Putování po Řecku

Zpátky k našemu putování pondělí 19. srpna

Den první

Už před víkendem jsme k Janě domů dali věci a postupně jsme zaplnili pokojík oblečením, jídlem, spacáky, stanem, vařičem a dalšími nezbytnostmi na dovolenou.

V pondělí ráno jsme nacpali věci do auta, zaplnili jsme kufr i zadní sedačky. Ještě jsme se zastavili na koleji a kolem čtvrté jsme vyrazili na dovolenou. Vyjeli jsme ze zatopené Prahy a směřovali jsme na jih. V Táboře jsme dokoupili poslední drobnosti. Před hranicemi jsme dotankovali plnou nádrž. V sedm hodin večer jsme bez zdržení projeli hraniční přechod Dolní Dvořiště – Wullowitz. Byli jsme v Rakousku.

Kousek dál za hranicemi jsme zastavili na odpočívadle a dali si svačinu. Postupně se setmělo. Cestou přes Rakousko jsme málem srazili velikého jezevce. Na parkovišti u Eisenerz jsme viděli lišku. Tma byla už úplná. Jelo se dobře, silnice byly prázdné.

úterý 20. srpna

Den druhý

V půl druhé v noci jsme serpentinami vystoupali na sedlo Jezersko na hranice mezi Rakouskem a Slovinskem. Projeli jsme je hned, před námi bylo jen jedno auto. Jeli jsme pak ještě hodinu a půl a v půli Slovinska u městečka Žiri jsme zastavili, abychom si schrupli. Z Prahy to až sem bylo 628 kilometrů.

Vstali jsme kolem páté a vyrazili jsme dál. Byla hustá mlha. Silnice byla samé zatáčky; postupně se začala plnit auty. Jelo se ale stále skvěle. Před sedmou hodinou jsme projeli hranice ze Slovinska do Itálie. Za další půlhodinu jsme objeli po dálnici Terst a přijeli jsme přímo k terminálu Anek Lines. Kancelář otvírali až v 11 hodin, měli jsme tedy přes tři hodiny čas. Kancelář byla jen z několika buněk a zakrytého prostoru před ním. Najedli jsme se a relaxovali jsme.

V jedenáct jsme naběhli k odbavení a koupili jsme si za 251 € zpáteční lístek na trajekt. zabalili jsme si věci na loď do batohů a čekali jsme na nalodění. V půl čtvrté jsme pomalu začali najíždět do přístavu na molo. Už jsme viděli naší loď Sofokles. Byla dost vysoká, mohutná. Popojížděli jsme, po odevzdání části lístku jsme najeli do útrob trajektu a zaparkovali jsme. Za dnešek jsme ujeli 133 kilometrů. Vzali jsme si věci a vyrazili jsme na palubu.

Zabrali jsme poslední dvě lavičky proti sobě. Dali jsme si na ně věci a budeme tu i spát. Na zádi lodi vlaje řecká vlajka. Na palubě bylo docela dost lidí. Z lodi byl zajímavý pohled na průmyslovou část Terstu, přístav a doky, na rafinerie a skladiště přepravních kontejnerů. Přístav je dost rozlehlý. Bylo hodně teplo a nahoře na trajektu foukalo. V půl páté zaburácely motory a loď se dala do pohybu. Odjížděli jsme z Itálie z Terstu do Řecka, do Igoumenitsy. Loď jela vcelku rychle. Prošli jsme se po palubách, sledovali jsme linii pobřeží jak pomalu ubíhá a taky pás zpěněné vody za trajektem. Loď Sofokles má devět palub, tři z toho jsou obytné a dvě jsou garáže. Setmělo se. Po palubě se procházelo plno lidí, všechny lavičky byly obsazeny. Někteří už spali. My jsme se ke spáčům přidali kolem desáté.

středa 21. srpna

Den třetí    

Vstali jsme okolo půl desáté. Bylo hezké počasí, ale dost silně foukalo. Moře bylo klidné. Plavba probíhala klidně, ještě jsme chvílemi pospávali a procházeli se po palubě. Byl vidět ostrov Korfu. Kolem čtvrté hodiny místního času (+1 hodina oproti našemu) jsme přistáli v Igoumenitse, v Řecku. Cestou nás naštěstí nepostihla mořská nemoc.

Vyjeli jsme z lodi. V podpalubí u aut bylo neskutečné vedro. Zastavili jsme na parkovišti v přístavu a šli jsme ulovit razítko do pasů; nic nám nedali, že jsme jej dostali už při vjezdu do EU. Promysleli jsme, kam dnes dojedeme a vyrazili jsme. Kousek za Igoumenitsou jsme natankovali plnou nádrž (a 0,80 € / l). Naší první a dnes také poslední zastávkou byla Parga. Je to malé město s přístavem (1 700 obyvatel) Objeli jsme centrum, z vrchu se koukli na pláže a moře a zajeli jsme do kempu. Spát budeme bez stanu.

Měli jsme obrovský hlad a tak jsme si hned uvařili večeři – ptáčky a rýži. Kempovali jsme pod starými pokroucenými olivovníky. Strašně moc jsme se najedli. Po večeři jsme se vydali do města na procházku.Většina restaurací a taveren byla zatím prázdná. Prošli jsme se po nábřeží a okolo pláže. Městečkem jsme po strmě stoupající cestě vyšlapali na zbytek benátské pevnosti z 16. století. Svrchu byl pěkný pohled na celou Pargu. Chvíli jsme se kochali pohledem na přístav s rybářskými loděmi a na pláže na obou stranách městečka a na vzdálenější skály čnějící z moře. Zvolna se setmělo. Klikatými uličkami jsme sešli do centra, v obchodě jsme si koupili láhev retsiny (místního vína s pryskyřicí) a o kus dál láhev ouza, anýzové či spíše lékořicové pálenky. Taverny se postupně zaplnily turisty.

Vrátili jsme se do kempu. Načali jsme víno i ouzo. Víno bylo velmi dobré, celé jsme ho vypili. Ouzo chutná jako když si člověk nacpe plnou pusu hašlerek a prolévá to vodkou. Spát jsme šli kolem jedenácté. V noci bylo poměrně teplo a spalo se výborně.

Za celý den jsme ujeli 56 kilometrů.

čtvrtek 22. srpna

Den čtvrtý

Vstali jsme v půl deváté. Utvořili jsme si snídani. Zabalili jsme věci do auta. Pomalu se probudil i celý kemp. Převlékli jsme se do plavek a šli jsme se vykoupat. Zašli jsme na menší ze dvou pláží. Hurá do moře! Ve vodě byla spousta malých rybek, trochu nás okusovaly. Voda se zdála zprvu studená, ale až jsme se zanořili, tak to už šlo, bylo to osvěžující. Zaplavali jsme si, ochutnali (trochu nechtěně) – ano, je to skutečně mořská voda, hnusně slaná. Když jsme se vyplavali, tak jsme se vrátili zpátky do kempu, odsolili se ve sprše a pak jsme dobalili zbytek věcí. Zaplatili jsme 12 € za dnešní noc a kemp v Parze jsme opustili.

Jeli jsme podél pobřeží. Projeli jsme město Preveza, moc se nám nelíbilo, nic pořádného tu nebylo. Jen nízké baráčky podél silnice, roztahaná vesnice bez centra. Navigace uvnitř Prevezy nestála za nic. Už bylo dost teplo. Kus od pobřeží se zvadají lehce zalesněné vysoké kopce. Koupili jsme si 7,5 kilový sedmikilový meloun (3 €).

Projeli jsme kolem rozvalin města Níkopolis. Bylo založeno římským císařem Augustem na místě, kde stál jeho tábor v době vítězné bitvy u Aktia v roce 31 př.n.l. (Nikopolis = Město vítězství). Město prosperovalo zejména na počátku 1. století. Bylo zničeno Germány, znovu obnoveno a znovu zničeno, tentokrát Slovany v 6. století. Byly vidět dlouhé a mohutné cihlové hradby a zbytky dvou bazilik.

V půl jedné jsme přijeli do města Arta. Toto dvacetitisícové město leží na místě starověké Ambrakie, korintské osady. Tady sídlil épirský král Pyrrhos. Roku 32 př.n.l. bylo obyvatelstvo přemístěno do nově založené Níkopole nedaleko odtud. Zastavili jsme na okraji u starého tureckého kamenného mostu přes řeku Arachthos. Přešli jsme jej; je poměrně úzký. Má tři oblouky, z toho jeden větší a strmější. Vršek mostu kopíruje tvar oblouků. Vrátili jsme se zpátky do auta a vjeli jsme do centra Arty. Nebylo tu ale kde zaparkovat, všude stání na nějakou kartu, kterou jsme samozřejmě neměli a ani nevěděli, kde ji sehnat. Artu jsme tedy projeli bez zastávky. Ve třičtvrtě na dvě jsme zastavili ve vesnici Anfilochia u pláže a šli jsme se vykoupat. Pláž byla z malých drobných kamínků. Bylo tam pár lidí. Voda byla báječně teplá, ale trochu špinavá od zvířeného jemného písku a plavaly tu kousky mořské trávy. Kvalitně jsme se vykoupali. Snědli jsme polovinu obrovského melounu. Opalovali jsme se a plavali. Po osprchování (sprcha byla přímo na pláži) jsme se sbalili a po čtvrté hodině jsme se posunuli dál, hledat místo na spaní.

Cestou po klikaté pobřežní silnici jsme museli zastavit, protože přes cestu byla ohromná hromada šutrů a právě ji odhraboval přímo do moře veliký bagr. Jak jsme potom zjistili, nespadlo to samovolně, ale bylo to úmyslně strženo při rozšiřování silnice. Z cesty se otevíraly krásné pohledy na temně modré moře a na vysoké kopce směrem do vnitrozemí.

V půl šesté jsme zastavili ve vesnici Mytikas a zajeli jsme do kempu. Jen co jsme zastavili jsme vyrazili do vesnice. Po chvíli jsme se vrátili, prošli jsme se jen kolem pláže; dostali jsme totiž strašlivý hlad. V kempu jsme si uvařili večeři. Po jídle jsme opět vyrazili do vesničky. Prošli jsme se po hlavní ulici, byla lemována tavernami a obchody. Došli jsme až na samý konec vsi, kousek za kostel sv. Nikolase, který jsme si v rychlosti prohlédli. pomalu jsme se vrátili zpátky. Sedli jsme si na pláž na oblázky a hleděli jsme na moře. Už za tmy jsme se vrátili k autu. Doplnili jsme zásoby vody a dorazili jsme se zbytkem melounu. Večer strašlivě žrali komáři, byl to hnus. Až do večera bylo dost teplo; měsíc byl v úplňku. Kolem desáté jsme se uložili vedle auta na karimatky ke spánku.

Za celý den jsme ujeli 231 kilometrů.

pátek 23. srpna

Den pátý

V noci nás ukrutně kousali komáři, každý jsme nedobrovolně darovali asi půllitr krve. Stále jsme slyšeli bzučení u ucha; když se člověk zavrtal úplně celý do spacáku, tak sice unikl útokům krvežíznivých potvor, ale za pár minut se pekl a dusil a tak se odkryl a byl zase vysáván. Navíc padla rosa a spacáky jsme měli trochu zavlhlé. Z nedaleké taverny byla slyšet hlasitá hudba. Ve tři hodiny v noci jsme to už nemohli vydržet a vlezli jsme si do auta a spali tam. Vyspali jsme se relativně dobře, komárů jsme v autě měli jen pár, nasáli se a dali pokoj.

Probudili jsme se v sedm hodin, sbalili jsme karimatky, upravili auto do cestovní podoby a bez placení jsme z kempu odjeli. Ještě abychom za tu strašnou noc platili. Stejně celý kemp ještě spal. Cestou jsme u silnice viděli stádo čuníků. Jeli jsme pěknou širokou silnicí pořád podél pobřeží, z druhé strany byly vidět hory. Cestou jsme dotankovali do nádrže i do kanystru (a 0,71 € / l). Přes cestu nám přecházelo stádo oveček. Něco před devátou jsme zastavili na okraji městečka Etolikon a šli se podívat na místní trh. Dokoupili jsme si ovoce a zeleninu: broskve, okurky a pomeranče. Trh byl veliký, široký výběr. Prošli jsme se i po Etolikonu, nakoukli jsme do kostela. V rybárnách prodávali čerstvé, ale drahé dary moře. Panoval tu čilý ruch, ulice byly plné lidí.

O kus dál v Antiriu jsme najeli na trajekt na Peloponés do Patry. V deset hodin jsme vypluli. Zaplatili jsme 6,10 €. Plavba trvala si jen patnáct minut, ani jsme nevystupovali z auta. Vedle se v úžině staví most, který spojí Peloponés s pevninsko částí Řecka. Zatím z něj stojí jen pilíře. V půl jedenácté jsme vjeli do Patry. Je to největší město na Peloponésu s ohromným přístavem. Patra existovala již v antice. Od 2. století př.n.l. zde bylo provozováno přístavní překladiště a význam místa rostl. Ve středověku se tu vystřídalo v rychlém sledu několik pánů (Byzanc, křižáci, Benátčané, Turci). Roku 1821 Turci krvavě potlačili místní povstání a město vypálili. Proto je tu málo památek.

Patra je veliké roztahané město. Špatně jsme uhnuli a celkově navigace ve městě stála za prd. Vymotali jsme se trochu jiným směrem než jsme původně chtěli a po třičtvrtě hodiny jsme už pokračovali žádaným směrem. Sjeli jsme na pobřeží a zastavili jsme u oblázkové pláže na dohled od Patry. Moře bylo světle zelenomodré. Rozdělali jsme si slunečník a posnídali/poobědvali jsme. Pak jsme se byli vykoupat, bylo to příjemné osvěžení. Ještě asi metr od břehu byly oblázky, dál pak už jen jemný písek. Trochu jsme si schrupnuli, museli jsme dospat včerejší noc. Bylo vcelku drsný vedro, jen když foukal větřík, tak bylo příjemně. Opalovali jsme se a prokládali jsme to koupelemi v moři. Přišel příliv a s ním i větší vlny. Pláž se kolem druhé hodiny docela vylidnila, zůstali jsme tu téměř sami.

Kolem čtvrté jsme odjeli hledat nějaký kemp. Zajeli jsme k prvnímu, zjistili seny a jeli se podívat k druhému kempu, co byl opodál. Ten byl ještě dražší a tak jsme se vrátili. Kemp je asi 300 metrů od místa, kde jsme se celý den koupali. Zastavili jsme a uvařili si večeři – slepici a těstoviny. Ve sprše jsme se odsolili. Až do večera bylo teplo a modré nebe. V kempu bylo plno cizinců, ale my jsme byli jediní Češi. Kemp se jmenuje Kato Alyssos. Večer jsme se byli projít po břehu moře. Viděli jsme běhat kraby po kamenech. U auta jsme si uvařili kapučíno a dlabali jsme sušenky. V kempu pobíhaly kočky, docela dost mňoukali. Poslouchali jsme důchodcovské hity od vedle kempujících postarších Němců. Spát jsme se uložili zase vedle auta na zem, bez stanu. Usnuli jsme už kolem deváté.

Za celý den jsme ujeli 170 kilometrů.

sobota 24. srpna

Den šestý

V noci bylo příjemné teplo. Ráno nás v osm hodin probudilo bití zvonů. Vstali jsme a pohled na modré nebe bez jediného mráčku dával tušit, že dneska bude pěkné vedro. Nasnídali jsme se a zabalili jsme věci do auta. Zaplatili jsme 10,50 € za noc a kemp jsme v devět hodin opustili. Zajeli jsme do vesničky Kyllini na pláž a šli jsme se vykoupat. Byl vidět maják na skalnatém výběžku, písečno-oblázková pláž a ostrůvek nedaleko od břehu. Voda byla nádherně teplá; moře bylo mělké s písčitým dnem, dál v hloubce byly skály. Lidí tu bylo poskrovnu. Skvěle jsme se vykoupali a zaplavali si. Po hodině jsme před polednem pláž opustili.

V Kyllini jsme si v pekárně koupili chleba (spíš bagetu), kus jsme ho hned snědli. Cestou jsme předjížděli dědu na traktůrku, na valníku měl několik pytlů citronů a pomerančů. Voněly až do auta. Ze silnice vedoucí olivovými háji byl místy vidět mohutný hrad Chlemoutsi. Stojí na menším kopci, pod ním je vesnice. Po poledni jsme zastavili u brány do hradu. Hrad zbudovala křižácká rodina Villehardouinovců, která vlastnila od 13. století celou okolní oblast. Byl vybudován v letech 1219 až 1223 na obranu přístavu Kyllini a centra oblasti Andravídy. Někdy se hradu Chlemoutsi také říká Tornesi podle zlatých mincí turnois, které se tu ve středověku razili.

Branou jsme vešli dovnitř. Je to napůl dochovaná zřícenina. Stále stojí horní hrad – palác i zdi obepínající spodní část tohoto mohutného hradu. Dole byly stále patrné základy budov. Zdi hradu jsou tlusté přes tři metry. Opevnění spodní části má zčásti cimbuří. Vešli jsme do horního paláce. Stále ještě prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Zdi jsou dost tlusté. Stropy sálů jsou pryč, ale někde se zachovala půloblouková klenba. Nádvoří má nepravidelný tvar. Místnosti hradu byly docela vysoké. Procházeli jsme hradem, z oken byl krásný výhled do okolí, na olivové háje, políčka s kukuřicí i na moře. Vylezli jsme na hradby a pomalu jsme obcházeli spodek hradu. I z hradeb byl pěkný pohled do okolí i na vesnici pod ním. Bylo sice vedro, ale nahoře foukalo a tak se to dalo vydržet. Z hradeb jsme slezli po žebříku a vrátili jsme se k autu.

Nasedli jsme do vyhřátého Favorita. Škeble a ulity co jsme našli u moře a v kempu strašně smrděly, museli jsme je strčit do igeliťáku a dát do kufru. Vyrazili jsme dál a v půl druhé jsme zastavili na pobřeží a šli se znovu vykoupat. Pláž byla písečná, nikde ani kamínek. Bylo tu jen pár obtloustlých Řeků. Moře bylo u břehu dost mělké. Když jsme se podruhé koupali, tak kolem nás najednou z vody začalo vyskakovat hejno malilinkých stříbřitých rybiček, asi pěticentimetrových. Pod hladinou za nimi bylo vidět několik mnohem větších tmavších ryb, asi je lovily. Vál trochu vítr, na moři byly půlmetrové vlny. Střídavě jsme se slunili a koupali. Bylo to bezvadné. V půl čtvrté jsme pláž opustili.

Odjeli jsme do Olympie. Zajeli jsme do kempu a prohlédli si ho. Asi se sem vrátíme. Vedle kempu měli přivázaného oslíka, prvního, co jsme v Řecku viděli. Ve čtvrt na pět jsme zastavili u vykopávek centra starověké Olympie. Dohromady jsme zaplatili 6 € vstupné a vydali se dovnitř. Olympie je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO. V roce 1874 zahájili němečtí archeologové (Ernst Curtius, pak Wilhelm Dörpfeld a Emil Kunze) odkrývání celého komplexu starověké Olympie, jež bylo pokryto až šestimetrovou vrstvou písku a suti.

Olympia bývala přes tisíc let střediskem kultu Dia Olympského, nejvyššího z řeckých bohů a byla také uznávána jako centrum sportu. První osídlení zde bylo už ve třetím tisíciletí př.n.l. Velký rozmach začal v období mykénském, kdy už bylo celé okolí hustě osídleno. Své jméno a především svůj význam však Olympia dostala až s příchodem Dórů a jejich kultu boha Dia, podle jehož sídla na hoře Olymp bylo toto místo pojmenováno. Vždy se tu konaly náboženské slavnosti, pravděpodobně od 8. století se jejich součástí staly i sportovní hry a vznikla tím tradice olympijských her.

Podle mytologie založil olympijské hry Pelops, a to na usmíření ducha zavražděného tchána Oinomaa. Podle historických pramenů olympijské hry vznikly v roce 776 př.n.l. Od tohoto data počítali Řekové svůj letopočet, udávali, v kterém roce které olympiády se událost přihodila. po dobu her ustávaly mezi řeckými městy války. Závodníci se připravovali na hry devět měsíců ve svých obcích a pak jeden měsíc přímo v Olympii. Hry se konaly vždy v době úplňku koncem srpna či začátkem září. Zpočátku existovala jen jediná disciplína – sprint mužů a her se zúčastňovali jen místní obyvatelé. Prvním známým vítězem byl Koroivos, kuchař z blízké Elidy.

Postupně se hry rozrostly v pětidenní až sedmidenní slavnosti. První den se konaly oběti na Diovu počest a poslední den bylo udílení cen a závěrečné oběti. Na stadionu závodili muži (starší 18 let) v běhu prostém (na jeden olympijský stadion, tedy na 192,27 metrů), v běhu na dvě stadia, vytrvalostním běhu (nejčastěji na 24 stadií, tedy asi na 4,5 kilometru), v zápase (prostém, pěstním nebo ve volném stylu – pankratiu). Dále se soutěžilo v olympijském pětiboji (běh na jeden stadion, skok daleký, hod diskem a oštěpem a zápas) a v běhu ve zbroji na dvě stadia. Odděleně se pořádaly závody pro chlapce. Na hippodromu o délce 609 metrů se konaly závody na vozech taženými koňmi a později přímo na koních. Od 5. století př.n.l. se na program her dostaly i múzické soutěže jako hudba, zpěv a recitace.

Cenou za vítězství byla ihned po skončení soutěže palmová ratolest, po skončení celých her olivový věnec a právo dát si postavit sochu v Olympii či kdekoli jinde. Každý soutěžící se účastnil her sám za sebe.

Hry se naposledy konaly v roce 393 a pak je coby součást pohanských slavností zrušil císař Theodosios I. K oživení myšlenky olympijských her došlo koncem 19. století. První novodobé hry organizoval Francouz baron Pierre de Coubertin a konaly se v Athénách na obnoveném stadionu Kallimármaro; zahájeny byly 5. dubna 1896.

Vešli jsme do areálu vykopávek. Viděli jsme sloupy Palestry, znovu vztyčené při vykopávkách. Bylo to místo, kde trénovali zápasníci a skokani do dálky. Všude kolem byly odkryté základy obytných budov, chrámů a svatyní, ubytoven, dílen a lázní. Proti sloupům z Palestry byly kruhové základy Filippeionu, památníku makedonských králů. Procházeli jsme se mezi rozvalinami, všude artefakty budov a jejich výzdoby, haldy kamení a zbytky sloupů, kameny s řeckými nápisy. Prošli jsme kolem Héřina chrámu ve kterém se každé čtyři roky (dnes vlastně každé dva roky díky zimním a letním olympijským hrám) zapaluje olympijský oheň. Tento oheň je dodnes, stejně jako ve starověku darem boha Slunce Helia – zapaluje se jeho paprsky v dutém zrcadle.

Uprostřed Olympie, na vyvýšeném místě jsou základy Diova chrámu. Bylo to centrum celé Olympie. Chrám byl dokončen kolem roku 460 př.n.l. a nacházel se v ní jeden ze sedmi divů světa – třináct metrů vysoká socha sedícího boha Dia, vytvořená athénským sochařem Feidiem. Byla ze zlata a slonoviny. Nezachovala se a její podoba je známá jen z mincí.Po roce 393 ji nechal odvézt císař Theodosios (ten co zrušil olympijské hry) do Konstantinopole. Tam byla zničena při velkém požáru roku 475. Chrám měl 6 x 13 sloupů. Dodnes se tu nacházejí jejich popadané zbytky. Sloupy byly z velikých kol, každé o průměru skoro 180 centimetrů a tloušťce půl až 0,8 metru, na okraji s drážkami. I zbytky dávaly tušit o někdejší velikosti chrámu. Zbyly tu jen patky sloupů. Prošli jsme se mezi povalenými sloupy, jsou opravdu impozantní.

Chodili jsme kolem zbytků ubytoven a dílen, obešli jsme Diův chrám. Bylo dost kvalitní vedro, pekli jsme se. Vykopávky jsou dost rozlehlé. Obešli jsme celý komplex a uličkou se zbytkem obloukové klenby (ze 3. století př.n.l.) jsme vešli na olympijský stadion. Je to veliká plocha, kolem je mírný zatravněný svah, dříve pro diváky. Stadion jsme do půlky obešli. Kolem zbytků pokladnic řeckých měst (thesaurů) a kolem sloupové síně jsme se vrátili ke vstupu a k autu. Prohlídka nám trvala přes hodinu a půl.

Vrátili jsme se do městečka Olympia do kempu, kde jsme se předtím byli podívat. Rozhodili jsme karimatky a udělali jsme si k večeři fazole s chlebem. Zvolna se přihnaly černé mraky a hřmělo v dálce se blýskalo. Pršet ale nakonec nezačalo. Přeparkovali jsme o kousek dál, aby na nás nesmrděl komín od naftových kamen z umýváren. Zavřeli jsme auto a vyrazili jsme do městečka. Před kempem jsme viděli kozy a krysu. Prošli jsme se po novodobé Olympii; je to hezké, ale poněkud drahé místo. U zlatnictví jsme chvíli mluvili s majitelem, ptal se odkud jsme a jestli jsme viděli záplavy v Praze. Vrátili jsme se do kempu, udělali si Nescafe, bylo strašně sladké, ale dobré. Pomalu se setmělo a tak jsme si připravili spaní vedle auta a pozvolna jsme se uložili ke spánku. Kemp je docela veliký, je napůl ve svahu. Večer nad námi poletovali netopýři. Až do večera bylo veliké teplo. Usnuli jsme kolem půlnoci.

Za celý den jsme ujeli 162 kilometrů.

neděle 25. srpna

Den sedmý

Mám narozeniny. Vstali jsme v půl osmé, zabalili jsme věci do auta a vyrazili jsme pryč. Zaplatili jsme 10 € za kemp. Za Olympií jsme málem rozjeli hejno černých krůt. V údolí pod silnicí jsme viděli oblaka dýmu, patrně tam někde hořelo, protože už včera večer bylo slyšet hasičská auta a přelétalo tu hasicí letadlo. Silnice stoupala do hor. Najednou bylo na silnici stádo černých a bílých oveček, dlouho běžely před autem. Střed Peloponésu, kde jsme právě projížděli, je dost hornatý, silnice byla klikatá, ale dost široká. Okolní kopce byly porostlé křovím a trávou, mezi nimi byla údolí zařízlá jak trenky do zadku.

Silnice vedla ve strmé stráni, svodidla byla jen někde nebo zcela chyběla. Za vesnicí Langadia jsme zastavili, abychom si ji vyfotili. Hned nás odchytil místní řezbář, byl strašně družný. U sebe v domku měl různé hole s vyřezávanými držadly nebo s vrškem z kozích rohů, dřevěné lžíce a píšťalky. Cesta nás pak zavedla do Diminitsany, centra tohoto kraje uprostřed Peloponésu. Je to horská víska, staré domy nalepené na strání. Jen jsme jí projeli.

Začali jsme sjíždět do kaňonu řeky Louisos. Původně jsme tento kus chtěli jít pěšky, ale raději jsme jej jeli autem. Cesta byla zprvu nekvalitní asfaltová, pak šotolinová. Dojeli jsme dvě auta a za těmi jsme se dlouho drželi. Silnice byla samý výmol a kámen, takový tankodrom. Přejížděli jsme výborný mostek, široký akorát na jedno osobní auto, bez jakéhokoli zábradlí, dole ve třímetrové hloubce tekla říčka Lousios. Dokodrcali jsme se nad klášter Moní Filosofou, zaparkovali jsme tady, protože tu cesta končila. V půl jedenácté jsme se vydali na pěší túru kaňonem.

Prošli jsme klášterem Moni Filosofou; je to jen několik budov a kostelík, stále je v provozu. Prošli jsme brankou, nad níž bylo pět zvonů. Scházeli jsme dolů po schodech a pak po úzké pěšině, která vedla na dno kaňonu. Míjeli jsme trosky starého kláštera Paleá Moní Filosofou, který byl založen roku 960 a je nejstarším klášterem v oblasti. Zbylo z něj jen několik zdí nalepených na skálu. Scházeli jsme stále níž, už bylo slyšet šumění vody. Po chvíli jsme konečně viděli dno soutěsky a říčku Luosios. Cestou dolů byl pod protější skálou vidět další klášter. Přešli jsme přes mostek, voda tu padala s rachotem do desetimetrové hloubky úzkým zařízlým kaňonem, vymletým mezi kameny. Voda byla kalná, šedá. Šlo se dobře, nebylo tu vražedné vedro; cesta vedla pořád ve stínu.

Zase jsme stoupali vzhůru, tentokrát po druhém břehu. Místy se otvíraly krásné pohledy do údolí, vršek kaňonu byl skalnatý. Došli jsme až k druhému klášteru přilepenému pod skalou. Byl to klášter Moní Agíou Ioánnou Prodrómou. Byl založen ve 12. století. Zde v klášteře a vůbec v celé okolní oblasti byla jedna z bašt revolucionářů za povstání proti Turkům v 19. století. Nejdříve jsme se šli podívat ke kostelu kousek stranou nad klášterem. Byl odtud skvělý pohled do údolí a na klášter Moní Filosofou, dokud jsme vyšli. Mniši tu chovají ovce, kozy, slepice, husy a kachny.

Se skupinkou Řeků jsme se dostali dovnitř do kláštera. Jana si musela vzít nějakou sukni (měli jich tam zásobu). Nahlédli jsme do kaple. Byla vymalována starými freskami, ale byla dost tmavá a skoro nic tam nebylo proto vidět (kaple stojí uprostřed kláštera, jednu její zeď tvoří skála). Vevnitř bylo několik ikon a hořely tu svíčky. I před kaplí bylo přímo na skále namalováno několik fresek. Nahlédli jsme i do jídelny; byla zařízena velice jednoduše. Kolem prošel mnich s kafem a pozval nás na něj. Ve světnici už sedělo plno lidí.

Dali jsme si dost sladké želé, celé obalené v cukru. Dali jsme si kafe a dobré sušenky. Poseděli jsme a pozorovali, co se děje kolem. Místní si povídali mezi sebou i s mnichy. Dali jsme si druhé malinké silné a hodně sladké kafe. Postupně se sem trousili další lidé. Všichni se tu chovali jako doma. Seděli jsme ve větší světnici na lavicích. Všude kolem na zdech byly fotografie knězů a mnichů z různých dob a několik obrazů s biblickou tematikou. Mniši byli pohostinní, stále přinášeli kafe, sušenky a studenou vodu. Zapsali jsme se do návštěvní knihy. Pak jsme se pomalu vytratili.

Od kláštera jsme sešli opět na dno kaňonu k říčce, přešli jsme ji po mostě postaveném na místě středověkého. Dole hučela kalná voda. Šli jsme v půli stráně, místy byly vidět peřeje. Pod protější skálou byly nalepeny tři malinké domky, asi součást kláštera, ze kterého jsme šli. Na konci údolí jsme prošli kolem malé kaple Agios Andréas z 11. století. Kousek dál byly vykopávky starověkého Gortysu, lázní. Byli jsme se na nich samozřejmě podívat. Vykopávky nejsou nijak veliké, je to jen dolík, na jehož dně jsou základy vlastních lázní (Asklepiea). Vlastní město leželo hned vedle a stále se ještě odkrývalo.

Bylo vedro jak kráva a ukrutně jsme se pekli. Přešli jsme přes obnovený starý most Kókkaras a po silnici jsme se vydali zpět. Cestou jsme viděli několik velikých ještěrek. Cestou po silnici nás nabrali postarší Řekové, svezli jsme se asi 500 metrů, jeli jiným směrem a tak nás aspoň hodili na odbočku, kudy jsme pak šlapali. Moc jsme si nepomohli. Šli jsme po asfaltové silnici do kopce, pražilo do nás slunce na plný pecky. Sedli jsme si do stínu starých stromů a snědli jsme pomeranče. Pak jsme pokračovali v pochodu stále do kopce. bylo vidět celý kaňon i vykopávky Gortysu. V dáli na skále byl kostel. Okolo rostly vavříny a fíky, sem tam opuncie. Silnice nás dovedla po čtyřech kilometrech až ke kostelíku nad srázem, který jsme z cesty viděli. Opodál byl klášter, ve kterém jsme byli. Pohled ze skalního ostrohu byl překrásný, viděli jsme cestičku, po které jsme šli sem a po které se zase vrátíme.

Obešli jsme spodem klášter Prodromos, směřovali jsme zase na dno údolí. Potkali jsme koně a mulu se zvonci na krku; jen tak se tu potloukali. sešlapali jsme k mostku a po druhém břehu jsme stoupali vzhůru. Prošli jsme kolem zřícenin starého kláštera. Doplazili jsme se ke klášteru Moní Filosofou. Místní fousatý obtloustlý mnich nám nabídl studenou vodu. Příjemné osvěžení. Povídal, že nás ráno viděl jít dolů. Klášter je ze 17. století. Nahlédli jsme do malého kostelíka s freskami z roku 1693. Ty byly poměrně tmavé. Ve čtyři hodiny jsme byli u auta.

Škeble ve vyhřátém autě odporně smrděly a tak jsme je vyhodili. Vraceli jsme se tou samou brutální cestou, pro vlastní návrat na hlavní silnici jsme zvolili jinou cestu. Byla ještě horší, hrozně rozsekaná a samé zatáčky. Byla to spíš polní cesta než silnice, povrch byl z hlíny a velkých šutrů. Hlavní silnice byla sice kvalitnější, ale zatáček neubylo a svodidla také chyběly a vedle jen dlouhý a hodně strmý sráz dolů. Na silnici se válelo stádo koz a museli jsme je pomalu objíždět. Zatáhlo se a za chvíli jsme najeli na mokrou vozovku. Výhled do okolí kazil opar. Všude kolem byly jen hory oddělené údolími. Někde byly ohořelé lesy a křoviny. Nad vesnicí Karitena byla na vysoké skále zřícenina hradu. Všechny horské vesnice vypadaly skoro stejně.

Zastavili jsme u chrámu ve Vassai. Celý chrám je zabalený ve velikém stanu, takže není z něj vůbec nic vidět. Je to Apollonův chrám, byl vybudován kolem roku 420 př.n.l. jako dík za odvrácení moru v nedaleké Figaleji. Chrám stavěl Iktínos, tvůrce athénského Parthenónu. Chrám má 6 x 15 sloupů, je zbudován převážně v dórském stylu, jedna hlavice je ale korintská. Vlysy z prostoru nad sloupy byly v 19. století převezeny do Britského muzea, kde jsou dodnes. Je zapsán jako památka UNESCO. Již několik let se opravuje a zakonzervovává. Dovnitř jsme se podívat nešli.

V půl sedmé jsme odjeli směrem k pobřeží. Celou dobu jsme jeli po silnicích, co neměly snad jediný rovný úsek. Nějakou dobu jsme se motali kolem vykopávek ve Fifaleji, měli jsme problémy s navigací. V osm hodin jsme se objevili ve vesnici Tolo přímo na pobřeží. Zajeli jsme do kempu a první, co jsme udělali byla večeře (směs s rýží). Rozhodili jsme karimatky, deku a spacáky a po jídle a očistě ve studené vodě jsme kolem půl desáté zalehli. V kempu bylo plno lidí, hlavně Němců. Až do večera bylo příjemné teplo.

Za celý den jsme ujeli 219 kilometrů.

pondělí 26. srpna

Den osmý

Probudili jsme se v půl deváté. Posnídali jsme nudlovou polévku. Bylo nádherně, žádné mraky. Asi bude celý den krásně a vedro. Zaplatili jsme 13 € a odjeli jsme z kempu. Ujeli jsme asi 15 kilometrů a zastavili jsme na pláži. Vršek pláže byl z hrubého písku, dole u vody byly oblázky. Hned jsme se šli vykoupat. Voda byla dost studená a byly vlny. Nebylo tu moc lidí. Opalovali jsme se a prokládali to plavbou. Moře bylo krásně čisté. Mezi pískem byly sem tam velikánské balvany. V půl jedné jsme se zvedli s pohnuli se dál. Po pár kilometrech jsme zastavili a natankovali plnou nádrž (a 0,70 € / l). Na trhu jsme si koupili broskve, okurky, papriky a meloun a v obchodě chleba. Nakoupili jsme v Kyparissii. Jak jsme tak jeli směrem k Pylosu, všude kolem silnice byly ohromné plochy olivových hájů.

Ve třičtvrtě na tři jsme zastavili u pláže. Byla kamenná a jen kousek byl pískový. Kolem stálo plno karavanů. Na pláži jsme se najedli a snědli i půlku melounu. Pak nemohlo následovat nic jiného než koupel v moři.Na dně byly šutry a museli jsme se hned zanořit. Strašlivě tu foukal vítr. Za hodinu jsme se nacpali do horkého auta a svištěli jsme dál. Ve čtvrt na pět jsme v Pylosu zajeli k pevnosti Niókastro. Byla dost špatně značná. Dovnitř jsme se podívat nešli, byla v pondělí zavřená. Hradby byly docela vysoké. No nic, jeli jsme dál.

V zálivu u Pylosu (který se dříve jmenoval Navaríno) se odehrála 20. října 1827 neplánovaná bitva mezi tureckou flotilou a spojenými vojsky Francouzů, Rusů a Angličanů. Tato bitva prolomila ledy v turecko-řeckých vztazích a vyřešila otázku příměří, které sultán stále odmítal. Spojenecká flotila čítající pouhých 27 lodí vplula do Navarinského zálivu, kde tou dobou kotvilo 89 lodí Ibrahima paši. Spojenci jej chtěli jen postrašit, ale osud tomu chtěl a strhla se bitva. Během odpoledne byla potopena většina tureckých lodí, ale spojenci utrpěli škody zanedbatelné. Pro Turky to byla ztráta velmi citelná a bitva byla rozhodujícím impulsem k úspěchu Řeků v národně osvobozeneckém boji za svobodu.

Po deseti minutách jízdy jsme byli v Methoni u veliké pevnosti. Methoni bývalo nejvýznamnějším přístavem za benátské nadvlády (ve 13. až 15. století), kdy bylo ještě jako Modon opěrným bodem při cestách z Jadranu na Blízký východ. Po roce 1209 odtud vyplouvali poutníci do Palestiny. V roce 1500 se města zmocnili Turci a v letech 1686 až 1715 jej drželi opět Benátčané. V letech 1825 až 1828 tu probíhaly osvobozenecké boje proti Turkům (za vojenské podpory Francouzů).

Pevnost z 15. století byla vskutku mohutná, před ní je vykopaný příkop s pěkným mostem, který tu postavili Francouzi roku 1828. Po něm jsme vstoupili dovnitř do hradu. Hradby jsou místy pobořené. Vysoké jsou až deset metrů. Obešli jsme střed hradu a ocitli jsme se na rozlehlé opevněné části. Tato část pevnosti je ze tří stran obklopena mořem. První, co tu bylo vidět je jeden sloup s byzantskou hlavicí (pojmenovaný podle benátské rodiny Morosiniů) a několik kamenných koulí a na zdi reliéf Lva sv. Marka, symbolu Benátek. Vršek pevnosti je dost rozlehlý. Opevnění má asi po dvaceti metrech mohutné bašty. Uprostřed veliké plochy je kostelík a několik zbytků budov, nejčastěji z doby turecké nadvlády. Ostatně celá pevnost je směsicí benátské, turecké i francouzské vojenské architektury.

V kostelíku to vonělo voskem z hubených svíček. Procházeli jsme se po širokých vydlážděných cestách. Všude okolo byly byliny a nízké křoví. Prošli jsme kolem trosek mešity s kopulí, ve které byly díry. Na konci pevnosti jsme prošli benátskou mořskou branou a otevřel se nám pohled na ostrůvek Bourtzi s dvoupatrovou osmibokou tureckou věží ze 16. století. Věž jsme obešli, porozhlédli jsme se po zálivu. Vrátili jsme se do pevnosti a šli jsme podél hradeb. Místy byly zřícené do moře. Tu a tam byly zbytky staveb. V zálivu kotvilo pár jachet, za přístavem byla pláž a městečko Methoni. Dál byly už jen olivové háje a hory. Obešli jsme vrch pevnosti a pomalu jsme se vrátili přes příkop zpátky. Po hodině a půl strávené tady vyrazili jsme vyrazili hledat kemp.

Ulice tohoto pěkného městečka byly lemovány vzrostlými, skoro stromovými ibišky, které právě červeně kvetly. V kombinaci s nabílenými obrubníky a spodky budov to vypadalo kouzelně. Kemp jsme nalezli na konci Methoni; byl docela velký, rozlehlý. Byl poměrně plný. Byla tam spousta otravných malých much, ale komáři zatím žádní. Najedli jsme se guláše a těstovin, V půl deváté jsme vyrazili na obhlídku večerního města. V kempu jsme potkali jedny Čechy a půl hodiny jsme s nimi kecali. Povídali, že cestou sem bourali. Snad se nám něco takového nestane. Pak jsme se procházeli po pobřeží. Pevnost byla nasvícena a vypadala vskutku dobře. Prolezli jsme kolem taveren a restaurací, všechny byly poloprázdné. Obešli jsme spodek pevnosti a pomalu jsme se vraceli do kempu. Seděli jsme na lavičce a hleděli do moře a na mohutnou pevnost. V jedenáct hodin jsme se vrátili do kempu a šli jsme spát. V noci bylo příjemně, spalo se super.

Za celý den jsme ujeli 107 kilometrů.

úterý 27. srpna

Den devátý

Procitli jsme už v půl osmé. Nasnídali jsme se a zabalili věci do auta. Ráno byly na odpadcích a zbytcích melounu stovky mrňavých zrzavých mravenců. Zaplatili jsme 8,85 € za dnešní noc a po hodině vyrazili jsme zase dál. Po cestě jsme viděli přes silnici přebíhat malinou lasičku. Dojeli jsme do nepříliš vzdáleného města Koroni. Město je spolu s Methoni jedno z „očí Benátek“, střežící lodní cestu z Jaderského moře na Krétu a do Palestiny. Koroni bylo založeno roku 1830, pevnost nad městem je však mnohem staršího data, je z roku 1206. Úzkými uličkami jsme vyjeli až ke vchodu do pevnosti. Navenek je docela zchátralá. Zaparkovali jsme a vlezli jsme dovnitř.

Uvnitř pevnosti jsou dlážděné cesty. Jedna z nich nás dovedla do kláštera Timíou Prodrómou. Kolem malinkých domků pro mnichy jsme přišli ke kostelu, nahlédli jsme do byzantské kaple. Hned za kaplí byl další kostel. Strašně úzkými a malinkatými dveřmi jsme vylezli na vršek kláštera, na ochoz nad kaplí. Pohled odtud byl strhující: byl vidět celý areál kláštera s bílými domečky a mnoha kaplemi s kopulemi, v dáli neskutečně krásně modré moře. Za zálivem vyrůstají hory. Všechny cestičky mají okraje omalovány vápnem. Nahlédli jsme do další kaple, bylo v ní několik ikon. Vrátili jsme se před pevnost, nad přístav. V přístavu byla krásně čistá průzračná voda, bylo vidět hluboko až na dno. Sjeli jsme opět do přístavu a po nábřeží jsme z Koroni odjeli.

V Kalamatě jsme si koupili jedenáctikilový meloun, projeli jsme Kardamyli a pokračovali jsme po klikaté cestě mezi olivami k moři. V jedné vesnici jsme se motali mezi domy na pobřeží, ale vhodnou pláž jsme nenašli. O ves vedle jsme zajeli až k písčité pláži (kolem byly kamenné). Byli jsme někde u Agios Nikolaos. Rozhodili jsme ležení a šli se koupat. Voda byla perfektně teplá; i ve veliké hloubce bylo vidět na dno.Plavali jsme a narazili jsme na velikou medúzu. Měla asi 35 cm v průměru, na těle měla tmavě modré výstupky, byla dost zajímavá. Kolem nás plavalo hejno malých rybek. Písek na pláži byl neuvěřitelně horký, skoro se po něm nedalo chodit. Sluníčko nás neuvěřitelně peklo, ale dul větřík a tak se to dalo vydržet. Asi za čtyři hodiny jsme byli vykoupaní až až a tak jsme po snězení melounu odjeli.

Jak se silnice zase škrábala do hor, tak se nám otevíraly krásné pohledy na pobřeží, kde jsme se koupali. Poblíž cesty se nacházely malinké kamenné kostelíky. Projížděli jsme několika vesnicemi, všude hezké kamenné domy. Hory kolem jsou hodně vysoké a jejich vrcholy jsou bez porostu.

Zajeli jsme k jeskyni v Pyrgos Dirou, zaplatili jsme každý 7 € vstupné. Vlezli jsme do jeskyně Vlihada, jediné přístupné. V jeskyni jsme nasedli na lodičku, jeskyní totiž protéká podzemní říčka Glyfáda. Zabrali jsme strategická místa na přídi pramice. Navlékli nás do záchranných vest. Vevnitř bylo vcelku příjemné teplo. Vypluli jsme. Plavalo se pod hodně nízkým stropem, všude kolem byla spousta krápníků. Průvodce a lodivod v jedné osobě cosi povídal v řečtině. nic jsme mu nerozuměli. Voda v jeskyni byla úžasně čistá, celou dobu bylo vidět na dno. Krápníky byly bílé, nažloutlé i rezavé; visely ze stropu i rostly ze země, byly i spojené, veliké i miniaturní. Místy visely ze stropu hubené krápníky – brčka, někde dost hustě u sebe. Prostě nádhera. Pluli jsme skoro půl hodiny, pak jsme byli vysazeni a šli jsme kus pěšky suchou částí jeskyně již bez průvodce. Suchá část byla zdobena neméně krásnými krápníkovými útvary. Za celkem 40 minut jsme z jeskyně vyšli na ostré denní světlo. Vrátili jsme se kolem vstupu. V zátoce pod jeskyní bylo plno ježků v krásně čisté vodě. V šest hodin jsme odjeli.

Cestou se už objevovali pro místní kraj – Máni – typické věžovité obytné domy s malými okny, takové rodinné pevnosti. Od 15. století se v této oblasti usadilo několik byzantských rodů, jež vytvořili místní aristokracii známou jako Nikliané. Jednotlivé rody mezi sebou vedly spory o pozemky a budovali kamenné obytné věže, jež se tyčily až na úroveň čtyř či pěti pater. Spory byly dlouhodobé a mnohdy krvavé a někdy končily totální likvidací konkurenčního rodu. Občas se vzájemně ostřelovali z věží, ty stále zvyšovali, aby z nich mohli házet kameny na střechy protivníků. Celá oblast Máni byla těžko kontrolovatelná a proto ji Turci strategicky ponechali určitou autonomii a podněcovali rody ve vzájemné nevraživosti a tím oslabovali možný zdroj vzpoury proti nim samým. Vůdce Niklianů (říkalo se mu bej) zde zastupoval sultána. Za panování posledního beje Pétrose Mavromichálida se rody konečně spojily a 17. března 1821 vypuklo řecké národně osvobozenecké povstání.

Ve vesnici Agios Georgios jsme se u jedné věže byli podívat. Před ní rostla stromová opuncie, hrozně veliká. Na samém výběžku tohoto výběžku Peloponésu bylo čím dál víc věží, byly snad u každé budovy ve všech vesnicích. Projížděli jsme nejjižnější místo naší cesty. Silnice nás zavedla kus do hor, nad vesnici Vathia. Ta byla vidět celá krásně z vrchu. Je to nejtypičtější mánijská ves se spoustou věží. Za Vathií byl jen mys a nedozírné mořské pláně. Pokračovali jsme silnicí, o které jsme si mysleli, že jde po pobřeží, ale byla kus dál v půli svahu.

Zešeřilo se. Dostali jsme hlad a tak jsme v osm hodin zastavili vedle silnice a uvařili jsme si ptáčky a rýži. Místo se nám líbilo a tak jsme se rozhodli, že tu přenocujeme v autě. Parkovali jsme nad zálivem, na jeho břehu a kousek od nás bylo vidět osvětlené vesničky. V devět hodin jsme ulehli. V autě bylo ohavné vedro a spalo se špatně.

Za celý den jsme ujeli 243 kilometrů.

středa 28. srpna

Den desátý

Kolem půlnoci jsme se probudili horkem a slyšeli jsme, jak něco šustí a chodí poblíž. Když to začalo štěkat, bylo jasné, co to je: dva velcí psi. Koukali jsme, jestli s nimi nikdo nejde, a nešel. Zalíbili se jim naše odpadky, furt do nich kousali; jeden pes je vzal do tlamy (celou igelitku) a odběhl s nimi pryč. Raději jsme se sebrali a popojeli jsme o dvě vesnice dál. Za nimi jsme zastavili. Aspoň jsme cestou vyvětrali auto. Zastavili jsme kolem půl jedné a dospali se. Vstali jsme už v půl sedmé. Upravili jsme si auto do cestovní podoby, zabalili jsme věci a vyrazili dál.

Za městečkem Skala jsme projížděli ohromnými pomerančovými plantážemi. Jana to nevydržela, zastavili jsme a naškubala rovnou ze stromu jedenáct pomerančů. Zajeli jsme za městečko Kiani Akti na velikou písečnou pláž. Bylo akorát devět hodin a na pobřeží nebyl vůbec nikdo jen několik malých rybářských loděk. Nasnídali jsme se; mezitím přijeli první lidé. Po snídani nemohlo následovat nic jiného než koupel v moři. Lezli jsme asi 300 metrů od břehu a voda nám sahala do půli stehen. Bylo vidět na dno, pochodovali tam ráčci poustevníci. Pak jsme objevili medúzu, pak další a další. Byla jich tam spousta, malinké i velikánské. Byly úžasné, světle fialové, s ladností se pohybovali ve vodě. Místní je chytali a házeli pryč. Vykoupali jsme se a pak jsme se váleli na břehu. Opalovali jsme se a koupali mezi medúzami, lovili mušle ze dna mělkého zálivu.

V půl jedné jsme se vypravili pryč. U Asteri Jana opět trhala pomeranče, měli jsme jich plno nasypaných na zadních sedadlech. U nejbližší pumpy jsme dotankovali (a 0,71 € / l). Paliva jsme teď měli dost. Projeli jsme Spartou. Ač bývala jedním z nejmocnějších řeckých států, Sparta nebyla nikdy opevněna. Do dnešních dnů se nedochovalo skoro nic významného a zajímavého (proto jsme městem jen projeli). Sparta a okolí byly osídleny už v době Mykénské. V 11. století př.n.l. Spartu ovládli Dórové, kteří z ní postupně vybudovali silný vojenský stát. Okolo roku 820 př.n.l. vydal zákonodárce Lykúrgos právní řád. Vládní systém zahrnoval sbor každoročně volených úředníků (eforů), dvojici dědičných králů (basileů) s vojevůdcovskými funkcemi, radu starších (gerúsiá) a sněm plnoprávných občanů starších 30 let (apellá). Ve Spartě vládla dórská vojenská kasta. Ještě kolem roku 600 př.n.l. byla Sparta jedním z významných kulturních center oblasti. Rebelie v porobených oblastech a stále častější útoky nepřátel postupně utvářely ze Sparty silný vojenský útvar. Pojem spartánská výchova k prostotě a samostatnosti je pojem, který přežil do dnešních dnů. Kultura se příliš nerozvíjela (na rozdíl od Athén), z tehdejší dřevěné Sparty se proto dodnes mnoho nezachovalo.

Vojensky a politicky Sparta ale sílila. Koncem 8. století př.n.l. založili Sparťané v jižní Itálii osadu Tarás (dnešní Taranto). V 6. století př.n.l. vytvořily Peloponéský spolek, o století později spolu s Athénami porazili Peršany. Koncem 5. století př.n.l. vypukly peloponéské války, kde porazili Athéňany. Již roku 371 př.n.l. byla Sparta poražena Thébami, pak následovala porážka od Makedoňanů a to byl konec silné a mocné Sparty. Její význam upadl, následovaly ničivé nájezdy Vizigótů (4. století) a příchod Slovanů do oblasti (6.-7. století). Ve 13. století vzniklo nedaleko odtud nové centrum kultury a moci – Mystra. To byl konec kdysi slavné a mocné Sparty, ta postupně zanikla. Novodobá Sparta vznikla teprve v roce 1834.

Směrem k Mystře se zvedají poměrně vysoké kopce se strmými srázy a úzkými údolími. Ve čtvrt na tři jsme zastavili v Mystře. Zaparkovali jsme vedle krůtí farmy. Cestou přes městečko jsme zjistili, že parkujeme na samém okraji Mystry a že vstup k areálu starého centra je dosti daleko a tak jsme se vrátili. Na místním tržišti s neskutečnými kravinami prodávali pouze černoši a místní cikáni. Ti sídlili v sadech kolem. Měli tam malilinký černý hříbě. Ve tři hodiny jsme byli už tam, kde jsme chtěli – u vchodu do staré Mystry.

Mystru založil roku 1249 Guillaume II. de Villehardouin, kníže z Morey (Morea je starý název Peloponésu) jako obranný bod proti Slovanům, kteří se začali usazovat v údolích pohoří Taygetu. Vládl tu přes deset let a ovládl odtud značnou část Peloponésu. V roce 1263 musel ale pevnost podstoupit byzantskému císaři Michaelu VIII. Nedlouho poté na svahu pod hradem vyrostla osada. Ta dosáhla rozkvětu v polovině 14. století, kdy se Mystra stala sídelním městem určeným pro následníka byzantského trůnu (jeho oficiální titul zněl despotis = pán). V první polovině 15. století tu bylo jedno z posledních významnějších kulturních center Byzantské říše. Působili tu učenci z Itálie, Konstantinopole i Srbska. Díky tomu byla výzdoba kostelů bohatá, zahrnovala umělecké vlivy z celé Evropy, zejména vliv italské renesance. Rozvoj Mystry nenarušilo ani její dobytí Turky v roce 1460. Roku 1687 se Mystry a okolí zmocnili Benátčané, Turci ji dostali zpět roku 1715. Nastal úpadek města, roku 1770 byla Mystra vypálena. V době největšího rozkvětu tu žilo přes 40 000 obyvatel. Pro srovnání: dnes to žije pouhých 700 obyvatel. Je zapsána na seznamu kulturních památek UNESCO.

Zaplatili jsme celkem 6 € vstupné. Prošli jsme rozvalinami několika budov. Nahoře na vrcholu kopce je vidět mohutný hrad, pod nímž jsou na stráni rozesety kláštery, palác a spousta starých kostelů. Šli jsme po dlážděné široké cestě kolem několika starých kamenných kostelů. Kousek od vstupu jsme přes dvůr nakoukli do kostela Mitrópolis. Je to nejstarší kostel v Mystře, pochází z roku 1291. Na zdech byly staré fresky. V roce 1449 v něm byl korunován poslední byzantský císař Konstantin XI. Mezi ruinami obytných budov jsme šlapali výše do stráně. Došli jsme ke klášternímu komplexu Vrontóchion ze 13. století. Byl kulturním centrem Mystry, v 15. století tu přednášel filosof Plethon. Nahlédli jsme do kostela Agioi Theódoroi z roku 1295. Kostel má velikou kopuli, největší v Mystře. Fresky na zdech byly už dost oloupané. Před dalším kostelem s hodně kopulemi jsme viděli tři sloupy, kolem byla zídka s obloukovými okny a ruiny klášterních cel. Byl odtud skvělý pohled do okolíNahlédli jsme i do druhého kostela poblíž, do kostela Afentikó (Panagía Odigítria) ze 14. století. Vevnitř bylo pár starých fresek.

Vedro bylo na chcípnutí, sluníčko pražilo velmi intenzivně. Po zdech běhaly ještěrky a poletovali tu velcí černožlutí sršni. Šlapali jsme po schodech do příkré stráně. Bylo vidět město Sparta. Cestou jsme potkali kočku, co divně mňoukala. Prošli jsme Monemvasijskou branou a to už jsme byli u paláce Despotů. Palác byl dost velký; jeho spodní část se právě rekonstruovala. Jednu část postavili ještě za Franků, zbytek byl dostavěn za byzantského panování. Na prostranství před palácem se konaly za despotů veřejné akce a později, za turecké nadvlády, sloužilo jako tržiště. Nad zrekonstruovanou částí se nachází zříceniny dalších částí paláce.

Mystra neměla tekoucí vodu, proto se schraňovala dešťová voda v důmyslné síti cisteren ve sklepení budov. Z paláce zbyly ruiny do výše druhého patra. Rekonstruovaná část je mohutná; dostavovaly se spadlé části obvodových zdí a dělala se střecha z červených tašek. Vystoupali jsme nad palác, asi do poloviny stráně pod hradem. Navštívili jsme kostelík Ajia Sofia z roku 1350. Jeho zdi také pokrývaly fresky, ostatně jako ve všech zdejších kostelech. Je to malý trojlodní kostel. Prošli jsme základy budov v Horním městě a stezkou jsme směřovali ku hradu. Z cesty byly nádherné pohledy na celou Mystru se spoustou kostelů a klášterů, na palác Despotů i na širší okolí. Kousek pod vysokými hradbami s cimbuřím jsme našli velkou suchozemskou želvu. Jen tak si tam lezla, vysoko, byly tam jen kameny, trocha trávy a polosuché kytky. Žrala tam nějaké listy.

Dvojitou branou jsme vešli do hradu. Byl postaven roku 1249 Villehardouinovci. Zachoval si i přes četné stavební úpravy původní francký vzhled. Hrad obepínají dvojité hradby. Hned jsme na ně vylezli. Silně tu foukalo. Svrchu byl perfektní pohled na zbytek nedobytného hradu. V dáli byl vidět bílý flek v zeleném okolí, byla to moderní Sparta. Kolem Mystry jsou, kam až jen oko dohlédne, olivové háje. V dáli jsou vysoké hory. I vlastní okrsek Mystry byl celý vidět, kostely s kopulemi a klášterní budovy. Když jsme se pokochali pohledem a po snězení ulovených pomerančů jsme sešli, abychom dokončili prohlídku tohoto místa. Sešli jsme k jednomu z největších zdejších kostelů. Moní pantánassa je posledním kostelem zbudovaným v Mystře, postaven byl roku 1428. Ke kostelu přimyká klášter. Na uličce mezi jeho stavbami pobíhala a pospávala spousta koček všech velikostí i barev – čilá miniaturní koťátka i spící velké staré kočky. Chrám byl posetý freskami, asi nejvíce zachovanými zde. po prohlídce jsme si pod kostelem načepovali vodu a zvolna jsme celý komplex opustili.

V půl šesté jsme se vrátili do auta. Opět jsme projeli Spartou a vyrazili jsme na přejezd na severní pobřeží Peloponésu. Cestou začalo pršet. Lilo ale asi jen dvě minuty, byl to náš první déšť v Řecku, co nás chytl. Jako všude na Peloponésu, i tady se u cesty volně motají velicí psi, kteří nikomu nepatří. Chvíli jsme se motali přes moderní město Tripoli. V půl osmé jsme kousek za ním zastavili u cesty a uvařili si večeři (těstoviny a směs). Kolem byly vysoké kopce, je to tu dost hornaté. Za třičtvrtě hodiny už jsme zase jeli dál, abychom ujeli co nejvíc a ráno byli na pobřeží. Zešeřilo se. Za vesnicí Klitoricena přeběhlo přes cestu(už za tmy) stádo bílých oveček s černou hlavou.Před jedenáctou jsme u města Egio zastavili na placce vedle křižovatky a rozložili jsme si auto do lůžkové podoby a zalehli jsme. V noci bylo opět dost teplo a proto se nespalo zrovna nejlépe.

Za celý den jsme ujeli 329 kilometrů.

čtvrtek 29. srpna

Den jedenáctý    

Vstali jsme v půl sedmé. Složili jsme auto a chvíli po sedmé jsme vyrazili. Právě vycházelo slunce. Za jízdy jsme posnídali pomeranče. Sjeli jsme na pobřeží, ujeli jen pár kilometrů a zastavili jsme v Diakoftó. Přišli jsme na nádraží, podívali jsme se, jak jezdí úzkokolejná zubačka do Kalavrity. Měli jsme tři hodiny čas. V pekárně jsme si koupili bagetu a sýrový šáteček, obojí ještě horké, před chvílí vytažené z pece. Hned jsme snědli šáteček (byl naprosto dokonalý, výborný) a půlku bagety. Pak jsme posedávali a pospávali v autě. Jana se šla ještě jednou projít do městečka a zjistila, že vlak sice jede, ale je pro dnešek plně obsazen. Blbci to tam taky mohli někam napsat. Vyrazili jsme tedy pryč, podél pobřeží Korintského zálivu. Jeli jsme po dálnici. Před mýtným jsme přejeli kolno několik dálničních pruhů (otočili jsme se) a na nejbližším exitu jsme z dálnice sjeli.

Ve třičtvrtě na deset jsme zastavili u vykopávek starověkého Korintu. Na skále byl vidět ohromný hrad Akrokorint. Území Korintu bylo osídleno už v 1. tisíciletí př.n.l., V 8. století byl už rozvinutým městem a vyvážel keramiku. O století později se stal mocnou námořní říší, jeho moc se opírala o osady zakládané na pobřeží severozápadního Řecka a ve středomoří. Nejznámější osady byly Kerkýra (dnes zvaná též Korfu) a Syrakusy na Sicílii. Město vzkvétalo díky velice strategické poloze na úzké šíji mezi Saronským a Korintským mořem. Trasa přes tuto šíji byla i před vybudováním kanálu nejkratší cestou pro náklad putující z východního středomoří do Jadranu a Itálie a přenesení nákladu bylo výhodnější než objíždění celého Peloponésu. Obchodní význam města vzrostl zejména poté, co tu kolem roku 600 dal tyran Periandros zbudovat tzv. diolkos, tedy vlečnou dráhu s kamennými kolejemi pro kola podvozků, na nichž byly přetahovány lodě i s nákladem. Bohatství a moc Korintu bylo častou příčinou sporů s ostatními státy, zejména Athénami. Město bylo postupně členy peloponéského spolku, spolupracovalo s Makedoňany a achajským spolkem. Po jeho porážce jej roku 146 př.n.l. zničili Římané.

Roku 44 př.n.l. bylo město znovu obnoveno Gaiem Iuliem Caesarem a rychle došlo ke značnému rozkvětu jako správního střediska provincie Achaia. Město mělo v dobách své největší slávy až 30 000 obyvatel. Město získalo špatnou pověst díky nevázanému způsobu života místních občanů. Proti tomu kázal svatý Pavel z Tarsu, který sem přišel roku 52 (napsal zde své Dopisy Korintským); tou dobou tu působila početná křesťanská komunita. V roce 67 se císař Nero pokusil prokopat šíji, ale neuspěl. Město bylo ve starověku několikrát poničeno zemětřeseními a vpády nepřátel. Udrželo se až do roku 1858, kdy bylo opět silně poničeno zemětřesením a tak byl založen nedaleko odtud Nový Korint.

Dovnitř k vykopávkám jsme nešli, vše, co jsme chtěli vidět jsme viděli přes plot. Vykopávkám vévodí Apollónův chrám se sedmi dórskými sloupy. Ty byly vytvořeny z jednoho kusu kamene, chrám jich míval na délku 15 a na šířku šest. Ještě jsme se za silnicí podívali na zbytky antického divadla. Vyjeli jsme několika serpentinami až ke vstupu do hradu Akrokorintu. Pahorek Akrokorint byl od dob Římanů v držení všech mocností vládnoucích v Řecku. Hrad všichni rozšiřovali a zdokonalovali opevnění vybudované předchozími majiteli.

Viděli jsme rozlehlé hradby a tři brány. Spodní tureckou branou jsme vešli dovnitř. Prošli jsme další, mohutnější branou, tentokrát franckou. Třetí brána byla byzantská na antických základech. Chrání ji dvě vysoké čtvercové věže. Byla zrovna v lešení. Už od vstupu byl pěkný pohled do okolí, dole bylo vidět políčka, moře i protější pobřeží zálivu. Vystoupili jsme za hradby. bylo tu k vidění poměrně málo základů budov, kus výše bylo pokračování opevnění. Úzkou stezkou jsme se vydrápali na nejvyšší část Akrokorintu. Prošli jsme kolem zásobníků na dešťovou a pramenitou vodu, cisteren. Byly to asi pět metrů hluboké jámy vysekané ve skále.

Dolezli jsme až nahoru, byla tu podsklepená stavba a hradby. Odtud byl ten nejkrásnější pohled na okolí i na zbytek neskutečně rozlehlého hradu (areál má 24 hektarů). O kousek dál byly zbytky věže. Pochodovali jsme podél hradeb. Hradby jsou asi dva metry silné, mnohdy s cimbuřím. Lezli jsme skrze křoví a bodláčí. z jednoho místa z hradu byl vidět i areál vykopávek Korintu. Obejít celý hrad byla docela doba, nic pořádného tu ale není. Prošli jsme kolem zbytků turecké mešity, před kterou byla plocha se sklepy a hubená věž. Vrátili přes brány zpátky k autu. V Akrokorintu jsme strávili hodinu.

Udělalo se horko, slunce chvílemi pražilo na plný pecky. Jeli jsme se vykoupat, sjeli jsme zpět na pobřeží. Usídlili jsme se na oblázkové pláži. Meloun nám nějak začal kvasit a nebyl dobrý. Putoval do popelnice. Místo melounu jsme si dali – no co jiného než pomeranče. Bylo teplo, ale pořád napůl zataženo. Zaplavali jsme si. Kus dál v moři byl za oblázky písek.Po hodině a půl jsme z pláže odjeli. Cestou dál jsme zastavili u supermarketu a nakoupili jsme si zásoby domů a vodu. Před Mykénami jsme dotankovali (a 0,71 € / l).

Ve tři hodiny jsme zastavili u vykopávek v Mykénách. Podle bájí založil Mykény Perseus, hérós proslavený mimo jiné zavražděním Gorgony Medúzy, když se kvůli hanbě po nešťastném zabití svého děda rozhodl přesídlit z Argu. Na jednom místě vytáhl meč a zjistil, že má ulomený hrot (mykés), nebo snad žíznil a osvěžil se houbou (řecky také mykés).

Perseovec Eurysthés, král argejské a mykénské říše, zadával Héraklovi známých dvanáct prací. Mnoho přemožených nestvůr přivedl Héraklés před krále právě do Mykén. Perseovci vymřeli Eurystheem a mykénským králem měl být podle věštby zvolen jeden ze synů Pelopových, jehož jméno nese celý Peloponés – řecky ostrov Pelopův. Ten měl zdědit žezlo vlády nad Řeckem, které zhotovil Héfaistos pro Dia, Zeus ho daroval Hermovi a Hermés zase Pelopovi. Pelopovi synové Atreus a Thyestés tvrdě soupeřili o království. Kromě toho Atreova žena podváděla manžela s bratrem. Atreus vymyslel krutou pomstu: zabil Thyestovi syny, rozřezal je na kousky, upekl a pozval na znamení příměří bratra na hostinu. Ten když se dozvěděl hroznou pravdu, jídlo vyvrhl a proklel Átrea a jeho rod.

Átrea usmrtil syn jeho bratra Aigisthos (jeho matka byla Thyestova dcera) a na trůn dosadil Thyesta. Ale Átreův dědic Agamemnón se násilím ujal moci. Agamemnón uspořádal trestnou výpravu proti Paridovi, jež unesl Helenu (ženu jeho bratra). Aby získal příznivý vítr, obětoval dceru. Když se vrátil, tak jej zabila manželka Klytaimnéstra se svým milencem – Aigisthem, kterého předtím svrhl z trůnu. Ani Aigisthos s Klytaimnéstrou kletbě neunikli, zavraždili je Agamemnónovy děti Orestés a Élektra.

V Homérově eposu Ilias se vypráví o Agamemnónovi a jeho válečných činech u Tróji. Homér taktéž opěvoval mocné a zlatem bohaté Mykény. Když německý archeolog Heinrich Schliemann na základě Homérových eposů Ilias a Odyssea vykopal Tróju i Mykény, ukázalo se, že tyto pověsti mají reálný základ. Mykénské písmo bylo rozluštěno teprve v 50. letech minulého století. Schliemannem objevené veliké množství zlata a zejména známá tzv. Agamemnonova maska se dnes nachází v Athénách. Vykopávky v mohutných ruinách začal provádět roku 1874.

Město se rozvíjelo v letech 1700 až 1200 př.n.l., v tzv. mykénské době, tedy v pozdní době bronzové. Kolem roku 1200 př.n.l. bylo město zničeno. Na místě pevnosti vzniklo řecké město, které pro změnu zničili roku 470 př.n.l. Argejští. Od té doby tu nebyla významnější osada.

Hrad byl postupně rozšiřován a do opevnění byly později začleněny i šachtové hroby. Bylo zde pohřbeno spolu s panovníky velké množství zlata a různých předmětů. Později se budovaly velké kopulové hrobky s nepravou klenbou a dlouhou přístupovou chodbou vně hradeb. Do hradu jsme vešli po zaplacení 6 € vstupného. Naše kroky mířili ke Lví bráně; ta byla vybudována ve 13. století př.n.l. Je to obrovský monolitický kámen. Zdivo hradeb bylo obrovské, z kamenů tak 2 x 1 metr, dost impozantní. Vpravo hned za branou byl veliký kruhový objekt – okruh hrobů A. Olemovaný byl dvojitou řadou plochých kamenů. Tvořilo jej šest královských šachtových hrobek a 19 těly. Všude bylo neskutečné množství lidí, lezli tu jak mravenci.

Stoupali jsme po schodech po Velké rampě do paláce, tedy do toho, co z něj zbylo. Byl tu pěkný výhled na spodek vykopávek a na obrovské hradby, na základy budov a na právě prováděné vykopávky pod hradem. Po pomerančovém osvěžení jsme pokračovali v prohlídce. Palác není nikterak veliký, skládal se z poměrně malých místností. Úplně na samém vrcholu kopce byla už jen halda kamení a nezřetelné základy. Celý komplex pokračoval i na druhé straně kopce. tady stávaly dílny a zásobárny. Obešli jsme pahorek s palácem. V někdejších zásobárnách byly zbytky zásobních amfor. Na konci paláce byla zásobárna na vodu. Museli jsme sestoupit dolů, do podz