0
0

Již několik let jsem velkým fandou Řeckých ostrovů. Letos jsem proto společně s manželkou a přáteli podnikl cestu na Rhodos. Dlouho před odjezdem jsem začal studovat na internetu veškerá zajímavá místa, a poprvé jsem se po zkušenostech s řeckými mapami vybavil poctivou satelitní mapou.

Z Prahy jsme odlétali 22.7.2007 kolem oběda, tak že vzhledem k časovému posunu jsme se po krátké cestě autobusem z letiště brzy podvečer ubytovali v letovisku Faliraki. Ubytování bylo standartní, jak se dalo předpokládat po zkušenostech z předchozích zájezdů. Vzhledem k tomu, že máme raději klidnější prostředí, nemohli jsme ve Faliraki volit lépe, než jižní koneček města, navíc asi 50 metrů od pláže. Vzhledem k tomu, že teploměr ukazoval poctivých 48°C ve stínu, vydali jsme se okamžitě do nejbližší taverny. Zde domorodci opět nezklamali. Po 10 minutách si nás konečně všiml číšník, přinesl jídelní lístek a dal nám dalších 10 minut na vybírání. Po objednání si samozřejmě dal na čas. Nicméně to již patří ke zdejším zvyklostem a po nějaké době si na to všichni uspěchaní středoevropané zvyknou. Nakonec to vlastně člověka naladí na pohodu z každodenního stresu.

Bohužel ani druhý den Řecké božstvo nepřálo výletům, teploměr se opět vyšplhal téměř k padesátce. Oddali jsme se proto sladkému lenošení střídavě u moře a u bazénu. Moře zde podle útesů poskytuje dokonalé možnosti ke šnorchlování, tak foťák do pouzdra a šup do vody . Jelikož bylo co pozorovat i fotit, poněkud jsem se zapomněl a doplaval až k okraji všude inzerované nudistické pláže. Zde mě poněkud vyděsili podivní pánové posedávající za kameny, pozorující pláž a věnující se blíže neupřesněné činnosti. Po pravdě, možná jsem cestou zpět uplaval rekord..

Podvečer, když teplota klesla alespoň pod 40°C jsme se vydali na obhlídku města. Musím uznat, že název „malé Las Vegas“ je dokonale vystihující. Taverna

střídá diskotéku, nespočet krámků se suvenýry a nad tím vším září atrakce lunaparku.Pouliční umělci, černošky na počkání spletou z vlasů všemožné účesy, tady

prostě berou peněženku turisty útokem a jen těžko se odolává. Jediné na co by si měl náš turista dát pozor, jsou všudypřítomné skupinky hlučných podnapilých Britů. Ačkoli jsem byl před nimi varován, nesetkal jsem se s žádným problémem. Nakonec jsem dokonce nabyl dojem, že místním do jisté míry vyhovují, protože vystrašení turisté okamžitě zabíhali do nejbližších provozoven. V noci tohle město prostě žije.

Jelikož ani další den horko nepolevilo, pochopili jsme při dalším lenošení v moři, že čekání na ochlazení je zbytečné, podvečer jsme si půjčili skútry a další ráno jsme vyrazili do 15 km vzdáleného Petaloudes – údolí motýlů. U vstupu do údolí jsme zaplatili každý 5 Euro, nicméně je to vstupenka celkem univerzální, platí i do nedalekého muzea. Ačkoli jsem dopředu tušil co mne zde čeká, vše předčilo moje očekávání. Silná vůně pryskyřice, ledový potůček s vodopády a všude miliony a miliony motýlů . Pokrývají téměř vše, skály, pařezy povalené kmeny. Ačkoli je údolí dlouhé asi kilometr , pořád jsem nevycházel z údivu nad jejich množstvím. Jediným drobným zklamáním snad bylo, že ačkoli letáky zobrazují všechny možné motýly, zde se jedná o jediný druh . Ovšem i tak je to neskutečný zážitek.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v zátoce Antonyho Quinna , proslavenou jeho filmem „Děla z Navarone“ . Opět jsem byl zaskočen nádherou, ačkoli jsem již viděl mnoho fotografií. Bohužel je zátoka tak vyhlášená, že byl docela problém najít malé místečko na pláži. Po chvíli se podařilo najít krásné místo mezi dvěma skalkami, tak šup do plavek a hurá do vody. Pokud rádi šnorchlujete a budete mít cestu kolem, vřele doporučuji. Popsat to asi nedokážu, ale při troše fantazie: staré potopené pilíře porostlé vším co ani nedokážu pojmenovat, mořské sasanky, mezi vším proplouvají zvědavé různobarevné rybky… Bohužel, vodotěsné pouzdro na fotoaparát jsem nechal na pokoji..

Další den a další výlet – Lindos . Je to jako cesta zpět časem. Město jehož historie začíná někdy 2000 let před n. l. Odmyslet si antény na střechách, tak se zde nic nezměnilo. Úzké uličky ukryté pod střechou z popínavých rostlin. Z oblázků vyskládané ornamenty na cestách. A jako bonus nade vším nádherná pevnost vysoko na útesech. K hradbám pevnosti vás vyveze oslík asi za 5 euro . My jsme však snad ze solidarity k hubeným oslíkům šli po svých. Nakonec asi 10- minutový výstup se dal zvládnout . Památka je to sice krásná, ale po 15ti minutách prohlídky nás sluníčko zahnalo zpět dolů do městečka.

Cestou zpět jsme se opět zchladili v moři nedaleko pevnosti Falakros, a tady jsme učinili neuvážené rozhodnutí – navštívit kostelík v Tsabikas. Vydáváme se na cestu a po pár kilometrech podle ukazatele sjíždíme z hlavní silnice a vydáváme se k Tsabikas. Po pár stech metrech cesta prudce stoupá a motory našich skútrů takřka melou z posledního. Míjíme tavernu a začínají schody. Vydáváme se tedy pěšky v tom nejhorším čase – těsně po obědě kdy teplota na slunci přesahuje 50°C. Po nějaké době jsem zahlédl vrcholek hory a přidávám do kroku. Poslední zatáčka, posledních pár schodů a… zjišťuji, že jsem v polovině cesty. Po dalších úmorných minutách na slunci přicházím k cíli. Starobylý kostelík je chráněn před povětrnostním vlivem krytem z vlnitého plechu, všechna krása je tedy uvnitř. U vchodu cedule , na které je v několika jazycích uvedeno: „Vstup pouze v oděvu“. Samozřejmě jsem v tom vedru nechal tričko pověšené na skútru. Manželka proto bere fotoaparát a jde mi vše alespoň vyfotit, zatímco já si můžu prohlédnout nedaleký stožár vysílače…

Další ráno, další výlet. Unaven z předchozího výstupu volím po dohodě s přáteli a manželkou kratší cestu k Epta Piges – 7 pramenů. Po 12ti kilometrech cesty dorážíme na příjemné místo uprostřed lesa. Vzduch příjemně ochlazuje potůček který vyvěrá z nedalekých sedmi pramenů. U pramenů se pohybuje volně sedm pávů , poskakujících po skalkách mezi potůčky. Ty se slévají do jediného potoka, jehož část je odváděna asi stometrovým tunelem napříč kopcem. Tunel je volně přístupný a odvážnější návštěvníci se pouštějí do temnoty. Vydáváme se za nimi. Voda příjemně chladí kotníky a poprvé na ostrově zažíváme trochu chladu.

Další den navečer se vydáváme na předběžnou prohlídku města Rhodos. Pro začátek volíme jen krátký průjezd městem, zakončený na kopci nad městem u ruin Apolónova chrámu . V blízkosti pod chrámem si prohlížíme nově postavené antické divadélko a velice zachovaný antický stadion .

Druhý den odpoledne navnaděni předchozím výletem se vydáváme zpět do Rhodosu. Zde jsme se nejprve vydali do podmořského akvária spojeného s malým muzeem . V muzeu je možné si prohlédnout několik vycpaných žraloků a další mořské havěti, potom sestupujeme do akvária. Zde je v několika větších i menších nádrží možné vidět tuňáky , chobotnici, murény, mořské želvy, obrovské humry a spousty dalších potvůrek. Po návštěvě akvária je sluníčko dostatečně nízko, a tak se vydáváme za hradby starého města. Cestou ještě stačíme navštívit starobylý přístav, ve kterém údajně stával kolos – pardon, kolosos, protože jak nám bylo vysvětleno, slovo kolos znamená v řečtině hanlivý výraz pro sedací část lidského těla.. Ve starém městě pak procházíme třídou rytířů k paláci Velmistrů , k hodinové věži a dále do uliček plných obchůdků se vším možným. Já s kamarádem žasneme nad replikami mečů a šavlí všech rozměrů a druhů, naše drahé polovičky pak nad soškami bohů a samozřejmě hodnotí napodobeniny parfémů a všeho možného čemu rozumí jen ženy. Při tom nahlížíme do postranních uliček, které se snad nezměnily několik staletí.

Vzhledem k tomu, že nám bohové skutečně nepřáli s počasím pro výlety, vracíme další den večer po krátké poslední projížďce po okolí skútry zpět do půjčovny. Dál už nás čeká jen lenošení v moři a veselý noční život….

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .