Pyreneje

Pyreneje – Parque Nacional de Aigüestortes i Estany De Sant Maurici I.

Stránkou o čarokrásném národním parku Aigüestortes jsem se rozhodla začít vyprávění o našem téměř třítýdenním putování po nejkrásnějších horách, které jsem kdy viděla (zatím)…o tom, jak jsme navštívili tři národní parky na území Pyrenejí…a každý byl úplně jiný…a jak jsme vylezli na mou zatím nejvyšší horu…a jak nás málem sejmul vrtulník…dvakrát…a jak jsme stopli mnicha…a šílenou učitelku…a jak jsme se učili španělsky…a vůbec – jak jsme do hor samým těšením málem odletěli o den dříve 🙂

Ano ano…nestává se asi lidem často, že si spletou datum odletu 🙂 No…nám se to samozřejmě stalo. Seděla jsem v pokoji, vedle mě komplet sbalená krosna, už jsem se rozloučila po telefonu s rodiči i s přáteli a čekala na Páju, který už udělal totéž a byl na cestě ke mně. Naposledy jsem se rozhodla zkontrolovat rezervaci autobusu na letiště do Vídně a nevěřícně při tom zůstala zírat na monitor – rezervace je až na další den! Ehm…tak jsem se postupně vzpamatovala z šoku, o něco později si tím prošel i Pája. Nějak jsme nemohli uvěřit, že jsme se tak spletli a navíc oba. Ještě že jsme odlet naopak nepropásli!! …aspoň nemusím vymýšlet úvod k cestopisu 🙂

Vznikla tak pro nás zajímavá situace – nemáme co dělat. Práci už jsme uzavřeli a nic nového nemá cenu začínat, zavazadla sbalena…já to vyřešila tak, že jsem většinu dne prospala (aspoň se mi bude v noci lépe cestovat). K večeru za námi přicházejí přátelé a já pouštím nějakou salsu, abych si navodila španělskou atmosféru. Pája to komentuje tím, že to jsem dělala celý den, když jsem spala 🙂

Vídeň, letiště. Ještě nikdy jsem letadlem necestovala, takže jsem zvědavá na první dojmy. Hm, nic moc. Se zájmem pozoruju cvrkot kolem – to je vám zjevů! Ind s turbanem, chlápek s knírem nakrouceným jak Dalí a mezi tím my s Pájou a naše nepřehlédnutelné krosny. Jsme široko daleko jediní baťůžkáři a já uvažuju, že příště si pořídím tričko s nápisem „I am backpacker“… A líbí se mi ten nápad čím dál tím víc.

Kontrola zavazadel v pořádku, s napětím čekám, jestli nezačnu pípat po průchodu bezpečnostním rámem (mám v páteři titan) – a zklamání, zase žádné vzrůšo. Zabavujou nám akorát nedopitý zelený čaj a nelíbí se jim ani moje Pikao, to mi ale naštěstí vracejí. Kdyby nevrátili, jsem ochotná to okamžitě exnout!

Letadlo začíná na rozjezdové dráze nabírat na rychlosti a Pája vedle mě začíná juchat nadšením. Já jsem co do projevů radosti střídmější, kdoví, co to udělá s mými střevy, raději koukám, kde jsou schované sáčky. A jsme ve vzduchu, je to divný pocit, ale zvykla jsem si rychle. Krajina dole pod námi vypadá nádherně, kolem okna nám sem tam propluje naducaný mráček á la Simpsons, rozkošné. Ale jinak nuda, počkám si na oběd a jdu spát…

Za výchozí bod do národního parku Aigüestortes (plný název viz nadpis stránky) si vybíráme městečko Espot. Bohužel až sem autobus z Barcelony nejede, takže prosíme řidiče, aby nás vysadil na křižovatce 7 km od Espotu. Normálně se to nesmí, ale chce tam kromě nás vystoupit ještě jedna Němka, dva Slováci a dva Francouzi, takže jsme v přesile. Nicméně těch 7 km do Espotu se nám rozhodně šlapat nechce, zvlášť s našimi těžkotonážními krosnami a navíc cesta vede po rozpálených serpentinách pořád vzhůru. Pomalu se šineme po silnici a stopujeme, až nám zastavuje odvoz přímo stylový. Za volantem auta, které se natřásá v rytmu flamenca, sedí Alberto, který si s námi hned třepe prackou, jako bychom byli staří známí a ochotně nám pomáhá s krosnami do kufru. Stále v rytmu flamenca se natřásáme až do Espotu (Alberto tomu hodně napomáhá, celou cestu bubnuje do volantu), kde jsme sice s Pájou chtěli vystoupit, ale Alberto městečkem profičel, aniž se nás zeptal a vysadil nás až u samé hranice parku. Grácias!

A tady už musím napsat, že národní park Aigüestortes je opravdu nádherný. Je nejhezčí ze všech tří národních parků, které jsme navštívili, a bohužel všechna ostatní místa, i když se mi také líbila, jsem už pak s Aigüestortes musela srovnávat…

A jsme skutečně v národním parku – sotva máme infobudku pár metrů za sebou, otevírají se nám pohledy na hory, vesměs mají všechny nad 2500 m.n.m. Paráda! První dojem z Pyrenejí je, že hory tady jsou jak vymalované. Hustě roztroušené balvany obrostlé mechem, půvabně pokroucené borovice a jiné jehličnany, větší či menší vodopády, potůčky, paloučky, každou chvíli jezero a nad tím vším skály. Všechno, co k horám patří, tady najdete a to vrchovatou měrou. I večeři si vaříme u jednoho estany (katalánské označení pro pleso) na pískové minipláži, naproti nám přes jezero vodopád.

Estany de Sant Maurici – první pleso, na které v parku narazíte. Krásné, leč až sem jezdí z Espotu taxi v podobě bílých land roverů, které sem vozí rodinky s dětmi, takže klidu si tu ještě moc neužijete. Velice mě ale překvapilo a potěšilo, že odpadky všichni hází spořádaně do igelitových pytlíků, které se rozdávají u brány parku. Pytlíky pak položíte na zem a správa parku si je později posbírá.

Stan stavíme u Refugi d’Amitges (další lekce z katalánštiny – refugi je označení pro horskou chatu), která je ve výšce 2380 m.n.m. Když to porovnám třeba se slovenskými horami, jsme dost vysoko, ale v Pyrenejích je všechno tak nějak posunuto. V podstatě celý ten týden, co jsme v parku strávili, jsme téměř neslezli pod 2000 m.n.m. a v těchto nadmořských výškách najdete ještě „normální“ les. Stromů ubývat a kamení přibývat začne až o několik stovek metrů výše…

První půlhodinu u refugi pouze poletujem kolem a fotíme, výhledy jsou nádherné. Nad hrnkem kávy pak dumáme, kam vyrazíme zítra. Zrak mi padne na sáček s cukrem – je na něm vyznačeno 7 refugi včetně té naší, které spojuje okružní cesta vedoucí kolem hlavních vrcholů a jezer – no a cesta je jasná 🙂 U stolu ještě chvíli cvičíme konverzaci s Němkou a Izraelcem a jdeme spát.

***

Ráno nás čeká zima a zataženo. No toto! Navlíkám na sebe všechno možné, leč stačí pár minut chůze a zase to všechno balím do krosny, protože se udělalo jasno a teplo jako včera. No proto! 🙂

Cestou míjíme jedno estany za druhým, obvykle sotva nám jedno zmizí z dohledu, objeví se další. Voda v nich je neuvěřitelně průzračná, vidíme šutry na dně i několik metrů hlubokém! Jak to nás dva, zpocené, zaprášené, špinavé láká ke koupání, to si ani nepřejte vědět..nicméně na vodu můžu leda tak vrhat toužebné pohledy – voda je tak strašně ledová, že sotva smočím nohy po kolena, už valím ven…

Včera jsem se docela proklínala, že jsem doma zapomněla sluneční brýle (po návratu jsem zjistila, že jsem je nezapomněla, alébrž jsem je hned první den ve Španělsku asi ztratila) – dnes už po nich netruchlím, protože se mi podařilo najít v trávě nové! 🙂 Sice trochu poškrábané, ale s nastavitelnými obroučkami, Made in France a eventuální majitel široko daleko nikde – super! O kus dál leží přímo na stezce sandál, ale ten není moje velikost, čili nechám ležet pro jiné náhodné nálezce s menší tlapkou.

Cílem naší dnešní cesty je Refugi de Colomérs (2130 m.n.m.) – fotky níže. Příchod k chatě je impozantní, vede přes dlouhou hráz, přičemž voda v jezeře se díky bílému podloží zdá ještě modřejší než v jiných jezerech a mě to nedá a jdu se na hráz podívat dokonce několikrát. Mimochodem – právě u této chaty jsem poprvé v Pyrenejích chytla signál a dychtivě očekávala zprávy od kamarádů, kteří dostali za úkol informovat mě o nejnovějších drbech z domova. A nemůžu nezmínit SMSku od Petra, který napsal doslova, že: „U nas se nic noveho nedeje, jo a Sangria v Brnence slevnila na 69,90 Kc.“ Ano, to je opravdu důležitá zpráva :))))

Chata samotná ale nic moc, na „toaletu“ valím oči, protože je to pouhopouhá díra v kameni v samostatné budce, která vede někam nechci vědět kam a hlavně – u chaty není vhodné místo na stan. Stejně je ještě brzo na nocleh, takže šlapeme dál. Kousek za chatou potkáváme skupinu čtyř mladých lidí v protisměru, Pája na ně hned iniciativně Hola! (španělský pozdrav) a oni na nás Ahoj! No jo, Češi, prý nás poznali podle obrovských báglů a kostkovaných kraťasů 🙂 Vyzvídáme, jak to vypadá na Pico de Aneto (nejvyšší to hora v Pyrenejích) a prý dobře, ledovec z jižní strany roztál, takže není třeba maček, akorát máme vyjít brzo ráno, jinak tam budou davy. My. A brzo ráno. A davy…hm, to mě od výstupu na Aneto definitivně odrazuje, nehodlám se škrábat na nějakou horu jen proto, že je nejvyšší, raději si vyberu jinou třítisícovku, kde bude větší klid.

Dle mapy máme vystoupat k jakémusi sedlu ve výšce 2550 m.n.m., za kterým má být pleso a u toho hodláme spát. Bohužel později k večeru se kolem nás začínají objevovat cáry mlhy a nakonec jdeme v mlze tak husté, že vidíme sotva na pár metrů. Je to zvláštní pocit, když se vám viditelný svět najednou smrskne na tak maličký prostor, ještě umocněný tichem kolem… Navíc nemáme tušení, jak daleko je zmíněné sedlo, zdá se nám, že výškové metry nabíráme už nějak moc dlouho a sedlo zatím doslova v nedohlednu. A taky je zima! A jaká! Naštěstí ve chvíli, kdy už toho mám vážně dost a začínám se obávat, že jsme v té mlze špatně odbočili a lezem na nějakou horu, začínáme klesat…jinak se sedlo poznat nedá, na druhé straně je hustá mlha taky.

Scházíme tedy kousek dolů, někde v neviditelnu pod námi cinkají zvonce krav (jsme si tedy mysleli, že to jsou krávy, a oni to byli koně, ale kdo to má podle zvonce poznat). Najednou se mlha trhá a já bleskurychle vytahuju Pájův foťák (mám to dokonale nacvičené, neb Pája mě o to žádá asi tak stokrát za den), protože se před námi otevírá nádherný výhled do údolí, kde je asi pět ples, nad tím rozeklané skály…nicméně Pája stíhá udělat jen pár snímků a pak už zase definitivně mha přede mnou, mha za mnou… Aspoň víme, jak to tady vypadá. Jen o kousek níže nacházíme víceméně rovný plácek a pro dnešek končíme – je mi taková zima, že dokonce vytahuju rukavice! Není se co divit, stanujeme ve výšce kolem 2500 m.n.m. Ještě pak ve stanu svádíme boj o poslední Pikao (které bylo MOJE!) a usínáme.