0
0

Bylo třeba splnit hlavní povinnost návštěvy Číny-velkou zeď. Hostel nabízel výlet na část Simatai. To zní skoro jako japonské Shimatta, čili „kruci“. Cena – 260Y. LP tvrdí, že vstupné na všechny části zdi je 40-45Y, tak za co ta pálka? Centrální Pekingská turistická agentura nabízí výlety na Zeď za 160Y. No, to už se aspoň blíži. Cena dopravy za těch 20-50 km od místa, kam lze dojet příměstskou P. MHD je opravdu drahá, od 25Y za minibus a osobu až do 200 za odvoz na část zdi začínající na J. Logický tam bude turistu jak důchodců v Kauflandu při akci Kuře za 39.90. Tak hledáme alternativy a nacházíme zeď s názvem Huang Huá. Zeď nebyla zcela rekonstruovaná a proto některé části jsou vratké a zarostlé plevelem údajně, ale hlavně, není turistický atraktivní a přitom má všechno, co je třeba na fotku – šutry, věže, schody. Super, vybráno. Odjezdy autobusem číslo 916 z autobusáku.

Probouzím se úplně mokrý. Scheize, který kokot vypl klimu. V pokoji snad 30 stupňů a vlhko jak ve sklepě. Všichni leží odkrytí, ale zřejmě nikomu kromě mě nevadí pocit jako když si ruku zabalíte do igelitky. Vstávám, zapínám mobil jakožto zdroj světla a šmátrám po pokoji a hledám ovladač od klimy. 26 stupňů na displeji na mně kouká jak komár na spicího člověka. Nastavuju 19 stupňů a ulehám. Ležím, klima fouká, ale nějak to připomíná spíš ventilátor, který žene horký vzduch po pokoji. Tak beru zase ovladač a docela nahodilé mačkám tlačítka, dávám teplotu na 16 a co 30 sekund rukou měřím zhruba vlastnosti vzduchu. Na ovladači nějaké znaky, jediné srozumitelné jsou velké „+“ a „-“ ale ty jsem už vyčerpal, tak koukám na hodinky, hurá, 4 ráno, venku noc, asi nepřekecám ostatní aby vstali a my vyjeli na zeď dřív, než v plánovaných 8. Hodinu ležím, vstávám, beru Asusa a jdu se zeptat, kde je tu ta wifina. Borec na recepci těžce zařezává, byt svině, nic mi nebrání jit k němu a zkasírovat včerejší nájemné ze šuplíku. Tak jemně zakašlu, nic, poklepu na recepční pult, furt nic, tak klepu na vstupní dveře z venku, a hele, pravidlo že když každý slyší svůj budík nejlépe, platí. To je jako když člověk spí s přítelkyni a jí na mobilu zazvoní nějaká melodie, tak ji ignoruje, ale svou slyší hned. Ptám se, kde je wi-fi, on nechápe, tak chvílí mluvím o počasí, pak o kultuře, on se mezitím pomalu probouzí, a pak opakují svůj dotaz. Už hned chápe a vede mě do místnosti naproti recepčního pultíku, kde stojí docela old nábytek, křeslo, gaučík s čínskými rozměry (sedí se cca 30 cm nad zemí a vejdou se tam 2 Evropane středních rozměru. Sedám, wi-fi nejede, xce nějaké heslo, tak jdu za chlapíkem zase, že xcu password.

Poznámka, čím lepší výslovnosti mluvíte anglický, tím menší šance, že vás někdo pochopí. S čím hroznějším přízvukem, tím více se to bude blížit jejích číngliš. Je to dáno nejen rozdílností všech podstatných částí jazyka jako gramatiky (nemají např. časování a koncovky), oslovení a mluvení o sobě s jiným čl. (věty se tvoří v závislosti na věku jiné osoby ve vztahu k věku vašeho otce), existenci miliónu dialektu v různých částech Číny, které by měl aspoň trochu chápat, nebo teoretický pěkně zaplácanou paměti těmi znaky. Hlavní problém výslovnosti bude, že jazykové knihy tvoří Číňane Číňanům, ze kterých se učí další učitele angličtiny, kteří ani sami nikdy nebyli v anglický mluvící zemi a pak to učení vypadá jako překlad knihy přes translate.google.com .

Naťukává 850002429 jako heslo a už jsem na netu. Net jede bez problémů, bláboly o cenzuře jsem vyvrátil. Dokonce CNN jede. Facebook down, ebay jede, seznam blbne při odesílaní 6 megového souboru. Tak zabíjím čas do 7 a jdu budit spolubydlící. Vstává a jdeme na metro. Je to procházka cca 15 minut po hlavní ulici směrem na východ od hostelu. Na vstupu fouká studený vzduch z metra, vstup je krásný, nový, s eskalátorem směrem nahoru a širokými schody dolů.

Cca 80% eskalátorů v Pekingu jsou pouze směrem nahoru, směrem dolů jsou schody. A všude je vykachlíkována cesta pro slepé a pro vozíčkáře – na každé stanici pracovníci metra jim pomůžou pokud tam není takový ten výtah (údajně, osobně jsem nepotkal jediného „disabled person“).

Metro má 5 hlavních linii, celkem 8 plus expresní linka na letiště. Naše linka byla číslo 5 a dle vzhledu nemohla mít více než 2-3 roky. Měla takové ty plastové ochranné zdi s otevíracími dveřmi pro nástup/výstup. Lístek se kupuje před vstupem přes turnikety v automatu. Jazyk čínský nebo anglický. Lístek stojí 2Y a platí do výstupu z metra, takže lze přestupovat, nebo jen celý den jezdit, popř. sedět v klimatizovaných soupravách. Starší linky metra mají jen ventilátory, ale paradoxně metro není vůbec přeplněné, ani ve špičce. Ne že by člověk furt seděl, ale je to 1:2 že si sedne, což se o pražském metru říci nedá. Na druhou stranu se v metru nepouští sedat, jedině těhotnou ženu. Třeba je to tím, jaxe blbě odhaduje jejích věk a nechtějí se navzájem urazit. Anebo jen chtějí sedět sami lol. Přestupy jsou někdy až kilometr dlouhé, není výjimkou šlapat 15 minut rychlochůzí, což je místní standard. Pro pomalejší je varianta jít u zdi spolu s důchodci a těhotnými.

S jedním přestupem se dostáváme na autobusové nádraží a vydáváme se hledat stanoviště pro 916. Po dlooouhatánském východu přímo z metra na bus, kdy nás katakombami provedla jedna Číňanka, cesta vede ke krytému nástupišti a hned druhé turnikety mají na ceduli v seznamu busu i naši 916. Nacházíme v LP název Huang Hua , oni něco zpívají a kývají hlavami. Mezitím přijíždí 916 a než si přečteme číslo se připravuje k odjezdu. My že rychle chceme lístky (11Y) a než nám je vydá, bus ujíždí. Supr, další beztak za hodinu, jak to máme naučené z meziměstských busu do vesnic z CZ. Taxe bezmocně otáčíme na ženy, co prodaly lístky a ony mávají rukou směrem k sobě. Než nám dojde, co chtějí, málem nás přejíždí další 916. Ženy gestikulují rukama směrem dolů, my nechápem co chcou a lezem do busu a ukazujem řidiči čínský psaný název v LP. On že nás nechce a ať vypadnem z jeho busu. No, možná to myslel trochu jinak, podstatou bylo, že ta 916 sdílí část trasy, ale někde se rozjíždějí a vlastně řidič i ty ženy to s námi mysleli dobře a my jsme paranoidní turisti. Tak pátá 916 už jede naším směrem a nastupujem do prázdného klimatizovaného busu.

Bus má dojet do Huang Hua, odkud je to ke zdi kousek. Vjíždíme do meziměsta Hua Rou a řidič něco žvaní čínsky do repráku. Za minutu k nám přijde mladá holka zda jedeme ke zdi. My že jo a ukazujem znak pro Huang Hua. Chvílí klábosí a pak říká, že ta část zdi je uzavřena a že máme jet na zeď v Mutinyi. Nacházíme to v LP. Také méně navštěvovaná, má 18 věží, nahoru jezdí buď kabinka (40Y), nebo vede cesta na cca 30-60 minut. Jenže je třeba z Hua Rou tam jet minibusem (25Y), nebo taxíkem (100Y). No, co nadělat, říkáme ok a řidič zastavuje na nějaké zástavce, kde vběhne chlapík s obrázkem zdi Mutinyi a říká něco čínský a ukazuje na jakousi budku na 4 kolech u zastávky. Řidič též nás vyhání a něco žvatlá. Podezřele koukáme na budku, majitel něco říká a užívá pro něj důležité slovo „fotý“ a ukazuje na nás. Dochází nám, že asi mysli 40Y za odvoz. Tak že ok. Ta věc se normálně rozjela a už fičíme se zvukem retro vysavače ETA po čínské silnici aspoň 40 km/h. Po cestě řidič předjíždí v protisměru, v odbočkách, na mostech, pravým pruhem pro cyklisty. Smůla hochu, jel jsem v práglu, Hanoji, Moskvě taxíkem, mě nepřekvapíš. No, po 20-25km dojíždíme na parking jak u Tesca. Snad to nejsou vše turisti na stěně..Spolu s řidičem procházíme mezi stánkáři, každý jak uvidí turistu, hned řve to stejné „cod wotr, tyšit, kola, hat“ aneb „cold water, T-shirt, coca-cola, chinese bamboo hat“. K jednomu z nich míří náš průvodce, rozuměj řidič. Něco si řeknou, asi ve stylu „hele, odchytil jsem nový par hlupáku, co je pak natáhnu, ti vypadají, co?“ a ten druhý říká, že náš řidič nás pak odveze i zpátky a že zaplatíme až pak a snaží se nás překecat ať jedeme kabinkou. Děláme patřičně blbý xicht a že chceme „have nice walk up“, on že „ry difikut, kebl betr“ (very difficult, cable car is better) a my to svoje že „no no no, walk romantic, nice nature, trees“, on „no, wok tu ar, kebl fav mints“ (no, walk 2 hours, cable car 5 minutes), no a v tomto duchu tak 5 minut trváme na svém, tak to vzdává a že řidič nás počká (co jiného by dělal, když každý řidič si hlídá svoje a tudíž by jel zpátky prázdný), ale samozřejmě poděkujeme a odcházíme k pokladně. Hm, krásně napsané anglický Ticket, dále čínské znaky, u jednoho cena 40, u druhého 20, pak zase hafo znaků a kouzelné slovo Student. Toho se chytáme a máváme ISICama před nosem prodavačky.

V Číně často mají na cedulích, v metru, u pokladen, na ulicích a obchodech i anglické slova, ale praktický vzato, kromě turistický užívaných míst (hlavně v Pekingu) nikdo neumí anglický. I v tomto případě prodavačka lístku na slovo Student a prstama DVA něco žvanila po jejích. Výjimkou je prodej lístku na vlak nebo místní letadla přes Ticket Booking Office, kdy si účtují 5Y za službu vydání lístku. Funguje to následovně: řeknete kdy a kam chcete jet a kolik osob. Oni nabídnou termíny, typ sedadla/lůžka a cenu, vyberete si a zaplatíte. Dostanete lístek se kterým pak už jen je třeba jít ke vlaku. 5Y mi dokonce přijde jako dotovaná cena. Prodejny lístku na stanicích, hlavně vlakových jsou tak plné, že se stojí fronta až několik hodin a paní/pán na 99% anglický mluvit nebude. Vysvětlete pak, že chcete lehátko na 13.8 večer do XY pro Z osob. Navíc týto Ticket Booking office jsou situovaný nedaleko center měst a tudíž není třeba jezdit přes půlku města. Hotely a hostely tuto službu nabízejí také, ale účtují 25Y hostely a 45Y hotely za každý lístek.

Prodavačce strkáme 50Y bankovku s modrým Mao (v CN je na každé bankovce z hlavní strany pouze MAO, velký, jak jinak) a dostáváme 2 lístky s nějakým mini-CD s nadpisem VCD a The Great Wall. Rychle prohlížíme ceny a ve změtí znaků nacházíme VCD a podobně, ceny 45Y a 25Y. No co, nebudu se hádát o 5Y a za tu srandu prohlížení fotek a textu ve znacích, a k tomu určitě i audio-projev nám srozumitelný asi jako Laponcovi sluchátka KOSS, stojí. Výšlap je hned za turniketem s borcem, jehož „stejnokroj“ jakoby ukradl městskému policajtovi. Lístky přikládá na turniket, rozsvěcuje se zelené světélko, které po průchodu se mění na červenou.

Používání výstražných světel je hodně rozšířený jev. Na turniketech v metru, na vstupech do turistických atrakci, na obrovských, snad halogenových semaforech, všechny barvy duhy na kolečkách skateboardu, inline brusli, mobilních telefonů, mobilech, vitrínách výloh, podsvětlení mopédu zespodu, zboku, na řidítkách, i kolem sedadla, nápisy na trikách aj. Našinci to přijde jako pěst na oko, nebo jak pro blbečky, ale při čínské masovosti je to asi nutnost pro případy davového šílenství, nebo pohybu velkých proudu lidi ve špičce. Co se osobních iluminačních možnosti, asi jde o snahu se aspoň nějak vizuálně odlišit od miliónů podobných kolem.

Začínáme šlapat schody. Nejsou stejné, některé jsou jako poloschody, jiné nadstandardní. Občas chvíli jen cesta do kopečka, odpočinková stanice (=2-3 místa na sezení + odpadkový koš) a co 50 metru cedule s nápisem Zákaz ohně a kouření. Moc lidi po cestě nepotkáváme a začíná svítat naděje, že nahoře bude prázdno. Za takových 30 minut v 35 stupních C mokří jsme nahoře. Obligátně triko dolů, kameru, foťak a fotka bez turistů. Hurá. Je tu fakt na čínské poměry prázdno jak na zápase třetí ligy fotbalu. Na tuto stěnu a ještě s výstupem chodí málo lidi a na fotkách z organizovaných zájezdů není stěnu přes ty davy turistů opravdu vidět. Stěna vypadá jako barevný roj mravenců a jen občas trčí střecha obranné věže. Natáčíme, fotíme ještě po stranách a jdeme směrem nahoru, na západní, vzdálenější část stěny od našeho vstupního bodu. A to jsme si mysleli, že výšlap byl těžký. Dobrou hodinu šlapeme na přímém slunci, v 35 stupních v úplném bezvětří. Po cestě nahoru byl aspoň povětšinou stín, tak to tak nepeklo. V každé věžičce na zdi ve stínu sedí „hawkers“ se stejným sortimentem – voda (10Y, my ho jednou dostali dolu na 3, v supermaketu cena 0.9Y), čaj v PETkach (15Y, 6Y, 2.50Y), zn. Suntory (super čaj btw.. proč to nemáme vůbec u nás? Opravdu chuť zeleného, černého aj. čaje a ne sladkých sirupů jako Nestea, Rauch apod.), občas i nanuky (5Y, 5Y, 1Y, nedostali jsme to dolů asi protože na tom více prodělávají, bo rychle tají, ale i my jsme byli z horka docela zničení a už neměli síly se hádat o cenu:-) ).

Pojem „hawker“ se vžil mezi BP (backpackers=baťužkáři), protože tento typ obchodníků je všudepřítomen po celé Ásii i ve většině rozvojových zemí světa, kam jezdí turisti. Jedná se o domorodce, někdy o organizované skupiny, kteří vidí v turistech jen a jen chodící peněženky a za svůj cíl pokládají maximálně turistům od těchto obnosů ulevit. Naučí se základní fráze z jazyka turisty nejvíce používaného v daném místě (zbytek už se učí průběžně v rámci konkurenčního boje s ostatními H, anebo na to dlabe), prodává zboží s velkou marží, až tisíc procent nebo nabízí služby ala hotel, tour, masáž, restaurace, odkud pak za dovedené ovečky dostane provize za službu (anebo jí chce po turistovi, ale to vzácně. Platí to pochopitelně nakonec stejně turista, protože tu provizi hotel apod. chce dostát z5).

Na konci zdi je výstup lanovky a bylo to cca ještě tak 20 minut do kopce po zdi k západnímu místu, kam ještě můžou turisti, dále je údajně uzavřená zóna. Takže fotka a hurá dolů, tentokrát sestup po druhé trase, jejíž horní konec je uprostřed zdi (naše původní trasa ústila cca 20 minut od východního konce zdi. Sestup ok, po cestě mraky ještěrek stejného druhu, největší tak 15 cm, nejmenší tak 2 cm. Dole zástup hawkeru se stánkama a všechny prodávají ty stejné cetky a trika. Ze zvědavosti zastavujem u prvních dvou a nabízí nám trika „I climbed the Great Wall“ a vytahuje cenovku 185Y a že „chaj kvality“. Se smějem a říkáme že „made in China, 10 Yuan“. Baby z toho v šoku, tak ukecávají, už chtějí jedná 30, druhá rovnou 25Y. Vytahuju LP a ukazuju jim pasáž, kde se konkrétně říká, že za triko „I climbed…“ se platí 15Y (docela brutální náhoda, že zrovna u části o zdi Mutinyi se píše i o trikách). Ženské to čtou, i se znakama a mají z toho fakt vánoce. Chvíli to ještě snaží uhrát na 20 a vypadají, že 15 je fakt jejích limit, tak za tu srandu s nima jím těch 20 odkývnem. Po cestě dolů na vlezle nabídky stejných trik jen říkáme, no, je v podstatě jedno co, prst nasměrovaný na baťoh chápou i bez jazyka a nechávají nás projít. Hned na začátku parkoviště vidíme našeho řidiče a on nás vidí pochopitelně také. Něco na nás mluví, my unaveně na něj něco český, perfektně si rozumíme a jedeme už směrem Hua Rou. Cesta klidná, občas z kopečka, tak to rozjíždí až na 60 a budka začíná měnit geometrii jak žigul ve 120. Naštěstí kopeček není dlouhý, tak to opět padá na 45-50. Vyhazuje nás na první zastávce busu ve městě a chce 180Y. My děláme o5 blbé xichty a že 100Y. No, ten z toho byl na prášky. Anglický neumí, tak mává rukama, nohama, trhal by si i vlasy, kdyby nějaké kromě chlupů v nose měl. Handrkujem, on že říkal „fotý“ tam a 50 za z5 za každého, my že před odjezdem od lanovky se ptali jeho kámoše a dohodli 100Y za oba, on že to bylo za každého a 20 nám slevil, asi skupinová sleva. Divadlo trvá pochopitelně cca 15 minut a vypadá jako kohout se hádá s houserem, užívá se propiska s papírem, kreslí se šipky směrem tam a zpátky, kope se do pneumatik, počítá se kalkulačkou na mobilů a ukazuje se text v LP, kde jasně stojí „Minibus to Matinyi 25Y each“ i se znaky. Nakonec ustupujeme, přihazuju dvacku a 120 mu dávám za stěrač a jdeme k autobusu. Chlapec chvílí něco řve, pak nasedá a odjíždí. Nebýt zmožení ze zdi, dam mu 80 a kašlu na něj, nemá byt chamtivý, tolik peněz za 40 km je tady jak za taxi, benzin stoji cca 5-6Y/l a ta jeho budka nové pneumatiky neviděla od koupě/postavení.

Rikšáci, řidiči soukromých minibusu a taxikáři se snad jako jediní snaží natáhnout turisty a mají při tom tak nevinné obličeje, jako by Vám tím prokazovali službu a vy nevděčníci je z něčeho podezříváte. Motorizovaný, nebo šlapací rikšák je ochoten oslovit každého, kdo projde kolem svým „helo“ a pak si říct o cenu, že by vás Rolls-Royce taxi dovezlo levněji. Taxi v Pekingu a Xianu stojí 10-12Y za první 3km, dále je to 2Y za každý km. Je třeba dohlídnout, aby si zapli taxametr, jinak vás na 100% natáhne. Navíc anglický neumí vůbec, cenu ukazují na papíře nebo na velkých kalkulačkách a cílové místo je třeba ukázat v jejích znacích, písemně. Taxi jsou obvykle z flotily korejských vozidel nižší až střední třídy, hlavně Hyundai, nebo Čínské BYO (vypadají jako VW Bora, ale IMO by neprošli crash-testem ani náraz do prázdného kočárku. Logický, rikša by neměl stát víc.

Stejnou cestou metra dojíždíme ve 14.00 na hostel, jdeme na pokoj, sprcha, postel, dobrou. 19.30 auto-budík, vstyk, pomalu se probouzíme a už 20:01 na pokoj klepe Hiro Kawagawa (ne Nakamura). Ten den ráno jsem se s ním seznámil na recepci, zašli jsme spolu na nudlovou polívku (nudle byly hnusné, šedé barvy, po chvílí bobtnají a rozlézají se jak převařené špagety. Chuťově srovnatelné s celozrnovými čpagetami, vývar, pórek.. No co byste nechtěli za 5Y v Pekingu. Poté jsme zašli do supermarketu poblíž pro adapter (28Y).

V zásuvce je zde stejný 220V, 50Hz proud, ale zásuvky jsou dělané jiné než u nás, je to takové 3 vstupové (+, -, uzemnění), každý vstup je destička o rozměrech tak 8x35x1 mm (v,d,š), podobají se americkým až na voltáž btw. Teoretický pro české adaptery nepoužitelné. Praktický v Pekingu každý hostel měl dvojzásuvky. Spodní část CN, horní část univerzální dvojvstup, takže i CZ zástrčky fungují. Teoretický by toto měly mít i hotely, ale nemůžu potvrdit, nebyl jsem 🙂 Jestli i v dalších, méně turistických městech toto mají, nevím zatím.

Říkáme Hirovi, že už jdeme.a rychle vycházíme. Prý ví o dobrém místě na Pekingskou kachnu. To je specialita, kterou opravdovou dělají jen v Pekingu a New Yorku. V New Yorku jsem ji měl, za těch 35 USD ten dlabanec nestal. Tož jasné že ju vyzkušam aj v jejím domově, ne? Cenu jako za kung-pao (16Y) nečekám, taxe těším, co donesou. Jsme nakonec 5 lidí, Hiro dovedl aj kamošky, jedná chce zůstat v P rok, studovat CN, 175cm, 66 kg, brýle, ale taká fajná. Druhá 172 cm, 42 kg, blond, brutální severoanglický přízvuk, obě z Englandu, jak sami pak potvrdily, příjela jen jako turistka. Hiro nám po jejích představení pošeptal,že jsou „together“, tak ja zdá „lesbians?“ a on prý neví, ale jsou spolu na pokoji a asi ne, lol. V restauraci tak 100 lidi, řev a hluk, skoro plno. Všichni plné stoly, rámus jak na rockovém koncertu, sedíme a neslyšíme se kromě jak se súsedem, objednáváme jednu kachnu (rozsypaný čaj a čísla 36Y, 56Y a 66Y, tak berem nejdražší verzi), baby-hrachové lusky (18Y), nějaký talíř zeleniny s mini-houbičkami (26Y, 3 piva(12/16Y?), 2 vody(po 3Y). Dostáváme tak 200g kachního masa nakrájeného na malé plátky, 2 talířky husté sojovky a malé pšeničné plácky ala rýžový papír, ale menší, průměr tak 8cm. K tomu podélné plátky pórku. Do placek se dává namočený v sóji plátek masa, pár plátků pórku, zabalí jak tortila a jí se to rukou.

Pekingská kachna je tak drahá a specifická, protože postup výroby je dlouhý a specifický, že údajně jen v P a NYC China quarter některé restaurace jí dělají správně. Nevím přesně postup, ale četl jsem, že součásti procesu je uzení, mazání, delší dobu to visí pověšené za nohy a nakonec ještě tepelná úprava. IMO maso samo o sobě není nic extra, jen je to neobvykle a na vyzkoušení zajímavé, ale za ty prachy to nestojí za víc, než vyzkoušení. Někomu to ale velice chutná, ale i krvavý (rare) steak má své příznivce, ja radši propečený 🙂 Maso je měkké, nevýrazně kořeněné, že opravdu vynikne chuť masa, ale tuková vrstva připomíná grilovaný buček a kůže je opravdu tuhá na žvýkání. Mně osobně NY verze přišla jemnější.

Hrachové lusky byly opravdu baby co do velikosti zrnek hrachu (cca 1-2mm velké), ale udělané tak, že byly zřejmě chvíli naložené, pak na páře rychle upravily a nakonec se polily zahuštěným vývarem, ale na včerejší brokolici neměly ani ve snu. V druhém jídle byly mini houbičky ala mini slávky, naložené s jemnou slanou příchutí, k tomu nějaká jejích zelenina, kterou v CZ čínach nepoužívají, okurky, pórek, černé čínské tenké houby. Celkově dobré, ale to jejích zalívání zeleniny vývarem v restauracích se začíná nějak opakovat. Hiro zaplatíl a pak nechce prachy, tak ho zveme posedět do baru kousek od hostela. Dáváme 2 piva a pak 2 cuba libre, kecáme, kuřime. Útratu 90Y za toto caluju ja. Už do čínského baru nejdu. Pivo co v každé sámošce stojí 3-5 je v baru za 15-20. Takové marže jsem naposled zažil kolem Staroměstského náměstí. Tudíž cuba libre musela stát aspoň 30 a to tam kokoti ani nedali citron přes opakovanou prosbu a aj kola byla nějaká bezbublinková.

Při pohledu na ceny alkoholu v obchodech člověku rozum stojí. Rum, whisky, koňak stoji až 3x dráž než u nás, zato jejích piva jsou za 3-5Y za 600ml (jsou i 500ml flašky) a rýžová pálenka, co má 50-65% stojí 300ml flaška nějak 10Y ??? Včera jedna flaška skolila 2 němce, co jí vypili. Spolu s cenami cigaret začínajících na 3Y je to asi podpůrná politika státu, který tímto způsobem pomáhá procesu snižování populace spolu s 1-child-policy.

Ještě si dávám několik mini špízu z hotpotu (po 1Y každý, na ulici, jako jediný se ulice nebojím :-)), zmrzku (nanuky velké jak naše magnum, chutí ovocné jako calippo, za 1Y, takže je tu jíme celkem pravidelně. Taky mega nanuk za 2.60 kč, no neber to v 40 stupních) a jdeme chrnět.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .