0
0

Týdenní výlet do Věčného města

29.8.2011 jsme s maminkou ráno popadly své kufry, Student Agency se nechaly dovézt na letiště Ruzyně a po trošku zmateném Check-in se jaly korzovat odletovou halou a plánovaly následující dny. Letadlo ČSA letělo přesně, dostaly jsme bagetky a pití a mamince, která letěla poprvé v životě, cesta utekla velice rychle, neb měla celou hodinu a půl nos přilepený k okénku. Trošku mě zmátly na letišti Fiumiccino, kde jsme se bez jakýchkoliv kontrol zastavili po vláčení davem až u pásů se zavazadly. Zlatá EU :-). Na kufru jsem měla jako poznávací znamení obrázek hada, kterýžto během cesty z letadla na pás záhadně zmizel, velice ohleduplně odloupnut- no jo, jsme v Itálii :-).

Venku nás čekalo vedro, davy lidí,autobusů a taxíků, vše se přeřvávající navzájem, kufry se míjeli kolečko na kolečko a my se, proplétajíc davem, jaly hledat shuttle bus do centra. Nebyl to žádný problém, jak se záhy ukázalo. Před halou stál pán v oranžové vestě a vykřikoval „Róma Termíny“, „Shuttle bus čénto Róma“ a lapal každého, kdo kýval. Tedy jsme zaplatili a v celkem příjemném, vyhlídkovém a klimatizovaném busu se dostaly až k nádraží Termini, kterým jsme prošly, vylezly do vřavy na druhé straně a po 5-ti minutách jsme už stály u hotelu Serena. Během několika minut zdvořilého tlachání s recepčním jsme se ubytovávaly v malém, ale příjemném pokojíku v posledním patře.

Mamka byla natěšená. Řím měla nastudovaný už z domova a já si pro ni připravila překvapení. Vedla jsem ji k nedalekému impozantnímu kostelu St.Maria Maggiore, kolem kterého jsme prošli na širokou Via Cavour a přes ni ještě větší a hlavní via Nazionale („mami, otoč hlavu doleva…vidíš? To je památník Viktora Emanuela. Římané mu říkají Psací stroj nebo Umělé zuby, protože se jim vůbec nelíbí“) až ke křižovatce Quattro Fontane. Na každém rohu je zde jedna fontána – velice působivé. Přešly jsme i ty, podívaly se na Fontánu di Triton a pak už se nám naskytl pohled shora od kostela Trinitá dei Monti na Španělské schody a via Condotti, nejdražší ulici Říma. Tohle mamku uchvátilo, takže jsme tu strávily asi 2 hodiny a pak se stejnou cestou vydaly nazpátek k hotelu. Tady jsme si vybraly blízkou restauraci a daly si víno, salát a pizzu, na kterou jsme se tak těšily. Výborně najezené jsme pak chvilku couraly a vychutnávaly ruch okolo Termini, než jsme šly spát.

Druhý den po snídani jsme se rozhodly pro nejprofláknutější památky Říma: tedy Colosseum, Palatin, Forum Romanum. Po via Cavour jsme se pohodlně dostaly pěšky ke Colosseu, kdy jsme cestou míjely ona typická italská zákoutí, schody a kouty. Nejznámější stavba Říma se nám předvedla ze zajímavého úhlu. Prohlédly jsme si ji zvenčí, neboť informace o 2-hodinových frontách na tuto památku rozhodně nelhala a vydaly se nejprve k Palatinu. Protože jak nám jedna dobrá duše poradila, lístek koupený na Palatin a Forum Romanum platí i pro Colosseo :-D.Bylo to tak. K mému překvapení (protože když jsem tu byla naposledy, bylo ještě Forum Romanum volně přístupné po Via Sacra) se u bočního vchodu bez front dala koupit vstupenka, díky které jsme si prošly Palatin, shora se pokochaly výhledem na Forum Romanum a poté k němu sešly a prošly si jej. Východ pod Kapitolem nás navedl na kapitolské náměstí, které projektoval Michelangelo, k oběma kapitolským muzeím a po taktéž známých schodech La Cordonatta (opět od Michelangela) kolem soch Castora a Poluxe dolů k Psacímu stroji (vynikající záchytný bod- je vidět odevšad. Jak říkají římané: nejhezčí pohled na Řím je z něj, neboť není vidět). Tady jsme spočinuly pohledem na Piazza Venezia, daly si kávinku a pak se zase vracely ke Colosseu, kde se mezitím fronta zdvojnásobila a všude byly davy lidí. Jak to bylo příjemné se kolem nich a podél celé fronty hezky projít a vejít vchodem téměř prázdným, do útrob tohoto obra. Nelžu, byly jsme uvnitř za méně než 5 minut :-). Colosseo je určitě impozantní stavba. Než jsme jej obešly, pořádně nás bolely nohy. Poseděly jsme tedy před ním, než jsme se vydaly pomalou procházkou okolo Psacího stroje, přes Benátské náměstí k fontáně DiTrevi. I ta mamku nadchla. Zatímco já si kecla na schod obchodu hned z kraje,mamka poletovala po celém miniaturním náměstíčku a fotila ze všech úhlů. Když toho měla dost, sedly jsme si na malý lehký oběd a pozorovaly zdejší šrumec.

Kousek od fontány se nachází Pantheon (který můj muž přejmenoval na Panthenol). Fascinuje mě jeho stáří: původní byl postavený roku 27 př.n.l. a restaurován byl do dnešní podoby r. 123! Neskutečné. Odtud je to jen kousek k Psacímu stroji. Tentokrát jsme zamířili okolo Trajánova sloupu do bočních uliček, které nás vyvedly na via Nazionale, jednu z velkých a rušných ulic, vedoucí k Termini. V tu dobu už mě slušně bolely nohy. Ve tři hodiny jsem sebou práskla na postel v hotelu a dobrou hodinu odpočívala, vychutnávajíc si chlazené italské pivo z minibaru. Mamka vypadala naprosto spokojeně 😀

Když jsme později večeřely, číšník nechápal, že na rozdíl ode mne a mé objednávky ( carpaccio, pizza, salát) chce mamka jen ravioli. Ona je hrozně malá a hubená. Nejspíš měl dojem, že na ní šetřím, zatímco já se cpu, takže nám tu pizzu přinesl rozpůlenou a 2 talíře. Přes záchvat smíchu jsme se s ním nehodlala hádat a tak jsem mamce řekla, ať sní co zvládne. Zbytek jsem si dala na svůj talíř. Když jsme platily, číšník mrkl na mamčin prázdný , můj se zbytky a pohrdavě mi říká:“ a to jste chtěla celou“ 😀

Středa byla vyhrazena Vatikánu. Protože jsem byla opět varována, měly jsme vstupenky koupené přes net. Opět to bylo dobře, protože fronta byla i před desátou ranní docela dlouhá. My jsme celkem slušně prokličkovaly davy povětšinou německých a japonských turistů do útrob Vatikánu. Musím přiznat, že mě Vatikánská muzea nenadchla. Možná je to tím, že mám pár těch světových již za sebou, ale přišlo mi to jako moc chodeb, občas nějaká ta socha…celkem dlouhé a zbytečné prostory. Měla jsem dva cíle: pochopitelně Sixtinskou kapli a Raffaelovy sály. Capella Sistina mě fascinovala: přeznámé ruce tam nahoře opravdu byly, taky se dalo po jejím obvodu sedět a zírat vzhůru na všechny ty fresky,což zpříjemňovalo vykroucený krk. Upřímně jsem Michelangela litovala, když jsem si vzpomněla, jak tuto práci nechtěl dělat, musel stát na štaflích a malovat svá krásná díla v záklonu…Mě bolelo za krkem, jen jsem na ně obdivně zírala. Pokud tam působilo něco rušivě, byla to stráž kaple, která co minutu hlasitě (na rozdíl od turistů, kteří většinou stáli v posvátném tichu civíce nahoru) jakoby šepotem téměř řvala: „Silence! PSSSST!“ 🙂 .

Muzeum je docela mizerně značené, takže ve snaze dostat se k Raffaelovým sálům jsme se zničehožnic vynořili zase venku na ostrém slunci. Chvilku jsem to rozdýchávala a pak si řekla, že ,vzhledem k povaze muzea, asi stejně není žádná prohra a vydaly jsme se podél vatikánské zdi k náměstí Sv. Petra. Chrám je úžasný, ale já jej už viděla a taky mě bolelo za krkem ještě z muzea a tak jsem nechala korzovat mamku a hlídala jsem si pro jistotu kabelku spíš, než obdivovala výzdobu :-/. Pokud jsem později něčeho litovala, bylo to toho, že jsem se nechala ukecat na výstup do kupole. Nejen, že to byla první fronta, kterou jsme si poctivě asi hodinu odstály, ale taky se mi začaly ozývat puchýře (pche, že jsou crocsy pohodlné! Už nikdy nikam bez tenisek 🙁 ),ale totální zákeřnost čekala nahoře. Uchlácholená nápisem u pokladny, že za 7 Euro lze jet výtahem a poté stačí „dojít“ 320 schodů, jsem nečekala zradu. Výtah nás dovezl na střechu, ze které byl krásný pohled na náměstí. Potom jsme prolezly úzkým vchodem a ocitly se na ochozu vnitřní kupole. Tajil se nad tím dech, skrz husté pletivo jsme koukaly dolů na ty pidilidi a teprve tehdy nám docházelo, jak obrovská tato stavba je. Tady mé nadšení končilo, protože cesta dál vedla pouze jedním směrem, stěny kopule se svažovaly podle střechy, takže jsme lezly v nepříjemném úklonu do stran… nedýchatelný vzduch a odlaždičkovaný úzký průchod s úzkými schody stále nahoru způsobovali, že jsem začínala cítit klaustrofobii. Schody vedly výš a výš, na úplném konci už byly cca 15 x 15 cm s tlustým lanem uprostřed na držení a já se modlila o pevnou půdu pod nohama. A pak šup! a stála jsem na úplném vršku té obrovské stavby a nestačila rozdýchávat ten výhled. Nemůžu říct, jestli to za to stálo: mně ne. Mě už by tam nikdo znovu nedostal. Sestup byl zrovna tak hrozný jako výstup a když jsme se ocitly na náměstí zalitém sluncem, s chrámem za zády, musela jsem si sednout na schody a uklidňovat roztřesené nohy. Když se mi to povedlo, zvedly jsme se a pomalu se vydaly širokou ulicí lemovanou žebráky k Andělskému hradu, přes Andělský most k Piazza Navoně. Tady jsme si daly opět lehký oběd, sestávající ze špaget alla carbonara a červeného vína a po společném rozhodnutí, že toto náměstí není až tak úchvatné, jak jej popisují, neboť jej skoro nebylo vidět přes malíře a umělce uprostřed, jsme se vydaly k Campo del Fiori. Ani tady jsme moc nadšené nebyly. Připadalo nám špinavé ponuré a malé…takže jsme se otočily a vydaly se zase k našemu známému Psacímu stroji, abychom se odměnily v tamní kavárničce. Nejspíš pod tíhou psychické újmy při dopoledním zážitku jsem si ovšem spletla cestu . Pohled na můj obličej v okamžiku, kdy jsem místo Psacího stroje viděla Andělský hrad, musel být hodně veselý. Aspoň maminka se chechtala skoro celou cestu zpátky :-)

Naštěstí jsem se u piva a dobrých italských dortíčků uklidnila natolik, že večer u příjemného posezení u katedrály St.Maria Maggiore, jsem se tomu už také smála.

Ve čtvrtek, kdy jsem oblepila celé nohy náplastmi a bylo mi naprosto fuk, jestli vypadám jako buran v ponožkách v sandálech, jsme si to zamířily ke Colosseu a dál podél Palatinu k Circu Maximu. Za tím se schovává malý kostelík St. Maria di Cosmedin, v jehož podloubí se nachází jedna z římských legend: Ústa pravdy. Já fotila, mamka riskovala prsty. Asi mluví pravdu, protože je dosud má :-). Potom jsme si to přes most namířily přes Tiberu, abychom našly prý dosud viditelný otvor Cloacy maximy, ale to se nestalo. Prostě jsme ji nenašly, asi byla zarostlá. A tak jsme se otočily, prošly zase přes náměstíčko a zpátky kolem Circu. Tady jsme chvilku poseděly na lavičce, kochaly se pohledem na Palatin a vychutnávaly tu zvláštní atmosféru tohoto krásného města. Před námi cirk, který fungoval již v 2.století př.n.l. Za ním Palatin…za námi Aventin, další z římských pahorků…a aby té historie nebylo přespříliš, tak okolo nás auta, taxíky, vyhlídkové busy a všudypřítomné mopedy :-).

Odpolední prohlídka Terme di Caracalla- neboli Caracallových lázní – byla velice příjemná, odpočinková a uklidňující. Udržovaný park s pozůstatky obrovských lázní (212 n.l.) byl vítanou úlevou ve stínu velikých cypřišů oproti žhavému slunci v ulicích o kousek dál. Vydržely jsme tu opravdu dlouho a vychutnávaly si ten rozdíl, protože i když jsou lázně velice zachovalé a jsou nádhernou památkou, jsou mimo hlavní tahy turistických nájezdů. Byl tu naprostý klid a těch několik málo z nás, kteří je sem přišli obdivovat, jej nechtěli rušit, takže jsme jen posedávali po mnohých lavičkách, rozmístěných podél vysypaných cestiček, poslouchali křik cikád v korunách stromů a obdivovali velikou stavbu, která byla kdysi stejně jako dnes útočištěm před chaosem a hlukem města. Po takto stráveném odpoledni jsme se s chutí najedli (a já si dala stejk, protože už mi nějak maso začínalo chybět :-/ )a pak jen seděly, vychutnávaly vynikající italské víno a tak nějak snila každá o svém…

V pátek mi všechny omotané puchýře popraskaly, zhnisaly a krvácely, takže jsem se jakž takž dobelhala na Náměstí republiky, kde jsme spočinuly na schodech a celé dopoledne pozorovaly cvrkot okolo nás. A zatímco já odpoledne kvílela v posteli dílem nad svou blbostí a dílem bolestí, maminka si prostě procházela Řím „po svém“. Vědoma si toho, že nemá naprosto žádný orientační smysl, potulovala se prostě okolo Termini, bavila se tím, jakým způsobem parkují Italové svá Mini, Fiaty a Smarty – 2cm od druhého nárazníku – nahlížela do výloh obchodů a procházela stánky se suvenýry. Pak mě velice milosrdně dovedla do velice blízké restaurace na večeři a uložila do postele .

Ráno se mé nohy, zdálo se, umoudřily. Asi věděly, že sobota je posledním dnem v Římě a nechtěly kazit zábavu. Každopádně jsem omotána náplastmi, jištěna 2 ponožkami v Konverzkách byla schopná s mamkou projít ještě jednou a naposledy všechny ty největší památky. A tak jsme se metrem přesunuly na náměstí Piazza dei Popolo, které nás nadchlo a mohu sama za sebe říct, že pro mne je rozhodně hezčí než Navona, nakoukly jsme jen tak „zpoza dveří“ do Parku Villy Borghese, odkud byl jak na náměstí, tak i na celý Řím nádherný pohled, a pak se couraly uličkami až ke Španělským schodům s fontánou Barcaccia od Berniniho. Tady jako spousta turistů poseděly na lavičce a pak se pomalinku vydaly k fontáně DiTrevi. Vzorně a podle pravidel jsme pravou rukou přes levé rameno hodily každá svou minci do jejích vod,abychom se sem zase někdy vrátily. Daly jsme si v nedaleké restauraci lehký studený oběd, já pivo, a přes spousty stánků se dostaly až k Pantheonu, od něj opět k Psacímu stroji a Colosseu. To už nás ale opravdu bolelo úplně všechno. Poseděly jsme krátce na jednom z obrubníků, vyfotily si jakýsi průvod skútrů, který se tudy prohnal za účasti policistů a metrem se vydaly do hotelu, trošku se zkulturnit a najít příjemnou restauraci k poslednímu večernímu posezení .

Zpáteční let byl podobný tomu předcházejícímu. Letiště Fiumiccino je příjemné, přehledné a čisté, takže jsme si čas ukrátily sledováním vzletů a přistávání letadel. A o necelé dvě hodiny později už jsme se vítali s rodinou na Ruzyni.

Výlet to byl povedený a krásný. Zatímco tu sedím se sepisuji tyto vzpomínky, nohy mám zabalené v hojivé mastičce a omotané ručníky. Bez ohledu na to,že chodím jako Quasimodo, vzdychám nad tím, že naše putování Římem už skončilo. Ale co…Fontána nás určitě ještě zavolá zpátky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .