanningsoya a na každém vhodném místě to prohazuji, ale bezúspěšně, akorát mohutně trhám. Až večer, chvilku před západem slunce, se dostávám na špičku ostrova u průplavu. Konečně si trochu zachytám, polaci do padesáti centimetrů tu berou prakticky na hod. Funguje ale pouze jediná barva nástrahy. Jakmile dám cokoli jiného než oranžovou, tak jsem bez záběru. Slunko zmizelo za obzorem a já se vydávám na dlouhou zpáteční cestu. Zdá se o dost delší, než když jsem šel sem, tíží mne přes šest kilo ryb, které se, ač se to nezdá, pěkně pronesou.

Na můstku kousek od chaty potkávám Karla s Jonem, jak se snaží dohodit k hejnu sleďů, které tlačí na hladinu nějací dravci. Nabiju dlouhou plandavku a daří se mi tam dohodit. A hned mám pěknou makrelu. Za chvíli se mi ale na navijáku udělá paruka a při náhozu ustřelím třpytku daleko do vody. Stejně už padla tma a tak to balíme.

Kluci přivezli z moře bednu makrel a tak nás čeká noční kuchání s kousáním drobných, ale krvežíznivých mušek, lahůdka. Končíme až těsně před půlnocí, ale ještě se jdeme s Klárkou projít před spaním až na konec sousedního ostrůvku Honningsøya.

Úterý 24.8.2010 Rybářka Klára

Brzo ráno sjedeme s Karlem a Lubošem na špici na polaky. Moc ale nejdou, větší je jen jeden a Jonáš chytil pěknou jehlu. Počasí nic moc. Střední vítr a přeháňky. Na loď se mi kvůli houpání nechce.

Po snídani Jonáš s Janou odjíždějí na dvoudenní výlet do rezervace Dovrefjell, táta s Karlem a Lubošem berou loď a budou objíždět maják a já s Klárkou a Aničkou jedeme do středu ostrova. Holky chtějí udělat výstup na horu Gulltanna (Zlatý zub, 591 m.n.m.), já jdu na pstruhy. Holky ale trasu zvládli tak rychle, že si vlastně moc nezachytám. Jen tři menší potočáci. Zhruba v půlmetrové hloubce u ostrůvku v jezeře najdu naprosto nepoškozený nůž Fiskar. Bohužel o chvíli později je radost z cenného nálezu zkalená tím, že vykoupu foťák. Jak se později ukáže, ani rychlé rozmontování a vysušení mu nepomůže 🙁

Po večeři mě Klárka totálně překvapuje přáním jít se mnou na ryby. Anička jede s ostatními poprvé na loď a já jdu s Klárkou na špici. Učím ji nahazovat a hned při prvním stahování lapím polaka. To vypadá slibně. Ale stejně jako už tolikrát před tím, další ryby už bohužel neberou. Přesto je Klárka trpělivá a háže a háže. Já to občas zkusím a chytím dvě pidiryby. Pak má ale záběr Klárka. Polak má určitě přes šedesát, to je na první životní rybu slušný kousek. Bohužel ho při pokusu o vytažení z příboje Klárce ztrácím. Další hodinu házíme bez kontaktu a tak se přesuneme na molo. Tam Klárka rozjíždí mohutnou chytačku a tahá jednu rybu za druhou, zatímco já jen drobky a jsem pasován do role pouhého nosiče ryb. Ve výsledku má Klárka dokonce na kontě zatím největší rybu výpravy.

Středa 25.8.2010 Chytání pod mostem

Dneska plánuje Klárka s Aničkou výstup na nejvyšší bod ostrova Averoy – kopec Meeknoken (751 m.n.m.) a přechod po hřebeni na Gulltannu. Vezu je na výchozí bod do vesničky Meek na druhé straně ostrova. Trochu nemužeme najít začátek cesty na vršek. Ptáme u školy jedné učitelky. Jakž takž nás navádí, ale přitom celkem oprávněně pochybuje o kvalitě naší mapy a o tom, že podle ní holky trefí. Ty se ale ničeho nelekají a vydávají se na cestu.

Já jedu najprve na malé pstruží jezero u Meeku a po pár rybkách odjíždím na legendární fiskpoint na mostech Atlanterhavsveien. Od loňska tu přibyly po stranách silnice lávky pro rybáře. Je parádní počasí a tak není divu, že most je obsypán rybáři.Hlavně němci a holanďani. Spouští pilkery s peříčky do silného proudu rovnou z mostu. Občas někdo vytáhne patnácticentimetrové rybky, ale jinak nic moc. Pak ale jeden postarší pár zapřáhne sedmdesátku dorše. Přímo na most ho na šňůře pochopitelně vytáhnout nemůžou. Přelézají a motají se přes ostatní chytající na kraj mostu. Vybrali si ale špatný směr, tenhle konec mostu je postaven na skále, která je strmá a vysoká. Ostatní je zpátky přes své pruty znovu přelézat nepustí a tak smýkají dorše zoufale po skále. Tak tohohle se zůčastňovat nehodlám.

Scházím na ostrov mezi mosty s tím, že budu chytat ze skal kus pod mostem. Rybaříci na mostě se mi pošklebují a mávají na mne, že tady se chytá z mostních lávek, ale hned jim tuhne úsměv. Hned první nához a mám polaka těsně pod sedmdesát. Pak ale bohužel další tři náhozy znamenají tři vázky a tři trhání. Znovu se začínají lidi na mostě smát mému pokusování na skále pod mostem. Pak ale zase boduji. Spoustu malých ryb pouštím. Za necelou hodinku mám tři sedmdesátky. Pálí slunko a tak to balím. Lituju včera utopeného foťáku, konečně alespoň trochu větší ryby a já je nemám čím vyblejsknout.

Přesunuji se k jezeru pod Gulltannou, naproti holkám, které asi budou z přechodu pěkně ušlapané. Čekání si krátím pstruhařením v jezeře, ale moc mi to nejde. Po víc než hodině přichází esemeska od Klárky – netrefili přechod na Gulltannu a jsou dole v Hansetu. Balím, jedu pro ně a vracíme se na základnu. Karel hlásí nové druhy do seznamu úlovků – štítníka a okouníka.

Po jídle a obvyklém pruda kuchání kvanta makrel, které zase přivezli chlapi, jede na moře i Klárka a já jdu na molo s tátou. A je to jako včera – táta tahá jednu rybu za druhou a já jen paběrkuji.

Čtvrtek 26.8.2010 Velbloud skrývá ryby

Holky jedou navštívit Bremsnesskou jeskyni a skanzen v Kvernesu. My se zatím domlouváme se správcem, že vyrazí s námi na moře a ukáže nám top místa u „Velblouda“. Chystám se také, zatím jsem se lodi celkem vyhýbal. Nakonec ale jedeme sami, správce musí řešit problémy s nefungujícícm odpadem na záchodě. Moře je celkem klidné, nacházíme echolotem hejna ryb nade dnem v ruzných hloubkách, ale jsme bez záběru. Nemáme peříčka, abychom eliminovali záběry makrel a malých ryb, jen velké ripery a pilkery. Ryby ale nejeví zájem. Párkrát při tahání nade dnem vázneme a občas trháme. Pak mě, nejspíš od usilovného koukání do echolotu, začne řádně bolet hlava a tak jedeme na oběd.

Po obědě jedou na „Velblouda“ už s panem domácím. Velbloud je dvouhrbý ostrov asi 8km od pobřeží, u kterého jsou padáky až do hloubky sto padesáti metrů. Já jdu s Klárkou vláčet z pobřežních skal. Je krásné počasí, minimální vítr, hladina je ve fjordu jako zrcadlo. Spousty kroužků na hladině prozrazují sledě, ale žádní dravci je dnes nepronásledují. Ani na hloubce ryby na naše gumy neútočí. Klárka nakonec vytáhne sedmdesátku jehlu, já pár malých tresek a velkého pyskouna.

Námořní výprava byla úspěšnější, i když spíš než co do velikosti, tak do počtu ulovených druhů – štikozubci, mníci brosma a lang, tresky jednoskvrnné a tmavé a polaci. Kuchací maraton končí až pozdě večer a já se ho poprvé neúčastním. Beru mušák s cílem doplnit sbírku chycených druhů o sledě. Muškaření na moři mi jde ale stejně bídně jako na sladké vodě. Chytím pouze dva polaky velikosti kapesního nože.

Pátek 27.8.2010 Poslední den

Tak dneska jsme si pospali. Vykutálíme se z pelechů až v deset. Žádná škoda, protože venku leje jak z konve. Luboš se souká do neoprenu a jde se poprvé potápět. Voda je ale deštěm a přílivem přikalená a absence sluníčka také snižuje ve vodě dohled. Viditelnost, která se obvykle pohybuje okolo deseti metrů, je snížená na polovinu.

Kolem poledního déšť ustává jedeme na krátký výlet ke skalním rytinám z doby kamenné. Samotné obrázky velryb a kosatek najdeme lehce, pak si ale špatně vyložíme informaci o okruhu a vydáme se lesní pěšinkou, která po půl kilometru znenadání končí v borůvčí. Borůvkám, velkým jak menší třešně, se chvíli věnujeme a pak se vydáme zpět.

Z dřevěného mola v maríně se nám podaří ulovit další rybí druhy – pulce ostnitého a platýze. Bohužel nedokážu poznat, jestli je to dospělý platýz velký tzv. evropský a nebo mladý platýz obecný tzv. halibut. Pak se vydáme na skály Honningsøyi užít si poslední polaky a západ slunce. Večer neco lehce pobalíme a jdeme do peří.

Sobota 28.8.2010 Cesta domů

Prší. Norsko se s námi loučí deštivě. Napakujeme úlovky z mrazáku do beden, krámy do aut, úklid chaty a vyrážíme na cestu domů. Ještě vrátit zálohované plastové lahve, koupit chleba na cestu a pověstné marmelády, které si objednaly Klárčiny kolegině z práce.

Zpáteční cestu pro změnu volíme nikoli přes Sunndal a Oppdal, ale po silnici E136 údolím řeky Rauma. Míjíme pověstnou Trollveggen – stěnu Trolů. Je to nejvyšší kolmá stěna v Evropě, má přes tisíc metrů. Bohužel celá posádka spí a tak to se mnou nikdo neprožívá. Cesta je lemována množstvím úžasných vodopádů, teče z kopců mnohem víc vody, než při našem příjezdu. Na svačinu zastavujeme u peřejí Slettafossen. Řeka tu překonává asi stometrový výškový propad a je to pěkný hukot.

Střídáme se v řízení až dlouho do noci. K ránu trochu spánku a pak ještě něco dospat na prvním ranním trajektu. Čeká nás celodenní přejezd Německa. Večer okolo deváté budeme v Praze…

Takže závěr…

Asi by se to hodilo na konci trochu shrnout. Počasí celkem vyšlo, bylo takové klasicky norské. Ryby se nějaké nachytaly, sice bez žádných větších, natožpak trofejních, kterých jsou plné reklamní brožury. Ale kvůli tomu tam nejezdíme. Důležitá je pohoda a relax, a toho jsem si, tedy alespoň já, celkem užil. Až na to neuvěřitelně dlouhé kondrcání v autě je tohle přesně typ dovolené, která mi vyhovuje – aktivní pohyb v téměř liduprázdné přírodě, žádné davové válení na pláži.