0
0

Když jsem začátkem března nasedal ve Vídni do letadla, zase jsem cítil to zvláštní mrazení v zádech, když se stroj dal do pohybu a odlepil se od země. Letadlo znamená cestu a cesta znamená nová místa a nové zážitky. Tentokrát jen na týden, bez žádného většího plánování, bez velkých očekávání. Spíše pohodová předjarní dovolená, trochu se ohřát, když doma v ČR ještě doznívá zima.

Že někam na přelomu února a března vyrazíme, jsem plánoval delší dobu, přesná destinace byla ovšem na vážkách do poslední chvíle. Dlouho jsem hovořil o některém z Kanárských ostrovů, ale souhrou několika faktorů padla finální volba na ostrov o něco severněji – Madeiru. Pročetl jsem si pár ptáčkařských tripreportů, prostudoval birderské weby, z Xeno Canto postahoval do mobilu hlasy místních ptáků, těsně před cestou mrkl na Mecanovy fotky a články, jinak jsem se přípravě na cestu blíže nevěnoval. A možná právě proto to nakonec byla jedna z nejpříjemnějších a nejpohodovějších cest za poslední dobu.

Ve Funchalu jsme přistáli po obědě, přivítalo nás polojasno, nějakých dvacet stupňů a silný východní vítr. Říkal jsem si, že je to na ostrově v Atlantiku asi normální, ale jelikož se i místí později vyptávali, jaké jsme v tom vichru měli přistání, asi to bylo i na místní poměry neobvyklé. V příletovém vestibulu nás očekával řidič dodávky, která nás ještě s jedním starším párem odvezla do hotelu v deset km vzdáleném Canicu. Odpoledne jsme domluvili půjčení auta na zbytek pobytu a večer stihli už jenom krátkou procházku po okolí. V ruderálu u moře štěbětalo hejno astridlů, původně afrického druhu, který ale na Madeiře po vysazení vytvořil životaschopnou populaci. Ze stromů zpívali kanáři a nad mořem prolétali racci středomořští a v dálce se nad vlnami proháněli nějací buřňáci. Na jejich určování jsem si ale na tu vzdálenost netroufal.

Druhý den ráno jsme si mohli přispat, jelikož vyzvednutí auta bylo domluveno až na desátou hodinu. Půjčené auto je asi nejběžnějším způsobem, jakým turisti Madeiru poznávají, a tak všude kolem hotelových komplexů parkují desítky malých aut z půjčoven. My jsme nafasovali Suzuki Swift s dieselovým motorem. První, co mě na autě zaujalo byly ne příliš citlivé brzdy, ale ve vražedných klesáních madeirských hor jsem brzy měl pochopit, že tato součást auta tady patří k nejvíce opotřebovávaným. První den jsme tedy vyrazili až před obědem a cílem byla nejvýchodnější část ostrova – poloostrov St.Laurenco. Jak se dalo čekat, touhle dobou byla trasa treku plná turistů, i tak ale stály výhledy na útesy a vyvřeliny za to. Z ptáků zaujali vrabci skalní, první setkání s krotkými linduškami kanárskými – jedna z nich se nechala skoro krmit z ruky, když jsem jí házel drobky od svačiny, přišla skoro na metr. Na klecích na chov ryb na moři (na pohled stejné jako lososí farmy v Norsku) posedávala dvacítka volavek popelavých spolu s několika stříbřitými. Chvíli po obědě se přehnala krátká přeháňka, jinak bylo poměrně příjemně, byť pořádně větrno. Odpoledne jsme se vydali po severním pobřeží, až k Faialu a vnitrozemím se vrátili dolů na jih do Canica. Ve vyšších polohách byla hustá mlha a teploměr v autě ukazoval místy jen 6°C. Dole u moře bylo ale zase příjemně teplo. Na jednom z mnoha odpočívadel s výhledem na moře a útesy jsem našel králíčky madeirské. Prvního ze tří madeirských ptačích endemitů jsem si tedy mohl mohl odškrtnout.

Druhé ráno na ostrově jsme se rozhodli vyrazit na západ – cílem byla náhorní planina Campo Grande. Obloha azurová, trochu větrno, ale v závětří na sluníčku příjemně. Už samotné ježdění autem po Madeiře je zážitek. Ostrov má na šířku přibližně 20km a při cestě od z jedné strany na druhou se silnice dostanou až nad 1500 m nad mořem. Dechberoucích výhledů se nabízí tolik, že člověk po prvotním nadšení trochu otupí. Během pár desítek minut se dá dostat od pobřeží přes vavřínové, eukalyptové, borové a smrkové lesy až nad mraky do keřového pásma v nejvyšších polohách. Výjezdy do prudkých kopců, stejně jako sjíždění z nich dává autům pořádně zabrat, ojetinu z Madeiry bych opravdu kupovat nechtěl. Po chvíli focení na planině jsme se u Rabacalu vydali na první lévádu. Levády jsou zavlažovací kanály stavěné na Madeiře už od 15. století přivádějící vodu od pramenů do sušších částí ostrova. Podél kanálů vedou pěšiny, které v minulosti často bývaly jedinou přístupovou cestou do některých horských osad. Jelikož levády vedou po vrstevnici, chození po nich je velmi příjemné a nenáročné. Pouze jedinci se strachem z výšek mohou mít na některých z nich problém, protože místy jsou pěšiny opravdu uzounké a bez jakéhokoli zajištění vedou nad desítky metrů hlubokými roklemi. Procházka podél koryta s průzračnou ledovou vodou ve vavřínovém lese má svoje zvláštní kouzlo, vzduch je chladný, trochu jako v jeskyni, a pokud si vyberete některou z méně turisticky oblíbených levád, je tam krásné ticho a klid. Z Rabacalu jsme sjeli až k ústí řeky do Ribeira da Janela a odtud pak zpátky nahoru přes Fanal. Fanalské pastviny a prastarými pokroucenými vavříny mě nadchly svou zvláštní atmosférou, navíc se mi ve vavřínovém lese kousek níž podařilo zahlédnout holuby trokaze – druhý madeirský endemický druh.

Další ráno jsem se přinutil vstát ještě za tmy a vyrazit na východ slunce na St.Laurenco, na místo, kde jsme dva dny dříve byli spolu s davy turistů kolem poledne. Za svítání jsme tu byli sami a společnost nám dělaly jenom lindušky kanárské, vrabci skalní a pár orebic rudých. Něco jsem nafotil a s prvními přijíždějícími auty jsme se vydali zpátky do hotelu na vydatnou snídani. Kolem oběda jsme pak dojeli do centra Camachy, prošli si obchod se suvenýry s proutkařskou dílnou a popojeli dál na Pico do Areeiro. Vrchol této hory má 1818m nad mořem a dá se tam pohodlně dojet autem. Celkem pochopitelně je to vyhledávaná turistická lokalita, a stojí za to. Vede odsud trek na nejvyšší madeirskou horu (Pico Ruivo 1862m) a v létě se sem jezdí za buřňákem madeirským. Tento mořský pták byl až do šedesátých let považován za vyhynulého, než se podařilo právě zde na nejvyšších madeirských vrcholech objevit kolonii posledních několika přežívajících párů. Během roku se pohybuje neznámo kde nad Atlantikem a zjara se vracejí vyhnízdit na Madeiru – spolu se zbylými dvěma endemity (králíčkem madeirským a holubem trokazem) patří mezi největší lákadla místní avifauny. Nad mořem je však buřňák madeirský k nerozeznání od podobných hojnějších druhů a na hnízdiště přilétá až po setmění, takže spatřit jej není nic lehkého. Ochranou hnízdišť se podařilo jeho populaci pozvednout ze sedmi párů v roce 1969 na dnešních 60-80 párů a poslouchat hlasy ptáků přilétajících po setmění na hnízdiště musí být nezapomenutelným zážitkem.

Cílem dalšího dne bylo západní pobřeží a hlavně Ponta do Pargo s majákem na nejzápadnějším cípu ostrova. V okolí majáku panuje čilý stavební ruch, za evropské peníze se tady budují nové silnice a tunely. Původní silnice k majáku, kam návštěvníky navádějí silniční ukazatele končí u nějaké hospůdky a k majáku samotnému vede pár set metrů dlouhá rozbitá polní cesta staveništěm. Z druhé strany se dá autem dojet až k majáku samotnému po nové silnici, ale to člověk ze starších map nevyčte. Nevzhledná měsíční krajina staveniště se paradoxně ukázala jako magnet na ptáky. Na nebi se ozval nenápadný zpěv protahujících vlaštovek, v trávě byly občas vidět orebice rudé a v hromadě kamení se krmilo hejno bělořitů spolu s několika rehky domácími. Z keřů se ozývali všudypřítomní kosi černí a kanáři. Po nafocení majáku jsem se ještě jednou vrátil k hromadě kamení a dlouze sledoval samici kosa, která byla sice hodně daleko, ale připadala mi nějaká divná. Při bližším pohledu se z ní vyklubala samice skalníka modrého a jak jsem si ještě ten den večer na internetu ověřil, bylo to první zastižení tohoto druhu na Madeiře vůbec. Druhým zásadním zážitkem tohoto dne byla cesta kabinovou lanovkou v Achada da Cruz. Lanovka bez jediného sloupu padá z útesu až k pobřeží dole a je jedinou možností, jak se i turisté i místní můžou dostat k terasovým políčkům dole u moře. V horní stanici sedí znuděný postarší madeirský chlapík a za 3 eura je možno sjet dolů. Po dostatečném pokochání se pobřežím stačí vlézt zpátky do kabinky, stisknout zelený knoflík a lanovka vyjede zase nahoru.

Předposlední celý den na Madeiře, který nám zbýval, jsme zahájili návštěvou městečka Monte, které je vyhledávané pro svou největší turistickou atrakci – sáně. Za nemalý peníz (30-40 Euro) vozí místní na saních po asfaltu turisty z kopce dolů. Vyděšené tváře německých důchodců řítících se na saních po asfaltce z kopce dolů je asi potřeba vidět, ale stačí chvilka. Přímo z Monte vede několik levád a taky lanovka to botanické zahrady ve Fuchalu. My jsme zvolili levádu a většinu horkého dne strávili u vodního kanálu. Večer jsem si potom sedl k moři s dalekohledem a foťákem a snažil si udělat aspoň trochu jasno v buřňácích, kteří se občas u pobřeží objevili. Určit se mi povedlo jenom buřňáka šedého. Krom něj se nad vlnami pohybovali ještě menší buřňáci, pravděpodobně buřňáci severní nebo nějaký jiný podobný druh, ale na takovou dálku jsem je určit nedokázal.

Madeira je ostrov malý a útulný, za těch pár dní jsme ho stihli projezdit křížem krážem a tak jsme si poslední den mohli vybrat, kam se zajedeme podívat ještě jednou. Volba padla na maják v Ponta do Pargo kvůli ptákům a zbytek dne potom na Fanal a zvláštní magickou krajinu v okolí. U majáku se od poslední návštěvy nic nezměnilo, ptačí osazenstvo bylo na místě komplet včetně největší rarity – samice skalníka modrého. Udělal jsem si zhruba hodinovou procházku po okolí, ale nic nového neobjevil. Zábavné byly orebice rudé, které se po vyplašení rozbíhaly k okraji útesu a bez roztažení křídel se vrhaly do stometrové hlubiny pod nimi. Návštěva ústí řeky v Ribeira da Janela opět nepřinesla žádné bahňáky (za celý týden nikde na pobřeží jediný bahňák) a tak jsme vyjeli nahoru k Fanalu. Obloha bez mráčku, bezvětří, na pastvině přecházející se líně popásaly krávy a panovalo absolutní, ničím nerušené ticho. Usadili jsme se pod prastaré vavříny v půlce kopce nad sedlem, vyhřívali se na sluníčku a s knihou v ruce strávili poslední odpoledne jen pár metrů nad mraky, které se občas vyvalily z údolí pod námi, aby se během chviličky jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly nad pastvinou pod námi. S večerním světlem jsem se pokusil magickou atmosféru tohoto místa zachytit na fotky a když jsme se pomalu vraceli k autu, opět mě zaujal divný kos, ze kterého se tentokrát vyklubal kos horský – druhé pozorování pro Madeiru. Silný východní vítr předchozích dní v období jarní migrace zřejmě na ostrov v Atlantiku zavál nejednoho ptáka táhnoucího na sever podél afrického pobřeží. Cestou zpátky do hotelu v Canicu jsme po západu slunce museli projet ještě jednou přes náhorní planinu Campo Grande, kde se už skoro za tmy se proti světlé obloze na západě mihla nezaměnitelná silueta sluky lesní.

Poslední ráno už nebyl čas na nic jiného, než nakoupit zásobu výtečného madeirského vína, vrátit auto (za týden jsme na ostrově 50lm dlouhém a 20km širokém najezdili přes 800km), sbalit se a nechat se odvézt na letiště. Týden utekl jako voda, ale byl jsem celého pobytu nadšený. Nejen že vyšlo počasí a krom jedné kratičké přeháňky hned první den jsme měli prakticky pořád slunečno, ale celkově má Madeira jakýsi zvláštní příjemný genius loci a vůbec nevylučuji, že bych se tam rád ještě někdy podíval znovu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .