0
0

Příprava

Tato akce byla již plánována od podzimu. Bylo nutno vyjasnit dopravu do Bulharska. Skoro všemi byl preferován vlak oproti autobusu, který je sice rychlejší, ale je třeba si zajistit tranzitní vízum přes Jugoslávii. Při cestě vlakem byly na stole tři základní varianty. Přímá cesta do Sofie rychlíkem PANNONIA s přestupem na rychlík GRIVICA v Bukurešti. Při této variantě by se využila nabídka Eurodomino pro Rumunsko a Bulharsko a zlevněná zpáteční jízdenka do Curtici (rumunská hraniční stanice). Tato varianta by vyšla asi na 3800 Kč a cesta (Praha-Sofija) by trvala 35hodin.

Další variantou byla cesta pouze na vnitrostátní jízdenky s pěšími přechody hranic (Komárno/Komárom, Nagylak/Nadlac, Calafat/Vidin). Tato cesta by trvala 53hodin a stála by (tam i zpět) okolo 2100Kč.

Poslední variantou byl kombinovaný částečný přejezd hranic s mezinárodními jízdenkami na krátké vzdálenosti, jež byly zakoupené v dané zemi s příhraniční slevou. Celkem bez debat je jízdenka z ČR na Slovensko, je srovnatelná s vnitrostátními jízdenkami. Mezi Slovenskem a Maďarskem lze s výhodou využít smlouvu ŽSR s MÁV a zakoupit na Slovensku zpáteční jízdenku do Maďarska za cenu jednosměrné. Podobná sleva (i když v menší míře) je i mezi Maďarskem a Rumunskem u mezinárodních jízdenek zakoupených v Maďarsku. V Rumunsku jsou vnitrostátní jízdenky relativně levné a při přechodu z Calafatu do Vidinu holt nezbývá, než za loď zaplatit. Cestování touto variantou (Praha-Sofija) by trvalo okolo 40hodin a stálo by 2400Kč. Nakonec jsme vybrali poslední variantu.

Co do počtu lidí se výprava nakonec ustálila na 6 lidech. Výpravy se zúčastnili: Anča & Dušan, Petr (Geofrey), Michal, Claudius a já (Dejv).

St 2.8.2000 Den nultý

Bylo rozhodnuto jet PANNONIÍ až do Lőkösházy. Zpáteční jízdenku Štúrovo-Lőkösháza zakoupil Dušan (má režijku ČD) pro všechny účastníky akce dva dny přd odjezdem v Žilině za 838,-Sk. Hlavní problém spočíval v tom, že většina účastníků, tj.4, je ze severní moravy a letos byl zrušen výhodný přípoj v Brně od vlaku z Bohumína na rychlík PANNONIA. Anča, pražský účastník, odjížděla od Dušana, takže z Prahy odjížděl pouze Michal. Nakonec byl vymyšlen poměrně složitý plán setkání. Michal pojede už ve 23.17 z Prahy PANNONKOU. Dušan s Ančou nastoupí v Č.Těšíně na vlak BATHORY v 1:42. Claudius nastoupí v Olomouci ve 22:14 na VIHORLAT a ve Valašském Meziříčí ve 23:49 přisedne Petr a společně dojedou do Žiliny ve 2:04. V Žilině ve 3:20 přistoupí Petr s Claudiem do vlaku BATHORY, ve kterém už jede Dušan s Ančou. BATHORY dál pokračuje na Galantu, N. Zámky, Štúrovo do Budapešti. V úseku N. Zámky-Budapešť jede 45min před PANNONIÍ. Já jsem jel už v 15:00 ze Suchdola n. O. s přestupem v Břeclavi do Bratislavy ke svému strýci u nějž jsem přespal. Ráno jsem pak rovnou v Bratislavě měl naplánováno ve 5:25 nastoupit do PANNONIE, a tam se setkat s Michalem. Ostatní měli do PANNONIE nastoupit v N. Zámcích. Problém by byl, kdyby BATHORY měl o 45min větší zpoždění než PANNONIE. V takovém případě jsme měli s Michalem vystoupit v N. Zámcích a nastoupit do BATHORYHO k ostatním. Ještě nutno zdůraznit, že všichni měli mít koupené lístky do Štúrova; jízdenky dál ze Štúrova měl u sebe Dušan.

Čt 3.8.2000 Bratislava-Calan? Den první

Ráno ve 4:30 vyrážím od svého strýce na hlavní nádraží v Bratislavě. Na nádraží přicházím těsně po páté a PANNONIA tam již stojí. Nastupuji a sháním se po Michalovi, ale věděl jsem, že si koupil lahátkový lístek z Prahy do Štúrova. PANNONIA odjela jak naschvál přesně, tj.5:25. N. Zámky se blíží a Michal stále nikde. V 6:22 přijíždíme do N. Zámků, vyhlížím marně na nástupiště, nikdo z naší výpravy tam není. V rychlosti nahazuji bágl a značně znervózněn se prodírám proti nastupujícím lidem chodbičkou ven. Vyskakuji z vlaku, ale nešťastnou náhodu (byl jsem velmi nervózní) jsem dopadl mezi vlak a nástupiště a škaredě jsem si rozbil loket.

Ve zmatku se ptám výpravčího na vlak BATHORY, ale bylo mi sdělěno, že má velké zpoždění a že za chvíli přijede. Na dotaz, zda na něj PANNONIA počká mi bylo odpovězeno záporně. Ošetřoval jsem si loket a smutně se díval za odjíždějící PANNONIÍ. Michala nebylo. Asi za 4min přijel BATHORY, vidím Dušana a spol. vyskakující z vlaku. Ukázal jsem jim, že mají nastoupit a sám jsem taky přistoupil. Mezi N. Zámkami a Štúrovem přišla slovenská i maďarská pasová kontrola. Od Dušana fasuji jízdenku ze Štúrova. Po příjezdu do Štúrova vidíme na vedlejším nástupišti PANNONII a velký nápis na tabuli, NENASTUPOVAT, takže je taky celně odbavená. U našeho vlaku svítí totiž stejný nápis. Ale Michal měl přece lístky jen do Štúrova. Vidíme ho poskakovat na nástupišti, mávneme na něj a on se snaží skrz celníky dostat do vlaku. Nakonec mu přece jen prohlídli pas a pustili do vlaku.

Tak jsme konečně všichni, ale v nesprávném vlaku. Správný stojí vedle a my do něj nemůžeme. PANNONIA odjíždí. Za dalších 15minut odjíždíme i my. Projíždíme podél Dunaje zajímavou maďarskou pahorkatinou městy Szob a Vác do Budapeště. Stihneme PANNONII? V 8:40 přijíždíme na Budapest-Keleti. Přijeli jsme na kusou kolej daleko vzadu musíme jít asi 400metrů přes celé nástupiště a cestu si ještě krátíme přes nějaký rychlík EC. Konečně sedíme v PANNONII ve vagoně ČD Praha-Lőkösháza. Okolo 9:00 konečně vyrážíme ven z Budapeště. Po chvíli přichází průvodčí a chce Reservation ticket. Snažíme se vysvětlit, že tento vlak je povinně místenkový až v Rumunsku, leč marně. Trvá na svém, chce od každého 1000Ft za místenku.

My ale trváme taky na svém. Tak prý máme vystoupit příští stanici v Szolnoku. My přece máme jízdenky až do Lőkösházy. To je prý OK, ale chce místenky. Vytasí svůj jízdní řád a ukazuje značku v hlavičce našeho vlaku, ve vysvětlivkách to znamená fakt povinně místenkový vlak. Ale na internetu to přece nebylo (až později jsem zjistil, že jsme opravdu měli mít mezinárodní místenku). Už se chystáme sumu zaplatit, když on se najednou ujišťuje, že nejedeme do Rumunska, že opravdu končíme v Lőkösháze a odejde. Do konce cesty pak už problémy nedělal. Projíždíme rezlehlými maďarskými rovinami přes Szolnok, Mezötúr a Békescabu. Okolo 12:00 přijíždíme se 40min zpožděním do Lőkösházy. Je to celkem velké nádraží v porovnáni z Biharkerestesz. PANNONIA ochuzena o české vagony odjíždí do Rumunska. My jdeme kupovat jízdenku do Aradu.

Paní v pokladně sice umí jen maďarsky, ale pomocí tužky a papíru se dozvídáme, že cena zpáteční jízdenky do Aradu číní 1469Ft (191Kč). My jsme chtěli jet osobákem (Szemely), který se v Rumunsku má záhadně měnit na rychlík (Rapid). Rychlíky jsou v Rumunsku povinně místenkové, a my chtěli vědět jestli to platí pro tento vlak. S paní v pokladně jsme se nemohli domluvit, nicméně, když zjistila, že jedeme tímto jediným osobákem, nabídla nám jízdenku na malý pohraniční styk za 500Ft, jež platí pouze 24hodin (běžná mezinárodní platí 2 měsíce). My jsme však za účelem bezproblémové cesty zpět zvolili běžnou jízdenku za 1469Ft. Napsala nám ručně jízdenku pro 5 osob (Dušan vlastnil FIP, takže cestoval zadara).

Ve 14:00 jsme nastoupili do našeho osobáku a prodělali maďarskou pasovou kontrolu. Ve vlaku cestovali hlavně Rumuni obtíženi několika taškami věcí. Kontrola jízdenek maďarskou průvodčí prošla bez problémů. Za 15min jsme přijeli do Curtici a prošli tradiční rumunskou celní kontrolou. Další cestou do Aradu rumunský průvodčí taky nedělal problémy a vlak se celou dobu tvářil jako osobák. Do Aradu jsme přijeli 16:05. Náš další vlak měl z Aradu odjíždět ve 20:52. Nádraží v Aradu jsme už s Claudiem důvěrně znali a věděli, že místenky na vlak začnou prodávat u označené pokladny až 90min před odjezdem. Směnili jsme si peníze a zakotvili pod stromy kousek u nádraží.

V 19:30 jsme šli k pokladnám a našli tu naši pro vlak Accelerat 1822. Koupě jízdenek do Calafatu a místenek do Craiovy pro nás 5 dopadla celkem dobře, cena na vlak accelerat činila 102700 lei (187Kč). Leč Dušan chtěl taky místenku a paní u pokladny po shlédnutí FIP jízdenky kamsi telefonovala a potom mu jízdenku nechtěla uznat. Nakonec si koupil jízdenku s místenkou pouze do Simerie (158km od Aradu), ale to již byl Dušan umístěn do jiného vagónu než my. Nesedáme do našeho kupé. Ve vlaku je opravdu nesnesitelné horko. Vyjíždíme. Naše kupé je nakonec plně obsazeno. Spolu s nám tam jedou ještě tři Poláci. Ti mají také namířeno přes Calafat do Bulharska a pak chtějí pokračovat do Sýrie. Povídáme se s nimi o jejich zážitcích z cest po Rumunsku. V Simerii (23:30) si jde k Dušanovi přisednout Anča. Okolo půlnoci vjíždíme do hor mezi stanicemi Calan a Subcetate.

Pá 4.8.2000 Calan?-Sofie Den druhý

Jedeme nočním acceleratem do Craiovy. Cestou přes Pietroşani a Tîrgu Jiu získáváme 30min zpoždění. Spaní mi moc nejde, takže zatímco okolo všichni spí, já sleduji stanice a narůstající zpoždění. V době, kdy máme být v Craiově stavíme ve stanici Filiaşi. Stanice nejsou řádně osvětlené a ze zadních vagonů nemáte moc šanci zjistit co je za stanici. Ale jedná se skutečně o Filişi. Těsně před pátou hodinou ranní přijíždíme konečně do Craiovy. Vlak do Calafatu odjíždí v 5:58, a jak zjišťujeme, z 22. koleje.

Je to kusá kolej kousek od budovy ve směru na Bukurešť. Poschoďový vlak už tam stojí, ale my spolu s polskými přáteli volíme raději normální neposchoďový vagon vepředu vlaku. V tomto vagoně je totiž více místa na batohy. Ve vagonech je tma. Sedíme ve vlaku a pozorujeme rychlý úsvit nad Craiovou. Přesně 5:58 pomalu vyrážíme přes ošklivou Valašskou nížinu. Vlak často zastavuje u polorozbořených budov. Okolní pole jsou pokryta spoustou odpadků. Opravdu zoufalá krajina. Těsně po 9:00 přijíždíme z mírným zpožděním do Calafatu. Vydáváme se po cestě do města. Po chvilce bloudění odbočujeme vlevo a přicházíme k přístavu. Cestu jsme si mohli krásně zkrátit od nádraží podél kolejí. Aspoň to víme pro příště. U přístavu se nachází celnice pro auta ústící až k betonovému naloďovacímu molu. My však celnici obcházíme zleva k malému dřevěnému molu u kterého kotví malá loď o délce asi 15m. Před molem stojí ohromné množství lidí, jež se hrnou na molo.

Celníci stojí těsně před lodí a pouští lidi po 5 osobách. Když už před námi zbylo asi 10 lidí kapitán řekl stop a ti co měli přijít na řadu ho začali slovně napadat. Je 9:30 a loďka odplouvá, lidi odcházejí od mola. Krom nás a našich třech Poláků se tu nachází asi 6 členná skupina Čechů mířících do Turecka. Čekáme a mezitím sledujeme jak trajekty s auty míří od jednoho břehu k druhému. Na protějším břehu, skoro naproti nám se nachází velký bulharský přístav Vidin. Město Vidin je asi 7km dál po proudu Dunaje. Okolo 11:00 se naše kocábka vrátila. Vystoupili z ní jen 2 lidé. Mezitím se k molu zas nahnala spusta lidí. Tito Rumuni se nás snaží předběhnout opravdu nevybíravým způsobem.

Stěží udržujeme své pozice. Je opravdu velmi nepříjemné, když se v tom horku tolik Rumunů na Vás tlačí. Všichni jsme byli ulepeni potem. Konečně se dostáváme přes celníky na loďku. Kapitán po nás chce 50000lei (5DM). Ve 11:30 plně naložená loď vyplouvá. Plujeme asi 7km po proudu Dunaje. Vpravo od nás se objevuje město Vidin. Ve 12:10 přistáváme u mola Vidin-Rečna gara. Vstupujeme do prosklené haly. U okýka celnice se tvoří rozsáhlá fronta. Nás turisty posílají strannou ostatních. Té druhé české výpravě jedoucí do Turecka se daří všechny předběhnout, pasově se odbavit, a stihnout vlak ve 12:20.

Od nás a od Poláků si celník vybere pasy. Dojde ke zmatku a myslí si, že taky tranzitujeme. Tranzitující cizinci totiž dostávají speciální razítko do pasu a musí do 48hodin opustit Bulharsko. Cizinci, jež v Bulharsku zůstávají dostanou statistické karty do nichž si musejí nechat potvrdit od ubytovací zařízení, kde spali. Celník tedy zmateně přichází a kdo je tranzit a kdo Bălgarija. Nakonec správně pochopil že Poláci tranzitujou a Češi zůstávají. Polákům pasy vrací z razítkama, ti už mohou jít. Nás si vede stranou a vyptává se kam jdeme a kde budeme spát. Popravdě odpovíme, že jdeme na Rilu a Pirin a budeme spát ve volné přírodě mimo ubytovací zařízení. Opisujou si naše pasy do počítače a vrací nám je. Kde máme statistické karty?, ptame se celníka. Ten nám však sdělil, že když nebudeme spát v hotelu tak je nepotřebujeme, protože jsme vedeni v počítači. Doufám, že to uznají i při cestě zpět.

Nádraží je kousek od přístavu (asi 100m). Rychlík (bărz) ve 12:20 nám ujel. Ve 14:00 nám do Sofije jede osobák (pătnyčesky). Jízdenka osobákem do Sofie stojí 5.1 Leva (98Kč). Za 1DM člověk dostal 1 až 0.95 Leva, podle směnárny.

Nastupujeme do vlaku a odjíždíme z Vidinu. Kupé je celkem pohodlné, sedačky jsou polstrované, ale WC příšerné. Zpočátku cesta ubíhá rovinatou krajinou, jen v dálce jsou vidět hory. Projíždíme Dimovo, Orešec, Brusarci a Bojčinovci. Po 3,5 hod. přichází Vraca. Vedle města je krásný vápencový masív. Následuje Mezdra. V 18:30 vyrážíme z Mezdry přes nejkrásnější úsek cesty, přes průlomové údolí Iskăru skrz hlavní hřeben Staré planiny. Kolem jsou vápencové skály, hluboká údolí a samý tunel. Viděli jsme nějakou továrnu zabudovanou ve skále, ze které trčel jen komín. Vody v Iskăru bylo ale velice málo. Konečně okolo 20:30 vyjíždíme z hor na rovinu a před námi se objevuje masív Vitoša. Těsně před 21:00, přesně podle jízdního řádu, vjíždíme na hlavní nádraží v Sofii. Z nádraží Anča volá známým svých rodičů, u kterých byl předběžně domluven náš nocleh v Sofii. Dovolala se a nocleh bude. Jedem autobusem večerní Sofií k hotelu Pliska. Jízdenka na Sofijské MHD stojí 0.30 leva; na batoh je nutno koupit další lístek. Po chvíli nacházíme správný dům. Bojan sejde dolů a posílá nás nahoru do bytu. Tam nás uvítá jeho manželka Ivanka, která umí trochu česky. Dovedete si představit když se do dvoupokojového bytu, kde žijí dva lidé, nastěhuje dalších šest lidí s obrovskými batohy? Nakonec jsme dali batohy na velký balkón. Ivanka nám udělala skvělou večeři; musaku s baklažány. Sprcha i WC byly mezitím 2 hodiny permanentně obsazeny, než jsme se všichni prostřídali. Rozdělali jsme karimatky v obýváku a konečně se pořádně vyspali.

So 5.8.2000 Sofie-Avramovo Den třetí

Ráno vstáváme mezi 7:00 a 8:00, Bojan i Ivanka jdou do práce. Po snídani vyrážíme na prohlídku Sofie. První jsme se šli podívat na chrám Alexandra Něvského. Poté jsme prošli kolem prezidentského paláce k mešitě Banya Bashio, jediné turecké památce v Sofii. Tam se také nachází termální prameny. Dále jsme pak došli na centrální trh, kde jsme se jali nakupovat. Tento trh je opravdu kouzelné místo. Koupili jsme si melouny, vodní a cukrové, a spoustu dalšího ovoce, které bylo velmi levné. Narvanými autobusy jsme pak se přepravili zpátky k Ivance a Bojanovi, kde jsme popadli bágly, a vyrazili směr centralna gara.

Vlak nám měl odjíždět 13:15. Nastoupili jsme do neuvěřitelně přeplněného autobusu. Já jsem měl obrovský batoh na zádech v jedné ruce igelitku a ve druhé ruce stan (pokud byl stan připevněn na báglu, nikde jsem se nevešel). Každý z nás byl na různých místech autobusu. Ještě si označit lístek. Na další stanici mě lidi natlačili ke dveřím, takže jsem musel vystoupit ven. Při vystupování z autobusu se zvenku proti mně rozběhli 3 podivní maníci. Nakonec jsem nastoupil zpět a jeli jsme dál. Na další stanici přišel revizor. Každý strojek v buse cvakal jinak takže vznikala menší nedorozumění. Najednou s hrůzou zjišťuji, že mám všechny zipsy na ledvince otevřeny a čouhá mi z ní mobil i doklady. A peněženka byla pryč.

Na chvíli mne zachvátila panika, že jsem přišel o všechny peníze, ale pak jsem si uvědomil, že už ve Vidinu jsem z peněženky vyndal všechnu ostatní měnu a nechal tam je leva. Měl jsem tam okolo 50 leva. Tušil jsem, že to šlohli ti 3 maníci, kteří už byli dávno pryč. Na hlavním nádraží vystupujeme a já ostatním sděluji, že jsem přišel o peníze. Náhle zjišťujeme, že Claudius není mezi námi. Anča nám sděluje, že měl problémy s revizory a ti jej vytáhli někde z autobusu pryč. To jsou ale jobovky! Je 13:00, ten vlak tedy určitě nestihneme. Čekáme na zastávce na Claudia. Po 20min přichází, a je velmi rozladěn. Někde v té tlačenici přišel o lístek a revizoři jej poté tahali po uličkách v Sofii a chtěli od něj pokutu 100DM. Nakonec jim dal 25DM a došel na nádraží pěšky.

Později jsme se od Bojana dozvěděli, že pokuta je pouze 3 Leva. Další vlak do Septemvri jel v 15:15. Byl to expres PLOVDIV (Vraca-Sofija-Plovdiv), povinně místenkový jen s vagony 1.třídy. Kupujeme jízdenky. Systém zde mají podobný jako v Rumunsku. Speciální pokladna prodává jízdenky jen pro konkrétní vlak. Tentokrát byl úspěšný i Dušan s FIP jízdenkou. Paní sice zase volala telefonem, ale jízdenku potom uznala a Dušan zaplatil jen místenku a doplatek do 1.třídy. Cena do Septemvri 1.tř. expresem s místenkou činila 4.21 leva. Nastupujeme do vlaku. Je to opravdu velice luxusní vlak. Příjemná klimatizace na 28°C (venku bylo 40°C), polstrované sedačky, hudba a reklamy z rádia Expres, a na Bulharsko slušné WC. Cestou vidíme kompletně vyhořelý les o obrovské rozloze.

Po necelých 2hod jízdy vystupujeme do pařáku na nádraží v Septemvri. Za necelou hodinu nám jede úzkorozchodka směrem na Razlog. Kupujeme jízdenku do Avramova za 1.80 leva. Za nástupištěm nasedáme do přistevené úzkorozchodky. Vagóny jsou docela hnusné a rozpálené. Mezi maličké osobní vagony jsou zapojeny maličké cisternové vagony s mazutem. V 18:00 vyrážíme na pomalou 69km dlouhou štreku. Po chvíli vjíždíme do hor (Rodopy) a v ostrých zákrutách šplháme do závratných výšek. Je to opravdu fantastická trať. Sedlo stále nepřichází, šplháme výš a výš. Po hodině a tři čtvrtě konečně přijíždíme na sedlo do stanice Kostandovo. Za dalších 15min přijíždíme do města Velingrad.

Ve 20:00 vyrážíme z Velingradu dál nahoru údolím. Trať začíná opravdu brutálně stoupat, tunel střídá tunel, šíleně ostré zatáčky. V jednom místě dokonce trať protíná sama sebe ve výše položeném tunelu. Konečně ve 21:30, venku je již tma, vlak podjíždí sedlo a zastavuje v nejvýše položené stanici na Balkánském poloostrově, ve stanici Avramovo (1250m.n.m.). Vystupujeme a dál pokračujeme pěšky, po hlavní cestě Razlog-Velingrad, zpátky na sedlo. Potom stoupáme dále po této cestě směrem Jundolu. Asi 2km za Avramovem potmě v lesíku uleháme k spánku cca. 100m od hlavní cesty. Tato cesta je i v noci docela rušná.

RILA

Ne 6.8.2000 Avramovo-Premkata Den čtvrtý

Ráno kolem šesté nás probouzí zpěv z vesnice Pašovo rozléhající se po okolních kopcích – islámská modlitba. Vstáváme vaříme čaj a krátce po 8:00 vyrážíme po hlavní cestě dál. U cesty nacházíme pramen pitné vody. Asi po 30min cesta dělá prudkou pravotočivou zatáčku. Zde scházíme z cesty a pokračujeme dál po neznačené cestě podél potoka (ten vzdálenější potok). Cesta stoupá prudce nahoru a po dalších asi 45min přicházíme na rozcestí více cest. Po chvilce úvah se vydáváme cestou ostře doprava. Po 10min se objevuje na levé straně chatka a další křižovatka s pramenem vody.

U chatky je rodinka, od které se dovídáme, že cesta doprava vede na asfaltku, vedoucí z Jundoly k přehradě Belmeken. Nám však poradili střihnout si to rovně přes louku. Šli jsme přes louku a nakonec jsme se museli prodírat na asfaltku přes křoví. Podle mě jsme si to moc nezkrátili. Po asfaltce jsme pokračovali dál přes lesík a došli jsme ke stavení. Odtud kousek dolů a zase nahoru k chatě (chyža) Smirnensky. Slunce už začalo opět pražit. Po další hodině cesty jsme okolo 13:00 dorazili k pramenu, kde jsme udělali obědovou pauzu. Kolem bylo plno piknikujících Bulharů, kteří měli vedle zaparkovaná auta. Jíme a zrovna dostáváme chuť na meloun, který má piknikující rodina. Mezitím Dušan přichází od pramene a drží meloun, prý mu ho dala odjíždějící rodina. Ti mu dali nejen meloun, ale i igelitku s chlebem, olejem, solí a celou dvoulitrovou nenačnutou limonádu.

Pokrčujeme po cestě dál k přehradě Belmeken. Je to obrovská přehrada postavená ve výšce 1950m.n.m. přímo na rozvodí. Takže má dvě hráze. Z každé hráze odtéká voda do jiného povodí. Z té na které jsme stáli do povodí Mesty, a z opačné hráze do povodí Marice. Je silný vítr a na hladině se dělají veliké vlny. Svlažujeme nohy a pak vyrážíme dál směrem ke komplexu Družba. Po kilometru odbočujeme a cestou necestou si to šineme vzhůru. Po delší chvíli se připojujeme na modrou značku. Po menším výletu (na lehko) na malý hřebínek vpravo, odkud je nádherně vidět přehrada Belmeken, končíme kousek pod sedlem Premkata ve výšce cca. 2300m.n.m. Někteří spí venku pod širákem, ale já a Claudius spíme ve stanu.

Po 7.8.2000 Premkata-Zavračica Den pátý

Ráno je venku veliká zima. Někteří, co spali venku se k ránu klepali zimou. Po 8:00 se k nám dostalo sluníčko a je nám konečně teplo. Dojdeme na sedlo Premkata, kam vede z druhé strany cesta od Kostence přes chatu Belmeken. Stoupáme úbočím Ravnyho vrăchu (2637m). Pasou se tu volně stáda koní.

Traversujeme skalnatou horu Ostrec (2641m) a stoupáme skalnatým komínkem. Traversujeme Kamenyty vrăch (2591m) a klesáme do sedla Ušite pod Ibărem (2666m). Cesta dál pokračuje po rovné planině kolem bažinatých jezírek. Slunce už zase silně pálí. Nebe bez mráčku, nikde strom, ani kámen, kam by se dalo schovat. Vystoupáme na Ďabolski vrăch (2417m). Tam si většina členů výpravy ošetřuje spáleniny od slunce. Nejpostiženější je krk, kde nepomohou ani opalovací krémy. Klesáme dolů, abychom údolím Kazana mohli vystoupat na Zavračický hřeben. Na konci údolí Kazana se u potoku zastavíme na obědovou pauzu.

Slunce pálí opravdu nesnesitelně. Když se po dvou hodinách zvedneme, prochází kolem nás velmi početná skupina Bulharů s hrajícím magneťákem. Naši první a zároveň poslední turisti, které jsme dnes potkali. Vylézáme na Zavračický hřeben mezi Ciganskym (2567m)a Srednym vrăchem (2570m). Poprvé vidíme Musalu (2925m), nejvyšší horu Balkánu. Pak už jen přes malý Jančov vrăch (2481m) do sedla Zavračica. Je okolo 18:00 hod a chystáme se to zabalit.

Doprava na chatu Zavračica jít nechceme. Na hřebeni se nám také spát nechce. Tak jdeme doleva dolů po cestě směrem na chatu Grănčar, s tím, že přespíme v údolí ústícím do Ropališkeho cirkusu. Na začátku údolí nacházíme stan dvou bačů, kteří nám jdou naproti. Ať prý tady vedle nich postavíme stan. Můžeme pít jejich ovčí mléko. Já bych i zůstal, jenže většině členům výpravy se nelíbila sekera, kterou na nás jeden bača, při rozhovoru s námi, přátelsky mával. Takže jsme vyměkli a vydali se zpět směrem na sedlo Zavračica. Kousek pod sedlem bylo hned u cesty docela dobré místo na stan. Tentokrát všichni stavíme stan a uleháme.

Út 8.8.2000 Zavračica-Grănčar Den šestý

Ráno je zase velká zima. Dneska je ale celkem opařito a na obzoru jsou vidět mraky. Abychom nemuseli obcházet přes sedlo Zavračica, vystoupáme brutálně přímo lavinovým korytem na hřeben.

Z druhé strany hřebene od chaty Zavračica začíná stoupat mlha. Je silná inverze. Jdeme po značce pod horu Mančo (2771m). Pramen značený na mapě je vyschlý. Je vidět nádherně do Maryčina cirkusu a na Musalu. Přicházíme na Maryšky vrăch (2765m), kde se odpojuje cesta na Musalu (2925m) přes Goljam (2779m) a Malăk Bliznak (2777m). My jsme však dál měli pokračovat doleva přes Ovčarec (2768m) na sedlo Džanka. Už dnes ráno bylo rozhodnuto, že tu zůstane Dušan s Ančou spolu s našimi bágly a my mezitím zajdeme na Musalu a zpět. Zatím Petr dělal vrcholové foto skupiny v pozadí s Musalou. Jakoby už tušil že Maryšky vrăch bude naše nejvyšší dosažená hora na Rile.

Bylo okolo 12:00 a mezitím se za Musalou zvedal velký cumulonimbus. Musala již byla úplně zahalená. Vypukl spor o to jestli jít nebo nejít na Musalu v takovém počasí. Po 1 hod debaty se na nás z Maryčina cirkusu vyřítil mrak. Od Musaly bylo tedy upuštěno. S depresívní náladou a velice kazícím se počasí jsme se vydali přes Ovčarec na sedlo Džanka. Sestup na sedlo Džanka byl opravdu strašný, dvakrát jsem tam spadnul. Kvůli kazícímu se počasí a kvůli docházejícím zásobám vody bylo rozhodnuto sejít až na chatu Grănčar (dříve Boris Chadžisotirov) u stejnojmenného jezera. Počasí bylo stále velice nejisté, nicméně bylo v plánu ještě dnes vyjít zase na sedlo Džanka o kousek dál to zapíchnout. Při stanování u chaty by bylo pravděpodobné, že by chtěli od nás nějaké peníze. Claudis se vydal hledat kuchyni (kuchňu), kde by si dal něco na jídlo.

Za chvilku přicházím do jídelny i já a vidím Claudia jak má v jedné misce horkou polívku a ve druhé slavný tarator (bulharská speciální studená polívka). Ten on sice nechtěl, ale zavrtěl hlavou a tak jej dostal. Nakonec mu chutnal. Já jsem si samozřejmě tarator za 1 leva hned dal. Do konce pobytu jsem pak byl taratorem přímo posedlý.

Na chatě byl chleba bez problémů k dostání. Venku se nakonec rozpršelo a začaly padat kroupy. Nakonec volíme nocleh v chatě. Stojí nás to 5 leva na osobu. Spíme v pokoji pro 14 lidí. Jsou tam palandy. Spolu s námi tam jsou ještě 4 Bulhaři. Ochutnáváme si navzájem s nimi naše alkoholické nápoje. Venku stále prší a prší. A chatař nám říká, že jsme moc dobře udělali, že jsme nespali venku ve stanu. Jdeme tedy spát.

St 9.8.2000 Grănčar-Marinkovica Den sedmý

Ráno vstáváme okolo 7:00. Před chatou si vaříme snídani a pozorujeme hromady vyrážejících turistů. Nebe je jasné, ale nad kopci se už začínají tvořit mraky z odpařované vody. Vystoupáme na sedlo Džanka, kde v křoví táboří malá skupinka Čechů. Do řeči se s nimi nedáváme. Později část této skupinky potkáme na Pirinu.

Pokračujeme vzhůru úbočím hory Kovač (2634m). Ze všech stran se na nás valí mraky. Poté jdeme úbočím Lapatyšky vrăchu (2530m). Začíná drobně pršet. Přechazíme sedlo Gorny Kuky a pokračujem přes Čemernu (2511m) a úzkým hřebenem přes Vapu (2532m). Na okolní kopce už není vůbec vidět. Stále jen drobně poprchává. Následuje odbočka zimní cesty na Rybné jezera. Jdeme dál po hřebeni. Červená značka tu občas přechází ve žlutou a zase zpátky. Zvláštní značení. Přicházíme na úbočí Kanaraty (2691m) kde přes tuto horu vede cesta dál. Přestává pršet.

Nejdeme přes Kanaratu a po suti traverzujeme Kanaratsky cirkus na Kanaratsky preslap. Odtud sešupem k Rybnym jezerům a k chatě Rybna ezera. Sotva přijdeme na chatu, venku začíná lít. Na chatě potkáváme naše včerejší spolunocležníky. Už ale nechceme platit, proto jakmile polevuje okolo 16:00 déšť vyrážíme dál dolů. Stále mírně prší. Pokračujeme kousek společně s cestou na Rilský monastyr, ale pak zahýbáme doprava a po červené pokračujeme až do údolí říčky Marinkovica. Tam odbočujeme z cesty doprava vzhůru údolím a pod klečí nacházíme výborné místo. Přestává pršet a stavíme stany. Stany nejsou ze značky vůbec vidět. Občas ještě drobně sprchne, ale večer se ukazuje sluníčko. Před spaním se jdeme koupat do nádherného potoka.

Čt 10.8.2000 Marinkovica-Malomaljoviški jezera Den osmý

Ráno je opět jasno, a velká zima. V záhybech stanu dokonce nacházíme kusy ledu. Okolo 9:00 vyrážíme po značce do velice prudkého kopce nahoru na hřeben. Podcházíme pod Vodnym vrăchem (2683m). Zase se začínají tvořit mraky, zvláště nad severozápadní Rilou, kam máme namířeno. Fouká studený vítr. Prudce klesáme k zaslonu Kobylino Brănyšte. V této části Rily již potkáváme větší množství turistů, než ve Vychodní Rile. Okolo 13:00 jsme u zaslonu Kobylino Brănyšte. Vydáváme se dál do Severozápadní Rily. Stoupáme travnatým úbočím Lopušky vrăchu (2698m) k Popovokapským jezerům. Začínají přibývat kameny. Stoupáme na Popovokapsky preval (sedlo). Pak úbočím skalnaté Popovy Kapy (2704m) po kamených plotnách, s místy vyskytujícím se jištěním, dolů ke Strašnotu jezeru.

U jezera stojí stejnojmenný zaslon. Je to hezké místo, od jezera se tyčí kolmé skály vzhůru. Je okolo 17:00 a u zaslonu je rodina, která tu evidentně zůstává. Jediné místo na stan je taky obsazeno. Po hodinové „obědové“ pauze se vydáváme dále dolů kolem dalších jezírek k Malomaljoviškým jezerům. Uvažujeme, ve snaze ušetřit klesání na chatu Maljovica, vystoupat na sedlo Raždavyšky nad jezery. Je už ale okolo 19:00, tak se rozhodneme to zapíchnout přímo u dolního malého Malomaljoviškého jezera. Nádherné místo. Od značky nás odděluje suťový kopeček, místo je relativně rovné a bez kamenů. Ze všech zbývajících stran jsme obklopeni vysokými skalnatými vrchy. Geofrey a Michal se vydávají na průzkum do Raždavyšky sedla. Po návratu však nám sdělují, že by to sice šlo projít, ale muselo by se na druhé straně scházet po asi 500m dlouhém souvislém suťovém svahu. Pravděpodobnost úrazu by byla velká. Navíc bychom stejně odsud museli vyjít na to Raždavyšky sedlo a tím pádem bychom tím, že neztratíme výšku sestupem chatu Maljovica moc nezískali. Zítra tedy půjdeme přes chatu Maljovica.

Pá 11.8.2000 Malomaljoviški jezera-Rilsky Monastyr Den devátý

Ráno je opět zima a jasno. Prudce klesáme po značené cestě na chatu Maljovica. Před chatou doplňujeme zásoby pitné vody. Na chatě je telefonní automat. S úspěchem z něj volám domů. Těsně před 11:00 se vydáváme dále vzhůru.

Pohled na Maljovici, náš cíl, je opravdu nádherný. Zde již chodí opravdu mnoho turistů. Zatím nejvíce z celé Rily. Okolo 13:00 děláme u Elenských jezer setkávací pauzu (mezi prvním a posledním členem bylo asi 40min). Potom jsme vystoupali na hřeben do sedla pod Maljovicí. Odtud jsme poprvé spatřili hluboko pod námi Rilsky Monastyr. Zde jsem také poprvé na Rile chytil nějaký signál na mobilu (konečně mi mohly přijít SMSky). Ze sedla už to bylo jenom kousek na vrchol Maljovice (2729m), kde okolo 14:30 přicházíme.

Z vrcholu byl opravdu nádherný rozhled do všech stran. Na Musalu a celou Centrální Rilu, na Jihozápadní Rilu v pozadí s mohutným Pirinem. Dále byla vidět pahorkatina Sredna gora na severu a samozřejmě i masív Vitoša (odsud se jevil jen jako malý krtinec). Po nabažení se pohledy jsme se vrátili na hřeben a pokračovali po něm dále úbočím hory Goljam Mramorec (2602m) do sedla mezi Goljam a Malăk Mramorcem (2598m). V sedle byl perfektní záhrab pro jeden stan. Odtud odbočuje cesta dolů k Rilskemu Manastyru. Po této cestě jsme sešli asi 50m pod hřeben a dali si „obědovou“ pauzu.

Odtud byl nádherně v hloubce vidět Rilský Monastyr. Po 17:00 jsme se zvedli a vydali se dolů na nejhorší sestup celé akce. Na necelých 5km jsme museli ztratit okolo 1500m výšky. Zpočátku sestup probíhal travnatým kotlem v ostrých serpentinách. Cestou dolů začalo pomalu přibývat porostu. Mezi nejhorší patřily keříčky janovce, které nám rozdrásaly holé nohy. Cesta vedla na travnatý hřbet, kde se trochu zmenšil sklon. Tam jsme udělali setkávací pauzu. Totiž mezi prvním Claudiem (ten prostě dolů padal) a posledním Dušanem byl skoro hodinový rozdíl. Tady to byla asi polovina sestupu.

Dále jsem se vydali již značně demoralizovaní k hranici lesa a pak nekonečným sestupem přes les. Konečně jsme po jednom, v rozmezí okolo 19:00 až 19:45, přicházeli k Rilskému monastyru. Většina z nás už měla velice silné bolesti kolen. Nádvoří monastyru bylo otevřené a tak jsme si okolo 20:00 unaveně prohlédli monastyr. Dále jsme řešili problém kde budeme spát. Tady je to moc civilizované na stan. Zašli jsme tedy kousek nahoru (asi 1km) údolím do kempu. Majitel kempu nám o ceně řekl: tri leva na čelovek a dva leva na palatka. V našem případě by to činilo 4 leva/os (stany po dvou). Tváříme se nejistě. Tak po našem ujištění, že jsme jenom na jednu noc slevuje na 2 leva/os (nic za stan). Jenom se prý nesmíme zmínit před Němci o této speciální ceně pro Čechy. Jeho nabídku přijímáme. V kempu je teplá sprcha a bufet. K večeři si objednáváme smažený sýr kaškaval.

So 12.8.2000 Rilsky Monastyr-Radovica Den desátý

Ráno nám trvá déle, než se vypravíme. Až po 10:00 vyrážíme směrem na Rilský Manastyr. Cestou si někteří kupují melouny. Zakotvili jsme před vchodem do Rilského monastyru a šli jsme si nakoupit. Hned před vchodem byl stánek, kde prodávali skvělý chleba a mekicy, což jsou takové langoše na sladko, docela dobré a levné jídlo (asi 0.3 leva/kus). Koupili jsme pohledy a známky a taky jsme je hned poslali. Také jsem si koupil telefonní kartu na 100 jednotek za 7 leva.

Telefonní automat fungoval, ale před voleným číslem se musela navolit číslice 9. Všude bylo plno zahraničních turistů. My teď uvažovali co dál. Nechtělo se nám akceptovat Petrův původní plán, jež počítal s pěším přesunem z Rilského Monastyru na Predel.

Když už všichni byli nakloněni jet na Predel autobusem, s tím, že bychom nakoupili zásoby třeba v Simitli, uvědomil si někdo, že je dnes sobota a dnes večer nebo zítra přes den nikde nic nenakoupíme. Takže jsme se rozhodli vyrazit na Predel pěšky. Ještě jsme si okolo 13:00 prohlédli Monastyr a okolo 14:00 jsme vyrazili dolů po hlavní cestě. Po cca 4km jsem odbočili na prašnou cestu, kde měla vést zelená značka a vydali jsme se údolím nahoru. Okolo potoka bylo plno kempujících rodin. Zelená značka se objevovala přibližně jednou za 1km.

Ušli jsme asi již 7km, když se zatáhlo a začalo drobně poprchat, ale opět byl déšť jen velmi mírný a přicházel v drobných přeháňnkách. Za chvilku z cesty v údolí odbočovala značka vpravo pěšinou do lesa. Odbočka opravdu nevýrazná, ale přesto tam byla zelaná šipka. Po chvíli jsme došli k potoku, který se nedal přejít. Zjistili jsem že značka kousek před potokem zahýbá doleva prudce do kopce. Byl to asi 2km dlouhý a opravdu velmi namáhavý výstup. Vyšli jsme na širokou vrstevnicovou lesní cestu a vydali jsem se směrem nahoru údolím. Bylo okolo 19:00 a my začínali vyhledávat vhodné místo ke spaní. Ale s tím místem to bylo dost zoufalé, všude okolo byly strašně strmé svahy. Nakonec jsme našli místo na takovém výběžku, kde rostly stromy. Nic moc rovné a hlavně všude keříčky janovce, který snadno dokáže protrhnout podlážku stanu. Nakonec jsme stany přece jen postavili.

Ne 13.8.2000 Radovica-Skačkovec Den jedenáctý

Ráno bylo opět hezky. Rychle jsme se zabalili a vyrazili po lesní cestě dále nahoru. Za chvíli les skončil a cesta vedla kolem pasoucích se krav mohutnými serpentinami nahoru do sedla. Ze sedla jsme šli po vrstevnicové cestě kousek dolů do první velké točky. Tam jsem z cesty vybočili a vydali se kolem potoka a vodopádků přímo k chatě Makedonia. Na chatě jsme doplnili zásoby vody a šli jsme po červené úbočím Malăkeho Mečiho vrăchu (2474m) na horu German (2484m). Zde byl hřeben velmi pozvolný, jen vlevo na východní straně byl trochu skalnatější svah.

Mezi Germanem a Ezernykem jsme se naobědvali a vydali se dál úbočím Ravnyku (2410m). Odkrýval se nám opravdu úchvatný pohled na masiv Pirinu. Zvláště efektní byla zapadajícím sluncem prosvětlená centrální mramorová část Pirinu s nejvyšší horou Vichrenem (2914m). Hřebenovka byla stále mírnější a počasí i večer bylo velmi stabilní. Prošli jsme mez Čakalicou (2298m) a Skačkovcem (2351m) a v dalším sedle jsme kousek vlevo od značené cesty postavili stany. Ze stanu jsme nádherně viděli čtyři města (Razlog, Bansko, aj.) a spoustu vesnic. Tentokrát nás tedy může vidět opravdu hodně lidí. Konečně tu zas po dlouhé době byl velmi silný signál na mobil. Po setmění města nádherně svítila.

Po 14.8.2000 Skačkovec-Predel (Kulinoto) Den dvanáctý

Ráno na nás začalo svítit slunce docela brzo, takže okolo 8:00 jsme již byli na cestě. Prošli jsme úbočím bezejmenného kopce a poté jsme vylezli na horu Kapatnyk (2170m), poslední horu na hřebenu Rily. Poté následoval velmi prudký sestup. Cesta se ztratila úplně a museli jsme se prodírat křovisky a strašidelným mrtvým lesem. Konečně jsme se dostali na lesní cestu, ale značená cesta z ní záhy odbočila zase nějakými pěšinkami přes křoviska. Přitom je značená cesta součástí evropské dálkové trasy Pyreneje-Alpy-Peloponés a bulharské dálkové trasy Vitoša-Rila-Pirin.

Dále pak značka několikrát vyšla na lesní cestu která se klikatila dolů. Tam jsme také potkali asi 4člennou českou výpravu, mířící z Pirinu na Rilu. Prý jich začínalo čtrnáct. Hrozně se podivovali, že nemáme statistickou kartu, oni ji měli a měli s ní problémy. Po opravdu dlouhém sestupu jsem dále šli po lesní cestě kolem potoka, začali se objevovat první stavení. Okolo 11:30 jsme vyšli na asfaltovou cestu a vydali jsme se po ní doprava. Kolem cesty bylo velmi mnoho rekreačních středisek, dětských táborů a podnikových chat. Před 12:00 jsme vyšli na hlavní cestu Simitli-Razlog. Vydali jsme se po ní nahoru (směr Razlog) kolem benzínky. Cesta to byla velmi frekventovaná a vedro velmi úmorné. Konečně jsme po 1km upachtěni došli k restauraci Predel. Kolem cesty bylo plno malých hospůdek a obchůdků. Všude v hospůdkách nabízeli jak kravské tak i ovčí mléko a jogurty. V obchůdcích jsme si nakoupili spoustu potravin (chleba, těstoviny, slámy, sýr, čokoládu!).

Zašli jsme si s Klaudiem na jídlo do místní hospody. Dali jsme si samozřejmě hned tarator. Klaudius chtěl filé s hranolkama, ale číšník opravdu nerozuměl ani slovu pomefrit. Nakonec jsem si zašel pro příručku Bulharštiny, kde jsem porovnával menu se skutečným menu. Dal jsem si kebebčet (čevabčiči) s kartofle (brambory, ale donesli mi hranolky). Vegetili jsme si tam opravdu dost dlouho a vůbec se nám nechtělo jít. Těsně před našim odchodem jsme potkali dalšího Čecha, část 14ti členné skupiny jejíž nejvytrvalejší torzo jsme potkali při sestupu z Kapatnyku. Tato skupina byla na Pirinu a šli z Melniku, tedy přesně opačně, jak jsme chtěli jít my.

Konečně jsme se okolo 18:00 zvedli a vydali se kousek po hlavní cestě na sedlo Predel a odtud doprava po asfaltové cestě vzhůru k Pirinu. Asi po 2hod chůze jsme došli na křižovatku cest. Asfaltaka končila, a my jsme se dali po kaminité cestě vzhůru. Byl tam vstup do Národního parku Pirin, na cedulích byl zákaz stanování v celém národním parku. Bylo už hodně pozdě a všude kolem ještě stále civilizce. Nakonec jsme se rozhodli stany nestavět a schovali jsme se v listnatém lese kousek od nějakého pomníku. Tam jsme byli od cesty dostatečně krytí. Spali jsme tedy pod širákem na ztrouchnivělém listí. Zítra nás čeká Pirin.

PIRIN

Út 15.8.2000 Predel (Kulinoto)-zaslon Bunkera Den třináctý

Ráno se budíme v listí kousek nad Predelem. Je hezke počasí. Okolo 9:00 vyrážíme vzhůru po kamenité cestě. Zde již chodí hodně lidí. Cestou potkáme asi 20 žen mířících na borůvky. Dále nás cestou předbíhá skupina Španělů s bulharskou průvodkyní, jež je velmi zvědavá a ptá se nás kolik nás je, odkud jsme, a kam jdeme. Cestou narážíme na nádherné borůvky, od nichž se jen stěží odtrháváme.

Les končí, jsme v nějaké kotlině pod skalnatým vrchem Găbrec (2597m), který je již součástí hřebene. Dáváme si oběd. Pokračujeme dál na sedlo Ušicite. Cesta teď prochází šíleně hustým porostem kleče. S našimi velkými baťohy se prodírá velmi špatně. Kleč je patrně velmi stará a kmeny velmi silné. Konečně přicházíme ne sedlo Ušicite (cca 2000m). Značená cesta padá o 300m dolů do údolí Bela reka a pak přes menší hřebínek k chatě Javorov (1750m). V dálce vidíme mramorovou část hřebene spolu s Vichrenem.

Odtud vypadá nádherně a nepřístupně. Ve snaze ušetřit si klesání, zvažujeme, jestli odtud nevyjít na hřeben a nejít po hřebeni přes Kameyšky vrăch a Butyn do Suchodolského sedla, ale tuto myšlenku zavrhujeme, vzhledem k hustému porostu kleče, který je nam v cestě. Druhou možností je sejít po značce do údolí Bela reka a tímto údolím pak mimo značku nahoru přes Okadensky Cirkus až na Suchodolské sedlo. Ovšem i toto údolí je silně zarostlé, a proto volíme značenou cestu přes chatu Javorov. Ze sedla následoval šílený sestup do údolí Bela reka s vyschlým potokem (Bela reka). Pak po široké cestě po vrstevnici. Z této cesty vedla značka vpravo prudce nahoru lesem přes další kopec. Z mapy jsme vyčetli, že cesta podle vrstevnice kopíruje a vede rovněž k chatě Javorov.

Zvolili jsme tedy tuhle delší cestu v domnění, že si ušetříme stoupání a klesání. Ovšem po kilometru cesta prudce stáčela doleva a klesala dolů. Tohle v mapě nebylo! No nic, bulharské mapě není radno věřit bezvýhradně. Vracíme se zpět k odbočce a cestu přes kopec si odbudeme. Na stromech vidíme obrovské nánosy lišejníku, jaké jsem ještě nikde v životě neviděl. Konečně jsme okolo 19:30 dorazili k chatě Javorov. Celkem moderní chata. Na WC si napouštíme velkou zásobu vody. V chatě zůstali ubytovaní Španělští turisté. My vyrážíme dál do kopce směrem k Suchodolskému sedlu. Po hodině příšerného stoupání přicházíme k zaslonu Bunkera (2200m). Tady taky zůstaneme na noc, zaslon je naštěstí prázdný.

Většina si ustele v prostoru mezi stropem a střechou zaslonu, kde je usušená tráva. Já s Claudiem zůstaváme uvnitř zaslonu, jež nemá okna. Uvnitř je místo na spaní až pro 10 lidí. Zaslon stojí přímo u turistické stezky. Asi 300 metrů po stezce vzhůru je možno v polovyschlém potoce nabrat vodu. Bez převaření, či dezinfekce bych ji ale nepil.

St 16.8.2000 zaslon Bunkera-Vlachinsky jezera Den čtrnáctý

Ráno vyjímečně není moc hezky. Kus hřebene nad námi, jenž je vidět, je zahalen v mracích a ve vzduchu je cítit voda. A zrovna dneska chceme jít na Vichren. Již okolo 7:00 začínají po stezce chodit obrovské spousty lidí. To jsme na Rile moc nezažili. Okolo 8:00 taky vyrážíme nahoru směrem k Suchodolským jezerům a stejnojmennému sedlu. Jezera jsou skoro polovyschlá a zahnívající. Jak se blížíme k sedlu, končí porost kleče a začíná se objevovat vápenec. Mraky již vystoupaly do výše, ale opírá se do nás šílený vichr od východu. Těsně před sedlem je vítr v zádech nesnesitelný a sotva se dá udržet na nohou. Naštěstí se cesta přehoupla přes sedlo na závětrnou stranu hřebene.

Cesta pokračuje po vrstevnici na západní straně vápencového hřebene. V podstatě se jde po skloněných vápencových plotnách. Pohled na vápencový hřeben s Vichrenem je úžasný. Přicházíme k dalšímu sedlu (Kamenytyšky pereval). Vítr neuvěřitelně vyfukuje, stěží se udržuje rovnováha na hladkých plotnách. V sedle se zase potkáváme se skupinkou Španělů a jejich Bulharská průvodkyně je opět zvědavá a ptá se nás, kdeže jsme to spali. Začíná v nás vzbuzovat paranoidní představy, zdali není nějak spřízněná se správou zdejšího národního parku v němž se nesmí stanovat. Tento zákaz však máme v úmyslu příští noc porušit.

Pokračujeme k nejznámější části mramorového hřebene k hřebenu Končeto. Ten začíná tak, že se cesta ztrácí v mramorových plotnách. Nějak se vydrápeme na úzký hřeben na němž je jištění pomocí řetězů. Na hřebeni se nachází ohromná spousta lidí. Nedá se přes lidi pořádně projít. Michal jde přede mnou, Dušan za mnou. Najednou rána a rachot. Všichni lidi na hřebeni pohlédnou dolů na PET láhev, jež se uvolnila z Michalových zad a řítí se s velkými odrazy a rachotem dolů do propasti.

Po třetím odrazu se láhev rozbíjí a točící se ve vzduchu rozstřikuje kolem sebe vodu. Brr tak bych nechtěl skončit. A ještě opatrněji pokračuji dále. Na hřebeni potkáváme také dva Čechy jdoucí naším směrem. Setkali jsme se s nimi již v sedle Džanka na Rile (ikdyž tehdy jsem se s nimi nebavili). Pokračujeme dál po vrstevnici. Cesta je na vápencových plotnách mírně exponovaná. Konečně přicházíme do sedla Premkata pod Vichrenem. Cesta nahoru probíhá vápencovou spárou a je velmi namáhavá.

Konečně po 13:00 přicházíme na vrchol Vichrenu (2914 m). Je to nejvyšší bod našeho putování v Bulharsku a můj nejvyšší vrchol vůbec. Vítr se již utišil. Je tady hodně lidí a nádherný výhled. Claudius je ale velmi nervózní a chce jít už dál, neboť je mu špatně. Přichází i skupinka našich Španělů. Dál nechceme sestupovat až k chatě Vichren, ale chceme přejít malý hřebínek (Chvojnaty vrăch 2635m) dole a dojít k Chvojnatému jezeru, kde bychom přespali. Děláme vrcholové foto a po hodince strávené na vrcholu odcházíme dolů.

Po 20min sestupu za protějším hřebenem zahřmí a jsou tam zřetelně vidět pásy lijáku. Zrychlíme sestup. Ohlédnu se zpět na vrchol a vidím, že lidi se dali na úprk dolů, jako když do nich střelí. Na rovince (Vichrensky peslap), odkud doleva odbočuje cesta k chatě Vichren již nečekáme až projde skupinka Španělů se svou průvodkyní, jež by se mohla zajímat, kamže to jdeme mimo značku. Vyrážíme rovnou dolů směrem k Vlachimským jezerům. Ti dva Češi jdou za námi, jenže pokračují přes hřebínek a Vlachimsky preslap směrem k Chvojnatému jezeru. My chceme přečkat bouřku pod hřebenem.

Nakonec spadlo jen pár kapek, jenže nám už se moc nechce a Claudiovy je už velmi zle, proto stavíme stany kousek nad jezery. Pro vodu chodíme k jezeru, jenže tady se ukazuje, že to k jezeru není až takový kousek , jak se zdálo, ale cesta dolů trvá 10 min a nahoru ke stanům 20 min. Po setmění v 21:30 jde ještě Dušan dobrovolně všem pro vodu. Po 20 min se najednou od jezer ozval strašlivý rachot kamení a šplouchání vody. Najednou máme hrozný strach o Dušana a nervózně jej vyhlížíme. Konečně trochu vyděšený Dušan přináší vodu, s tím, že se asi na protějším břehu uvolnila kamenná lavina. Po zbytek noci byl klid.

Čt 17.8.2000 Vlachinsky jezera-Mitrovo jezero Den patnáctý

Ráno je opět velmi proměnlivé počasí. Claudiovy je už dobře, zato mě není moc dobře. Ani snídani do sebe nemůžu natlačit. Vyrážíme směrem k Vlachimskému preslapu jejž včera přecházeli naši čeští přátelé. Ze sedla ke Chvojnatému jezeru byla šílená cesta přes kamenné (tentokrát už žulové) plotny. Chůze po kamenech mi činí značné obtíže a výrazně zaostávám za ostatníma. Po hodině sestupu přicházíme ke Chvojnatému jezeru na jehož břehu stanují naši dva známí Češi. Mládenec je zarmoucen, že jeho slečna ve stanu stoná. Naše Anča jde tedy zjistit její zdravotní stav. Poté nám konstatuje, že u slečny jde o totální znechucení akcí.

Podobného stavu jsem dneska blízko i já. Pokračujeme dál k Rybnému jezeru. Zde rovněž vidíme nějaké stany, asi to tady s tím zákazem stanování není tak vážné. Od Rybného jezera se snažíme najít značenou stezku vedoucí od chaty Vichren. Prodíráme se klečí mezi níž rostou borůvky. Celá skupina se rozprchává hledat cestu, ale hlavně sbírat borůvky. Konečně nacházím značenou cestu, ale po skupině ani památky. Nakonec se nějakým způsobem svoláváme přes kleč, ale trvá skoro hodinu, než se opět sejdeme. Pokračujeme dál k Dlouhému jezeru (Dlgo ezero), za námi se opravdu škaredě mračí a vidíme, že nad Vichrenem prší.

Pokračujeme dál po vrstevnici po velkém suťovém poli (něco pro mne). Za námi hřmí, ale pokrčujeme dál. Těsně před sedlem (Glavnyška porta) začalo drobně pršet. Zastavujeme se a balíme do pláštěnek. Od sedla zrovna sestupuje skupina lidí, když najednou zaslechnu:“Není to Dušan? Není to Anča?“. Náhoda, známí od Dušana a Anči. Vyrazili z Melniku, předtím byli v Řecku u moře. Pokračují dál a my se chystáme přečkat bouřku. Ale nakonec jen asi 30 min drobně prší. Od sedla sestupuje další skupinka. Tentokrát Bulhaři. Dáváme se s nimi do rozhovoru, slečna prokázala perfektní znalost angličtiny. Náhodou pak prohodíme české slova a bulharská slečna ožije, že zná češtinu a že studuje bohemistiku. Chvíli si povídáme, ale ji mrzí, že jde opačným směrem. Loučíme se s nimi a vylezeme na sedlo.

Pak pokračujeme dál po místy velmi úzkém hřebeni. Pro mne to byl nejhorší usek z celé akce. Po obou stranách se odkrývají výhledy na nádherná jezera, ale stále nám hřmí v patách a občas na chvíli drobně zaprší. Tím, že jsem od rána nic nejedl padla na mne náhlá slabost a na úzkém hřebeni se mi podlamují nohy. Ale při představě, že bych jedl se mi dělá zle. Ještěže Dušan byl tak solidární a zůstal se mnou i když jsem velmi často odpočíval a snažil se mne celkem účinně povzbuzovat. Cestu jsem moc nevnímal, ale nakonec jsme asi hodinu po ostatních dorazili k jednomu sedlu (Vinarska porta). Bylo okolo 15:00 a většina z nás prosazovala sejít k nejbližšímu jezeru a utábořit se. Ale vzhledem ke stabilizování počasí bylo rozhodnuto i přes odpor některých členů (mě nevyjímaje) jít až Tavnemu jezeru.

Tam je ale chata, kde se za postavení stanu platí. Snědl jsem několik kostek cukru, takže sice mě slabost přešla, ale udělalo se mi regulérně blbě. Přešli jsme Mozgovišku portu. Kosek nad sedlem se nám konečně okolo 19:00 otevřel pohled na Tavno jezero. Zjistili jsem, že vše je tady moc otevřené pro nepozorované postavení stanu. Jsme rozhodnuti přejít ještě další sedlo (Kralevdvorska ďasna porta) k Mitrovu jezeru. Okolo 19:30 profrčíme kolem zaslonu (chaty) směrem na hřeben. Nyní jsem chytil druhý dech, takže mezi prvními přicházím na sedlo. Tam se nás manželský pár jenž si vyšel z chaty ne večerní procházku ptá kam to jdem tak pozdě. Po pravdě se jim snažíme vysvětlit, že se nechceme platit za stan, což je udiví, že by někdo po nás chtěl platit za vlastní stan. Pan nakonec pochopil, že se bojíme chataře (the man on chyža), ale paní pořád nedokázala pochopit, že se dobrovolně vzdáváme jídla a civilizace. Co když bude pršet? Sestupujeme a kousek nad Mitrovým jezerem okolo 21:00 (už je skoro úplná tma) stavíme stany. Petr si ještě smaží sýr od Claudia (Claudiovy po něm bylo blbě). Mně se konečně daří sníst pořádnou večeři (rizoto).

Pá 18.8.2000 Mitrovo jezero-Roženský monastir Den šestnáctý

Ráno je velmi hezké počasí. Nyní nás čeká jenom sestup. Už s o poznání lepší náladou se mi zdaří posnídat a okolo 9:00 vyrážíme dolů. Cesta vede nádherným údolím. Okolo 11:00 vcházíme do listnatého lesa a asi po 15 min přicházíme k chatě Pirin. Tady potkáváme asi 4 skupinky Čechů mířících různými směry. Po hodince příjemného odpočinku pokračujeme po zelené značce dál. Cesta začíná překvapivě stoupat a značka se objevuje v intervalech zhruba po 1km.

Přicházíme na loučku z rozcestím a pokračujeme po zelené dál pěšinkou v lese po vrstevnici. Po několika kilometrech pokračujeme dál po hřebínku. Cestou se nám otevírají nádherné výhledy na okolní pískovou krajinu hluboko pod námi. V dálce vidíme hřeben tvořící hranici Bulharska s Makedonií a Řeckem. Je vidět „jihozápadní roh“ Bulharska. Cestou má být pramen vody, ale je skoro vyschlý. Konečně se kolem 17:00 nacházíme na konci hřebene a čeká nás prudký sestup dolů. Začíná nám být horko na nějž jsme si už odvykli. Z mnoha cest vybíráme zase zelenou. Sestup je velmi prudký a kolena zase trpí, navíc máme dnes v nohách už kolem 20km. Přibývá písek a nakonec končíme v korytě vyschlého potoka. Tímto korytem jdeme asi 3km a není to příjemné, neboť se v korytě nacházejí balvany. Nakonec se ocitáme na hlavni asfaltové silnici 500 m před Rožní. Na pouličních sloupech jsou vyvěšeni právě zemřelí obyvatelé.

Působí to velmi zvláštně. Anča jde do hotelu Rožen zavolat do Sofije Bojanovy, že přijdeme v pondělí. Domky jsou obrostlé vínem, je vidět, že jsme ve známé vinné oblasti. V jednom domku vyžebráme vodu a pokračujeme vesnicí dále. Na návsi se nachází veřejný vodovod s pitnou vodou. Je okolo 19:30 a pokračujeme do kopce směrem k Roženskému Monastyru. Claudius si vzpomene, že nechal svůj nůž u vody na návsi, takže se vrací. Čekáme těsně pod monastyrem. Už se stmívá. Clausius se vrací s nepořízenou.

Jdeme k monastyru a chceme jít kousek k Melniku, ale z areálu monastyru na nás vyběhnou dvě rozzuřené dogy. Monastyr vypadá velmi nepřátelsky; na věžičce se rozsvěcuje kříž. Prcháme kolem hrobu Jana Sandanského na loučku pod monastyrem. Je už tma, když vybalujeme karimatky a uleháme na strniště. V noci šíleně řvou cikády a nad námi přelétá jedno letadlo za druhým.

So 19.8.2000 Roženský monastir-Melnik Den sedmnáctý

Ráno po rozednění rázem cikády ustanou svůj koncert. Okolo 7:00 vstáváme a zjišťujeme, že jsme spali v mraveništi. Drobouncí mravenci vlezli snad všude, do baťohu a do jídla. Vyrážíme k monastyru, opět vypadá velmi nepřátelsky. Buď je příliš brzo, nebo je veřejnosti nepřístupný. Poháněni obavou o otevírací dobu obchodů v Melniku jdeme dál směrem k pískovým útvarům.Opravdu zajímavá krajina, připomínající obrovské pískoviště. Písek s jílem ztuhnul a eroze vytvořila opravdu bizardní útvary.

Například pískové sloupy s kameny, pod nimiž eroze nepůsobila. Začíná být nechutné horko. Přicházíme na vrchol pískové věže. Tady mobilem chytím signál Řecké společnosti Telestet a přichází mi SMSka Welcome to Greece. Dá su tu chytit i Makedonský operátor. Sestupujeme dolů pískem, když se mi daří uklouznout a jet kus po zadku pískem dolů. Dole z toho měli jen legraci. Cesta pokračuje dále korytem vyschlého potoka. Rostou tu jasany a olše a vidíme ohromnou spoustu různých ještěrek. Prý tu mají být i štíři. Asi po 4 km chůze ve vyschlém potoku, kde jsme museli obcházet různé jezy, se objevují první baráčky. Jsme v Melniku. První baráček je nějaký vinny sklípek. Cesta vede dál potokem a baráků přibývá. Domy jsou stavěny v architektonickém stylu typickém pro toto město.

Cestou-potokem začíná téct nějaká smradlavá voda; kanalizace domů. Konečně podcházíme pod mostkem, takže se vyšplháme na asfaltovou ulici. Přicházíme na náves Melnika. Vedle pošty a cukrárny (sladkarnyca) zakotvujeme pod mohutným platanem. Je 10:30 a většina obchodů se teprve otevírá. Tady trávíme celý zbytek dne. Chodíme nakupovat do minimarketu a do místních vyhlášených vinných sklípků. Mlsáme melouny, hrozny vína (loza) či olivy (masliny). Samozřejmě nakupujeme i místní vyhlášené odrůdy vína. Láhve s vínem chladíme v kašně s pitnou vodou vedle našeho platanu. Melnik, kdysi slavné velké město má nyní jen asi 500 obyvatel a jeho význam je pouze turistický. Pozorujeme pozvolný balkánský život zdejších obyvatel a turistů. Paní prodávající zelené fíky (smokve) nám jich pár dá.

Takto v poklidu strávíme zbytek dne. K večeru se zvedneme a jdeme zpět do koryta vyschlého potoka. Kousek za Melnikem se rozložíme. Kolem nás chodí spousta lidí vracejících se z vycházky zpět do Melniku. A my s rozloženými láhvemi vína kolem sebe předstíráme piknik. Po setmění rozprostíráme na písek karimatky. Je to velice zvláštní noc, v poušti ještě nikdo z nás nespal.

CESTA ZPĚT

Ne 20.8.2000 Melnik-Sandansky (gara) Den osmnáctý

Ráno se okolo 7:00 budíme v písku v korytě vyschlého potoka nad Melnikem. Budí nás zvláštní a neznámé zvuky zvířat. Vidíme podivného ptáka, pomalu a nízko letícího a vydávajícího při letu prazvláštní zvuky. Snídáme a přitom se bavíme pozorování zápasu mravkolvů, jejichž trychtýřky v písku jsou všude kolem nás, s mravenci. Občas tam nějakého mravence postrčíme a je zajímavé pozorovat stříkající písek z trychtýřku mravkolvů. Debatujeme, co by se stalo, ocitlo-li by se mravkolviště u mraveniště. Okolo 9:00 vyrážíme dolů do Melnika. Máme v plánu jet autobusem okolo 13:00 do Sandansky. Z Melnika do Sandansky jezdí autobus třikrát denně (ráno, v poledne a večer).

Nikde v Melniku není ale vystaven jízdní řád; informace jsme získali od místních obyvatel. Problematická je i zastávka autobusu. Většina lidí nám ukazovala místo někde na hlavní Melnické křižovatce. Jedna paní nás poslala nějakých 500m dál za město směrem k Sandansky. Tam byla polorozbořená budova autobusového nádraží. Byly tam nějaké úplně neaktuální odjezdy a nevypadalo to tu používaně. Vrátili jsme se k hlavní křižovatce. Tam se již na lavičkách u kraje parčíku usazovali lidé čekající na autobus. Okolo 12:30 přijíždí autobus od Sandansky směrem na Rožen a zastavuje 5m za křižovatkou. Babky sedící na lavičkách přebíhají cestu a taktak do něj neskočí. Autobus hned odjíždí a prý se v Rožni otočí a pojede zpět do Sandansky.

Mezitím se zde shromažďuje spousta lidí, hlavně bulharských turistů vracejících se z hor. Ve 13:00 autobus od Rožne skutečně přijíždí, ale co to; nezastavuje u lidí, ale pokračuje nějakých 80m dál za křižovatku a tam zastaví. Lidi dobíhají k autobusu. V autobuse jsou jedny dveře uprostřed vozu, tam stojí šofér a prodává lístky. Nějak se prodereme dovnitř a dokonce si i sedneme, sic nepohodlně. Lístek z Melnika do Sandansky stojí 1.30 leva. Jízda to byla šílená. Nakonec se krajina změnila v rozsáhlou rovinu podél řeky Strumy. Okolo 14:00 přijíždíme do Sandansky, což je docela velké město. Trvá přibližně 15min než dojedeme na velký autobusák. Do Sofie máme v plánu jet zítra brzo ráno vlakem. Vlakové nádraží je asi 4km za městem. Máme čas a tak se flákáme po městě. I když je neděle, je většina obchodů otevřena. Zakotvujeme to v parku a po skupinkách vycházíme na různé nákupy. Podobně jako na Predelu zde vypukla nanuková mánie, a všichni si kupovali nanuky.

Opět se nám stalo, jako včera, že k nám přišel dědek a vrazil nám tašku plnou čerstvých fíků. Nevím zdali jsme vypadali tak zle, či již mají zdejší lidé fíků plné zuby. Po 16:00 jsme já, Michal a Claudius navštívili internetovou kavárnu. Hlavně jsme chtěli poslat SMSky domů. Taxa byla 2 leva na hodinu. V perfektně klimatizované místnosti (venku bylo už zase přes 40°C) bylo asi 6 počítačů. U nich seděli tak 10-15letí kluci a pařili nějaké hry. Spustili jsme teda MSIE a zadali http://www.paegas.cz, po 5 min se nic nedělo. Podobně dopadly všechny další internetové adresy, které jsme zadali. Oni se děsně divili a ukazovali nám jedinou adresu, která fugovala a vykřikovali něco jako Ine mjasto. Když jsem potom chtěl telnet, abych se mohl aspoň připojit na naši unixovou stanici, tak se tvářili, že nerozumí. Tak jsme hned odešli bez placení.

Kolem 18:00 jsme se vydali na cestu k vlakovému nádraží. Měli jsme v plánu se podívat, kdy nám zítra ráno jede vlak a potom se někde utábořit. Kolem cesty rostly fíky a granátova jablka. Byly ale nechutné, zřejmě nebyly ještě zralé.

Okolo 19:00 jsme došli na nádraží, kde jsme zjistili, že na Sofii jede rychlík okolo 4:00 a další rychlík okolo 7:00, ten má být v Sofii okolo 16:00. V okolí nádraží se ale nedá najít rozumné místo na spaní. Anča se vydala na průzkum vinice nad nádražím. Lidé pracující na vinici ji však řekli, že bychom tam spát mohli, ale že nám to nedoporučují kvůli jedovatým hadům. Myslím si však, že jim to asi nebylo moc po chuti a nechtěli nás vyloženě odmítnout. Nakonec jsme se rozhodli, že přenocujeme na nádraží a pojedeme Transbalkánem ve 4:00. Nádraží je sice na samotě, ale je na něm docela rušno. Je zde cedule, upozorňující, že se jedná o nádraží s nejvyšší průměrnou teplotou v Bulharsku. Okolo 22:00 ruch utichá. Rozdělujeme si hlídky po 50 min. Až na Anču uleháme na karimatky do trávy před nádražím. Já mám hlídku po Anči jako druhý. Okolo nádraží je spousta toulavých psů jež bez přestání štěkají. Dva z nich pobíhají přímo mezi námi, takže hlídkující člen měl za úkol psy odhánět od spících kamarádů. Nakonec se i psy uklidňují a jeden z nich sedí hned u nás a hlídá nás. Každý si ale užije tak maximálně 2hod přerušovaného spaní. Přes noc kolem projede asi 5 vlaků.

Po 21.8.2000 Sandansky-Sofie Den devatenáctý

Okolo 3:30 vstáváme a kupujeme jízdenky. Jízdenka na rychlík do Sofie stojí 4.5 leva. Místenka na TRANSBALKAN ale nejde mimořádně koupit. Při koupi jízdenek se Petr zapomněl a koupil 6 jízdenek, ale Dušan jezdí na FIP. Takže se Petr snažil jízdenku prodat kolemjdoucím. Ale byli nedůvěřiví a nekoupili. Nakonec se přes přednostu stanice podařilo lístek někomu prodat. Vlak přijel se 30 min zpožděním, tedy v 4:30. Je to jediný vlak, který projíždí řecko-bulharskou hranici v Kulatě. Tento vlak vyjíždí z Athén a jede do Budapeště. Viděli j

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .