0
0

Chtěl bych se podělit o své zkušenosti z cesty autem do Řecka přes Albánii, kterou jsem podnikl v červnu 2007. Do Řecka, především na Krétu, jezdíme již dlouhou řadu let, z toho několik posledních roků autem. Na Krétě máme najeto několik tisíc kilometrů, po cestách a zejména necestách, zprvu převážně ve vypůjčených vozech, nyní již vlastním autem. Hned na úvod bych rád zdůraznil, že cesta přes Albánii byla prosta jakýchkoliv záludností či složitostí a až bude příležitost, určitě a rád si ji zopakuji s tím, že Albánii bych chtěl procestovat daleko zevrubněji. Nejsem žádný zvlášť velký hrdina ani hazardér, ale když slyším, co se o Albánii povídá a čtu některé příspěvky na fóru R-A, mám dojem, že jsou až příliš katastrofické a snad ani nejsou psané v reálném čase. Situace v této oblasti Evropy se rychle mění. Albánci se hrozně snaží otevřít světu, jejich ekonomika se lepší, je zde vidět a cítit stoupající vliv EU i NATO, amerikanismus v Albánii je zdaleka nejsilnější v Evropě. Samozřejmě určitá míra rizika vždy existuje, ale ta je i na dálnici mezi Brnem a Prahou. Jistě není asi nejbezpečnější pohybovat se v oblastech poblíž Kosova (i takové dobrodruhy znám), ale průjezd Albánií severojižním směrem nevyžaduje žádné vyjímečné hrdinství. A na záludné otázky svých známých odpovídám bonmotem: „Co by asi dělali albánští mafiáni v Albánii, když už jsou dávno v Čechách?“

Ale vážně, tak tedy den prvý – odjezd z Prahy ráno v 5.00, Brno, slovenská hranice – hned za ní přejezd do Rakouska přes hraniční řechod Sekule – Hohenau, dále Angern, Deutsch Wagram a nájezd na dálnici A23 hned u jejího zrodu. Důvodem je vyhnout se špičce ve Vídni. To se daří, Vídeň projíždíme po dálničním objezdu bez nejmenšího zdržení. Cesta ubíhá, Graz, Slovinsko, od chorvatské hranice začíná dálnice která vede až za Split.

dálnice před Zadarem, sjezd z pohoří Velebit

Dálnice je v perfektním stavu, budují se nové motoresty i benzinky. Děláme celkem dvě zastávky, jednu u nového motorestu, další zastávku pak máme za sjezdem z pohoří Velebit k Zadaru. Výhledy jsou úchvatné. Bez jakékoliv známky únavy dojíždíme až na současný konec dálnice – Šestanovac u Splitu a dále po pobřeží až před Makarskou, kde zastavujeme v malém hezkém městečku a zařizujeme si první nocleh – tachometr ukazuje 1201 km. Podotýkám, že celou cestu striktně dodržujeme předpisy, rychlost i pravidelné přestávky po 2 hodinách jízdy. Nalézám v sobě dokonce sílu a jdu si zaplavat, je to po takové štrece nesmírně osvěžující, voda je čistá, klidná, teplá.

Den druhý – odbočujeme od pobřeží po paralelní silnici 62, která sleduje trasu budoucí dálnice do Dubrovníku – dálnice je až před hranici s Bosnou a Hercegovinou rozestavěná, místy je vidět, že stavba docela pokračuje. Jedeme po trase Zupa – Kozica – Veliky Prolog a zpět na pobřeží u Ploče. Silnice je sice úzká, ale provoz není velký. Vpravo máme krásné výhledy na pohoří Biokovo. V nejnečekanějším místě stojí policajt s radarem, nikdy bych ho na téhle okresce nečekal. Nechá nás projet, nasedá do auta a jede za námi. Čekáme, co bude. Ale asi po 10 km odbočuje jinam. Od Ploče musíme dál pokračovat již po pobřežní magistrále. Po přejezdu krátkého výběžku Bosny a Hercegoviny s městem Neum (skutečně jsou zde oba hraniční přechody) dojíždíme do Dubrovníku, kde máme cca 2 hodiny zastávku. Největším problémem je zaparkovat, město je turisty zcela přeplněno a to ještě není top sezona. Procházíme tímhle nádherným městem a stále musíme myslet na válku, která zde před krátkou dobou byla. Člověku to připadá absurdní a neuvěřitelné.

první večer před Makarskou výstavba dálnice Split – Dubrovnik

Do doby, než kus za Dubrovníkem krátce zastavujeme u známých mých spolujezdců, kteří nám vypráví o hrůzách, které si zde prožili – vypálené a vykradené domy, boj o holý život. Posmutnělí a s hlavami plnými otázek pokračujeme dál stále podél pobřeží a za chvíli překračujeme hranici Černé Hory. Tamní celníci jsou asi nejpomalejší a nejbyrokratičtější ze všech v bývalé Jugoslávii. Po asi 20 minutách zdržení na prázdné celnici projíždíme městečky a vesničkami na břehu Boky Kotorské. Ve srovnání s Chorvatskem je zde vidět nižší úroveň, starší auta, horší silnice, často jsou vidět zničené a vypálené domy. Protože nechceme celou Boku objíždět, zkracujeme si cestu trajektem – 1 €. Přes Budvu, Sv. Štefan a Bar, kde si neodpouštíme prohlídku hezkého Starého Baru, dojíždíme do města Ulcinj, posledního většího města před albánskou hranicí. Hned na začátku města nás „odchytává“ majitel pensionu specializovaného na Čechy a Slováky a nabízí ubytování. Je sice slušné, velmi čisté, cena je také přijatelná, ale příště bychom volili raději něco blíže u moře. Je už večer, máme za sebou kus cesty i dost zážitků, proto jen krátká procházka po městě, ale upřímně řečeno, nějak nás moc nenadchlo.

pohled na hory nad Makarskou Dubrovnik

řeka Neretva ve své deltě za Budvou

trajekt přes Boku Kotorskou Stary Bar

Tacho 1576 km – den třetí – tak dneska nás čeká Albánie!!!

Část příbuzných a známých mne odsoudila, část odepsala, jiní, kteří již znají mé cestovní ambice, popřáli šťastnou cestu. Jen kamarád, vlastnící cestovku jezdící také do Albánie, mi poskytnul maximálně relevantní informace. Vyjíždíme z Ulcinj po cestě směr Vladimir – nutno říci, že silnice na hraniční přechod je zřetelně značena – podle dosavadních dostupných pramenů, které jsem našel na netu, ještě vloni nebylo značení prakticky žádné nebo jen mizerné. Silnice vede hezkou zelenou kopcovitou krajinou a za obcí Vladimir již brzy následuje hraniční přechod. Je ráno, provoz minimální, největší zdržení máme opět na černohorské straně, kde tužkou pečlivě opisují údaje z našich pasů do tlusté knihy a pouštějí na albánskou stranu vždy jen jedno auto. Hned za potokem pak je albánská celnice Muriqan (cca 23 km z Ulcinj). Zastavujeme, snažíme se zorientovat. Není to tak složité a místní jsou velice ochotní a pomáhají nám. Je nutné vystoupit z auta a jít do místnosti k okénku, kde sedí pasovák. Následuje několik – já tomu tak říkám – kulturních šoků: mladý, pečivě oblečený muž v bílé košili s kravatou mluvící pěkně anglicky bere naše pasy a protahuje je čtečkou, pak je orazítkuje. Vše trvá asi minutu. Podává nám pasy a říká, že musíme s pasy a doklady k autu k dalšímu okénku, kde sedí celník. Ten bere doklady, vyplňuje potvrzení o vjezdu vozidla“ („Vertetim hyrje makina“) a zdůrazňuje, že tohle potvrzení si musíme pečlivě schovat a odevzdat při výjezdu ze země. A je to. Vše snadné a bezproblémové. Vyměňujeme eura za albánskou měnu Lek. Směnárna na přechodu žádná není, ale peníze ochotně vyměňují v první restauraci za přechodem. Jak později zjišťujeme, bylo to v docela normálním kurzu.

řeka Bojana u Skadaru u Skadarského jezera

Jedeme do Skhodry – česky Skadaru. První dojmy – slušná asfaltka asi jako naše okreska, budovy odpovídají zhruba tomu, co jsme viděli v Černé Hoře. Fotíme ženy peroucí prádlo v řece, smějí se a mávají na nás. Nemůžeme si odpustit krátkou odbočku ke Skadarskému jezeru. Přejíždíme přes starý úzký dřevěný most řeku Bojanu, která odvádí vody z jezera do moře a dělá státní hranici s Černou Horou. Vystupujeme na pevnost Rogoznica nad Skadarem s pěkným výhledem na město, hory v pozadí i na jezero. A pak už jedeme po nové široké silnici směr Durres (česky Drač). Silnice je opravdu široká, s perfektním povrchem a – což je další šok – zhruba každých 500 m je zde benzinka!!! To jsem tedy ještě neviděl. Ani v USA nemají takovou frekvenci benzinek. A pomalu na každou druhou benzinku připadá jeden policajt s radarovou pistolí. Rychlost je převážně omezená a kupodivu většina aut toto omezení respektuje. Z aut jednozačně převažují mercedesy, snad všechny německé ojetiny končí zde, ale je také vidět celá řada luxusních čtyřkolek. Míjíme města Lezhe a Kruje, kde odbočujeme vpravo a po několika kilometrech se napojujeme na dálnici od Tirany. Ta svojí kvalitou asi tak odpovídá naší D1 v těch jejích horších částech.

Zanedlouho jsme v Durres (Drači). Je neděle poledne a město je liduprázdné. Vydáváme se na krátkou prohlídku města, amfiteátru v jeho středu, procházíme hradbami, starým městem i po přímořské promenádě. Dáváme si oběd – naprosto perfektní kebab se salátem a jogurtem za cca 1,5 € a už frčíme dál. Výjezd z Durres je dost špatně značený, trochu bloudíme, než najdeme správnou silnici vedoucí dále podél pobřeží na jih. Silnice projíždí velmi pěknými přímořskými letovisky Golemi, Mali i Robit, písčité pláže, hotely, je zde plno lidí, aut, velký provoz – jak už jsem říkal, je totiž neděle a celý Durres se přestěhoval sem, k moři. Silnice přechází ve zbrusu novou dálnici, jejíž specifikou je to, že u každého města (Kavajem, Rogozhine) je na ní vybudován kruhový objezd. Za Rogozhine, což je důležitá silniční křižovatka s trasou na Elbasan a Ohrid a dál do Makedonie, dálnice zatím končí, ale její výstavba pokračuje dál až k městu Fier, odkud odbočujeme k prohlídce starověké Apolonie. Jsme zde jediní návštěvníci, na louce před vchodem stojí děda a chce po nás 700 Lek za vstupenku; to je na albánské poměry hodně (asi 5 €)! Děda se nedá obměkčit a když říkáme, že tolik peněz nedáme, chce po nás aspoň 200 Lek za to, že jsme zde parkovali (stojíme na louce asi 100 m před vchodem do areálu). No, musíme uznat, že je docela dobrý obchodník…

Durres amfiteátr a staré město Durres amfiteátr – vstup volný

Část silnice mezi Rogozhine a Fier patří k těm nejhorším. Jednak jedeme po úzké staré rozbité asfaltce, jednak i tak mizerná cesta je často přerušována stavebními pracemi na budoucí dálnici. Za Fier pak již opět začíná standardní asfalt až do Vlore (česky Valona), což je důležité a docela hezké město na pobřeží přesně v místě, kde se stýká jonské a jaderské moře. Krátká procházka po Vlore, chceme se dostat ke kavárně na kopci, odkud má být nejhezčí výhled, ale nějak se nám to nedaří. Zamotáváme se ve starých uličkách a tak to za chvíli vzdáváme. Pár fotek, minaret, památník, pomník, střed města, nedostavěné autobusové nádraží s nabídkou zajímavého spojení do Itálie (Řím, Milano). Stačí. Navíc se začíná nachylovat k večeru. Kousek za Vlore v městečku Radhime máme zajištěný nocleh, rezervaci jsem dělal po internetu, jsem zvědavý, jak to bude fungovat. Opět překvápko – fungovalo to bezvadně. Mají nás zapsané v knize hostů, jen nám dali klíče od pokoje, ani nechtěli vidět žádné doklady. Ptáme se, kdy nejdříve je snídaně, že potřebujeme odjet již v sedm ráno… Říkají, že až od osmi, ale pak recepční někam telefonuje a říká O.K., vše bude připravené.

ráno za Vlore Llogarský průsmyk

Llogarský průsmyk z lodi 2006 pohled na Llogarský průsmyk od jihu

výhled z Llogarského průsmyku k jihu sjezd Llogarského průsmyku na jih

Tacho 1904 km – den čtvrtý: Ráno mi byla až hanba. Po půl sedmé totiž vidíme rozespalou mladou ženu, jak tlačí kočárek s miminem k našemu hotelu a přesně v 6.45 máme snídani na stole… Dnes nás čeká nejkrásnější kus albánského pobřeží, tzv. Albánská riviera. Jsme na to celí natěšení. Po nové kvalitní silnici stoupáme na Llogharský průsmyk, ležící ve výšce 1055 m (přepis jmen i geografické údaje se liší, volil jsem proto co nejrozšířenější variantu). Nádherné výhledy na poloostrov Karaburum i pohoří Cika vystřídají borovicové lesy. Výhledy z průsmyku samotného jsou úžasné; k jihu je vidět celé albánské pobřeží až do Řecka a na ostrov Korfu. Vzpomínám, jak jsem celé pobřeží vloni touhle dobou hltal očima i foťákem na palubě lodi z Itálie do Řecka a říkal si, že sem se musím zcela určitě podívat. A podařilo se to! Tohle přesně jsou chvíle, které člověka naplňují pocitem štěstí. Následuje neméně krásný sjezd z průsmyku četnými serpentinami do městečka Dhermiu, kde nová silnice končí. Uprostřed města je mohutný pramen vody s nádržemi a nad ním vybudovaná kavárna. Bohužel vše je to tak nějak absolutně nefotografovatelné. Ale přeci se nelze na svět dívat jen hledáčkem aparátu, utěšuji sám sebe i svoji fotografickou vášeň.

obec Dhermiu pod Llogarským průsmykem typický bunkr neboli pill-box

Další úsek cesty vede po staré, úzké, místy rozbité asfaltce, vlnící se horami podél pobřeží. Možná i díky té staré úzké cestě, která do téhle krajiny prostě patří a kterou určitě užívaly celé generace, patří tenhle úsek k vůbec nejkrásnějším ze všech. Spousta výhledů, hluboká zelená údolí, nad nimi vysoké hory, kaňony, hliněné pyramidy, pusté či jen minimálně zalidněné pláže. Na jedné z pláží, patřící k těm rekreačně používaným, nás uhodí do očí bunkry. Bunkry, to je albánský fenomén. Jsou v Albánii všudypřítomné a říká se jim pill-boxy – tedy krabičky na pilulky – díky jejich tvaru. Najdete je na těch nejneočekávatelnějších místech. Každý Albánec musel prý totiž mít svůj bunkr. Dnes je ale jiná situace, takže některé bunkry slouží jako prodejny, jiné jako skladiště, některé jsou barevně pomalované, je to jakýsi druh moderního umění, asi by to stálo i za hlubší poznání. Albánci vůbec si libují v barvách, je to dáno snahou co nejvíc odstranit komunistickou šeď, takže třeba takové paneláky jsou často barevné až oči přecházejí. Ale bunkry rádi nemají, je to téma, za které se asi trochu stydí. No, moje generace to docela dobře chápe…

typický úsek silnice mezi Dhermiu a Sarande v horách mezi Dhermiu a Himare

Jak jinak, právě v těchto místech potkáváme český autobus! Projíždíme poklidným městečkem Himare s čistým modrým mořem a skvělou pláží. Následuje zastávka v zátoce Porto Palermo, kde byl za minulého režimu vybudován podmořský přístav. Tunel mizící v hoře a před ním několik vojenských lodí je ze silnice zřetelně vidět. V téhle pusté krajině by někdo přístav pro ponorky opravdu nečekal, kontrast se starou pevností a kostelíkem působí až tragikomicky. Co všechno se může zrodit v hlavách mocipánů (vlastně mocisoudruhů). A dokonce se to dá i zrealizovat! Nelze si nevzpomenout na mladá léta a vysílání Radio Tirana… Cesta pokračuje dál, vzdálí se kus od pobřeží a znovu se k němu přiblíží až v Sarande, příjemném městě s domy s bělostnými fasádami a krásnou promenádou naproti ostrovu Korfu. Dáváme si oběd v jedné z restaurací na promenádě. Jsem maximálním příznivcem středomořské kuchyně, ve středomoří jsem několik let dokonce žil, ale tak vynikající jehněčí jako v Sarande jsem ještě nikdy nejedl, to byla prostě fantazie!!!! Včetně perfektní obsluhy a neuvěřitelně nízké ceny.

pohled na palermský záliv Porto Palermo – podzemní přístav

Palermo – kostel a pevnost pláž s bunkry

Jedeme dál. Po dobré značené asfaltové silnici přes Ksamili, rychle rostoucí a docela příjemné letovisko s pěknými plážičkami a ostrůvky do města Butrint, kde se nachází asi nejvýznamnější archeologická zóna Albánie. Cesta vede nad Butrintským jezerem. Je opět plná neuvěřitelných výhledů. V Butrintu asfaltka končí; jako všude tam, kde je to opravdu zajímavé, potkáváme zde mladou českou dvojici. Ptáme se jich na hraniční přechod, přes který jeli z Řecka, ale oni užili ten velký, oficiální severněji v Kakavi. Mám nepotvrzené informace, že existuje přechod do Řecka jižně u obce Konispol, odkud je to kousek do Igumenitsy. Ale informace se rozcházejí, dokonce i můj kamarád s cestovkou říkal, že tenhle přechod neexistuje. Nicméně mně se podařilo ho najít na internetu na web mapě. Teď jen jestli funguje. Místní tvrdí, že ano. Rozhodujeme se to risknout. Prámem přidělaným na laně se přepravujeme s autem přes řeku spojující jezero s mořem (100 Lek) a pokračujeme po makadamce směrem na jihovýchod, kolem dalšího jezera a vesnice s několika domy (asi Ciflik). Občas nějaká křižovatka, jedna cesta vlevo, další vpravo, také rovně… Veškeré značení absolutně žádné, jedu podle nejpodrobnější mapy, kterou jsem sehnal (je zde namalovaná jen jakási jedna cesta) a toho, co si pamatuji ze satelitní mapy. Nezbývá než zapnout prověřený a lety osvědčený navigační systém. Nebojte se, nebude to žádná reklama, tenhle systém znamená prostě „jet po čuchu“. Zatím to vždycky fungovalo. A tentokrát také. Když si myslíme, že se snad budeme muset vrátit (nádrž je již docela prázdná), objevuje se další vesnice a dokonce benzinka – pravděpodobně jsme na kraji Konispolu. Ptáme se opět na přechod a je nám sděleno, že je odtud asi kilometr „hned za támhletím vrškem“. Tak tedy jedeme dál a v zatáčce se najednou proti nám z prachu vynoří zjevení – dva kamióny s návěsy. Za kopečkem, když prach usedne, se pak naskytne neskutečný pohled – dva malé domky, zřejmě kontejnery tvoří albánskou celnici, následuje suché koryto potoka a za ním obrovský komplex řecké celnice , všude asfalt, dokonce obrovitý free shop. Nenacházím ale přeci jen v sobě odvahu to vyfotit. Pochopitelně mne to teď mrzí.

krásné pláže u městečka Borsh Ksamili mezi Sarandou a Butrintem

Saranda pláž s promenádou Butrintské jezero

Jsme na přechodu úplně jediní cestující. V Albánii vše opět probíhá hladce, odevzdáváme pasy, projdou čtečkou, razítko, celníkovi odevzdáváme potvrzení o dovozu auta, chtějí po nás 1 € za každý den pobytu v Albánii jako silniční daň. Na tohle téma jsou rozporuplné informace, některé zdroje říkají že pokud máte dovozní povolení na auto, nemusíte daň platit, jiné že ano. My jsme tedy zaplatili, není to žádná vysoká částka a za ty zážitky to stálo. Ještě jedna informace: Čeští (a polští) občané jsou osvobozeni od vstupního poplatku 10 € při vstupu do Albánie! Fakt je, že ho po nás opravdu nikdo nechtěl – viz web stránky naší ambasády v Albánii.

Jsme tedy v Řecku. Nikdo si nás nevšímá, tak vystupujeme a jdeme k okénku. Za ním sedí řecký celník, dokonce vylézá ven z budovy a chce po nás otevřít kufr auta. Po něm přichází na řadu pasovák v džínách a kostkované košili s krátkým rukávem. A s ním příhoda – dneska už pro zasmání. Nachází v mém pase indické vizum. Následují stále dokola dotazy, proč ho tam mám a ostatní spolucestující ne a proč mám v tom pase indické vizum a nacotammámzrovnaindické vizum… Snažím se o asertivní chování a vysvětluji mu, že jsme členem EU a do Indie jsem jel na dovolenou a že mu vlastně do toho nic moc není. Po sérii různých telefonů – asi nadřízeným- se tváří čím dál tím víc nakvašeněji, jen slyším z telefonu slova jako Czech Republic a EU a jeho ano, ano, ano. Pak pokládá telefon, dává (spíš hází) mi pas se slovy jeďte! No, musím říci, že s tak arogantním a hloupým úředníkem jsme se již naštěstí nikde na naší cestě nesetkali. Možná že na tomhle zastrčeném přechodu byl za trest… Stačil jsem ale zaregistrovat v knize se seznamem, který měl položený na stole, že týž den přejelo přes přechod opačným směrem ještě jedno české auto se středočeskou značkou. Po perfektní a zcela pusté asfaltce dojíždíme po cca 20 km do Igumenitsy, odtud pokračujeme do Pargy, kde ten den spíme – tachometr 2138 km.

A teď již jen velmi stručně : den pátý:

Parga – tunel Preveza 3 € – Patras – po novém mostě přes Korintský záliv (poplatek 10,9 €) a po dálnici Korinthos – Pireus (4,5 €) přístav.

Stav tachometru 2611 km.

Pireus – tady je pro mne vše důvěrně známé z předchozích cest. Vyzdvíháváme si lístky na loď do krétské Chanie, objednané přes internet. Naloďujeme auto i sebe, trocha obvyklých zmatků, protože naše auto zastrkávají hluboko dozadu mezi kamióny. Noc trávíme na palubě a v kavárně ve společnosti hlučných řeckých cestujících i cizinců nejrůznějšího věku. Kolem druhé ranní všichni postupně utichají a tak aspoň na chvíli usínáme. Probouzíme se, když loď vjíždí do zálivu u Chanie. Čekaji nás dva týdny cestování po tomhle božském ostrově jménem Kréta. Dva týdny uplynuly jako nic. Musíme rychle domů, povinnosti volají.

Zpáteční cesta je již rychlá, „standardní“ po trase Pireus-Athény-FYROM-SRV-HU-SK-Praha. Celkem včetně cest po Krétě (1250 km) ujeto 6172 km, vlastní cesta pak činila 4922 km.

A o cestování po cestách a hlavně necestách Kréty snad zase někdy jindy.

JiriDracek

Reagovat na příspěvek můžete v Diskuzním fóru na R-A zde »

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .