Rumunsko 98 (Fagaraš + Rodna)

Příprava

Vše začalo tím, že mne Míra, můj kolega ze školy, pozval na čundr do Bulharska na Pirin. Měl jsem jít s jeho zkušenou partií ( byli v Turecku a pod. ). Já sám jsem neměl žádné zkušenosti s podobnými akcemi, byla to má první. Na počátku nás mělo být osm. Skoro všichni, až na mne od Klatov.

13.8.    Nový Jičín-Oradea    Den první

Hlavní část výpravy vyjížděla 12.8. v odpoledních hodinách z Klatov do Prahy a pak PANONIÍ do Nových Zámků. Já vyjížděl přesně 13.8.98 v 0:00 ze Suchdolu n. O. vlakem do Brna, a tam jsem měl přisednout na PANONII. Do Brna přijela PANONIE včas (2:30 ), ale došlo k poruše na trati Brno-Břeclav (byla bouřka) a my jsme jeli oklikou přes Kyjov a Moravský Písek. Do Nových Zámků jsme přijeli se 3h zpoždění okolo 10:00. Do Komárna nám nejdřív jel zpožděný rychlík SAXONIE, protože bylo horko a nechtělo se nám pěšky, zeptali jsme se průvodčího co by stála jízdenka až do Komároma. Řekl, že neoficiálně za 20 Sk za jednoho. Tak jsme jeli.

V Komáromě jsme vystoupili a čekali na vlak do Budapeště. Tam jsme jeli okolo 12:00 rychlíkem. Po 13:00 jsme dorazili na nádraží Keleti. Odstáli jsme si tam šílenou frontu u mezinárodních pokladen, abychom se dozvěděli, že lístek do Aradu stojí okolo 900 Kč. Přičemž vnitrostátní do Lőkösházy stojí okolo 300 Kč. Ale tam není poblíž silniční přechod. Tak jedeme do Biharkeresztes. Na poslední chvíli naskakujeme na rychlík, jež je neuvěřitelně přecpán. Po hodině vystupujeme v Szolnoku. Je neuvěřitelné vedro. Pojíme jídlo v nádražní hale. Nastupujeme do rychlíku směr Brašov. Jenže budeme muset v Biharkeresztes vystoupit a jít do Oradey asi 16km pěšky.

Společně s Mírou prosazujeme kontinuální projetí do Rumunska. Před hranicí nás přepadávají maďarští průvodčí a chtějí 10DM na osobu. Strašná suma, ale opravdu nechceme jít pěšky. Je po 21:00 a vlak opouští Biharkeresztes a veze nás vstříc Rumunsku. Přichází rumunský průvodčí a chce: „Internationale bilete!!!“. My však nemáme. Platili jsme Maďarům. On však trvá na svém. „Problema pasažera, Politia“. Nakonec, chceme-li do Brašova, nad čímž jsme nakonec uvažovali, vysolil nějakou 5 cifernou cifru Non-oficiale v lei a trojcifernou v DM. Ovšem ještě 6hod jízdy. Může být změna průvodčích a pak budeme zas Problema pasažera. Tak se dohodnem, že do Oradey jen 10DM na osobu. Přijíždíme do Episcopia Bihor. Kolega jde koupit lístky, ale je předběhnut průvodčím, a paní v pokladně mu chce prodat taky jenom Non-oficiale. Co se dá dělat, musíme vystoupit v Oradey a koupit oficiální jízdenky.

Po příjezdu do Oradey se 3 naši kolegové rozhodli zůstat v Rumunsku. Tři jiní chtěli zas mermomocí do Bulharska. My s Mírou jsme se nakonec připojili k Rumunské výpravě. Rozhodli jsme se jít na Fagaraš. Ale vlak na Brašov nám ujel a delší jede až zítra v poledne. No tak pojedeme spolu z našimi kolegy jedoucími do Bulharska vlakem do Aradu, který jede po 4:00. Oni pak pojedou na Temešvár a do Calafatu. Trháme našeho průvodce po Rumunských a Bulharských horách na 2 části. Jistě tušíte na jaké. Je 23:30, vyměňujeme leie u místního taxikáře. Vytahujeme karimatky a uleháme na nástupiště. Moje první homelesení.

14.8.    Oradea-Avrig    Den druhý

V Oradei se moc dobře nespalo. Byl tam v noci moc velký ruch. Takže totátlně nevyspalí nastupujeme po 4:00 do vlaku směr Arad. Cestou jelo mnoho lidí na šichtu. Po 7:00 se definitívně loučíme s Bulharskou částí výpravy a vystupujeme v Aradu. Zůstali jsme Míra,Tomáš,Karel,Pavel a já. Na nádraží jsme zjistili, že vlak směr Sibiu jede až v 18:00. Celý den tedy čekáme v Aradu na nádraží. Opět slunečný a horký den. Nakupujeme některé základní potraviny a Karel sehnal mapu Fagaraše. Kupujeme jízdenky do Podul Olt a v 18:00 vyjíždíme vlakem typu Accelerat, máme vystoupit v Sibiu a pak jet osobákem do Podu Olt. Ve stanici Deva nás vyhodili cestující z místenkou a tak jsme celý zbytek cesty, tj. 4hod, stáli v chodbičce. Až doma jsme zjistil, že jsme vlastně taky měli místenku. Tehdy jsme to nevěděli. Ve 23:30 jsme v Sibiu. Přestupujeme do osobáku směr Brašov.

Po 0:00 vyjíždíme. Cestou si Karel rozmyslel, že než Podul Olt, bude lepší vystoupit o 4 stanice dále v Avrigu. Jenže průvodčí věděl, že máme jízdenku do Podul Olt a schválně nás upozornil na tuto stanici. Stačili jsme vystoupit pouze já s Karlem, zbytek zůstal ve vlaku, když se vlak dal do pohybu. Rychle jsme naskočili dovnitř a průvodčí nás zase vyinkasoval. Chtěl 10000 (40Kč) za 20km. Konečně Avrig. Chceme jít k chatě Căbana Polanu Neamtului. Je to 16km a podle průvodce tam má jezdit autobus. Je 1:15, bloudíme v Avrigu. Žádný autobus, jsme totálně unavení (máme halucinace) a nevíme kam jít. Vytahuju kompas a vyrážíme po ulicích směr jih. Konečně jsme za městem a vidíme značku červený kříž a ceduli s nápisem: Căbana Polanu Neamtului 16km. Jdeme po prašné cestě kousek za město a vlevo na poli roztahujeme karimatky a uleháme. Je tam příšerně komárů, ale spíme jak zabití.

FAGARAŠ

15.8.    Avrig-Căbana Barcaciu    Den třetí

Ráno se probouzíme až okolo 10:00. Slunce už začíná pálit. Ohlédnu se za sebe a poprvé vidím masív Fagaraše. Je to úchvatný pohled. Z roviny se náhle zvedají dvoutisícovky. Kluci vyrážejí napřed, my s Mírou jsme se trochu zpozdili balením. Jdeme po prašné cestě vstříc mohutnému masívu. Je již značné horko, a po cestě projíždí značné množství aut. Asi po hodině na nás volají naši tři kamarádi. Sedí venku před příjemným bufetem. Občerstvujeme se a vyrážíme společně na další cestu. Asi po další hodině přicházíme k rozcestí Poiano Neamtuli. Vlevo se jde ke căbane Polanu Neamtului a vpravo údolím potoka Avrigul ke căbane Surul. A tak jsme se tady v potoce vykoupali po té úmorné cestě. V tom horku to bylo perfektní osvěžení.

Vyrážíme dál cestou vlevo. Cesta začíná mírně stoupat. Kolem je plno tábořících Rumunů. Po 4km přicházíme ke căbane Polanu Neamtului. Kupujeme jejich poslední chleba, a zkoušíme místní pivo. V 16:30 vyrážíme do hrozného kopce lesní značenou cestou. Je to pro mne opravdu zabíračka. Konečně asi okolo 19:30 přicházíme ke căbane Barcacii. Velice půvabná chata. Vaříme si večeři. Stavíme jeden stan. Tam spím jen já a všechny ba»ohy. Ostatní spí venku. Je nádherná a jasná noc. Jenom místní Rumuni dělají diskotéku.

16.8.    Căbana Barcaciu-jezero Călţun    Den čtvrtý

Ráno vstáváme okolo 9:00. Při snídani nás navštívil místní osel, a my se jej nemohli zbavit. Vyrážíme po vrstevnici na căbanu Negoiu. Je to celkem příjemná cesta, otevírají se nám krásné pohledy na okolní kopce. Všude kolem je hodně lidí. Okolo 14:00 jsme dorazili na căbanu Negoiu. Taková kamenná bouda. Nemají tam ani vodu ani chleba (Je neděle). Nemáme vodu, proto musíme jít po vrstevnici podél údolí, až k místu kde byl nádherný vodopád a celkem příjemný plácek. Odpočíváme a nabíráme vodu. Po chvilce vyrážíme přímo vzhůru po vražedném svahu. Vzhůru k Negoiu. Cestou zase potkáváme plno lidí. Je to hrozné, opravdu už nemůžu. Včerejší kopec nic proti tomuhle nebyl.

Konečně přicházíme na hřebenovku a pokračujeme po ní dál vzhůru k Negoiu. Nyní opravdu lezeme po čtyřech. Únavou se mi podlamují nohy, v takovém terénu je to docela nebezpečné. Konečně v 18:30, asi 20 min po svých kamarádech, vystupuji na vrchol Negoiu (2535 m.n.m.) i já. Kocháme se nádherným výhledem. Dole před sebou vidíme jezírko Caltun, konec dnešní cesty. Po 30 min vyrážíme po trochu méně krkolomné cestě dolů, až ke známé soutěsce Strugna Draculi. Zde vede cesta prudce dolů, úzkým komínem. Je zde jištění ocelovými lany. My však máme problémy se svými ba»ohy. Velice zle se s nimi prolézá po skalních schodech. Psychicky namáhavé pro všechny. Cesta dále pokračuje po vrstevnici kolem sněhových polí a přes malý hřebínek spadá dolů k jezeru Caltun. V tom závěrečném sestupu mne už všichni utekli, nebo» jsem měl botasky, a v nich to šlo dolů špatně. Dorazil jsem na druhou stranu jezero okolo 20:30. Postavili jsme stan. Bylo velice větrno. Hodně lidí bylo v takové plechové boudičce.

17.8.    jezero Călţun-Căbana Bilea    Den pátý

Ráno nás probudili dunivé rány. Byla to bouřka na druhé straně hory, tady sice svítilo sluce, ale zneklidnilo nás to. Vyrazili jsme přes jeden kopec, začalo mírně poprchat. Cesta byla celkem bezproblémová. Proti nám jde skupinka asi 30 Čechů, zájezd od Kudrny. Jdou celkem polehku a v lehké obuvi. Míří na Negoiu. Prošli jsme kolem močálů a nahoře nad nima jsme se odpojily od hřebenovky a mířili dolů k jezeru a ke căbane Bileae. Je to místo s velkou civilizací. Vede tam cesta z údolí pokračující tunelem skrz hřeben. Je tam hotel a restaurace. Přicházíme okolo 16:00, stavíme stan hned pod hotelem u jezera. A jdeme k místním trhovcům nakoupit chleba a ovoce. Večer jsme šli do restaurace dát si pořádnou večeři za 25000 (100Kč). Ke všemu tam dávali jednotnou přílohu; bramborovou kaši. Sedíme tam až do 23:00. Hrajeme karty a díváme se na místní televizi. V počasí hlásili, že v Brašově i v Sibiu je okolo 35 °C. Tady je ale kolem 20°C. Kupujeme pohledy a okolo 23:00 jdeme do stanu spát.

18.8.   Căbana Bilea-Căbana Podragu    Den šestý

Budíme se až kolem 10:00. Kupujeme ovoce, sháníme vodu apod. Bylo celkem slunečné počasí, ale vyrazili jsme až okolo 13:00. Vzhůru do drsného kopce do sedla Caprei. Tam jsme potkali dva Čechy. Měli namířeno do Turecka. Tady se jen stavili. Mluví silně ostravským akcentem. Zjiš»uji, že jsou z Frenštátu p R. Docela blízko od mého bydliště. Ale ostatní mí kolegové jsou od Klatov. Míří stejným směrem jako my. Scházíme k jezírku Caprei. Tam se odvážný Pavel vrhá do vody. Vyrážíme po cestičce vedoucí po vrstevnici dále. Sešup dolů, přechod přes sněhové pole(v botaskách velmi klouže). Pak následoval velice namáhavý výstup po hliněné pěšince skoro kolmo nahoru. Je velice dusno. Prach z hlíny se mi lepí na upocený obličej. Konečně přicházíme k sedlu Arpasul.

Dáváme se cestou dolů ke căbane Padragul. Schyluje se k bouřce. Jdeme po vrstevnici, já a Míra trochu zaostáváme. Došli jsme k takovému sedlu a vtom se zvedl prudký vítr a začalo pršet. S velkými problémy oblékáme pláštěnky, přikrýváme batohy a čekáme. Déš» sílí. Náročné na psychiku. Po 30min začalo vedle nás blýskat. S obavami jsme se dali do pohybu směr dolů. Po 300m jsme uviděli naše kamarády spolu s mládencema od Frenštátu sedět ve skalním výklenku. Připojujeme se. Čekáme. Asi po hodině to přešlo a my se vydáváme po klouzavé louce dolů. Pak zas asi 200 m nahoru. Kamarádi z Frenštátu měli dobrou kondici, tak nás drsně předběhli. Sestupujeme zas dolů takovým nebezpečným komínem, jehož podklad je břidlice a bláto. Klouže to a břidlice je ostrá.

Vtom slyšíme zespoda od jezírka řev. Vidíme oba mládence z Frenštátu, jak řvou a kolem nich 5 rozzuřených psů. Nakonec se naši kamarádi vzdávají a jdou zpátky k nám. Před jezírkem se potkáváme. Jsou opravdu zelení od hrůzy a jeden z nich tu chce zůstat a nazývá šílenstvím jít dál. Ale teď je nás sedum. Plni strachu vyrážíme. V dálce, ale vidíme baču, jemuž ti psi patří. Zdravíme. Psi nás obíhají a štěkají, ale neútočí. Vzhůru do dalšího strmého kopce. Nahoře v sedle už vidíme dnešní cíl, jezera a căbana Podragul. Scházíme dolů. K chatě přicházíme okolo 20:00. Narychlo stavíme stany u dolního jezera a jdeme na chatu. Je tam místnost plná lidí, svítí se tam karbidkou a prodávají tam čaj a polívku. Nic jiného, prý jim vázne zásobování. Chvíli posedíme a pak jdeme spát.

19.8.    Căbana Podragu    Den sedmý

Ráno je sice slunečné počasí, ale máme od včerejška promáchané boty, a tak jsme se rozhodli dneska zůstat zde. Provádíme očistnou koupel v jezeru Podragul. Voda byla příšerně studená, tak jsem tam rychle vběhnul. Tím se mi stalo, že jsem si rozříznul nohu o ostrý kámen na dně jezera. Do této chvíle jsem měl nohy v pořádku a teď tohle. Sotva jsem mohl chodit. Jak zítra půjdu na túru? Míra s Karlem si odpoledne udělali krátký výlet na blízký hřeben. Odpoledne jsem zjistil, že mi, zde volně potulující pes, sažral zbytek (asi polovinu) štangle salámu Herkules. Děsná představa, že vleču přes půlku Fagaraše žrádlo pro psy. Večer jsme se zastavili na chatě a zjistili , že stále vázne zásobování a nemají nic k jídlu. Tak jsme si dali alespoň místní likér Chery. K večeru zase mírně pršelo.

20.8.    Căbana Podragu-Portita Vistei    Den osmý

Tentokrát brzo ráno už v 8:00 jsme vyrazili nahoru na hřeben do sedla Podragul. Dále pak zase celkem pohodlnou hřebenovku asi 6km až pod Vistea Mare. Pak prudké stoupání na Vistea Mare. Tam jsme zanechali batohy a vydali se po krátkém hřebínku s mírným lezením na nejvyšší horu Rumunska na Vf.Moldoveanu (2543 m.n.m.). Vrcholové foto. Bylo okolo 12:00. Potom zpátky na Vistea Mare pro batohy. Začínalo se zase schylovat k bouřce. Velice prudký a nepříjemný sešup dolů. Začíná se stmívat a mraky přecházejí přes hřeben.

Tady v sedle pod Vistea Mare je taková kamenná bouda. Nikdo v ní není, tak se v ní schováváme. Přečkáme bouřku tady. Je to malá bouda rozměru 6×6 m a půl místnosti zabírají 2 palandy nad sebou. Usedáme a hrajeme karty. Přicházejí první turisté. Venku už začíná pršet. Přišli 4 Rumuni pak 5 Maďarů. Další Rumuni. Venku už zuří bouře. ©ílený vítr. Přichází skupinka pěti Čechů. Ti už byli na Rodně a dovídáme se od nich užitečné informace. Fagaraš však přecházejí opačně než my.

Je nás tu už velmi mnoho a přicházejí další. Zase se otevírají dveře a přichází muž středního věku s mladou slečnou. Hned ve dveřích prohodí: „Á sladká mateřčina!“. Další Češi. Bylo tu okolo 25 lidí. Konečně po 19:00 venku přestalo pršet. Mnoho lidí odchází. Mezi nimi i skupika 5 Čechů. My jsme se nakonec rozhodli přespat zde a zítra sejít dolů zdejší cestou. Po týdnu mezi kameny jsme se toužebně dívali na lesy pod námi v údolí. Na spaní nás zůstalo 16 lidí. To je na 6×6 m velmi mnoho. Tu se zvedne onen muž s mladou slečnou, a že přespí venku, ale jim musíme ráno přinést nějakou snídani. Jim prý už zásoby došly. Přistupujeme tedy na jejich podmínky. Takže naši přátelé odešli ven.

Zůstalo nás 14. Nahoře spalo nás pět spolu se dvěma Rumuny (kluk s holkou) a dole spalo pět Maďarů se dvěma Rumuny. Měli jsme opravdu velmi málo místa na spaní. Řekli jsme si Good night a s se svými dvěma rumunskými spolunocležníky jsme si to navzájem řekli česky a rumunsky.

21.8.    Portita Vistei-Sighisoara?    Den devátý

Ráno byla zase mlha, ale neprší. S Mírou a Pavlem vyrážíme napřed okolo 7:30. Tomáš s Karlem zajistí snídani pro naše české kamarády, podle naší úmluvy. Cestě vede velmi prudce dolů. Není to požívaná cesta, takže je i špatně značená. Ale jde se pořád dolů. Místama to klouže a já několikrát upadnul. Konečně jsme asi po hodině dorazili na úroveň lesa. Odpočíváme u krásného vodopádu. Hřeben je zahalen v mracích. Za chvíli přicházejí Karel s Tomášem, odpočívají, ale my zase vyrážíme.?

Cesta vede lesem kolem potoka. Stromy jsou vyvrácené, místama musíme přecházet potok po kluzkých kmenech vyvrácených stromů. Jsou tu nádherné vodopády a panenská příroda. Asi po další hodině přicházíme na kamenitou cestu. Po ní další hodinu, až vyjdme ven z lesa na pole. Je zase neuvěřitelné horko. Museli jsme ujít po prašných cestách s projíždějícími auty asi dalších 10km. Po 15:00 jsme prošli kolem vojenské základny na kraj města Victoria. Po 30min přicházejí Karel s Tomášem a vyrážíme do centra města. Nacházíme autobusové nádraží (autogara) a zjiš»ujeme, že nám v 16:30 jede autobus na nádraží v Uceae. Čekáme na autobus, když zastavuje auto a z něj vystupují naši známí Češi od sedla pod Moldovanem. Prý chytili stopa. Muž dokupuje zásoby a nám dává hrušky, za tu dnešní snídani, kterou pro ně připravili Karel s Tomášem. Hrůzostrašným autobusem jedeme do Uceay.

Okolo 17:00 přijíždíme do Uceay, vlak na Brašov máme jede v 17:20. Naši dva čeští kamarádi směřují na opačnou stranu do Turna Roşu, kde mají auto. Loučíme se s nimi a jedeme osobákem do Brašova. Do Brašova jsme přijeli okolo 19:30. Vlak do Kluže (Cluj Napoca) nám jede ve 21:40. V místní restauraci si kupujeme kuře. Míra jde koupit lístky do Kluže. Zase na poslední chvíli naskakujeme do vlaku (typ Accelrat). Vlak je neuvěřitelně plný.

Zůstáváme stát v uličce. Přichází průvodčí a chce po mne lístek. Vytahuji z druhé části mé dvojité kapsy lístek (ve prvé části byli staré jízdenky ). Průvodčímu se něco nelíbí. Řikám Kluž a on non Kluž, povídal cosi o Oradee a ukazoval mi datum. Bylo tam 14.8. a lístek byl vydán v Oradei. Asi jsme si prohodil lístky v kapse. Kouknu k Mírovi a ten má ten stejný lístek. To je průšvih, v Brašově nám prodali špatné lístky! Začínáme společně s Mírou vysvětlovat průvodčímu, že nám prodali lístky blbě. On ale byl nesmlouvavý. Zajímavé však bylo, že naši kolegové měli lístky správné tj. z Brašova 21.8. Průvodčí přitvrdil. Zapojili se do toho i okolo stojící cestující, a snažili se nám anglicky vysvětlit, že máme špatné jízdenky. To jsme přece věděli. V těžké psychické depresi jsem se odvrátil a vytahnul jsem si z kapsy tu šílenou změ» jízdenek. Nešlo mně do hlavy, že z pěti jízdenek jsou tři dobré a dvě špatné. Vedle mne stojící Rumun vyjádřil údiv nad změtí jízdenek v mé ruce. Náhle jsem vytáhl ty správnou jízdenku z Brašova 21.8. A ten Rumun prohodil něco jako, že jsem to přece jen našel. Míra mezitím domlouval s průvodčím pokutu, která činila okolo 1000Kč. Hrůza!! Volám ne něj tedy, že a» se podívá, že já správnou jízdenku mám. Měl ji taky. Průvodčí otráveně odešel, ostatní se smáli a Míra byl na pokraji nervového zhroucení. Kluci vytahují místní alkoholické likéry, které nakoupili v Brašově. Jednalo se o hruškový a višňový likér. S chutí si po takovém zážitku dáváme. Čekají nás 6 hodin cesty. Sedáme si tedy v uličce na zem.

Chodí tu ale spousta lidí. Pavel se zatím dostal z likéru do nálady. On jej pil na lačno. Začal zpívat a rozvaloval se uprostřed uličky. Jakmile chtěl jit na WC, museli jsme jít s ním, nebo» dveře ven z vlaku byly otevřené a nedaly se zavřít a Pavel měl přece jenom sníženou stabilitu. Projížděli jsme Sighisoaru, Mediaş, Copşa Micu, Blaj, Teius, Razboieni. Před 4:00 přijíždíme do Kluže. Pavel je už celkem v pořádku a bez problému vystupujeme.

RODNA

22.8.    Sighisoara?-Dealu Stefanitei    Den desátý

Nádraží v Kluži bylo podobné tomu v Oradei. Vlak směr Sighetu Marmeti jel až okolo 6:00, takže jsme měli 2 hodiny času. Pavel zalehnul do jednoho kouta nádražní haly a my jsme si sháněli nějaké jídlo. Všechny zásoby z domova byly již vyčerpány. Ovšem takhle brzy ráno byly otevřeny jen některé stánky na nádraží, kde se toho moc koupit nedalo. Vzhledem k tomu že Dealu Stefanitei, kde jsme měli vystupovat, je malá osada a dnes byla sobota, rozhodli jsme se vystoupit v železničním uzlu Salva.

V 6:00 jsme totálně unaveni nastoupili do vlaku Accelerat směr Sighetu Marmeti. Vlak byl středně naplněn. Seděl jsem v kupé s Karlem a seděla tam rumunská babka, která s námi neustále chtěla komunikovat a muž středních let s nímž pak naše babka komunikovala na politické téma (můj odhad). Zastavovali jsme ve stanicích Ghrela, Dej Caltori a Baclean pe Somes. Konečně okolo 8:00 přijíždíme do Salvy. Chceme si zde nakoupit, ale je to jen stanice v poli a okolo pár baráků. Každou chvíli se chystá pršet. Za půl hodiny nakonec jedeme osobákem do 8km vzdáleného města Năsaud. Je to ale po hlavní trati směr Iasi, nikoliv na Sighetu Mermati jak jsme chtěli. Năsaud je větší město asi se 30000 obyvateli. Zde si konečně bez problému va samoobsluze dokupujeme potraviny. Jsou levnější než u nás. Zjiš»ujeme také, že v Rumunsku nemají v obchodech moc vlastní výrobky. Většina zboží je dovážená. Konzervy tam jsou především české a maďarské. Koupili jsme si například „Kosteleckou paštiku“! Mléko zase prodávají v mražené podobě. Potom jsme si chtěli koupit známky na pohlednice. Ovšem v trafikách je neprodávají a odkazují nás na poštu. Konečně jsme našli jsme poštu v Năsaudu. Jenže paní na poště nám sdělila, že známky prodává její kolegyně, která tu není a známky má zamknuty ve svém šuplíku. Tahle paní prý prodává jen telefonní karty. Tak si ji kupujeme dohromady a voláme domů. Po 5-ti pokusech se to povedlo mně a Karlovi. Rychle se přesouváme na nádraží na vlak zpátky do Salvy. Venku už prší.

Těsně před nádražím nás zastavují mládenci, kteří nám nabízejí odvoz kamkoliv. Domlouváme se s nimi, že nás dovezou do 50km vzdálené Dealu Stefanitei za 60000lei (200Kč). Přistupujeme na jejich nabídku, nastoupíme do jejich dodávky a jedeme. Po cestě míjí plno známých, neustále zastavují, někoho přibírají a zase vysazují. V ostrých zatáčkách jedou příšerným způsobem. Náhle v městečku Telciu zastavují a tvrdí, že jsme na místě. Hádáme se, že ještě 30km chybí ujet do Dealu Stafenitei, ale oni tvrdili, že musíme připlatit ještě 100000lei. Situace se začíná vyhrocovat, jakmile začali svolávat místní kamarády. Nakonec jsme to vzdali a nechali jim 30000lei a rozloučili jsme se vzájemně velice rozzuřeni. No nic pojedeme dále vlakem ( Telciu je na trati Salva-Sighetu Marmeti ). Bylo okolo 12:00 a vlak nám jel až po 15:00, takže jsme měli spoustu času. Na návsi jsme teda poobědvali nakoupené jídlo. Vydali jsme se hledat nádraží, jež bylo kousek ze městečkem. Nádraží v Telciu je velice pěkné. Únava byla strašná. Poměrně moderní lokálkou jsme se vydali vzhůru.

Ve vlaku nás anglicky oslovil rumunský mladík a ptal se na možnosti práce v naší zemi. Zjevně chtěl zhodnotit svou znalost angličtiny. Po 16:00 jsme dorazili před tunel do zastávky Dealu stafanitei. Začali jsme hledat cestu podél potoka na hory, jak nám popsali kamarádi pod Moldovanem před dvěma dny. Nikde není nic značeno. Konečně jsme ji našli. Vedle byl takový malý obchůdek se základními potravinami. Bylo otevřeno i v So a Ne. Skoro vše jsme mohli koupit zde. Vyrazili jsme po cestě vzhůru a asi po 3km jsme si našli místo k táboření a zakončili to tady. Byli jsme hrozně unavení.

23.8.     Dealu Stefanitei    Den jedenáctý

Od rána velice hustě pršelo. Rozhodli jsme se proto zůstat zde. Celý den jsme si ve stanu četli projídali značné množství zásob. Některým došla i voda a museli použít tu kalnou z potoka.

24.8.    Dealu Stefanitei-Vf. Bătrina    Den dvanáctý

Od rána bylo velice hezky. Chystali jsme se vyrazit, ale našich zásob velice ubylo a bylo třeba nějaké doplnit. Po chvilce dohadování (nikomu se nechtělo), jsme vyrazili já a Pavel do Dealu Stefanitei. V příjemném obchůdku jsme nakoupili a vyrazili zpět. Okolo 10:00 jsme konečně vyrazili do hor. Cesta zase začala velice strmě stoupat. Navíc nebyla značená. ©li jsme prostě vzhůru. Byla nádherně modrá obloha a slunce příjemně svítilo. Došli jsme na takovou louku k napajedlu pro krávy, kde jsem nabrali vodu a narazili na značku. Dále jsme šli po vrstevnici střídavě lesem a loukami, kde se proháněli volně puštění koně. Občas jsme narazili na baču se stádem ovcí, který po nás chtěl cigarety a jeho děti žvýkačky. Opravdu nádherná krajina. Tu se nám odkryl pohled na Pietrosul nejvyšší horu Rodny. Následoval prudký sešup do Pasul Pietrii. Odtud zase do prudkého kopce na horu Bătrina. Asi v půlce výstupu jsme objevili nádherné slatinné jezírko, kde rostly spousty velkých borůvek. Po hodině pauzy, jsme se vydali dál nahoru. Kousek pod vrcholem Bătriny, hned za hranicí lesa jsme se utábořili. Udělali jsme si oheň a pozorovali hvězdy na úplně jasné obloze.

25.8.    Vf. Bătrina    Den třiáctý

Od rána byla mlha a pršelo. Nikam jsme nevyšli. Také se citelně ochladilo. Tady nahoře jsme byli ve velice špatné poloze. ©iroko daleko žádný pramen. Nakonec jsme v zoufalství nabírali vodu k pití z kaluže. Odpoledne přestalo pršet, ale byla stále mlha. Na Karlovo rádio jsme tady chytali slovenské rozhlasové stanice. Aspoň víme co se děje. Hlásí v Tatrách sněžení. K večeru se vyjasňuje a my se vydáváme na procházku na vrchol Bătriny. Asi kilometr před námi na hřebínku je utáboření jiní turisté. Voláme ne ně. Jsou to taky Češi. Vracíme se zpět. Je jasno, ale je mnohem chladněji než včera. V noci je mi neuvěřitelná zima, nebo» mám velice mizerný spacák.

26.8.    Vf. Bătrina-Săcel    Den čtrnáctý

Ráno je opět kolem hustá mlha. Je taky docela zima. Ozývají se hlasy, volající po sestupu do Romuli na vlak a zakončení cesty. Já se velice přikloněn tomuto sestupu. Nicméně vyrážíme dál na hřeben s tím, že vystoupíme na Pietrosul a nezlepší-li se počasí sejdeme do lázeňského města Borşa. Bude-li hezky, vrátíme se na hřeben a budeme pokračovat. První jdou Pavel+Karel+Tomáš po 100m jdu já a po dalších 100m jde Míra. Vtom Míra za mnou volá abychom počkali. Ohlédnu se a vidím Míru obklopeného 4 psy, kterak na něj útočí. Chudák Míra má v ruce kameny a háže jich po těch psech. Volám na kamarády přede mnou, aby se mnou šli Mírovi pomoct. Než Mírovy dojdeme, podařilo se mu psy zahnat. Jdeme tedy dál. Cestou potkáváme tu skupinku Čechů ne něž jsme včera volali. Ti to balí a jdou do Romuli.

Mlha se trochu rozpadá, ale je velká zima a fouká silný vítr. Po 8km přicházíme k sedlu pod Pietrosulem, kde se od hřebenu odpojuje značená cesta k vrcholu. K vrcholu zbývají asi 3km a z něj se dá sejít do Borşe. Přes vrchol se převalují mraky. Nikomu se nahoru nechce. Rozhodneme se do Borşe sejít přímo cestou necestou. Kousek pod hřebenem se nachází poměrně velké jezírko u nějž tábořila nějaká skupina. My jsme se vydali dál přes nepříjemné mokřiny, kde jsme se zase rozdělili. Míra+Pavel šli vlevo přes vodopády a pak po cestě. My ostatní šli vpravo, kde se svah začal velice prudce svažovat a měnit ve svislou skalnatou stěnu. Stálo nás spoustu času, než jsme obešli ty nejhorší úseky a přesto jsme se nevyhnuli velmi exponovaným částem. Konečně jsme se dostali na planinku kde začínal les. Míra s Pavlem na nás asi hodinu čekali. ©li jsme po levém břehu, ale za chvíli to dál nešlo. Zamířili jsme tedy k místnímu malému salaši. Přišli nás uvítat dorážející psy. Míra vystresovaný z předešlé příhody začal sbírat kameny. Musel jsem mu to rozmluvit, nebo» se na nás poněkud vyjeveně dívali bača s bačicou a mohli by si myslet, že na ně chcem zaútočit. Koukali na nás opravdu vyjeveně, jako by snad viděli turisty poprvé v životě. Zeptali jsme se na cestu a oni nám ochotně ukázli kudy máme jít a pustili nás přes tu svou pastvinu. Dál pokračovala pěšinka, ktorou měli vyšlapanou. Cesta se prudce lesem svažovala. Místama byla cesta přetnuta vodopádem, a plno dalších nepříjemných míst. Asi po 1.5 hodině sestupu jsme došli na rovnější cestičku. Následovali 4 velmi nepříjemné brody.

Po 2 hodinách se začaly kolem nás objevovat první domy. Bylo to neuvěřitelně zdlouhavé. Než jsme dorazili na hlavní silnici trvalo další 1.5 hodiny. Kolem cesty byla hustá zástavba. Opravdu roztáhlé městečko ta Borşa. Je okolo 18:00, sedáme u malého bufetu a pojíme. Dovídáme se, že do centra je to 4km a na nádraží v Borşe další 4km. Z tohoto nádraží veda tra» jen jedním směrem a to do města Săcel, kde je hlavní tra» Salva-Sighetu Marmeti. Zjiš»ujeme, že po hlavní cestě na níž stojíme projíždí v 30min intervalech autobus do centra. Tak jsme si na jeden počkali, ale ten končil v centru, tak jsme se svezli alespoň do centra. Nikdo po nás nechtěl žádné peníze za svezení. Pak jsme se vydali směr nádraží. Když se nám zas nabídli rumunští chlápci, že nás zase kamkoliv svezou. My však měli velmi špatnou zkušenost, a tak jsme odmítli. Oni se však nedali a stále kam prý jedem ? Gara!, zněla naše odpověď. A oni začali: Gara Salva? gara Săcel?. A my na to:Gara Borşa!. Oni z toho byli neuvěřitelně udiveni. Vtom přijel autobus a já se ptal šoféra na gara a on zdůrazňoval to Borşa. Svezli jsme se tedy, ale přišlo mě to divné.

Taky že jo. Nádrží v Borşe je v současné době jenom nákladní. Musíme tedy do 15km vzdáleného Săcelu. Bylo 20:00, co teď? Museli jsme zase někoho požádat o odvoz. Míra tedy domluvil s mladíkem v džípu odvoz za 30000lei. Muselo se nás pět narvat i s batohy do toho džípu, což bylo velice krušné. Nakonec se to povedlo a vyrazili jsme. Mladíkovi asi ještě nebyla ani 18let a předváděl se nám jak už umí jezdit. Měli jsme z toho celkem nepříjemný pocit. Byla už tma a byli jsme už půl hodiny na cestě a projížděli šílenýma serpentinami. Najednou auto zdechlo. Benzine!!, chytal se za hlavu náš řidič. Něco tam dolil z kanystru. Nakonec jsme po 45min dorazili do Săcelu na nádraží. Dovezl nás přímo na nástupiště, takže mu bylo vynadáno místním přednostou stanice. Bylo 21:00. Zeptali jsme se přednosty na nejbližší vlak do Kluže, a bylo nám řečeno, že nejlepší je jet osobákem v 5:40. Přemýšleli jsme kdy přespíme, ale přednosta stanice nabídl, že nám otevře čekárnu, kde můžeme pohodlně přespat. Pomohl nám ještě donést si tam lavičky. Chvíli jsme si hráli karty, a poté jsme zalehli. Hodný přednosta nám ještě zhasnul světlo.

CESTA ZPĚT

27.8.    Săcel-Budapeš»    Den patnáctý

Ráno po 5:00 jsme se probudili. V čekárně na nádraží v Săcelu již bylo plno lidí, čekajcí na vlak v 5:40. Zajímavé bylo, že když nás spatřili spát v čekárně začali se chovat velice tiše a mluvit šeptem, aby nás snad nerušili. Kupujeme jízdenky do Kluže a v 5:40 nastupujeme do kýženého osobáku. Během jízdy ještě někteří dospáváme. Po 11:00 přijíždíme do Kluže. Teď to tady za krásného slunečného dne vypadá úplně jinak než pře třemi dny v noci. Rozhodujeme se co dělat.

V 16:10 odjíždí rychlík přes Oradeu do Budapeště. Vymýšlíme jestli vystoupit v Oradei a taxíkem se svézt přes hranici, nebo koupit mezinárodní jízdenku. Mezinárodní jízdenku do Budapeště nám ale na hlavním nádraží v Kluži neprodají. Prodávají tady pouze jízdenky v mezinárodním tarifu pouze po Rumunském území, tedy prodají nám tady jízdenku pouze do pohraničního bodu. I tato jízdenka je asi dvakrát dražší než běžná vnitrostátní jízdenka po CFR. Navíc bychom si u maďarského průvodčí museli za kdovíjaké příplatky kupovat maďarskou mezinárodní jízdenku (u ČD je v takových případech vybírán příplatek 200Kč k celkové ceně dle mezinárodního tarifu). Na mezinárodní jízdenky nás všichni svorně posílají do speciální kanceláře CFR někde v centru města. Vyrážíme tedy do centra. Kluž je velice hezké historické město.

Po 30min pěší chůze (tramvaj jsme nepoužili) jsem zakotvili na krásném náměstí s kostelem. Tam jsme si dali rozchod, přičemž vždy někdo hlídal bágly na náměstí. Nakonec jsme s Mírou objevili i tu kancelář CFR, kde prodávali mezinárodní jízdenky. ©li jsem k jednomu okýnku a kopili si jízdenky z Kluže do Budapeště za 180000lei (720Kč) a povinnou místenkou za 25000lei(100Kč). Přišlo nám však trochu divné, že po nás chce naše pasy. Vrátili jsme se zpět na náměstí, kde jsme měli batohy a poslali tam i ostatní členy výpravy. Ti za půl hodiny přišli celí vyplašení, že po nich chtějí za jízdenku 250000lei. Tak je Míra zavedl ke správnému okýnku a tam ji dostali, tak jako my s Mírou pouze za 180000lei, samozřejmě s ukázkou jejich pasů. Později jsem si uvědomil, že jsme tehdy poprvé s Mírou vlastně náhodou přišli k okýnku, kde se vyřizuje sleva BIJ pro mladší 26let (proto ty pasy). Já byl mezitím na náměstí z batohy a nestihnul jsem si proto utratit poslední leie. Protože když se kamarádi vrátili na náměstí, zbývalo do odjezdu pouhých 20minut. Takže zase jako obvykle jsme utíkali na vlak na poslední chvíli.

Taktak jsme vlak stihli a v 16:10 vyjíždíme z Kluže. Já s Mírou sedíme v kupé se dvěma maďarkami, vracející se s dovolené a s málomluvným portugalcem. Ostatní členové výpravy sedí o dva vagóny dál s nějakýma rumunama, kteří stejně vystoupili v Oradei. V Oradei jsme byli okolo 19:30. Při přejezdu hranic si nás průvodčí samozřejmě velmi pozorně kontroluje, tentokrát jsem však v pohodě. Celníci si po prohlednutí našich pasů vybírají portugalce k důkladnější prohlídce jeho osobních věcí. Čechy a Maďarky nechávají celníci na pokoji.Po 23:00 hodině přijíždíme k Budapešti a od našich milých maďarek se dozvídáme jak cestovat z nádraží Nyugati, kde přijedeme na nádraží Keleti. Ve 23:30 přijíždíme do Budapeště na nádraží Nyugati. První rychlík na Prahu jede až v 8 hodin ráno. Uvažuji o cestě osobákem v 5:30 z nádraží Nyugati do ©tůrova, odkud vím, že jede ráno rychlík Svatopluk do Bohumína. Mezinárodní pokladna na nádraží Nyugati se ale otvírá až v 6:00. Ve třech bez báglu tedy vyrazíme na nádraží Keleti koupit mezinárodní jízdenky.

28.8.    Budapeš»-Nový Jičín    Den šestáctý

Jedeme z Nyugati na černo tramvají na náměstí „Blaha Maria“. pak nočním autobusem na nádraží Keleti. Mezinárodní pokladnu na nádraží Keleti sice mají otevřenou i přes noc, nicméně paní v okýnku nechtěla nás obsloužit, ani podat bližší informace o cenách. Prý že mají vypnuté počítače. Tak jsem si alespoň pře celé nádraží pořádně zanadával.Vrátili jsme se zpět na nádraží Nyugati a já zjiš»oval vlaky na Komárom. Z Nyagati jel osobák do Komároma v 5:20, ale jel oklikou přes Ostřihom a do Komároma přijížděl až 9:30. Po podrobnějším zkoumání jízdního řádu jsem zjistil, že před 30min nám odjel z Keleti rychlík do Komároma. Nakonec se nejlepším jevil osobní vlak ve 4:40, který by byl v Komáromě už v 5:50. Tento vlak ale odjížděl z nádraží Budapset-Kelenfőld. Bylo něco po 1:00, venku se velice vydatně rozpršelo, a my se vydali na cestu do Kelenfőldu. Nikde jsem nenašli mapu Budapeště, takže jsem se dotazovali místních. Jeli jsem nočním autobusem, z něhož jsem v domnění správné zastávky čtyřikrát vystoupili a po dotazech zase nastoupili do dalšího spoje. Spoje jezdili po 20min. Nakonec jsme se dostali na konečnou toho autobusu.

Odtud jsme se po krátkém občerstvení pizou vydali jiným nočním autobusem na nádraží Kelenfőld. Vlak ve 4:40 jsem akorát stihnuli. Ve vlaku jsem spali jak zabití a málem jsme přejeli Komárom. Konečně po 6:00 jsem přešli Dunaj v Komárně a ocitli jsme se na Slovensku. Na nádraží v Komárně je to od hranice asi 15min. Poté jsem jeli osobákem do Nových Zámků a po 30min čekání zase jiným osobákem do Bratislavy. Tam jsme přijeli okolo 11:00. Ve 12:20 jsme pak rychlíkem Slovan (ten co jede v 8 ráno z Budapeště) dojeli do Břeclavi. Tam jsem se rozloučil s kamarády, kteří pokračovali ve vlaku až do Prahy. Sám jsem pak jel rychlíkem do Přerova. Cestou jsem silně přemáhal únavu. Z Přerova jsem potom jel rychlíkem v 15:00 do Suchdolu n. O.. Domů jsem dorazil v 16:30.

Hodnocení

Tento výlet probíhal přesně tak, jak jsme neočekávali. Celkem nepovedená cesta tam. Rozdělení skupiny a místo Bulharska Rumunsko.Během nakupování jízdenek a výběru spojů se nadělalo spoustu zmatků. Bylo to velice silně psychicky náročné. Přitom spoustu času a nervů jsme si mohli ušetřit, podrobnějším nastudováním problematiky z internetu, kde je cestování po Rumunsku věnováno hodně. Na druhé straně byl samotný výlet po horách celkem bezproblémový. Hlavně pak díky zkušeným kolegům. I vybavenost byla dobrá. Pro mne to byla první a jedinečná zkušenost z čundru v zahraničí. Velice mne to nadchlo a při příštích příležitostech se podobných akcí rád zúčastním.