0
0

30.6.-30.7.2001

Vízum:

Ambasáda sídlí v Praze 6-Bubenči na Pelléově 22. Konzulární hodiny jsou v pondělí a ve středu od 8:30-11:30. S sebou si vezměte: pas (v něm musí být volné minimálně 2 stránky), jednu fotografii a kopii rezervaci letenky (už není třeba předložit koupenou letenku). Formulář vyplníte přímo na ambasádě. Dejte si pozor je tam celkem nával !!! Poplatek za vyřízení víza do týdne je 40 USD (jednovstupové vízum, psali jsme do žádosti, že tam budem 30 dní a dostali jsme vízum na 40 dní), ten samý den je to 70 USD a do 3-5 dní je to za 60 USD. Jinak se poplatky zvedají s počtem plánovaných vstupů. Doláče se platí na účet ambasády v ČSOB bance Na Příkopě 14 nebo Václavské náměstí 32 v Praze. Na ambasádě vás vybaví potřebnými dokumenty. S potvrzením o zaplacení poplatku se dostavíte na ambasádu (tentokrát na recepci) v určený den mezi 11:30-12:30. Chtějí, aby si to lidi vyzvedávali v ten určený den.

Doprava:

Můžete buď po zemi anebo letadlem. My poletíme. Pokud si stále myslíte, že má GTS nejlevnější lety pro študáky na karty a tak, tak na to zapomeňte. V GTS mi nabídli nejlevnější let do Pekingu na kartu za 17 500 Kč bez poplatku. NESMYSL, stačí jenom vytrvale hledat na internetu a je to tam !! Kancelář NATOUR v Brně nabízela v sezóně hned u třech leteckých společností lety do Pekingu za něco málo přes 15 000 Kč. Letíme s rumunským Taromem za 15 120 Kč + 550 Kč letištní poplatky: Vídeň-Bukurešť-Peking a zpět !! Dobrý ne. Upozorňuji, že cena je sezónní, není slevněná ani na žádnou kartu, a je platná tři měsíce !!

Teoretické přípravy:

Hlavní úskálí Číny je jazyková bariéra…… bohužel se tam moc anglicky nemluví. Nevadí vše napraví snad jeden z nejlepších bedekrů na světě Lonely Planet. Konkrétně ten čínský je nechutná bichle !! Ale čínské znaky tam jsou, a to je důležité. Takže LP je informační základ, dále pak rady ostaních cestovatelů a nějaké ty internetové stránky.

Prachy:

Čínské yuany….už máme nějakou zásobičku, jinak s sebou samozřejmě doláče. Náš rozpočet bude kolem 500$ na osobu, ale počítáme, že půjdem mnohem níže, kolem 400$, uvidíme, jaká bude realita.

Co chceme vidět:

Budeme tam sice měsíc, ale nemůžem vidět všechno, při velikosti Číny je to taky nemožné. Takže jsme si vybrali takový přírodně-kulturní okruh středem Číny. Míříme hlavně za přírodou do Sečuánu. Chceme navštívit některé z posvatných hor.

No a tady se budou objevovat slíbené reportáže:

Zpráva No.1-došlá 2.7.2001:

Takže přátelé, tohle je naše první zpravodajství. Sedíme někde v nějaké špeluňce, dotáhnul nás sem nějaký student. Internet je pomalý a snad to dojde. Doletěli jsme v pořádku, jenže s 3 hodinovým zpožděním. Až se vrátím, tak vyříznu Rumunsko z mapy světa.Nebyli schopni vypravit jeden dálkový let za noc včas. Škoda mluvit. Pozdní přílet nám trochu zkomplikoval naše plány. Včera v 19:00 jsme teprve opouštěli letiště. Počasí zde je totálně brutální, je něco pres 30 stupňů a je 100% vlhkost. Potíme se o 106, co krok to 10 litrů potu. Prostě se v tom nedá existovat. Jinak jazyková bariéra je dost velká. Domlouváme se rukama a nohama, usmíváme se a zatím to vždycky nějak dopadlo.Kdo si myslel, ze viděl velkoměsto, tak to nebyl v Pekingu. Je to opravdu obludné město s obludnými stavbami.

No, ale vrátím se k tomu, co se dělo, když jsme odjeli z letiště. Dojeli jsme někam do města, ani jsme nevěděli kam. Tak jsme šli chvíli pěšky a potom jsme se „zeptali“ , kde je západní pekingské nádraží. Ochotný pán šel s náma asi kilometr a podsadil nás na nějaký autobus. Samozřejmě, že jsme nevěděli, kde máme vystoupit. Ale nakonec se to nějakým zázrakem podařilo a v 21:00 jsme tam byli. Lístky na všechny vlaky byly vyprodané, takže jsme sháněli na druhy den….no hrůza, ruce, nohy, skřeky…až se objevil anglicky mluvící člověk, který nám nakonec koupil lístek za 113 Yuanů až do Chengdu. Noc jsme strávili na nádru v noclehárně, podrobnosti někdy jindy, ale kdo viděl jednu moji fotku z Gruzie, tak to pochopí. Dneska ráno jsme si dali bágly do nějaké úschovny na nádru, ženská nás pořád o něčem přesvědčovala činsky…nerozuměli jsme jí, ale batohy jsme tam uschovali. Jelikož nám vlak jede 22:48, tak jsme jeli do města podívat se na Náměstí nebeského klidu a Zakázané město. Náměstí je opravdu brutálně obrovské, fronta do mauzolea Mao CeTunga….Zakázané město je teda taky nářez, pokoušeli jsme se usmlouvat cenu na ISIC, ale ani v jedné ze 4 pokladen jsme neuspěli, tak jsme holt zaplatili vyděračských 40 Yuanů. Až tohle dopíšu, tak se chystáme do parku Tiantan…už ze mne zase leje jako z konve, fakt humus, jsem zvědav, kdy si na tohle počasí zvyknem. Takže další zprávu pošlem, až dojedem do Chengdu v Sechuanu (cca 32 hodin ve vlaku)…místní nám říkají, že je tam ještě tepleji než tady…to bude naše smrt!!!

Zpráva No.2-došlá 4.7.2001:

Ahojte všichni vespolek!

Tohle je naše druhá zpráva. Musím ještě připomenout cenu internetu. Minule v Pekingu jsme měli 10Y/hodinu, což je v přepočtu asi 1 dolar/hodina. Ted sedíme v oficiální internetové kavárně, kde je to 3Y/hodina, což je skoro zadarmo, cca 15 Kč/hodina . Je tedy 4.7.2001 18:50 místního času a nacházíme se na jihozápadě Činy ve městě Chengdu. To znamená, že jsme přežili 35 hodin (cca 2000 kilometrů) trvající cestu vlakem. CO vám budeme povídat, to byl HARD CORE!! Na úvod něco málo o čínských vlacích. Vlaky jsou přesné, tedy odjíždí přesně, jsou čisté (alespoň na začátku) a celkem rychlé…včas už ovšem nedojedou. Na nádražích to funguje většinou tak, že na nástupištích není ani noha, všichni čekají poslušně v tzv. „waiting lounge“ a až se objeví číslo na tabuli, tak se všichni postaví do fronty, projdou několika kontrolami a pak můžou do vlaku. Jak jsme tak čekali v Pekingu na ten náš, tak v hale už byla slušně zatočená fronta… potom jsme si všimli, ze davem chodí nějací uniformovaní týpci….občas někomu vezmou zavazadlo a jdou s ním pryč…tak nám to nedalo a zeptali jsme se, o co jde…jde o dobře placenou korupci…kdo má nějaké ty Yuany nazbyt, může se dostat do vagónu ještě dříve, než vypustí celou smečku Číňanů najednou. No, ještě, že jsme to tak udělali !! To, co se dělo potom, co my jsme už seděli ve vlaku nebudu popisovat… No, náš „hard seat“ vypadal jakž takž….když se to začalo naplňovat, tak jsme začínali dostávat obavy. Dopadlo to tak, že tam byly mraky lidi bez místenek a další pomalu přistupovali (dokonce i okýnkem na záchodě!!!) v každé stanici, až byli úplně všude. Obávám se, že tvrzení o indických vlacích se budou muset poopravit!! (No nevím – poté, co jsme vyslechli zážitky Libora s Katkou v Gilgitu si myslím, že to tak žhavé nebude – zážitky měli stejné – by CEON). Ale co, vybrali jsme si „nuzák class“, tak to musíme přežít.

Takový doplněk, Číňani jsou něco jako LEGO, všechno do sebe zapadá a tak se není co divit, že se tam v pohodě poskládali, zatím co my jsme úpěli !! Naše tělesná výška a váha byla v poměru zhruba 2-3:1 na Číňana. Jsou to takové malé opičky (samozřejmě nic ve zlém!) Naštěstí před námi seděl jeden čerstvý absolvent Medical College v Pekingu, moc mu to anglicky nešlo, ale my jsme ho za tu dobu jízdy už nějak rozpovídali. V té chvíli, když jsme viděli, jak v každé stanici nastupuje další a další masa lidi, tak jsme začali dostávat hysterický záchvat…. Zeptali jsme se ho: „Ale lidi budou průběžně vystupovat, ne ??“.a dostali jsme odpověď…“…most people live in Sichuan!!“…a to byl náš konec !!! Takže si představte 35 hodin ve smradu, hluku, vedru (v „nuzák class“se pěstují místo Air Con. takové vrtule, které jsou po celém stropě a pouze rozhání ten smrad a horký vzduch.) Byli jsme upozorněni, ze se bude chodit špatně na záchod….to měli pravdu, ale naštěstí to nebylo moc potřeba, protože při minimalizovaném příjmu potravy a kontinuálních ztrátách tekutin pocením jsme byli v lehkém renálním selhání (cca 5 mililitrů moči 18 hodin, to uznáte, že to nemá význam s tím někam chodit). I tímto přeplněným vlakem dokáží pochodovat prodejci pití, různých sraček a jídel. Jinak v každé stanici se kolem vlaku okamžitě seběhla spousta lidí nabízející všechno možné.

Po 18 hodinách, kdy jsme si jako jediní „bílí“ na tohle peklo zvykli, se začínáme družit s Číňany. Náš kolega Číňan nám koupil pivo (Shen Quan Pi Jin, přeložte si sami, objem 640 ml, desítka a celkem ušla), pak nám začali nabízet různé pochutiny….buráky, nějaké divné oříšky, různé sračky, nějaké papričky, po kterých nám shořela huba….no a potom to přišlo!! Ti, kteří se nám před odjezdem smáli, že budem jíst něco hnusného, se konečně dočkali… ANO přátelé..jedli jsme pečené KUŘECÍ PAŘÁTY!!! (BENE!!! Měli jsme pravdu!!! – By CEON). Vzít jsme si museli, přece je neurazíme ….no, co bychom vám k tomu řekli… ale vyfotili jsme to !! Samozřejmě, že jsou k dispozici další věci, nějaká pečená kopyta atd. Jinak k večeru vlak začíná zastavovat co 20 minut a Číňani žerou a žerou, žerou a žerou…..Jo, chcete se určitě zeptat na odpadkové koše…je jeden velký, a to přímo z okna ven !! Nechtěl bych se pohybovat u nás doma kolem kolejiště, kdyby to tak fungovalo !! Takže to byla cesta vlakem….špinaví a smradlaví jsme vystoupili dnes dopoledne v Chengdu a náš Číňan s náma lítal po celém Chengdu a hledal hostely…to byl taky humus, potili jsme se jako „pip“ a nakonec jsme skončili v oficiálním hostelu „Sam’s backpacker gesthouse“ za 25Y/noc v dormitory. V recepci nám řekli,ze už je tu 5 Čechů. Zase jsme všude !! Takže jsme se krásně umyli a zdřímli jsme si (4 hodiny v bezvědomí). Teď se chystáme pořádně „nažrat“…melouny (ham ham) a nějakou tu čínu …Zítra se chystáme na tu záchrannou stanici pro pandy (nakonec jsme vyměkli, a pojedem „organizovaně“ z hostelu) a „bamboo garden“ (prej nejvíc druhů bambusu na jednom místě). Chengdu (na to, že má 10 milionů obyvatel) je úplně jiné městečko, blízkost jihu je znát, jsou tu šlapací rikšy i motorikšy a jiná atmosféra. Jinak Sichuan je celý zelený, tak trochu jungloidní, všude jsou rýžová pole, lesy bambusu, banánovníky, lotosy, oleandry atd. Tak a my jdem jíst…zítra se zase ozveme.

Zpráva No.3-došlá 5.7.2001:

Zdravíme všechny! Je 5.7. 18:13 místního času. Máme za sebou další den, takže vám můžem zase něco povědět. Nejdřív dáme nějaká upřesnění: tím, že jsme jeli přímo do Chengdu jsme vypustili Xian a jeho hliněné pajduláky (Hliněná armáda) a hory Hua Shan, ale nevadí…z vlaku jsme viděli ty hory a xianské hradby. Včera večer jsme si dali nějaké to jídélko…zeleninovou polévku (v půl litru mastné vody byly nějaké zelené listy, jíst se to dalo) a vegetariánské nudle a pivko (tentokrát zvané Blue Swond Beer, moc nám nejelo), celkem dobry. Cenově to vyjde pro jednoho 8,5 Yuanu (jeden dolar). Druhy den jsme zjistili (guesthouse staff), že nám v té putyce dali falešnou 10 Yuanovku (hajzlové !!). Jinak tady mají 5-6 kilové půlky melounu okolo 10Y, výborné broskve (přes kilo okolo 6-7Y), liči, meruňky, ryngle, hrušky, hrozny, mango, banány….cenově asi jako u nás, většinou levnější.

Po téměř probdělé noci, kdy nás těžce vytrestali místní komáři (doufám, že nemají malárii) jsme vyrazili na záchrannou stanici pro pandy. Původně jsme si mysleli, ze si půjčíme kola, ale když jsme tam jeli dneska cca 40 minut autem úplně šílenými směry, pochopili jsme, že bychom tam na kole jeli cely den, ale nejspíš bychom tam vůbec nedojeli. Vzhledem ktomu, že pandy si dávají během dne „20“, tak se jede buď brzo ráno nebo večer, kdy sedí na bobku a futrujou bambus. Měli jsme tam 2 hodiny na prohlídku areálu, jsou zde jednak pandy velké, tak i malé. Velkých chovají okolo 20 dospělých kousků a nějaká mláďata. Malých tam mnoho nemají, ale více se ukazovaly. V areálu je také muzeum a výzkumná jednotka s laboratořemi, věnují se genetice ohrožených druhů, zejména pand, reprodukční genetice a některým aspektům veterinární medicíny (hemorhagická enteritida, což je údajně „metla“ pand). Jinak jsou to fakt skvělí meďoši, zvlášť na mláďata byste se dokázali dívat celý den. Když se nacpávají, tak si sednou na bobek, nebo lehnou na záda, natáhnou nohy a začnou se cpát bambusem, který jim tam přímo pěstujou. Viděli jsme dvě pandy cpát se společně, různě u toho kvičely a fackovaly se. Potom se zavěsí na strom a chrápou. (Tomu JÁ říkám slušně prožitý život – by CEON)

Bamboo garden jsme nakonec zrušili, při představě, že bychom tam jeli v těchhle šílených ulicích…ani náhodou, nehledě k tomu, že ta zahrada je zase někde na jihu města. Tak jsme se vydali na průzkum „historické části“ města, kterou pomalu pohřbívají nevkusné mrakodrapy, jako že jich tu je opravdu dost!! To, co jsme chtěli (proslulá restaurace a teahouse se sechuánskou operou) jsme pochopitelně nenašli !! Byli jsme akorát nasraní a unavení (trochu nám to připomnělo jedno město v Gruzii ). Lonely Planet začíná nějak selhávat !! Jinak jsme si vyřídili to jejich pojištění (30Y na 20 dni) do určitých částí provincie Sichuan a Gansu, kam pojedem. Zítra se přesouváme jižněji do hor „Emei Shan“ a potom do Leshanu, odkud se vám zase ozvem.

Zpráva No.4-došlá 10.7.2001:

Zdar všem!

Je 10.7. 13:54 místního času. Hlásíme se vám z úpatí svatých hor Emei Shan, sedíme v jednom místním luxusním klimatizovaném hotelu, kde mají internet za 10Y/hodina, to celkem jde. Máme za sebou hory (3 dny) i obřího Budhu v Leshanu (1 den). Dnes se pouze regenerujeme a kurýrujeme. Výstup na Emei Shan nám trval 2 dny, sestup jinou cestou 1 den. Celá cesta od spodního kláštera až na samý vrcholek je tvořená žulovými schody, takže ani chviličku nejdete traverzem, buď přímo nahoru, nebo přímo dolů. Pohoří je celkem zajímavé, „subtropický“ les nebo tak něco. Bujná vegetace – bambus, borovice, zeravy, banánovníky…několikametrové kapradiny – a také bujná fauna – neuvěřitelné množství nejrůznějších motýlů (někteří až velikosti netopýra), nějací ptáci, opice a možná někde v bambusu schované pandy. Celou cestu jsme absolvovali s plnou bagáží, nahoru v parnu a slunečnu, dolů v dešti. Můžete zapomenout na idylické osamění v horách, je tu všude plno lidi – buddhistů (věk 1-100 let), spěchajících na východ slunce na „Golden summit“. Prostě – potili jsme hektolitry potu… Když jsme se dostali pod vrchol (2600 m.n.m.), tak jsme žasli: jednak zde vede asfaltová cesta, ale připadali jsme si jako v Disneylandu. Chtěli jsme původně přespat v nedalekém klášteře. Našli jsme mnicha, který začal šišlat něco jako „fifty“, tak jsme se mu zasmáli a nakreslili 30, to se pro změnu zasmáli oni a odešli. Chvíli jsme uvažovali, jestli sestoupíme níže a ukecáme cenu v nějakém guesthousu, nebo jim to dáme….nakonec jsme za nimi šli, ale co to !! Mniši chtěli fifty, ale mysleli tím 100Y na osobu, tak to teda NE svatí panáčkové !! Někdo potom dole poznamenal, že to jsou komunističtí buddhisti !. Takže na samotný vrchol jsme se vyprdli a šli druhý den dolů ( a udělali jsme dobře, protože v noci pršelo, následující den taky a vše bylo v mracích, hehe).

Největší problém na cestě představují opice, a sice Makak tibetský (Macaca thibetana). Jsou to pěkní šmejdi. Naše první setkání nebylo nejlepší….přicházeli jsme k jednomu klášteru a najednou se na cestě objevili dva samci. Zastavili jsme se a najednou slyšíme dunivé vrčení. Chvíli hledáme tygra, ale byli to opravdu oni dva! Jdeme pomalu kolem nich a nakonec oba skočili Katce na batoh a dost zuřivě u toho vrčeli… Setřásli jsme je a podělaní strachy jsme mazali pryč (sebrali nám láhev s vodou). Když jsme třetí den klesali, tentokrát jinou cestou, tak jsme si jich užili taky dost. Zvlášť v jednom občerstvovacím místě, které jsme míjeli, nás skupinka Číňanů zastavila a z posunků jsme pochopili ať dál nechodíme. Nejdříve jsme nechápali proč, ale pak nám ukázali svoje od opic roztrhané batohy a další věci. V tu chvíli přišel liják, tak jsme tedy čekali, seděla tam skupinka mnichů, kteří měli stejnou cestu, měli hole, takže jsme vyrazili společně. Doufali jsme, že liják dal opicím zabrat a bude klid. Když jsme se blížili k inkriminovanému místu (rozházené spodní prádlo, toaletní potřeby, utrhané části batohů atd.), začali mniši sbírat ze země šutráky, pochopili jsme, že to asi nebude jednoduché. Ale nakonec to bylo v klidu, naházeli jsme par kameni do hejna opic a běželi pryč. Číňani tato místa v mapách zaznačují příznačně jako „Joking monkey zone“. Když jsme sestoupili úplně dolů, tak jsme byli svědky ještě jedné opičí show. Zde byly tisíce Číňanů, kteří sem chodí právě kvůli opicím, aby se s nimi fotili atd. Když jsme dorazili my, tak před zraky všech, na vzdálenost cca 1m tu dvě dokonce souložily !! Tento výlet nás stál rozhodně dost sil a ještě teď nemůžem pořádně chodit, jak nás bolí šíleně svaly z těch schodů.

Včera jsme se byli mrknout na „Da Fo“, neboli obřího 70 metrového Budhu v Leshanu. No, co vám budem povídat. Opět Disneyland….Číňani se rozhodli Budhu zrestaurovat a dělají to dost podivným způsobem. Budha má teď omítnutou hlavu, ruce a nohy tak trochu dorůžova . Zítra se přesouváme přes Chengdu do Songpanu…uvidíme, odkud se zase ozvem.

Zpráva No.5-došlá 16.7.2001:

Zdravíme všechny !

Je 16.7. 18:34 místního času, nacházíme se v Songpanu, cca 380 km severně od Chengdu. Jsme v horách v nadmořské výšce okolo 2800 m. Kdo si myslel, že tady není internet, tak se šeredně spletl !! Sedíme v jedné ze 4 internetových „kaváren“ za 6Y/hodina (30Kč/hodina).Ještě si stále myslíte, že Čína je země, která internetu nepřeje (viz LP)?? Venku se začíná citelně ochlazovat, ale to se nám líbí, při vzpomínce na počasí v Pekingu, CHengdu a v Emei Shanu.Přesunuli jsme se tedy severně do hor Sichuanu, to, že je to oblíbená destinace cizinců jsme poznali již při odjezdu z Chengdu, 50-60% autobusu byli „bílí“.

Co se v takovém Songpanu vlastně dělá? No přece jezdí se na koních po horách! Z jednoho takového „horse trek“(„hypomasochismu“) jsme se právě dneska vrátili. Jsou tady dvě společnosti, které nabízejí různé výlety. My jsme jeli s „Happy trails“. Vzali jsme si 4 denní trek po okolních raritkách (Erdao lakes, hotsprings, Zhaga waterfall and monastery).Pochopitelně jsme koňmo nikdy a nikam (alespoň já ne) nejeli, takže jsme byli zvědaví, jak to zvládnem. Cena se zde pohybuje kolem 10$ na den (v ceně je kůň, průvodce, jídlo, stan a všechno, co s tím souvisí). První den ráno nás před kanceláří čekali koníčci. Když jsme na ně nasedli, vypadali trochu prošlápnutě, to jsme nevěděli, do jakých kopců s náma půjdou. Když jsme viděli, jak koňové supěli s námi do kopce, tak kdyby uměli mluvit, tak asi vím, co by řekli. Ale bylo to příjemné zdolávat kopce, aniž by se člověk zapotil (i když jsme se přece jen občas hrůzou zapotili ). Jídlo (3x denně) bylo čistě vegetariánské, až moc vegetariánské (např. snídaně: suchý chleba a dušené fazolové lusky-Katčino „oblíbené“ jídlo ).Vařili dobrý čajíček („horse tea“), který zřejmě vyléčil moji „choleru“. Takže já jsem se celkem vykurýroval, Katka se zase naopak zhoršila. Celé 4 dny se nám zdálo o cheesburgeru od McDonalda . (Tak teprve TEĎ jsem pochopil, jak otřesné jídlo tam musí být, když má někdo TAK děsivé sny CEON).

Jinak zde v horách žijou v drtivé většině Tibeťani, což je na pohled jiná kultura. Krajina, kterou zemědělsky využívají, vypadá velice malebně, stejně jako jejich vesnice. Během treku jsme navštívili náš první tibetský klášter Zhaga. No, povíme vám, to je radost se modlit v takovém klášteře !! Už se těšíme na ty další. Ale i dnešní Tibeťan se musí nějak živit, proto postávají u cesty, kde mají jednoho nakartáčovaného bílého jaka a pokřikují:…“jak jak“…ať se projedem a hezky zacálujem. Hory jsou zde velice pěkné (cca kolem 5000 m), ta jezera z minerálních pramenu byly fakt super, průzračná voda ukrutných barev. Třetí den jsme se v jednom nakonec i vykoupali. TO BYLO OVŠEM NA INFARKT !! Teprve po pátém tempu se člověk nadechne !! Doba vašeho pobytu v této vodě se počítá na milisekundy. Od teď už jezdíme na rekreaci jen k některému z tatranských ples! Ty 4 dny v sedle jsme přežili celkem bez úhony na zadnici. Zítra se pokusíme o 250 km přesun dále severně do Langmusi. Uvidíme, třeba tam bude internet .

Zpráva No.6-došlá 23.7.2001:

Zdravíme všechny ! Dnes je 23.7. 18:35 místního času, nacházíme se v Xiahe, provincie Gansu. Dneškem končí náš týden tibetské kultury a kuchyně. V Xiahe se nachází druhý největší tibetský klášter po paláci Potala v Lhase. Ale abychom šli po pořádku. Naposledy jsme se hlásili ze Songpanu. Další den jsme pokračovali do tibetského Langmusi. Cesta to byla opravdu ohromná, celkem 12 hodin jsme se natřásali v místních autobusech, které už měly hodně za sebou. Jeli jsme ovšem nádhernou přírodou, přes náhorní plošinu, kde jsou tibetští pastevci jaků, kterých tam byly milióny !! Po 8 hodinách jsme dorazili do humusáckého Zoige. V autobuse nás bylo 6 „bílých“, z toho jedna Britka mluvila čínsky, takže jsme se společně pokusili pronajmout si auto a pokračovat do Langmusi, abychom v Zoige nemuseli nocovat. Prvním autem jsme ujeli cca 5 km, ale něco se stalo s nápravou, takže jsme se museli vrátit. Druhým autem jsme jeli cca 45 minut a pokazily se brzdy, takže jsme si na hodinku dáchli na pastvinách s jaky, mezitím to borec nějak opravil a pokračovali jsme dále. Večer jsme konečně po 12 hodinách dorazili do Langmusi. Strávili jsme zde pěkné 2 dny.

Jsou tady dva velké kláštery a nespočet dalších malých. Celé je to zasazené do údolí mezi horama. Děje se tady jedna specialitka, když umře nějaký mnich, tak jej nepohřbívají, ale rozčtvrtí ho a položí na speciální místo na vrcholu hory, kde se o něj postarají supi. Musíme podotknout, že jednoho živého supa jsme taky viděli u silnice. Je zde také takové „cafe“ pro cizince, které vede muslimka Leisha, kde servírují ukrutné dobroty, např. jablečný koláč, „YAK BURGER“ (někteří cestovatelé jej překřtili na „Mc Yak“), burrito atd. Ten burger z jačího masa je teda neuvěřitelný, za 6 yuanů dostanete gastronomický orgasmus !! Z Langmusi jsme tedy pokračovali do Xiahe, opět přes hory a doly. Strávili jsme zde téměř 4 dny, prohlídkou klášterů, treky po okolních horách a pastvinách. Nakonec jsme si půjčili i čínské kolo a společně s dvěma Češkami jsme vyrazili do kopců. Moje kolo bylo obzvlášť povedené, každý metr něco upadlo, ale nakonec jsme dorazili, kam jsme chtěli. Protože je tady většina Tibeťanů, je tu spousta tibetských restaurací s jejich tradičním jídlem. Něco už máme za sebou, něco zvládnem ještě dnes. Jačí jogurt je delikatesa, tibetský čaj (černý čaj s jačím mlékem a máslem) – mně chutnal, ostatní ohrnovali nos- dále dělají takové knedlíčky zvané „momo“, samozřejmě i tsampa, na kterou jsme si netroufli, je to trochu HC. Zítra míříme do Lanzhou, kde nás, doufáme, čeká naše finská kamarádka s lístky na vlak do Pekingu !! Tentokrát jedeme už „hard sleeper“, žádný „hard seat“! Ozveme se zřejmě ještě v pátek z Pekingu, to bychom měli mít za sebou i čínskou zeď.

Asi poslední zpráva No.7-došlá 28.7.2001:

Ahoj všem ! Je 28.7. 23:09 místního času. Tuhle zprávičku budete číst v době našeho příletu do Vídně (doufám!!) Nejdřív malá vsuvka pro Ondru Formánka: počkej až se vrátím, utrhnu ti hlavu!!. Hotel v Pekingu, co nám doporučil, je plesnivá vlhká špeluňka, a řeka,co teče kolem smrdí neuvěřitelným způsobem!! Ale co už, zvykli jsme si. No, tak nakonec jsme nebyli v Pekingu ve čtvrtek, ale až v pátek. Naše finská kamarádka to totiž trochu nezvládla s lístky na vlak. Nejlevnější vlak z Lanzhou do Pekingu,co jede přes Vnitřní Mongolsko, jezdí co druhý den, jízdné v hard sleepru s horní postelí stoji 219 yuanů. Takže jsme museli v hnusném Lanzhou zůstat ještě jeden den, což nám dalo trochu zabrat. Protože je to město u Žluté řeky („Matka Číny“),tak jsme šli na ni podívat. Dost humus, je spíš hnědočervená! Cesta vlakem trvala 29 hodin, a protože je to v hard sleepru pohodička, tak ani není o čem povídat.

V Pekáči jsme se teda ubytovali ve výše zmíněném hotelu. Dneska jsme jeli na čínskou zeď. Na doporučení dvou Češek jsme se vydali na tzv. „wild wall“ do Huanghua, kde není vstupné, zeď je místy trochu rozdrolená, ale je původní neopravená. BYL TO NÁŘEZ!! Dali jsme 4 km po zdi, takový okruh. (Hmmm…netušil jsem, že jsou na čínské zdi kruhové úseky – by CEON). Tekly z nás litry potu…místy to bylo snad 80 stupňové stoupání, lezli jsme i po čtyřech, o klesání v některých místech ani nemluvě. Předpokládáme, že nás zítra bude bolet cele tělo. Večer jsme bloumali po Pekingu, což je dost vysilující. Našli jsme opět uličky, kde vám upečou na špejli cokoli, zvlášť nechutná nám připadala malá ptáčátka v trojobalu, nebo jen tak. Zítra to chceme ještě dochodit a večer se přesunujeme na letiště, doufáme, že námi znovu potvrzený let se opravdu koná !!!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .