Řecko autem 2003

(psáno s odstupem 2,5 let)

Přípravy

Od dob, kdy jsem jako student jezdil vydělávat peníze k moři, jsem považoval dovolenou za bohapusté vyhazování peněz. Trávil jsem totiž u moře vždycky tak řádově 3 měsíce a sobotu co sobotu jsme sledoval, jak přijíždějí noví natěšení turisté, zatímco jiní už musí zklamaně odjet domů. A když jsem potkával ty české, připadalo mi to ještě strašnější, protože ti museli na rozdíl od západních kolegů na tu kraťoučkou dovolenou neúměrně hodně šetřit, pak přijedou, a než se rozkoukají, jedou zase domů.

Od těch dob jsem se zařekl, že takovým idiotem já nebudu. A kdybych už snad idiotem být měl, tak jedině na 3 týdny. To jsem totiž vypozoroval jednoznačně – jeden týden člověku fakt stačí akorát tak akorát na to, aby se zorientoval, dva týdny jsou už lepší, ale člověku se pořád ještě nechce domů, a teprve 3 týdny jsou tak ideální dobou. Dnes, po letech v pracovním procesu bych řekl, že i 4 týdny by se daly vydržet. Druhým poznatkem, ke kterému jsem se propracoval, je to, že ideální dovolená by pro mě byla v září. Asi nejkrásnější chvíle jsem zažil jednou počátkem října, ale to bych už přece jenom neriskoval.

S touto filosofií jsem si vystačil 7 let. Po určité době už ale začala lehce naléhat manželka a přiznám se, že významnou skutečností, které mě obměkčila, byl fakt, že bychom mohli jet do Řecka, kde má manželka příbuzenstvo. Šlo totiž o to, že takto se dala skloubit realizace dovolené s mým hluboce zakořeněným odporem k utrácení peněz za dovolenou. Až později vyšlo najevo, že příbuzní nebydlí tak úplně u moře a nebudou tudíž příliš využitelní. To už ale bylo plánování v příliš pokročilé fázi a i já jsem se začal těšit.

No a protože je ideální se o náklady podělit, domluvili jsme se včas se známými, kteří ještě nic naplánovaného neměli a v Řecku taky nebyli (tedy, kámoš byl na Krétě).

Jako první je třeba se dohodnout, jakým autem pojedeme. Nabízím našeho kombíka, ale nakonec volíme kámošovu oktávku 1.9 TDi, protože má výrazně nižší spotřebu a kufr oktávky je taky minimálně stejně velký. I na termínu po sezóně, tj. na začátku září, se rychle shodujeme.

Následuje prohledávání netu a kámoš přichází s nápadem jet na Lefkadu. Tento nápad je bez výhrad schválen. Já osobně pročtu všechny dostupné cestopisy na netu a jediný závěr, ke kterému docházím, je ten, že Chalkidiki nepůsobí nic moc. Přesvědčuju ale ostatní, že bychom se určitě měli podívat na Peloponés, pokud možno co nejjižněji. Jednomyslně se taky shodujeme na tom, že bychom měli navštívit nějaké památky, osobně bych docela rád viděl Delfy, protože fotky, které jsem viděl v knížce s názvem typu „Svatá místa světa“, se mi moc líbily. Schválen je taky výstup na Olymp a v úvahu připadá i návštěva kláštěrů Meteoras.

Datum odjezdu je naplánováno na pátek 29. 8. 2003 co nejdříve po práci. Jediné dohady ještě panují nad tím, jestli to odjedeme na jeden zátah (jak navrhujeme my) nebo přespíme na konci Maďarska (jak navrhují Michal s Martinou). Uvidíme.

Pátek 29.8.2003, 1. den, na jih!

Zatímco já jsem měl být tím, kdo bude hotový nejdříve, byl jsem nakonec tím, na koho se musí čekat, protože v práci se samozřejmě muselo všechno strašně při pátku řešit.

Nakonec tedy vyjíždíme se zpožděním, protože ještě nějak moc času trávíme přidáváním našich zavazadel do naší poloviny kufru. Velký povyk se strhne okolo krásného oranžového nafukovacího kajaku, který jsem si půjčil od ségřiny kolegyně, a ještě více pak kolem 2 dřevěných pádel, která jsou nedílnou součástí tohoto plovacího setu. Dvojice M+M se snaží vetovat umístění kajaku do zavazadlového prostoru a když vidí, že bez kajaku neodjedu, připomíná, že v žádném případě nesmí být překročena přidělená kvóta objemu kufru. S pádly je to trochu zapeklitější, protože nikam moc nejdou nacpat a jediné vhodné místo je u pravých dveří, no a zejm. při nastupování do zadních dveří se zapeklitost plně projevuje, když je třeba pádlo překračovat. Při tomto úkonu jsme později zjistili, že oplechování jednoho pádla je jaksi odchlíplé a všichni jsme se o ten plech poškrábali, což mi bylo neustále předhazováno. Mou jedinou zbraní je vyhrožovat, že pokud si budou snad člun chtít půjčit, budou muset padnout na kolena a rituálně žádat o odpuštění. Pochopitelně, že se dušovali, že nějaký člun je vůbec nezajímá.

Nakonec je auto skutečně naplněno po okraj a dnes, s odstupem času, se fakt divím, že jsme si mohli vystačit s polovinou kufru, kde cca 1/3 této poloviny ještě zabíral člun. Zadní okno je zcela zaplněno jídlem a budeme muset fakt doslova žrát, aby v Řecku viděl řidič ve zpětném zrcátku něco jiného než naše 3 dózy toastů, 5 kilo jablek Martiny + další dózy atd. Skutečnou třešničkou na dortu je ale bábovka, kterou Martině upekla její starostlivá maminka a při jejím slavnostním předání jí usilovně kladla na srdce, že ji musíme slavnostně pozřít až na území Řecka!

Společná cesta ale skýtá i jiné chuťovky. Je totiž dohodnuto, že ve výběru hudby se budeme pravidelně střídat a jak se později ukazuje, špatná volba protistrany bude následně krutě potrestána při odvetném výběru. Kdybych ovšem byl býval tušil, jak nekompromisní sety na nás bude dvojice M+M tasit, vybíral bych naši dovolenkovou kolekci mnohem konfrontačněji!

Cesta ovšem probíhá bez problémů. Michal je infikován obavami z balkánských policejních kontrol a tak vezeme i nějaké plzně a ještě cosi na úplatky. Martina pochází z učitelské rodiny a tak Michala systematicky usměrňuje k dodržování předpisů a svědomité a poctivé jízdě. Kupujeme dálniční známku SVK a po přejetí maďarských kupujeme maďarskou už za tmy. Po chvíli nás ale čeká šok, protože ti hajzli Maďaři vybírají kromě toho ještě mýtné na dálnici!!! Hnus!

Je třeba ovšem přiznat, že cesty mají Maďaři krásné a jede se po nich jedna radost. Celý den je krásně, cesty suché a maďarského policajta jsme ani nezahlédli. Před Szégedem ale dálnice končí a dvojice M+M se začíná dožadovat vyhledání ubytování. Nedají se obměkčit a tak kolem půlnoci stavíme v nějaké zatáčce u svítící cedule nabízející ubytování. Jako vyjednávač je vyslán Michal. Nějakou dobu mu trvá, než se na někoho dobouchá, v okně se pak ukazuje rozespalá hlava nějaké ženské. Po chvíli konverzace se Michal vrací s tím, že je vše zařízeno a líčí nám hovor, který s ženskou vedl:

M: English?

Ž: éééch…

M: Deutsch?

Ž: éééch…

M: pa rúski?

Ž: éééch…

Ž: (s nadějí v hlase): Rumänisch?

M: éééch…

Nějak se ale nakonec dohodli a stát nás to bude 10 €/os. Když se jdeme ubytovat, narazíme v hale/chodbě u ledničky na postel, na které se převaluje námi probuzený manžel (přítel) ženské – pro manželku to byl lehký kulturní šok. Všichni se osprchujeme a jdeme spát. Mám trochu obavy, jestli usnu, ale obavy jsou liché.

Sobota 30.8.2003, 2. den, dále na jih!

Ráno se budíme kolem sedmé, v rychlosti se sbalíme a jedeme dále. Bez problémů překonáváme hranice a Michal tasí těžký trumf: „Splašil se kůň“, šílené CD pro děti! Je to teda těžce na palici a moje protesty nejsou nic platné. Strašlivě lituju, že jsem nevzal aspoň nějaký pořádný house, i když Michal, ta potvora, poslouchá skoro všechno kromě dechovky. I když – on je v tomto směru trochu úchyl a vůbec bych se nedivil, kdyby o dechuli prohlásil, že je to skvělé etno. Naštěstí se ukazuje, že Michal vzal „Splašil se kůň“ volume I místo volume II (nebo naopak), Martina je strašlivě zklamaná, protože tam není její oblíbený dětský song a tak je tato hrůza k mé úlevě vyjmuta z CD přehrávače.

U Noviho Sadu se opět setkáváme s Dunajem a Michal na to reaguje soundtrackem z filmu Crna maćka beli macor (Černá kočka bílý kocour) Emira Kusturicy, hudba Goran Bregović. Tuto volbu vcelku oceňuji (manželka už méně) a refrén Čabale romale ave tekera už vykřikujeme s Michalem společně. Současně mi Michal líčí děj filmu a já si říkám, že bych se na to měl podívat.

Teplota se úspěšně šplhá vzhůru, před Bělehradem je už přes 30 °C. V dálce vidíme z různých míst stoupat dým – na různých místech hoří lesy. Trochu máme obavy, aby se dalo projet, ale takový problém se neobjevuje. Na to, že vládlo ještě nedávno v Srbsku embargo, nevypadá Bělehrad tak zle.

Dojíždíme do Niše a dálnice končí. Pokračujeme dále na jih, směr Leskovac – Vranje, protože přes Makedonii je cesta na Soluň nejkratší. Nějak ani nevíme, že budeme míjet Bujanovac a Preševo, odkud se rekrutovala nějaká poslední albánská bojůvka. Cesta se začíná kroutit, okolí je sice krásné, ale cesta nic moc, v tunelech jsou ve vozovce díry a předjet kamion není lehké. Michal teď pro změnu kopíruje okolní přírodu a volí Western Mellodies by Ennio Morricone. Martina sice trochu protestuje, já však pro změnu tuto volbu chválím a dále cesta pokračuje s dokonalou audiovizuální atmosférou. Ústřední melodii z filmu „Pro hrst dolarů“ si s Michalem společně pískáme. Na makedonské hranice přijíždíme docela brzy a začínáme se trumfovat v předpovědích, kdy budeme v Soluni. Jisté je, že to do tmy stihneme. V Soluni má bratranec se sestřenicí pronajatý byt, kde můžeme přespat.

Na makedonských hranicích začíná vládnout typický balkánský chaos. Tedy – slovo bordel by aktuální stav vystihovalo mnohem přesněji. Auta se tlačí směrem k přechodu stylem „kdo se tam dřív nacpe, ten dřív jede“. K tomu je využíván i protisměr a já si říkám, co se asi stane, když se v protisměru objeví nějaké auto. Brzy můžu vidět řešení této situace k praxi. Vzhledem k tomu, že se v protisměru objevuje kamión, dokáže si po chvíli psychologického souboje, kdy uhnout nechce ani jeden, vydobýt své právo na průjezd. Někteří grázli se zostra předbíhají, s jedním si přes sklo vyhrožuju a ten imbecil s pleší a knírkem se mi ještě směje! Osádka vozu mě zklidňuje s tím, že tady asi neuspěju. Vrcholem všeho je, že srbští celníci tento chaos ještě stupňují, když dělají prostor pro předjíždění svých oblíbenců! Už chápu, proč se mi ten kripl posmíval – místo pro něho je totiž hned vytvořeno.

Po hodině čekání a psychologických soubojů se konečně dostáváme k makedonskému celníkovi. Ten nás ovšem dost šokuje říkankou ČEŠKA – PROBLEM – VIZA. V autě zavládne lehký zmatek, všichni diskutujeme o tom, že Srbové přece před sezónou víza zrušili (a Makedonci ne ???), pak se snažíme celníka ukecat, přemýšlíme o uplacení, ale nakonec nám nezbývá, než otočit auto a projet zpátky do Srbska. Makedonský celník jako jediné řešení vidí v pondělní návštěvě zastupitelstva v Bělehradě; na chvilku této představě podlehneme, ale pak si říkáme, že to nevezmeme na Bělehrad, ale na Sofii, jedinou otázkou je kudy. Na to se ptáme pro změnu srbského celníka a ten nám doporučuje dojet do obce Vladičin Han (dodneška si to pamatuju), což je tak uprostřed mezi Vranje a Leskovacem, a tam odbočit doprava směrem na Surdulicu.

Je fakt, že díky zkušenostem z makedonských hranic teď už víme, že ty bavoráky, mercedesy a jiná děla s německými (popř. francouzskými) značkami, co jsme potkávali v protisměru, a které s takovou chutí stavěli cajti, nepatří movitým Němcům, ale Turkům, kteří se s celými rodinami vraceli napakovaní až po střechu na svá pracoviště. Taky jsem už pochopil, proč mají na hlavách ty ručníky – od té klimatizace mě už taky začínala bolet hlava. Na rozdíl od Turků jsem ale vytáhl šátek.

Po cestě na Vladičin Han se ještě stavujeme na benzínce (nějaký Jugoil nebo co) a v klidu si stejně jako Turci kolem taky uděláme piknik v trávě. No, toho jídla možná bude tak akorát. Manželka kupuje vodu, děda na ní zkouší nějakou cenu a když manželka dojde zpátky, tak jí dojde, že ji děda celkem natáhl. Tak jde zpátky a dožaduje se za tu cenu ještě jedné vody. Děda neprotestuje. Holt jsme asi zápaďáci.

K Vladičinu Hanu dojíždíme bez problémů, sjíždíme doprava směr hory na východě a jsme celkem zvědaví, jak se bude situace dále vyvíjet. Cesta je teď už teda o dost horší a po nějaké době začínáme mít vcelku obavy, jestli jedeme dobře. Slunce zapadá, je krásný vlahý večer a Jugoši si ho venku užívají. Po nějaké době se začíná cesta měnit na kostky a my už si fakt nejsme jisti, jestli jedeme dobře. Podle mapy by jsme měli míjet nějaká jezera, a jedeme už dost dlouho na to, aby se objevila. Už za Surdulicou se všechny dědiny a osady jmenují stejně jako např. na kysucko-moravském pomezí – evidentně podle rodin, které v těch zapomenutých koutech hor bydlely či pořád bydlí. Už za tmy se ptáme nějakých lidí, co u cesty z nějaké studánky stáčí vodu, jestli jedeme dobře a jsme uklidněni, protože ta cesta, která vypadá, že za chvíli skončí buď pádem do strže nebo dojezdem ke skále, skutečně vede na celnici. Podle mapy je to přechod Strezimirovci.

Po chvíli skutečně míjíme jezera, která jsou prý i oblíbeným rekreačním cílem domorodců a chvilku přemýšlíme, že bychom tady pod širákem přespali. Tento nápad ale nezískává podporu a tak pokračujeme dále. Cesta po kostkách je dosti serpentinoidní a manželce není zrovna nejlíp. Michal jí tedy nabídne lihovinu, kterou měl připravenu jako úplatek pro celníka či policajta. Když tuto lihovinu vidím, tak málem omdlím a jsem rád, že nedošlo k jejímu použití v původně zamýšleném rozsahu. Jednalo se totiž o takovou tu flaštičku o obsahu 0,5 dcl (nebo max. 1 dcl), kterou by každého upláceného akorát tak dokonale vytočil. Kolem desáté večer konečně přijíždíme na celnici v kopcích. Ten malý úsek na mapě trval ve skutečnosti pěkně dlouho!

Dost mi to tady připomíná beskydské česko-slovenské přechody, akorát je to ještě menší. Na srbské straně jsou 3 mladí hoši a jsou v těžké pohodě. Bez problému přejíždíme na bulharskou stranu, vjíždíme do vybetonovaného desinfekčního koryta, na bulharské straně je tlustší celník kolem 50 a mladá holka kolem 30. Bulhar nás studuje zepředu zezadu, chce vidět všechno možné a najednou se začne dožadovat nějakého potvrzení o tom, že to služební auto může někdo z nás řídit. Čumíme na něho jak na ufona, protože tohle mu snad může být jedno, ale není. Začíná se rozvíjet dohadování, které ovšem nikam nevede, celník začíná být čím dál tím nasranější, my ostatně taky, ale zdá se že nás snad nepustí! Michal se mu kradmo snaží nabídnout úplatek 20 €, ale Bulhar nechce ani slyšet. Zkouším se s ním bavit rusky a mám pocit, že to mi vydobylo alespoň nějaký respekt. Ale i tak nám neustále odporným nabubřelým gestem rukou ukazuje trajektorii, kterou máme s autem objet a která vede zpátky do Srbska. Tento pohyb ruky nám začíná být důvěrně známý, protože stejné gesto nám už ukazoval i makedonský celník, když jsme nepředložili víza. Že by je to učili na nějakém společném celobalkánském školení celníků? My se snad do toho Řecka nedostaneme!

Nezbývá teda nic jiného, než otočit auto a jet zpátky. Dneska už podruhé!!! Přejedeme teda na srbskou stranu, zastavíme na plácku kousek vedle celnice a začínáme se dohadovat, co teď. Možnosti jsou v zásadě 2: buď počkáme do pondělí a v Bělehradě si vyřídíme makedonská víza, nebo zkusíme přejet na jiný bulharský přechod a doufat, že tam to nesmyslné potvrzení chtít nebudou. Bavíme se i se Srbama, ti jsou fakt v pohodě, líčíme jim naši bulharskou anabázi a že jsme se snažili toho Bulhara i podplatit. Ptají se, kolik jsme mu nabízeli, a když říkáme, že 20 €, začnou se smát a říkají: Malo! Co je ale nejdůležitější, nabízejí nám 3., pro nás nečekanou a překvapivou variantu: ať si to potvrzení necháme nafaxovat k nim na celnici! Je to sice dobrý nápad, ale je sobota po 22 hodině večer a já osobně bych tento problém vyřešit nedokázal. Naděje však existuje: auto je Michalovo a Michal má naštěstí asistentku, která bydlí ne moc daleko od kanclu. Zkoušíme jí teda volat na mobil a naštěstí nikde nepaří, ale je spořádaně doma. Je ochotná zajít do práce, vyrobit orazítkovaný papír, jehož znění ji nadiktujeme v češtině a angličtině, a pak to faxnout na číslo srbských celníků. Aby se to ještě trochu zkomplikovalo, tak Michalovi došla baterka v mobilu a tak jí ještě jednou voláme z mého a další komunikaci směřujeme na moje číslo.

Aby bylo zážitků víc, potřebuju už nutně na WC a odskočení ke stromu to nevyřeší. Celníci jsou opět v pohodě a pustí mě k sobě. Tam mě ovšem čeká nečekané překvapení – poprvé v životě stojím tváří v tvář proslulým „šlapkám“. Jsem trochu na rozpacích, ale nedá se nic dělat, tohle už zpátky nezatlačím. Usilovně se koncentruju na svůj výkon, protože bych strašně nerad Srbům za jejich ochotu poznamenal jejich šlapkovou keramiku. Koncentrace nakonec slaví úspěch – trefuju se přesně do díry a obdivuju balkánce, že mají tak vytrénovanou motoriku. Přece jenom – pokaždé se tam trefit, to je fakt výkon! Tenkrát jsem ještě netušil, že i šlapky se dají splachovat atd….

Po dvou hodinách pobytu na hranicích začne Srbům vyzvánět fax a my všichni doufáme, že je to naše potvrzení. Taky že jo! Zkoumáme papír se Sbama a ti nás ujišťují, že toto už Bulhaři musí uznat. Zkoušíme se teda potřetí dostat ze Srbska. Předkládáme Bulharovi znovu papíry, zkoumá to ze všech stran, pro jistotu mu to ještě rusky komentuju a vypadá to, že papír snad projde. Bulhar pak začne zkoumat pasy, zapisuje něco do PC a jde vidět, že počítačově je jen pologramotný – pokud vůbec. Mezi tím dojel na hranice i Bulhar s nablýskaným passatem s barcelonskou značkou a my si říkáme, že ten to má na rozdíl od nás určitě kradené. Celník se nějak dlouho zabývá Michalovým pasem a najednou se tu rýsuje další problém. Číslo jeho pasu se totiž shoduje s číslem nějakého hledaného člověka – aspoň tak jsem to z jejich interní komunikace pochopil. Naštěstí ale i tupým celníkům dojde, že je to jen nějaké náhoda (nebo zjistí, že se to neshoduje 100%, co já vím) a JSME VPUŠTĚNI do Bulharska. Zaplatíme ještě tranzitní poplatky za použití „dálnice“, tuším, že to dělalo nějakých 15 €, desinfekci 2 € jsme už zaplatili dřív a můžeme jet!!! Po všech těch anabázích nám připadá, že vjíždíme do země zaslíbené, ráje, který si jeho obyvatelé žárlivě střeží. Taky doufáme, že to naši celníci Bulharům recipročně vrátí a zkontrolují jim všechno včetně střev!

Jediné, čeho později trochu lituju, je to, že jsme těm mladým Srbům nedali aspoň pár plzní, ale po těchto zkušenostech jsme se báli, že je ještě budeme používat a tolik jsme jich přece jenom nevezli. Musím ovšem přiznat, že této noci jsem Srbům definitivně odpustil všechny jejich balkánské války.

Neděle 31.8.2003, 3. den, konečně do Řecka

Jedeme dále podle mapy směrem na Sofii, a to přes Tran a Breznik, kde plánujeme odbočit dolů směrem na Pernik. Jedeme nočními horami, měsíc svítí a krajina kolem nám tudíž nezůstává ukryta. Je tady určitě hezky. Značení cest ale není nic moc a není se moc koho zeptat, a tak nakonec v Brezniku neodbočujeme dolů na Pernik, ale dojíždíme na začátek Sofie. Tam se zmatky stupňují, protože nikde není žádná odbočka směr např. Pernik, Dupnica, Blagoevgrad nebo Sandanski, což jsou větší města směrem na jih ležící na cestě, kterou chceme jet.

Vjížídíme tedy do Sofie, zkoušíme někde odbočit směrem na jih, ale ocitáme se v místech, kde bych čekal spíš přepadení vlkem nebo bulharskou mafií. Vracíme se teda zpátky, jedeme dále do Sofie a u první velké benzinky se rusky vyptávám mladého kluka, co tam funguje jako strkač hadic do nádrží, jak se bohajeho dostaneme na tu vytouženou cestu na jih. Udivuje mě když říká, že musíme sledovat cedule Kulata, protože to je bulharsko-řecký hraniční přechod. Čekat v hlavním městě ceduli na hraniční přechod (který jsme mimochodem proto, že jsme tudy cestu rozhodně neplánovali, ani neznali) vzdálený odsud skoro 200 km, by nás fakt nenapadlo. Kluk mi tu odbočku naštěstí dost dobře popíše, takže tentokrát bez problémů odbočujeme doprava, podjedeme cestu a míříme konečně směrem na jih.

Jedeme teď po nově postavené cestě, kterou údajně 3x zaplatila EU a Bulhaři ji za odměnu 1x postavili. Není to sice žádná dálnice, ale není tu v tuto noční dobu skoro žádný provoz, takže se jede dobře. Cesta je místy dokonce tak nová, že ještě nemají namalované pruhy na cestě, takže tam, kde nejsou, ani nemůžeme jet moc rychle. Velice rychle ale chápeme, že v každé obci je třeba rychle snížit rychlost a projet předpisově, protože ke konci stojí vždycky cajti a měří. Nikde jinde naštěstí nečíhají, a tak nebudeme naše plzně ani eura potřebovat.

Někdy před pátou se bez újmy dostáváme na hranice do Kulaty, moc nával tady není, ale trvá to. Jsme rádi, že nejedeme autobudem, protože těm to evidentně dá mnohem více práce a řidiči odcházejí s plnými taškami do celnických budek s naprosto zřejmým úmyslem. Máme strach, aby Bulhaři zas neobjevili nějaký virtuální problém, ale po prozkoumání všeho možného nás konečně vpouštějí do Řecka!!! Ellas !!! Pohled na řeckou vlajku nás naplňuje obrovskou úlevou, protože v určitých fázích cesty jsme už fakt přestávali věřit, že se tady vůbec dostaneme.

S Řekama se už baví manželka, poprvé má možnost vysvětlovat jak je možné, že mluví řecky a postarší celník pro změnu zase zná někoho, kdo u nás dlouho žil, což je taky situace, která se ještě bude vícekrát opakovat. Konečně nás čeká dnešní závěrečný úsek a díky této anabázi a zejména délce jejího trvání už je i dvojici M+M jasné, že přespávat příště v Maďarsku skutečně není nutné. Na druhou stranu, pokud bychom jeli i minulou noc, tak tuto bychom to fakt nezvládli. Ostatně směrem na Serres už do sebe musím kopnout 2 Red Bully. Když míjíme Serres, je pořád tma a návštěva (a přespání) u sestřenice Sylvy tudíž nepřichází v úvahu, stejně tak jako obdobná varianta v Soluni u Kristini s Filiposem (sestřenice a bratranec). U Soluně se začíná rozednívat a nás překvapuje, že teprve v sedm. Holt je tady o hodinu víc.

Domlouváme se, kam pojedeme a kde přespíme a je dohodnuto, že zkusíme sjet hned při první příležitosti někde za Soluní a musíme určitě najíte nějaký kemp u moře. Sjíždíme teda směrem na Methoni, přijíždíme k pláži, u pláže se v nějakém disco baru ještě uklízí po asi bujné noci, ptáme se na nějaké kemp a skutečně stačí akorát jet trošku dále směrem na jih do kopce a tam už uvidíme cedule. Jedeme teda trochu do vnitrozemí a po určité době nás cesta zase zavede k moři do kempu. Najdeme si místo u Slovinců, kteří se naopak začínají budit a já se hned vyvalím na karimatku, protože jsem fakt mrtvý. Vzrušení ze zážitků je ale silnější a tak dojde ještě k slavnostnímu servírování bábovky. Manželka se potom jde domluvit s domácími a vrací se s tím, že pokud chceme, mají tady i rooms to let, a to za 10 €/os. Jednoznačně jsme pro a přesunujeme se do postelí. U recepce je fakt krásný bazén (asi 25 m) s mozaikou, na ten se už těším.

Kemp poznámka: na netu jsem na ně nikde odkaz nenašel, ale podle Google Earth jsem je (díky lepšímu rozlišení) našel na těchto souřadnicích: 40°25’38.07″N, 22°36’17.81″E. Je to mezi Methoni a Makrigialos.

Na rozdíl ode mě manželka neřídila a tak už odpoledne nemůže spát a drze mě budí. Jsem sice takový nějaký mrtvý, ale nadšení z dovolené a moře je silnější a tak jdeme ven na bazén a pak slézáme dolů na pláž, kde už se pod slunečníkem sluní M+M. Pobřeží teda nic moc, kousek od břehu už mají rybáři svoje sítě a v moři je dost mořské trávy apod. Pro ryby je to určitě super místo, ale moje sympatie toto místo moc nemá. Přece jenom, ve Španělsku jsem kumulativně strávil u moře více než rok života a už tam mé nároky na moře dost stouply. Ke konci jsem už vůbec nechodil na pláže, ale měl jsem svoje tajná místa na skalách, kam bylo sice nutno vykonat denně menší tůru, ale mně to stálo za to. S jistou dávkou hrdosti proto slavnostně vyjímám z útrob kufru oranžový kajak, který jsem jako dítě strašně toužil vlastnit a jednu dobu jsem se na něho dokonce snažil i našetřit prostřednictvím pětikorun v octové flašce.

Bez problémů vyplouváme na moře a kopírujeme pobřeží. Brzy se ale ukazuje, že ovládání kajaku na moři není tak jednoduché, pořád nechce nabrat požadovaný směr a když už konečně zabere, tak se začne rovnou jak šílenec točit tam, kam jsem sice původně chtěl, ale teď už to zase musím vyrovnávat na druhou stranu. Dochází k menší slovní půtce s manželkou a po čase jí zakazuju pádlovat. Když se po určité době chceme vrátit k břehu, zjišťujeme, že nás proud nejen zanáší dolů na jih, ale je asi odliv, protože dostat se k břehu není vůbec žádná sranda. Po určitých bojích a nadávání se to ale nakonec zdaří a pak zas pro změnu táhnu člun po břehu zpátky na sever k našemu ležení. Slunce se už chýlí k západu a tak poslední zkušenost, kterou tento den uděláme, je to, že člun se řecky neřekne „karavati“, jak to měla manželka zažito z nějaké komunistické básničky, ale „barka“. Vida, co od nás ti Řeci všechno nepřebrali!

Večer ještě sjedeme do Methoni vedle a dáváme si v taverně u moře nějakou večeři. Michal si dává šopský salát o němž tvrdí, že je tak dobrý a sytý, že se dá jíst i jako hlavní jídlo. Považuju to za pěknou blbost, protože doma jsem teda jedlý šopák v životě nejdl. Když mu ale přinášejí plný hluboký talíř s nahrubo nakrájenou zeleninou, vajíčkem na půl a kusem balkánského sýra nahoře, jsem schopen uznat, že s chlebem by se toho člověk skutečně najíst mohl. A když pak zkusím, jak ta blbost chutná, nevěřím… Od těch dob vím, že tzv. balkánský sýr nemá s pravou fetou kromě podobného vzhledu nic společného a že i olivový olej může udělat chuť obyčejné zeleniny úplně jinou. Je to skvělé! Příště si to musím dát taky.

Pondělí 1.9.2003, 4. den, na Lefkadu!

Po ránu se ještě vykoupeme v bazénu a dopoledne chceme vyrazit na Lefkadu. Tentokrát ale musíme čekat na M+M, kteří se ještě pořád válejí v posteli a to už přitom dávno nespí! My už máme všechny věci v kufru a když se Michal objevuje, učeně nám sděluje, že po ránu je energie čchi u muže nejsilnější, a proto je toho třeba vyžít. Jsem fakt zvědavý, kdy na tu Lefkadu dojedeme.

Na cestu se vydáváme až někdy po jedenácté. Je třeba jet kousek zpátky na sever a pak odbočit na západ směr Veria – Kozani. Cesta vede krásnou skorodálnicí, která se neplatí, a to až do Greveny. V Greveně je už pěkné vedro, zastavujeme tady ale, abychom nakoupili nějaké potraviny, protože zadní sklo se už celkem vyprázdnilo a už tam poletují akorát prázdné dózy. Kousek za Grevenou zastavujeme v nějakém psuedoaltánku se studánkou, dáváme si brie z Greveny a vodu z pramene. Za Grevenou ovšem dobrá cesta končí a začínají serpentiny.

Za Grevenou, na střeše Pindosu, odbočujeme doleva a vydáváme se směrem na kláštery Meteoras, které máme skoro po cestě. Aspoň na mapě to vypadá jako malý kousek. Jedeme ale hodnou dobu, cesta je samá zatáčka, potkáváme taky dost turistických výletních autobusů a nikde nic. Přiznávám otevřeně – moc mě Meteoras nezajímají, na obrázcích to vypadá moc pěkně, na živo to určitě taky bude pěkné k pokoukání, ale moc nenacházím důvod, proč bych tam měl lézt. Asi to je tím, že všechno související s křesťanstvím je pro mne dost neatraktivní a ostatně ve všech cestopisech, které jsem o Meteoras četl, jsem četl akorát věci typu „byli jsme tady, viděli jsme to, je to strašně strmé a vysoké“. Takže pokud jde o mě, klidně bych otočil auto a nechal Meteoras za zády.

Jedeme dál, nikde žádná cedule, podle mapy by už jsme tam skoro měli být. Zastavujeme teda u cesty u nějakého motorestu a ptáme se obsluhy. Jó, jedeme dobře, dozvídáme se, ale je to ještě dalších 25 nebo kolik km. Radíme se co dál a zjišťujeme, že mezi námi není žádný nadšenec, který by to musel za každou cenu vidět. Hurá! Otáčíme se tedy a jedeme zpět.

Michal je na rozdíl ode mne eufemisticky řečeno opatrný řidič, a tak často jedeme dlouho za nějakým tím tirákem a já se raději dívám z okna. Někdy to trvá tak dlouho, že dokonce i Martina, která jindy spíše upozorňuje „Míšo, pozor, padesát!“ mě tentokrát překvapí, když jí slyším říkat „tadys‘ ho mohl, Míšo, předjet!“. Michal nám ale oznamuje, že mu to nevadí a radši pojede v klidu. Naštěstí se ale po čase střídáme a tak mají cestující možnost okusit ostřejší jízdu starého motomatadora, na jehož kontě zatím není i přes velký počet odjetých km jediná dopravní nehoda. Kura, zasloužil bysem zahrát na Hvězdě v Zákrutě Skladbu cti! Teď zas pro změnu úpí a syčí Michal a já musím své úkony čas od času obhajovat. Je to ale marné…

Když už konečně dojedeme do Ioanniny, serpentiny končí. Ještě před Ioanninou je krásný sjezd, kdy po levé straně je platanový háj, přes který protéká z hor tekoucí říčka. Podél cesty k tomu ještě kvetou mohutné oleandry. Po stranách se k tomu ještě tyčí poslední štíty Pindosu. Krása!

U Prevezy nějak nemůžeme trefit do podvodního tunelu, značení je tady totiž nějaké zmatené, ale nakonec se po chvíli pokusů-omylů vynořujeme na druhé straně zálivu a míříme už k mostu na Lefkadu. Most je dole, začíná se stmívat a my konečně přijíždíme do Lefkas Townu.

Martina ještě musí na net zkontrolovat nějaké zkoušky nebo něco takového související se školou a my si dáváme naše první řecké frappé. Fakt dobré! Mezitím je už úplná tma a my se se servírkou radíme, kam jet. Před pár dny zasáhlo Lefkadu zemětřesení a tak nám spíš na propagační omalovánkovité mapce ukazuje, kam nejet. Jde zejm. o Porto Katsiki a Egremni, kam jsme jet chtěli, protože to na netu všichni vychvalovali. Manželka se souběžně podivuje nad názvy Porto Katsiki (kozí přístav), Kathisma (židle) apod.

Servírka nám doporučuje Agios Nikitas a tak za tmy míříme přes kopce na západní pobřeží. Nakonec se rozhodujeme pro Kathismu, protože je blíž u cesty, na které jsme. Když přijedeme k pláži, vidíme pohyb akorát u 2 přistavených německých přívěsů. Vytahujeme jen spacáky a jdeme na pláž na lehátka. Michal vytahuje vařič, udělá všem čaj a na závěr si ještě připíjíme teplou plzní. Nebe je jasné a plné hvězd, moře šumí a manželka se iracionálně trochu bojí. Ať si kdo chce co chce říká, na noc pod šikárem nic nemá. Pokud je teplo a neprší.

Úterý 2.9.2003, 5. den, Agios Nikitas

Ráno se budíme a zjišťujeme, že proti pláži s hrubším pískem nemá nikdo výhrady. Dokonce jsou tady asi 3 ubytovací kapacity, vytahuju dalekohled a zkoumám, jak asi můžou být zaplněné. Vypadá to, že narváno tady teda rozhodně nebude. Zejm. ten severněji umístěný komplex vypadá přijatelně. Shodujeme se na tom, že bychom se tady mohli po nějakém ubytování porozhlédnout. Všechno je domluveno, když se po chvíli objevují vosy. Asi bych tomu moc nevěnoval pozornost, ale Martina začíná lehce panikařit a zdrhá do auta. Po čase nám Michal omluvně oznamuje, že by raději jeli někam jinam, protože Martina je na kousnutí (bodnutí) dost alergická a s největší pravděpodobností by musela rychle do nemocnice, nebo aspoň k doktorovi. To je nemilé, protože vosám a včelám se asi těžko vyhneme, ale jinak není co řešit, nasedáme do auta a jedeme směrem na včera nám doporučované Agios Nikitas. Aspoň poznáme více míst.

Agios Nikitas je malé městečko či spíše vesnice s malou pláží, která teda není nic moc. Napravo, více na sever, ale vidíme pláž mnohem větší a opuštěnou, jsou u ní jen nějaké dva tři domky. Vypadá to ale, že cesta k nim je neprůjezdná, u cesty je mj. i dokonale zasypané auto. Vidíme i vyvrácené el. sloupy, takže pokud tam nemají elektrocentrálu, popř. alternativní přívod (což bych vzhledem k tomu, že el. sloupy v Řecku jsou jen obyčejnými na hrubo otesanými kmeny s hejnama vystupujících suků, fakt nečekal), budou na té hezké opuštěné pláži bez šťávy. Chvilku potrajdáme po městečku, ale v podstatě tady nic není a podél pobřeží se vydáme k té opuštěné pláži. Po určité době to už ale moc nejde a tak se musíme přesunout na cestu lemující pobřeží. Říkáme si, že ty kupy sesutého štěrku a skal by se snad autem daly objet.

Po cestě míjíme barák, z jehož zahrady trčí větve mandloně s právě zralými plody, a tak si jich pár nasbíráme společně s fíky, které tam rostou taky. Když přijdeme k těm barákům na pláži, vidíme, že je to taverna s 2 domky, kde jsou asi nějaké apartmány nebo studia. U pláže stojí nějaký autokar, z čehož usuzujeme, že se tady dojet asi dá. A elektrika kupodivu taky jde.

Pláž vypadá nádherně! Je písčitá, občas na ní jsou nějaké větší balvany, voda je krásně modrá a vlny vcelku potěšitelné. Nemáme sice plavky, ale to mně a Michalovi nevadí, svlíkáme se do naha a skáčeme do vody. Paráda!

Když se dostatečně vyblbneme, oblečeme se a jdeme se zeptat na ubytování. Starší chlapík, tak přes šedesát, moc přátelským dojmem nepůsobí. Manželka přijde trochu naštvaná, protože když na něho začala mluvit řecky, hned na ni vystartoval, jak to, že mluví řecky a jestli je z Albánie. Myslím, že to je možno považovat za velkou urážku a kdyby mu chtěla oplatit stejnou mincí, musely by se asi zeptat: „a co ty, ty jsi Turek?“.

Děda měl ubytování za 30 € za studio/2 lidi, což se nám teda zdálo moc jednak proto, že bylo po zemětřesení a měl z 6 studií pronajaté akorát jedno, ale hlavně tam nebyla kuchyňka, což je věc, kterou jsme rozhodně požadovali. Na to nám nakvašeně odpověděl, že pokud chceme kuchyň, tak ať jdeme do Nikitas. Moc dneska nechápu, proč jsme ho rovnou neposlali do háje nebo do ještě smrdutějších končin. Místo toho jsme se dohodli, že dnešní noc zůstaneme tady a zítra se porozhlédneme jinde.

Manželka se celkem skamarádila se švagrovou majitele a bylo vidět, že to tam děda řídí železnou rukou. Nevím, možná byl tak protivný proto, že mu zemětřesení zkazilo kšeft, nebo možná proto, že byl prudérní a vadily mu naše holé zadky. I když, těch tam bylo později rozhodně víc.

Místo to bylo fakt krásné, bokem, poloopuštěné, pláž byla dlouhá, podle mapy se asi jmenovala Pefkoulia, ani nevím, neptali jsme se. Došli jsme zpátky pro auto, objeli kupy spadaného kamení a dojeli až k baráku. Trochu jsme se ubytovali a šli dále na sever na pláž najít si nějaké opuštěné místo, kde se nebudou nahé stydět ani holky. Na pláži jsme míjeli i lidi ve stanech a bylo jasné, že nahatých nás tam bude víc. Nakonec M+M zůstali opodál, my jsme ještě poodešli dál za velký šutr a vrhli se do moře. Měl jsem celkem dojem, že to moře je nějaké slanější, než jinde. V každém případě ale bylo nádherně teplé a i vlny byly obstojné. Prostě – naprostá spokojenost. Musím ale přiznat, že už první den mě napadly kacířské myšlenky – ty jo, co tady budeme 3 týdny dělat? Už jsem si příliš zvykl pořád něco dělat a moc nevydržím v klidu se někde povalovat. No, jsem fakt zvědavý, kdy mě to přestane bavit.

Večer si zajdeme do Nikitas někam na večeři, procházíme tou hlavní uličkou směrem k moři a u jedné taverny nás odchytí majitel nebo možná vrchní a hned nám podstrkuje jídelní lístek; když zjistí, že jsme Češi, okamžitě vytahuje lístek v češtině. I přesto, že ten díky manželce nepotřebujeme, tento marketingový tah oceňujeme a jdeme k němu. Asi tady jezdí dost Čechů. Vzápětí manželka chlapíka překvapuje svou plynulou řečtinou a ihned si získáváme jeho sympatie. Raději zkoumáme lístek v originále a řecky si všichni i objednáváme. Každou řecky objednanou položkou vrchní oceňuje slovy Bravo!. Vzpomínám si jen, že Martina si dala papucaťa (sekanou plněné lilky), jako doplňky jsme si dali choriatiti (řecký salát), já jsem zkusil pravé řecké tzatziki (no, v Česku by se tohle vyrobit nedalo) a všichni ostatní si taky dávají typická řecká jídla. K tomu si dáváme krasi (víno) a to aspro (bílé). S jídlem panuje opět naprostá spokojenost, na závěr ještě dostáváme jakožto pozornost podniku Ouzo. No, v kombinaci s vínem to úplně nejlepší není, ale pochopitelně s díky přijímáme.

Středa 3.9.2003, 6. den, Mikros Gialos

Ráno se teda opět balíme a jedeme hledat ubytování s kuchyňkou. Děda nás ještě odchytí a začne přesvědčovat, ať tam zůstaneme, že nám teda sleví na 20 € jak jsme původně žádali a začne vychvalovat přednosti tohoto místa. Přednosti tohoto místa nám jmenovat nemusel, samotným nám byly jasné. Ovšem způsob, jakým to dělal, nás nutit vyvracet oči v sloup. Svojí pitoreskní jižanskou angličtinou (kdy se např. místo „h“ vyslovuje „ch“) nám tlačil do hlavy věty typu: this is the best place on the beach, the only accomodation here, and imagine, my friend, in the night, the moon over the sea… Všem nám to velmi silně připomínalo propagandu v Lloret de Mar s jejími diskotékovými story (the best disco in town, no children, no drunk people, no troublemakers…). Pozdě – vole! Kdybys nedělal machra, tak bychom, podle mě, tu kuchyňku oželeli a zůstali tady, protože místo to bylo fakt super.

Místo toho ale nastupujeme do auta a odjíždíme zpět směr Lefkas. Protože na západním pobřeží už toho moc nezbývá, budeme dnes zkoumat pobřeží východní. Nejdříve ještě ale koupíme nějaké pečivo, olivy a tak a jedeme. Žádné místo se nám ale podél východního pobřeží nelíbí, je to všechno takové moc turistické, a co úplně nesnášíme, jsou hotely a apartmány hned u cesty a vedle pláž. Vrcholem všeho je pak Nidri s lidma ucpanou hlavní silnicí. Schválně jsme se tady byli podívat na pláž…. No je to lepší než na přehradě, ale to jenom proto, že je tady čistější voda. Dále směrem na Vlicho už je to fakt hotová přehrada, protože tam je moře z druhé strany uzavřeno výběžkem pevniny a u konce je zátoka úplná mělčina. Zkoušíme se dát ještě nalevo směrem na Geni, ale tam objevujeme jenom nějaký kemp plný Němců; vypadá to tam jako nějaké uzavřená společnost a moc se nám to tam taky nelíbí, protože tam není otevřené moře.

Vracíme se teda zpátky na hlavní a pokračujeme dále směrem na jih. Dalším místem k prozkoumání je Poros. Když jím projíždíme a vyhýbáme se dědovi s oslíkem, hned nás odchytává jajula (stařenka) a čile se ptá, jestli nesháníme domataťa (pokojíky). Sice sháníme, ale někde u moře, jajo! Sjíždíme dolů do Mikros Gialos, a tam se nám to vcelku líbí.

Vydáváme se tedy na průzkum trhu. Začínáme zleva, kde hned narazíme na hodně pěkné apartmány; příjemná paní domácí nám ale hned na úvod oznamuje, že je to trochu dražší. Bohužel už si nevzpomínám, kolik za to chtěli, ale měli to čerstvě zrekonstruované, a navíc s vkusem! Asi to stálo nějak kolem 50 €/apartmán pro 2 lidi. S úsměvem se loučíme a jdeme dál. Mám pocit, že o nás hned ostatní věděli, protože když si prohlížíme další apartmán (hodně prostorné 2+1) a ptáme se na cenu, ženská hned vyzvídá, kolik chtěli vedle. Vědoma si té nevýhody, že tady není výhled na moře, ji nakonec manželka, která se dostává do formy, stlačí až na nějakých kuriózních 27 €. Cena je to fakt fantastická, ovšem moc se nám to nelíbí a jdeme dál.

Následuje další místo, dokonce i s bazénem a tady se sice obáváme, že to bude dražší, ale jdeme se zeptat. Postarší vychrtlý chlapík se zrovna krmí chlebem s hrozny (docela zajímavá kombinace), ale hned nám ochotně nabízí apartmány přímo u moře s krásným výhledem. Jedná se o mezonet, tzn. místa je dost pro všechny. Tenhle apartmán se nám hodně líbí a tak se začíná vyjednávat. Chlapík za to chce nějakých 65 € a manželka rozjíždí těžké smlouvání. Nakonec se dostáváme na 45 €, ale požadujeme minimálně 40 €, což je 10 €/os. Chlapíkovi se už evidentně takhle nízko nechce jít a argumentuje běžnými cenami, za které to dává. Manželka zas pro změnu argumentuje tím, kolik nám nabízeli jinde a nízkou návštěvností. Sranda je, že doma by něčeho takového nebyla vůbec schopna a tady se vždycky rozjede tak, že se sama nestačí divit. Chlapík se už asi dostal na minimum, na které je ochoten jít, a my ho pro změnu necháme ještě v nejistotě a zkoušíme, jestli snad nenajdeme něco lepšího.

Rozhlížíme se i jinde, ale všichni tak nějak tušíme, že už těžko najdeme něco lepšího, a tak se vracíme a domlouváme se na 40 € s tím, že tam zůstaneme tak cca 5 dnů. Chlapík je nakonec taky spokojený, ukazuje nám, kde si můžeme zaparkovat auto a my shledáváme další plus, protože tohle místo má i vlastní garáž ve svahu, je tak pro cca 12 aut, ale teď jsme tam sami spolu ještě s někým.

Ubytováváme se a jdeme se podívat dolů k vodě. Hned pod apartmánem se dá po schodech sejít k moři, je tam vybetonovaná terasa, na které se vyvaluje nějaký anglán (bydlí hned vedle) a když jdeme kousek dál podél pobřeží, objevujeme malilinkatou plážičku tak pro nás 4. Bomba! Hned vedle ní jsou velké šutry přes které nejde vidět a teprve dále za šutrama začíná hlavní městská pláž. Nikam teda nemusíme chodit a můžeme se koupat rovnou tady. Voda je stejně jako všude na Lefkadě naprosto čirá, tady jsou navíc hrubší oblázky, takže dno se nemá čím čeřit. Je to prostě nádhera.

Zbytek dne trávíme u moře, které kombinujeme s bazénkem. Večer se ještě projdeme po zátoce, moc tu toho není, asi tak jenom 3 taverny a 2 minimarkety (v Řecku to aspoň nazvou pravým jménem, ve Španělsku se obdobný krámek jmenoval vždycky SuperMerkado).

Zítra hned nafouknu kajak a vyrazíme na průzkum nejbližšího okolí.

Čtvrtek 4.9.2003, 7. den, u vody

Naše místečko je volné, takže tam zapichujeme slunečníky a trávíme den stejně jako včera. Kromě toho nafukuju kajak a vyrážíme na moře. Poučen problémy z Methoni už vyjíždíme v situaci, kdy je spíš příliv než odliv a lépe s manželkou koordinujeme své pohyby. Je taky pravda, že situace je jednodušší i proto, že se pohybujeme po zálivu a proto ani pohyby moře nejsou tak divoké. Z vody nafotíme i pár záběrů a přirážíme u skály, která je dole vymletá a pod malým převisem je i miniaturní plážička. Za výčnělek skály přivazuju kajak a jdeme se potápět. Po chvilce se dívám, že manželka zběsile prchá z vody a když zjišťuju, co se stalo, tak mi sděluje, že tam jsou ryby … Manželka se tedy přesunuje k člunu a já šnorchluju dále. Ryb tady zas tak moc není, myslím tím druhovou strukturu, možná tak 6. Po nějaké době se vracíme zpátky a nejde nám to tak zle, i když pádluju opět jen já, abychom se tak často nepřetáčeli.

Na břehu nás se zájmem sledují M+M a kdyby jim hrdost dovolila, možná by i zažádali o zapůjčení tohoto skvělého vodního dopravního prostředku. Musí jim ale být jasné, že díky svým pichlavým poznámkám při každém překročení pádla v autě by to zadarmo nebylo.

Večer si říkáme, že zajedeme do Lefkady. Prohlídneme si marínu, Michal zavzpomíná na dovolenou na jachtičce ve Středozemí a jdeme dál. Na to, jak málo lidí je u nás, to tady vypadá o poznání živěji. Projdeme celou shopping street, ženské si prolezou nějaké obchůdky, manželka si koupí brýle nějaké fakt zajímavé značky (myslím že Martini nebo tak něco) a všichni jsme spokojeni.

Po cestě zpátky si pouštíme Buty a když se blížíme k Porosu, hraje zrovna Kovboj. Od té doby pokaždé když slyším „… noc je chladná a kovboj starý, štíty skalní, přikryl mrak …“ tak si vždycky vzpomenu na tenhle večer a tuhle cestu.

Pátek 5.9.2003, 8. den, vnitrozemí Lefkady

Dneska se od rána nějak honí mraky a k vodě to moc není a tak rychle přijímáme alternativní program – pojedeme se podívat na ty vodopády u Nidri a pak půjdeme někam do kopců.

Najít to jde kupodivu velice dobře – v Nidri se odbočí doleva, jede se mezi olivovými sady až se přijede pod tavernu Platani, která je skutečně hned vedle nádherného obrovského platanu. Pak se jde kousek pěšky do mírného kopce kolem plastové hadice, kterou, jak spekulujeme, si někdo od vodopádů přivádí vodu.

U vodopádů samotných to vypadá přesně tak, jak očekáváme – vody moc není. Ostatně, v září ani nic jiného čekat nelze. Když je tady dost vody, tak to asi bude vypadat dobře, takhle je efekt slabší. Moc dlouho se tady nezdržujeme, prozkoumáme akorát vodní živočichy (jsou tady nějaké žáby) a vracíme se zpátky k autu.

Máme takovou tu propagační mapku, a podle ní se vydáváme kamsi do vnitrozemí s tím, že někde necháme auto a půjdeme, kam nás napadne. V jedné zatáčce pod lesem vidíme hnědou směrovku upozorňující na nějaký klášter nebo kostelík, a tak necháváme auto v zatáčce (je v tom místě rozšířená a aut se tam na šotolinu vejde více) a dále do kopce postupujeme do prašné štěrkové cestě pěšky. Za chvíli nás překvapí nějaký chlapík na mopedu, co se dere po téhle cestě vzhůru. Nevěříme, že to stoupání může na tomhle podkladu vyjet. Za chvíli to samé, ale jiný chlapík veze i manželku. Stroji dochází dech a tak si chlapík pomáhá nohama. Asi jsou na to zvyklí. Za chvíli pro změnu nějaký pick-up. To jsme teda netušili, že to je taková frekventovaná cesta…

Po nějaké době, když už jsme zdolali mírné stoupání a šli jsme už skoro po rovince, jsme u prvních vinic došli nějakého chlapíka, kterého jsme využili k tomu, abychom se ujistili, že jdeme správně. Samozřejmě ho hned zaujalo, že manželka mluví řecky a probíhaly obvyklé vysvětlovačky. Tentokrát ale manželka neměla kam utéct, protože chlapík měl stejnou cestu jako my. Dnes je totiž nějaká slavnost v bývalém polorozbořeném klášteře, a tak proto je tady takový provoz. Chlapík tam jde taky a říká, že jestli se chceme podívat, že můžeme, že tam bude i jídla a pití dost. Shodneme se na tom, že tohle se určitě v rámci folklórní exkurze vyplatí vidět, a jdeme s ním.

Manželka mezitím musí chudák pořád diskutovat a nikdo z nás jí s tím nemůže pomoct. A tak vysvětluje, že po válce musel děda utéct, jak se protloukali přes Balkán na sever, jak nakonec každé děcko skončilo jinde a jak je pak po měsících zase sháněli dohromady… Tehdy jsem si poprvé řekl, že bych se měl naučit větu „její děda Achileas byl totiž komunista a dodnes má jaja doma Leninovy spisy vázané v kůži!“, kterou bych jako první vytasil vždycky, když bych detekoval větu „a jak to, že umíš řecky?“. Dodnes jsem se ale tuto větu nějak nestihl naučit.

Chlapík jí vykládat vtipné historky o tom, že tam na severu, odkud manželčina rodina pochází, to měli celkem dobré, protože mohli utéct. Tady to měli komouši horší, protože tady neměli utéct kam. A tak jim sem tam uřezali hlavu, sem tam je oběsili, většinou se ale spokojili jen s jejich předáky a ostatním tato výstraha stačila. My, kteří jsme zažili 40 let komunismu (resp. jejich část) na vlastní kůži, jsme to zhodnotili jako rozumný postup. Chlapíka debata evidentně bavila a nabízí se, že s náma klidně půjde nahoru k tomu kostelíku, kam máme namířeno. Tvrdí totiž, že cesta není nijak značená a že je to komplikované a sami to nenajdeme. Tato představa ovšem manželku děsí, protože nemá chuť strávit několik hodin debatou s čilým chlapíkem, kterého bychom evidentně i přes jeho vyšší věk nesetřásli ani po mnoha kilometrech.

Těsně před rozvalinama kláštera nás překvapuje na cestě něco, co vypadá jako fialový koniklec, a o čem tenkrát přesně nevíme, co to je (je to ocún). Na místě je už vše skoro připraveno, dokonce vidíme i malou elektrocentrálu, která tam slouží coby napájení elektrické kytary a zesilovače (!). To nás fakt pobaví, nejvíce Michala, který je zdatným basákem několika bývalých proslulých undergroundových formací. Na místě jsou i 4 kněží, což nám teda připadá jako fakt divné množství (víc by nám vyhovoval lichý počet). Trochu to tam prolezeme, jednomu z nás se strašně chce a tak zalézá ještě dál do trosek. Nakoukneme i do jediné zachované (či opravené) budovy, kde je oltář, ale dovnitř se raději necpeme – přece jenom, jsme tady jediní turisti.

Nejvíce nás ovšem s Michalem zaujme dvojice chlapíků, kteří jsou vidět na fotce vedle. Sedí nalevo na zídce, ten mladší má proužkovanou košili. Ten starý mi trochu připomíná jednu proslulou rázovitou postavičku mého dětství. Chlapíci se neustále vybavují a za každou větou se šíleně chechtají, většinou něco vypravuje stařík a směje se takovým sípavým smíchem – trochu podobně se smával Cízler. Tehdy jsem asi nejvíce litoval, že nemluvím řecky. Největší sranda byla, že se spolu bavili a chechtali i poté, co mše pokračovala venku. Papasi totiž vylezli ven a světili chleba, a všichni kromě nás a této dvojice se slezli kolem.

Poté už slavnost skončila, hudebníci začali ladit inštrumenty a my jsme se chystali k odchodu. Michal chtěl sice trochu zůstat, protože by ho zajímala ta muzika, manželka ale zase pro změnu po očku sledovala, kde je náš průvodce, aby mu mohla nepozorovaně uniknout. Naštěstí se jí to podařilo.

Směřujeme podél vinic dále do vnitrozemí. Sem tam zkoušíme hrozny, některé jsou kyselé, jiné už sladké a přemýšlíme, jaké odrůdy to asi můžou být a jaký bude výsledný vinný produkt; po chvíli už jsme hroznů přežraní. Cesta pokračuje více méně po vrstevnici a i počasí je pořád ideální, protože je sice teplo, ale ne příliš a mraky se taky vyskytují v dostatečném počtu.

Po nějaké době konečně narazíme na nějakou vesničku, jejíž jméno si už sice nepamatuju, ale podle fotek z netu je to evidentně Englouvi. Dojdeme do centra, které tvoří dlážděná náves, uprostřed které roste obrovský starý platan. Nádhera! Miluju platany! Otevřený je jediný podnik, a to nálevna na náměstí.

Jdeme dovnitř a vítá nás servírka, jakou jsem viděl poprvé a asi taky naposledy v životě – stará jajula celá v černém, seschlá a maličká, s několika žlutými zuby, mohla mít možná tak 80. To je fakt etno! Protože jsme šli celou dobu kolem vinohradů, tak mě nejvíce zajímá, jestli mají místní víno. Mají. A můžeme zkusit? Pokud nám bude chutnat, tak určitě minimálně jednu petku koupíme. Už tak 3 roky zlehka piju víno, nejsem sice žádný znalec, ale dobré víno od špatného poznám. Jajula samozřejmě ochotně souhlasí a nalívá mi skoro deci. Vůbec, když po Řekovi chci, aby mi nalil víno na ochutnání, nalijou vždycky tolik, jako by tím měla odstartovat bujará pitka. Víno mají červené, barva nijak sytá a je … úplně hrozné!!! Takové nějaké řídké, kyselé… Ještě se doptávám, jestli to už je letošní, to by tu bídnou chuť celkem vysvětlovalo, ale ne, je loňské. Děkuji jajuli a nějak nerozvádíme, že si do zásoby nic nekoupíme. Jajula je v naprostém klidu, nic za to nechce a bere to jen jako součást řecké pohostinnosti.

Nad dědinou už se zase tyčí kopce, na tom přímo nad náma je vidět nějaký kostelík s modrou střechou. Navrhuju, že bychom se tam mohli vyškrábat. Souhlasí kupodivu moje vlastní manželka, Martině se moc nechce a tak zůstávají s Michalem dole a my lezeme po skalách vzhůru. Jde to celkem dobře, kolem sebe cítíme intenzivní vůni oregana, sem tam musíme provést Obrazeknějaký obchvat, chvilkama lezeme jen skoro po vrstevnici, ale kousek pod vrcholem narážíme na překážku, kterou už nedokážeme zdolat – rostou tam totiž dost hustě nějaké ostnaté keře, které nejdou nijak obejít. Hluboko dole pod sebou vidíme vesnici a dalekohledem i Martinu s Michalem. Musím tímto vyslovit pochvalu své ženě, od které bych takovýto horolezecký výkon fakt nečekal. Při pohledu dolů vidíme napravo něco jako řečiště, kterým se možná na jaře a při deštích valí voda a tipujeme, že tudy by to snad šlo. Tak dlouho na nás ale M+M čekat nemůžou. Dolů lezeme mnohem rychleji než nahoru, schválně to bereme více pravou stranou a skutečně jde vidět, že tudy by to šlo. Michal nám pak dole říká, že se celkem diví, že jsme vylezli tak vysoko a že to byl možná trochu risk. No, zdola to asi vypadlo divočeji.

Stejnou cestou jakou jsme přišli se zase vracíme zpátky a kousek nad asfaltkou potkáváme nějaké lidi, kteří nás česky zdraví. Martina, která šla popředu, se s nima totiž dala do řeči, a tak už věděli, že potkají krajany. Moc Čechů jsme ale na Lefkadě nepotkali – dnes už vím, že jsou spíš v Nidri, Vassiliki a Agios Nikitas.

Sobota 6.9.2003, 9. den + Neděle 7.9.2003, 10. den, Mikros Gialos

K těmto dnům nějak není moc co říct, byli jsme opět na „naší“ plážičce, jednou se do její blízkosti skrz křoví u cesty drze prodral nějaký italský pár, ale to byla jen výjimka. Jsme už celkem dost opálení, takže jsme spíš pod slunečníkem. Večer vždycky vypijeme nějakou tu retsinu a trávíme čas nicneděláním.

Asi nejzajímavější událostí těchto dvou dní je to, že M+M potlačili hrdost a poníženě zažádali o zapůjčení kajaku, který jsem mimochodem nechával nafouklý celou dobu venku na terase apartmánu pod náma. Doma by ho hned někdo ukrad‘. Co se zapůjčení týče, projevil jsem velkorysost a nevyžadoval padnutí na kolena. M+M si po připlutí zpět kajak pochvalovali (bodejť by ne!), ale jen opatrnými slovy, abych si nemohl myslet, že tím berou zpět své dřívější námitky.

Asi to bylo tím nicneděláním, ale vcelku s manželkou uvažujeme, že 14 dní by nám možná stačilo…

Pondělí 8.9.2003, 11. den, odjezd na Peloponés, Olympia

Ráno lije jak z konve. Uvažovali jsme, že dneska nebo zítra odjedeme, ale počasí vše rozhodlo za nás. Zajdeme na recepci, domluvíme se s chlapíkem, zaplatíme a jdeme se rychle sbalit. Nejhorší je vypouštění lehátek s těma debilníma zpětnýma ventilkama! Sice jsem už získal gryf na vypouštění, ale stejně tam vždycky nějaký vzduch zůstane. Měli by k tomu dodávat podtlakovou pumpu.

Za hustého deště odjíždíme dolů na jih, směr Peloponés. Prosadím, že pojedeme zkratkou, ovšem to asi nebyl dobrý nápad, protože zkratka vede přes hory, a tak opět serpentiny a žaludeční nevolnosti cestujících vzadu.

Když sjíždíme dolů do Andiria, dostaneme se poprvé do kolony, která strašně pomalu sjíždí z kopce dolů. Do bude asi do přístavu… Most do Ria tenkrát ještě nestál, a tak jedeme trajektem, který stojí nějaké 2 nebo 3 €. Místní už tam rovnou zkušeně nacouvávají, my najíždíme tak, jak jsme. Trajekt jede jen chvilku a jsme na druhé straně. Teď je na mně, abych vycouval, ovšem sám se divím, že to není tak lehké. Ty auta jsou tam totiž naštosované moc natěsno a tak mi raději „průvodčí“ udělá místo, abych se mohl otočit. Je to tak asi fakt rychlejší.

Říkáme si, že bychom se mohli podívat do Patry, ať máme taky nějaký zážitek z města. Je ovšem něco kolem druhé hodiny a v podstatě úplně všechno je zavřené. Naštěstí už přestalo pršet, jen občas trochu krápne, a tak se trochu projdeme, v nějakém bifé si dáme kávu a jedeme dál.

Naší další dnešní zastávkou bude Olympia – je to totiž po cestě, a tak by určitě bylo chybou se tam nestavit. Čím víc se posunujeme na jih, tím je počasí lepší, a když už dojíždíme do Olympie, je zase hezky a teplo. Přijíždíme tak akorát, protože asi za hodinu zavírají. Zjišťujeme ovšem, že tohle je celkem ideální čas, protože areál je už dost vylidněný, není vedro a my se tady v klidu můžeme procházet bez toho, abychom museli kličkovat mezi davy organizovaných zájezdů a inkasovat vpichy deštníků mezi žebra.

Asi to bylo tou vylidněností, že se mi Olympia docela líbila. Když jsme se tam tak procházeli, měl jsem takový příjemný parkový pocit. Přece jenom, na to, aby na mne dýchla historie, tam už toho bylo přece jenom moc málo. Sem tam nějaké základy, nějaké ty povalené sloupy, nějaké zbytky chrámu, který restaurátor opravoval… prostě jenom šutry. A tak na mě mnohem větší dojem udělala okolní příroda, resp. to, jak příjemně byl ten areál s okolím spojený. A asi to bylo i tím podvečerem, že jsem Olympii vnímal jako takové příjemné klidné místo. Ještě štěstí, že jsme ji nezažili v sezoně!

No a protože jsme tam celkem sami, může si Michal dovolit nechat se na závodišti vyfotit jako Discobolos. Jak známo, jsou antické sochy nahé, a tak si i Michal stahuje kraťasy a vytváří onu pózu s pomyslným diskem v ruce. Právě když ho Martina fotí, vstupuje na stadion (asi jediná) skupina francouzských důchodců a ihned registrují jeho holý zadek. Naštěstí to berou s humorem a nevolají na nás mravnostní policii. Michal si ještě s Martinou dají běh na jedno stadium a zpět, kupodivu je to delší, než se zdá, a jdeme zpět. Ostatně, zavíračka už se blíží.

Přemýšlíme, kde dneska přespíme a jdeme se informoval do vesnice. Je tu sice kemp, ale žádný přístřešek tu nemají, dá se tu akorát tak postavit stan, který nemáme. Vzhledem k počasí nemáme odvahu spát pod širákem, protože nebezpečí deště se nám stále ještě zdá reálné. Díváme se ještě po městě, ale pension, do kterého jsme vlezli, byl tmavý a nepěkný. Shodujeme se na tom, že tady asi nic pořádného neseženem, protože je to turisticky příliš navštěvované, a že nejlepší bude jet co nejdál to půjde a pak se po něčem podívat.

A tak jedeme dále na jih směr Messinia. Slunce se už schyluje k obzoru a pořád nic moc nemůžeme najít. Jednou zkoušíme něco u cesty, ale majitel není doma. Naštěstí se ale cesta vcelku brzy opět téměř dotýká pobřeží a tak je i šance na nějaké ubytování výrazně vyšší. Už si dneska nevzpomínám, kde jsme to nakonec skončili, jestli to bylo Loutra Kaiafas, Kalo Nero, Kipparisia nebo nějaké jiné místo. V každém případě jsme ale sehnali hezké ubytování kousek od moře. Naše vyjednávací pozice byla tentokrát vzhledem k tomu, že přespíme jen jednu noc, slabá, a tak jsme cenu moc dolů nedostali; chtěla za to myslím 15 €/os a trochu jsme ji stáhli, možná jsme platili 50 €. Jednalo se o hezké ubytování s hodně velkou terasou, dole manželská postel a kuchyňka, nahoře jen jedna větší postel. Byla tu i televize a tak jsme se podívali na kousek Rush Hour s řeckými titulky.

Úterý 9.9.2003, 12. den, Methoni

Domácí se dneska chystá na bazar a my si říkáme, že v rámci etno exkurze bychom se tam taky mohli podívat. Sbalíme tedy věci a jedeme dál, ovšem nejdřív to vezmeme trochu do vnitrozemí.

Na bazaru to vypadá přesně tak, jak si představujeme, tzn. řev a chaos, je tam kupodivu i dost takových přičmoudlých typů. Už zdálky slyšíme „patates me dia evro“ a já se divím, že jsou ty b