0
0

28.8. 2003 22:49 – den první

Situace se má asi takhle: jsme v Lökösháza kde stojíme a čekáme s největší pravděpodobností na celní odbavení. Danushka zde leží více či méně opilá, já nezvykle čilý se snažím rozdmýchat spisovatelskou imaginaci a zaznamenat co se dá. Ještě maličkost: ty dva liry vína jsou již vypité a teď již ke dnešku.

Je 9:29 když se po různých peripetiích opouštím Tišnov, jistá očekávání se kryjí s jistými obavami. Kolem desáté jsem v Brně. Úschovna zavazadel se mi zdá jako optimální k odložení, jak jsem později zjistil, téměř 22 kg batohu. Švihám koupit, resp. vyměnit co sestra včera koupila. Ona koupila Turecko – západ a nám se bude hodit spíše Turecko – východ (i když se budeme stejně výhradně pohybovat v západní části). Jak ke své smůle později zjišťuji, mapa celého Turecka se dá pořídit levněji než samostatná mapa západu. Ale kdo to mohl tušit!? Za hodinku jsem zpátky na vlakáči, kupuju časopisy na cestu a čekám na Danush. Po chvíli, no byla do hodinka a půl přibíhá schovaná za hromadou jídla. Ještě koupit řetěz na zamčení kupéčka a rychlík do Budapešti stíháme jen díky tomu, že má 10 minut zpoždění.

Přesně na čas přijíždíme na nádraží Nyugati-Pu, kde máme nějaké tři hodinky času. Měníme 5 euro, které by měly bez problému stačit na lístky na autobus na Keleti-Pu plus nějaká drobnost. Na informacích slečna potvrzuje naši informaci, že na Keleti jede autobus č. 73 odněkud z levé strany nádraží, přesněji first left corner. Je to teda second left corner, což nám způsobuje první zmatky, které naštěstí řeší paní v trafice a ochotně ukazuje cestu a směr. Jako aktivka se snažím koupit u řidiče lístky (automaty jsem nikde neviděl), ale psounkem mě posílá do vozu a jedeme, sice evidentně na černo, ale se souhlasem řidiče. Jako veliká rarita a zajímavost se nám jeví “automaty“ v autobuse, které jsou ještě ty staré proštipovací. Na Keleti času jak blázen tak dáváme zmrzku a kecáme do nějaké šesté kdy se konečně na světelné tabuli objevuje náš Transbalkan Express 19:10. Hledáme lůžkový vagón do Istanbulu, který je zařazen jak se dalo čekat úplně na začátku vlaku a pro jistotu je ještě neoznačen. Jsme zde první, a máme kupé celé pro sebe! Potkáváme bandu Čechů, kteří jedou také do Istanbulu, jinak zvlášť komunikativní nejsou a jsou spát se slepicema.

29.8. 2003 – den druhý

Craiova – Rumunsko – zde jsem zjistil a vyřešil záhadu zastávek kdy mně mátla hodinová mezi příjezdy a jízdním řádem. Kupodivu se v Rumunsku posunuje čas o 1h napřed, takže najednou z příjemných 7:30 kdy jsme se probudili bylo ještě příjemnějších 8:30. Jinak Rumunskou nuda – pustina a planina, sem tam nějaký skot, ovce, povozy s oslíkama apod. Dana byla zaujata asi byzantskými věžičkami na barácích, tak že o tom mluvila ještě další půlden a velmi litovala, že si to nevyfotila. Kolem jedenácté příjezd do Bukurešti, kde děláme velkou chybu a nekupujeme vodu. V pekelném vedru nás více jak hodinu posunují po nádraží sem tam a kupodivu nás i zařazují do správného vlaku a ve dvě vyrážíme. Na hranice (Giorgiu Nord) je to už jenom kousek, ale v tom vedru je to docela obtížné, ale musíme si zvykat, v Turecku to bude horší. Jsme bez pasů, které si vybrali pánové z pasové kontroly, není co dělat, tak akorát se potit, z vlaku nelze vystoupit, což jsem si v praxi vyzkoušel když jsem se chtěl projít na vzduchu a byl nemilosrdně poslán pohraničníkem zpět do vlakové výhně. Kolem se potuluje plno nádražních psíků neurčité rasy, tak se teda slisováváme a házíme jim něco na zub, ale evidentně jsou hodně zmlsaní (nebo “přežraní“?) a našimi zásobami opovrhují.

Přejezd hraničního mostu přes Dunaj je alespoň malou náplastí na dlouhé čekání v rozpáleném vagónu. Most má podle mého odhadu tak 1 km. Jede se velmi pomalu, skřípe to a různě lomozí až člověka napadají různé otázky ohledně technické kvality. Ale co, bez úhony jsme to přejeli a máme další dvě razítka v našich pasech a jsem v Bulharsku. V Ruse místní využívají toho, že se nedá vylézt z vlaku a nabízejí nám vodu, pivo, vodku apod. My bohužel nemáme už skoro žádné české koruny, za které zde lze také “nakupovat“, takže se jen závistivě koukáme na sousedy, kteří si objednávají piva.

Bulharsko ze začátku vypadá jako takové placatější Česko, poté projíždíme několika tunely a jsme odhaduji někde v horách. Jinak Bulharsko vypadá ještě hůře jak Rumunsko, a to máme k dispozici jenom pohled z vlaku, skutečnost asi musí být mnohem jiná.

Dochází nám voda… a průvodčí v našem lůžkáči ji má docela mastnou…L (0,3 myslím za euro)

A zítra, aniž bych si chtěl hrát na nějakou vědmu si myslím, že se probudíme v Turecku.

Danushka zase spí…

30.8. 2003 04:03 Kapikule – den třetí

První turecká voda!! Nezemřeme žízní!! Všechna doporučení ohledně pití vody v balkánských zemích porušujeme hned při první možné příležitosti. Takže teď jen čekáme co to s námi uděláJ

V Kapikule se musí vystoupit z vlaku a dojít si pro razítko do pasu, resp. na vízum, které jsme si museli koupit již v Praze za 570 Kč. Kupodivu máme přednost přes místňákama a frontu máme rychle za sebou. Celníci si jak je asi obvyklé v těchto zemích zapsali naše údaje do počítače, snad proto, že se bojí, že by jsme jim tam chtěli snad zůstat.

Jasno a docela dusno – tak tím nás přivítal Istanbul a opravdu to trvá hodnu než vlak projede celý město a dojede na nádraží. Střídají se nejen nádherné bytovky, které nám nezbývá než Turkům závidět, ale také značně ošuntělé barabizny, které už tolik nezávidíme. Na nádraží Sirkeci se naší skupiny ihned ujímají nadháněči, kteří nám samozřejmě nabízejí to jediné nejlepší a nejlevnější ubytování v celém Istanbulu. Původně jsme měli představu, že se připojíme k početnější skupině z vlaku, ale 7 USD za noc se nám zdálo moc, tak jsme se osamostatnili. Jejich vyjednávací taktika “maximálně osm dolarů za noc“ je fakt nepochopitelná. Potkali jsme ještě fine Čechy, kteří mířili na workcamp a celkem to vychvalovali (byli tam už minulý rok), takže jsem mohl jedině litovat. Ve směnárně hned vedle nádraží jsme vyměnili prvních 50 USD za nějakých 70 miliónů TL a s úžasným pocitem milionářů jsme se vydali hledat nějaké to místo na přenocování. V šíleném dusnu, kdy je člověk během pár minut totálně durch propocen jsme nic moc nenacházeli, tak jsme vzali za vděk hotelem Nuruosmaniye (Nuruosmaniey Cad. 7) za 15 miliónů pro oba, který je v našem GB Rough Guides označen pod číslem jedna – naše představy ještě povzbuzené popisem v průvodci – vzhledem ke skvělé lokalitě je tento podnik výbornou volbou; příjemná atmosféra a společné sprchy s horkou vodou. – vzali prohludnutí rychle za své, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme to vzali, páč jsme úplne v centru. Aya Sofya a Grand Bazaar na dohled. Sprcha bodla – to je slabý slovo, to byla nutnost. A voda tekla doopravdy horká.

Konečně jsme v Istanbulu, ale kam teď?

Jako párek pěkných naivků se nás ujal čistič bot. Nejdřív chtěl cigáro za to, že nám ukázal, kde je Aya Sofia a potom začal saám od sebe čistit Danushce boty a to už mně také došlo, že asi zadarmo jenom tak z lásky k turistům to asi nebude. Požadoval nehoráznou sumu 2 euro, tak nezbývalo než trochu přitvrdit a ne jeho kecy o hladovějících dětech nereagovat, vrazit mu ještě další dvě cigára (přes Daniny protesty) aby neřekl a mazat pryč.

Kdybych řekl, že jsme byli unešení tam to by bylo asi slabý slovo!! Aya Sofya a SultanAhmet Camii, dvě nejpůsobivější mešity vedle sebe a uprostřed nádherný parčík a také mraky turistů, takže jsme si připadali chvílemi jak u nás na Pražském Hradě. Modrá mešita je zadarmo tak toho hned náležitě využíváme. Nádhera – bohatě zdobený velkolepý prostor bere dech. U vchodu (jsou zde dva – jeden pro věřící a druhý pro turisty) chce nějaký mladík koupit moje Timexy, neprodávám a začínáme si zvykat, že kamkoliv přijdeme budíme díky mým světlým vlasům a Daně náležitou pozornost. (a to i zde v Istanbulu). Zpočátku je to ne úplně příjemné, ale během pár minut si zvykáme a potom už nám je to úplně jedno. Aya Sofya vypadá také nádherně, možná zvenku ještě více majestátněji než Modrý mešita, ale vlez je docela nehorázněj (15 miliónů) a nápis no student discount hovoří jasnou řečí. Jdeme k paláci Topkapi, ale zde je situace se vstupným obdobná možná i horší, tak na to kašlem. V parku mezi mešitami se ještě fotíme s prodavači limonády, těmi stejnými, kteří jsou na přebaly GB. Stálo nás to, zatím ještě neznalé poměrů, 2 milióny, když Danush se ještě vyjádřila o té limonádě, že chutná úplně stejně jak doma. Později jsme potkávali již běžné prodavače evidentně stejné limonády za 250 000. Tak jsme se na tyhle mega památky vyflákli a začali se jen tak toulat, prošli jsme nádherně udržovaných parkem sousedícím s Topkapi až jsme se dostali k moři. Zde se stovky rybářů mísili s koupajícími, mezi nimi prodavači všeho možného a lidé jen tak piknikující. Pěkný směska, která ale byla nic proti tomu co jsme viděli u přístavu Eminönü a mešity Yeni Camii. Totální orient, přesně jak jsem si představoval – chaos nade vše, všichni prodávají všechno (ale doslova), každý vyřvává a nabízí právě to svoje zboží, tlačenice, mraky lidí, smrad, dým, špína – úžasné. (asi jediné nebo jedno z mála míst, kde je dobré si hlídat pořádně svoje věci) Tak jsme se proplétali, odolávali nabídkám prodávajících až k Nové mešitě (Yeni Camii) kde jsme nabrali vodu, která je k dispozici zdarma u každé mešity a až na vyjímky, kdy je silně chlorovaná, je docela dobrá. Kecám s jakýmsi Turkem, anglicky moc neumí, ale evidentně má nesmírnou radost, že si může povykládat i když o vzájemném dorozumění mám jisté pochybnosti. Jen tak nazdařbůh se vydáváme do postraních uzounkých uliček plných lidí a krámků, je už k večeru, takže jich je dost už zavřených, ostatní právě balí mezi tím kupy odpadků a mlsných koček hledajících něco na zub. V Istanbulu a obecně v Turecku se vyskytují mnohem více toulavé kočky jak psi. Ani nevím jak, ale ocitáme se na náměstí před Istanbulskou Univerzitou, slunce už zapadá, tak jen tak relaxujeme na lavičce a pojídáme vynikající broskve. Nabízí se přirovnání k např. naší univerzitě, ale to bych porovnával neporovnatelné. Později jsem viděli i další budovy a všechny byly tak majestátně velkolepé až to bralo dech.

Zde nás také odchytnul prodavač pohledů, nejdřív začal na 6 milionech, nakonec jsme to ukecali na 2 miliony, ale i tak to bylo, jak jsme nakonec zjistili, docela hodně. Hold je nutný se v tom všem nejdřív naučit chodit a znát ceny.

Abych nezapomněl na trhu jsem si dal svůj první kebab (döner) s ayranem – slaný jogurt/kefír. Ze začátku nic moc, ale člověk si zvykne a nakonec to byla skoro ta nejlepší věc co jsem tady jedl.

Dali by jsme pivko, ale na to nějak v téhle části nejsou zařízeni, spíše čaje jak je v Turecku běžné. Ty pravé nálevny jsou asi v jiných částech města, páč tyhle zdejší když už mají pivko docela drahé. Cestou k domovu nás usilovně nahánějí pikolíci do svých restaurací, nedáváme se, i když chvílemi je to těžké, ale ceny nejsou zrovna zde ve středu města, nejlidovější. Zjišťujeme, že známý Grand Bazaar jen 300m od hotelu, tak jen tak chodíme, kecáme a pijeme vodku s Tangem a Danush nakonec tuhne na lávičce u Yerebatan Saray

31.8. 2003 – den čtvrtý

[23:02] Otogar Harem na druhé straně Istanbulu, tedy už v Asii. Danushka spí po zbytku vodky a mně nezbývá nic jiného než začít psát.

Po vyčerpávajícím včerejšku nemohlo přijít nic jiného než vydatný spánek přerušovaný komářími bodnutími.

Až ve dvanáct jsme se vypravili zjistit trajekt do asijské části Istanbulu, což jsme lehce zvládli a zaradovali se, bohužel jak se později ukázalo brzy a naivně, z nízké ceny. Je to station 1 – jede to do Haremu zhruba každou půlhodinu je 1,1 mil i po ISICu, což bohužel docela nesedí s údaji vyvěšenými uvnitř (550 tisíc pro studenty), ale so mám dělat, když já mluvím english a on pouze turkishL

Přes Galatský most plný rybářů a aut se vydáváme prozkoumat takzvaný starý Istanbul. Prvním cílem byla Galatská věž s pravděpodobně krásný výhledem na celý Istanbul, ale cena 6 mil. without student prize se nám zdála hodně a tak jsme se vydali toulat po starých úzkých uličkách s vysokými starými domy (někdy spíše barabiznami), kde jsme opět byli vděčným objektem jako atrakce pro místní. Zde už asi moc turistů nezavítá, možná z obav, těžko říct, ale nám se takováto místa líbila určitě více jak turisty ze západu přeplněné bulváry plné obchodů. Chtěli jsme se zastavit v Ali Pasa Camii, ale tam nás kvůli oblečení nepustili. Je jasné, že Daniny ramínka nejsou do mešity, zvláště v méně turistické oblasti, to pravé. Nakonec jsme vystoupali až na náměstí Taksim, které bylo docela zklamání. Nudné, hnusné a chaotické – absolutně nic k vidění. Dávám zase jiný druh kebabu a míříme to po hlavní obchodní třídě ( Istiklâl cad.) na druhou stranu směrem k našemu hotelu. Ještě navštěvujeme pár hudebních obchodů, kde vyhlížíme tureckou muziku, která vychází na naše jen asi na 120-140 Kč a to je to opravdu originál. Zahraniční CD jsou přibližně stejně drahá jak u nás. A obchody s oblečením (levné!), lokanty, cukrárny – no je toho tady moc. Kolem šesté jsme v hotelu, vyzvedáváme batožinu, loučíme se, platíme 1,1 mil za trajekt do Haremu a dáváme sbohem Evropě a již se těšíme na Asii. Siluety mešit, zapadající slunce, plno trajektů a lodí (nechápu, že se nikdy nesrazí) a plno racků dotváří nádherné panorama. Již z průvodce jsem byl varován jak to asi na autobusáku Harem může vypadat, ale to co jsem tam zažil předčilo očekávání. Vrhli se na mě (píší jenom na mně, poněvadž ženu si moc oslovit netroufají) jako vosy nadháněči jednotlivých společnosti, přehazovali si mě jako hadr na holi a já jenom lítal z jedné kanceláře do druhé. Nabízená cena byla i přes velkou vzdálenost (Istanbul – Selcuk) docela vysoká (70-55 mil.) i po předložení ISICu, který zde opět neměl žádnou váhu a tak nezbylo než kývnout na nabídku společnosti Toros expres za 55 miliónů a čekat do půlnoci. Smlouvání zde totiž nemá moc velký význam, o tenhle druh dopravy je veliký zájem, téměř všechny spoje jsou vždy úplně plné, takže když já neakceptuji nabízenou cenu, prodávající nemusí smutnit, protože ví, že zde je plno dalších lidí, kteří tuto cenu zaplatí a naplní tak autobus. A také zde panuje jistý druh kartelu kdy cena je až moc náhodně úplně stejná u všech společností a to jich zde jsou desítky.

Mám plno času do odjezdu, tak sedíme, jíme a pijeme na lavkách hned vedle a docela fascinovaně sleduji to množství přijížděních autobusů, letmým odhadem jich je tak 10 za minutu a tohle se děje až do půlnoci. Ve většině případů je o nejnovější Mercedesy nebo podobné.

Malá rada do budoucna: na autobusák jít bez batohů, potom si vás všimne buď nikdo nebo jen minimum nadháněčů a je tedy mnohem větší klid na zjišťování ceny.

1.9.2003 – den pátý

[22:11] Spálenej jako prase ležím na pokoji, Danush vedle mne a snažíme se vymyslet co dál s naším výletem.

Jak bylo napsáno na našich lístcích, tak bylo i dáno a o půlnoci jsme s Toros expres vyrazili směr Şelcuk. Namísto, jak je u nás zvykem, autobusu Karosa nám měl posloužit luxusnější autobus Mercedes a pekelnou klimatizací uvnitř. Ani nás nepřekvapilo (byli jsme už poučeni z jiných cestopisů), že hned na začátku nás začal obsluhovat pikolík. Nabízel kávu, čaj nebo pepsi. Takhle činnost mu vydržel asi až do jedné kdy jsme přijeli na přístaviště trajektů, které nás měly převést přes Marmarské moře. Cesta přes klidné moře trvala asi půlhodinky a hned jsme pokračovali směr Izmir s předpokládaným příjezdem do Şelcuku okolo deváté. Přes dvě zastávky na občerstvovacích stanovištích, které byly evidentně vybudovány a provozovány autobusovými společnostmi (jen do Şelcuku jelo asi 10 společností, z nichž některé vypravovaly na jedné trase i několik autobusů v jednu hodinu) jsme se dostali až na místo určení. Ještě k občerstvovacím stanovištím – většina asi slouží jen pro autobusy, krom klasické lokanty, zde je třebas ještě modlitebna, hotel, obchody, bazar, záchody. Do toho všeho milion personálu aby zvládl během pár minut několik autobusů a třeba je zde jeden člověk, jehož asi jediným popisem práce je umýt každému autobusu který přijede čelní sklo případně dotankovat palivo, ale to si nejsem jistý zda tohle při úžasné turecké dělbě práce nemá na starosti zase někdo jiný, speciálně pro to zaměstnaný. Sotva jsme se stihli porozhlídnout a vůbec zorientovat už nás odchytla majitelka Nur pansionu (Dere Sok 16), kam nás po domluvě a lehčím smlouvání (nakonec 5USD na osobu bez jídla) svým autem dovezla. Po minulém hotelu docela příjemná změna. Opravdu čistý a upravený dvojlůžák s vlastním balkónem a příslušenstvím na chodbě. Po bohaté snídani, ještě pořád z vlastních, resp. Daniných zásob, jsme se jednomyslně rozhodli vydat se k moři do letoviska Pamuccak, které je vzdálené jen asi jen 8 km po výpadovce na Efes a Kuşadasi. Dolmuše se nám z úsporných důvodů brát nechtěla, tak jsme se rozhodli stopovat. No rozhodně první auto nám nezastavilo, spíše jsme měli problém rozeznat co je a není dolmuše, ale po pár minutách nám zastavil prázdný autobus, který jel asi pro klienty do letoviska, a ten nás vyhodil až skoro na pláži.Hned za kempem, který až příliš připomínal ty staré známé chorvatské jsme našli krásnou pláž s úžasně jemným pískem a skoro úplně bez lidí. Egejské moře mohlo mít podle mého odhadu tak 27 °C a tak jsem se mohl na delší dobu ponořit i já. Zajímalo mně jak muslimské ženy vyřeší koupání když by neměly být spatřeny nezahalené cizími muži – morálka už asi trochu upadá, tedy spíše mladším je to už jedno, ale přesto se našlo spíše starších žen, které se koupaly v jakémsi speciálním úborů, který je doopravdy zakrýval od hlavy až k patě. Vědom si své na slunce citlivé kůže jsem se komplet namazal krémem s faktorem dvacet, ale i tak jsem se na několika zapomenutých místech opravdu pěkně spálil a navečer zase připomínal náčelníka Apačů. To Danush měla spíše starosti jak se aspoň trochu opálit…hold když se podcení přípravaJ Lenošit na slunci (odhadem tak 35-37 °C) jsme vydrželi až do pěti odpoledne, kdy jsme se vydali na cestu zpátky, kterou jsme chtěli absolvovat podobným způsobem, ale když nám zastavila první dolmuš, tak jsme si přestali hrát na hrdiny a nasedli a doufali, že to bude levnější než autobus. Za 8 km po nás nejdříve chtěl 3 miliony za oba, ale když jsem mu ukázal, že mám jenom dva a potom velké peníze tak řekl, že 2 stačí. Jinak se ovšem v dolmuších nesmlouvá.

Zbývala večeře a zase nějaká ta nová neobjevená turecká lahůdka. Zapadli jsme do jedné hospody a dali Tavuk şís za 3,5 a Muhsakka za 2,5. Danush by asi k téhle večeři měla co dodat, takže já se radši zdržím komentáře.

Vzhledem k tomu, že jsem připomínal rozžhavené piliňáky jsem hned vytuh.

2.9. 2003 – den šestý

[21:29] psáno až ve středu, protože včera nebyl čas. Prostě jsem vytuh.

Jak už to tak bývá plán byl vyrazit ráno za chladného počasí na Efes, ale skutek utek, takže ještě o půl jedenácté jsme byli na pokoji. Začínalo být příjemných minimálně 35 °C, takže nejvyšší čas vyrazit na Artemis. Z původně asi mohutné stavby, která byla označována za jeden z divů světa, zbyl dnes už jenom jeden sloup s jehož jsme byli rychle hotovy, udělali nějaký fotky a švihali na nějaké tři kilometry vzdálený Efes. Cesta byla lemována pěknou alejí stromů, která nás chránila od pálivého slunce. Čím více jsme se blížili bylo nad slunce jasné, že zde rozhodně nebudeme samy, spíše naopak, že to bude opsypané turisty a jako obvykle jsme měli pravdu. K tomu se přidalo opravdu pěkné vstupné a to 15 mil. pro jednoho s obligátním no student discount. Nedá se svítit, když jsme se doštrachali, tak to nevzdáme a jdeme dovnitř. Vnitřek nemá cenu nějak výrazněji popisovat, ale i v pekelným vedru jsme zde strávili asi 3 hodiny a myslím, že to rozhodně za ty peníze stálo. I když prý proti Pompejím slabota. Jenom ty davy amerických, japonských a ruských turistů by tu být nemuseli, ale co se dá dělat, patří to k věci a tak jsme si aspoň občas poslechli nějaký ten odborný historický výklad. Cestou zpátky jsme ještě odbočili k jeskyni sedmispáčů, ale tam vůbec nic nebylo, takže jsme akorát ušli další dva kilometry na přímém slunci. Alespoň jsme ochutnali fíky, nezralá granátová jablka a nakradli nějaký broskve, bohužel tvrdý jak šutr.

Jak jsme se vraceli alejí zpátky kolem ovocných sadů směr Şelcuk, míjeli jsme stánek s melouny a broskvemi, který nás hned zval dále a nabízel všechny druhy ovoce a zeleniny, které pěstoval na své zahradě. Velmi milé setkání, při kterém nám pomalu docházelo, že tento úžasný Turek je ten, kterému jsme před chvíli kradli broskveL Rozdělal meloun a nabízel a nabízel až jsme se dokonale přejedli. Krom toho klasického červeného, rozdělal i turecký meloun kavrun, který byl ještě lepší, takže jsme si hned jeden koupili a taky se naučili porcovat meloun po tureckém způsobu. Prostě úžasný člověk!! Nafotili jsme, dostali adresu kam máme poslat fotku a docela těžko se loučili. To je ta turecká pohostinnost!! Věčná škoda, že jsme již měli nocleh v Nur Pansionu, páč nám nabízel nocleh na jeho zahradě pod širým nebem, kde by jsme mohli sníst co hrdlo ráčí z jeho zahrady.

Asi jsme měli tento den silný přebytek energie, tak jsme ještě chtěli mrknout na místní hrad sv. Jana, ale už bylo pozdě, místní kořen když viděl, že jdeme okolo nás tam chtěl pustit, že tam dělá a prý je tam vstupné také 15 mil. (neviděl, že jsme byli vevnitř), a se slevou nás teda provede. K jeho smůle jsme věděli, že vlez je jen 4 mil, tak jsme s díky odmítli. Danush dává na večeři tam karisik, a já dőner kőfte. Oboje very good za minimální cenu.

Jak nám včera říkal hostinský v hospodě kde jsme večeřeli, dnes se koná jakýsi hudební festival a tak už utahaní jak psíci jsem ještě vyrazili do nočních ulic. Spíše jak festival to byla taková místní pouť s plno stánky s občerstvením a rukodělnými výrobky. Jinak úrověň nic moc- nejdříve silně amatérský soubor hiphopu místních mladíků, potom nějaký folklór a nakonec docela trapný provazolezec. U nás by si dal každý na takové akci pivo, tady je to jiné, žádný alkohol, všichni si koupí semínka slunečnice a pojídají a to vskutku ve velikém množství. Také nám bylo nabídnuto hodnými tureckými lidmi, nebylo to špatné, ale měli z nás spíše legraci, protože ten jejich grif kdy naráz v puse semínko zubama rozlousknou a snědí vnitřek nám vůbec nešel. Máme do příště co trénovat, páč pojídání semínek a oříšků všeho druhu zde má velikou tradici. Zároveň se na tom festu zadarmo pekly sladké skořicové koblihy, byl o ně veliký zájem, takže jsme jen postávali okolo a dívali v tom na mně kývnul jakýsi mladík, který se už probil až k výdejnímu místu a za chvíli nám jenom tak, asi aby té turecké pohostinnosti dneska nebylo málo, pár koblih donesl a bylo vidět, že je strašně rád, že nám je dal, a že nás může tímto pohostit.

3.9.2003 – den sedmý

[22:35] psáno ve čtvrtek, včera jsem psal to co bylo předevčírem. Jinak teď Danush spí, jsme v Eğirdiru a já zvuku šíleného větru zvenku se budu snažit něco sepsat.

Dalším cílem našeho putování byla profláklá turistická atrakce jménem Pamukkale. S naší bytnou-bábinkou jsme se rozloučili se na blízký vlakáč, vědomi se doporučení, s důrazným předstihem. I když jsme věděli, že jízdenky se prodávají až chvilku před odjezdem vlaku, neodolal jsem a již cca ½ hodiny před příjezdem jsem koupil dva lístky do Denizli (2,2 mil. na jednoho). Svůj údiv z jiné ceny než, která byla napsaná na tabuli jsem si vysvětloval tím, že v tom mají Turci bordel (bohužel neměli) a mám tu správnou jízdenku na ekspres. Chvíli před plánovaných příjezdem (10:37) si to přihasil vlak dosti nevábného vzezření, no co se dalo dělat, za všeobecné pozornosti cestujících ve vlaku jsem nastoupili a našli místa. Jestli si takhle tady představují expres jak teda vypadají ty motorové a poštovní vlaky? Počáteční podezření se potvrdilo, že tohle přeci nemůže být expres se bohužel potvrdilo hned jak se vlak rozjel když nasadil maximální rychlost asi 30 km/h. Místo vlaku ekspres jsme jeli vlakem typu posta. Toto označení slouží pro extrémně pomalý vláček, neurčitého stáří, ale zato s milými lidmi, pro které jsme byli aspoň příjemné zpestření cesty. Místo plánovaných 3 hodin jsme se tedy drkocali do Denizli vzdáleného asi 200 km asi 6 hodin a to jsme ještě jednou přestupovali na skutečný ekspres, který jel celou dobu za námi. Zde jsem dal sice podezřele vypadající, ale zato výborný Tavuk Šíš. Škoda, že v tom post vlaku nikdo moc neuměl anglicky, takže komunikace vázla, nejvíc anglicky uměla malá dcera rodinky v našem kupé, která nám za velké radosti kladla otázky Whats your name nebo How old are you apod. Konečně jsme dorazili do Denizli kde jsem ještě ani nestačil vystoupit z vlaku a už nás odchytnul dohazovač (jak se později ukázalo i manažer hotelu v jedné osobě) s cenou 750 000 TL za dolmuš do Pamukkale, což bylo v poho a ještě, že nás rovnou vysadí u svého hotelu, kde se mrkneme a když se nám bude líbit, tak zůstaneme Byl to typ motel s bazénem a příslušenstvím na pokoji – za 4USD to bylo úplně zlatý. Důvod takového levného ubytování jsme zjistili záhy, má to za následek dosti neutěšená situace turismu v Pamukkale – kromě travertin zde totiž vůbec nic není, takže většina turistů přijede jenom na jeden den a hned odjíždí, s čímž asi místní nějak nepočítali, takže je možno vidět plno opuštěným hotelů a další sice ještě otevřené, ale naprosto bez zákazníků. Proto se náš manažer musel tak snažit aby aspoň pár lidí do svého pensionu dostal a nutno ho pochválit, páč se mu to dařilo a do večera nás tam bylo tak dvacet.

Vyrazili jsme na obhlídku vesnice kde dáváme pivko Efes (velmi dobré!) a jak se dalo čekat krom travertin s davy turistů jsme toho moc neviděli. Cestou zpátky nás ve vesnici odchytla bábinka a zvala nás na čaj. Odmítnout se nedá, ale už od začátku bylo jasné, že půjde o kšeft, ale pořád nebylo jasný o jaký – po čaji a fotkách synátora (svatba, promoce atd) na nás vytáhla šátky a cetky. Nasadila silně přemrštěné ceny s tím, že smlouvat se nebude a slušný psychologický nátlak, kdy nám je jasné, že nic nekoupíme, ale je značně obtížné jen tak se zvedenout a odejít. Nakonec se nám odejít povedlo, ale bylo vidět a bábinka to ani neskrývala, že je docela nasraná. Později jsme podobné korále viděli mnohem levněji. V motelu jsme potkali již dřív ubytovanou Američanku, tak jsme se dali do řeči – byla v Turecku už měsíc, celkem na cestách 4 měsíce, už jí bylo přes třicet, ale vypadala mnohem mladší a úplně v poho. Večer jsme sedli na polštáře na terasu a kecali s Nazimovou sestrou – klasickou tureckou puberťačkou a naučili se první tureckou hru Okey , která je podobná našemu žolíku. Postupně dorazili další, takže jsme vytvořili pěkné kosmopolitní společenství (usa,korea,česko,egypt,turecko ad.) a hráli okey, kecali až do jedné. Bohužel se zapomnělo na test turecké ganjy jak nám sliboval Nazim a taky na natrhání takových malých rostlin,které podle mne byly šalvěj, silně aromatické podobné marihuaně.

4.9. 2003 – den osmý

[11:13] až pátek, sedíme v čekárně na autobus do Antalye

Chtěli jsme navštívit travertiny co nejdřív abychom se vyhnuli těm mrakům lidí co tuhle úchvatnou přírodní památku den co den okupují, ale jak se dalo čekat zůstalo jenom u přání, takže teprve kolem deváté jsme se vypravili do vesnice sehnat lístek do Eğidiru. Šli jsme si koupit lístky už takhle brzo, protože jsme chtěli už po poledni odjíždět a taky proto, že maník z Egypta, který v Pamukkale pracuje nám včera říkal, že busy do téhle oblasti bývají dost často plné. A měl pravdu, protože první společnost měla všechny autobusy na tento den již obsazené. V Pamukkale jsou tři kanceláře autobusových společností a samozřejmě se snaží urvat každého potencionálního zákazníka, tudíž si pomáhají vzájemným obviňováním z vyšších cen tím, že tvrdí že do cílového města jede ta druhá společnost určitě s přestupem a jen ta moje jede přímo a bez zastávky. Samozřejmě, že všechny měly stejné ceny a všechny jely do Eğidiru přímo. Vstupné na travertiny jsme chtě-nechtě zaplatili, i když hned odpohledu bylo jasné, že by to šlo obejít po okolních kopcích a ušetřit tak 5 miliónů (no student discount). Na druhou stranu nutno uznat, že těch pět miliónu stálo za to, i když jak bylo vidno např. podle pohlednic před pár lety to zde vypadalo úplně jinak. Dneska je toho dost zavřenýho nebo spíše není voda, ale i tak jsme si to užili, něco nafotili, vykoupali se, na jisto dobu naspoledy si užili sluníčka a mrkli na zbytky starověkého města Hierapolis. Danush ztratila svůj čepeček. Na konci areálu je pro koupáníchtivé turisty zřízeno jakési koupaliště, za vlez 15 mil je to kýč na entou, tak jsme na to znechuceně mrknuli a Danush se aby si spravila náladu vyfotila s místní kočkou. Jinak na to, že v Pamukkale to nijak nežije, je tam ale docela draho. Tak akorát jsme se stihli rozloučit s milými a přátelskými lidmi v hotelu a mazali na dolmuš do Denizli, kde jsme po krátkém zmatkování nasedli na autobus do Eğidiru. Zvedající se vítr a první mraky, které jsem spatřil na odpočívadle nevěstili nic dobrého, a to se také potvrdilo při příjezdu zimou a docela nechutně studeným a silným větrem. Jako obvykle se na nás vrhli majitelé pensionů a nakonec jsme kývli na Lale Pension za 12 miliónů pro oba. Ubytování zde asi bylo dražší, takže smlouvat nešlo, majitel nám tvrdil, že Pamukkale zabíjí byznys nízkými cenami, no nevím a když jsme mu řekli, že jsem z České Republiky, tak uznal, že jsme asi chudý jak myši, tak se slitoval a dal nám to za těch 12 milionů. Kamrlík hned vedle jídelny sice ceně zrovna neodpovídal, ale v téhle šílené slotě aspoň něco. Chtěli jsme se mrknout ve městě po vlakovém nádraží, o kterém psali v průvodci, ale místo toho jsme zabloudili a došli až k ležení vojenského komanda a jeho slavným nápisům. Chuť jsme si spravili výborným pide (jakási turecká pizza s masem a sýrem za 1,25 mil.) v místní lokantě a nakoupili nějaké věci na snídani. Prubnul jsem pivko Marmara v plechu, ale docela nic moc, takové turecké StarobrnoJ

5.9.2003 – den devátý

[8:16] včerejšek jsem proležel u vody, takže je zase čas až dnes už v Göreme. Přes sebou mám apple tea a nádherný výhled s vycházejícím sluncem.

To jediné co mně v noci napadlo při poslechu hučícího a dunícího větru zde v hostelu v Eğidiru bylo, že ráno hned odjíždíme. A Danush nadšeně souhlasila.

Dle teploměru v autobuse bylo venku asi 11 ºC a to je na září v Turecku docela peklo. Bylo načase ocenit dlouhé kalhoty a mikinu. Jinak věčná škoda tohodle hnusnýho počasí, páč si myslím, že jinak tady u jezer mohlo být krásně. Tak jsme za 16 miliónů (pro oba) koupili lístek do Antalye, vyčekali dvě hodinky do odjezdu a nasedli do, i na zdejší poměry, nejluxusnějšího autobusu co jsem kdy jel. Přestup jsme měli v Ispartě, ale tento otogar by bylo lepší minout.Špína, bordel, zima – jako kdyby se zde zastavil čas – to mně napadlo při pohledu na pravděpodobně kdysi dávno započatou rekonstrukci nádraží. Snad jen, že v Ispartě jsme viděli jak se staví měšita, klasické dřevěné lešení a naprosto klasický vzhled. Do tohoto odvětví asi moderní architektura ještě nedorazila a je to jen dobře. Hodně rádi jsem nasedli do autobusu směr Turecká riviéra, konkrétněji Antalye a očekávali lepší počasí, které skutečně jak se zdálo při přejezdu hor (takhle nějak si představuji přejezd Alp), přicházelo. Antalya – luxusní moderní přímořské letovisko, s veškerým shitem co k tomu patří. Vše předznamenával již příjezd na moderní otogar a chlápek v informacích. Samá ochota, pořád něco nám hledal nějaké ubytování v Olymposu, i když jsem chtěl pouze vědět odkud tam něco jede tak vehementně hledal ubytování a dokonce sám od sebem, aniž ho o to kdokoliv žádal, začal někam volat. Měl jsem ho za aktivku, ale bylo to vypočítavé, asi byl domluven s lidmi ve vedlejší netové kavárně, kde byl telefon (u sebe měl také telefon) a takhle jim přihazoval kšefty. Za tento nevyžádaný hovor chtěl samozřejmě také zaplatit. Vzápětí se strhla slušná hádka, nejdřív anglicky, a potom německy, když se do toho přimíchal i kolemjdoucí mluvící Turek. Danush se rozpálila tak, že jsem se stáhnul radši do pozadí a hrozilo by fyzické napadení. Nešlo tak ani o tu částku, ta byla zanedbatelná, jako o princip, kdy platím za službu, kterou vůbec nepožaduji. Naštěstí ten mladý Turek co se do toho vložil situaci zklidnil, vše se nějak vysvětlilo a na pěsti teda nedošlo. Cesta na Olympos/Cirali je trochu komplikovanější, nejdříve se musí jet dolmuší na křižovatku, kde je stanoviště dalších dolmuší a také odbočky na výše zmíněné. Stanoviště dolmuší je v pravé části otogaru a ceny jsou pevně dány, žádné smlouvání. Asi 80 km z Antalye na křižovatku stálo pouhých 2,5 milionu, poté, jelikož bylo už po sedmé a dolmuše už nejely (Cirali do 18 hod) nám byl nabídnut taxík do Cirali za 15 milionů, což jsme s díky odmítli a raději změnili své plány a jeli do Olymposu, kam dneska ještě dolmuš jel. (2 miliony za cca 11km). Příjezd po cestě, kdy poslední část byla pouhopouhá polní cesta stál opravdu zato. Olympos je osada složená jen z tzv. tree houses – stromové domečky postavené na “kuřích“ nožkách. Vysadili nás (asi jsou již tak domluveni) u Bayramis, který nám shodou okolností doporučovali již v Lale pansionu – ubytování pouze s snídaní a večeří (+ extra drinks jako káva a čaj zadarmo) na 12,5 milionu – zní to sice jako docela dost, ale když se kdekoliv ubytuji za 5 milionů a budu chtít snídani a večeři, tak to vyjde úplně nastejno. Vypadá to, že zde se setkávají nezávislý cestovatelé z celého světa – směska to byla různorodá, nejvíce bylo asi Australanů, Američanů a Japonců. Český národ jsme zatupovali asi jenom my dva a i jak nám potvrdila majitelka Claire, Čechů sem jezdí dost málo. Atmosféra nás celkem dostala, stihli jsme ještě výlet až k docela rozbouřenému moři a také zjistit, že na pláž, kams e dá jít pouze přes archeologické naleziště, je vlez 10 miliónů. Dali jsme pivko (Efes – 2 mil.), karty, kecali a poslouchali docela fine housík – pohodička večer.

6.9.2003 – den desátý

[21:39]Kappadokia – já jsem úplně tired a Danush se vedle vesele opíjí s TurkamaJ

Obvyklý cíl se tentokrát i díky slušné zimě docela povedl, na snídani jsme mezi prvními, já dávám tureckou snídani (ekmek, čaj, sýr, máslo, meloun, olivy, vejce) a Danush dává omeletu. Pořád nějak tajně doufám, že by to šlo nějak obejít a nemuseli bychom platit těch přehnaných 10 mil za osobu do archeologického naleziště, a tudíž i na pláž, ale na místě vyměkáváme a poslušně cálujeme. Určitě to jde nějak obejít, ale radši jsme zaplatili, protože jsme si mysleli, že bude hlídač i na druhé straně, který po nás bude chtít při návratu lístky. To se samozřejmě nepotvrdilo, takže jsme vyhodili oknem 10 milionů, takže jednoznačně: neplatit a obejít!! Na více dní se to už ale asi vyplatí, stojí to totiž pořád stejně.

Odepřeli jsme si ranní koupel a šli po pláži do vesnice Cirali a dále do údolí podívat se na přírodní jev zvaný Chiméra. Celkově to je z pláže Olympos tak 4-5 km. Za vstup (je to národní park) se jako obvykle platí a to 1,5 milionu na osobu. Následuje docela příkrý výstup po upravené a značené cestě, po kterém j odměnou pohled na plaménky hořící ze země.Ve dne to asi tolik nevynikne, o to lepší to musí být v noci – z Olymposu se pořádají výlety za cca 7 miliónů. Udělali jsme pár fotek a mazali se vykoupat. Na pěkné oblázkové pláži jsme vydrželi až do šesti, kdy jsme kvůli odsolení dali koupel v přírodním ledovém jezírku na okraji a radši s předstihem se šli převléct do Bayramis abychom včas chytili Dolmuš na křižovatku a dále do Antalye. Autobus do Göreme stál 25 mil. na osobu. Asi to bylo předražené, ale člověk si moc nevybere, páč kdybychom jeli naslepo do Antalye docela pochybuji, že by jsme při turistické atraktivnosti téhle oblasti dostali bus nějak rozumně večer a ne třeba až ráno. Na autobusáku jsme náš spoj našli docela rychle díky světelné tabuly, dal jsem kebab a nezbývalo než nasednou do obligátního mercedesu a vyrazit.

7.9.2003 – den jedenáctý

Poněkud jsme se přepočítali s časem příjezdu, takže místo v 8:30 jsme byli v Göreme už v 6:30, což nebylo i vzhledem docela slušné zimě, zrovna moc příjemné. Naštěstí nás vysadili hned na náměstí vedle informací, kde shodou okolností právě otevírali. Na příjezd turistů zde byli skutečně připraveni: mapka města s všemi hotely a pensiony a uvnitř informací byly na zdi vyvěšeny informační plakátky jednotlivých ubytovacích zařízení. Podle cen i celkového dojmu jsme si vybrali a zamířili do prvního z našeho výběru -Ishtar pansionu, kde jsme shodou okolností hned u vchodu potkali sympatického majitele, který nám ukázal místnost ve skále, která se nám líbila, ukecali jsme cenu z 12 na 10 milionů, takže pohoda po ránu. Dáváme čaj, chvíli kecáme, Mithat, tak se ten majitel jmenuje, umí totiž docela dobře anglicky a razíme někam ven. Asi platím daň, že jsme zde poprvé takže se ztrácíme a já zjišťuju, že baterky mého foťáků jsou vybité a nezbývá než vyndat potřebné miliony na pravděpodobně předražené baterky (nakonec Duracell za 3,5 mil). V pokoji, když jsem si tak zběžně kontroloval stav dolarů jsem zjistil docela nemilou věc: když jsem v Bayramis platil za ubytování a cestu sem jsem mimo jiné platil i třemi desetidolarovkami (neměli jsme dostatek vyměněných tureckých lir) a místo 3×10 USD jsem dal na výměnu 2×10 + 1×100 USD. No jsem debil, co k tomu jiného dodat. Desetidolarovka a stodolarovka vypadají podobně (narozdíl od 20 a 50 USD) a asi jak jsem si ji v Bayramis prohlížel, tak už jsem ji nedal zpátky, přihodil dvě desítky a platil. Bohužel pokladní to bral jako hotovou věc, takže to ani nekontroloval, úmyslně to určitě neudělal. Tak jsem zkoušeli volat, bohužel pošta byla zavřená, takže nejdřív sehnat telefonní kartu – jako na potvoru měli jen ty nejvíce kreditové, nakonec v jednom obchodě, že si můžu zavolat z majitelova telefonu. Samozřejmě za dvounásobnou cenu jsem zavolal, turecký recepční celkem rozuměl (i když spojení bylo hrozné, zlatý Telecom..J) o co mně jde a slíbil, že se podívá jestli jedna fungl nová stodolarovka nepřebývá. Byl jsem docela značný pesimista, takže už jsem plánoval nouzovou variantu s výběrem z bankomatu. Nezbývalo než se vzdát dnešních plánů a čekat v pensionu a čekat na telefonát. Zasedli jsme s Mithadem, kecali, pili čaj a posléze začali s rakii. Místní raki (=rakije) je docela jiná než ta chorvatská, je slabší, ale zato více chuťově výraznější za což může přidaný anýz. Požádal jsem o naučení tavly, ze začátku trochu chaos, ale není to těžké, spíše to chce hodně praxe. Druhou hru jsem dokonce vyhrál, ale jak jsem později při všech těch prohrách poznal, nechal mě vyhrát. Vůbec porazit Turka v téhle hře je docela dost těžké. Přicházeli další lidi, tak kecáme, pijeme, přichází na řadu pravá turecké marihuana, Mithat ubalil docela hustý brko, který mě, vzhledem k tomu, že jsem skoro nic nejedl a už docela popil, na chvíli docela dostalo. Ideální okamžik na telefonát s Bayramis, kdy mi sdělili, že moje peníze našli, a že si pro ne mám zítra přijít do Shoestring pansionu! Docela šok (zvlášť po tom hulení), tohle bych nečekal, klidně to mohli všechno zatlouct a jen to potvrdilo tureckou mentalitu. U nás by se něco takového absolutně stát nemohlo. Se o stoprocent lepší náladou si jdu koupit kebab, jako obvykle kuřecí za 2 mil. a jinak po zbytek večera kecáme (naše společenství se rozrostlo asi na 10 lidí – Turci,Izraelci,Japonci, Němci, Korejci,Češi ), pijeme,kouříme a hrajeme tavlu. Opravdu super přátelská a kosmopolitní atmosféra. Vytuhávám nějak kolem desáté. Danush, která se zamilovala do rakii s vodou (lions milk) to táhne s Turkama údajně až do půlnoci

8.9.2003 – den dvanáctý

[19:10] Pořád v kappadokii a pořád v Ishtar pansionu

Dva pohodový kořínci z Izraele nám včera vysvětlili jak se dostat do Open air muzea zadarmo, jinak se totiž platí vstupné 12 mil.,Turci pouhé 3 mil. Teprve tři měsíce platí nové nařízení přímo od Ministerstva Kultury, které ruší veškeré studentské slevy a místo toho mají slevu pouze rodilí Turci. Takže pro příště místo ISICu raději lekce turečtinyJ Dvanáct milionů se nám opravdu platit nechtělo, když jsme moc dobře věděli, že mnohem lepší věci uvidíme jinde a zadarmo. Před branou (asi 20m) jsme vpravo vylezli po strmé stráni aby se nám odkryl příkrý svah přímo do areálu k pokladně. Nevím jestli jsme ten izraelský výklad pochopili špatně, ale zde jsem měl nezvratný dojem, že chlápek dole už na nás čeká a také, že bychom slezli ihned vedle dalšího chlapíka trhající lístky, a to si myslím možná vypadalo podezřele. Tak jsem slezli a vydali se nazdařbůh cestou necestou po silnici a doprava prozkoumat okolí a tajně jsme doufali, že jdeme směr Cavusin. Místní rolník měl v mapě ještě větší chaos než my takže nám moc nepomohl, myslel si, že jsme úplně na druhé straně, asi tuhle mapu viděl poprvé. Ve skalách se k nám připojili dva potulní psíci místní hyenovitého typu, kteří nám od této chvíle začali dělat průvodce. Toho pěknější jsme si hned přivlastnil, pojmenoval Dingo a plánoval si vzít domůJ Po jistým problémech, ale nakonec přece jsme se dostali Rose Valley a navštívili úchvatné skalní domy a kláštery, kde byly ještě na stěnách patrny zbytky fresek. Naprosto přejedeni hroznů jsme se dokodrcali do Cavusinu, kde jsme si dali výborný domací ayran v kavárně mladého Turka, kterého jsme předtím potkali na cestě. Ve vesnici, bohužel už jen za doprovodu mého Dinga, druhá potvora se někam ztratila, jsme se poptali na cestu do Pasabagu a Zelve a vyměnili průvodce: místo mého Dinga, který také někam odběhnul se k nám sám od sebe připojil mladý nadržený Turek. Skalní domy, z nichž některé myslím mohly být dosti dobré jsou nyní všechny neobydlené nebo pobořené, před pár lety při zemětřesení, zde prý zahynulo několik lidí a obydlí se začala hroutit, tak je lidé opustili. Hned nám kdeco ukazoval, vysvětloval a hlídal zda jdeme správně. Samozřejmě, že více jak naše blaho ho zajímalo Danushka, které věnoval jakousi cetku, prý jako znamení krásy a hned, že se tedy musí s ní vyfotit a při té příležitosti vytáhnul z kapsy jako náhodou už připravenou adresu kam mu máme poslat fotky. Asi ho Danushka tak okouzlila, že se rozhodl nás doprovázet a dělat nám průvodce až do Pasabagu. Nevěděl jsem zda si za to něco neřekne, ale jistě jsme věděli, že mu nic nedáme, nabídnul se přece sám – nikdo z nás průvodce nevyžadoval. Lehce se totiž může stát, že se na vás nalepí místní samozvaný “průvodce“ a potom žádá docela velkou částku. Cela cesta a Pasabag vůbec bylo asi to úplně nejhezčí co jsme za celou dobu v Kappadokii viděli. Odtud jsme už bez doprovodu pokračovali do blízkého Zelve open air musea – vstupné 5 mil. Podle slov toho mladého Turka, zde měla být dvě údolí, jedno placené (Zelve) a druhé, která je lepší mělo být free, ale nějak jsme to bohužel nenašli.L Tak jsme chvíli bloumali po parkovišti, nakoupili nějaké cetky a definitivně rozhodli, že budeme šetřit a dovnitř nejdeme. Vyrazili jsme nazpět směr Cavusin s tím, že chytnem nějakej stop. Cestou jsme potkali belgického backpackera, kterého jsme již potkali cestou sem v Cavusinu, dali jsme se do řeči a společně se šli na jeho doporučení podívat ještě na Dervant Valley, které mělo být na odbočce směr Űrgűp. Jak se ukázalo vzhledem k večerní hodině a opravdu nejistém značení, to nebyl úplně dobrá volba. Šli jsme po silnici, kecali, ale údolí nikde, tak nezbývalo než se vrátit, což jak se ukázalo nebylo zrovna jednoduché – chtěli jsme stopovat, ale to je i v Turecku ve třech lidech docela obtížné, zvlášť když většina auta jede naplněna 5 a více lidmi. Po asi půlhodině nám zastavil Turek, který vůbec neuměl anglicky, ale zavolal kamarádovy, který uměl anglicky, kterému jsme vysvětlili náš problém a tak náš tento ochotný Turek vysadil až na křižovatce na Cavusin a Göreme. Navečer je totiž v Turecku docela problém sehnat dolmuš, většina končí kolem sedmé. Na hlavní to také zpočátku vypadalo, že půjdeme pěšky až do pensionu, ale japonský pár před námi stopnul dodávky Toyota, kývnuli na nás, tak jsme je doběhli a tak se na otevřené korbě dopravili během pár minut domů. Dali jsme si domácí večeři za 5 mil., kterou připravovala majitelova dcera. Skládal se z: víno, polévka, jakási fazolová směs a miska takové divné rýže, ekmek a na závěr zákusek. Docela dobře se dalo najíst, hlavně okořeněné to bylo báječně, ani moc ani málo. Potom už obvyklý večerní program – raki, pivo, tavla, karty – pokec a radost až do rána. Já jdu asi ve tři a Danush, do které místí pořád lijí raki asi do pěti kdy jde ještě s dalším místním casanovou koupit cigára.

9.9.2003 – den třináctý

[12:36] na cestě z Ankary do Istanbulu v Baskent expresu

Ráno pohoda s čajíkem a taky složité rozhodnutí, zda zůstat v tého fine atmosféře nebo už jet dále. Moc se nám nikam dál zatím nechtělo, takže jsme zůstali. Lístek do Kayseri stojí 6 mil a autobus jede v podstatě do osmé hodiny večerní každou hodinu.

Není kam spěchat, ale přesto chceme dojít na druhý pokus do Uchisaru. Na rozdíl od předchozí vycházky první den víme, že na křižovatce se máme dát doleva a v podstatě se pořád držet levé strany – projít pigeon valley. Za obligátní pomocí místních průvodců se dostáváme vcelku v klidu až na kopec do malé ospalé vesničky Uchisar. Ospalá nálada působí i na nás, tak sedáme a koukáme na neuvěřitelné panoráma, které se rozprostírá před námi. Uvažujeme jaké by to bylo zde zahulit. Skalní pevnost je přístupná za 2 mil., kašlem na to, myslím, že to za to nestojí. Bloumáme po místních kšeftech a kupuju pohledy za 150 tisíc s tím, že si myslím jak nejsou levné – později vidím pohledy i za 75 tisíc. Snažíme se přejít na druhou stranu pevnosti, kde se nás ujímá starý úlisný Turek, jako obvykle ne ze zájmu o turisty, spíše ze zájmu o Danush, což se koneckonců potvrzuje ošaháváním (Danush!) při každé příležitosti. Furt se tlemí. Ukazuje se nedávno zabil nějaký Ital. Hold idiot se samospouští na foťákuJ Turek vypadá jako kdyby nás chtěl provázet až do Göreme a to nechceme, páč by určitě chtěl peníze, tak navrhuji foto s Danush, a že hned potom pomažem. Chyba. Chyatá ji za kozy, prdel, docela nechutnej úchyl – dne slov Dany. Zkoušíme Bogir Dere valley, které se má podle mapy vinout až k Cavusinu.Správnou cestu sice míjíme, ale kráčíme po vršku údolí na komfortní prašné cestě, na kterou jsme se napojili od jakého mastňáckého krámku s onyxem. Hrozny jsou prostě všude, takže nezbývá než se jimi opětovně přecpat – jako vrchol drzosti sedáme na příjemných lavkách v jednom sadu a majitelovými jablky a hrozny. Cesta je nějaká delší a po jisté době začínám být lehce znepokojen, protože se odchyluje od Cavusinu kamsi pryč a mám dojem, že místní mapa zase ukazuje něco jiného než má. btw: mapa je takhle schématická (=špatná) kvůli armádě aby nepomohla nepříteli (teroristům?) Malý zázrak aneb Danush má zase pravduJ – za chvíli jsme narazili na asfaltku, kde hned jako náhodou jelo auto, která nám (už ne nahodou) zastavilo a my už jsme zkušeně vyskočili na korbu a fičeli s větrem haným do tváří do Göreme.

Nevím, možná se mně to jen zdálo, ale asi ta naše akce “sbalit se, nerozhodnout se odjet a znovu se nastěhovat“ nepřišla panu domácímu úplně vhod. I večer už to není úplně ono, přijelo plno nových lidí, hrajeme tavlu a Danush jasně porážím.

Vůbec Danush zde má zase plno nápadníků, tak např. pana domácího, který ji nalévá raki a láká na západ slunce nebo jistého Turka jménem Erduan, který ji láká prozměnu aby se to nemátlo zachlastat do města. Je jasné co si asi vybrala. Její odchod v nočních hodinách vyvolává zejména u úžasné Japonky Kyoto z Kjótó pozdvižení a chudák to nějak nemůže delší čas rozchodit.

Japončíků je tady požehnaně – někteří jsou naprosto super, jako například zmíněná Kyoko, které je všude plno a pořád se směje. Naprostým protikladem jsou ostatní, kteří jsou tak neuvěřitelně ostýchavý a stydlivý až to lze jen těžko pochopit. Jako když s námi seděli a povídali a místo aby se zvedli a řekli dobrou noc a šli, tak se ptají omlouvačným tónem zda teda už můžou jít…

Na závěr večera “měsíční kato“ v provedení japončíka Hero.

10.9.2003 – den čtrnáctý

Danushka se nám ráno nevrátila, takže docela takový blbý pocit – no nasranost a základ na další ponorku položen.J Snídaně z domácích zdrojů – vločková kaše s brokvema – díky mami!:) Správně jsme usoudil, že nemá cenu ztrácet čas čekáním, takže jsem se vydal ven na vlastní pěst. Přes open air museem jsem zabočil na El Nazar Church, ke kterému jsem skutečně asi po deseti minutách došel a k mému překvapení a zděšení zároveň, zde bylo ticket office a chlapík v něm skutečně vybíral – blázen! Šel jsem dál v marné naději, že najdu cestu zadarmo do muzea…nakonec jsem došel až do Ortahisaru, celkem nudné díry, s jakousi skálou jako vyhlídkou na začátku. Fantastický výhled na Kappadokii. Jen jsem zíral a zíral…

Po návratu už s Danush jsme zacálovali bydlení (60 mil za oba) a šli nakrást nějaké hrozny na cestu.

“Souboj“ nápadníků vyhrává Erduan – průvodce cestovní agentury zde v Kappadokii. Asi by to bylo blbý kdyby vzal na večeři jen D. a mě nechal tlouct špačky, takže ve třech jdeme do jedné z hospod a na doporučení dáváme Tavuk cosi – zapečené kousky kuřecího masa s česnekem, rajčaty ad. Musím říct dobré, ta 10 mil taky aby nebylo!. Moc nechápu o čem si ti dva mohli povídat, když teď jsem 100 procent konverzace obstarával já…

Zbyl čas tak akorát na návrat a spěšné , i když bohužel poněkud rozpačité rozloučení a autem na autobusák dokud měl v osm odjíždět autobus do Kayseri. Pac a pusu – né se mnou a jelo seJ Kayseri je docela velké město. Nejdříve nás chtěli vysadit na soukromém autobusáku společnosti Kent, nedali jsme se (já a jedna Japonka) a poptali se a ono skutečně pár lidí ještě setrvalo a jelo se až na hlavní otogar.

Obligátní bloudění a obligátní Atatűrk bulvár.

Konečně má někdo sračku!!

A já to nejsem!!

Danushka málem nedošla na vlakáč…skoro…vydržela. Na vlakáči jsem svým zjevem způsobil lehčí poprask, ale již jsem byl zvyklý, takže no problem. D. vytuhla a mé maličkosti se ujali dva turečtí študáci, kteří si se mnou na doporučení učitelky angličtiny začali procvičovat svoji chatrnou english. Kluci to byli snaživý, kecali co to šlo, ale horší bylo to co říkali a hlavně jak – časy a výslovnost jim vůbec nic neříkali Proběhlo všechno o mně a D. (Turci jsou šíleně zvědaví), potom fotbal, nba, politika, holky atd. Pomohli mně koupit lístek do Ankary za 7,9 mil a také, že mně teda ukáží moji první třídu. Jaké bylo překvapení, když se zjistilo, že první třída jsou všechny vagóny a navíc vše je rezervované a hlavně vlak byl narvaný co to šlo.

Systém rezervací ve vlacích, kromě Baskent expresu a podobných je mně docela nejasný. Počítače zde nemají, nikdo nám o nějakých rezervacích nkdy neřekl a i kdybych o tom věděl, jak mně můžou třebas jen přes telefon zajistit číslo ve vlaku?? Nebo kro dřív přijde ten dřív mele? a pokud nenechá vyhodit tak á štěstí?

Provedl nás celým vlakem, když jsme našli volné místo, tak že né, že je counted, a že najdeme něco jiného. A jako obvykle jsme naletěli – spíše věřili znalostem, který asi ve vlaku nikdy nejel. Chodba plná kouřících, kecajících a usměvavých Turků to jistala. Nutno dodat, že vlak byl ještě mnohem špinavější jak ty naše i když oproti těm našim vypadal docela moderně (sedadla jako v letadle). Jeden z Turků na chodbě uměl english, tak se mě ptal na různé věci a ostatním to za velikého ohlasu překládal. Mlha se dala krájet a noc pomalu plynula. Danushka si prožívala svoje malé peklíčko schoulená na podlaze.

11.9.2003 – den patnáctý

[15:37] v Bospohor Expresu v rumunském vagónu, zima jako svině a venku leje.

Beze změny pokračovala cesta i po půlnoci, neudolatelní Turci pořád kecali, kouřili a smáli se a já se marně snažil usnout schoulen na zemi. Jakmile jsem na chvíli usnul, jako náhodou byla zastávka a pár míst se uvolnilo, takže naši ukecaní Turci si posedali a na chodně jsme zbyli opuštěni jen my dva. No co, bágly na zem, leháme na ně a jako dvě největší socky se tam choulíme za neustálého štěbetání několika pokuřujících ženských na chodbě. Kecali a kecali a čím dál tím více mě srali – hold musel jsem sjednat pořádek, zvolil jsem english a posunky a kupodivu se asi tak lekli a nebo jsou zvyklé chlapy poslouchat, ale bleskově se zdekovaly. Usínám a Danush obligátně balí výše zmíněný anglicky mluvící Turek. Asi jsme vypadali hodně uboze a pravděpodobně už jsme byli posledními cestujícími, kteří ještě neseděli, takže nás (mě) budí průvodčí a zbytek cesty do Ankary už trávíme v překlimatizovaném vagóně teď již pohodlně na sedadlech. Anglicky mluvící Turek+jeho kamarádka, kterou jsem označil mimojiné i díky jejímu chrupu za nejhnusnější Turkyni pod sluncem po nás chtějí mejlíky – mají ho mít. Danush je zvána ať dojede,že může přespatJ

Na turecké, ale myslím i na evropské velmi pěkné nádraží v Ankaře nás vítá v osm ráno. Zkoušíme informace ohledně rezervací, ale týpek ovládající pouze pár slov english mně tvrdí, že mám kamsi zavolat. Docela nesmyslné. Tak zkouším nejsympatičtější slečnu v okýnku kde se prodávají lístky, ta mě posílá k jiné, která zde asi jako jediná ovládá english a ta mně k mému překvapení dává rezervace na Baskent express k Eurodominu zadarmo. Již předtím jsme se jednak ke způsobu strávené noci, ale i k pověsti co Ankaru provází, rozhodli jet hned do námi oblíbeného Istanbulu a ne jak jsme původně předpokládali zde zůstat až do noci jet přes noc Fatih expresem. Naše EC jsou sice pěknější, ale tohle bylo dosti podobné a jak jsem se díval na cenu (17,5 mil.) je to také nejdražší a povinně místenkové. Frčeli jsme rychle do Ankary, ale i když jsme nikde nezastavovali kvůli nějakým zpomalením jsme nabrali asi 1,5h zpoždění. Asi by byl zázrak jet vlakem v Turecku načas. Asi v půli cesty nám donesly „cestovní balíček“ – pití, sušenky a nějaký piškot. Pohoda. Tuhle vymoženost občerstvení gratis by u nás také měli zavést, docela dobře se na to zvyká. Nádraží Haydarpasa také v pohodě, možná jen kdyby Turci investovali i do něčeho jiného než do jejich hlavni trati Ankara – Istanbul.…Právě zapadá slunce, takže nádherná panoráma s Evropou v popředí! Kupujem zase žeton za 1,1 mil do Eminönu a už nás vítá Evropa a nezapomenutelná atmosféra tržiště u Nové mešity. Zprvu zkoušíme náhodně nějaké levné hotely (Isparta nebo San), ale jsou tak odporné, že se nakonec ještě rádi vracíme do naší Nurosmaniye, kde je jako obvykle prázdno a poznává nás pingl z dolní restaurace Buhara. Malá procházka, dávám obří Börek (náš burek – mega porce za 2 mil), totálně se přežírám a jde se dospat včerejšek.

Ankara – pěkný nádraží, ale to je asi tak vše. Plus strašněj smog nad městem, to se asi jen tak nevidí, nad městem byla obrovská šedá clona nad kterou teprve prosvítala modrá obloha. Neuvěřitelné a hnusné zároveň. Aby se neřeklo, že jsme byli v hlavním městě jen na nádru, tak jdeme chvíli po bulváru směrem centrum (asi) až k další Atatűrkově soše, tentokrát prozměnu na koni. Jinak nic. Mraky aut a jinak nic. Tak jsme šli zase nazpět.

12.9.2003 – den šestnáctý

[17:37] už strašně dlouho stojíme v Ruse a Danush zase spí.

Poslední den v Istanbulu a program je jasný – nákupy!

Začali jsme obhlídkou Grand Bazaaru nebo Kapali Carsi, což je úchvatný komplex asi 4000 obchodů pod jednou střechou. Místo plánované obhlídky jsme zde strávili skoro celý den. Kupuju vodárnu i s tabákem a uhlím asi za 30 miliónů u jakého študenta, docela sympatickej, ukecal jsem asi třetinu. Dále jablečný čaj (100g á 1 mil), tričko se symbolem Turecka (půlměsíc a hvězda) za pět miliónů a nějakým korále. V okolních ulicích jsem ještě za pět prstů (fakt jsem nechtěl!) koupil ty jejich náboženské korále, se kterými si pořád hrají. Asi byl čas motlitby a majitel si na chvíli odskočilJ Je asi kolem páte kdy jdeme na druhou stranu přes Galatský most koupit nějakou muziku. Váhám mezi Orient Beats co se nám líbily již na začátku a Harem (tradiční turecká hudba). Nakonec beru origoš Orient beats za neuvěřitelnou cenu pouhých 7 mil a vypálený Harem na mp3 za 2 mil. Danush z úsporných důvodů kupuje vypálenýho Tarkana,Sandála a jakousi mařenku.

Kvapíme pro batožinu,v Hipermarketu (náš menší supermarket) kupujem barel vody,ekmeky, rajčata a nějaký ovoce. V hotelu koukáme na TV kde právě běží zprávy – asi jsme chytli nějakou kriminální čtvrthodinku, ale akorát samé tragédie, loupeže atd. Z reportáží bylo patrné, že krádeže jsou zde nepřípustné, jedna důležitá reportáž byla o krádeži v obchoďáku a bylo to prezentováno stylem dvojnásobná vražda. Loučíme se s pinglem dole v hospodě, ten nás dobíhá, kecá s Danush a zase bude fotoJ. Tak nás zve na pivko, přihazuje meloun, odmítnou se samozřejmě nedá, jako obvykle je hned jasné kvůli komu je tohle divadlo…já to nejsem.J Konverzace jako obvykle vázne, takže kecám obvyklé plky. Dopíjíme druhej kousek a balíme se k definitivnímu odchodu. Je deset, vlak už je přistaven na nástupišti, tak sedáme až do prvního vagónu, ve kterém máme rezervace za 4 mil a vyhazujem rumusnkou babku, která si zde už stačila ustlat a chrápe jak zabitá. Jdu utratit poslední liry, kupuju u přístavu rybku v ekmeku, kebab a nějaký ovoce. Sotva přicházím nazpět, tak koho to nevidím v okně – náš starý známý pingl Ahmet – Danush má zase práci, dostává nabídku k sňatku a vrací se až vlak jede.

13.9.2003 – den sedmnáctý

už doma

S malým zpožděním v Kapikule jsme nemilosrdně vyhnáni ven pro razítka. Doplňujeme vodu a razíme. Ráno leje. Zima a déšť ještě více zvýrazňují neradostnou podívanou za oknem – Bulharsko na tom myslím není ale vůbec dobře. Vše omlácené a všude je vidět bída. Pomalu, ale jistě nabíráme zpoždění. Vrchol všeho nás čeká v Ruse, kde se potkáváme s Transbalkánem. Velké dilema zda přestoupit bez místenky nakonec vyhrává naše lenost a jistota prázdného kupéčka. Podle vzhledu nějací Češi do Balkanu přestupují, ale my na to už kašlem. Balkan odjíždí a my doufáme, že náš vlak by se mohl také pohnout, ale to je docel

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .