Putování po Kubě 2005

Úvodník

(Neděle, 23.ledna 2005)

Kuba je dlouhá 1250 kilometrů a ostrov svým tvarem připomíná zeleného aligátora. K americkému Key Westu je to pouhých 145 kilometrů, proto sem také směřují utečenci na vorech. Na jih by byla cesta mnohem složitější, protože od Haiti a dalších jižních ostrovů odděluje Kubu 7200 metrů hluboký Kajmanský příkop, což s sebou přináší nebezpečné mořské proudy. Útěkem do Haiti, jedné z nejchudších zemí světa, by si navíc emigranti asi moc nepomohli.

Celá Kuba má dnes 11 milionů obyvatel, z toho 2,2 milionů žije v Havaně. Na Floridu emigrovalo údajně doposud 700 000 Kubánců.

Země je rozdělena na 14 provincií a v současné době zde platí dvě měny. Ještě donedávna to byly tři, od 14.listopadu minulého roku byl však zakázán americký dolar.

Kubánci dostávají za svou práci peso, za něž ovšem nelze téměř nikde nakupovat. Potraviny jsou na příděl, stojí se na ně fronty a po nákupu je každému zapsáno do knížečky, kolik v daném roce již rodina vyčerpala. V devadesátých letech se seznam nedostatkových položek ještě zvýšil. Průměrný měsíční příjem je 12 USD a za jídlo na příděl se ještě platí. Trochu to připomíná systém potravinových lístků, jaký u nás panoval v padesátých letech.

Dolary nahradilo tzv. konvertibilní peso (zkratka CUC), které lze zase pro změnu srovnat s našimi bývalými bony. Poměr „normálních obchodů“ a „tuzexů“ je však zcela opačný, stejně tak ve většině barů a restaurací se běžně platí konvertibilními pesos. Spíše se tedy počítá s tím, že taxikáři, číšníci, hoteloví poslíčci apod., obecně tedy ti, kdo pracují v turistickém ruchu, se nějak dostanou ke spropitnému a budou vyživovat zbytek rodiny.

Vláda tuto „příživnickou praxi“ nejenže toleruje, ale zřejmě ve svých občanech ještě pěstuje. Místní „žebráci“ se shromažďují zejména u hotelů a žádají peníze, aniž by nabízeli jakoukoliv službu.

„Dej dolar.“

„Proč?“

„Protože jsi turista.“

Nutno navíc říct, že většinu „žebrajících“ tvoří mladí chlapci a dívky, kteří rozhodně navenek na žebráky nevypadají.

Na druhou stranu právě to, že se na Kubě komunistický režim drží již téměř 50 let u moci, je důvod, proč sem většina turistů jezdí a vzhledem k pokročilému věku Fidela Castra se to snaží momentálně stihnout co nejdříve. Jelikož se v současné době již spekuluje pouze o tom, co skončí dřív – zda komunistická vláda nebo americké embargo – je totiž jen otázkou času, kdy se nádherné koloniální stavby ztratí mezi nicneříkajícími betonovými krabicemi amerických hotelů, supermarketů a macdonaldů.

Havana

(Pondělí, 24.ledna 2005)

První obyvatelé připluli na Kubu kolem roku 3500 př.n.l. a byli to rybáři. V roce 1000 př.n.l. se sem dostali první indiáni. Nejvýznamnější z nich byl kmen Tajínů. Karibové, kteří se objevují v 9.století, byli původně kanibalové, postupně se ale smísili s Tajíny.

Kryštof Kolumbus objevil Ameriku 27.října 1492, kdy přistál na východním pobřeží Kuby, a popsal ji jako „nejkrásnější zemi, kterou kdy lidské oko spatřilo“.

V roce 1511 začíná kolonizace ostrova, kterou je pověřen Diego de Velasquez. Ten sem připlouvá z Haiti a zakládá prvních sedm osad. Havana vznikla na současném místě v roce 1519 a hlavním městem se stala v roce 1556.

Španělská nadvláda trvá až do konce 19.století. První požadavek na nezávislost vyhlásil v roce 1868 bohatý plantážník Carlos Manuel de Cespédes, který jako první propustil všechny své otroky. Válka za nezávislost trvala 10 let a i když nezajistila nezávislost, vedla alespoň ke zrušení otroctví na Kubě.

V roce 1895 se u břehů ostrova vylodil budoucí národní hrdina José Martí, který dosud dlel ve vyhnanství. Přestože byl hned na počátku zastřelen, začala tím druhá válka za nezávislost, která byla značně krvavá a trvala tři roky.

Situace využili Američané, kteří v roce 1898 vyhlásili zubožené zemi válku a Španělé se rychle vzdali svých kubánských nároků. Spojené státy, které již tenkrát prosazovaly politiku osvobozování nedemokraticky orientovaných zemí, sem pak demokraticky dosadily svého guvernéra. I poté, co byla v roce 1902 vyhlášena Kuba samostatným státem, ovšem zůstala ekonomicky závislá na USA a tato situace trvala prakticky až do roku 1959.

V roce 1933 došlo ke státnímu převratu, v jehož pozadí stál již tenkrát Fulgencio Batista. Ten se sice definitivně stal prezidentem až díky uměle vyvolanému puči v roce 1952, všichni předchozí však byli víceméně pod jeho vlivem.

Batistovu diktaturu narušil poprvé Fidel Castro, když 26.července 1953 napadl se svými oddíly vojenskou základnu na východě Kuby. Tento útok sice nebyl úspěšný a samotný Castro byl zajat, Kubánci však dodnes považují toto datum za začátek revoluce.

Po propuštění na amnestii prchá Fidel Castro do Mexika, kde se setkává s mladým bohémem a rebelem Che Guevarou. V roce 1956 se společně vrací na Kubu na legendární jachtě Granma a uchylují se do hor, odkud organizují partyzánský boj.

Vítězství revoluce nastává 1.ledna 1959, kdy Batista prchá z Kuby. Američané díky znárodnění údajně přišli o 8 biliónů dolarů, za což na Kubu uvalily embargo, které trvá dodnes.

Svrhnout Castrův režim se pokusili 17.dubna 1961, kdy se na pláži Giron v Zátoce sviní vylodilo 1350 emigrantů, vycvičených CIA. Spojené státy sice nikdy svůj podíl na invazi nepřiznaly, chovaly by se ale dozajista jinak, kdyby se ve svých předpokladech nepřepočítaly. Američané očekávali, že se jim vrhnou do náruče milióny Kubánců, které přišli osvobodit. Místo toho je však čekal Fidel s 20 000 vojáky, vyzbrojenými holemi, kteří je během pouhých 48 hodin zahnali na ústup.

Invaze v Zátoce sviní tak paradoxně znamenala pravý opak – Fidel Castro, jehož boj neměl do té doby ideologické základy, prohlásil nyní sám sebe za marxistu a Kubu za „zemi jedné strany“. Sovětský svaz a další socialistické země pak ostrov podporovaly jako zářný příklad vítězství komunismu na západní polokouli.

Situace se zejména ekonomicky pro Kubu zhoršila počátkem devadesátých let minulého století po rozpadu SSSR a celého socialistického bloku. Systém „udržování míru“, vyhlášený Fidelem, vedl ještě ke zhoršení krize a Kuba byla nucena se v poslední době více začít otevírat světu, což se projevilo například také v tom, že v roce 1998 navštívil zemi papež a v minulém roce dosáhl počet turistů neuvěřitelného čísla 2 miliony.

Havana má jeden z nejlepších přirozených přístavů na světě. Proto se zde často zastavovaly španělské lodě, vezoucí poklady z Nového světa. Na jejich ochranu bylo v minulosti vybudováno několik pevností po obou stranách kanálu, spojujícímu otevřené moře s přístavním zálivem.

Starou Havanu propojuje s východní částí města podmořský tunel, který je dlouhý 733 metrů a nachází se v hloubce 22 metrů. Vjezd je u pevnosti La Punta, výjezd u pevnosti El Morro.

Na východní straně stojí rovněž největší havanská pevnost La Cabaňa (Fortaleza de San Carlo de la Cabaňa). La Cabaňa byla postavena v letech 1763 až 1774 a jedná se vůbec o nejrozsáhlejší pevnost v celé Americe. Od dvacátých let minulého století sloužila až do roku 1959 jako vězení. Poté se stala sídlem Che Guevary a dnes je v ní jeho muzeum.

Děla na hradbách pevnosti La Cabaňa oznamovala v minulosti každý den ve 21,00 hodin, že se zavírají městské brány. Tento zvyk zůstává zachován dodnes.

Pevnost El Morro (Castillo de los Tres Reyes del Morro) je starší a menší. Stavěla se v letech 1589 až 1630, maják byl přistaven v roce 1845 a jednalo se o první maják na Kubě. V současné době je zde umístěno Muzeum námořnictví.

Muzeí všeho druhu je v Havaně spousta a také různé podniky a krámky svým způsobem muzea připomínají. Obchod „La Triada“ má například již ve svém názvu osvědčenou „kubánskou trojku“ – rum, doutníky a káva. Jeho majitel je dokonce tvůrcem nejdelšího doutníku na světě, který je zavěšen u stropu místnosti. Doutník měří 15 metrů a je zapsán v Guinessově knize rekordů.

Muzeum rumu nás seznamuje s procesem vzniku rumu značky Havana Club, na závěr následuje ochutnávka v podnikovém baru. Kubánský rum se vyrábí z cukrové třtiny, přesněji řečeno jde o vedlejší produkt při výrobě cukru.

Cukrová třtina přitom není původem z Ameriky, ale pochází z Asie a do Karibiku ji dovezl Kryštof Kolumbus v roce 1493. Sklizeň probíhá v zimě a v minulosti tuto práci vykonávali především otroci. Otroctví bylo na Kubě zrušeno až v roce 1886, dnes tvoří většinu obyvatel míšenci.

Sklizená cukrová třtina se musí do dvou dnů dostat do cukrovaru, jinak by začala kvasit přímo na poli. Výsledkem jejího drcení a vaření je sirup, zvaný guapa, který se dále zpracovává na cukr nebo rum. Zatímco u nás se v posledních letech považuje za zdravější přírodní neboli hnědý cukr, Kubánci preferují zásadně cukr bílý a sladí opravdu hodně. V každé restauraci jsme si museli objednávat speciální neslazené kafé, aby se vůbec dalo pít – číšníci nad tím jen kroutili hlavou.

Proces výroby rumu má celkem sedm kroků:

1. fermentace – do melasy se přidává voda a kvasinky, fermentace trvá 30 až 40 hodin a výsledný produkt má 6% alkoholu,

2. destilace – probíhá celkem třikrát, výsledkem je 96% substrát,

3. filtrace – přes dřevěné uhlí,

4. zrání v dřevěných sudech – trvá minimálně dva roky, většinou však 3, 7, 10 nebo 15 let, v lahvích pak už zůstane rum stejný,

5. míchání,

6. stáčení,

7. spotřeba.

Čím je rum starší, tím je tmavší a také kvalitnější. Bílý rum se samostatně prakticky nepije, ale používá se na zhotovení vynikajících místních koktejlů, s nimiž se každý návštěvník Kuby musí seznámit – mojito, daiquiri, piňakolada, cuba libre a ron collins patřily k našim nejoblíbenějším.

Nejkrásnější částí města, v níž najdeme nejvíce koloniálních budov, je Stará Havana (La Habana Vieja). Tvoří ji několik náměstí, spojených malebnými uličkami, v pouličních barech a kavárničkách od rána do večera vyhrávají místní muzikanti. Od roku 1982 je Stará Havana také součástí světového dědictví UNESCO.

Plaza Vieja (Staré náměstí) nepatří k nejstarším, jak by mohl napovídat jeho název. Uprostřed navíc stojí příliš sem nezapadající secesní kašna. Náměstí je lemováno soukromými paláci – čím vyšší dveře, tím bohatší rodina. Dnes jsou zde především školy a protože děti mají právě přestávku, hrají si na ulici.

Kostel sv.Františka z Asisi (Iglesia y Convento de San Francisco de Asís) byl postaven v roce 1739 na místě bývalého františkánského kláštera a školy, odkud vyjížděli misionáři obracet na pravou víru indiány v celé Jižní Americe.

Bazilika dala také jméno přilehlému prostranství, na němž se dále nachází budova celnice, bývalá pošta a Ministerstvo financí. Zdejší dívky se v den svých patnáctých narozenin pěkně obléknou, nejčastěji do růžového, a nechávají se fotit ve Staré Havaně.

Ulice, vedoucí k Náměstí zbraní, jsou „dlážděny“ zalitými koulemi a hlavněmi kanónů, což má symbolizovat, že Kubánci nemají rádi války.

Plaza de Armas (Náměstí zbraní) je nejstarším havanským náměstím, vzniklo již v roce 1519 krátce po založení města. Socha uprostřed parku představuje Carlose Manuela de Cespédese, který v roce 1868 propustil na svých plantážích první otroky, čímž prakticky začala první kubánská válka za nezávislost.

Hotel Santa Isabel je umístěn v bývalém paláci vévody ze Santovenie (Palacio del Conde de Santovenia) a patří k nejluxusnějším ve městě, v roce 1998 zde bydlel také papež. Kostelík El Templeto je neoklasický a stojí na místě, kde probíhala první mše v Havaně.

Pevnost Real Fuerza (Castillo de la Real Fuerza), což lze přeložit jako „pevnost královských sil“, byla postavena již v polovině 16.století. Španělští guvernéři odsud spravovali zemi až do doby, než se přestěhovali do nově postaveného Paláce vrchních velitelů.

Bronzová soška La Giraldilla na vrcholu věže pevnosti je jedním ze symbolů Havany a znázorňuje ženu, marně vyhlížející svého manžela, který zahynul v boji s indiány.

Palacio del Segundo Capo (Palác hlavního zástupce neboli Palác druhého šéfa) byl postaven v barokním stylu v roce 1772 jako Královský poštovní úřad. V současné době zde sídlí Kubánský knižní institut a v přízemí se nachází knihkupectví s nejrozsáhlejším výběrem knih v celé Havaně.

Palacio de los Capitanes Generales (Palác vrchních velitelů) byl postaven v roce 1791 ze stejného materiálu a v podobném duchu jako Palacio del Segundo Capo a španělský guvernér se sem přestěhoval o rok později. Jako sídlo vlády sloužila pak tato budova až do Fidelova nástupu. Chodník před palácem je vydlážděn dřevěnými kostkami. Dnes je uvnitř umístěno Městské muzeum.

Červená stavba na rohu Náměstí zbraní a nejoblíbenější havanské třídy Obispo (Calle Obispo) patří hotelu Ambos Mundos. V pokoji číslo 511 tady při svých návštěvách Kuby bydlel rovněž Ernest Hemingway a napsal zde větší část románů „Komu zvoní hrana“ a „Ostrovy v proudu“. V roce 1940 se přestěhoval se svou ženou do blízké vesničky Cojímar, kde sice našel inspiraci pro svou nejslavnější novelu „Stařec a moře“, oceněnou Nobelovou cenou, ale necítil se tam již zdaleka tak šťastný a v roce 1961 se krátce po jejím opuštění zastřelil.

Nejrušnějším havanským prostranstvím je během dne Náměstí Katedrály (Plaza de la Catedral). Katedrálu začali stavět v roce 1748 jezuité, kteří však byli ještě před jejím dokončením z Kuby vyhnáni. Stavbu pak dokončil v roce 1789 španělský král. Dlouhou dobu tady byly uloženy rovněž ostatky Kryštofa Kolumba, než byly v roce 1898 převezeny do katedrály ve španělské Seville.

Jednou z nejznámějších restaurací je La Bodeguita del Medio, do které zavítá prakticky každý významnější návštěvník Havany. Jejich fotografiemi jsou zdobeny všechny místnosti, na stěně můžete zanechat svůj podpis i Vy. Vzhledem ke slávě tohoto podniku zde však dlouho nevydrží – jednou za rok se totiž maluje.

Oblíbeným hostem býval rovněž Ernest Hemingway, který od roku 1930 Kubu pravidelně navštěvoval a v La Bodeguitě se vždy zastavoval na svou skleničku mojita, kteroužto skutečnost také zvěčnil na zdech lokálu:

„My mojito in La Bodeguita,

my daiquiri in El Floridita.“

čili

„Mé mojito v La Bodeguitě,

mé daiquiri v El Floriditě.“

Domy v Nové Havaně patřily původně bohatým Kubáncům a Američanům, po roce 1959 byly samozřejmě všechny znárodněny.

Hřbitov Kryštofa Kolumba (Cementerio Colón) je nejvýznamnější památkou čtvrti Vedado. Na obrovské ploše se zde nachází přes 800 000 hrobů, spousta nákladných hrobek byla vytvořena z italského mramoru.

Kryštof Kolumbus zde ovšem pochován není. Nejnavštěvovanějším je tzv. „hrob zázračné ženy“, která byla údajně pohřbena se svým dítětem u nohou, při exhumaci měla ale dítě v náručí.

Plaza de la Revolución (Náměstí revoluce) je jedním z největších na Kubě. Tady se konají demonstrace a miliónové politické manifestace. Památník José Martího je vysoký 142 metrů, ve výšce 129 metrů je rozhledna. V podstavci sochy u jeho paty se nachází muzeum. Právě od sochy José Martího promlouvá Fidel Castro k davu a pronáší své až sedmihodinové projevy.

Budovy, lemující Náměstí revoluce, pochází většinou z padesátých let z doby režimu diktátora Batisty. Dnes se v nich nachází ministerstva, sídlo velitelství armády nebo Národní knihovna.

Nejnápadnější je díky obrovskému kovovému reliéfu Che Guevary bývalé Ministerstvo průmyslu, kterému kdysi šéfoval. Dnes je zde umístěno Ministerstvo vnitra. Úřad samotného Fidela je prý v budově za památníkem.

Fidel Castro se narodil v roce 1927 v bohaté rodině. Vystudoval práva, choval se jako mladistvý rebel, v roce 1953 byl Batistou uvězněn. V roce 1959 se stal nejmladší hlavou státu na světě, dnes je nejdéle sloužícím prezidentem. Před několika lety se vzdal ze zdravotních důvodů svých oblíbených doutníků.

Ernesto Che Guevara pochází z Argentiny, přízviskem „che“ se v argentinském slangu označuje kamarád. Vystudoval medicínu, příznivcem marxismu se stal ale až později – v roce 1955, kdy sbalil do batohu hromadu spisů a vydal se na toulky po zemích Jižní a Střední Ameriky. Rok nato se potkal v Mexiku s Fidelem a rozhodli se, že udělají na Kubě revoluci. Také po jejím vítězství zůstal jeho pravou rukou, byl ministrem průmyslu a předsedou Národní banky – šeky a bankovky podepisoval jednoduše „Che“.

V roce 1965 se s Fidelem nepohodli a Che Guevara odešel do Bolívie, kde se rovněž pokusil zorganizovat revoluci. Roku 1967 zde byl však zastřelen.

I vzhledem ke své brzké smrti je dnes Che Guevara kubánským národním hrdinou. Jeho obrazy a billboardy se na Vás dívají z každého rohu, lidé nosí trička, šátky a čepice s jeho portrétem a dělají to z vlastního přesvědčení. V žádném případě na nás Che Guevara nepůsobil jako nějaká uměle dosazená modla jako tomu bylo před pár lety s komunistickými idoly u nás.

Naproti tomu s portréty Fidela Castra se na ulicích zatím téměř nesetkáte. Pokud už se někde objeví, tak pouze jako partyzán právě ve společnosti „kamaráda“ Guevary.

Přes jeho organizační, přesvědčovací a taktický talent však právě Che Guevarovi dnes kladou světoví ekonomové na bedra největší podíl na ekonomickém kolapsu Kuby. Neměl totiž ekonomické vzdělání a finanční problémy v době, kdy řediteloval Národní bance, řešil například tím, že přikázal šetřit toaletním papírem.

Tržiště na nábřeží Malecón je neuvěřitelně pestré. Obrazy kubánských naivních malířů, hýřící všemi barvami, zachycují zejména typické symboly Kuby – Capitol, La Bodeguita, americké automobily, skotačící černoši a zejména Che Guevara. Jeho mladická tvář, zasněně hledící vstříc vítězné budoucnosti („hasta la victoria siempre“) je zde vymodelována snad ve všech podobách – na tričkách, čepicích, opascích, jako dřevěná maska, keramická plaketa, rumba koule nebo bubínek. Nechybí ani marxistické spisy a sbírky Fidelových projevů. Těm, kdo nechtějí číst tak dlouhé texty, jsou určeny dopravní značky. Americké bouráky a kubánské metrobusy dokážou místní umělci vykouzlit třeba i z plechovky od coca-coly. Čekali jsme jen, kdy uvidíme plechovkový úsměv Che Guevary…

Nábřeží Malecón se v podvečer stává místem, kde si dává schůzku místní mládež – hrají, tančí, zpívají, povídají si nebo se prostě jen tak poflakují. Dnes to bohužel potvrdit nemůžeme, protože vzhledem k mořským vlnám, přeskakujícím přes hrazení prakticky až na tržnici, by asi dlouho v suchu nevydrželi.

Díky kanálu (Canal de Entrada) se nedostávají vlny z Atlantického oceánu až do přístavu, vybudovanému v zátoce. Jiná situace je ale na nábřeží Malecón, které spojuje Starou a Novou Havanu a je zcela otevřeno směrem k Atlantickému oceánu. Jeho název už sám o sobě znamená „vlnolam“. Tady spršky vody pravidelně zkrápí pobřežní komunikaci i přilehlé domy, které tak slaná voda nenapravitelně ničí.

Přímo na nábřeží Malecón stojí také Hotel Nacional, který patřil americké mafii. Jeho kasino navštěvovali v minulosti například Meyer Lansky nebo Al Capone. Dnes se zde konají mimo jiné každý večer představení kabaretu „La Parisien“.

Vracíme se do centra Havany, kde nemůžeme vynechat pověstný Hemingwayův bar El Floridita. Na jeho židličce je dnes socha, vedle níž se můžete posadit (pokud bude zrovna místo) a objednat si jeho oblíbené daiquiri (pokud Vám nebude líto za něj zaplatit 6 USD). Hemingway si vzhledem ke své cukrovce údajně dával speciální variantu – s dvojitým rumem a bez cukru.

Další centrum města se rozkládá v okolí Centrálního parku (Parque Central). Uprostřed stojí socha José Martího a pod královskými palmami se tady schází fanoušci baseballových klubů.

Capitol (Capitolio) byl postaven v roce 1929 jako replika washingtonského Capitolu, svým bohatstvím však za svým vzorem vůbec nezaostává. Do podlahy pod hlavní kopulí je zasazen 24tikarátový šperk, bronzové dveře a reliéfy zachycují obrazy z kubánské historie a uvnitř stojí 17 metrů vysoká „Socha svobody“, údajně třetí největší interiérová socha na světě. Od tohoto místa se taky počítají všechny kubánské vzdálenosti. Před revolucí sídlil v budově Capitolu parlament, dnes patří Akademii věd.

Velké divadlo (Gran Teatro) bylo postaveno v roce 1837 a zdobí jej bohatá fasáda se sochami a štukovými reliéfy v neoklasickém stylu. V současné době je to rovněž sídlo proslaveného kubánského baletu.

Na protější straně náměstí stojí palác Centro Asturiano, který je nyní součástí Muzea krásných umění. Významnější část expozice je ovšem umístěna v Paláci krásných umění (Palacio de Bellas Artes), který je ve stylu art-deco a není zdaleka tak hezký.

Za chloubu havanského art-deco lze spíše považovat blízký Palác Bacardi (Edificio Bacardi). Nejznámější rum na světě totiž pochází také z Kuby a palác dal v Havaně postavit v roce 1930 Emilio Bacardi poté, co sem přenesli jeho výrobu ze Santiaga de Cuba.

V roce 1959 uprchla rodina Bacardi do Dominikánské republiky, jejich recept však již dělníci znali a darovali jej Fidelovi. Před pár lety se proto začal v Santiagu de Cuba vyrábět rum značky Caney podle úplně stejného postupu – a chutná opravdu výborně.

Hotel Plaza, v němž také bydlíme, byl postaven v roce 1909 na místě, kudy procházela zeď, určující hranice starého města před rokem 1861. Zbytky těchto hradeb lze dodnes na několika místech spatřit.

Za hotelem Plaza začínají bulváry Zulueta a Prado (Paseo de Martí), táhnoucí se až k moři, na nichž najdeme rovněž několik pozoruhodných budov.

Hotel Sevilla je znám z románu Grahama Greena „Náš člověk v Havaně“ jako místo, kde došlo ke schůzce hlavního hrdiny, který objevil nákresy sovětských zbraní, ukrytých na Kubě, s tajným agentem. Autor tak projevil nesmírnou dávku předvídavosti, protože v roce 1962 byly sovětské rakety na Kubě skutečně rozmístěny a staly se jedním z „nejžhavějších“ momentů celé studené války.

V bývalém Prezidentském paláci z roku 1920 se dnes nachází Muzeum revoluce (Museo de la Revolución). V parku před muzeem jsou umístěna letadla, tanky a obrněné vozy, připomínající invazi v Zátoce sviní. Největším pokladem je ovšem jachta Granma, na které v roce 1956 připlul na Kubu Fidel Castro s 81 partyzány. Jachta je umístěna jako jediný exponát v prosklené budově. Někde proudí poutníci ke svatým místům, někde uctívají hrob neznámého vojína – na Kubě je to „posvátná“ jachta.

Vedle Muzea revoluce stojí zajímavý Kostel sv.Anděla Strážného (Iglesia del Santo Angel Custodio), jehož věžičky připomínají spíše hradby s cimbuřím.

Široká alej pak končí na nábřeží, kde uprostřed rondelu trůní další symbol Havany – socha Máximo Gómeze. Máximo Gómez byl vůdcem rebelů ve druhé válce za nezávislost, která probíhala v letech 1895 až 1898.

Pevnost La Punta (Castillo de San Salvador de la Punta), uzavírající nábřeží Malecón, se začala stavět ve druhé polovině 16.století zároveň s protější pevností El Morro.

Večer je nejlepší vydat se na procházku po ulici Obispo (Calle Obispo), zastavit se v některém z malých barů a za tónů živé kubánské muziky si vychutnat pár skleniček některého z kubánských míchaných nápojů: mojito, daiquiri, cuba libre, piňa colada, planter’s punch, cubanito, ron collins…

Údolí Viňales

(Úterý, 25.ledna 2005)

Dnes se vydáváme na výlet do západní části ostrova Kuba – do údolí Viňales, proslulého nádhernou přírodou a tabákovými plantážemi, díky nimž byla tato oblast zařazena rovněž na listinu UNESCO.

Cestování po Kubě je celkem v pohodě. Silnice jsou v docela dobrém stavu, což není způsobeno ani tak tím, že by se o ně cestáři pravidelně starali, jako tím, že po nich téměř nikdo nejezdí.

Kuba sice má svou ropu, je jí ale málo. V minulosti tento rozdíl dorovnával SSSR, dnes se něco málo dováží z Venezuely. Nedostatek ropy se tak projevuje samozřejmě především menším množstvím aut. V Havaně tento problém vyřešili zavedením velkokapacitních autobusů, které pojmou 200 až 220 lidí. Tyto autobusy se nazývají „metro-busy“ nebo díky svému charakteristickému tvaru taky „camellos“, tedy „velbloudi“.

To, co oku nejvíc lahodí na kubánských cestách, jsou ovšem americké automobily z padesátých let. Stáří většiny z nich se blíží nebo již překračuje padesátku a původní značku lze díky přilepování různých náhradních dílů kolikrát již jen stěží identifikovat. Jeden mladý kuchař se mi například chlubil, že má Forda z roku 1952. Kuba se tak díky své politické izolaci stala živoucím skanzenem a kubánské silnice muzeem automobilismu…

Říká se, že třetím nejoblíbenějším sportem na Kubě je hned po boxu a baseballu stopování. Vzhledem k nedostatku aut je to jediná možnost přepravy a zastavit je pro řidiče víceméně povinností.

Stopování je navíc organizované. Na každé křižovatce a dálničním přivaděči stojí hloučky stopujících, které si zapisují pracovníci v hnědých uniformách, aby se nikdo nepředbíhal a auta byla správně vytížená.

Nákladní i osobní auta jsou rozlišena značkami. Modré SPZ mají vozidla státních podniků. Ta zastavit prostě musí, protože benzín neplatí ze svého. Žluté mají soukromá vozidla, ta většinou berou stopaře také. Pak existují ještě oranžové značky, které mají cizinci, černé ambasády a zelené vojáci a policajti.

Všichni stopaři se nakonec do cíle své cesty dostanou. Nutno ovšem poznamenat, že v naprosté většině případů je to na korbě náklaďáku…

Centrem západní Kuby je Pinar del Rio, které má 140 000 obyvatel. Město založili v roce 1669 lidé z Kanárských ostrovů a jeho původní název byl Neva Filipina, tedy „Nové Filipíny“. Pozdější pojmenování Pinar del Rio dostalo po borovicích, i když by si zasloužilo spíše název „město doutníků“ díky tabákovým plantážím, které jej obklopují.

Tabákové plantáže přinesly městu značné bohatství, proto se zde stavěly honosné domy. Většina z nich je v neoklasickém stylu a je doplněna otevřeným předsálím. To některé rodiny nyní využívají jako obchůdek, nejčastěji v nich však spatříte holičství.

Sklizeň tabáku probíhá právě v současné době. Jednotlivé listy jsou po první fermentaci rozděleny na 15 kategorií, které určují kvalitu a způsob použití v budoucím doutníku – velký list, do něhož se doutník na závěr zavine, vyžaduje například jinou kvalitu než lístky uvnitř.

Druhá fermentace probíhá dva měsíce, poté teprve přichází na řadu dozrávání a sušení. Vrchní listy se na plantáži zakrývají, aby na ně nešlo přímé slunce. Každý doutník dané značky má proto úplně stejnou barvu.

Poslední fází je samozřejmě výroba doutníků. Nejstarší továrnou v Pinar del Rio je Fabrica de Tabacos „Francisco Donatién“, založená v roce 1760. Každý pracovník tady má povinnost ubalit denně minimálně 120 doutníků, přičemž každý z nich prochází před značkováním přísnou kontrolou.

Nejkrásnější pohled na údolí Viňales se nabízí z vyhlídky poblíž hotelu Los Jazmines. Ze zeleného podnoží vyrůstají roztodivné vápencové útvary, zvané mogoty, které zde vytvořila příroda díky tomu, že celé údolí bylo dříve mořským dnem. Kuba se totiž zformovala teprve před 150 miliony let a před 100 miliony se propadly bývalé mořské jeskyně.

Pro nás má navíc zajímavý přídech samotný hotel Los Jazmines, který důvěrně známe v jiných souvislostech – v polovině sedmdesátých let minulého století se tady natáčel seriál o majoru Zemanovi a právě tento hotel je ona „Krásná vyhlídka“ z dílu Rukojmí v Bella Vista. Ještě před pár lety prý jeho zdi zdobily fotografie českých filmařů.

Nepříliš vkusné využití přírodních útvarů v údolí Viňales představuje Zeď prehistorie (Mural de la Prehistoria). Tuto 120 metrů vysokou a 180 metrů širokou malbu dal na jeden z mogotů namalovat v šedesátých letech samotný Fidel Castro. Její autor byl sice žákem Diega Rivery, toto dílo však bylo nad jeho schopnosti. Murál jednoduše znázorňuje vývoj na Zemi od trilobita a améby přes dinosaura až po nejvyšší stupeň, kterým je samozřejmě homo sapiens comunista.

Vápencové skály v údolí Viňales jsou provrtány řadou děr a jeskyní. Indiáni, kteří zde žili, když přišli Španělé, museli utíkat a ukrývali se právě v nich. Jejich tajemství si však indiáni zachovali, takže musely být objeveny ve 20.století znovu.

Indiánská jeskyně (Cueva del Indio) je údajně jednou z nejkrásnějších na Kubě a pro veřejnost byla otevřena v roce 1940. Její prohlídku absolvujeme na loďce.

Samotné Viňales, které dalo jméno celému údolí, je poklidné městečko. Jelikož bylo mnohem chudší než Pinar del Rio, také zdejší domy jsou skromnější.

Poloostrov Zapata

(Středa, 26.ledna 2005)

Matanzas je druhou největší kubánskou provincií a nachází se zde dvě atrakce, které přitahují zahraniční turisty – na severním pobřeží je to Varadero, na jižním poloostrov Zapata.

Poloostrov Zapata (Ciénaga de Zapata) má velikost 4520 km2 a prakticky celou jeho plochu zabírá bažina. Poloostrov byl vyhlášen národním parkem, od roku 2001 je to rovněž biosférická rezervace UNESCO. Žije tady na 300 druhů ptáků, 30 druhů plazů a ještěrek, 12 savců a 900 rostlin a stromů. Ptáci mají opačný směr než kubánští emigranti a přilétají sem z USA, aby vyvedli své mladé. Ani jeden z hadů, žijících na Kubě, není jedovatý, takže nejnebezpečnějšími zvířaty kromě komárů jsou krokodýli, kterým se v místních bažinách opravdu daří.

Laguna del Tesoro čili Jezero pokladů zabírá plochu 92 km2 a svoje pojmenování dostalo proto, že indiáni kmene Tajíno raději naházeli své poklady do vody, než by je vydali do rukou Španělům.

Plujeme asi 8 kilometrů, abychom se dostali do bývalé indiánské vesnice Guamá, nacházející se na jednom ze 12 ostrovů. Dnes se ovšem jedná spíš o skanzen, v němž život indiánů znázorňuje 32 soch svérázné umělkyně Rity Longy – indián loví krokodýla, indián loví stromové krysy, indián loví kachny apod.

Malebné bungalovy na ostrůvcích, propojených dřevěnými mosty, slouží turistům, kteří zde mohou přespat nebo si v některé ze zdejších restaurací dát krokodýlí steak.

V místních bažinách se můžeme setkat se dvěma druhy krokodýla – rombifers a cocodrilo. Rombifers je skutečný krokodýl, který žije pouze na Kubě, zatímco cocodrilo je spíše kajman, vyskytující se v celé Americe. Jelikož jim však vzhledem k poptávce po jejich kůži již hrozilo v minulosti vyhubení, vzniklo několik farem na jejich odchov.

Krokodýlí farma La Boca byla založena v roce 1959 jako první příspěvek nové vlády na záchranu přírody a dnes zde žije již několik desítek tisíc těchto tvorů.

Krokodýl může svými zuby dosáhnout stisku až 7 tun/cm2. Když má ale otevřenou tlamu, tak to většinou neznamená, že se chystá k útoku. Krokodýl má otevřenou tlamu, protože je to chladnokrevný živočich a větrá (podobně jako pes). Tlamu může mít otevřenou i pod vodou, protože má v krku speciální záklopku, která zabraňuje tomu, aby se utopil.

Součástí poloostrova Zapata je také Zátoka sviní (Bahía de Cochinos). Asi 40 kilometrů od La Bocy leží Playa Girón, kde se v roce 1961 vylodili kubánští emigranti, vycvičení v USA. Jeden z parašutistů, vysazených během invaze, dokonce přistál uprostřed krokodýlího jezírka. Říká se proto, že za komunismus bojovali na Kubě i krokodýli. Pomníčky podél silnice jsou věnovány padlým vojákům.

Cienfuegos

(Středa, 26.ledna 2005)

Provincie Cienfuegos patří spíše k menším (má velikost 4200 km2), dosáhla však v minulosti velkého významu díky cukru. Prosperita oblasti ještě vzrostla po roce 1850, kdy sem byla přivedena železnice.

Přibližně 20 kilometrů východně od města Cienfuegos leží botanická zahrada Soledad (Jardín botánico Soledad), založená původně v roce 1901 bohatým plantážníkem Atkinsonem pro výzkum nových odrůd cukrové třtiny. Postupně se sem ale dostávaly další rostliny z celého světa, takže dnes se na ploše 94 hektarů nachází téměř 2000 druhů stromů a květin, mezi nimi např. 280 palem, 23 bambusů nebo 50 fíkusů. Po roce 1959 připadla zahrada Ministerstvu zemědělství.

Přístupovou cestu lemuje alej královských palem (Palma Real), na bočních cestách vidíme nádherné keře s růžovými květy (Carolina), falešná orchidej dosahuje velikosti stromu…

Na kompletní prohlídku by nestačilo ani několik dní. Raději proto využíváme služeb místní průvodkyně, která nám z velkolepé nabídky jedné z největších botanických zahrad na světě vybírá jen to nejzajímavější.

Cienfuegos bylo založeno na břehu stejnojmenné zátoky (Bahía de Cienfuegos) v roce 1514 jako jedna z prvních kubánských osad. První cukrovar zde vznikl v roce 1751 a na plantážích pracovali především černí otroci.

Počet přivážených otroků však postupně převážil množství bílých obyvatel, což se rozhodl zdejší guvernér vyřešit tím, že pozval do kraje francouzské přistěhovalce z Bordeaux, New Orleansu a Floridy, kterým přiděloval půdu zdarma. Největší příliv osadníků byl v roce 1819 z kolonie Louisiana.

Cienfuegos se proto jako jediné místo na Kubě může pochlubit francouzskou architekturou, díky níž dostalo označení „Perla Jihu“. Město má překrásné velké náměstí, lemované neoklasickými stavbami a vychází z něj široký bulvár Prado, končící na mořském břehu u paláce de Valle.

Palacio de Valle dal postavit své ženě španělský milionář Acisclo za 2 miliony dolarů jako dárek k narozeninám. Stavěl se v letech 1913-1917 a svým tvarem a výzdobou skutečně připomíná narozeninový dort – jedná se o francouzský empír, smíšený s maurským stylem. Dnes se zde nachází restaurace.

Hlavní náměstí se jmenuje podobně jako většina velkých kubánských prostranství Parque José Martí. Uprostřed parku stojí altánek pro hudebníky, socha zmíněného národního hrdiny a triumfální oblouk.

Katedrála Concepción (Catedral de la Purísima Concepción) pochází z roku 1870 a někdy bývá kritizována kvůli nestejné výšce svých věží. Uvnitř se však nachází vzácné vitráže s apoštoly.

V budově univerzity San Lorenzo (Colegio San Lorenzo) v klasickém řeckořímském stylu je dnes umístěna střední škola. Hned vedle najdeme Divadlo Tomáse Terryho (Teatro Tomás Terry), které dal tento venezuelský milionář postavit v letech 1886-89 Divadlo má 995 sedaček a uvnitř stojí socha jeho tatínka. V minulosti zde zpívaly takové osobnosti jako Enrico Caruso nebo Sara Bernhardtová.

Nejmladší stavbou na náměstí je palác, v němž se v současné době nachází úřad vlády provincie. Vedle stojí Muzeum města Cienfuegos.

Sierra del Escambray

(Čtvrtek, 27.ledna 2005)

Kuba je kupodivu dosti hornatá krajina, její nejvyšší vrchol dosahuje výšky 1972 metrů n.m. V centrální části ostrova je největším pohoří Escambray, rozprostírající se přibližně 100 kilometrů východně od Cienfuegos.

Pohoří Escambray (Sierra del Escambray) je dlouhé 90 kilometrů a široké 40 kilometrů. Nejvyšší vrchol Pico San Juan měří 1150 metrů. V padesátých letech se zde ukrýval Che Guevara s partyzány, v sedmdesátých tady honili majora Hradce z českého televizního seriálu.

V lázních Topes de Collantes jsme nasedli na náklaďáky značky ZIL, které nás dovezly až k hranicím parku Guanayara, odkud již pokračujeme pěšky.

Bujnou zelenou vegetaci tvoří především borovice, bambus a královské palmy, mezi nimiž se občas objeví falešné orchideje a pravé mandarinky.

Na stráních také volně roste arabská káva, která je právě v květu. Na Kubě se pěstuje celkem 29 druhů kávy, arabská je ta nejdražší.

Rostlina pika-pika má jedovaté plody. Není sice životu nebezpečná, ale když se o ně otřete, svědí to ještě tři dny.

Pohoří Escambray je velice malebné a nacházejí se zde také nejhezčí kubánské vodopády. Cesta k tomu nejznámějšímu El Nicho není bohužel momentálně z technických důvodů povolena.

Musíme se tedy spokojit s menším vodopádem El Rocio, který byl pojmenován podle krásné dívky a je vysoký 32 metrů. Říčka, která jej vytváří, pramení 4 kilometry odsud.

Po koupeli v jezírku El Venao se vydáváme na zpáteční štreku. Do Topes de Collantes přijíždí náš náklaďák opět kolem hotelu Kur. Tuto budovu začal stavět již ve třicátých letech Fulgencio Batista, dokončil ji však až po svém „druhém návratu na trůn“ v roce 1952. Po revoluci sloužila krátce jako sanatorium pro nemocné tuberkulózou, nedávno byla opravena a otevřena jako hotel.

Serpentiny na cestě dolů nám opět připomenou seriál o majoru Zemanovi, z vyhlídka El Mirador se pak již naskýtá překrásný pohled na Karibské moře a Trinidad.

Trinidad

(Pátek, 28.ledna 2005)

Trinidad vznikl již v roce 1514 jako třetí ze sedmi osad, založených Diegem de Velasquezem. Až do konce 18.století však žilo město v útlumu a významné bylo pouze tím, že odsud vyrazil Hernán Cortés na své tažení do Mexika.

Počátkem 19.století sem ale přichází Francouzi z Haiti, kde došlo ke vzpouře otroků, a zakládají v údolí 50 cukrovarů, které městu přinesly nesmírnou prosperitu.

Bohatá éra skončila za válek za nezávislost, kdy povstalci ničili cukrovary a zapalovali plantáže. Poté se Trinidad již nikdy nevzpamatoval a dnes je to tiché a ospalé město. Obchod s cukrem se přesunul do Cienfuegos a do Havany, v domech bývalých cukrobaronů jsou většinou muzea.

Přesto nebo právě proto bývá Trinidad nazývám „muzeem Kuby“ a patří k nejklidnějším a nejmalebnějším kubánským místům. Od roku 1988 je zapsán na seznamu UNESCO. Právě tady se nachází ty nejzachovalejší koloniální paláce a domy a hlavní náměstí bývá považováno za nejkrásnější na Kubě.

Kamenná dlažba, kterou jsou pokryty cesty, byla dovezena až z Bostonu. I když to na první pohled vypadá jako zbytečné hýření, jednalo se ve skutečnosti o velmi praktické opatření – lodě, které sem připlouvaly pro cukr, byly prázdné a potřebovaly kameny na vyvažování. Radní tak zabili dvě mouchy jednou ranou. Vlastně tři – díky bostonské dlažbě je celý střed města bez dopravy a častěji než auto zde potkáte někoho na koni nebo na oslu.

Dalším charakteristickým znakem trinidadských domů jsou vysoké kovové tepané mříže. Mříže na oknech sloužily původně jako ochrana před vykradením při větrání, postupně se však staly nedílnou součástí dekorace a ukázkou bohatství jejich majitelů.

Palác Cantero postavil v roce 1830 Němec Canter, který údajně přišel ke svému bohatství tak, že otrávil bohatého obchodníka s otroky a vzal si jeho vdovu. Věž, která se nad budovou tyčí, je dnes jednou z typických dominant Trinidadu.

Velké náměstí (Plaza Mayor) je spíše zelený park s malovaným zábradlím a sochami chrtů. Jeho horní straně dominují dvě budovy – Kostel Santisima Trinidad a Museo Romántico.

Museo Romántico (Muzeum romantických časů) vzniklo v bývalém paláci rodiny Brunet (Palacio Brunet), který se začal stavět v roce 1740 a dokončen byl 1808. Vnitřní prostory zůstaly vybaveny původním zařízením včetně českého křišťálového lustru. Další předměty, které sem byly posbírány, z něj pak vytvořily skvělou přehlídku nábytku a porcelánu. Najdeme zde dokonce kuchyni s původními hrnci na plotně.

Kostel Santisima Trinidad (Iglesia de la Santisima Trinidad) se stavěl prakticky v průběhu celého 19.století a není nikterak významný. Zajímavý je však boční oltář v pravé chrámové lodi, v němž za soškou Madony spatříme kubánskou vlajku, což je další důkaz velmi svérázného přístupu k náboženství, který prostě a jednoduše dává dohromady modly, jejichž spojení by nás nikdy nenapadlo.

Další dominantou, kterou nelze při pohledu na střechy města přehlédnout, je postarší věž se zvony a vyhlídkou. Ta patřila dříve Kostelu a klášteru sv.Františka z Asisi (Convento de San Francisco de Asís), který byl postaven v roce 1813 a dnes již neexistuje. V přilehlé stavbě se nyní nachází Muzeum boje proti rebelům (Museo de la Lucha Contra Bandidos). Věž se dostala až na kubánské mince.

Během procházky klidnými a ospalými uličkami města (vím, že se opakuji, ale „klidné a ospalé město“ je pro Trinidad opravdu tím nejvýstižnějším přídomkem) si dokonale odpočinete a můžete nahlédnout rovněž do kubánského domova nebo místní prodejny.

Téměř v každém domě naleznete také malý santeristický oltář. Santerismus je zvláštním druhem kubánského náboženství a říká se, že každý Kubánec včetně Fidela Castra se mu alespoň krátkou dobu věnoval. Jedná se vlastně o jakousi kombinaci šamanství s křesťanstvím.

Santerismus vychází z původního černošského náboženství, které si s sebou přivezli afričtí otroci. Jeho principem bylo uctívání více bohů. Aby jim to prošlo u Španělů a mohli si své rituály zachovat i v „novém světě“, přiřadili každému svému oblíbenému bohovi nějakého křesťanského svatého – víceméně podle vlastního výběru. V domě, který jsme navštívili, je to například Chango, což je sv.Bartoloměj.

Ospalou atmosféru Trinidadu dokážou narušit pouze místní hudebníci a nezastavit se v některém z místních barů by bylo hříchem. K pití se doporučuje canchanchara, což je místní nápoj, který byl údajně předchůdcem daiquiri, od nějž se liší především tím, že se do něj přidává med.

Poobědvali jsme v restauraci El Jigue, nacházející se poblíž posvátného stromu, stojícího na místě, kde byla v roce 1514 založena osada Trinidad. Kuchař poté, co nám udělal místní specialitu – kuře na špagetách – odložil čepici a společně se skupinou Acana nám zazpíval Guantanameru.

Guantanamera není bojovná píseň, jak jsme si v minulosti mysleli, ale právě naopak – složil ji Joseito Fernández na slova José Martího a opěvují v ní dívku z Guantanáma. Guantanámo je nejvýchodnější provincie Kuby, která je však v současné době známá především díky tomu, že se zde nachází jediná americká vojenská základna na ostrově.

Společně s Trinidadem je součástí historického a kulturního dědictví lidstva UNESCO také Údolí cukrovarů (Valle de los Ingenios). Cukrová třtina byla základem nejbohatšího období v historii města a vlastně celé Kuby.

Patnáct kilometrů jižně od Trinidadu vybíhá do moře kosa, na níž se nachází jediné letovisko v této části jižního kubánského pobřeží. Právě Hotel Ancón, stojící na tomto poloostrově, je nyní naším „all inclusive“ přístřeším.

Pláž Ancón (Playa Ancón) je dlouhá 5 kilometrů a je pokryta korálovým pískem. Mezi poleháváním na pláži, prokládaném odcházením k baru pro další míchané koktejly, je pouze důležité stihnout včas „karibský“ západ slunce – jeden z nejhezčích, jaké jsme kdy viděli…

Varadero

(Sobota, 29.ledna 2005)

Varadero leží na severním pobřeží Kuby a zabírá prakticky celý poloostrov Hicacos. Toto středisko, které slouží v současné době jako hlavní zdroj kubánských valutových příjmů, však nevzniklo teprve nedávno.

Historie Varadera sahá až do poloviny 19.století, kdy zde existovala rybářská osada. Koncem 19.století se stalo letoviskem bohatých Kubánců, ve dvacátých letech 20.století přichází první Američané. V roce 1930 tady postavil francouzský milionář Irenée DuPont první komplex a golfové hřiště. Ten funguje i v současné době pod názvem „Los Américas“.

Dnes se na 20 kilometrů dlouhém poloostrově nachází 80 hotelů a hotelových komplexů, v nichž je celkem 15 000 pokojů. Varadero se chlubí tím, že v roce 2002 překonalo vlastní rekord, kdy zde bylo ubytováno najednou 25 000 hostů.

Už ve třicátých letech navštívila Varadero řada známých osobností, které tady zanechaly svou stopu. Ve vile, kterou si zde postavil Al Capone, je v současné době restaurace, stále však nese jeho jméno a lehce ji poznáte podle toho, že před ní stojí betonový automobil.

Těžko si lze ale představit, jak to tu tenkrát žilo. Dnes jsou totiž ulice Varadera večer zcela prázdné. Kubánci sem údajně nemají přístup a turisté zůstávají za branami svých hotelů. Pouliční bary a restaurace sice nevypadají vůbec špatně, kdo by do nich ale chodil, když si již dopředu všechno zaplatil ve svém hotelu. Systém „all inclusive“ byl prostě ve Varaderu dotažen k dokonalosti.

Většina návštěvníků tak vlastně z Kuby ani nic nepozná. Večerní programy v hotelích se nesou ve stylu „kdo uhodne větší nebo menší číslo“, následuje módní přehlídka a my musíme se slzou v oku vzpomínat na muzikanty v pouličních barech Havany nebo Trinidadu. Nejvýstižnějším termínem pro Varadero, který jsme zde slyšeli, byla „rezervace pro turisty“.

Co se týče pláží, tak sice platí, že písek je nádherně bílý, jak vidíte na reklamních letácích cestovních kanceláří. Čeho si však všimnete mnohem dřív, je obrovské množství vajglů. Pláže zřejmě již léta nikdo neuklízel a silný vítr, který se u Atlantiku prohání prakticky neustále, s sebou přináší nejen větší vlny, ale také dokonale rozmetá všechno, co může lítat včetně obsahu odpadkových košů.

K tomu ještě více přispívá zajímavé nařízení, že veškeré pití se v „all inclusive“ hotelích podává v igelitových kelímcích – čím dražší hotel, tím menší kelímek. Pivo například čepují taky po jednom deci, takže na jeden kalíšek tady nechodí snad ani kojenci. Pět malých igelitových kelímků pak samozřejmě lítá ve větru mnohem líp než jeden půllitr.

Zaplaťpánbůh, že nemáme prodloužení – jeden den v „turistickém ráji“ opravdu stačil. Zítra nás už čeká zpáteční cesta do Havany a let do Madridu.

Cesta do Havany

(Neděle, 30.ledna 2005)

Varadero leží na severu provincie Matanzas. Hlavní město této provincie bývá někdy nazýváno „kubánské Athény“ a to především kvůli svému divadlu v neoklasickém stylu. Známý je ovšem také zdejší most Concordía. Koncem 19.století se díky exportu cukru stalo na určitou dobu dokonce druhým největším městem Kuby.

Cesta z Varadera do Havany trvá hodinu a půl, takže nebývá zvykem se na ní zastavovat. Zůstáváme stát pouze na vyhlídce nad údolím Bucunayaga, přes nějž se klene nejvyšší kubánský most, vysoký 112 metrů. Dělají tady taky údajně nejlepší piňa coladu na celé Kubě. To už jsme ale nemohli posoudit, protože jsme všechny peníze utratili…

http://www.kasp.cz/cestopisy/kuba.html