0
0

Národní park Ruaha

Vstáváme v 6 a ve smluvených 6:30 čekáme před barem na džíp cestovní kanceláře, u které jsme si objednali jednodenní výlet od Národního parku Ruaha . Nikdo ale nejede. Zkoušíme telefonovat, ovšem naše mobily stávkují. Jdeme se podívat ke kanceláři, ale tam se taky nic neděje. Jsme otrávení jak šíp namočený do jedu mamby černé. Chlapík jménem Justin přijíždí s více než hodinovým zpožděním, prý se zdržel kvůli píchnuté pneumatice.

Cesta do Ruahy trvá přes dvě hodiny po děravé cestě, občas je nějaká vesnička. U brány národního parku pozorujeme u záchodů mabujy pětipruhé (ještěrky s modrými ocasy) a nějaké malé agamy. Justin otvírá střechu džípu a tak můžeme stát a pozorovat plným hrdlem krásy savany. A že je na co koukat. Jedeme volným okruhem po cestách protínajících park a když jsou nějaká zvířata, tak zpravidla zastavujeme. Předpoklad byl, že když uvidíme nějaká zvířata, bude to úspěch, ale nakonec jsme měli úžasné štěstí.

Z ptáků jsme viděli třeba frankolína Smithova a frankolína rudohrdlého, perličky kropenaté (přezdíváme je „kuropták“), hrdličku damarskou a senegalskou, rybaříka jižního, vlhu vlaštovčí, toko rudozobého (létá takovým divným způsobem, jako by měl každou chvíli spadnout), klubáka žlutozobého, leskoptev nádhernou a ťuhýka stračího.

Občas jsme zastavili na místě, kde se dalo vystoupit, třeba u řeky, kde byli vidět krokodýli, nebo u obrovského baobabu, na který se dalo vylézt po schůdcích a rozhlédnout se po okolí.

Podařilo se nám spatřit většinu populárních savců žijících v savaně – slony (jsou naprosto úžasní), zebry stepní (takoví roztomilí vyžraní pruhovaní poníci), gazely Grantovy, impaly, vodušky velké, dikdika Kirkova (různé antilopy), kudu velkého (má skvěle zatočené rohy), žirafy masajské (fantastické, ladné a elegantní, mají veliké řasy a těžko si člověk představuje, že jsou mezi nimi i samci), obrovské stádo buvolů kaferských (ti špatně vidí a slyší a někdy prý útočí na jakékoliv pohyblivé předměty, tak jsme mezi nimi radši moc neběhali a netancovali), prasata bradavičnatá (když žerou, kleknou si na kolena předních nohou a pak se šourají po zemi – docela vtipné) i šakala.

Odpoledne Justin zajel do nějaké vedlejší odbočky a zastavil u vyschlého koryta řeky, kde ve stínu odpočívala smečka třinácti lvů! Hned u nás ležela stržená žirafa už s vyžranými vnitřnostmi. To se jen tak nevidí, neboť lvi loví většinou menší zvířata. I přes docela výrazný zápach jsme vytrvale sledovali, jak se lvi střídají ve strážení zbytku žirafy – byli dost ledabylí, neboť později na žirafu dosedl sup, ale lvi jej hrdě ignorovali.

Ještě později jsme měli znovu štěstí, když jsme zastavili u lvice spící pod keřem. Vůbec si nás nevšímala a spokojeně pochrupovala. Pak jsme opodál objevili ještě další dvě. Zanedlouho jsme čekali, až nám přes cestu přejde stádo slonů. Taky jsme viděli kočkodany diadémové a paviány babuiny.

Cestou národním parkem jsme potkávali různé džípy, z nich většina vozila zazobané masňáky, například dva důchodci v „safari oblečcích“ s foťáky velikosti tarasnice byli obzvlášť „jedlí“. Justin se ukázal jako ne moc dobrý průvodce – sice našel lvy, ale o zvířatech nám nic neřekl a hlavně odpoledne začal naléhat, abychom už jeli, přitom jsme byli domluvení, že budeme v národním parku až do 18 hodin, kdy se park zavírá. Hodinu předtím jsme přijeli k bráně národního parku, tak jsme šli ještě pozorovat řeku. Nejdřív to vypadalo, že tu nic není, ale po chvíli jsme začali rozeznávat krokodýly a objevili jsme i několik hrochů. Pozorovali jsme, co dělají, a Justin dával ostentativně najevo, jak ho to tam nebaví. Hroši se postupně a pomaličku ponořili do vody a na závěr jeden doplaval k mostu, na kterém jsme stáli, vystrčil zadek, vykonal potřebu a rozmetal ji ocasem. Pochopili jsme tak, že už máme opravdu odjet… 🙂

http://www.narodniparky.info/cestopisy/21-narodni-park-ruaha.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .