0
0

Po loňském měsíci stráveném v Kambodži jsme se letos cítili zkušenější a odvážnější, a rozhodli se tak projet odshora dolů celý Vietnam. S loňským cestováním po Kambodži se však to letošní srovnat nedalo. Vietnam jsme si mnohem víc užili, více jsme toho viděli, všechno chtěli ochutnat. Cenově byl Vietnam oproti Kambodži navíc levnější. Rozdíly v cenách se odvíjely od toho, zda jsme se pohybovali na místě vyhledávaném turisty, nebo naopak v místech, kam turista nezavítá; na takovém místě šly ceny vždy dolů, ale nám přitom přineslo daleko více zážitků.

Do Vietnamu jsme vyrazili ve dvou a žádný přesný plán cesty jsme neměli. Po projetí několika měst a zajímavých míst jsme usoudili, že chceme zavítat někam, kam ostatní turisté nejezdí. Když jsme si šli koupit jízdenky dále na jih na našem putování mezi Hanojí a Saigonem, ukázali jsme prstem na městečko s názvem Quang Ngai, u kterého byla v průvodci poznámka, že je pro turisty absolutně nezajímavé.

Quang Ngai

Do města jsme dorazili pozdě v noci. Došli jsme do „centra“, které představovala jen jedna dlouhá osvětlená silnice, kde byly přes den otevřené různé obchůdky a večer klasické pouliční restaurace s plastovými ministoličkami. Brouzdali jsme po této silnici a marně hledali nápis Hotel. Naše zoufalství postupně gradovalo, navíc nás znervózňovalo, jak nás ÚPLNĚ KAŽDÝ na ulici zdravil a děti si na nás ukazovaly jako na nějaké mimozemšťany. Říkali jsme si, zda jsme to s tou chutí nepotkat cizince nepřehnali. Ve městě hotel prostě nebyl a s angličtinou jsme si zde neškrtli. Znovu jsme tedy otevřeli průvodce a snažili se alespoň najít nějaké praktické slovíčko v česko-vietnamském slovníčku. Hotel = Khách San. Zvedneme hlavy od slovníku a nad námi se podél silnice tyčilo hned několik budov s tímto nápisem. Samozřejmě se nám ulevilo, ale také jsme nechápali, že město velikosti Plzně nepoužívá k označení ubytovacích zařízení de facto univerzálního označení. Podařilo se nám ubytovat v ponurém, trošičku strašidelném hotelu za 7USD za pokoj, přestože pán na recepci neuměl anglicky ani pozdravit a bylo těžké vysvětlit mu, co po něm vlastně chceme.

Probuzení bylo už optimističtější, avšak stále jsme se museli s pro nás nebývalou situací srovnávat. OPRAVDU jsme byli jediní cizinci ve městě, čemuž také odpovídal přístup místních. Vlastně to byla ohromná sranda. Všichni se za námi otáčeli, volali na nás, děti za námi běhaly. Když jsme přišli do obchodu, prodavačka si stoupla cca 20cm před můj obličej a se zájmem si mě prohlížela – když jsem se tomu začala smát, rozesmála se taky. Vlastně se tady na nás smáli všichni.

Pokusili jsme se půjčit si motorku. V celém Vietnamu je to ve své podstatě nezákonné, protože nemáte místní řidičák a mezinárodní zde neplatí. Obvykle se to však cizincům toleruje. Jenže tady nám nebyl nikdo ochotný motorku půjčit – pokud tedy náš záměr z našich posunků vůbec pochopili. Naštěstí jsme narazili na človíčka jménem Hien, který uměl základy angličtiny. Hien nám dohodil známého, který nám motorku půjčil na celý den, a mohli jsme se tudíž vydat na pořádný výlet.

Město Quang Ngai leží cca 15km od moře, v blízkosti obce My Lai, jíž američtí vojáci v roce 1968 vyvraždili (cca 400 neozbrojených lidí). Oblast nebyla moc dobře označená, ale přece jen jsme ji našli. Místo, kde původně stála vesnice, je dnes poseto pomníčky s torzem jednoho z domů.

U moře jsme pak zakusili gurmánský zážitek. V dřevěné chatrči přímo na pláži jsme uviděli ceduli s názvem Coca Cola. Sedli jsme si na stoličky ke stolkům, sundali boty a spokojeně prohrabávali písek pod nohama. Přiběhla usměvavá paní, u které jsme si objednali colu – nic jiného by nám stejně nerozuměla. Z dřevěné boudy nám přinesla čisté skleničky naplněné ledem, plechovky s colou a vlhké ručníčky pro osvěžení. Na takovém místě byste takový servis sotva čekali. Po chvíli jsme si uvědomili, že máme hlad. Ale jak se zeptat, zda tu někde vaří – tady to rozhodně nevypadalo. Šli jsme tedy k paní do „domečku“ a s úsměvem si hladili břicha, že jako máme hlad. Paní odběhla a přinesla nám ukázat polozmrzlou oliheň. Vzhledem k tomu, že oba máme moc rádi mořské plody, radostně jsme kývli. Za chvíli nám přinesla plný talíř olihní čerstvě grilovaných – byly výborné. K tomu prostředí jako v pohádce, atmosféra parádní, prostě perfektní výlet.

Z města Quang Ngai jsme chtěli původně druhý den pokračovat dále. V cestovní kanceláři, kde jsme si jízdenky sem kupovali, nám však řekli, že další jejich autobus odsud na jih jede až za tři dny. Zůstali jsme tedy déle, ale nelitovali jsme. Už jsme si zvykli na povyk, který se kolem nás děje. V průběhu pobytu jsme také potkali mladého Vietnamce, který se zde narodil, ale nyní žije v Saigonu. Ten nám potvrdil, že cizinci jsou tu skutečně tak velká výjimka, že se místní prostě nemůžou udržet, aby si nás řádně neprohlédli. Nakonec jsme si pořídili roušky, které na motorce nosí téměř všichni, aby se ubránili prachu. Nasadili jsme k ní brýle, dlouhé kalhoty a tričko a už jsme skoro „inkognito“ pelášili na stařičké motorce po prašných cestách jako ostatní. Ačkoli jsme každý večer smrkali „podivné šedé věci“ a taky jsme si každý večer mysleli, že jsme se přes den dost opálili :-), náramně jsme si to tu užili.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .