Řecké ostrovy v Egejském moři

Do Řecka jede spousta lidí podívat se na cenné starověké památky, o nichž jsme se učili ve škole. My jsme však vyráželi s tím, že nechceme vidět archeologická naleziště, ale přírodu, moře a zapomenuté vesničky, v jejichž úzkých bílých uličkách popocházejí řecké babičky zahalené v černých šatech. Proto jsme pevninu nechali být a z athénského přístavu Pireus odpluli na ostrovy v Egejském moři.

Syros

S sebou jsme samozřejmě měli průvodce Lonely Planet, ale jeho anglické vydání nás dost zklamalo, neboť obsahovalo především nesmyslné seznamy hotelů, v nichž máme přespat, a restaurací, v nichž se zajisté máme najíst. Jenže jak jsme předpokládali, v přístavech nás čekaly davy místních nabízejících nám všemožné ubytování a ochotných k až neuvěřitelnému smlouvání. Cestovali jsme totiž na přelomu září a října, kdy už pohodoví Řekové vyhlásili konec sezóny a nikoho nečekali – řada taveren byla uzavřena, na některých ostrovech přestaly jezdit autobusové spoje a majitelé hotýlků nás brali jako bonusový dar z nebes, poslední příjem před zimou.

Nevýhodou doby těsně po konci turistické sezóny jsou suché větry melteny, které především oblast Kyklad sužují v obvykle srpnu a září. Vanou ze severu od Balkánu a dosahují síly 5 až 6 stupňů Beaufortovy škály. Občas se však dostanou až na devátý stupeň. Obvykle vanou několik dní, než se na čas zase zklidní. Jsou nebezpečné pro námořní dopravu, a proto v období melten není výjimkou, že je na několik dní přerušen lodní provoz. My jsme tak na tři dny ztroskotali na ostrově Tinos.

Přístav Pireus

Do Athén jsme přiletěli někdy v jednu v noci, ale i tak jsme se bez problémů dostali přímým autobusem do přístavu Pireus. Ten žije i v noci. Kotví tu spousta velkých trajektů, speed boats i obří zaoceánské parníky. Proto je noční procházka přístavem pěknou podívanou. Průvodce varuje před nocováním v Pireu, který má být nejnebezpečnějším místem z celých Athén. Tuto informaci jsme si ovšem přečetli až potom, co jsme tam spokojeně strávili noc spíce na schodišti před kostelem. Jediné, z čeho tam šel strach, byly pouliční tlupy psů, kteří nejsou žádní voříšci, ale pěkně vzrostlí hafani velikosti německého ovčáka a své území si chrání zlým vrčením s vyceněnými zuby.

Doporučuju prohlédnout si v přístavu jednotlivé typy lodí dřív, než si v některém ze všudypřítomných prodejních míst koupíte jízdenky. My se rozhodli jet z Pirea rovnou na ostrov Syros, správní středisko Malých Kyklad, a vybrali si samozřejmě tu nejlevnější loď. Když pak Antimarina majestátně vplula do přístavu noční tmou, bylo nám jasné, že jsme zvolili to nejpomalejší plavidlo, co na této trase jezdí. Na druhou stranu se rezavějící obr sunul mořem tak pomalu, že se ani nekýval, a měli jsme dost času prohlédnout si každý ze stovek ostrovů, jež jsme po cestě míjeli.

Z dálky řecké ostrovy vypadají jako vysušené hroudy hlíny a města na nich jako shluky paneláků. Když jsme se po pětihodinové plavbě konečně přiblížili k ostrovu Syros, zjistili jsme s úlevou, že je to jen klam. Ony paneláky jsou ve skutečnosti typická řecká bílá architektura krabicových tvarů s četnými teráskami podpírajícími vyšší patra, a s balkónky, na nichž se ale nikdo nesluní. Jakmile naše loď vmanévrovala do přístavu, svahy města Ermopolis jsme měli před sebou jako na dlani a zástavba naopak začala připomínat zákusky s krémem pastelových barev.

Na Syrosu se k nám po vylodění nicméně nikdo s nabídkami ubytování nehrnul. Proto jsme se rozhodli zvážit situaci v jedné z taveren na nábřeží, jejíž oprýskané židle a stoly z obyčejnými kostkovanými ubrusy prozrazovaly, že nebude úplně turistická. Úžasně kořeněné souvlaki (špíz), zapečená feta (typický řecký sýr tvarohového typu) a karafa řeckého bílého vína nás ujistily, že jsme si tuto zemi pro letošní dovolenou vybrali opravdu správně.

Syros se nakonec stal jediným ostrovem, kde jsme se museli po ubytování sami pídit. Napapkaní jsme se tudíž jali proházet ulicemi s batohy na zádech a za chvíli jsme měli nabídky. Byli jsme tři a podařilo se nám získat velký pokoj se čtyřmi postelemi za 40 euro. Předběžně jsme počítali s cenou o alespoň deset euro dražší (a proto budeme hodně spát na plážích), a tak jsme si říkali, jak dobře jsme pořídili. Později se ale ukázalo, že pokoj na Syru byl naprosto nejdražší a navíc nejobyčejnější za celých 16 dní našeho putování…

Ostrov slaného prachu

Na první pohled nás ostrov zaujal svou prašností. Neroste tu téměř žádná vegetace, která by zpevňovala půdu, a tak se suchá prsť díky silným sezónním větrům neustále vznášela ve vzduchu. Když si prachu, jenž pokrývá všechno včetně vaší kůže, líznete, zjistíte, že je slaný. Jsme přeci u moře.

Překvapilo nás také, kolik v ulicích parkuje odstavených aut, které podle tlusté vrstvy usazeného prachu zřejmě nikdo už dlouho nikdo neprojel. Později nám ale došlo, že se nejedná o nepojízdné kraksny, ale o používaná vozidla. Vyprahlý ostrov totiž trpí nedostatkem vody, a proto ji nikdo neplýtvá na mytí karosérie. Řidiči si obvykle jen pomocí stěračů vyčistí průhled v předním skle, takže jezdí ve vozech, které spíš připomínají maskované tanky.

Pitná voda je získávána z moře – odsolovací závod stojí hned za přístavem. Voda, která teče z kohoutku, je stále mírně slaná, a proto se hodí tak maximálně na vyčistění zubů. K pití jsme si museli kupovat vodu v PET lahvích, která na ulici stála celé jedno euro, zatímco v supermarketu vyšla obvykle kolem 30 centů.

Dominanty Ermopolis

Hlavní město Syru je především sídlem úřadů pro celou oblast Kyklad, a proto se zde nachází spousta rozlehlých kamenných paláců. Jsou soustředěny kolem hlavního náměstí, což je velká plocha vydlážděná hladkými mramorovými deskami, kde po večerech vysedávají místní i turisté. Jinak je ale ve městě stále klid – ulice jsou prázdné, všichni Řekové zalezlí. Ani v sobotu večer Ermopolis neoživl. Při večerní procházce jsme tajně nakukovali do osvětlených oken a viděli řecké rodinky trávící čas pospolu sledováním televize nebo tlacháním usazeni kolem kuchyňského stolu.

Kromě zmíněné agory stojí v metropoli Syru za vidění dvě církevní památky tyčící se nad městem na kopcích, na něž od přístavu vybíhá městská zástavba. Prvním z nich je pravoslavný kostel Vzkříšení Ježíše Krista se dvěma robustními věžemi, od něhož je pěkný výhled dolů na přístav. Ačkoli je kostel dominantou města viditelnou ze všech stran, cesta k němu není zas tak jednoduchá. Musíte totiž šplhat uličkami, z nichž řada je vlastně spíš dlouhatánskými mramorovými schodišti, a z nich už díky jejich úzké šířce a vysokým domům věže kostela vidět nejsou. Prostě jen tušíte, že kostel se nachází kdesi před vámi, a nezbývá než stoupat a řídit se intuicí.

Druhou dominantou je klášter sv. Jiří, jenž korunuje vršek vzdálenějšího kopce nad městem. Vydali jsme se k němu večer, kdy byl krásně nasvícen měkkým světlem. Na cestě k němu už musíte vyjít z turističtější části města a vnořit se do nepřehledné spleti uzoučkých, křivolakých uliček prudce šplhajících k vrcholu. Před dveřmi domků posedávají místní obyvatelé, kteří budou vaším zjevem spíš překvapeni – evidentně do této části města turisté nechodí. Je tu také řada taveren, z nichž je slyšet řecká hudba, zpěv, smích. Tyhle podniky rozhodně nevidí často jiné zákazníky než místní, takže doporučuju jejich návštěvu, pokud hledáte něco jiného než bambusová křesílka s paraplátky na břehu přístavu.

Při supění do kopce ke klášteru jsme se cítili jako v tajemných stínadlech. Uličky se neustále větvily a klášter z nich nebylo vidět, takže jsme se prostě jen snažili držet směr vzhůru. Plížili jsme se spoustou průchodů, přecházeli přes divné terásky, místy se ulička změnila ve strmé schodiště stoupající kolem hrbolaté stěny domu. Do toho kolem skučely prudké poryvy melten a nad protějším vrchem náhle vyšel velký oranžový měsíc. Začínali jsme se bát. Když jsme se konečně vyškrábali ke klášteru, jenž je zároveň sídlem místního biskupa, našli jsme jen nekompromisní hradby a zamčené dveře. Vzhledem k charakteru noci to vypadalo, že se vevnitř právě koná nějaká černá mše.

Syros a pláže

Faktem je, že na Syru není kromě procházek malebnými bílými uličkami moc co dělat. Starověké památky se nacházejí pouze na nedalekém ostrově Delos a místní pláže jsou vážně žalostné. Po prozkoumání Ermopolisu jsme se nicméně rozhodli učinit pokus o vykoupání.

Na pláž Azolimnos, která leží nejblíž městu, jsme se vydali pěšky. Procházka však vedla po silnici lemované nevzhlednými domy a spoustou odpadků, takže by bývalo bylo příjemnější vzít autobus, který jezdí okolo ostrova. V Azolimnu nás pak čekal šok, neboť místní „pláž“ s hrubým pískem byla dlouhá ne víc než 20 metrů a rozkládala se přímo ve vesnici. Kdyby nás mrholení a studený vítr neodradil od koupele a opalování, leželi bychom skoro přímo na návsi. Zjistili jsme, že naše původní plány spát na plážích začínají brát za své.

Využili jsme proto příjezdu autobusu a přejeli do Galissas, místa na západním pobřeží ostrova, které se mělo pyšnit nejkrásnější pláží na Syru. Opět jsme narazili jen na pár taveren a písečnou pláž dlouhou v tomto případě dobrých 50 metrů. Zátoka byla celkem pěkná a navíc se zde nikdo nepohyboval, protože den byl díky vichru opravdu studený. V letní sezóně tu ale musí být zřejmě hlava na hlavě, neboť výběr pláží na tomto ostrově je skutečně velmi sporý. A ty, které jsme měli možnost vidět cestou v autobuse, opravdu nestály za moc.

Dalším zajímavým místem na tomto ostrově měly být ruiny hradu či pevnosti v severozápadní části, ale my se raději rozhodli vypravit na nedaleký ostrov Tinos, kde jsme doufali ve větší počet „atrakcí“. A nebyli jsme zklamáni…