Procházka po Puerto de la Cruz

Říká se, že každý správný muž má v kapse nůž. Já bych tohle to ustálené rčení trošičku poopravila – každý správný muž má v kapse nůž a v ruce GPS-ku. A proč? Protože je to moc dobrá věcička, která se nám po celou dovolenou mockrát oplatila a když trochu zlobila, tak s ní byla aspoň legrace. A proto by ji měl mít každý správný cestovatel ve své výbavě.

Polohu hotelu jsme si zanesli do GPSky – to pro případ, že bychom někde zbloudili a ve spleti uliček se marně snažili najít cestu zpět. Chvílemi podél cesty, ale častěji jen chodníky pro pěší se pomalu blížíme k moři. Cestou míjíme hotely a větší či menší letní sídla. Před námi se rozprostírá pohled na daleký oceán s tyrkysovou oblohou, za to za zády se nám žení všichni čerti – nad horami doslova visí černočerná mračna. Vypadá to hrůzostrašně, ale to už tady na ostrově prý tak chodí. Počasí je nevypočitatelné. Však máme před sebou celý týden, za který jeho rozmary poznáme dokonale.

Na pláži se San Telmo vlaje červená vlajka . Já si do teďka myslela, že červená znamená upozornění, že jsou větší vlny, a tak se plavci mají v moři zdržovat blízko u břehu. Tady červená znamená, že je do moře vstup zakázán a odpovídá černé na jakou jsem byla zvyklá třeba z Bulharska. No vlny , které narážejí na pobřeží a lámou se o vlnolamy jednoznačně odpovídají aspoň třem černým vlajkám. Vlny se v hlasitém lomozu tříští o betonové kvádry a v jemném slaném dešti padají zpátky do moře. I když je pláž pokrytá černým lávovým pískem , tak mohutné vlny jsou světlounce tyrkysové zakončené bílou krajkou pěny. Po dopadu na skály se voda mění ve sněhobílou vařící masu pěny. Pohled je to opravdu fascinující, ale do jejich spárů bych se nechtěla dostat. Po chvilce jsme z jemné mlhy,která stoupá od moře prosolení jako slanečci o našich foťácích ani nemluvě. Po pobřežní promenádě se pomalu přesouváme k soustavě bazénů Lago Martianez. Je to areál asi 12 bazénů se slanou mořskou vodou. Bohužel se jich většina rekonstruuje. Slabou záplatou pro koupání chtivé návštěvníky je cirkus, který rozložil svůj stan hned kousek od bazénů.

Cirkusový stan nás nechává chladnými za to poníci , kteří se pasou opodál v ohrádce vzbuzují náš zájem a ihned si je musíme vyfotit na památku. Do večeře nám zbývá ještě spoustu času a tak jsme si v Turistickém průvodci po ostrově Tenerife našli jednu moc hezkou turistickou trasu – v průvodci ji popisují jako vycházku po Camino de la Costa podél strmého pobřeží oceánu. Pějou na ni samou chválu – prý je jednou z nejoblíbenějších vycházkových cest v okolí Puerta a vede nádhernou vyhlídkovou promenádou, přes banánové plantáže až k jedné z nejkrásnějších pláží severu ostrova , Playa del Bollullo.

Podél bazénů je rozeseta spousta kavárniček a restaurací. Nechybí také kamenné obchůdky se suvenýry a hlavně elektronikou. Převážně digitální fotoaparáty různých značek, velikostí a funkcí se na nás smějou skoro z každého druhého výkladu. My jsme ale nepřijeli kochat se výstřelky moderní techniky. My si chceme prohlédnout sice taky výstřelky, ale trošku staršího data –jsou to divy paní přírody – ty mohou mít i desítky, stovky, tisíce i milióny let a přesto budou stále v kurzu – zkrátka kdo umí ten umí a matička příroda nemá sobě rovného :o). Hezky se tu smějte foťáčci třeba na koupěchtivé turisty z Anglie, my musíme jít dál. Výchozím bodem našeho výletu je dle instrukcí z průvodce kruhová stavba kavárny Columbus u pláže Martiánez. Podle všech indicií bychom měli být již na místě, ale po kavárně ani památky, jako by se po ní zem slehla. A taky, že slehla, to jsme se ale dozvěděli až doma, když jsme ji hledali na internetu a tam psali, že je již dávno zbourána, ale místu kde stála se stále říká U kavárny Columbus. Nejsme žádná B-čka a tak nás zbouraná kavárna nemůže rozházet. Ono pokud je trasa podél pobřeží, tak se najít její správný směr podařit snad každému. Leda, že by to byl totální truhlík a místo cesty podél pobřeží na východ by se vydal na západ a nebo do vnitrozemí, to by už muselo být totální jelito :o).

Z pláže Martiánez stoupáme palmovou alejí k nákupnímu středisku. V jeho podzemí se nachází garáže, kde několikrát denně staví hotelové autobusy, které svážejí a zase odvážejí své klienty do hotelů, které se leží dále od moře. Za nákupním střediskem stoupáme do kopce po úzkém schodišti. To nás zavedlo na pobřežní promenádu, ze které jsou nádherné výhledy na oceán, hotely při pobřeží a záliv s pláží Martinéz. Malé vyhlídky s lavičkami lákají k posezení a koukání do nádherných dálav. Po několika set metrech míjíme poslední hotely a letní vilky, cesta vede ještě chvíli po pobřeží a pak se stáčí do podchodu pod hlavní výpadovkou z Puerta a my se najednou ocitáme na banánových plantážích. Banány vidíme doslova všude kam se podíváme. Jen k naší nelibosti jsou všechny zelené. Velikánské trsy banánů jsou z velké části obaleny v igelitových pytlích. Nejsem žádný velký zahradník či pěstitel banánů, takže mohu jen usuzovat, že plastové pytle slouží k rychlejšímu dozrávání žluťoučkých plodů. Z velké části jsou plantáže oploceny, ale jsou zde i místa, kde banány od cesty dělí jen nízká kamenná zídka. Proto neleníme a jdeme si je hezky osahat. Doufáme, že na nás odněkud nevyskočí rozzlobený hlídač s dřevěnou holí a nepřetáhne nás s ní. Některé banánovníky teprve kvetou, jiné právě odkvétají a již se na nich začínají tvořit malinkaté banánky, jiné jsou sytě zelené a další už pomalu chytají nažloutlý nádech. Ještě pár dnů a bude z nich velká a voňavá žlutá dobrota. Zem pod banánovníky je vystlaná suchým spadaným listím. Je to doslova rejdiště ještěrek. Živě se tahle ta malá zvířátka honí mezi listím. Sem tam vidíme jejich hlavičku či ocásek a už zase mizí ve spleti chodbiček vyšlapaných v listech. O jejich focení nemůže být ani pomyšlení, protože jsou strašně stydlivá :o). Sestupujeme do rokliny Barranco de la Arena. Po jejím zdolání je to už jen pár set metrů k místu odkud se nám naskýtá pohled na krásnou pláž Bollulo. Několik desítek metrů pod námi hučí rozdováděný oceán. Chytá nás trochu závrať, protože zídka u které stojíme má jen okolo 30 centimetrů. Pohled dolů je, ale opravdu fascinující. K pláži vede úzká stezka podél skal. Neúnavné vlny , jedna za druhou pohlcují část pláže a zase mizí zpět v oceánu.

Sluníčko z nás vysálo snad všechny tekutiny a tak je nejvyšší čas je doplnit. Nedaleko pláže, směrem do vnitrozemí je malá hospůdka s terasou. Když se nás číšník ptá jestli si dáme malé nebo velké pivo, tak ani jeden neváháme ani sekundu a dvojhlasně odpovídáme, že velké :o). Bylo moc dobré. Za tu dobu co jsem si pochutnávali na pivku Dorada se sluníčko začalo pomalu sklánět k obzoru. Je nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu do hotelu. Přece jen nám už i vyhládlo a začínáme se těšit na dobrou španělskou ňamku. Znova procházíme kolem banánů. Teď nevím jestli je to štěstí nebo neštěstí, že jsou ještě zelené. Už mám takový hlad, že kdyby se na mně žlutě smály, tak bych určitě neodolala. Pak by možná neodolal některý z maskovaných hlídačů a já bych dostala pětadvacet holí na zadek. U prvních hotelů a penzionů Luboš zapíná GPS-ku a pokoušíme se cestu k hotelu najít podle ní. Dle informací na displeji bychom měli být vzdáleni od hotelu vzdušnou čarou asi jen 3 kilometry. Ovšem realita je trochu jiná. Asi po kilometru chůze, kdy se proplétáme uličkami a hledáme tu nejkratší cestičku k domovu nám najednou cestu přehradila sice nenápadná, ale zarostlá baranka ( Barranco Martianez ). Po mostě či vyšlapané cestičce ani vidu ani slechu, a tak nám nezbývá nic jiného než sejít z kopce skoro až k moři, kde je barranka přemostěna silnicí, přejít na druhou stranu a znova nabrat směr kopec a náš hotel.