Putování Čínou: Šestej den

Aby se zástupci hlavního města cejtili jako doma, pojmu tento den ve správnejm duchu. Tento den jsme (nečekaně) zase vstali, dali si čínský nudle v kelímku s ňákou příchutí, co já vím jakou. Check-out je ve dvanáct, ty voe, to je za pulhodiny. Rychlé se balíme a za tři dvanáct jsme u recepce vrátit klíče vod pokoje. Fpohodě to stiháme. Dáváme schovat bágly, vobjednáváme pivko. Sedíme, popíjíme a pak a pádíme najít ňaký Temple of 8 Immortals, český asi Chrám vosmi nesmrtelníků. Zní to fakt divně, ale ti rákosníci maj divný názvy. Každéj barak stejnéj, ale tý nazvy. Jako by šlo vo nejméně další div světa. Má bejt tak 3 km vod našeho hostelu, v ňaký prdeli ve východní části města. Ty krávo, vo dopravě tam se nepíše, to asi budeme šlapat, že? Oukej, vycházíme. Jdeme mezi baraky v čínském stylu, docházíme ke kulaťáku, a von to není kulaťák, ale zavoblenéj čtverec z naší strany, z druhé strany je hranatéj a jsou tam ty městký hradby. Chodník tu taky neznají, tak procházíme tunelem po silnici, občas se lepíme na zeď v případě větších autobusu a aut, na skútry dlabem, ať brzdí. Za hradbami je něco, co kdysi byl zřejmě potok, teď by tam člověk ani prase nedostal klackem. Takové stoky, fuj. Přecházíme cestu a jdeme nějakou jednosměrkou, která se točí mezi paneláky. Teda, u nás by to byla jednosměrka, tady to jsou oba směry, takže se chodci musej posouvat ke zdím, když jedou dvě auta. Jsme u chrámu. Nebo bychom měli byt, ale kde jsou lidi? Jsme ještě v Číně? Nebo tu řádila ptačí chřipka? Ale jo, vidíme budku Tickets, vstupný je 8Y. No, směšně málo, teda, zatím jsme pokaždý platili 20-90Y za každou atrakci. Takže s očekáváním opravdu nejhoršího (tak levný, a žádný lidi je podezřelý) vstupujeme. Malý chrám, žádné 100m budovy a tisíce turistů, naopak jsme tu jen my, par mnichu a tak 20 Číňanů dohromady na celej areál. Opravdu relax, ambiente, vůně kadidel před vstupy do budov. V budovách místo soch taoistické texty na kamenných deskách, na papíře, na plátnech. Impozantní. Mnich na kolenou něco recituje, těch pár lidí, co tu jsou s náma zapalují kadidla a svíčky, všechno v tichu a s respektem. Vzadu zahrada, kde sedáme, dejcháme vůni květin ze zahrady, pozorujem stromy v zahradě a srovnáváme s paneláky za zdmi chrámu. Jsou jak pěst na oko, trčej všude kolem zdi chrámu. S chutí tu trávime dobré 2 hoďky, což je víc, než v takovým Zakázaným městě, odkud jsme vyletěli, jakoby nás hnal roj vos.

Jdeme ven a hned naproti vchodu je ňaký tržiště. Dle LP je to „antique market“. Trh se starožitnostmi? Snad všechny se už prodaly, rozkradly nebo ztratily během posledních 50 let. Ale údajně občas lze na něco natrefit. Tak to procházíme, turistický cetky, kaligrafie, bronzový a keramický sošky, bižutérie. Zastaví nás dědek a z novinovýho papíru vytahuje jakýsi stojan na tužky z černýho dřeva, z vnější strany ozdobený vyřezanými mnichy s pupky v asijským stylu. Že chce 300Y. Že mu dám 20, že 260, že 30, že 200, že nechceme a beru vázičku udělanou ze stejnýho materiálu, ale praktičtější a menší. Že kolik, že 60, že 10, že 50, vytahuju 30Y, že to bere a mává tím stojanem, že 100, 100Y a už mi ho bali do novin. Že ne, vytahuju 40Y, on že ok, ok a bere prachy. No, snad se doma budou líbit. Tady hotovo, jdeme na poštu. Pošta někde u Drum tower, čili v centru, pěšky tam budem tak do 40 minut. Kolegyně musí poslat pohlednice a nemá potřebný znalosti, jaký známky, za kolik, jak napsat ČR, aby to CN uředník pochopil a nehodil do koše JUNK aj. Pošta velikosti a interiérem připomíná středně velkou pobočku banky. Po vstupu hledáme latinku, nikde nic, tak chodíme uvnitř až se plácnem na čelo. Na zadní zdi vidíme vobrovkým písmem „INTERNATIONAL POSTAL SERVICE“. Vůbec to není jak pro blbý turisty. Aspoň že to je bez chyb ala „disabled person=handycapped“, „pormotion=promotion sale“, „water closet=WC“ a uvnitř jsou čínský typy záchodů atd. Kolegyně odevzdává pohlednice ze zdi a terakot, platí za známky a konec. Asi mají vlastního „olizovače známek“.

Čínská pošta má sice pobočky po celém městě Xian,ale ty mají kratší pracovní dobu, nebudou umět anglický, čili se zásilka možná ztratí a nedomluvíte se. Mě osobně se zdálo, že pošta v CN není nijak hojně využívaná, i ta centrální byla vcelku prázdná.

Hurá, čas nudlí. Rychlochůzi jdeme směrem M.Č. Začíná kapat. To ignorujeme dokud nezačíná kapat hodně. Dobíháme ke vstupu do obchodu s elektronikou a schováváme se pod střechu. Před vstupem 3 holky ve žlutých trikách s názvem asi toho obchodu něco křičí. Asi zvou na akční ceny dovnitř. Mezi nimi je týpek, taký ve žlutým, ale nic nekřičí, ale co chvíli běhá mezi těma holkama a děla „marketing placement“, rozuměj rozestavuje je jako na školní fotografii. Asi marketingový dirigent, čínský vynález. Chodci vodněkud povytahovali deštníky, plavky, teda pláštěnky a chodí dál. Někteří ale jsou jako my, v letním, vono bylo 30 stupňů i bez slunka, koho by to napadlo, že začne lejt. A vono i začalo, čekali jsme, že za hodinu to skončí, ale místo toho za hodinu začal snad monzun, na cestách a chodnících vznikly nové řeky a lidi pod naší střechou geometrický přibylo. Deštníky a pláštěnky nestačily. Seděli jsme tam skoro hodinu a po hodině se v tom lijáku před námi, v dešti objevila žena s deštníky. Tomu říkám dokonalá konkurence a funkční model nabídky a poptávky. Za 10Y, jednorázový deštník a hned jích tak 15 prodala. My se nenechali zahanbit a koupili si taky dva a jelikož déšť nevypadal, že by někdy končil, a náš vlak směr Cheng-Du odjížděl 20.07 a bylo půl pátý, vyrazili jsme v dešti směr MČ, ať stihneme jídlo před odjezdem.

To co za slunečného počasí nebylo poznat ani vidět, za takovýho lijáku vidět bylo. Ty obrovské potoky vody, který člověku dosahují místy po kotníky, formují proudy vody, který jsou usměrněný buď do kanálů se širokým žebrováním, nebo do děr pod chodníky, velkých jako v amerických filmech. Např. ve filmu „It“, kde nějaký mutant-pavouk zevnitř těchto stoků krásným hlasem lákal dovnitř malé dítka, který papkal, nebo v „Želvy ninja“, kdy přes tý díry pizzožrouti koukali ven a šla vidět celá hlava. Podstatné je, že tento stokový systém je efektivní a nevznikají obrovské kaluže. Navíc to pěkně umyje město 🙂

No jasný, že jsem hledal nudle. Měli jich tam spoustu různých, my zkusili jen jednu. Doufal jsem, že vezmeme 2 jiný, ovšem kolegyně trvala na tom, že chce včerejší, protože nebyly ostrý a všechny ostatní ostrý určitě budou. Takže jsme tam přišli, a zřejmě kvůli lijáku tam byli jen 2 lidi. A na ohni nebyly žádné mísy. Jak jim tak vysvětlit, co chceme? Hm. Sedáme, hledám v LP něco podobného. Jedná z těch dvou žen, co seděly do našeho příchodu jde k nám, a že se majitelka ptá, zdá chceme polévku jako včera. My že chceme jednu, a že druhou bych chtěl „different, with meat“ (jinou, s masem). Zpětně mě napadá, že zabučet jako vůl by bylo snazší. 3 slova už jsou nad jejích anglické schopnosti, máváme rukama a já ukazuju, že „1 moment“ a sedám listovat v LP.

V odstavci „noodle dishes“ (nudlové polévky) je tak 8 různých, tak ukazuju kuchaři na ty, které mají „hovězí“ v názvu. Jenže improvizace není jejích silná stránka, tak kuchař jak čerstvě vykleštěný býk kroutí hlavou, že nemá. Tak první pokus nevyšel. Sedám, beru propisku a ze všech jídel se slovem „beef“ hledám společný čínský znak. Mám ho. Trénuji kaligrafii na strance. Vzniklý stromeček mezi ploty býka rozhodně nepřipomíná, ale domorodci uznale kývou hlavou, že rozumí. Během čekání na polívku, my jakožto turisti do podniků nalákáme dav kolem-v-dešti-jdoucích, takže za chvílí je v podniku plno. Já, vokřídlen úspěchem se stromkem, podobným způsobem kreslím znaky pro vepřový, kuřecí a zeleninu. Svině „zelenina“ se skládá ze zřejmě 2 znaků a jsou těžší na napsaní (nakreslení?) než všechny předchozí dohromady. Snad 50 tahu na 1 slovo. To „zelenina“ mi přijde podstatně jednodušší a efektivnější. Polívka je z hovězího vývaru, místo křepelčích vajíček mám 4 jakoby karbanátky, je ostřejší, ale dá se v pohodě jíst. Jako celek super, jen ty vajíčka mi asi chutnaly více. Vychutnáváme si jídlo, já smutně přemýšlím, že moje obavy vo kebabu se naplnily. V takovým deští hledat jídlo asi není to pravé a není ani čas, je 18.00 a měli bychom už jít na hostel a na nádraží. Kolegyně se ozve, že chce vyzkoušet konečně toho rikšu, že to je určitě „romantische“ a navíc nepůjdem v dešti. Na hostel to je tak 2-3km, taxík by stál max 8Y, takže jakožto turistům, rikšák by asi pod 15Y nešel. Jdeme na jimi oblíbenou osvětlenou ulici a už nás jeden oslovuje, ukazuju mu znaky pro hostel, on že 50. Já mu ze „bye“, on že ok, 40. Já že 15, on že vůbec a otáčí se. Tak jdeme pěšky směr hostel, po cestě takových zmrdů potkáme hafo a některý bude rozumný. No, účtovat 40 kč za km, to si dovolej jen taxikáři na Ruzyni snad. Do minuty už „halo“ a další rikšák. Procedura se opakuje, název hostelu, 60,50,30Y, otáčí se, jede směrem zpátky, my pokračujem v cestě, po další minutě ten stejný nás dohání, asi mu došlo, že v lijáků moc turistu nechodí, a když ne on, tak jiný nás vezme, nebo dojdem pěšky. No tak ho zajímá, kolik dáme? Říkám 15, on nevěřícně kroutí hlavou, říkáme mu „bye, taxi 10 Yuan“ a au revoir. Chytrý klučina, hned pochopil, že gescheft zdrhá pod nosem a že ok, ok a na prstech 15Y.

No, za 5 minut jsme na hostelu, dávám mu přesně 15, bo dát mu dvacku, tak jí nevrátí. On v očích málem slzy, my na něj psí očí a děkujeme a schválně se dlouho a srdceryvně loučíme. Blbého turistu obereš příště, neboj. Ne vždy to vyjde, život je svině hochu. Jdeme na hotel, rutina, pivo na trávení, WC před vlakem, bereme bágly a jdeme na nádraží. Nádraží není tak plné jako v P, ale čekací hala před bránou, kterou pouští na konkretní vlaký je plná. Na nádraží kupujem banány, nudlovku v kelímku, nějaké ala perníky a stoupame do fronty, kde mají pouštět náš vlak. K385 je číslo, vedle naší brány je vlak „2785“, bez písmena a soudě dle vidláků v řadě, jedná se o hard-seat. Sprint davu po otevření jejích brány mou domněnku potvrdil. Takhle se u nás běhalo kvůli obsazení místa ve frontě do jídelny na základní škole 🙂 Je 20:02, odjezd na ceduli z 20.07 se změnil na 20.10. V 20.10 už to bylo 20.25. Asi zkratka ČD (čínský dráhy) má ňakou špatnou karmu nebo co. Jen pendolino jezdí (obvykle) včas. 20.30 už nás pustili, armáda farmářů, co okupují celou halu a hlavně sedadla i před naší bránou se ani nehnula. No jo, to jsou ti, kvůli kterým zavedli „one-child-policy“ a všude jsou ukazatele jak pro negramotné. Ale zase ve srovnání s povlem na hlaváku ala rumunský, romský, arabačský bordel, co se válí spolu s CZ bezdomovcema, tito jsou zbožný sen.

Nastupujem do vlaku. 13. vagon, kolegyně remcá něco o nešťastným čísle. Jí uklidňuju, že kdyby to teď nevyšlo, ještě budem mít minimálně 2 příležitostí ve vlaku a pak ještě 2 v letadle po cestě zpátky.. To ji zřejmě uklidnilo, protože ztichla, nacházíme naše místa a jsme hned atrakci pro celý vagón. Jsme snad jediní turisti na celý vlak, a samozřejmě nás hned oslovují, jak jinak než čínský. V Rusku by nabídli vodku nebo cigo, tady každý nabídne jednoslabičné zpěvy, v CZ by každý seděl a dělal že nás nevidí. Co kraj, to mrav, uleháme na prostřední police a čekáme, co se bude dít. Rozjeli jsme se. Nečekaně. Kolegyni trochu odlehlo vod srdce a se zájmem prohlíží neustlané, použité lůžko. Asi váhá, zdá zůstat oblečena, nebo jít do pyžama. Já neváhám a v triku a kraťasech se rozvalují na svojí polici. Bee, co zase chtějí. Průvodčí-žena, docela pohledná, na mě něco mluví a mává jakousi růžovou kreditkou. Aha, to není kreditka, ale nějaká plastová karta vod místa. Něco mluví, já si prohlížím kartičku. Dochází jí, že čínský ee, tak vytahuje lístek a mává na mě. Vytahuju naše lístky a mávám také. Aha, ona navrhuje barter-směnný obchod. Já jí dám lístky, ona mě ty kartičky. Dokonce na nich jsou čísla 11 a 12, čísla naších lůžek. No, vypadá, že nás nenechá v klidů dokud si to nevyměníme, tak to děláme, ona si naše lístky někam schovává a jde dále. Hurá, zpátky na postel v klidu trávit a spát.

Kurv@dr@t. Který kokot svítí halogenem do xichtu. Sem sotva usnul. Aha, zřejmě noční směna, průvodčí. Čumí na xichty turistů, asi mu přijdem zajímaví, taxi nás prohlíží důkladně. Klima je v ECO režimu, na prostřední polici fouka teplý, mokrý vzduch. Jaký to asi je na horních? Usnout se mi nedaří, jdu na cigo.

Ve všech vlacích se kouří na krajích vagónu, kde je průchod mezi vagóny, ale ne nutně uvnitř průchodů:) Jsou tu popelníky a dost prostorů pro odhadem 5-6 lidí. Uvnitř vagónu se kouřit nesmí, ale v hard-sleepu tento kuřácký prostor není oddělen dveřma a tak to je jako v bazénu s oddělenou části „zde můžete močit do vody“ a druhou „zde nesmíte močit“. Naštěstí klimatizace a ventilace jsou docela aktivní a proto je dým cejtit jen bezprostředně na krajních částech a jen na chvílí. Vedle kuřácké části z jedné strany vagónu je místo průvodčího a zdroj horké vody (na nudlovky a čáj) a z druhé strany je WC-turek, a naproti jsou 2 umyvadla, vodu zapíná do umyvadel průvodčí na čas před spaním a ráno po rádiu. Asi úsporné opatření? Také protože jsou to pokaždý 3 lůžka nad sebou a nahoře se moc nedá sedět, v uličce jsou po 2 malých odklápěcích sedadlech a malý stoleček.

Po návratu si sedám do uličky ke stolku tak 40x15x2cm (d,š,v) a píšu. Když je Asus na stolku, musím se strašně krčit, záda jak týpek na staré parodii na reklamu Windows NT – Neanderthal Technology, dlouhodobě neudržitelné. Měním pozici a vopírám se o zeď, nohy na žebřík pro lezení nahoru. Jenže co 2 minuty leze nějaký kokot, především průvodčí, co furt lítaj sem a tam, těch stejných 3-5 xichtu. Asi se nudí, nebo hrajou mah-jong a kdo prohraje, musí projít 5 vagónu aspoň 5x po sobě. A nějaké 2 baby s báglama. Každá prošla už aspoň 3x. Smůla, nepotřebuji vaše služby. Kdybyste aspoň byly pěkné. Píšu do půl šestý a jdu spát, pro jistotu baglík s prachama, dokladama a kamerou za polštář a Asuse pod polštář.

Tí průvodčí fakt chodí co několik minut. Jestli jsem správně pochopil jejích noční chování, tak kontrolovali, aby nikdo se nerozvalil nelegálně v jejích vagónu a taký hlídali bezpečnost cestujících. A svícení baterkou je jejích způsob vidět, zdá někdo nepřibyl na posteli, kam nepatří.