0
0

Vyrážíme dále a urbanizace podél cesty pokračuje, až najednou vidíme, že jsme se nepozorovaně dostali do druhého největšího města ostrova, do Kandy. Přestože je to tedy na místní poměry velkoměsto, jeho ulice se nijak neliší od vesniček, kterými projíždíme kdekoliv jinde, jen zde nejsou pole a lesy oddělující vesnice od sebe. Domečky jsou stejné jako na vesnicích, nízké, vypadají provizorně a každý má do ulice otevřený obchod. Ulice jsou ještě více přehuštěny tuk-tuky, to je možná největší rozdíl. Ale přesto je Kandy jen velká a přerostlá vesnice.

Horami chráněné královské říši Kandy (200.000 obyvatel) se dařilo po 300 let vzdorovat koloniálním mocnostem, přestože pobřežní oblasti byly už dávno zabrané. Jeho zvláštní atmosféra pramení z polohy uprostřed kopců nedaleko Mléčného jezera Kiri Muhuda. Jezero je poměrně mladé, vzniklo za vlády posledního krále Kandy, Wickramy Rajasinhy. No ostrově umístil panovník svůj harém, který navštěvoval na loďce.

Nejvýznamnější buddhistický ostatek Srí Lanky, posvátný zub zakladatele náboženství, je uchováván ve svatyni Chrámu Buddhova zubu Balada Maligawa. Vidět jej ale nelze – ukrývá jej sedm zlatých schránek.

Jedeme uličkami relativně dlouho, než řidič odbočí na uzoučkou cestu vedoucí serpentinami do prudkého kopce. Přestože máme jen minibus, dvě ze zatáček jsou tak prudké, že musíme zastavit, nacouvat zádí minibusu nad propast a znovu zatočit. Na recepci dostáváme klíče a jsme zváni do restaurace na welcome drink. Jdeme svažující se otevřenou chodbou, do které se ze stran dobývá okolní vegetace, na straně ke kopci je obnažena skalní stěna se stékající vodou. Po schodech dolů a kolem bazénu přicházíme do tmavým dřevem obložené restaurace a usedáme na ratanová křesílka u otevřené stěny s výhledem na město pod námi. Dokonalý britský koloniální styl.

Na nějaký velký odpočinek nebo dokonce koupání nemáme čas. Hned vyrážíme dolů do města. Přejedeme údolí na opačnou stranu, na protějším kopci zastavujeme a prohlížíme panorama města, hlavně jezero a okolí. Za jezerem upoutává zlatá střecha Chrámu Buddhova zubu, na kopci nad městem zase velký bílý sedící Buddha. Ale jinak jen všední srílanské městečko.

Sjíždíme na břeh jezera a podél něj až k nenápadné šedivé budově, která má svá nejlepší léta dávno za sebou. Máme zde mít představení sinhálských tanců, ale díky dobré dopravní situaci jsme dorazili dříve. Rozchod chceme využít k nákupu nějakých suvenýrů, hlavně velká maska by se nám líbila, nejlépe modrá, s paví hlavou. Ale máme smůlu, žádný takový stánek tu kupodivu není. Vracíme se tedy na pobřežní promenádu, kde ve větvích stromů objevujeme velkého ptáka, o kterém myslíme, že by to mohl být nějaký druh ledňáka. Na sousední větvi pak sedí černý kormorán, tam jsme si naprosto jisti.

Dům je už otevřený, jdeme tedy do sálu s dřevěnými židlemi uspořádanými jako hlediště před stupínkem tvořícím jeviště. Usadí nás do třetí řady doprostřed, celkem dobrá místa. Sledujeme ptáky volně lítající skrz rozbitá okna vysoko na oprýskaných stěnách. Děsí nás, že podle programu (opět psaného česky!) se má začít až za 40 minut.

Ale nakonec to není tak hrozné, začíná se o půl hodiny dříve. Všechny židle jsou již stejně obsazené turisty různých národností, před námi jsou Japonci, ale vidíme i Němce a v kloboucích to budou jistě Američani. Začínají tance mužské, doprovázené na bubny. Na další tanec se připojují i ženy v pestrých krojích, ale hudební doprovod zůstává stále jen bicí. Vidíme i tanec v maskách (Kobra a Pták), nejhezčí kroje mají tanečnice imitující pohyby pávů. Vrcholem je představení akrobatů – nejdříve tanečníci metají salta a přemety v gymnastických řadách přes celou šířku pódia, pak jiní roztáčejí talíře na tyčích – dva muži a dvě ženy točí každý až 6 talířů najednou.

Všichni se ale těšíme na představení fakírů s otevřeným ohněm a rozžhaveným uhlím, které následuje po skončení pódiové prezentace. Obecenstvo ze zadních řad se stěhuje na jeviště, my zůstáváme na svých strategických místech. Nastupují fakíři s pochodněmi, kterými si přejíždějí po holých pažích, pak dokonce oheň polykají a chrlí. Japonci zuřivě tleskají, ale podobná vystoupení jsou k vidění i na tuzemských estrádách, dokonce i u nás v Dlouhé Lhotě kdysi jeden takový artista vystupoval.

Ale pak teprve začíná to, kvůli čemu jsme se na toto vystoupení těšili. Pomocníci přinášejí plechový plát s vyvýšenými okraji (asi 2,5 metru dlouhý), plný rozžhavených uhlíků. Venku se mezitím setmělo, takže v přítmí neosvětleného sálu vidíme světélkovat žhnoucí uhlíky. Dva fakíři cvičně proběhnou bosýma nohama přes uhlí, následuje potlesk, ale to byla jen rozcvička na zahřátí. Přichází muž s lahví nějaké hořlaviny, lije ji na uhlí a to vzplane mohutným plamenem, lidé na pódiu se tlačí dozadu z dosahu žáru. Plameny sice brzy klesají, ale menší ohýnky zůstávají plápolat po celé ploše plátu. Oba fakíři s podivnými konstrukcemi v rukách, jejichž smysl nám uniká, několikrát procházejí znovu přes uhlí, ani ohýnkům se nevyhýbají. Všímáme si jen, že nechávají zvednuté prsty u nohou. Podle stylu chůze máme dojem, že je to sice pálí, ale ne natolik, aby celou proceduru včetně přilívání hořlaviny několikrát nezopakovali. To se nám líbí, to ve Lhotě nepředváděli. Tleskáme, i když ne tolik, jako Japonci před námi.

A tím večer sinhálských tanců končí. Vycházíme ven a zjišťujeme, že se rozpršelo. Jen mrholí, sice roztahujeme jeden deštník, ale možná by to šlo i bez něj. Pokračujeme pěšky kolem jezera k areálu Chrámu Buddhova zubu. Hned po pár desítkách metrů nás ale čeká první bezpečnostní kontrola. Před dvěma plátěnými průchozími stany jsou dlouhé fronty, chvíli nám trvá, než si všimneme, že jsou rozděleny podle pohlaví. Před stany je bezpečnostní rám, ale ani neodevzdáváme kovové věci, protože stejně jdeme všichni na osobní prohlídku ve stanu, domorodci i cizinci bez rozdílu. Prohlídka je důkladná, kontrolují mně batůžek i ledvinku, a to až do takových podrobností, jako je malá papírová krabička s bonbóny Alpenliebe Cofitos, s rozměry 8 x 5 x 1,5 cm – i tu musím otevřít a pár bonbónů ukázat.

Po úspěšně zvládnuté kontrole pokračujeme do areálu chrámu. Jdeme podél zdi s cimbuřím až k polici s botami. Tady i my odevzdáváme sandály a bosky pokračujeme přes další kontrolu (opět ty bonbóny) do samotné hlavní budovy, ve které je ukryta nejcennější cejlonská relikvie. Uprostřed chrámu je otevřené atrium, skoro celé vyplněné buddhistickou kaplí. Před ní stojí stráž a bubeníci, kteří střídají několik rytmů, jsou až nepříjemně hlasití. Není zde rozumět, proto nás Sena vede bokem atria do zadní budovy. Říká, že slavnostní ceremonie do dvaceti minut skončí, a pak se půjdeme podívat na schránku se zubem.

V zadní budově je oltář s pozlaceným sedícím Buddhou, domorodci se k němu modlí a přinášejí dary a obětiny, stylový je oranžový mnich, který nejdříve bije hlavou o zem, pak vytáhne digitál a ještě kleče si Buddhu fotí. Po stranách haly jsou obrazy s historií Zubu. Od Buddhova přerodu do nirvány a jeho rozžehnání s pozemským tělem příběh pokračuje hořící hranicí, z jejíhož popela na dalším obrazu vytahují nepoškozený Buddhův zub. Tato relikvie pak prožívá různá stěhování po celé jižní Asii, nejdéle se vyskytuje v Indii, ale posléze se dostává na Cejlon, kde je opět opatrována na několika místech, například v Polonnaruwě, až nakonec končí v Kandy. Zde je uložena v sedmi zlatých schránkách v tomto chrámu speciálně pro ni vybudovaném.

Mezitím, co prohlížíme komiks o zubu, bubnování se trochu zklidnilo, Sena nás svolává a vede zpět mokrým nádvořím (prší stále více) zpět ke kapli Zubu. Vystoupáme po schodech do patra, okýnko s výhledem na schránky je ještě zavřené, u příchodu se tvoří další fronta, do které se řadíme. Před oknem sedí v ohraničeném prostoru pár desítek lidí, příslušníků rodiny, která dnes ceremonii sponzoruje. Bubnování už nám skutečně začíná lézt na nervy.

Přestože zaměstnanec chrámu slibuje konec obřadu do sedmi minut, čekáme ještě skoro půl hodiny, než se otevřou dveře, sedící věřící se zvednou a jsou odvedeni do kaple k soukromé prohlídce nejsvrchnější schránky. Teprve pak se okýnko otvírá a fronta se dává do pohybu. Ochranka před okýnkem nikomu nedovolí ani zpomalit, natož se zastavit, takže si schránku prohlížíme za chodu. Na vyfocení tím pádem není čas, můžeme fotit z větší dálky, ale ono vlastně nic není vidět.

Sena nás vede ještě do chrámového minimuzea, vlezeme do několika dalších místností vyzdobených s pravou buddhistickou barevností – vše se leskne, jakoby bylo pokryto emailem a ještě návdavkem nalakováno. Tím prohlídka končí, vycházíme ven z chrámu, na chodbě k botám si prohlížíme fresku znázorňující každoroční květnové Slavnosti Zubu, kdy je schránka položena na slavnostně vyšňořeného slona a ve dlouhém průvodu, kde hlavní roli hrají nazdobení sloni, je nesena přes celé Kandy. Na tuto slavnost se sjíždějí lidé z celého Thajska.

Lije už opravdu hodně, děsíme se zítřka. V proudech vody si bereme boty a rezignovaně jdeme k východu, kde na nás čeká pomocník našeho řidiče s hromadou erárních deštníků, které s povděkem přijímáme. Je kolem půl deváté večer, ale Kandy se ponořilo do tmy. Temnotou jedeme zpět k hotelu, z oken není nic vidět, spíše máme pocit, jako bychom jeli pralesem než centrem druhého největšího města. Zde se prostě noční život nepěstuje. Najít otevřený obchod s vodou se ukazuje jako nemožné.

V hotelu jen odložíme batůžky a spěcháme na večeři, švédské stoly jsou zde ještě bohatší než v hotelu prvním, nevíme, co dřív ochutnat. Kromě tradičních jídel, kde je domorodá kuchyně uzpůsobena chutím turistů (kteří tak mají pocit, že jedí typické místní jídlo, ale přitom nejsou jejich chutě drážděny skutečnou domorodou chutí), je zde i pult, kde jsou místní jídla nekašírovaná. Nicméně je před ním prázdno. Jen občas někdo přijde ochutnat placku čapátí.

Vynikající je zde ovoce a pult se sladkostmi. Nejvíce jdou na odbyt moučníky na bázi pudingu s různými zálivkami, nám chutná suflé s ovocem, ke kterému si dáme vanilkovou zmrzlinu. A zmrzlinu pak ještě několikrát otočíme, zalitou karamelovou nebo čokoládovou polevou. Až z nás má Milan legraci a na každém dalším hotelu nám při večeřích zmrzlinu připomíná.

Ráno nás od hotelu sváží do města hotelový minibus, jehož řidič má serpentiny pevně v rukách a projede je bez couvání (později zjišťujeme, že ani mu se to vždy nepodaří). Dole přesedáme do našeho minibusu a vyjíždíme na okraj města, kde se na 60-ti hektarech velkého ohybu řeky Mahaweli River zelená botanická zahrada Peradeniya, prý jedna z nejhezčích v jižní Asii.

Hned za vchodem na nás rádoby nenápadně syčí uklízeč se slámovým koštětem, na kterém má velkého škorpióna, a tváří se, že jej právě chytl. Samozřejmě víme, že štír je jen jeho výrobní nástroj na tahání peněz z turistů, je dokonce tak pasivní, až přemýšlíme o tom, zda je skutečně živý. Ale nějaké rupie za foto obětujeme. Sena mezitím ukazuje chlebovník jackfruit, pro některé kolegy pořád ještě exotický svými velkými plody, pokračujeme dále mezi obrovské australské velikány, ale nejvíce nás zaujmou seychelské palmy, jejichž samčí a samičí exempláře vypadají hodně rozdílně, hlavně díky plodům (samci od samic se poznají stejně lehce, jako u některých savců).

Procházíme různými částmi zahrady, která dělá čest své pověsti. Opravdu se nám líbí, hezčí jsme snad viděli jen Kirstenbosch v Kapském Městě. Prohlížíme 12 metrů vysoké bambusy na břehu jezírka, Sena nás upozorňuje, že jezírko má tvar Srí Lanky, na místě Kandy je ostrůvek a na něm na místě botanické zahrady stojí symbolicky strom.

U jedné louky nám Sena ukazuje hejno černých teček nad stromy v pozadí, mluví se o ptácích, ale já jasně rozumím „bats“, netopýři. Vzhledem ke vzdálenosti a velké velikosti teček ovšem svému sluchu nevěřím, asi se mluvilo o tom, že kromě ptáků tady žijí i netopýři.

Jsou zde i záhony s květinami, kouzlo této botanické je ale ve stromech po staletí pěstovaných do dokonalé harmonie s terénem. Na břehu řeky (druhé největší v zeni) stojí zvláštní druh araukárií, štíhlejší než obvykle bývají, možní proto se zkrouceným kmenem. Většina z nich je prohnutá do několika oblouků, zřejmě působením větrů od řeky. Říká se jim zde „opilé stromy“.

A hned za alejí araukárií míříme přes trávu k něčemu, co zdálky vypadá jak remízek listnatých stromů. Až když přijdeme blíže, vidíme, že je to jen jeden strom, mimořádně rozlehlý. Anglicky je na ceduli psaná Javánská vrba, ale podle latinského názvu zjišťujeme, že je to jen fikus benjamín, tedy stejný druh, jako třeba dvě rostliny doma na naší verandě. S tím rozdílem, že ten zdejší má korunu poněkud rozlehlejší. V průvodci se sice píše 160 metrů čtverečných, ale to je evidentní omyl, buď v jednotce, nebo chybí nula. Přikláním se k druhé variantě, průměr koruny odhaduji přes dvacet metrů, což odpovídá těm 1.600 metrům čtverečným plochy.

Jdeme se na chvíli schovat pod deštník koruny obrovitého benjamína (domorodci mu říkají Umbrella tree, deštníkový strom). Větve se občas dotýkají země, jinak by se neunesly. Místy dokonce zapustily kvazikořeny. Ale nejhezčí pohled na strom je z druhé strany, než jsme přišli, jak se přesvědčujeme při odchodu.

Kolem stromů vysazených známými světovými osobnostmi a státními návštěvami se blížíme k důstojnému stromořadí královských palem. Sena se nabízí, že vyfotí skupinové foto, rádi souhlasíme a věšíme mu na krk své foťáky. Pak ale o totéž žádáme Milana, abychom měli i verzi se Senou. Nakonec nám ještě Sena fotí rodinné foto nás čtyř.

A přicházíme ke stromům, nad kterými se černá mrak toho, co jsme považovali za ptáky. Ale jsou to skutečně netopýři, přesněji kaloni. Na zdejších stromech spí, v noci se vydávají za potravou a k ránu se vracejí. Teď ještě před zavěšením chvíli protahují svá křídla. Zajímavé je, že přitom nadělají hluku stejně jako ptáci, ne-li více. Jestli pískají i ultrazvukem, to neposoudíme, ale jejich pískot ve slyšitelném spektru je až ohlušující.

Nakonec se dostáváme do květinové části, jsou zde upravené záhony květin a keřů, překvapuje nás bugenvílie velikosti vzrostlého stromu, prohlížíme květy podobné strelíciím (že by strelície?), úspěch mají visící květy heligonií. Japonské zahradě dominuje strom sestříhaný do pravidelného jehlanu, dalšími záhony přicházíme k orchidáriu.

Máme obavy z tepla, ale zde je i venku takové horko, že v orchidáriu žádnou změnu k horšímu nepociťujeme. Pěstují zde prý 250 druhů orchideí, asi to bude pravda, je jich zde skutečně hodně. Zvláštní je, že nejvíce voní spíše drobné a méně nápadné druhy (nejvíce žluté kvítky podobné střevíčníku pantoflíčku), velké exotické druhy vůni nemají. Hmyz si je asi najde podle zraku, kdežto ty menší musí lákat na vůni.

Ze zahrady se odchází sadem stromů, ve kterých až po upozornění a hádance Seny poznáváme hřebíček.

Botanická zahrada se nám líbila, někdy to bývá trochu nudnější, ale to v Kandy nehrozí. A to jsme ještě některé části, které mohly být zajímavé, minuli či obešli. Například sektor cykasů a kapraďorostů jsme jen zahlédli bez komentáře či upozornění průvodce.

Před branou ještě v rychlosti kupujeme dva hnědé náramky z rostlinných materiálů, které nám už dříve padly do oka na Milanově zápěstí. Nasedáme do našeho minibusu a přes kalnou řeku pokračujeme dále od města. Jedeme celkem dlouhou dobu venkovskou krajinou, místy potkáváme slony, čím dále tím častěji vidíme po stranách cesty sloní kampy, nabízející projížďky na slonech a pohled na koupající se slony. Ale my míříme do nejslavnějšího sloního kampu, do sloního sirotčince v Pinnawele. Chceme stihnout odpolední krmení slůňat – sirotků.

Sirotčinec se totiž stará o opuštěná slůňata a o poraněné slony z celého ostrova. Žije tady kolem šedesáti slonů, areál není ohrazený, takže sloni se zde zdržují víceméně dobrovolně. Slouží jako atrakce pro turisty, za odměnu se o ně personál stará, zabezpečuje jim krmení a umožňuje jim komfortní koupání, jejich nejoblíbenější zábavu. Poraněná zvířata léčí, sirotky dokonce krmí pětkrát denně z pětilitrových lahví, v pravidelných časech. Do kampu se vstupné neplatí, ale za pozorování mláďat při krmení už ano.

Přijíždíme těsně před časem krmení. Sena kupuje rychle lístky a prašnou cestou jdeme ke kryté ohradě se dvěma slůňaty přivázanými řetězem, jedno je celkem malé, i když ne úplně, druhé je značně přerostlé. Více sirotků zde momentálně není, asi proto vydržují i téměř dospělého slona na mléku, aby měli turistickou atrakci. Na schodech za našimi zády se objevuje štíhlá tmavá sinhálka v modrém sárí s tečkou na čele, bere mikrofon a kolovrátkovým hlasem představuje sirotčinec a komentuje dění.

Dva asistenti již jsou připraveni u kotle mléka, nabírají bílý nápoj do pětilitrových lahví s černým gumovým dudlíkem a míří ke slůňatům. Ta ochotně zvedají choboty a 5 litrů tekutiny v nich díky sání mizí rychleji, než kdyby se láhev měla vylít přímo. Zástupy turistů se tlačí kolem, ale celkově jsme spíše zklamáni, kdyby mláďata byla menší a bylo jich více, asi by to vypadalo roztomile, ale takto dva už větší sloni připoutáni řetězem moc zajímaví nejsou, spíše je nám líto toho omezení, kdy kvůli turistům musí být připoutáni. Každé z mláďat dostane 5 lahví, po pár minutách show končí a turisté se rozcházejí.

Dáváme se do kupy s našimi kolegy (na focení si každý našel jiné optimální místo) a už klidněji pokračujeme stejným směrem jako ostatní turisti. Necháváme hlavní dav odejít, nás už čas netlačí, my můžeme postupovat v klidu. Procházíme lesíkem, stromy začíná probleskovat nějaká louka či mýtina, když vidíme dva pořádné slony, jeden vlevo a druhý vpravo od cesty, oba zase připoutáni řetězem. Moc se nám nelíbí, že na této farmě jsou všichni sloni připoutáni, na to nejsme z Thajska nebo z Afriky zvyklí, slon je inteligentní, samostatné a sebevědomé zvíře, přikování mu určitě nedělá dobře. Ale za chvíli se přesvědčíme, že jsme prozatím viděli výjimky potvrzující pravidlo. Sloni zde jsou volní a spokojení, jen dvě slůňata závislá na mléku a tito dva samci jsou omezováni řetězy, samci jsou asi zlí a nebezpeční lidem nebo jiným slonům, proto ty řetězy.

Jinak zde žijí sloni naprosto volně, areál není ohraničen, každé zvíře může kdykoliv odejít do pralesa. Sloni se toulají po okolí, ale vždy ve stejný čas se vydají s mahuty k řece ke společnému koupání, které si opravdu užívají. Teď se začínají shromažďovat na velké louce, vědí, že čas koupání se blíží a už se nemohou dočkat. Ještě se na ně na chvíli nahrnou turisté s kamerami, ale to se dá vydržet, alespoň je nějaká zábava. Zájem lidí je baví, zkušeně pózují jejich fotoaparátům. Mahuti jen dohlížejí na bezpečnost a vybírají dobrovolné příspěvky za focení.

Největší z místních slonů stojí na kraji mýtiny, bokem od ostatních. Má dokonce majestátné kly, zdejší sloni je obvykle nemají, narostou jen asi 10-ti procentům samců. O focení je samozřejmě zájem, slon mžourá očima a jakoby jimi turisty přímo lákal k focení. Kdo ví, jak se dělí se svým mahutem o vybrané rupie… Když zrovna u něj není nikdo, kdo by se chtěl vyfotit, je skoro nervózní, s dalšími turisty viditelně pookřeje.

Další tahákem je samice s mládětem. Matka samozřejmě dítě hlídá, ale když ji mahut uklidní, klidně dovolí, ať si jej turisté pohladí. Většina stáda ale zatím volně korzuje po mýtině plné spasené a udupané vegetace, turistů si nevšímá a pomalu se přesunuje ke komunikaci vedoucí od kampu k řece.

Zájem turistů ještě samozřejmě upoutá chromý slon s pravou přední nohou amputovanou v holeni. Šlápl kdysi na minu nastraženou Tamilskými tygry, jistě ne na něj. Zdejší veterináři zvíře zachránili, slon se se svým handicapem vyrovnal a je teď jedním ze symbolů kampu. Objeví se na záběrech většiny pořadů o Srí Lance a i po našem návratu se nás na něj ptá hodně lidí, kteří ho znají z televize, například z cestopisu Na cestě po Srí Lance, který šel zrovna týden před naším odletem.

Většina slonů už je v blízkosti průseku vedoucího k řece, my ještě chvíli pozorujeme exotickou scenérii modrého nebe, zelených palem, žlutohnědé země a šedých slonů pasoucích se v pětatřiceti stupňovém vedru. Naposled se rozhlédneme po pasece a vydáváme se k řece toutéž cestou, kterou nás budou za chvíli následovat čistotymilovní tlustokožci.

Cestu lemují obvyklé stánky se suvenýry, pitnou vodou a podobným sortimentem (k jídlu ale tradičně nic). V jedné proluce mezi stánky slyšíme hrát typickou melodii na místní flétnu – k ozvučnici z nějakého tvrdého kulatého plodu jsou přidělány tři bambusové píšťaly s dírkami z jedné strany a foukací náustek, rovněž bambusový, ze strany druhé. Ano, je zde zaklínač hadů, před sebou dva otevřené košíky s kobrami, brejlovci.

Snažíme se smluvit předem poplatek za focení, ale prý se dohodneme. To jsem zvědavý. Ale neprotestuji a zaklínač ochotně nechává pózovat hady s rozevřenými širokými límci, na kterých jsou kresby dvou brýlatých očí. Hadi sledují konec jeho píšťaly a podle něj jakoby do rytmu tančí, s občasným výpadem po ruce s píšťalou, která vždy bleskově ucukne.

A než se naději, mám za krkem asi dvoumetrového hroznýše. Postupně si ho převezme Jirka a nakonec i Hanka, ale to už se mu přestává líbit a začne slintat, slintá víc a více, až to přechází skoro ve zvracení. Abychom ochránili své oblečení, vracíme plaza majiteli, který si teď říká o $100. To nás pobaví, my nabízíme standardní cejlonskou sazbu 100 rupií, tedy 100x méně, nicméně on stále trvá na stovce amerických dolarů. Opravdu nás dobře pobavil, necháváme mu na stoličce storupiovku a pokračujeme svažující se cestou k řece.

Chvíli postáváme na nábřeží, vybíráme si místa na sezení na skalnatém břehu, ale prodavač banánů (pro slony) nás vykazuje na terasu pod restaurací (jedno z mála míst, kde by se dalo najíst – a Japonci to rádi využívají). Turistů je tady sice dost, ale břeh je široký, terasa také není malá, pocit přelidnění tedy nemáme, na rozdíl od krmení mláďat.

A už se ozývá zvláštní chvění až dunění. Nad písčitou cestou se zvedá prach a už se ženou první nedočkavá zvířata. Zdánlivě se derou vpřed nezadržitelně a bezohledně jako tsunami, ale při pozornějším pohledu vidíme malá mláďata pod dohledem matek, i velcí samci jsou k nim velmi ohleduplní. Když sloníci mají problém se sejitím se schůdku, klidně za nimi počkají, až seberou odvahu k dlouhému kroku do prázdna za schodem.

A první kusy už dosahují břehu řeky a s gustem se do ní vrhají. Ti nejvíce nedočkaví mají evidentně svůj cíl, bez zpomalení pokračují přes řeku, drápou se na protější břeh a mizí v palmovém hájku. Další skupina také nemá zájem přímo o koupání, ale řekou míří doprava k záplavové loučce plné šťavnaté trávy, kde se začínají pást. Jen třetí skupina zůstává v mělké vodě před námi a dovádí.

Teprve po nějaké době se přískoky po třech nohách dobelhává slon s amputovanou nohou, zbylou levou přední nohu přitom klade šikovně doprostřed, i ze schodu má nacvičený postup slézání. Všichni mu fandí, má naše sympatie, Japonci křičí své nadšení už nahlas. Bohužel právě přichází tropická bouřka, utíkáme se schovat pod střechu restaurace, ale sloni zůstávají v klidu.

Mladá slůňata využívají dobré nálady svých matek k pití mléka, část stáda jen tak zevluje, jeden ze samců zkouší projevit své sympatie sousední slonici, když ta neprojevuje zájem, má větší úspěch u jiné, zvláštně černé slonice. Stojí tak vedle sebe a proplétají si choboty, hlava u hlavy. Nepřístupná první samice zatím nabírá chobotem vodu a věnuje se hygieně svých rozložitých zad, na rozdíl od jiných kusů, které dávají pozor, aby si nesmyly zřejmě dlouhodobě udržovanou kůru zaschlého bláta chránící jim celou horní část těla.

Slejvák trvá necelou půlhodinku, současně s koncem deště nastal i čas ukončit koupání. Jeden z mahutů se vydává svolat slony skryté v lese na protějším břehu, druhý zase jde ke stádu na louce. Netrvá dlouho, a už se z lesa vynořují první navrátilci, ovšem místo naším směrem se vydávají ke stádu na louce. Naopak část doposud klidně se ráchajících slonů dostala chuť na procházku lesem. Stejným směrem se vydává i část pasoucího se stáda. Mahuti běhají sem a tam, vypadá to na nekonečný příběh, odhadujeme, že by jich muselo být alespoň deset, aby slony usměrnili. Nakonec to ale nečekaně rychle zvládají i ve dvou. Sloni naráz dostanou rozum a spořádaně se vydávají zpět směrem ke své louce za kampem.

Koupání slonů v Chiang Mai v Thajsku nám přišlo akčnější, mahuti tam své svěřence drhli kartáči a dováděli s nimi, zde to zase je mnohem přírodnější a opravdovější. Sloni tu jsou samostatnější, nejsou jako thajská ochočená domácí zvířata. Každý přístup je zajímavý jinak. Líbilo se nám v Thajsku i zde.

Hledáme Senu a prosíme ho o zprostředkování projížďky na slonech, přidávají se k nám i dvě kolegyně, takže je nás vlastně polovina výpravy, ostatní tvrdí, že rádi počkají. Nejdříve to chce zkusit přímo zde, ale když vidí davy turistů, raději nás posadí do autobusu a vracíme se směrem na Kandy. Cestou sice mineme dvě Elephant Safari, nabízející projížďky, ale Sena ví, kam míří, necháváme to tedy na něm.

Zastavujeme na parkovišti před budovou s vystavenými fotkami turistů na slonech a dohadujeme spolu program. Je možné jet hodinový trek džunglí, půlhodinový na kraj lesa nebo jen 15 minut po vesnici. Ceny jsou spíše světové než srílanské, začíná nás trochu tlačit čas, volíme tedy nejkratší variantu, stejně jde jen o ten pocit, že jsme seděli na největším suchozemském zvířeti.

Zbylí členové výpravy se jdou zdarma k řece podívat na koupání zdejších slonů, my odevzdáváme batohy do úschovy jednomu ze zaměstnanců, kamery a foťáky dáváme druhému a z rampy vysoké jako hřbet slona nasedáme na slony, kteří se právě vrátili z projížďky. Žádné z dětí nechce sedět vzadu, dělíme se tedy na muže a ženy, Jirka sedá na deku za krk prvního slona, chytá se řetězu kolem jeho krku, za něj nasedám já. Totéž na druhém slonovi Janička (vpředu) a Hanka (vzadu). Třetí slon poveze kolegyně.

A už se nás ujímá mahut a vyvádí nás na hlavní cestu spojující obě největší srílanská města. Naštěstí tudy nejdeme moc dlouho, z troubících tuk-tuků bychom se asi brzy zbláznili, ale odbočujeme doprava na cestu oddělující vesničku od polí.

Sedí se nám nečekaně dobře. Deka tlumí pohyby kůže, nekloužeme a cítíme se i v té výšce stabilně. Jen nás do holých nohou píchají sloní ostré chlupy, či spíše štětiny, kterých si zběžně člověk nevšimne (jen u mláďat je nelze přehlédnout). Hlavy máme možná ve čtyřmetrové výšce, snad i trochu výše, máme pěkný výhled i do zahrad okolních domů. Sloni postupují rozvážně, naši váhu naprosto nevnímají. Mahuti je usměrňují ústními povely nebo je jemně klepnou tyčí s bodcem na konci.

Každý slon má svého vůdce, mahuta, oděného do suknice uvázané na uzel kolem pasu. Kromě těchto mahutů s námi jde i šéf, se kterým jsme celou transakci domlouvali, ten je ověšen našimi foťáky a kamerami, střídavě nás točí a fotí. Nedělá to poprvé, při následném prohlížení jsme příjemně překvapeni kvalitou jeho záběrů.

Jdeme na konec vesnice, tam se otáčíme a pomalu se vracíme. Na jednom z míst s efektním pozadím palmového pralesa mně podává mahut svůj bodec, ať prý na fotce vypadám, že slona řídím sám. Je mně jasné, že to bude vypadat aranžovaně, ale nebráním se a beru tyč. Slon mne samozřejmě neposlouchá a vrhá se k nejbližšímu trsu šťavnaté trávy u cesty. Účelu s focením však bylo dosaženo. Čvtrhodinku nakonec o dost přetáhneme, vracíme se zpět a snažíme se na mahutech ušetřit – nabízíme jim každému 60 rupií, což je uráží a raději nechtějí nic. Po domluvě jejich šéfa zvedáme nabídku na tradiční stovku, to už si nepříliš ochotně a bez poděkování vezmou (třetí stovka je za focení pro šéfa). Na jednu stranu cítíme, že jsme zaplatili drahé „jízdné“ a tyto bakšiše by měly být v ceně (ostatně jsme si to tak předem u šéfa ústně dojednali), na druhou stranu člověk nějak přestává vnímat, že zdejší stovka je vlastně jen naše dvacetikoruna.

Procházíme muzeem se sloní lebkou a ukázkou gigantických kostí a jdeme před areál, kde čeká zbytek výpravy, jak si aspoň myslíme. Ovšem na parkovišti čeká jen Milan se dvěma manžely, ostatní se ještě nevrátili od řeky. Milan bleskurychle improvizuje, jde na stanoviště tuk-tuků na druhé straně cesty a domlouvá nám krátkou, asi pětikilometrovou projížďku. I s Milanem je nás 9, rozdělujeme se na trojice a vyrážíme na divokou a zběsilou jízdu. Tuk-tukáři vidí, že chceme trochu rozvířit adrenalin, snaží se tedy ze svých strojů vymáčknout maximum (tedy asi čtyřicítku J), nezdá se to moc, ale vzhledem ke kvalitě cesty a zdejšímu provozu máme dojem, že jsme kousek za hranicí rozumného rizika. Jedeme 2 km zpět k úzkému most, za ním se otáčíme a vracíme se stejnou cestou. Navzájem se předjíždíme, nejlépe v protisměru v co nejméně přehledné zatáčce. Občas se tuk-tuk tak tak vmáčkne mezi předjížděného kolegu a protijedoucí autobus. Ale vše přežijeme, platíme po stovce za vozidlo a nasedáme plni dojmů z jízdy na slonech i v tuk-tucích do našeho bezpečného autobusu.

Do Kandy se vracíme v pozdním odpoledni. Sena nechá zastavit u Artcentra, kamenného obchodu se suvenýry. Víme ze zkušenosti, že ceny v takových obchodech bývají vyšší než na trhu, ale zase se zde dají zjistit cenové relace. Prohlížíme magické skříňky, které se nám líbily v Polonnaruwě, ale zdají se nám odbyté. Hezčí jsou masky, také plánujeme jednu koupit, ale věříme, že ještě budou i jinde, jenom si ověřujeme cenu. Nakonec neodoláme a kupujeme z koše s nejlevnějšími suvenýry velmi autenticky vypadající hadí píšťaly, které používají zaklínači při vystoupeních. Musíme všechny vyzkoušet, většina jich nepíská (nebo to neumíme), ty pískající zase mají kýčovité kresby na ozvučnici. Nakonec se nám po delším přehrabování v koši daří najít dvě pěkné i pískající. Platíme jejich směšnou cenu a máme radost z výhodné koupě i v kamenném obchodě.

Pokračujeme dále do centra, projevili jsme přání navštívit místní bazar. Řidič nás vysazuje u Queen’s hotelu z roku 1815, typické koloniální stavby na nábřeží řeky Mahaweli River. Milan ožívá a vrhá se do ruchu uliček, aby nás dovedl na místa, kde domorodci pořizují své nákupy. Jdeme asi deset minut, možná trochu déle, mineme trh s oblečením a vcházíme do areálu potravinového tržiště. Je to něco trochu jiného, než jsme očekávali, my jsme tu chtěli nakoupit suvenýry, to ale tady nepůjde. Jsme na skutečném domorodém tržišti, plném masy, ryb, ovoce a zeleniny, čajů a podobného sortimentu. Milan je ve svém živlu, u každého trhovce se zastaví a prohodí pár svahilských slov, čímž je pokaždé spolehlivě rozesměje.

Trh má svou atmosféru, my jsme trochu nesví z toho, kde nakoupíme naši vyhlédnutou masku, asi jsme zaváhali na předešlé zastávce v Artcentru. Abychom si trochu udělali radost, nakoupíme aspoň dvousetgramový sáček BOPF čaje (silný místní čaj, doporučuje se pro svou sílu podávat s mlékem). U dalšího stánku se kupuje voda, Milan polo vážně, polo z legrace žádá od prodavače provizi a skutečně ji dostává. Neví, jak se zachovat a nakonec říká, že ji věnuje prvnímu žebrákovi, kterých je na Srí Lance dost (často tělesně postiženi, obvykle chybí nějaká končetina, občas je deformovaná – například ruka místo z ramene roste uprostřed zad). Nekontrolujeme ho.

Chceme se pomalu vrátit k autobusu, nějaký nadháněč nás ale prosí, ať se jdeme podívat do patra na výrobky světových značek prodávané za ceny našich vietnamských tržišť. Moc se nám nechce, ale neumíme být dostatečně asertivní, takže podléháme. A opravdu jsou zde trička, košile, kalhoty, tašky, batohy, čepice a další výrobky renomovaných značek (nejvíce Camel a Polo), vypadají kvalitně (rovné švy, žádné trčící nitě). Podle Milana to jsou originály, které se na Srí Lance skutečně vyrábějí, část produkce ale (asi bez vědomí zadavatele) zůstává na místním trhu.

Hodně dobře vypadají hlavně výrobky turistické kategorie, typu camelovské elegantní khaki košile se síťovinovými odvětranými rameny krytými nenápadnou klopou, po přepočtu za necelých 300 Kč, kalhoty kolem 500 Kč a podobně. Chvíli váháme, ale nakonec rozumně konstatujeme, že vlastně podobné oblečení máme a kupovali bychom jen kvůli značce.

Ale v tu chvíli si všímám, že mezi tričky na jednom stánku visí modrá maska, přesně ta, která se nám nejvíce líbí a na kterou celou dobu myslíme. Jiné suvenýry tu nejsou, nejsme si jisti, zda je tu jen na ozdobu nebo je to pozůstatek minulého sortimentu, ale zkouším se zeptat prodavače. Ten ji ochotně sundává z háčku a předvádí. Z hlavy říká cenu jen o málo vyšší, než byla v Artcentru, dobré východisko k dalšímu jednání. Prozrazuji mu cenu v kamenném obchodě, on ubere na tuto úroveň, oba ale víme, že na stánku musí jít aspoň o stovku (rupií) níž. Nakonec se domlouváme na 400 rupiích (80 korun), nechci více tlačit na pilu, nechali jsme si předtím zbytečně předvést několik košil, oba jsme tedy spokojeni.

Doháníme zbytek, spěcháme ke Queen’s hotelu, protože autobus tam nesmí stát a čas srazu se kvapem blíží. Před Queen’s hotelem je alej plná vran, rána prý jsou pro hotelové hosty krutá jejich krákoráním.

Pod naším hotelem přesedáme na místní minibus. Večeře je opět skvělá, stejně jako včera je zlatým hřebem zmrzlina. Zítra pokračujeme dále, musíme tedy ještě sbalit kufry, dlouho se nezdržujeme a vracíme se na pokoj.

Ráno už u hotelu nastupujeme do našeho minibusu, serpentiny sjíždíme s pouhým jedním couváním, projíždíme známou cestou kolem botanické zahrady a vydáváme se do hor. Tato cesta prý vede nejhezčí krajinou ostrova. Je sice pouhých 80 km dlouhá, ale překonává 1400 metrů převýšení a jede se několik hodin. Zatáčky začínají hned za Kandy, provoz brzy řídne a autobus má celou cestu co dělat, aby se důstojně popral se stoupáním. Zpočátku jedeme mezi zalesněnými kopci, lesy pomalu ustupují loukám a po hodince vidíme první čajové keříky. Na několika místech stojíme, abychom si mohli vyfotit úchvatná panoramata.

Za chvíli již kolem sebe nevidíme nic než čajové plantáže, na jedné z nich sbírají domorodé česačky čajové lístky a Sena nechá řidiče zastavit. Chvíli fotíme, část sběraček sedí u silnice a čeká na turisty, příspěvek za focení je možná vyšší než výdělek za sběr čajových lístků. Všude kolem nás jsou čajové plantáže, čajem jsou porostlé veškeré kopce a louky, takovouto krajinou teď pojedeme mnoho kilometrů. Krajina je naprosto nepodobná místům, která jsme kde ve světě viděli. Čaj má úžasně svěží barvu, sběračské chodníčky vytvářejí zajímavé ornamenty. Nádhera.

Rostliny čaje by bez lidského zásahu vyrostly do výše asi 10 metrů, do podoby stromu. Sběračky je ale uměle udržují asi 1 metr vysoké, aby se nemusely ohýbat a dobře se jim sbíraly čerstvé lístky. Každých 5 let se keře prořezávají, po 25-ti letech se plantáž kompletně obnovuje. Jdeme se projít mezi keříčky, prohlížíme si čaj zblízka.

Nemůžeme se nabažit, ale musíme pokračovat. Neodtrháváme zrak od okolní přírody, několikrát nám ještě Sena nechá zastavit, míjíme cestou několik továren na zpracování čaje. Z nějakého důvodu jsou všechny postaveny ve stejném stylu – několikapatrová budova se sedlovou střechou, uprostřed vchod krytý vysokým vikýřem.

U jedné fabriky zastavujeme. Nejdříve se jdeme podívat do obchůdku, ale Sena doporučuje s nákupem počkat až po prohlídce provozu. Ujímá se nás průvodkyně v typickém oblečení a vede nás do velké haly se sušicí linkou. Zde se přebírají zásilky od sběračů a sypou se na pás sušený horkým vzduchem. Po točitých schodech scházíme dolů do dalších provozů.

Čaj se různě drtí, nechává se fermentovat, třídí se, znovu dosušuje. Operací je celkem sedm, poslední je balení do expedičních pytlů. Prohlídka je asi půlhodinová, na závěr je ukázka výsledných produktů – v několika miskách jsou vzorky druhů čaje, které jsou na Srí Lance vyráběny. Odcházíme zpět do budovy s firemní prodejnou, ve foyeru sedáme do nízkých fotelů ke stolečkům a dostáváme ochutnat po šálku oranžového čaje. Samozřejmě nám chutná. Dopijeme a vyrážíme na nákupy. Přivezeme odsud dárky (dárková balení sypaných čajů) pro různé spolužáky dětí a pro příbuzné, co by mohlo být ze Srí Lanky typičtějšího než cejlonský čaj. I pro sebe bereme krabici sypaného čaje.

Stále podobnou krajinou pokračujeme výš a výše, až do 1900 metrů nadmořské výšky, do horského městečka Nuwara Eliya, „královského města světla“, nejvýše položeného města na Srí Lance. Díky nadmořské výšce má městečko (spíše větší vesnice) chladnější, a tedy příjemnější klima než ostatní oblasti ostrova. Je proto oblíbeným místem místní smetánky, která si zde pořizuje letní byty a tráví zde nejteplejší období roku.

Město z téhož důvodu měli v oblibě i kolonizátoři – zejména Britové. Jejich vliv je zde stále patrný zejména v architektuře veřejných staveb, jako je například hlavní pošta z červených lícových cihel, nebo ve stylu horských hotelů. I náš hotel je výrazně koloniálního typu, obložený a hrázděný světlým dřevem. Hotel samozřejmě nemá topení, ale na nás, uvyklé z předchozích dnů vysokým teplotám, je zde přes noc trochu chladno. Ale dvě noci to vydržíme.

Odpoledne máme volné, jdeme se podívat do „centra“, dá-li se tomu tak říci. Krámky a obchůdky pro místní, nic zajímavého k vidění. Máme rozchod, jdeme individuálně do marketu – samoobsluhy, kromě vody kupujeme i nějaké oplatky a kešu v čokoládě se sezamem. Ceny sladkostí jsou možná poloviční než u nás. Nechce se nám čekat na minibus a do hotelu se vracíme asi dvacetiminutovou procházkou pěšky. Bohužel musíme jít podél hlavní cesty, ve zdejším horském vzduchu se nám tuk-tuky zdají obzvláště smradlavé.

Chvíle volna na pokoji trávíme čtením, večeře tentokrát není bufetová, ale Sena nás obvolává s výběrem menu ze dvou jídel. Vybíráme kuře v místní úpravě, je to dobrá volba, druhá varianta (špagety) vypadá od pohledu méně chutně. Máme společnou polívku, jídlo dle předchozí objednávky, dezert buď ovocný pohár nebo puding, na závěr samozřejmě čaj. Číšník se ptá, zda sladíme, necháme si doporučit oslazení standardního šálku jednou kostkou cukru a čaj nám chutná více než v továrně. Dáváme si každý třikrát. Spát jdeme brzy, jednak není co dělat, jednak ráno budeme brzy vstávat.

Ráno vstáváme velmi brzy. Chystáme se na Horton Plains a na vyhlídku známou jako Konec světa, která se pravidelně během dopoledne noří do neproniknutelné mlhy. Sena by vyjel dříve, ale my jsme jako nejdřívější čas připadající do úvahy stanovili šestou hodinu. Jedeme tentokrát džípy, náš minibus by úzké silničky s prudkým stoupáním nezvládl.

Vyjet z města netrvá dlouho, čaj už kolem prakticky nevidíme, jsme na něj moc vysoko. Projíždíme mezi kopci porostlými loukami, v jedné osadě tvořené asi pěti domy si kupujeme vodu (kuřáci kouří). Po půl hodině vjíždíme do pralesa, stromy jsou porostlé nějakými parazitickými rostlinami, často to vypadá na nějaký druh lišejníku, z větví visí tzv. dědovy vousy (v Jižní a Střední Americe jsme slyšeli častěji strýcovy vousy). Les je asi poměrně vlhký, časté jsou kapraďorosty, které by v suchu nevydržely.

Po hodině cesty zastavujeme u brány do národního parku. Zatímco Sena kupuje vstupenky, my navštěvujeme zdejší vzorně udržované toalety. Tak se nám líbí, že si zde necháme zastavit později cestou zpět, abychom si je vyfotili. Jednotlivé kabinky totiž mají jen dveře a boční stěny, zadní stěnu tvoří jen symbolické zábradlí z latěk. Tímto směrem je jen neporušená nádherná příroda, bez možnosti jednoduchého přístupu (toalety jsou nad celkem prudkým srázem porostlým neprostupnou vegetací). Sedící člověk tak má fantastický výhled a dostatek čerstvého vzduchu. Podobně pánské mušle a společná umyvadla. Po každém použití kabinky přispěchá hajzldědek s hadicí a kabinku pro jistotu propláchne proudem vody. Člověk by šel nejraději dvakrát, aby si to pořádně užil J !

Než kuřáci dokouří, stačíme objevit blízké jezírko s hladinou jako modré zrcadlo. Tušíme, že se nám na Hortonových pláních bude líbit… K začátku našeho treku zbývá ještě popojet pár kilometrů, les už ustoupil zvláštnímu porostu stromových rododendronů, které zde divoce rostou jako nejrozšířenější druh vegetace. Projíždíme rozlehlými žlutými loukami, máme chvílemi pocit, že jsme se octli mezi šumavskými Kvildami.

Konečnou je parkoviště, kde rychle posnídáme z balíčků přichystaných hotelem (ráno jsme dostali jen čaj a kafe, na víc nebyl čas). Asi to tak dělají všichni, protože už na nás čeká malinká srnečka, poskakující od jednoho k druhému a loudící nějaký pamlsek. Jejím hnědým očkům nelze odolat, každý z nás kousek své snídaně obětuje. Když je srnečka najezená, přestáváme pro ni být zajímaví, a tak odhopká pryč.

Pomalu vyrážíme po cestičce kolem muzea národního parku (exponáty očekávané – pár naučných panelů, nějaké kosti a vycpaniny). Dojem horské vegetace umocňují větrem ošlehané jehličnany převyšující sousední rododendrony a pár uschlých pahýlů, projdeme kolem nich a ocitáme se na louce porostlé žlutou suchou trávou. Podél vyšlapaného chodníku teče potůček, kolem něj je přece jen trochu zeleněji, roste zde nějaká ostřice nebo podobná tráva.

Jde se nám výborně, mírně stoupáme, není nám ani teplo ani zima. Byli jsme varováni, že teplota nevystoupí nad 15 stupňů, ale už teď je kolem dvaceti, mikiny vážeme kolem pasu, odepínáme nohavice kalhot. Nikde ani živáčka, na konci louky stojí rozcestník s mapou, vydáváme se doleva na Konec světa, po několika hodinách a 12-ti kilometrech se vrátíme druhou stranou od Bakerových vodopádů.

Jdeme krásnou panenskou přírodou, vyšlapaná cesta vede loukami i rododendronovými lesy, obloha je blankytně modrá, příroda voní sluncem. Mírně, takřka neznatelně stoupáme. Najednou se houština vysokých rododendronů rozestoupí, před námi je umělé plató z betonových pražců nad prudkým srázem do údolí vlevo pod námi. Mini World’s End, Malý konec světa. Už teď, na „malém“ konci, je výhled dolů impozantní, chybný krok by znamenal pád o 700 metrů níž. Údolí se táhne do nedohledna, jeho konec je utopen v mracích na obzoru.

Chvíli se zde zastavujeme, odpočíváme před dalším pokračováním treku. Milan je rád, že došel až sem, a zvažuje návrat, po chvilkové regeneraci se ale rozhoduje vytrvat až do konce. Do Konce světa.

Přichází dvojice anglicky mluvících turistů s domorodým průvodcem, nezdrží se tak dlouho jako my a pokračují dále. My čekáme, až kuřáci dobafají (dali si minimálně po dvou), pak se neochotně zvedáme na další cestu – je tu takový klid a pohoda, že bychom zůstali i déle, kdo ví, zda to tak bude i na další vyhlídce.

Cesta stoupá trochu strměji, ale pořád to jde. Nejdeme příliš dlouho, po pár desítkách minut jako déjà vu opět stejná scenérie – rododendrony se rozestupují, pod malým vrškem vyhlídková plošina, vlevo svah do údolí a neskutečný výhled do dálky. Jen převýšení je ještě vyšší. Jsme na Konci světa. Při dobré viditelnosti je prý vidět 80 km vzdálený oceán, ten dnes neuvidíme, ale i tak to stojí zato. Kocháme se, kvůli tomuhle se vyplatilo ráno si přivstat. Nebe má neskutečně modrou barvu, asi díky čistému vzduchu, viditelnost by byla dobrá, ale jen po hradbu mraků v dálce, která, zdá se, je hnána větrem směrem k nám. Sena měl pravdu, za pár desítek minut nebo pár hodin nebude vidět ani na krok.

Sena nás protáhne houštím na svahu nad plošinou, abychom si užili i pohled na opačnou stranu vyhlídkové plošinky, pak už jen relaxujeme a pozorujeme okolí. Milan se definitivně rozhoduje k návratu, nějaké vodopády ho nezajímají, podle něj to je jen čůrek proti skutečným vodopádům, které jsou k vidění v jiných částech světa (my samozřejmě také neočekáváme, že bychom viděli obdobu Viktoriiných vodopádů nebo Iguazú, ale budeme pokračovat).

Odpočíváme trochu déle, v tuto chvíli přestáváme honit čas, mlha už by nám tak fatálně nevadila. Jsme na nejvyšším místě cesty, přes 2000 metrů nad mořem. Pokračujeme tedy z mírného kopce, křovinaté lesy mizí a jdeme dlouhými táhlými loukami. Opět nám to evokuje pocit Šumavy, až na ty rododendrony.

Místy brodíme přes potůčky, naštěstí je jde přeskákat po kamenech. Po asi hodince cesty přicházíme ke kraji skutečného lesa z normálních stromů, doteď jsme dlouho klesali a teď následuje trest – škrábeme se do prudkého kopce, musíme si pomáhat rukama opírajíce se o okolní stromy. Ale netrvá to dlouho, přestože nás stihne dohnat a předehnat čtyřčlenná výprava v lepší kondici, než je ta naše.

Průzory mezi stromy vidíme a slyšíme hučet horskou bystřinu, přicházíme ne neznačenou křižovatku, my budeme pokračovat rovně, ale až po prohlídce Bakerových vodopádů, ke kterým musíme sejít ještě prudší stezkou doleva. Část výpravy to vzdává a pomalu pokračuje i bez vodopádů, my ale šplháme po umělých stupních z větví, kořenů a udusaného terénu dolů k říčce. Svah není tak hrozný, jak vypadal na první pohled, za chvíli jsme dole na umělé plošině pod vodopády.

Fotíme na naše foťáky, natáčíme kamerou a máme za úkol udělat pár snímků i kolegům, kteří zůstali nahoře. Ti fotí ještě na film, nemůžeme tedy zkontrolovat výsledek, zda budou spokojeni. Když se začínáme vracet, ještě jsme už z téměř půlky cesty voláni zpět, někdo totiž objevil ukrytou cestu až k hladině potoka. Škrábeme se tedy blátivou a klouzavou cestičkou dolů, musíme ale konstatovat, že jsme udělali dobře. Teprve z tohoto místa od hladiny vypadají vodopády nejlépe. Mácháme se ve studené vodě, jdeme kousek po proudu až k místu, kde říčka opět padá prudkou soutěskou o několik metrů níže. Nahoru se drápeme s obtížemi, když dorazíme k ostatním, musíme se pět minut vydýchávat.

Les končí a my se ocitáme opět na planině. Začíná se jakoby zatahovat, procházíme kolem jezírka, když tu nečekaně svah nad námi zahalí hustá mlha, která se neuvěřitelnou rychlostí valí směrem k nám. Připadáme si jako v horroru, valící se bílá stěna vypadá strašidelně. S úlevou vidíme, že zůstává jen v určité výšce, pod kterou jsme se my již dostali, takže můžeme pokračovat bez obav ze ztráty směru.

V dálce vidíme siluetu lesa, před ní by měl být rozcestník, kde jsme ráno zahajovali svou cestu. To motivuje i unavené jedince, my unaveni nejsme, ale jsme tu asi nejmladší, takže to není tak moc divné. Vidíme nádherně zbarvenou ploštici, vypadá až jedovatě, zejména některé ženy se jí skoro bojí. U rozcestníku nám Sena dělá rodinné foto (osvědčil se již dříve), k parkovišti už je to jen kousek. Celkem jsme ušli okolo patnácti kilometrů v lehkém terénu, na čistém vzduchu, naše těla zlenivělá sezením v minibusu to potřebovala. Chvíli trvá, než se všichni sejdeme, pak nasedáme do džípů a vyrážíme na cestu zpět do hotelu.

Ale hned při výjezdu od parkoviště musíme zastavit. Čeká tu na nás statný jelen, který podobně jako srnečka ráno chce turisty obrat o nějaké ty pamlsky. Strká hlavu až do okýnka, my ale nemáme nic připravené. Olízne mně alespoň zpocený loket, asi má nedostatek soli. Nakonec nalézáme cucavý bonbón, na rozdíl od opiček mu jej musíme rozbalit. Bere jej jemně na jazyk a asi mu chutná… Tím jsme ho uspokojili a propouští nás dál.

Cestou ještě jednou obdivujeme otevřené záchody, nakoupíme další vodu a brzy po poledni se vracíme na hotel. Milan brumlá: „Co teď tady v té prdeli budeme dělat, měli jsme raději jet do Colomba!“ Ale co naděláme. Hotel je zaplacený zde, musíme do večera nějak vydržet.

V hotelu probíhá svatební hostina, jistě personálu přišlo vhod, že nás ráno mohli odbýt snídaňovým balíčkem. Svatebčané jsou oblečeni různě, od stylu téměř evropského (hlavně obleky mužů), přes pestrý styl bollywoodských filmových plakátů až po tradiční barevná sárí. Jeden z modelů by i u nás mohl být klidně označen za velmi odvážný. Na ženách téměř bez výjimky upoutají podpatky. Pod 10 cm mají jen výjimečně, tvar a barva jsou většinou přinejmenším překvapivé. Třeba u dvou mladých družiček, jejichž jehlové podpatky jsou průhledné, jakoby z nějakého polykarbonátu.

Svatba pokračuje do odpoledne, slyšíme svatební ruch otevřenými okny našeho pokoje, najednou si však uvědomujeme uklidnění a ticho. Svatba nenápadně skončila, aniž jsme si toho všimli. Při večeři už není po svatbě ani památky. Sedíme u jiného stolu než včera, skladba večeře je podobná, lisí se jen hlavní chod. Většina si vybrala rybu na cejlonský způsob s hranolky. Ryba byla upravena ve stejném duchu jako včerejší kuře, takže všem chutná. Někteří z nás včetně mne si ale objednali rizoto na indický způsob, které není nic moc, rýže je nějaká suchá, přílohy málo a hlavně podle očekávání je vše strašně pálivé. Čaj si dává více lidí než včera (včera se báli, že je za peníze, dnes zjistili, že je v ceně), takže už na nás vyjde jen po dvou šálcích.

Ráno vyrážíme do Colomba. Jedeme jinou cestou, s větším spádem, nahoru prý tudy řidiči neradi jezdí právě kvůli prudšímu stoupání. Opět několikrát musíme stavět kvůli výhledům. Jedeme kolem dvou vodopádů, o obou na chvíli zastavujeme, ale přímo k nim se nedá dostat, jsou na protilehlých svazích. Je to škoda, vypadají oba celkem impozantně.

U jednoho z výhledů je prodejna čaje, na kraji cesty stojí asi šestimetrový měděný čajovar jako poutač. Ceny se nám zde zdají nižší než v továrně, kde jsme nakupovali Sri Lanka – čajmy, ale sortiment je poněkud jiný, takže se těžko srovnává. Nemáme sice v plánu už nic kupovat, docházejí nám rupie i dolary, eura máme zase v příliš velkých bankovkách a nechceme jimi platit, protože rupie už bychom nestihli udat, ale nakonec neodoláme a koupíme za $3 krabičku s několika sáčky čaje z různých oblastí Srí Lanky. Další zastávka fotograficko-kuřácká nás zaujme kopečkem na dně údolí, na který hledíme shora a vidíme pěkně symetricky uspořádané soustředné kružnice čajových keřů, od malého kroužku na vrcholku po velká kola na úpatí.

http://www.ocestovani.cz/sri-lanka/cestopisy-66-sri-lanka-putovani-cejlonem-za-vuni-caje-cast-2/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .