0
0

Ačkoliv dnes vede do Santiaga de Compostela osm vyznačených cest, za tu původní, která je i v současné době nejfrekventovanější, se považuje ta francouzská Každý poutník, ať už vyšel z kterékoliv části Evropy, musel totiž projít Francií. Vedly přes ní čtyři hlavní trasy, které začínaly v Paříži, Vezelay, Le Puy a Arles, překračovaly Pyreneje v Roncesvalles a Somportu a spojovaly se v jedinou v Puente la Reina. Potkávali se na ni králové, šlechtici, mniši, řemeslníci, obchodníci, umělci, ale i zlodějíčci a nejrůznější podvodníci, které přiváděly na cestu sv. Jakuba ne zrovna nejčistší úmysly.

Někdy ve 12. století se vydává do Santiaga de Compostela francouzský mnich Aymeric Picaud, který po svém návratu shrnul své zkušenosti a zážitky v jakémsi průvodci poutníka „Liber peregrinationis“. Tento snad první turistický průvodce, kterého vůbec známe, je pátou knihou Kalixtinského kodexu neboli Liber Sancti Iacobi, který vznikl s podporou mnišského řádu v Cluny a jeho bývalého opata papeže Kalixta II. někdy kolem roku 1160 a který je dnes uložen v archívu katedrály v Santiagu de Compostela.

Aymeric Picaud představuje v 11 kapitolách svého průvodce vše, co považuje pro tehdejšího poutníka za užitečné a poučné. Rozděluje cestu na etapy, podle jejichž délky lze soudit, že ji podnikl patrně na koni, vyjmenovává jednotlivá místa a zvlášť upozorňuje na ta, kde si přišel na své jeho žaludek. Píše o svatých, kteří našli na této cestě místo posledního odpočinku a jejichž hroby by měl každý poutník navštívit, o nových kostelech, které tu v té době rychle vznikaly a zvláště pak o Santiagu de Compostela, jemuž samozřejmě dává největší prostor.

Zvláštní pozornost věnuje obyvatelům krajů, jimiž cesta svatého Jakuba prochází a jejichž hodnocení není vůbec příznivé. Tak např. Gaskoňce popisuje jako „žvanily, posměváčky, chlípníky, opilce, žrouty“, kteří „při jídle nepoužívají stůl a sedí kolem ohně na zemi a pijí z jedné sklenice“.

Lépe nedopadli ani Baskové, kteří jsou „tak zlotřilí, že zaslouží absolutní odsouzení, protože vyzbrojeni dvěma nebo třemi holemi číhají na poutníky a násilně si vynucují nespravedlivé placení poplatků. A jestliže některý poutník nebo pocestný jim odmítne vydat peníze, které žádají, tak ho těmi holemi zbijí, prohledají mu kapsy a vezmou mu i obrok.“

Navařané sice obývají „zemi bohatou na chléb, víno, mléko i dobytek“,… ale „špatně se oblékají, stejně tak špatně jedí i pijí, protože v domě Navařana je zvykem, že všichni jedí to stejné, sluha totéž co pán, služka totéž co paní, a všechna jídla mají v jednom hrnci, nepoužívají lžíce, ale jedí rukama a všichni pijí z jednoho džbánu…“

Kastílie je země „plna pokladů, zlata, stříbra a nádherných koní, bohatá na chléb, víno, maso, ryby, mléko a med. Chybí tu ale stromy a taky je tu plno špatných a neřestných lidí.“

Galicijci, jejichž zemi také chválí, jsou podle něj lidé „popudliví a hádaví“. Jeho ostrému peru se vyhnuli jen obyvatelé kolem Poitiers, snad proto, že Aimeric Picaud byl v této oblasti doma.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .