0
0

Den devět jsem začal onou kontemplativní scénou v kavárně na řeckých hranicích. Pak jsem prošel kontrolou – tedy potom, co Řekové otevřeli – a šel asi dvě hodiny po silnici, než mi zastavilo první auto.

To mě, dlužno podotknout, ovšem dovezlo až do Ioanniny, kam jsem směřoval. Tady jsem podle plánku od kamaráda bystře našel kempink. Hromotluk v kase, ostříhaný na ježka, se zeptal, čím, s čím a s kým tu jsem.

„Nemám chatu, nemám ani hnízdo na stromě,

nemám ani popínavou rostlinu nad hlavou;

jsem prost všech pout.“

Ze šesti eur pro osoby bez auta i stanu jsem cenu usmlouval na polovinu. Peníze šly hromotlukovi do kapsy. Všiml jsem si, že když se mnou mluvil, nikdy se mi nedíval do očí. Nechal jsem si u něj bágl a prošel si město, pevnost, mešity i byzantské muzeum. Ten se jen tak courám a snažím se něčím přebít nepříjemné pocity, které ve mně z nějakého důvodu neustále vyvstávají. Dominují jim úzkost, výčitky a nejistota. Náladu mi ale aspoň trochu zvedla skladba obyvatelů kempu. Vypadalo to jak z přiblblého dokumentu o Evropské Unii, co by mohli dávat někde na programu Arte. Byli tu asi trojí Holanďani s karavany a dvojí Němci, také s karavanem. Pak jeden francouzský pár středního věku a slovenská rodinka s oplem kombíkem a dvěma stany. Kolem doby večeře to začalo: Holanďani, co už předtím zabrali nejlepší místa, asi někde pokuřovali, protože nebyli vidět. Slovenští adolescenti nastoupili před rodiče a vyfasovali nějaké plechové ešusy, talíře a několik příborů, které spořádaně odešli umýt do sprchového koutu. Němka se svlékla do spodního dílu plavek a černého trička. Přes rameno přehodila ručník a rozpustila světlé vlasy. Šla do sprchy, aby byla čistá. Frantíci vytáhli stůl a dvě rybářské sedačky z Bricoramy nebo něčeho takového. Na stůl položili ubrus a zatížili jej talíři s večeří. Když už bylo jasné, že ho vítr neodvane, dodali i dvě sklenice a láhev červeného vína. Jean-Michel v bundičce-větrovce ji otevřel, decentně nalil do sklenic a s Marie-Claire si přiťukli. Vypadali jak reklama na důchodové pojištění od pobočky Société Générale pro Bulharsko, ale iluze byla dokonalá. Já tam ve středu pomyslné Evropy ležel ve spacáčku jak hloupej Honza a nakláněl do sebe pivo. Všude kolem Ioannina, místo znovuzrození myšlenky na svobodu řeckého národa a na vzdání náležitého holdu jeho kulturnímu odkazu, který zanechal celému starému kontinentu.

Po noci strávené polospánkem v kempu přišlo probuzení do desátého dne putování. Moc jsem nemohl usnout kvůli lampám, které celou noc svítily. Když se mi to na chvíli povedlo, zase mě probudila živá hudba, co se linula z nějaké nonstop taverny na břehu jezera a po vodě i vzduchem bez problémů dobruslila až k mým uším. Pak začal někdo kašlat, tipuju to na Holanďany. Vrcholem byly neustávající invaze mravenců na můj obličej i do spacáku.

Ráno jsem si v supermaretu koupil bílý chleba a slaný sýr ke snídani, vypadl za město a stopoval. Zastavil mi chaotický ale milý čtyřicátník, co neustále něco vykládal. Po nějaké době zastavil v Kozanech a koupil mi tam kus pečiva z listového těsta s fetasýrem uvnitř. Neuvěřitelně se to drolilo, ale v autě měl takový bordel, že to jemu ani mně nevadilo. Pro ráno toho dne jsem měl za cíl údolí řeky Voidomatés poblíž obce Klidonia, kde jsem si chtěl dát dopolední trek na rozproudění krve i zvýšení estetického adrenalinu v ní. Blížili jsme se tam a řidič mi neustále něco vyprávěl. Hmátl jsem po mapě v obalu z jemného a matného kancelářského plastu, abych se přesvědčil, že jsme opravdu na správném místě. V tu chvíli jsem zahlédl jednoho mravence z předešlé noci, jak třímá ve svých pařátech kus pečiva z listového těsta a, zmateně pobíhaje, se ho marně snaží donést do mraveniště. Zamotal se ale v jednom z otvorů na šanonový svěrač a bezvýchodně tam stále dokola kroužil.

Řidič sjel z hlavní cesty a zamířil k domu, stojícímu hned u křižovatky. Bydlel tam jeho otec. Od toho si vzal dvě broskve a dal mi je. Dům vypadal jako stará budova zrenovovaná tak akorát na hranici vkusu. Na zahradě před ním stály tři vyřazené karavany značky Comtesse s hamburskou značkou. Na domě samotném byl obrovský plakát s nápisem Rafting a další, menší, hlásající Accommodation. O kousek dál byl začátek kaňonu a tam jsme se rozloučili. Dal jsem si asi dvouhodinový výlet proti proudu a pak zpět, se začátkem u starého mostu. Bylo krásně, řeka byla čistá a platany všude kolem vrhaly příjemný stín. Pak jsem se vrátil na silnici a stopoval dál.

Jako už je pravidlem, že do Podgorice vozí holiči a na cestě potkávám minimálně jednoho krejzy Američana, je stejně tak regulí stopnout si alespoň jednoho Turka s kamionem. Stalo se mi to tady, kousek od Klidonie v mírném kopečku. Nejdřív projelo několik íránských řidičů a pár Řeků i Turků. Pak mi jeden mustaşlı, co měl tak deset let před důchodem, zastavil. Chvilku jsme jeli a směskou jazyků konverzovali o základních věcech. Viditelně ho štvaly řecké hory. Kdykoli mohl, pronesl:

„Dağlar! Hep dağlar burada!“

Pak jsme zastavili v jídelně u cesty a já si přesed k druhýmu, kterej byl větší optimista. Celý zbytek cesty, co jsem s ním jel, jsme si povídali, hlavně o tom, jak všude rostou ceny a ženská na jednu noc se za deset dolarů už nesežene, protože i východoevropská ekonomika se vzmohla, o tom, jaký to je žárlit, i o tom, jak mít trvalej vztah, když člověk jezdí náklaďákem po Evropě. Pak jsem vysed u křižovatky na Neapoli a pomalu dojel až k makedonský hranici. Jak jsem se přibližoval, ukazovali mi řidiči postupně místa, kde je zaručeně pravá, původní řecká Makedonie, kde se narodil praděd Alexandra Velikého i kde vyrůstala jeho zvláštně páchnoucí matka Olympias. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem byl před pěti lety ve Skopje a seznámil se tu náhodou se zapřisáhlým nacionalistou, co si říkal Bobby. Tenkrát jsem tři dny nespal a nejed a jenom s ním a jeho kámošem kecal o dějinách a politice. Podobný příběh jsem tehdy slyšel v inverzním podání na opačné straně hranice.

Tu jsem přešel a hned za ní mi zastavil místní kamioňák, který mě vzal do blízké Bitoly. Tady jsem nasedl do přímáku autobusu richtung Ochrid. Tyto zápisky už jsou stejně pořizovány nedaleko od něho, úplně přesně od crkve svatého Nikoly ve vesnici Openica. Vlastně jsem tu mohl být už včera, kdybych byl projevil dostatek pohotovosti a svým způsobem i netaktní pragmatičnosti – seděl jsem totiž v autobuse z Bitoly do Ochridu a byl pohroužen do rozhovoru o smyslu a fungování partnerského vztahu s vedle sedící dívkou. Jmenovala se Diana, studovala železniční dopravu v Bitole a měla přítele Klimenta, co za ní občas přilétá z Ameriky. Jak se později ukázalo, je Makedonie vůbec zemí staroslovanských jmen a sympatií k zámoří. Zdálo se, že slečna svému vztahu věří, což je určitě good for her. Rozhovor byl i jinak zajímavý, ale když jsem po levé straně krátce před Ochridem zahlédl v šeru podvečera nasvícený kostel, napadlo mě, že bych mohl vystoupit. Představa spaní na příjemně chladivém, čerstvém vzdchu uprostřed přírody, která v této části země jakoby přímo vybízela k víkendovým i delším pochodům, mě docela lákala. Navíc by odpadl problém se sháněním ubytování v nočním městě: začalo mi být pomalu jasné, že autobus dorazí kamsi do centra a na výjezd za Ochrid už nezbude energie. Nakonec jsem se ale přemohl a zůstal sedět. Přišlo mi dost nevhodné takhle náhle přervat naši krátkou, ale poměrně milou známost. Tak jsme spolu dorazili do Ochridu, kde se na autobus jako roj spasitelek sesypaly majitelky domů a bytů k pronajmutí. Tlupě dominovala bojovná dáma, která mne okamžitě kontaktovala pohledem a vzápětí na to i slovy:

„Šest sta dinari!“, což bylo deset eur.

Tak tedy zněla první nabídka v dražbě, která při takové konkurenci nemohla dopadnout jinak než jako holandská.

„Tri sta, tri sta!!“, ozvaly se okamžitě její sokyně. V tu chvíli vytáhla dominantní žena trumf. Byla to pohlednice se starým ochridským městem, na kterém byl kroužkem označen její dům.

„Ima šta za dve sta?“, zkusil jsem z principu. Všechny začaly okamžitě vrtět hlavou. Tak jsme se živelně dopracovali k tržnímu průsečíku. O chvíli později mě předala svému manželovi, který mi vzápětí sdělil své jméno:

„Péro“, povídá a natahuje ruku.

„Andrej“, říkám, „drago mi.“

Potřásli jsme si a já se šel ubytovat. Zjistil jsem, že v domě bydlí i obrýlený stařík menší podsadité postavy a vitálního vzhledu. Zkoumavě ale vlídně si mě prohlížel a pokoutně se usmíval. Pak využil chvíle, kdy Péro někam odešel a přitočil se ke mně. Chytil mě pevně za předloktí a snad se i trochu povytáhl na špičkách.

„Já jsem elektrikář!“, prozradil mi a pyšně dodal: „Všechno, co je v tomhle městě pod zemí za dráty, to jsem dělal já!“. Díval jsem se na něj a on mě rentgenoval skly svých brýlí. Ještě dodal pár vět na stejné téma a pomalu povoloval stisk. Pak se vrátil pán domu a ukázal mi můj pokoj v prvním patře. Zkulturnil jsem se rozhodl se ještě na pár chvil vyrazit na obhlídku ven.

„Hadi ka se vidimo!“, povídá mi Péro větu, kterou, jak jsem si později všiml, pravidelně zakončoval každý rozhovor. Šel jsem se projít po čaršiji – makedonské ramble – vrátil se a usnul jako nemluvně. Ani nevím, kolikáté město ležící u jezera v mém životě to je, ale opět rád a odevzdaně padám do jeho náruče a znovu zažívám ten slastný pocit prchavého vykoupení…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .